Aby byla strava zdravá, nemusí za každou cenu obsahovat maso, vejce ani mléko. Naopak, vyšším příjmem rostlinné stravy můžeme svému zdraví pomoci.
Změnou jídelníčku máte šanci prospět kromě svého zdraví i planetě. Věděli jste, že z prvních deseti potravin s největší uhlíkovou stopou je prvních devět živočišného původu?
Pokud byste chtěli zkusit, jaké to je žít bez živočišných výrobků, inspiraci a pomoc najdete na stránkách Veganské výzvy nebo Méně masa, kde objevíte také nabídku rostlinných potravin v obchodech.
Nakupování levných výrobků ze zvířat (mléčných výrobků, vajec, masa) je voda na mlýn pro provozovatele velkochovů.
Stres, který zvířata zažívala, vysoké dávky antibiotik a krmivo plné pesticidů, bez kterého velkochovy nedají ani ránu, se promítají do koncové kvality mléka, masa i vajec.
Planetě, zvířatům i svému tělu spíše prospějete, pokud se rozhodnete pro plnohodnotné a výživné rostlinné alternativy.
Pomozte nám šířit informace o tom, jak skutečně žijí zvířata ve velkochovech.
Rozešlete odkaz na tento web alespoň devíti známým – nezachráníte sice koťátko, ale třeba tím pomůžete jiným zvířatům k lepšímu životu.
Můžete si vytisknout nebo objednat náš leták a roznést ho na zajímavá místa, kde může sloužit jako podnět k diskuzi.
Objednat si můžete i naši přednášku o vekochovech pro školy. Pokud víte o vyučujících, pro které je toto téma důležité, předejte jim prosím náš kontakt.
Děkujeme! Úspěch petice Konec doby klecové, která žádala ukončení chovu zvířat v klecích, překonal všechna očekávání. Přes 1,5 milionů občanů a občanek EU se svým podpisem postavilo za práva hospodářských zvířat na svobodnější život.
O dalším osudu petice budeme její signatáře a signatářky informovat. Pokud si chcete přečíst více o tom, co bude následovat, podívejte se sem.
Zdroj: Český statistický úřad zdroj zdroj zdroj zdroj zdroj zdroj zdroj zdroj 1, zdroj 2 zdroj 1, zdroj 2 Zdroj: Zpráva o stavu zemědělství v ČR za rok 2015 zdroj Farmagedon, P. Lymbery a I. Oakeshottová, Carpe Momentum (2017)
Veřejně dostupná povolení k provozu intenzivních chovů zvířat, https://www.mzp.cz/ippc zdroj Mapu jsme sestavili z veřejně dostupných povolení k provozům intenzivních chovů zvířat, údajů v integrovaném registru znečišťování a z povolení k provozu podle zákona na ochranu ovzduší. Podařilo se nám zmapovat pouze chovy řádově o stovkách, tisících a statisících zvířat, menší chovy nežádají o žádné veřejně přístupné povolení a nelze je tudíž dohledat. Tvůrci mapy: Anna Kučerová, Adam Schejbal. Uzávěrka sběru dat: červen 2018. Máte v okolí velkochov? Pošlete nám jeho fotky a bližší informace o něm. Podle vyhlášky 208/2004 Sb. o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat je minimální využitelná plocha pro prase o hmotnosti více než 110 kg 1 metr čtvereční. Každý členský stát EU si stanovuje, jakým způsobem bude ověřovat totožnost těch, kteří podepíšou Evropskou občanskou iniciativu. Česká republika k tomu účelu používá číslo občanského průkazu nebo pasu. Tyto informace nebudou nikde zveřejněné a bezprostředně po započtení podpisu se bezpečně zlikvidují. Sledujete přímý přenos z typického českého velkochovu prasat. Prasnice stráví v tzv. porodní kleci přibližně polovinu roku. Je do ní zavřená jeden týden před porodem a zůstane v ní až do doby odstavu selat ve věku 21–28 dní. Jde o drastické omezení zvířete – nemůže se hýbat, otáčet, nemá kontakt s dalšími prasaty a musí kálet a močit přímo za sebe, stále na stejné místo. V přirozených podmínkách si přitom prasnice tvoří před porodem hnízdo, pečuje o selata a má i možnost odpočívat v ústraní. Také v hnízdě úzkostlivě dodržuje čistotu. Nic z toho v úzké kovové kleci nejde. Podpořte celoevropský zákaz nejen těchto klecí, ale i klecí pro další hospodářská zvířata zde.
