O lidech velmi zvláštních aneb Sloní muž a spol.

David Lynch  David Lynch web věnovaný jemu a jeho tvorbě

• Sloní muž
• 1980
• USA; 123 minut
• Hrají: Anthony Hopkins, John Hurt, Anne Bancroft, John Gielgud, Wendy Hiller, Freddie Jones, Dexter Fletcher, Kathleen Byron
• 8 nominací na Oscara – Nejlepší film, Režie, Herec v hlavní roli – John Hurt, Výprava, Kostýmy, Střih, Hudba, Scénář

Životní příběh Johna Merricka (John Hurt), který skutečně žil na sklonku minulého století v Londýně a který se narodil děsivě znetvořený multiplexní neurofibromatózou, vypráví Lynch s citem pro existenciální situaci titulního hrdiny. Vzdělaný i inteligentní Merrick se díky pochopení londýnského chirurga Trevese (Anthony Hopkins) z ponižovaného pouťového monstra stal obdivovanou atrakcí vyšší londýnské společnosti. Film byl natočen „na objednávku“ a stal se komerčním hitem, ale tématem soucitu ke zrůdným outsiderům tohoto světa a viktoriánsky temnou vizualitou prohlubuje zákruty lynchovského labyrintu zla.

Autor: Alena Prokopová

Recenze

David Lynch není autor, jehož díla pouštíte či doporučíte svým rodičům anebo prarodičům. Atakovat smysly střední a starší generace Lynchovou černobílou surrealistickou prvotinou Mazací hlava znamená vystavit toto publikum s minimálně vycvičenou estetickou distancí nebezpečí srdečního ataku.

Městečko Twin Peaks je tak podivné, až se v něm konvenčně usazená mysl ztrácí a nenachází dost opěrných žánrových bodů typického seriálu.

Modrý samet a Zběsilost v srdci obsahují tolik perverzí, vulgarit a otevřeného násilí, že v nich (nebo přes ně) jen dostatečně liberální člověk zahlédne určitou uměleckou koncepci, podvratně užívající freudovskou symboliku.

Lost Highway a Mulholland Drive jsou veskrze milými formálními podvody, které otevřeně prozrazují svou klamavou strukturu, ale „běžný divák“ (zlaté tele všech rychlokvašených manažerů – rádoby sociologů) chce příběh pochopit, chce v něm najít nějakou prostou logiku a spojitosti a ne se spokojit s tím, že dílo může svá témata jako jsou schizofrenie, rozštěp osobnosti nebo ztráta paměti a potlačená touha manifestovat tím, že se prezentované události rozštěpí na dva nesouvislé bloky, že se ztratí hranice mezi realitou a ireálným a že jsme v náznacích děje dezorientováni jako v labyrintu zrcadel.

A přesto i David Lynch má na svém kontě snímek, který získal osm nominací na Oscara a jenž bez obav můžete zapnout v televizi, nebo na něj poslat do kina takřka kohokoli; je přístupný jako stavebnice Merkur od devíti do devětadevadesáti let.

Ani přímočarý Příběh Alvina Straighta není tak vstřícný a emocionálně jednoznačný jako Sloní muž z roku 1980.

Může to znít trochu pohrdavě, jako štemplování nálepkou „Lynch Light“, ale Sloní muž prostě patří k filmům, které se vlezou hlavně do škatulky „doporučeno s dobrým svědomím, že nejde o pseudoumění ani kýč, ale prostě a jednoduše o silný příběh“.

John Merrick se narodil ošklivě znetvořený a jeho podoba zavdala ke vzniku mýtu o tom, že do jeho matky, když byla těhotná narazil slon a možná, že sám je synem slona. Léta pak žije jako pouťová příšera, zahalená v hadrech, než ho z tohoto otroctví vykoupí lékař Frederick Treves, který jej hodlá zkoumat, léčit a učit žít normální život.

Spádem okolností ovšem dojde k tomu, že přes veškerou dobře míněnou snahu z Merricka udělá novou atrakci, a z barbarského stvoření děsícího lůzu vznikne „kultivované monstrum“ obdivované společenskou smetánkou.

