Ilustrační foto
Jak je možné, že v zemi s nejlepšími statistikami úmrtí při porodu na světě existují ženy, co se to vytrvale snaží změnit? Základní potíž je zřejmě v tom, že porodní asistentky odmítají převzít absolutní odpovědnost…
Možná kdyby porodní asistentky nebyly tak militantní, nebojovaly tak divoce za lidská práva žen rodit doma, ale popravdě řekly – ročně existuje u nás asi tak tisíc nebo dva tisíce žen, které mermomocí chtějí rodit doma – poraďme se, jak jim to umožnit a neohrozit přitom životy a zdraví jak rodiček, tak dětí, možná by byla domluva s porodníky schůdnější.
Ten začátek jsem si půjčila z diskuze. Ano, jak je možné, že… Dovolím si trochu historický exkurz.
Až do poloviny 20. století rodily doma všechny ženy, bez rozdílu rizika. Zdravotní stav obyvatelstva byl podstatně horší než nyní. Možná někteří namítnou, že žena neudělá dva kliky, ale myslím, že neudělala ani tehdy.
Zato často trpěla chorobami, které v současné době v našich podmínkách ani neznáme, třeba rachitis (křivice). Takové ženy měly deformovanou pánev a díky tomu nebyly schopné porodit dítě bez užití císařského řezu.
Jenže ten jsme moc neuměli. Krom toho jsme neznali antibiotika, nevěděli nic o asepsi (zachování sterilního prostředí), neznali jsme krevní skupiny a nevěděli nic o transfuzi. Zároveň nebyly ženy během těhotenství nijak sledované.
Rodit v porodnicích, vlastně nalezincích, původně začaly ženy, které své těhotenství tajily a chtěly své dítě po porodu svěřit jiným. Pak začaly v porodnicích, sanatoriích, rodit ty, které „na to měly“ a kolem poloviny 20.
století jsme rozhodly z moci úřední, že tak budou rodit všechny. Tátu jsme poslali na panáka, matku do porodnice a dítě samotné do své postele. Tato myšlenka však pochází z nacistické ideologie.
Nenavazovat vztahy a vychovávat „silné a odolné“ jedince.
Už jen to, že jsou dnes ženy během těhotenství pravidelně sledovány, mělo za následek snížení mateřské a novorozenecké úmrtnosti. Leckteré komplikace lze totiž včas zachytit, lze různým komplikacím předcházet, popř. nasměrovat porod do specializovaného pracoviště.
Pokud jde o porodní asistentky, byly vždy základními poskytovatelkami péče o rodičku. Když se převedly porody do porodnic, přešly porodní asistentky z „terénu“ většinou do nemocnic.
Byly to ony, které se staraly o rodičky i v porodnicích a lékaře přivolávaly pouze v případě komplikací. Tak to fungovalo i na pražské klinice „U Apolináře“ ještě počátkem 80. let minulého století.
Pak se ale vyměnilo vedení a ze dne na den nesměly porodní asistentky nic.
Po roce 1948 byly z vyšší moci zrušeny všechny profesní organizace, kromě lékařské společnosti. Tím se stalo, že lékařská společnost začala rozhodovat o všech ostatních odbornostech, které zdravotní péči poskytovaly.
Tím se také stalo, že z porodních asistentek se staly „ženské sestry“ k obrazu lékařů gynekologů-porodníků. To znamenalo, že se jim přidala k péči o těhotné, rodičky a ženy po porodu ještě péče o gynekologicky nemocné.
Ty, které nepracovaly v porodnicích, byly zaměstnané v ústavech národního zdraví a spolupracovaly s ambulantními gynekology. Obvykle v ordinaci pracovaly dvě až tři a střídaly se. Byly asistentkami lékaře v případech gynekologických pacientek a při péči o patologická těhotenství.
Ve zbytku své pracovní doby pečovaly o „normálně“ těhotné a prováděly přípravu k porodu a návštěvy žen po porodu v domácnosti. Tato jejich péče byla zcela nezávislá na lékaři. Je nutno přiznat, že když v letech 1992-94 nastala privatizace ordinací lékařů, porodní asistentky trochu zaspaly. Nezprivatizovaly se, ale přešly jako zaměstnankyně do ordinací lékařů.
Tím mimo jiné také zanikla na většině území v ČR návštěvní služba porodních asistentek.
Na každou ženu pohlížíme, jako by byla vysoce riziková. Provádíme mnoho vyšetření, která nejsou běžně potřebná. To může vést buď k tomu, že zdravé ženy jsou zbytečně zatěžované nebo že v rámci rutiny můžeme některé varovné známky přehlédnout. Obojí může být špatně. Zároveň je taková péče příliš drahá.
Pojišťovny praktikují dvojí způsob úhrady. Buď žena podstoupí VŠECHNA vyšetření a bude uhrazena péče v plném rozsahu, nebo podstoupí jen některá vyšetření a pak bude lékaři uhrazen jen pakatel. Co si asi jako poskytovatelé péče vybereme? Ženy se pak často setkávají s arogantním jednáním, pokud nechtějí některá vyšetření podstoupit.
Nedostaneme přeci zaplaceno!!!!
Současná péče o ženu a dítě je zcela anonymní. Žena přichází v neznámé situaci do neznámého prostředí mezi neznámé lidi. Sice máme ty cedulky na uniformě, ale to je při porodu dost problematické přečíst, natož si pak zapamatovat.
Ve větších porodnicích se o ženu a její dítě stará během porodu a po porodu až 60 i více lidí. Každý, kdo přijde tak se „podívá“, eventuálně „si šáhne“, a to ještě za přítomnosti dalších přihlížejících. Porod ale není peepshow.
A teď budeme ty malé, intimnější, rušit?
Žena je pro nás taky neznámá. To nás nutí dělat různé věci, které máme naučené, abychom byli z obliga. Musíme si přece jistit záda. Jakýpak individuální přístup? My to děláme takhle, protože jsme se to tak naučili.