Hovězí – proč je lepší vyzrálé?
Rozdíl mezi hovězím a vyzrálým hovězím poznáte hlavně na talíři. Vyzrálé hovězí je daleko křehčí a voňavější a navíc jeho přípravou nestrávíte věčnost. Nejen o vyzrálém masu, ale taky o spokojených zvířatech nebo bio porážce jsme si povídali s Josefem Sklenářem a Jiřím Pykalem z Biofarmy Sasov.
Když jste v roce 1991 farmu zakládali, věnovali jste se nejdřív pouze chovu koní. Postupně přibyla další zvířata. O osm let později jste pak získali certifikát ekologického zemědělství. Co vás k rozšíření vedlo?
Na začátku 90. let jsme jako jedni z prvních vyhnali zvířata na pastviny. Když jsem viděl, jak jsou spokojená, uvědomil jsem si, že už je nechci chovat jinak. To byl asi zásadní impuls v přeměně Josefa Sklenáře na nadšeného bio zemědělce a jeho farmy na Biofarmu Sasov.
Chovatel, který jednou vypustí zvířata do výběhů a na pastviny, je už nikdy nechce trvale zavřít do stájí. Na rozdíl od těch konvenčních, zavřených celý život bez slunce, jsou naše zvířata přirozeně otužilá a dokonce i výrazně stresu odolnější.
Zvířata ze stájí jen těžko vyženete z kotců, neznají nic jiného než čtyři stěny. U zvířat z pastvin máte spíše problém, být alespoň stejně rychlý jako ona (smích). Co se týče certifikátu ekologického zemědělství – člověk musí splnit celou řadu zákonem stanovených požadavků, ale my je plníme rádi.
Jednak jsou prospěšná pro zvířata samotná a také mají zásadní vliv na kvalitu produktů.
Jak se prostředí, ve kterém zvířata žijí, podepíše na kvalitě masa?
Je to úplně stejné jako s naším zdravím. Když někdo žije v zatížených oblastech, je daleko víc nemocný, než lidé ze zdravějších regionů. Z tohoto pohledu je prostředí Vysočiny ideální.
Velký vliv má ale i krmení zvířat. Oproti konvenčním stájím, kde se zvířata krmí průmyslovou krmnou směsí, je pastevní výkrm daleko zdravější a přirozenější.
Na pastvě se navíc zvířata volně pohybují, což má vliv na jejich celkovou pohodu.
Ovlivňuje kvalitu masa také porážka, respektive stres, který při ní zvířata zažívají? Na Biofarmě Sasov máte i vlastní bio jatka…
Když je zvíře vystresované, dochází k metabolickému „spálení“ vnitrosvalového cukru, což má za následek nedokonalé zrání na bázi mléčného kvašení. Proto jsme vybudovali faremní jatka, která musí splnit přísné antistresové standardy, nutné pro certifikaci bio porážky.
Jak porážka na bio jatkách probíhá?
Zaprvé, jatka jsou přímo v areálu farmy, abychom maximálně vyloučili stres z dopravy. Běžná praxe je totiž taková, že vystresovaná zvířata jsou přepravovaná desítky až stovky kilometrů.