Sloní muž Merrick je natolik inteligentní, že si svůj status uvědomuje a nakonec spáchá slastnou sebevraždu, když ulehne ke spánku jako normální lidé a vadou svých nosních dutin se udusí.

Film je natočen černobíle a expresionisticky zdůrazňuje hru světel a stínů, organicky včlení do vyprávění zamlženou snovou vizi s běžícím slonem, a jakýsi „podzemní“ parní mechanizmus, pohánějící celý viktoriánský Londýn, v němž se celý příběh odehrává. Herci s divadelní průpravou nevyčnívají z plátna, ale dovedou přirozeně přecházet mezi učenými vědeckými replikami a obyčejným lidským projevem.

Problém se Sloním mužem nastává pouze tehdy, když chceme vymezit jeho místo v Lynchově filmografii a vůbec v celém jeho myšlenkovém světě. Možná vám to připadá jako zbytečnost.

Když už se mi film jednou líbil, co na něm dál rozebírat a snovat nějaké teorie okolo, že? Ono to ale má svůj důvod.

Když totiž Sloního muže porovnáte s ostatními Lynchovými filmy, musíte se zákonitě zeptat, jestli jde o výjimku, nebo zda zapadá do určité logiky a ideologie.

Rozpětí Lynchovy tvorby je ukotveno mezi avantgardou (surrealizmem) a postmodernou – érou, v níž se avantgardní výboje staly banální a umělci se snaží s touto banalitou všemožně vyrovnávat.

Surrealizmus byl v meziválečném období minulého století ovlivněn psychoanalýzou, která začala nahlížet člověka jako nemocný stroj ovládaný podvědomím a pudy. Rozum a bdělý sebeuvědomělý stav tvoří minoritní složku naší osobnosti, většinu našich činů si neuvědomujeme.

Osvícenecké vítězství racionality se nemůže konat, nejvíce temnoty je totiž uzavřeno v lidské duši, aniž bychom mohli tuto temnotu jakkoli rozptýlit světlem rozumu, jelikož její obrana a celková moc je příliš velká.

Psychoanalýza v medicíně tak – nejspíš nechtěně – přispěla k tomu, že surrealizmus se postavil do opozice proti ideálům humanizmu a jeho postupné kultivace člověka, který s postupujícím pokrokem nahlédne, jak budovat společnost co nejlépe a smíří všechny myšlenkové směry.

I další avantgardní proudy směřovaly k tomu, aby v nich bylo co nejméně člověka, co nejméně z konvenčního (a lidsky omezeného) chápání reality. Soucit a dojetí se tu staly přežitkem, vítězí hrůza nad nezvladatelnou lidskou podstatou.

S takovouto ideovou výbavou se samozřejmě těžko dá vystavět klasický příběh a avantgarda tak nejenom zobrazovala krizi civilizace, ale sama ji i prohloubila.

Mazací hlava je možná nejčistší surrealistický film po Andaluském psovi, a ani proklatá dávka černého humoru nás nedokáže zbavit deprese, která nás ovládne po jejím zhlédnutí.

Do toho přichází po šedesátých letech, kdy se ještě věřilo na velkou změnu, skeptická postmoderna, která nevěří žádným „velkým vyprávěním“, ani křesťanství, ani osvícenství, ani komunizmu, ani fašizmu, ani psychoanalýze. Všechno je obrovská fraška, monumentální lež a konspirace.

Věci přestaly mít podstatu, množství úhlů jak se na ně dívat je nekonečné a neexistuje jediný správný pohled. To, co tu popisuji, jsou samozřejmě jen různé měnící se nálady doby a dá se s nimi polemizovat. Důležité v našem případě je, jak se tyto nálady vepisují do uměleckých děl.

Co vlastně můžeme ze Sloního muže vyčíst, když víme, že Lynch ztělesňuje nejjasnější příklad postmoderního filmaře, který seknul s avantgardou a vydal se novými směry?