Když se podíváme do historie, nikde – ve starověku ani středověku nenajdeme výjev z porodu, kde by žena ležela na zádech. Porodnické nástroje jako kleště se začaly zdokonalovat až od doby Ludvíka XIV.
, kdy začalo rodit v leže.
Dalším zajímavým úkazem porodnictví je personální složení pečovatelů. V tak feminizovaném oboru, jako je zdravotnictví, je v porodnictví více než 60% lékařů mužů. Mužů, kteří nikdy nebudou mít osobní zkušenost s těhotenstvím a porodem. Ve vedení odborných společností a ve vedení gynekologicko-porodnických oddělení je pak zastoupení mužů téměř 100%.
Z pohledu historie se péče o ženu a dítě, navzdory tvrzení o tom, jak jsme skvělí, zhoršuje.
Dříve byly ženy s dětmi v porodnici týden, po porodu je navštívila dětská sestra, dětský lékař a porodní asistentka, mnohdy více než jedenkrát. Nyní propouštíme ženy s dětmi třetí den. To je v pořádku a mohlo by to být i dříve.
Problém je v tom, že pak se, zejména o ženu, nikdo nestará. Sdělíme jí, že se má po šestinedělí ukázat u gynekologa. To je prima.
Třetí den je ale pro ženu velmi problematický. Neumí se, obzvláště je-li po prvním porodu, pořádně postarat o dítě, nemá ustálenou laktaci a hormony dělají revoluci.
Nikoho nezajímá, jak se zavinuje děloha, jak žena krvácí, jak se rozvíjí laktace… K tomu ještě mnohdy dětský lékař, přestože má ze zdravotního pojištění hrazenou 1-2 návštěvy, se odmítne přijít podívat na dítě a trvá na tom, aby mu rodiče přišly ukázat dítě do ordinace. To může být pro nezkušenou matku velký stres.
PORODNÍ ASISTENTKY NEJSOU DULY.
Porodní asistentka je zdravotnický pracovník.
Dnes v praxi neexistuje v podstatě žádná porodní asistentka, která by měla nižší než dvouleté pomaturitní studium, úzce zaměřené na péči o ženu a dítě, zejména v období těhotenství, porodu a období šestinedělí.
Dnes se vzdělávají výhradně na vysokých školách. Mají zákonem a vyhláškou zcela přesně dané kompetence a z nich vyplývá i ABSOLUTNÍ OSOBNÍ ZODPOVĚDNOST za poskytovanou péči.
Na rozdíl od porodních asistentek duly NEJSOU zdravotničtí pracovníci. Jsou to, obvykle, ženy, které samy již rodily a mají kurz o tom, jak podpořit ženu v období porodu. Sice to nemají rády, ale, lapidárně řečeno, jsou to „placené kamarádky“.
PORODNÍ ASISTENTKY SE SNAŽÍ DOMLUVIT S LÉKAŘI UŽ 15 LET.
Již v roce 1997 jsme oslovily odbornou lékařskou společnost a žádaly o spolupráci. V roce 2000 na kongresu gynekologů a porodníků jsme vyzvaly lékaře k vytvoření pracovní skupiny, které by byli účastni všichni, kteří jsou účastni péči o ženu a dítě, včetně pojišťoven, právníků a těch, kterým je péče poskytována, tedy zástupců žen.
Od té doby jsme iniciovaly mnohokrát společná jednání. Obvykle to dopadlo tak, že lékaři vůbec nepřišli a pojišťovny poslaly zástupce bez rozhodovacích kompetencí, takže nebylo možné se na ničem dohodnout.
Od roku 1997 jsme žádaly každého ministra o schůzku a nebylo nám vyhověno, až letos, a to ještě díky dobré shodě okolností.
PORODNÍ ASISTENTKY NECHTĚJÍ VRÁTIT PORODY DOMŮ
Porodní asistentky chtějí poskytovat péči ženám, které i to mají zájem, v rozsahu svých kompetencí a tam, kde si ženy přejí.
V zahraničí (starých státech EU) je běžné, že pokud žena nedostane menstruaci (to je porucha) navštíví lékaře.
Ten zjistí, že není nemocná, ale jen „normálně“ těhotná, a pošle ji k porodní asistentce Ta se o ni pak stará nejen během těhotenství, ale i při porodu.
Při porodu tam, kde si žena vybere – někdy doma, v porodním domě, ale i v porodnici, se kterou má pro tyto případy uzavřenou smlouvu. K lékaři jde jen v případě nějakých potíží nebo na ultrazvuk.
Pro péči existují přesná pravidla (Seznam indikací), kdy porodní asistentka o ženu pečovat může a kdy už ne, jaké má mít vybavení a co dělat když … Co dělat když by bylo již nad rámec tohoto sdělení.
Myslím, že by mohlo stačit, že ty „staré státy EU“ mají zcela srovnatelné výsledky porodnictví, přestože péče porodních asistentek je běžnou součástí nabídky péče. A tato péče je zcela hrazena zdravotními pojišťovnami.
V Německu dokonce existuje zákon, že u každého porodu MUSÍ být porodní asistentka a pojišťovny hradí až 10 návštěv porodní asistentky po porodu v domácnosti
Nikdo tedy neusiluje o to, aby se porody vrátily opět domů. Je však třeba vzít na vědomí, že ženy, které chtějí rodit doma, tady byly, jsou a budou a měli bychom nastavit i pro takové ženy podmínky pro poskytnutí péče. Ty ženy nejsou žádné divoženky.
Jsou to ženy vzdělané, informované a zodpovědné. Mnohdy žily v zahraničí nebo mají se zahraničím úzké vztahy, často jsou i zdravotnice, některé z nich i lékařky. Nejčastějším důvodem pro porod doma, podle výzkumu, je právě dítě.