Před porážkou pak se zvířaty manipulují ti samí lidé, kteří je piplali a odchovali od narození. Na rozdíl od ostatních jatek nesmíme používat bolestivé elektrické pohaněče, ostatně nedělali bychom to, ani kdyby to nebylo napsané v zákoně.
Stejně tak, že zvířata nesmí vidět porážený kus ani jeho krev. Je to pro nás zkrátka nepřijatelné.
Zaměřme se konkrétně na hovězí maso – jaký je rozdíl mezi masem, které pochází z vaší farmy a hovězím, které je k dostání v supermarketu?
Naše maso je vyzrálé, tudíž křehčí a plnější chuti. Několik týdnů je totiž odvěšeno nebo také „stařeno“. Říká se, že čím větší je zvíře, tím déle by mělo zrát.
Takže zatímco drůbež je možné konzumovat dva dny po porážce, vepřové by se nemělo konzumovat dříve než po týdnu a hovězí po 4 až 6 týdnech. Mamut by samozřejmě potřeboval daleko víc času (smích).
A v tomhle je právě zásadní rozdíl – na pulty drtivé většiny supermarketů se hovězí zkrátka dostane příliš brzy po porážce.
Musí hovězí maso dozrávat ve speciálních podmínkách? Není možné nechat ho dozrát doma?
Pro zrání doma nemá nikdo pravděpodobně ideální podmínky. Celý proces zrání je poměrně složitý. Začíná už ve stájích nebo nejlépe ještě na pastvinách – ideální je, když je zvíře chované na trávě, venku pod širým nebem. Velký vliv má také samotná porážka.
Navíc, aby maso dobře zrálo, je potřeba nechat ho viset v celých čtvrtích nebo půlkách v zracích chladírenských boxech, kde je teplota kolem nuly a reguluje se vlhkost. Teprve potom se maso bourá a vakuově balí, kde ještě podle partií může případně dále dozrávat. Způsobů, jak nechat maso vyzrát je několik.
My jsme si vybrali nejtěžší – suché zrání v celých čtvrtích. Z masa tak odchází voda a výrazně se snižuje hmotnost masa. Jenže masu pak zůstane výraznější chuť a vůně. Další možnost je mokré zrání – maso se druhý den po porážce zabalí do vakuových sáčků a zraje v nich.
Voda se tak neodpařuje, hromadí se v sáčku a následně je před použitím masa vylévána do odpadu.
Může laik poznat už během nákupu vyzrálé maso. Liší se třeba barvou?
Na první pohled nemusí být rozdíl zřejmý ani pro odborníky. Obecně se ale dá říci, že vyzrálé maso je tmavší, i když i na barvu má vliv způsob opracování partií při bourání. Hodně napoví také vůně.
Pro vakuované maso je typická výraznější vůně kyseliny mléčné, která při zrání v sáčku přirozeně vzniká.
Největší rozdíl ale samozřejmě pozná spotřebitel na talíři – vyzrálé maso je mnohem měkčí, chutnější a voňavější.
Je vyzrálé hovězí vhodné na jakoukoliv úpravu? Hodí se na steak i do guláše?
U steaků je zrání masa nutnost. Měkkost masa ale jistě oceníte i při pečení a koneckonců i u guláše. Vyzrálému masu často stačí mnohem kratší čas kuchyňské úpravy. Na naší farmě máme i vlastní malou masnou výrobnu, kde používáme pouze vyzrálé maso z vlastních zvířat.
A jak se říká – lepší jednou vidět (nebo ochutnat), než stokrát slyšet. Biofarma Sasov pořádá každý rok v září „Biozemědělský den – Den otevřených vrat“ a během roku také exkurze pro předem objednané skupiny.
PS: Hovězímu masíčku ze Sasova jsme v MY FOODu připravili vlastní zrárnu. Prohlédněte si ji v galerii.
Příliš drahá porce
Jak se daří zvířatům ve velkochovech, nepatří ani dnes k frekventovaným, tím méně oblíbeným tématům. A není se čemu divit. Ať už se jim žije, jak chce, produkují pro nás velmi levné potraviny. Výrobci mají tržbu, zákazníci jsou spokojeni.