Je Sloní muž v Lynchově filmografii čas oddechu, přechod od surrealizmu k postmoderně, nebo jisté tápání a nevědomost, kam se přidat? Může být Sloní muž humanistický (a trochu romantický) proto, že jeho děj je zasazen do období konce devatenáctého století, nepostiženého ještě zlomy, které se měly udát až ve století následujícím? Anebo to Lynch s tím humanizmem nemyslí tak docela vážně? Natočil variaci na Truffautovo Divoké dítě (1966), román o výchově, nebo variaci na civilní horor Zrůdy (1932) Toda Browninga o cirkusových mrzácích, který přenesl hrůzu z oblasti fantastiky do každodenního života? Není v jeho pojetí Sloního muže i trocha výsměchu všem humanistickým filmům, které se berou stoprocentně vážně a staví prognózu lepšícího se vývoje?

Lynchův film obestřený mlhou, sevřený do stísněných prostorů a světelně zdůrazňující svoji umělost má daleko do realistických románů, které i přes tragický konec kážou „tak to bylo dřív, ale dnes už bude líp“.

Interpretace, chápající Sloního muže jako jemnou disputaci o osvícenství, v níž proti idejím stojí filmový styl, dává dobrý smysl.

Pokud by to Lynch s hlásáním humanizmu myslel vážně, musel bych jít s hodnocením pořádně dolů.

Autor: Kamil Fila, http://filmweb.o2active.cz

Z diskuzí..

• Zajímalo by mě, kolik lidí na začátku filmu na něj koukalo jako na „nestvůru“ a na konci filmu jim už ani nepřišlo, že by viděli něco zvláštního či hrůzného… V tom je podle mě síla tohoto filmu. Člověk má prostě podvědomě strach z anomálií a z něčeho nového, nezvyklého. (potlepa, www.csfd.cz)
• Další z Lynchových zamyšlení nad tím, že největší zvířata/bestie se potulují někde hluboko v nás. Tentokrát vše předloženo (na Lynche netradiční) nezběsilou formou; o to více však smutnou a burcující. Dojemný příběh o důstojnosti, přátelství, radosti ze života, ale taky hyenismu, nelidskosti, utrpení a citové zvrácenosti. Lynchův opus netrpí žádnými školáckými chybami a je v pravém slova smyslu brilantně natočen. Herecké výkony jsou zdrcující a totálně odzbrojující. Dokonalé vyznění celého snímku je navíc posíleno tím, že je vše předloženo bez zbytečných moralit. Navíc či právě proto: případné divákovy (chápejte: i mé) slzy nejsou Davidem Lynchem z očí násilně tlačeny a ždímány, ale jsou jaksi zcela přirozenou reakcí organismu. Shrnuto a podtrženo: rozhodně jeden z nejdojemnějších, nejsmutnějších a nejkrásnějších filmů; a to i přesto, že ona krása není patrná navenek, ale je ukryta někde hluboko, hluboko pod námi viděným vzezřením. (zputnik, www.csfd.cz)
• Vynikající balada o životě člověka, který byl nádherný a zároveň ohavný. Příběh o muži, který byl celý život primárně využíván jako atrakce, a to všemi lidmi, jak prostými dělníky tak smetánkou. I jeho přátelství s doktorem vzešlo z využití jeho odlišnosti. Prostě příběh o tom jak tragédie jedince může být pro jiné komedií, obchodem a nebo společenskou záležitostí. Na konec mohu jen dodat že 5 hvězdiček je asi málo. Zde by se hodilo asi jen MŇAM! (Edito, www.csfd.cz)
• Jsem nadšen ! Děkuji, pane Lynchi. Naprosto excelentním způsobem navozená atmosféra, takže se člověk během filmu cítí, jako by v tom 19. století skutečně zrovna pobýval. John Hurt v roli znetvořeného muže opravdu září. Ale i jej zastiňuje Anthony Hopkins coby lékař, jenž se rozhodl onu lidskou zrůdu probádat. Psychologie postav je propracovaná a nikdo ve filmu není jen „do počtu“. Zkrátka – nutno vidět. (Radyo, www.csfd.cz)
• S prehľadom najlepší Lynch (aj keď dosť nelynchovský). Herecký koncert Hopkinsa a Hurta v príbehu o skutočných ľudských hodnotách a emóciách. Emocionálna bomba! (Marius, www.csfd.cz)
• David Lynch mě bude překvapovat asi svým každým filmem… Nikdy bych neřekl, že právě on mě dojme až k slzám… Neuvěřitelně hluboký a lidský film, který mohl lehce sklouznout k frašce, mě jednoduše dostal. Výkony Johna Hurta a Anthonyho Hopkinse jsou dechberoucí… Při mnoha scénách se mi chtělo křičet nad nespravedlností světa a slzy se mi draly do očí… A konečně při závěrečné scéně podbarvené úžasným Adagio For Strings emoce vypluly nezadržitelně na povrch. (Tyler, www.csfd.cz)