Zejména nechtějí být od svého dítěte po porodu odděleny.
A na závěr si půjčím ještě jednu větu z diskuze. Nahradí-li v diskusi věcné argumenty vášně, nevyřeší se nic.
Pro ty, kteří chtějí věcně argumentovat jsem připravena věcně odpovídat.
Články | Nová doba porodní (Alexandr Budka)
Rád přiznávám, že následující rozhovor nevedu jako nestranný novinář, ale spokojený klient, jehož dvěma dětem zpovídaná pomohla na svět. Sdílím tudíž názor o zásadních systémových nedostatcích českého porodnictví.
Rozhovor s Ivanou Königsmarkovou přinesl Nový Prostor již před třemi lety v čísle 273, které je dostupné v našem webovém archivu. Tento rozhovor vznikl u příležitosti týdne respektu k porodu, který proběhl v květnu v Praze.
Co vás vedlo k tomu, přistupovat k porodům jinak, než u nás bývá zvykem?
Asi jsem to trochu zdědila. Moje maminka byla dětská lékařka. Svoji práci milovala, pracovala srdcem, snažila se přistupovat ke svým malým pacientům individuálně. Antibiotika byla vždy až pokud nebylo zbytí. Stala jste se tak trochu symbolem boje za změnu českého porodnictví.
Jak se v současnosti angažujete, vedle své běžné práce porodní asistentky?
V současné době jsem prezidentkou Unie porodních asistentek (www.unipa.cz). Z této pozice vedu jednání v zájmu porodních asistentek, ale především žen – našich klientek. Snažíme se pomáhat kolegyním i studentkám porodní asistence. U příležitosti Světového týdne respektu k porodu jsme také dali do provozu poradnu pro rodiče, kde odpovídají porodní asistentky – členky UNIPA.
Co je podle vás na přístupu k porodu u nás dnes špatně?
Za zásadní problém péče o ženu a dítě při a po porodu považuji anonymitu, a to z pohledu obou stran. Jak ženy, která přichází v neznámé situaci do neznámého prostředí mezi neznámé lidi, tak těch, kteří poskytují péči, protože i ona, žena, je pro ně neznámá.
To s sebou přináší mnoho komplikací v komunikaci a snahu o časté rutinní výkony, které by běžně nebyly zapotřebí. V podstatě to vede k tomu, že je každá žena považována za rizikovou.
To může mít za následek jak přehlédnutí závažných indicií případných komplikací a tím zanedbání péče, tak i v každém případě prodražení péče bez zjevných výsledků.
Jaká je oproti tomu situace v zahraničí?
V zahraničí je běžné, že se o ženu během těhotenství i porodu stará její porodní asistentka, a to bez ohledu na to, kde žena rodí.
Mívá obvykle smlouvu s porodnicí, takže není problém, aby odjela s klientkou do porodnice a porod vedla tam, se zajištěným zázemím pro případ komplikace.
Je-li vše v pořádku, odjíždí žena s dítětem několik hodin po porodu domů a porodní asistentka pokračuje v péči v domácím prostředí. Stejně tak je ale možné, aby byl veden porod doma nebo v porodním domě. Vše je hrazeno ze zdravotního pojištění.
Například v Německu hradí pojišťovny péči při porodu, ať proběhne kdekoli a po porodu hradí deset návštěv porodní asistentky. Navíc zde platí, že ke každému porodu MUSÍ být přivolána porodní asistentka. Tedy i lékař je povinen přivolat porodní asistentku. Obráceně to ale neplatí, pokud se neobjeví nějaké komplikace.
POROD NA TOVÁRNÍM PÁSU
Co tedy u nás drhne? Proč se nedaří následovat zahraniční vzory? Vždyť třeba v Holandsku rodí doma třetina žen.
Česká republika neexistuje ve vzduchoprázdnu a trendy okolo nás, přicházející ze všech stran, ovlivňují nepochybně i naši situaci. Více či méně je možná přítomnost doprovodu ženy při porodu, lepší se interiéry porodnic, některé jsou ochotné přijímat „porodní plány“ a jistě bychom mohli pokračovat.
Stále se však potýkáme s tím, že česká populace je právně nevzdělaná. Díky tomu my zdravotníci trváme na vlastní zodpovědnosti i tam, kde nám nepřísluší a ženy, naše klientky, se nám více či méně dobrovolně podvolují.
Za nejproblematičtější však považuji to, že je u nás péče nastavená stylem „my to děláme takhle“. Žena pak může být vystavena tomu, že musí neustále něco odmítat. Do normálního porodu by však nemělo být zasahováno.
Mělo by to tedy být tak, že ženu necháme, ať si dělá, co chce, dohlédneme na to, zda vše probíhá normálně, podpoříme ji a poradíme a teprve v případě, že není vše, jak by mělo být, navrhneme zásah.
Liší se nějak významně situace v Praze a zbytku země?
V České republice je přes sto porodnic. Všeobecně se potkávám s tím, že menší porodnice jsou vstřícnější a intimnější než porodnice velké. Praha je specifická v mnoha ohledech. Všech šest pražských porodnic je zároveň výukovými centry a probíhá v nich skoro 20 % ze všech porodů u nás.
Nikde jinde není třeba se nesmyslně předem registrovat k porodu a nikde jinde se ani nestalo, že by odmítli rodičku a ta porodila u jejich dveří. Všechny pražské porodnice, snad kromě jedné, deklarují, že se specializují na komplikované porody. Vyvstává tedy otázka.
Kde se odehrávají nekomplikované porody pražských žen, popřípadě jsou tedy všechny porody v Praze komplikované a tím pádem všechny mimopražské jsou nekomplikované?
Kudy tedy vede cesta k reformě?
Již v roce 2000 jsem navrhla na kongresu gynekologů a porodníků, aby byla vytvořena pracovní skupina, kde by byli zastoupeni všichni zúčastnění, tedy lékaři, porodní asistentky, pojišťovny, právníci a samozřejmě i ženy.