Každý Čech sní ročně asi 83 kg masa, největší přednost dává vepřovému (téměř 41 kg) a drůbežímu (necelých 23 kg); dále spotřebuje přes tři sta vajec a zhruba 225 kg mléka a mléčných výrobků.
A abychom si udrželi pro nás přijatelné ceny potravin, musí si drtivá většina hospodářských zvířat nechat zajít chuť na vesnickou idylu, kde slepice běhají po dvoře a jídelníček si zpestřují vším, co vyhrabou, kde krávy stráví větší část roku na pastvě a ve stáji si mohou dopřát luxus slámové podestýlky, a kde si husy celý den lebedí u potoka.
Čím více, tím lépe
Současné české velkochovy vypadají spíš jako káznice, kde se pobyt stává trestem. „Jde o relikt z minulých dob, kdy se běžně používaly výrazy, jako výroba mléka, výroba masa, výroba vajec. A stejně se nahlíželo i na samotná zvířata, jako na stroje k produkci.
Šlo o to, aby všechno bylo nejlevnější, aby výrobek měl co nejnižší cenu, tedy aby bylo co nejvíce zvířat na co nejmenším prostoru,“ vzpomíná na svá studentská léta přednostka Ústavu parazitologie brněnské Fakulty veterinárního lékařství, profesorka Vlasta Svobodová.
A tak většina slepic tráví svůj život v kleci s dalšími čtyřmi až pěti na ploše 50 x 50 centimetrů, kterou svými těly prakticky vyplňují. Brojleři zase žijí na podlaze obrovské, uměle osvětlené haly bez oken. Pět až sto tisíc kuřat je namačkaných po 16 až 20 na čtverečním metru, takže přes sebe musí přelézat, aby se dostala ke krmení nebo vodě.
Chovné prasnice tráví dobu před porodem a během kojení v těsném kovovém boxu, kde si mohou pouze lehnout a vstát (výrobci nabízejí i boxy nastavitelné podle délky zvířete). I když tento způsob brání zalehnutí selat, pro prasnici není zdaleka optimální.
Na jedno prase ve výkrmu připadá 0,6 — 0,7 m2 prostoru v temné hale většinou s roštovou podlahou, pod kterou leží septik.
S honbou za co nejmenšími investicemi a co největším ziskem souvisí i další aspekt — zkracování délky života hospodářských zvířat. „Když se to propočítává ekonomicky, zjišťuje se, že v jisté fázi už se maso i mléko prodražuje, že zisk z vajec, které slepice snese, je menší než výdaje za její krmivo.
Vždycky je ekonomicky výhodnější, když zvíře nemá optimální podmínky k životu a dožívá se kratší doby, například když má kráva jen dvě telata, a potom skončí někde na jatkách,“ shrnuje Svobodová a dodává: „Dříve to bylo dáno také velkými zemědělskými dotacemi.
Neexistovala přímá odpovědnost, takže se nad tím nikdo nepozastavoval, proč by čtyřletá kráva měla jít na jatka, když normálně by mohla být ještě produktivní. Zdá se, že se nyní situace pozvolna mění a pomalu se objevuje snaha pohlížet na chovy nejen z pohledu peněženek zákazníků, ale i z pohledu samotných zvířat.
Ale marná sláva, ekonomický dopad pořád hraje důležitou roli.“
Bylo by chybou uklidňovat se tím, že jsou hospodářská zvířata na svůj životní styl, který jim vnutil člověk, už zvyklá, a tedy jim to nevadí. „Jde o uhýbání od reality a snahu omluvit to.
Když v zoologické zahradě přemístili medvěda z klece, kde se celé dny kýval z jedné nohy na druhou, do výběhu, už se sice zbytek života prokýval, ale není to tím, že by k tomu byl vyšlechtěný, jen se nic jiného nenaučil.