Úvod Filmy Odkazy Fórum O webu Salad Fingers ↑Nahoru↑ © v.vracovský '07

Sloní muž / The Elephant Man (1980)

Úvodní záběry vykazující známky dalšího Lynchova mystéria se naštěstí dokázaly rychle změnit ve školní rozbor na téma humanismus. Přesně jako je obraz filmu černobílý, tak i charakterové rozložení odpovídá tomuto dvoubarevnému schématu – hodní a zlí. I přesto, že je film podle skutečných událostí, nemůžu se ubránit dojmu, že je to všechno až příliš dokonale nalinkované.

Lynchovo spoléhání se na emoční projevy herců je až příliš okaté. Zvláště v první polovině není povězeno zhola nic, ta druhá alespoň začne rozvíjet nějakou gradaci děje a budovat vzájemné vazby, což však nic nemění na výsledném dojmu, že snaha nebýt jenom laciným dojákem vychází vniveč hlavně díky tomu, že hlubší myšlenka o lidskosti není díky suchému scénáři ve filmu uskutečnitelná.(28.10.

2005)

Nemám Davida Lynche příliš rád, ale na jeho dosud nejlepší film jsem se podívat chtěl, protože už samotný námět stojí za to, a hlavně to stále točí člověk, který točí sice kvalitně, ale zvláštní příběhy nepříběhy tak zvláštní formou, že to nemůžu ani vydržet dokoukat.

Jenže příběh sloního muže je trošičku někde jinde, založený na pravdě a hlavně tak mocným dílem té doby, že nevidět by tenhle film byl hřích.

Na rovinu řikám, že tohle je opravdu kvalitní film, samotné hodnocení mi dá jasně za pravdu, a určitě si budu stát za tím, že to je nejlepší Lynchův film, který se kdy objevil, dále už to byly samé geniálně nepochopitelné patvary, na které logika příliš nesázela ani korunu, jenže u sloního muže je přesně daný příběh, každou scénou vím, co se kde děje, jak se to děje a hlavně zírám na to všecko, co se režisérovi podařilo dát dohromady. Je vidět, že s příběhem si dal neskutečně záležet. U mě je to sice za „pouhé“ čtyři hvězdičky, protože plný počet v tom prostě necítím, ale na druhou stranu ten film obsahuje snad nejhezčí, div ne nejhezčí filmový konec, který jsem kdy v životě vůbec viděl, takový přirozený, nádherná, no a ta hudba…Nebudu se o tom dále bavit, nechte se překvapit. Celý film je tak přirozený, a prostý, až to na Lynche vlastně vůbec není obvyklé. Tady tedy dokazuje to, že je kvalitní režisér, jen mě zaráží, proč točí to co v současnosti točí. Možná by měl natočit zase nějaký takovýhle hit, aby si současný divák uvědomil, že přirozenost je na filmu to nejlepší co může být, a David Lynch to natočil s takovou grácií vlastní, že zde vlastně koukáte na příběh, u kterého Vás mrazí nebo Vás nutí přemýšlet, ale hlavně na něj jen tak nezapomenete, dny, týdny, měsíce, roky…takovéto náměty jsou skutečně vděčné téma, a ještě k tomu, když se toho zhostí zkušený režisér.(12.6.2009)