V rámci této skupiny bychom vytvořili koncepci celé oblasti péče o ženu a dítě tak, aby byla co nejjednodušší, levná a přitom bezpečná.
Aby vyhovovala všem skupinám, jak je to běžné v Rakousku, Německu, Holandsku, Velké Británii a jinde.
Co by z takovýchto jednání mělo vyplynout? Jak by měl vypadat ten ideální postup péče o ženu a novorozence?
Těhotenství a porod nejsou choroby a matka s dítětem po porodu také obvykle nevyžadují léčit. Potřebují jen odborný dohled, radu a podporu a tu je schopná poskytnout vzdělaná porodní asistentka. Ta by pak mohla pečovat o ženu a dítě v průběhu celého období od početí až po konec šestinedělí.
Pro vedení porodů by měla porodní asistentka smlouvu s nemocnicí a využívala jejího zázemí. K lékaři by pak žena chodila pouze v případě potřeby. Je však třeba, aby si především lékaři uvědomili, že to neznamená, když my to pokazíme, tak to vy doktoři napravte, ale normální dělbu práce. Každý máme své kompetence a možnosti.
Je to podobné jako s oprávněním k řízení motorového vozidla. Někdo může řídit osobní auto a někdo autobus.
Jaká je v tom všem role médií, pomáhají potřebným změnám?
Bohužel média složité situaci moc nepomáhají, i když v poslední době se situace lepší. Obvykle touží po senzaci, a tak velmi často zužují celou problematiku na porody doma. To je ale jen velmi malá a podružná záležitost v kontextu celého balíku péče o ženu a dítě. Především je třeba změnit systém.
ASISTENCE MÍSTO LÉČBY
Dnešní způsob péče tedy přináší i rizika aniž by zvyšoval bezpečí?
Jak jsem říkala. O každou ženu je pečováno, jako by byla vysoce riziková. Taková péče je náročná pro všechny. Pro ženy, které musí absolvovat zbytečně mnoho vyšetření, pro zdravotníky, kterým přináší zbytečně mnoho práce, ale i pro pokladnu, protože taková péče je příliš drahá.
Pokud jde o porod, pak nás tento systém nutí dělat mnoho rutinních zásahů, které v konečném důsledku mohou být škodlivé. Jednotlivé zásahy mohou spustit celou škálu následků a mohou být i příčinou komplikací. Jestliže porod vyvoláváme nebo urychlujeme, žena cítí nepřirozeně bolest. Tu pak musíme tlumit.
Jestliže utlumíme bolest, můžeme utlumit i porod, takže ho musíme zase urychlit a dostáváme se do začarovaného kruhu, který mnohdy končí na operačním sále. Zároveň jako bychom zapomněli, že rodička je stále ještě těhotná, tedy dítě je vyživováno prostřednictvím matky. Mnohé léky podávané při porodu procházejí placentou a mohou negativně ovlivnit i dítě.
To se pak po porodu může hůře adaptovat a mít potíže. Je nepředstavitelné, že až 80 % porodů se neobejde bez nějakého léku.
Pilířem péče jsou tedy porodní asistentky, jaké je jejich vymezení práce a jaký je rozdíl mezi nimi a často zmiňovanými dulami?
Porodní asistentka je zdravotník – odborník. Již více než třicet pět let je vzdělávána pomaturitním studiem a v poslední době na vysoké škole s bakalářským titulem. Je to jediný zdravotník, který je systémově vzděláván pro péči o ženu, především o ženu v období přivádění dětí na svět.
Musí ale pojmout celé období ženina života, od narození až po smrt. Musí umět poradit dívce v pubertě stejně jako ženě v klimakteriu. Její kompetence upravuje zákon a příslušná vyhláška.
Porodní asistentka je jediný zdravotník, který má přímo v zákoně stanoveno, že je kompetentní k péči o těhotné ženy, o ženy při porodu a o ženy a jejich děti po porodu. Naproti tomu, dula je laik. Absolvuje sice kurz a má obvykle vlastní zkušenost s porodem, ale není zdravotník, nemá zodpovědnost za poskytovanou péči.
Zajišťuje především psychickou podporu při porodu. Duly to nemají rády, ale já to jednoduše vysvětluji tak, že dula je taková „placená kamarádka“. Není bez zajímavosti, že tam, kde dobře fungují porodní asistentky, nejsou duly většinou třeba.
Jaká je vůbec úroveň vzdělávání porodníků a asistentek, co by se v něm mělo změnit?
Přestože jsou porodní asistentky vzdělávány na vysokých školách, má systém mnoho chyb. Ke studiu jsou přijímány studentky bez ohledu na motivaci. Pak se stává, že po ukončení školy do praxe ani nenastoupí. Zcela chybí praxe v primární péči. Porodní asistentky se učí, jak to dělat v porodnici, v týmu.
Neučí se pracovat samostatně a v kontextu vývoje těhotenství a porodu. To neznamená, že by neměly spolupracovat s jinými zdravotníky, ba naopak. K absolutoriu musí mít odveden určitý počet porodů. Naše pojetí však úkon vedení porodu spatřuje v tom, že „chytíme dítě“.
Vedení porodu je ale proces od začátku kontrakcí přes narození dítěte až několik hodin po porodu.
Co je onen tzv. fyziologický porod, který vedou porodní asistentky?
Raději než fyziologický používám označení normální. Znamená to, že žena porodí bez jakýchkoli zásahů. Porod se sám začne a proběhne svým tempem v období mezi ukončeným 38. a 42. týdnem těhotenství.
Výsledkem je pak zdravá matka a zdravé dítě, přičemž zdraví nelze chápat jen jako zdraví fyzické, ale jako bio-psycho-sociální rovnováhu. Na to psycho-sociální se ale obvykle moc neohlížíme. Většinou nám obvykle stačí to bio a to je málo.