Pokud bychom vybrali slepici z klecového chovu do alternativního, také by nevěděla, co si počít, ale to neznamená, že by si na jiné podmínky nezvykla malá kuřata.“
Příliš drahá vajíčka
Trvale rostoucí pozornost je v současné době věnována hlavně chovu prasat a drůbeže, což pramení z velké spotřeby vepřového a drůbežího masa a také ze skutečnosti, že mezi jinými hospodářskými zvířaty patřila dlouho mezi ty ustrkované. Například chov krav se za poslední léta hodně proměnil, na loukách přibylo pasoucích se stád a naopak ubylo krav, které celý svůj život strávily přivázané na řetězu. Také telata dostávají šanci vyrůstat se svojí matkou.
Většina slepic však stále zůstává v těsných klecích. „Je to opravdu katastrofa, kdo tam nepracuje a vidí to poprvé, musí být v šoku,“ hodnotí klecový chov Vlasta Svobodová.
Nicméně je to ekonomicky výhodné, slepice sice žije něco přes rok, ale má za sebou plata vajec. Ani vstup do Evropské unie a její přísnější normy však českým slepicím moc nepomohou.
Klece sice budou muset být o něco větší, ale podle etologů, kteří se zabývají chováním zvířat, to bude pořád stejně nedostačující.
Alternativní chovy zase narážejí na problémy, které snižují jejich konkurenceschopnost. Slepice sice mají volný výběh, ale stává se, že svá vajíčka poškodí nebo potřísní trusem. Což sice nevadí, když si je odneseme od babičky z venkova, ale na trh nesmí. Brání tomu totiž vyhláška.
Vajíčka jsou obalena mikrovrstvou, která je chrání před proniknutím nežádoucích látek a mikroorganismů dovnitř, například salmonely. Proto se nemohou umývat. Špinavé vajíčko má tedy mnohem menší cenu a používá se například na výrobu sušeného vaječného prášku, který se přidává například do zmrzlin.
Ve velkochovech vajíčka padají rovnou na pohyblivé pásy, ale v alternativních chovech potřísnění nikdo zabránit nemůže.
Na progresivní cestu se vydali Švýcaři. V referendu si odhlasovali zrušení klecových chovů slepic. Nešlo přímo o zavedení alternativních chovů, ale o obyčejné haly, kde slepice mohou běhat, hrabat a mají vymezená místa na snášení vajíček. „Teď jsou z toho prý hodně nešťastní, protože se jim cena vajíček několikanásobně zvýšila.
Takže to řeší tím, že dovážejí levnější z jiných zemí.
A jak nám bylo řečeno, byli by radši, kdyby referendum nebylo,“ shrnuje poznatky z nedávno proběhlé konference o welfare Vlasta Svobodová a dodává: „Je vidět, že i takový národ, který je známý svým vstřícným postojem k právům zvířat, tak začne nad nimi přivírat oči a dávat přednost ekonomické stránce.“
Nuda, stres a kanibalismus
Zvířata ve velkochovech nemohou dávat volný průchod svému přirozenému chování, což jim způsobuje dlouhodobý stres. Slepice se v kleci ani neprotáhnou, o hrabání či popelení ani nemluvě.
Vajíčka musí snášet vedle svých kolegyň, přitom za normálních podmínek by se stáhly do ústraní. Prasnice si nemohou vytvářet porodní hnízda, velikost jejich boxu vystačí pouze na to, aby si lehly a vstaly.
Prasata jsou navíc velmi čistotná, ale ve velkochovech musí kálet i odpočívat na stejném místě.
Z druhé strany na ně útočí nuda. Celý den jsou odsouzena k tomu, aby jedla nebo spala. Prase je přitom inteligentnější než pes, za celý svůj život ale nemá šanci to projevit. Nedostatkem přirozené činnosti se u zvířat z velkochovů zvyšuje agresivita a vyskytuje se kanibalismus. Slepice se ozobávají, prasata si okusují ocásky.