║Rozpočet $5miliónov║Tržby USA $26,010,864║Tržby Celosvetovo $43,000,000║ Nikdy som nečakal, že sa mi nejaký film bude páčiť práve od Davida Lyncha a stalo, Sloní muž je tak silné dielko, že na všetko čo som videl doteraz od Lyncha som radšej zabudol a film som pozeral s čistou hlavou a bol to fakt zážitok a moc nechýbalo aby som mu dal plné hodnotenie. Film má klasické znaky Lyncha, od čudesných výjavov až po všelijaké nechutnosti ale zasadené to je do pozerateľného príbehu, aj keď tých bizardnosti je tu samozrejme dosť, už len taký neustáli pohľad na Slonieho muža, môže dať zabrať ale pre príbeh je práve táto bizardnosť maximálne fungujúca, takže to nepríde otravné. /85%/(16.9.2008)

David Lynch je Bůh …. Tímto bych mohl skončit a každému by bylo jasno proč dávám 5*. Nejdu tu však jen o Lynche, ikdyž o něj jde hlavně. Geniální atmosféra. Práce s černobílou kamerou, která ukazuje vybroušenost Lynchova stylu. Scény, které nikdo jiný než Lynch nedokáže takto naročit.

Mezi ně jistě patří již na začátku ukázané pošlapání ženy s slony, díky čemuž tento film získává hlavního hrdinu. Role Anthonyho Hopkinse je silná a on ji zahrává s naprsotou grácií a klidem, ale stěžejní je herectví neherectví Johna Hurta. On převlečený a namaskovaný za Sloního muže je naprostá chodící … zrůda.

Je perfektní, bezchybný a chvíle kdy se objevuje, a jeho hrůznost je pod kusem textilu skryta, vyvolává silné emoce a opovržení. Nemohu uvěřit, že uplinulo již 25let od vzniku tohoto naprosto skvělého filmu. Opovržení, které nám zde Lynch tvrdě předkládá je však nadčasové. Chování lidí se nemění a proto tento film bude šokující ještě hodně let.

jedná se zde o nejnormálnější a nejlépe zkousnutelný film mistra mystiky a tajemna Davida Lynche a taky o jeden z jeho nejlěpších filmů….(26.3.2005)

Moj prvy Lynchov film a nelutujem, ze prave tato kruta, ale na druhej strane i nesmierne nadherna ludska sonda do duse mentality homo sapiens, bola moja prvotina, co sa Davida tyka.

A mozno aj posledna, kedze na Lynchove psycho zalezitosti som nikdy chut nemala a myslim, ze ani chut mat nebudem. Sloni muz je vsak naozaj skvostom a nemam mu absolutne co vytknut.

Bodka na zaver, ludia su neuveritelni hajzli.(30.9.2009)

Na Lynche překvapivě uměřený a lidský (a smutný) film se skvělou atmosférou. Sice mám Lynche rád i pro takové věci jako je seriál Twin Peaks, Modrý samet či Mullholland Drive – nikde jsem však neměl tak silný emocionální prožitek jako u tohoto filmu.

Navíc tu pod skvělou maskou září John Hurt (nominace na Oscara) a bez masky Anthony Hopkins (bez nominace, ale přesto to je nejlepší herec vůbec).

Film byl nominován na Oscara za nejlepší film, režii, scénář, výpravu, hudbu, kostýmy a John Hurt za nejlepší výkon – sošku však nezískal žádnou.(3.10.2003)

John Merrick, kruto prezývaný „Sloní muž“, naozaj žil, ale mnohí iní umelci ho použili skôr ako kurióznu dekoráciu (komiksový román „Z pekla“ a následne filmové spracovanie bratov Hughesovcov). To David Lynch sa na to pozrel ako na poctivú životopisnú drámu človeka s mimoriadne tvrdým životom, ktorý bol najšťastnejší, keď sa mohol zavrieť do temnej miestnosti a mať od všetkých pokoj.

John Hurt alias Kane z VOTRELCA podáva napriek mohutnej maske vynikajúci melancholický výkon a Merrick je v jeho podaní natoľko zaujímavou, fascinujúcou a tragickou postavou, že necháva v pozadí aj „štandardného“ Hopkinsa. Lynchove filmy spravidla nechápem, ale SLONÍ MUŽ patrí k mála jeho „normálnejších“ filmom. Viac na mojom ex-blogu: http://ivokucera.blog.sme.sk/c/161413/Sloni-muz-80.html(30.10.2006)

Tak nevim no, vsichni jsou tady z tohohle filmu uplne hotovy, ale me to teda nejak zvlast nenadchlo. Proste mam radsi Lynchovo psycharny, stejne tak me moc nezaujal Straight story.