Nespokojenost s porodem může vyvolat u ženy poporodní trauma, které pak ovlivňuje její chování nejen k dítěti, ale k celému okolí a narušuje vztahy. To ovšem neznamená, že porod císařským řezem musí vést jednoznačně k nespokojenosti a naopak spontánní porod ne.
Může to být právě obráceně. Někdy to prostě jinak než císařským řezem nejde. Důležitý je náš přístup k ženě, to jak se k ní chováme a jak jí situaci vysvětlíme.
POROD JINDE A JINAK
České porodnice tedy nejsou pro mnohé ženy ideálním místem pro porod. Jaké jsou alternativy?
Alternativou k porodům, tak jak u nás běžně probíhají, jsou porody v porodním domě nebo porody doma.
Co to vlastně je porodní dům?
Porodní dům je zdravotnické zařízení porodních asistentek, kde není přítomen lékař, ale jeho výhodou je lepší vybavení, než je k dispozici při domácích porodech. V případě komplikací a nutnosti lékařského zásahu je odsud rodička převezena do nemocnice.
Porodní domy u nás ovšem zatím nefungují, jaké jsou jiné možnosti?
Další možností a zajímavou alternativou k domácímu porodu je ambulantní porod, kdy žena porodí v nemocnici, ale nezdržuje se zde, a pokud je ona i dítě v pořádku, během několika hodin odchází domů. Je to velmi významný rozdíl oproti několikadennímu pobytu v porodnici, který bývá u nás zvykem.
Přibližuji to maminkám na příkladu, že ambulantní porod je jako když si odskočíte na odpolední procházku, z které se hned vrátíte, zatímco klasický porod s hospitalizací je jako když se vrátíte domů po dovolené, s hromadami špinavého prádla a zanedbaným bytem a máte začít hned po příjezdu fungovat.
Nejdříve se žena musí přizpůsobit režimu v nemocnici, zvykat si na spoustu cizích lidí okolo ní a ztrátu soukromí a pak přichází domů a je všechno jinak. Vytváří to zbytečný stres.
Pro koho jsou vhodné domácí porody?
Porody doma nejsou pro každou ženu. Základním limitem by mělo být zdravotní riziko. To je záležitost, která se hodnotí průběžně, a to jak v těhotenství, tak při porodu.
Ne každé normálně probíhající těhotenství může být ukončeno doma, na druhou stranu ne každá komplikace těhotenství je komplikací porodu.
Například krvácení na začátku těhotenství není komplikací k porodu, ale když se u jinak bezproblémového těhotenství otočí miminko ne úplně ideálně, měl by být porod ukončen v porodnici.
Co ona často zmiňovaná rizika bezzásahových porodů?
Již to, že jsou ženy sledované v průběhu těhotenství, může odhalit mnohá rizika. Může to být nějaká choroba ženy nebo špatně prosperující těhotenství. S mnohými riziky pak můžeme pracovat. Některým lze vhodnými způsoby předejít, jiné léčit. Můžeme také nakonec nasměrovat ženu k porodu na specializované pracoviště.
Pokud jde o porod, obvykle ženy strašíme, že může dítě během chvíle umřít, že jim může prasknout děloha, že mohou vykrvácet atd. Taková rizika u zdravých žen s normálně se vyvíjejícím těhotenstvím obvykle nehrozí, pokud do porodu nijak nezasahujeme a necháme ho probíhat svým tempem. Nelze to srovnávat s minulostí.
Tehdy neexistovala žádná předběžná diagnostika rizikových rodiček a i celkový zdravotní stav žen byl nesrovnatelně horší.
Co takový porod udělá s jeho účastníky?
Tak jak se s ženami, dětmi i otci potkávám, v zásadě lze říci, že všichni jsou v pohodě. Ženy se poměrně snadno sžívají s novou situací, děti dobře prospívají a otcové se jaksi samozřejmě stávají rovnocennými pečovateli.
Ženy, které se rozhodly rodit doma, jsou často představovány jako nezodpovědné hazardérky nebo nejrůznější od reality odtržené fundamentalistky, odmítající moderní civilizaci. Jaká je vaše zkušenost?
Všeobecně se dá říci, že jde většinou o ženy vzdělané, informované, které mají mnohdy vazby na zahraničí. Některé tam žily, některé tam dokonce porodily. Nejčastějším důvodem, proč se ženy rozhodují pro porod doma, je přání být nerušená neustále pohromadě se svým dítětem.
Podle statistiky, kterou si vedu, bylo ke konci listopadu 2009 z celkového počtu 345 domácích porodů 183 žen vysokoškolaček. Průměrný věk žen byl 31,35 roku. Podle povolání bylo 38 žen se zdravotnickým vzděláním, z toho pět lékařek. Dále ve 13 případech šlo o psycholožky.
Takže není pravda, že by zdravotnice znalé rizik domácí porody odmítaly.
_______________________
Ivana Königsmarková Po absolvování nástavbového studia na KSZŠ v Praze, obor porodní asistentka (dříve ženská sestra) v roce 1974 nastoupila na II. Gynekologicko- porodnickou kliniku VFN v Praze. Dvacet let pracovala na porodnických odděleních.
V roce 1992 odjela na dvouměsíční studijní pobyt do Dánska. Pod jeho dojmem odešla do soukromé gynekologické ordinace a jako registrovaná soukromá porodní asistentka připravovala ženy k porodu.
Podílela se na vzniku a fungování Centra aktivního porodu ve FN Bulovka v Praze, po jeho likvidaci působí jako soukromá porodní asistentka u domácích porodů.
V rámci projektu schváleného nadací Open Society Fund Praha a poté projektu Fontanela podpořeného fondy EU připravuje vznik modelového pracoviště komplexní, individuální a standardní péče o ženu, dítě a celou rodinu. Bojuje za pracovní podmínky a postavení porodních asistentek srovnatelné s EU. Je rozvedená, matka dvou dcer.