„Nečinnost je u zvířat hrozná,“ hodnotí brněnská parazitoložka. A s řešením, ke kterému v mnoha chovech slepic přistupují, nesouhlasí: „Zastřižením zobáku se jim výrazně zhorší kvalita života. Je to vymítání čerta ďáblem.“ S usekáváním ocásků selatům to tak černě ale nevidí: „Záleží, kdy se zákrok provede. Znám to hlavně u psů.
Podle nového zákona se mohou kupírovat do sedmi dnů po narození, kdy ocas ještě není zkostnatělý. Jde o menší zákrok, který není výrazně bolestivý.“ Usekávání ocasů prasatům srovnává s propíchnutím uší novorozencům, které se také provádí bez lokálního znecitlivění.
„Stejně tak by bylo bolestivé, kdyby se kojenci nejdříve píchla injekce na umrtvení, a teprve pak se mu propíchly uši. Je to bolest navíc. Myslím, že to prasatům moc nevadí.“
Nicméně v Nizozemsku i ve Velké Británii se objevují snahy to řešit. „Pokládala bych za velký pokrok už jen to, že se nad tím někdo vůbec zamyslí, jaké to pro ně musí být, když jsou tam pořád zavřená,“ konstatuje Svobodová. Tamní prasata například dostávají pro zpestření svého monotónního života „hračky“ na kousání nebo snopy slámy, se kterými si mohou hrát.
A dokonce se ukázalo, že i po ekonomické stránce to vychází příznivěji — prasata lépe prospívají, protože nezažívají dlouhodobý stres z nudy. První vlaštovky se už objevují i u nás. „Veterináři musí ve vepřínech pracovat zásadně se sluchátky na uších. Prasata, kterým se dostává jen minimum podnětů z okolí, dokáže příchod lidí naprosto vyvést z míry.
A když začne kvičet jedno, ostatní se přidají.“
Poslední cesta
Ročně evropským kontinentem křižuje nespočet kamionů, které převážejí řádově miliony hospodářských zvířat, některá na chov, jiná na jatka. Patrně nejznámější jsou zřejmě transporty koní z Polska do Itálie.
Ale ani Česko nepatří mezi výjimky, zvířata vyváží jak do blízkých zemí, jako je Slovensko, tak i dále, například do Německa, Holandska či Bulharska.
Jistě se nabízí otázka, proč si zvířata určená k poražení musí pro smrt až na druhou stranu Evropy — a to často za naprosto nepřijatelných podmínek, bez vody a krmiva, v horku či naopak za mrazivého počasí —, když by je svedli stejně kvalitně porazit i místní řezníci.
Profesorka Svobodová transporty živých zvířat přirovnává k vývozu stromů. Pokud bychom vyváželi dřevěné výrobky, budeme na tom profitovat my, kdybychom vyváželi stromy, bude na tom vydělávat příjemce.
Možná se prasatům, koním či kuřatům blýská na lepší časy. Evropská unie totiž začala vyvíjet tlak na omezení transportů.
Také se objevují snahy, aby se podmínky přepravy zvířat na jatka přiblížily přepravě zvířat určených pro chov, kde je jakási záruka, že budou mít relativní komfort.
Vzato čistě ekonomicky, jde o kapitál, jehož výška se s množstvím uhynulých a zubožených kuřat či telat snižuje. Za takových podmínek by se transporty pochopitelně prodražily, a tím pádem by pro příjemce už nebyly tak atraktivní.
Přepravy hospodářských zvířat na velké vzdálenosti jsou pro ně mimořádně stresující, což se odráží i na kvalitě masa. „Nestresované zvíře má kvalitnější a zdravější maso, proto je také předepsaný klid před porážkou, během kterého by měly odeznít příznaky transportu.