Dalsi problem je, ze po slibnym zacatku a po presunu sloniho muze do nemocnice, film tak trochu vytuhne a nic moc se nedeje. Zaverecna pulhodinka je sice opet zajima, ale uz to nevynahradi ne moc zazivnou prostredni cast.

Kdyby byl aspon film kratsi nebo mel vic hudby. Neprislo mi, ze by Hurt nejak zvlast exceloval, proste mel tak perfektni masku, ze byl rad, ze moh mluvit a nemusel to ani moc hrat. Anthony Hopkins hraje super, ale byl to nezvyk, videt ho mladyho.

Lynch kvalitne natocil dojemnej snimek, kde je sice realisticky zobrazene 19. stoleti, ale precejen me ta atmosfera nevtahla. Slabsi 4*.(13.4.2007)

Ne že by mi to extra hrálo na city a přišel si teď unešen, ale bylo to tak temný, atmosferický, s velkou spoustou všiváků, lidský špatnosti a se zvláštní uměleckou noblesou, že mi ta nekonečně odkládaná projekce určitě utkví v mysli a ano, vyplatí se vidět.

Budete mít zájem:  Růst Zubů Moudrosti Příznaky?

Za palec stojí jak vyjevený Hopkins, tak výkon Hurta v hlavní roli pod ohavnou (v dobrém smyslu) voorheesoidní maskou. Černobílý filtr byl zvolen dokonale a podtrhl starosvětsky avantgardní tón i ten viktoriánsko-industriální Londýn.

Nejedná se o typický lynchovský mozkolam, ale překvapivě jednoznačnou a svým způsobem jednoduchou story, vyjma tedy úvodní a závěrečné sekvence.

Je hnusnější taková ohyzdná fyzická anomálie, anebo pokleslá společnost a bezcitné chování běžných lidí kolem? Film logicky evokuje staré dobré FREAKS.(14.9.2017)

LADISLAV ŠPAČEK

Ladislav Špaček poskytl rozhovor pro Magazín Lidových novin. Ten si nyní můžete zde na stránkách v úplném znění přečíst! „Pokud se probudíte vedle neznámé dívky, okamžitě se představte!“ S Ladislavem Špačkem o etiketě v delikátních situacích.01.01.

2011 * 16:58Silvestr 2010

Jsou chvíle, na které lexikony dobrého chování nemyslí a novinář se žinýruje ptát. S exmluvčím exprezidenta Havla a expertem na slušné chování jsme si právě o nich povídali.

A pan doktor Špaček, který o společenském chování vydal devět knih a přednáší o něm od rána do večera, se ukázal jako dokonale formulující debatér, jehož máloco zaskočí. Jen jednou se musel honem napít vody a pak řekl „hergot“. Pravda, jen potichu. A hned to popřel.

* V poslední den roku si lidé pod slovem etiketa představí spíš vinětu na lahvi. Zeptám se tedy hned: máme být zdvořilí i na opilce a agresivní hulváty?

Ano, musíme. Protože zdvořilost je základní vlastnost člověka, tím se liší od zvířete. Slušnost je naše každodenní povinnost. My denně užíváme formulace, kterými obrušujeme hrany, o něž bychom se jinak vzájemně zraňovali. Proto si říkáme: Dobrý den.

Ačkoliv kdybychom to mysleli vážně, museli bychom si večer volat: Tak co, vyšlo to? – Co jako? – No jestli ten den, jak jsem vám ráno přál, byl dobrý? Kdybychom byli na opilce také agresivní, jenom bychom situaci zhoršili. Záleží ale samozřejmě na stupni opilosti.

Jsou případy, kdy etiketa končí a začíná akce městské policie.

* Kdy by měl džentlmen odložit skleničku a ze společnosti odejít?