Rozhovory: — Čtyři v tom 2 — Česká televize
Málokteré téma vyvolává tak bouřlivé emoce mezi rodičkami i porodníky jako domácí porod. Proto jsme při hledání nových Čtyř v tom vynaložili hodně úsilí, abychom tento přístup k porodu zachytili na konkrétním příběhu.
Rádi bychom Vám představili ženu, která se málem stala hrdinkou našeho seriálu, a jen nepřízní osudu a české legislativy ji nakonec na obrazovce neuvidíte.
Věcná a sympatická zakladatelka Rodinného centra Andílek Miroslava Vlčková porodila doma dvě ze svých tří dětí, nejmladší Marjánka se jí narodila v červnu loňského roku.
Vzpomenete si, s jakou motivací jste se přihlásila do seriálu?
Vzpomenu si úplně přesně. Jela jsem v autě a slyšela rozhovor s režisérkou Čtyř v tom v Českém rozhlase.
Říkala, že měla v úmyslu do pořadu zahrnout i domácí porod, a že to nějak nevyšlo. To jsem ještě nebyla ani těhotná, ale utkvělo mi to v hlavě. Říkala jsem si: „Česká televize, pořad budou sledovat miliony lidí, to by byla ale příležitost ukázat, jak takový domácí porod vypadá doopravdy.
Škoda, že jim to nevyšlo.“
Až měsíce poté jsem otěhotněla. Ke konci těhotenství mi publicistka Eva Labusová přeposlala výzvu, kterou pořad rozesílal, když jste hledali nové maminky. Tím, že mail přišel od Evy, kterou dobře znám a moc si jí vážím, mi výzva uvízla v hlavě, a po několika konzultacích s kamarádkami a hlavně s manželem, jsem odpověděla. Reakce štábu přišla ještě tentýž den.
Jak jste prožívala situaci, kdy se Vaše porodní asistentka natáčení tak obávala, že z něj sešlo?
Rozhodnutí přihlásit se do konkurzu na účast v pořadu bylo složité. Dobře jsme si uvědomovali, že uvažujeme o tom vynést na světlo světa něco, co se běžně na světlo nenosí.
Tušili jsme, že pokud by k natáčení došlo, bude mít vliv nejen na nás a naše děti, ale i na další členy naší rodiny, babičky, dědečky, a tak.
Takže když jsme se konečně rozhodli, že půjdeme na konkurz a se štábem se o natáčení budeme bavit, a naše porodní asistentka řekla ne, protože pro ni natáčení je příliš ohrožující, byla jsem z toho hodně špatná.
Nechtěla jsem to vzdát, pořád jsem o tom přemýšlela, zvažovala, jak to přece jenom udělat, jak to zařídit, aby to šlo. Jsem hodně umanutý člověk, takže to bylo pro mě hodně zlé. Ale nakonec jsme to zvládli, vlastně i s pomocí štábu, který byl k nám empatický a milý a způsob jakým jsme to společně řešili, mi pomohl se přes to přenést.
Sama Marjánka mi pak po porodu ukázala, že to vlastně dopadlo správně. Když se narodila a museli jsme řešit její závažné zdravotní komplikace. Až dnes vím, že jsem tehdy vůbec netušila, co by účast v pořadu pro naši porodní asistentku znamenala. A jsem ráda, že jsme její rozhodnutí respektovali. Uvnitř mě ale stejně mrzí, že to nevyšlo.
Co Vás vedlo k rozhodnutí přivést dítě na svět doma?
Mám tři děti a dvě jsem porodila doma. Jen Kryštofa, první dítě, jsem rodila v nemocnici. Byli jsme připraveni na porod v porodnici s vlastní porodní asistentkou, ale ona v době porodu musela někam odjet, takže jsem nakonec rodila bez ní. Ta první zkušenost porodu ve mě zanechala pocit, že mám v sobě sílu porodit dítě, a že nejlépe se mi porodí, když budu moci být „paní svého porodu“.
Jakou máte zkušenost s prostředím českých porodnic (negativní i pozitivní)?
Z prvního porodu si pamatuji především vtipnou historku s paní uklízečkou. Slyšela jsem, jak na sále křičí rodička, která rodila přede mnou, a hloubala jsem nad tím, proč tak šíleně řve.
A paní uklízečka, která zrovna důležitě vytírala mopem můj předporodní pokoj, skoro jako ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze, prohodila něco v tom smyslu: „… áá, to jsou ty přírodní matky. Nic nechtěj, a pak tu celej den řvou…“ To jsem si ještě myslela, že ta kříčící žena je hysterka. Pak to šlo ráz na ráz.
Porodní plán, předporodní kurz, všechny vědomosti a stohy přečtených knih mi byly nanic. Jakmile zesílily porodní bolesti a pustila se do mě doktorka, že mi protrhne plodový vak, že se to vše urychlí, nebudu tak trpět, že je to pro mě lepší, zapomněla jsem na všechna dobrá předsevzetí a kývla jsem na její postup. Tím se ale vše pokazilo a skončila jsem málem na císařském řezu.
Zachránila mě porodní asistentka, která mě převzala od noční směny. Koukla a říká: „vždyť to miminko není dotočené, proto nemůže ven.“ Jako dnes si pamatuju, jak vzala prostěradlo, uvázala z něj pruh ve tvaru vajíčka, vylezla na stůl nade mě, a takovým babským rychlým hmatem, tím prostěradlem omotaným kolem mého břicha, miminko otočila. Pak už šlo všechno dobře.
S touhle porodní asistentkou jsem pak porodila obě naše další děti, ale už doma. Dodnes se domnívám, že ona je náš rodinný anděl, a ačkoliv nejsme nyní v kontaktu, často na ni myslím.
Od té doby se od nemocnic a porodnic držím dál. Jsem si jistá, že porodníci jsou studovaní, moudří pánové, a že nám rodičkám určitě chtějí v dobrém pomáhat.