Vychází to z průzkumů, které zjistily, že maso od silně stresovaných zvířat je tak změněné, že by se neměla porážet. Například se mnohem rychleji kazí,“ rozvádí Vlasta Svobodová.
Krávy, prasata či kuřata sice zažívají další stres přímo na jatkách, ale — vzato přísně pragmaticky — jde o relativně krátkou dobu, takže se to na kvalitě masa nestačí odrazit.
Jatka — už samotný název vyvolává negativní emoce, ale málo platné, pokud nechceme změnit své stravovací návyky a omezit spotřebu masa, nepůjde to bez nich. V Xaverově každý den zabijí na 70 000 kuřat, pro osobní přístup či lítost tady samozřejmě nemůže být místo.
„V samotném omráčení a podřezání nevidím až takový problém, protože to jde rychle. Nejhorší je ale zvířata k tomu vlastnímu omráčení dohnat. Brání se, protože cítí, že něco není v pořádku,“ hodnotí brněnská parazitoložka. Nelidské zacházení by ale mělo být eliminováno postihy.
Každý velký kopanec, zlomenina, pád z rampy totiž po sobě zanechá stopu v podobě krevního výronu. Takové maso je veterinární kontrolou vyloučeno a odvezeno k likvidaci do kafilerie. Ušlou škodu pak musí viník nahradit. „Proto si to třeba rozmyslí, když není natolik inteligentní, aby to nedělal sám od sebe.
Samozřejmě často vidíme, že do zvířat někdo žďuchne, ale to udělá i hospodář, že potřebuje, aby mu kráva trochu ustoupila. Takové zákroky ale nesmí být vidět na mase, takže by to nemělo být až tak bolestivé. Nicméně se s tím setkáváme, že například na vepřovém je zřetelná stopa po obušku, jak prase dostalo přes záda.
“ Na jatkách, stejně jako ve velkochovech, se musí dodržovat zákon proti týrání zvířat, ovšem při takových kvantech se to jen stěží dá uhlídat.
Porážení drůbeže je specifické; nejdřív se zavěšuje za nohy na speciální linky, což je velmi bolestivé zejména pro brojlery, kteří mají nedostatečně vyvinuté šlachy a kosti, protože žijí jen 38 dnů.
Slepice i kuřata pak projedou hlavou žlabem naplněným vodou, v níž je zaveden elektrický proud, který je omráčí. Občas se stává, že nějaká vitální slepice hlavu neponoří, takže je pak podřezána zaživa.
„Koneckonců na vesnici hospodyně také slepice podřezává a bez umrtvení. Myslím si, že taková slepice je na tom mnohem lépe než ta z velkochovu, která na jatkách projede omračovací vanou. Důležité je, aby to trvalo co nejkratší dobu.
Slepice má problém v tom, že je malá a nikomu nemůže ublížit. U koní nebo krav si každý dá pozor, aby je pořádně omráčil, protože můžou být nebezpečné,“ dodává Vlasta Svobodová.
Dražší, ale zdravější
Alternativou k velkochovům je tzv. ekologické zemědělství, které zaručuje ohleduplné zacházení s chovanými zvířaty, což se projevuje na jejich životní pohodě. Produkty z šetrného hospodaření mají sice vyšší ceny, ale také mimo jiné jeden jednoznačný trumf — jsou zdravější.
Studie ukazují, že takové maso je kvalitnější, má vyváženější složení bílkovin, vejce obsahují více vitamínu A a mléko má lepší skladbu. „Samozřejmě se to dá poznat i chuťově.
Kuřecí maso z velkochovu je často vodnaté, nevyzrálé, ale pokud zákazník nic jiného nepoznal, ani ho nenapadne žádat skutečnou kvalitu,“ shrnuje Svobodová.
Osud hospodářských zvířat mají v rukou do značné míry zákazníci. Zůstává otázkou, jak využijí možnosti vybrat si mezi kvalitou rozrůstajících se biofarem a kvantitou velkochovů.