Na společenské akci se počínající opilost u muže většinou pozná podle toho, že má tendenci sundat si sako. Když chlapíkovi začne být horko, povoluje si kravatu a rozepíná knoflíček u košile, je nejlepší okamžik společnost opustit. Protože dobrá pověst je důležitější než dobrá zábava.

* Takže doporučujete odejít v nejlepším?

Přesně v tu chvíli. Ono se třeba tomu člověku na večírek původně ani nechtělo. A pak se mu tam najednou začne líbit a cosi mu říká, že když si dá ještě jednu skleničku, bude to ještě lepší.

Navíc si připadá hrozně zábavný – jenže právě v tom okamžiku se musí najít někdo, obvykle životní partner, kdo ho jemným a taktním způsobem například pozve na něco ještě atraktivnějšího, aby ho dostal ze sálu.

Tedy rozhodně ne ve stylu: Franto, máš dost, jde se domů!

* Jak se má správně zachovat dáma, jejíž devadesátikilový partner náhle leží pod stolem?

Dřív by žena prostě hrdě odkráčela středem. Jenže dnes má v partnerském vztahu stejné povinnosti, a kdyby v takové chvíli svého partnera opustila, budou jí to mít všichni za zlé.

Ale jestliže její partner leží pod stolem, tak já myslím, že to je docela v pohodě a nějaký čas tam vydrží. Může si lehce schrupnout, lze-li ho přikrýt třeba ubrusem, uděláme to. Rozhodně by se tam ale neměl chovat nemravně.

Je-li to zapotřebí, kamarádi musí ženě pomoct dopravit ho nenápadně do ústraní.

* Takže s ním uděláme v podstatě totéž, jako když nám na recepci upadne řízeček? Nenápadně zakopneme pod stůl?

Ano, ano, správně. Rozhodně nezvedat a nechodit s ním po místnosti. Klidně může pod tím stolem nějaký čas setrvat. Rozhodně ale dáme ostatním najevo, že se nic vážného nestalo. Pro všechny takové nehody totiž platí – hlavně nenápadnost.

A ostatní musí tu hru hrát taky. Nemůžou za vámi chodit a říkat: „Hele, ten je na plech, co!? Teda, chudinko!“ Je to stejné, jako když si třeba hodíte játrový polévkový knedlíček do klína.

Taky nevstanete a nebudete hlásit: „Jé, to jsem prase, koukněte na mě! A to je tenhle týden už potřetí.“

* Když už se stane, že neodhadneme, kolik sneseme, upravuje etiketa, jak má být člověku správně špatně?

Etiketa to po pravdě řečeno upravuje pouze v situaci, když se ocitneme na lodi. Víte, ono vidět někoho zvracet ve společnosti jiných lidí je velmi vzácné. Na lodi se to ale stává běžně. Takže i v mé knize najdete pasáž o tom, jak se správně zvrací na lodi. Tedy budeme si pamatovat, že i britská královna na lodi zvrací přes palubu, rozhodně ne na toaletě.

Zvracet na lodi na toaletě je hrubý prohřešek proti dobrým mravům. Za druhé: na palubu se musíme vydat včas. Za třetí: cokoli znečistíme, okamžitě poté, kdy jsme opět v komfortní situaci, dáme do pořádku. Za čtvrté: ostatní nechodí dotyčného sledovat, jak mu to jde, případně mu vyjadřovat podporu. Každý si to prostě musí vyřešit sám.

To se ostatně týká i situace, kdy je vám špatně jinde než na lodi.

* Co se dělá s opilým politikem na oficiální akci?

Opilý politik? Taková situace, chcete říci, že by mohla nastat?

* A vy chcete říci, že ne?

Pravda, zelený je strom života. Já jsem pro to, aby u politika vždycky někdo byl. Vždycky musí mít doprovod – manželku, milenku, tiskového mluvčího, někoho, kdo je spolehlivý a kdo se o něj včas postará.

To, co udělal Topolánek, totiž že šel do nějakého gay časopisu sám a pak si tam pustil pusu na špacír, byla hrubá chyba. A taky ho stála kariéru. Politik na takovém postu musí mít stále vedle sebe jakýsi servis.