Ale také myslím, že české porodní péči leccos chybí k tomu, aby se porodu ženy v porodnici mohlo říkat přirozený, a že své porody, pokud jsem v těhotenství zdravá a při porodu se neobjeví žádné varovné signály, dovedu zvládnout lépe sama bez nich.
Jak probíhalo Vaše poslední těhotenství a jakou roli při něm sehráli lékaři, např. Váš gynekolog?
Já jsem mezi prvním a druhým dítětem změnila gynekoložku, šla jsem k jiné, nové, protože jsem o ní slyšela, že je poměrně otevřená, a dá se s ní o řadě věcí mluvit.
Teď se mi zdá, že se její postoj změnil, a že se na můj druhý domácí porod mračí více, než se mračila na ten první. Nevím, co tu změnu způsobilo. Odhaduji, že změna atmosféry ve vztahu k domácím porodům v poslední době.
Domácí porody měly hodně negativního PR. Takže jsem to s ní moc nerozebírala, spíše jsme se tomu tématu obě vyhýbaly.
Jak prakticky probíhal Váš domácí porod?
Rodila jsem do porodního bazénku, který jsem si zapůjčila, do vody. První dobu porodní jsem strávila s manželem na dlouhé procházce v lese. Chystala se velká bouřka, byly zrovna povodně. Živly se probudily k životu. Doma jsem si pak zapálila oheň v kamnech a zahřívala si o něj břicho. Bylo to skvělé.
Když ho srovnáte s předchozími porody, byl v něčem úplně jiný?
Každý můj porod byl jiný. Už jsem věděla, že domácí porod zvládnu. Na tenhle poslední jsem se nejvíc těšila. A zároveň byl pro mě jednou z největších životních lekcí, kterou jsem dostala. Dodnes si to zpracovávám.
Jak poznáte, že Váš porod doma probíhá v pořádku? Co je hranicí, za kterou je potřeba volat lékařskou pomoc?
Po zdravotních komplikacích, které Marjánka měla po porodu, je tohle pro mě otázka hodně na tělo.
Celý porod probíhal úplně bez problémů, bez jediné známky jakékoliv komplikace. Přesto se Marjánce po porodu nedařilo vůbec dobře. Myslela jsem si, že jsme při rozhodování pro domácí porod zvážili všechna pro a proti, představili si všechny scénáře, jak porod může dopadnout.
Dokud ale člověk nezažije jaké to je, když je jeho dítě v ohrožení života, nedovede si představit, pro co vlastně se to rozhoduje. Domácí porod znamená sám nést plnou odpovědnost za život svého dítěte. V nemocnici nese odpovědnost někdo jiný, nenesete odpovědnost vy.
Když nastanou komplikace, hrůza zážitku, kdy miminko je v ohrožení, je jistě veliká stejně doma, jako v porodnici. Jen doma jste prostě úplně sami, a když se něco pokazí, je to jen a jen plně a hluboce na vás. Nesete to sami. Nemůžete „odložit“ tu hrůzu na záda někoho jiného.
U nás vše dobře dopadlo, ale sáhli jsme si na hranici, a až po téhle zkušenosti jsem si uvědomila, jak velkou odpovědnost jsme na sebe vzali. Nelze si to představit, nelze se na to připravit.
Jak by podle Vás měla vypadat nabídka možností, kde rodit, v České republice? Kdyby byly v Česku porodní domy, využila byste je?
Byla bych moc ráda rodila všechny děti v porodním domě. Někde na půl cesty mezi porodnicí, kde panují lékaři, a domovem, kde je člověk sám.
Porodní dům, kde je kvalifikovaný personál, potřebné vybavení, možnost přivolat rychle lékaře, mi připadá jako ideální zlatá cesta. Nerozumím tomu, proč dodnes v Čechách porodní dům neexistuje.
Jsem si jistá, že řada žen se rozhoduje pro domácí porod z nutnosti, z nemožnosti vybrat si porodní dům.
Je domácí porod pro každou rodičku, nebo má své omezení?
Ne, určitě není. Některé ženy chtějí rodit v porodnici, s lékařským týmem, některé doma, samy nebo s asistentkou. Tak jako není možné nutit všechny ženy do porodu v porodnici, není možné říci, že domácí porod je pro každou ženu. Každá žena má mít možnost se svobodně rozhodnout, jak chce rodit a česká legislativa by měla všem ve světě běžným typům porodu poskytnout právní rámec.
Myslíte, že se v České republice časem možnost rodit doma s porodní asistentkou zlegalizuje? Měla by pak být nějak regulovaná?
Myslím, že jednou ano. Nejspíš to nebude v našem životě, ale jednou určitě jo. Je náročné sledovat, jak situace v porodnictví v Čechách upadá.
Když jsem rodila poprvé, býval v nemocnici na Bulovce CAP (Centrum aktivního porodu). Dnes už ani nic takového neexistuje. Porodní asistentky nemohou vykonávat legálně svoji práci mimo zdravotnické zařízení. Lékaři se žen, které prosazují svobodnou volbu porodu, bojí jak čert kříže. O přirozeném porodu v rámci institucí si můžeme nechat zdát.
Snad je to poslední krok na dno, před velkým skokem k rozvoji v budoucnu. Doufám.
Jak se Vám líbí seriál Čtyři v tom a myslíte, že v něm domácí porod bude chybět?
Seriál se mi líbí moc. První řadu jsem zhltla během jednoho večera (dívala jsem se online na vše naráz). Porod je téma, které se nás všech hluboce týká, a je to něco o čem se vždy mluvilo a mluvit bude, především mezi ženami, ale i mezi muži.
A domácí porod, jestli v další řadě bude chybět? Myslím, že ano. Bylo by krásné, kdyby česká veřejnost mohla nahlédnout, jak je úžasné porodit dítě přirozeně, vlastními silami, co to se ženou a s celou rodinou udělá, jaký vliv má takový porod na dítě.