I když zatím jednoznačně vyhrávají zemědělské továrny, profesorka Svobodová přece jen vidí jakousi naději: „Chce to přesvědčovat a ukazovat alternativy.
U některých lidí hodně platí, když se řekne, že je to zdravé, že je vajíčko lepší, když se slepicemi žije i kohout, že má kráva kvalitnější svalovinu, když se pase a nemá stres z transportu. Existuje řada možností, jak lidi přesvědčit, aby jich přibývalo. A myslím, že jich přibývá; neviděla bych to tak černě.“
Ekofarmáři by chtěli zabíjet skot na pastvě. Veterináři souhlasí, předpisy EU tomu zatím brání
Podle farmářů by skot méně stresovalo, kdyby byl zabíjen na pastvě. To je ovšem v rozporu s legislativou EU. Zvířata je možné na pastvě pouze omráčit.
Praha – Ekologičtí farmáři by chtěli zabíjet krávy střelnou zbraní přímo na pastvě, zvířata jsou pak podle nich méně stresovaná. Veterináři souhlasí, legislativa Evropské unie to ale neumožňuje, sdělil dnes mluvčí Státní veterinární správy Petr Vorlíček. Skot se tak omračuje a následně vykrvuje až na jatkách.
„Porážka skotu na pastvě střelnou zbraní je jednoznačně nejhumánnějším způsobem porážky. Zvíře není dopředu stresováno a do masa se tak neuvolňují stresové hormony.
To ocení nejen ekologičtí sedláci, ale také samotní kuchaři a následně konzumenti masa,“ uvedla manažerka Pro-Bio Svazu ekologických zemědělců Kateřina Urbánková.
U porážky by podle něj měl přítomen jak sedlák, tak profesionální střelec, případně veterinář.
„Po omráčení je zvíře následně vykrveno v přistaveném boxu, který slouží jako 'detašované pracoviště jatek' a maso je potom odvezeno na zpracování. Okolo stojící zvířata nezaznamenají nic nezvyklého a vše probíhá bez zbytečného utrpení zvířete,“ uvádí svaz.
Veterináři dávají zemědělcům za pravdu, že z pohledu dobrých životních podmínek je vhodnější porážka na pastvě. „Z toho důvodu správa navrhla v roce 2015 změnu veterinárního zákona, která by porážku v místě chovu umožnila.
V rámci připomínkového řízení však bylo toto ustanovení z připravované novely vyškrtnuto, neboť nebylo zcela slučitelné s legislativou Evropské unie.
Ta totiž mimo jiné požaduje, aby byla zvířata na jatky dopravena živá,“ vysvětluje mluvčí.
Porážka v místě chovu ale podle něj představuje technické problémy. „Kromě již zmíněné povinnosti dopravit zvířata na jatky živá, stanovuje evropská legislativa zákaz poškození mozku skotu, ovcí a koz, čemuž se při porážce střelbou nelze vyhnout. Navíc každé zvíře musí být před porážkou podrobeno veterinárnímu vyšetření provedenému úředním veterinárním lékařem,“ dodal.
A těch podle něj nemá stát aktuálně tolik, aby mohli kontrolovat porážky mimo jatky. „Jako nejlepší řešení se tedy v současné době jeví zřídit si vlastní, schválenou porážku přímo v hospodářství,“ uzavřel.
Podle Urbánkové se aktuálně legalizace porážek střelnou zbraní řeší napříč celou unií. „Pro jeho prosazení bude třeba legislativních změn na úrovni Evropské komise, za což se zasazují také v Německu, Francii, Rakousku nebo právě v České republice,“ uzavírá svaz.
V ČR se ročně vyrobí přes 67 000 tun hovězího a telecího masa. K letošnímu dubnu se v ČR chovalo podle údajů Českého statistického úřadu 1,42 milionu kusů skotu, z toho 587 322 krav.