Třeba se to podaří ve třetí řadě.
Podrobnosti o posledním porodu Mirky Vlčkové se můžete dočíst v rozhovoru Evy Labusové.
Jak rodí ženy v jiných zemích
Mnohé porodnice ve srovnání s naším standardem poskytují maminkám příjemnější, intimnější prostředí, s individuální péčí.
Neexistuje, aby porodní asistentka, která se o určitou ženu stará, před každým svým vstupem do pokoje nezaklepala. Přicházejí-li s ní ještě jiné osoby, vyžádá si asistentka souhlas ženy.
Jestliže žena s jejich přítomností nesouhlasí, tyto osoby do pokoje prostě nevstoupí. Je to přece její porod a ona má právo určit kdo tam bude a kdo ne.
V některých nemocnicích jsou zřizovány tzv. rodinné pokoje, kde může probíhat porod jako doma za přítomnosti rodinných příslušníků. Jinde mají celá oddělení, která jsou vedena pouze porodními asistentkami a jsou věnovaná přirozenému porodu. Ženy jsou sice v nemocnici, ale pokoje jsou zařízeny velice civilně.
Rodičky mají svou porodní asistentku, kterou znají, žena si tam vezme koho chce (manžela, maminku, kamarádku, děcka), prostě tam žije rodinným životem, má svou koupelnu, svou sprchu i bazének. Pokoj je vytvořený tak, že vypadá domácky, přátelsky, ale když otevřete skříň, je tam vše, co je třeba pro resuscitaci matky i novorozence.
Po třech až šesti hodinách po porodu ženy odcházejí domů.
Jestliže po několika hodinách po porodu porodník zjistí, že je vše v pořádku, ženu nic nebolí, nekrvácí, dělohu má pevně staženou, a také dětský lékař pokud zjistí, že dítě má normální reflexy, že je rovněž v pořádku, rodiče mají zajištěnou domácí péči (ženskou sestru nebo lékaře, který s nimi bude v telefonickém kontaktu a kdykoli přijede poradit nebo pomoci), nemusí rodička ležet čtyři dny v nemocnici. Samozřejmě nejde každou rodičku vyhnat za pět hodin po porodu. Jde jen o to, aby byly možnosti. Čtyři nebo pět dní ležet v nemocnici je zbytečné a stojí to peníze. Stejně tam žena jenom leží a kojí, maximálně se jde vysprchovat.
Jde o zvláštní porodnické oddělení, které, přestože je umístěné v nemocnici, praktikuje přirozené vedení porodů. Hlavní péči tam poskytují porodní asistentky; lékař je volán, příp. žena je přeložena na klasický porodní sál, pouze tehdy, vyskytne-li se komplikace.
Toto oddělení bývá na chodu nemocnice závislé (provozně i ekonomicky), ale může být i autonomní, nezávislé.
Centra pracují podle zásad a doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO), dále v souladu s mezinárodním Etickým kodexem porodních asistentek, směrnicí Rady Evropy a doporučeními Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM).
Péče o těhotné a rodičky v těchto centrech vychází rovněž z ověřených zkušeností. Rodit v porodních centrech je ideální pro ženy, kterým typické nemocniční prostředí nevyhovuje.
Výhodou těchto center je téměř domácí intimní prostředí a poskytovaná péče provázaná možností řešit komplikace okamžitým lékařským zásahem.
Je zařízením, které nastávající maminka navštěvuje po celou dobu svého těhotenství, a kde navazuje kontakt s porodní asistentkou, s níž nakonec i porodí.
I u nás v ČR existovalo porodní centrum, a sice v letech 1998 až 2000 v pražské nemocnici na Bulovce pod názvem Centrum aktivního porodu.
Porodní dům je zařízení poskytující péči zcela shodnou s porodním centrem. Je však plně autonomní, stojí samostatně mimo nemocnici. Porodní asistentky, které jsou zde také hlavními poskytovateli porodnické péče, úzce spolupracují s jedním nebo více lékaři a/nebo s blízkou nemocnicí, s nimiž, resp. s níž mají uzavřenou smlouvu.
V západoevropských zemích i v USA porodům doma nebrání ani zdravotníci, ani zákony. V Německu zákon dokonce nařizuje přítomnost porodní asistentky u každého porodu, tj. i u porodu vedeného v domácnosti.
V Anglii existuje zákon, který porodní asistence přímo nařizuje pomoci ženě při porodu, ať se žena rozhodne rodit kdekoli (tedy i doma).
Znamená to, že rozhodne-li se žena porodit doma, musí porodní asistentka přijet k ní domů.
Nejlépe legislativně ošetřené porody doma mají v Holandsku. K tomu byl vypracován tzv. Seznam porodnických indikací, kterým se zcela zásadně řídí porodníci, porodní asistentky i pojišťovny.
V Holandsku velice dbají na to, aby doma byly vedeny porody pouze fyziologické, tj. porody, u kterých se předpokládá jejich fyziologický průběh, a také, aby byla zajištěna bezproblémová dostupnost rodící ženy do nemocnice ne delší než 20 minut.
Pakliže tyto podmínky nelze zajistit, je ženě doporučeno, aby rodila v porodnickém zařízení.
Holandsko je z porodnického hlediska výjimečná země: třetina žen rodí doma, třetina absolvuje tzv. ambulantní porod v porodních domech a jenom třetina porodí v konvenčních porodnicích.
Těhotná žena si kromě gynekologa může vybrat i porodní asistentku, ke které dochází po celé těhotenství, a která jí bude doprovázet i k porodu. Asistentka tedy ženu dobře zná a u porodu je jí velkou oporou a to nejen z hlediska odborného, ale především lidského.
Pokud se žena rozhodne porodit doma, je porodní asistentka ze zákona povinna poskytnout jí veškerou péči a pomoc.