A v okamžiku, kdy cítíme, že právě na tomto člověku, na rozdíl od všech ostatních, kteří se můžou zlít jako zvířata, začíná být alkohol patrný, okamžitě ho přimějeme odebrat se do ústraní.

* Jaká situace je z hlediska etikety nejproblematičtější v nejvyšších patrech české politiky?

Největší úskalí bývá stolování. Oblečení je velmi normativní, jak má chlap vypadat, to už dneska ví každý. A když se zavřete na půl hodiny v nějakém obchodě, vyjdete jako dokonalý štramák. Ale stolování je největší tragédie české společnosti.

Protože tady se dědí v uzavřených komunitách rodin jakési manipulační techniky, které jsem se naučil od svého tatínka, ten se to naučil od svého otce, mého dědečka, který ještě, mám podezření, jedl lžící.

A teď najednou máme mít návyky na úrovni noblesní Evropy? Kde bychom je vzali? Na státní večeři, jakmile hosté zasednou, okamžitě vidíte rozdíl mezi těmi společensky zběhlými lidmi a těmi novými, kteří se to teprve učí. Protože dynamické stereotypy se velmi těžko opouštějí.

* Buďme konkrétní, jaký prohřešek například naši politici u stolu dělají?

Například jak drží vidličku a nůž. Drží je jako tužku, protože je ve škole naučili držet tužku a ono to vypadá podobně. Nikdo je nenaučil držet správně příbor. Střenka musí být ukryta v dlani, prsty musí směřovat k desce stolu, příbor musí směřovat do talíře, ne někam do prostoru.

A to je přesně ten dynamický stereotyp, který se musíme naučit, tak jako jsme se naučili jezdit na kole, bruslit anebo zavazovat si tkaničky u bot. Nebo ulamování pečiva a vkládání do úst bývá problém. Něco, co se strčilo do pusy, už se nikdy nemůže vrátit zpátky na talířek. To je čuňárna… (Špaček se zarazí) nezpůsobné – a lidé se tím okamžitě prozradí.

Nebo to, jak sedí u stolu žena. Žena nemůže na státní večeři sedět jako muž na plný sed, nemůže se rozvalit. Sedí pouze v první třetině židle. Já jsem celkem nevzhledný chlap, ale když si sednu i já jen do první třetiny (předvádí), vidíte, jak se hned mé tělo drží důstojně a noblesně. Žena u stolu nesedí proto, aby se najedla, ale aby byla krásná.

Najíst se může doma, třeba lžící a v teplákách. Ale u stolu musí zdobit.

* Omluvte mě, že si na silvestra dovolím zabrousit do poněkud nebezpečných vod. Tedy – měla by se dodržovat etiketa i při sexu?

Pochopitelně. Etiketa není nějaká tlustá kniha, v níž jsou pravidla pro všechny myslitelné situace. Těch pravidel je vlastně relativně málo. Ale my je musíme umět aplikovat v konkrétní situaci.

* Nechcete snad říct, že i v sexu má dáma přednost před pánem, nadřízený před podřízeným a starší před mladším?

(rozesměje se) Nadřízený? Na pracovišti ano. Shakespeare říká: All’s fair in love and war, všechno je dovoleno v lásce a ve válce. Ale pochopitelně, protože u toho obvykle bývají nejméně dva, jen se souhlasným postojem obou stran. I v sexu totiž platí obecné pravidlo o vzájemné ohleduplnosti. Mluvíme ale o lidech, kterým záleží na tom, co si o nich myslí jiní.

Zrovna dneska mi poslal nějaký člověk mail, proč se vlastně musí chodit do divadla v obleku. Ale do divadla se nemusí chodit v obleku, na to není vyhláška ani zákon. Do divadla můžete jít, v čem chcete, třeba v teplákách. Jediný, koho to ale postihne, budete vy. Protože uvidíte ty pohledy ostatních.

A to, že už vás příště do divadla nikdo s sebou nevezme, bude váš trest.

• * Jaké je největší společenské faux pas při sexu?
• Hergot… hergot…
• * Vy jste zaklel?

Zaklel? Nic takového jsem neslyšel. Největší faux pas? Tak bezpochyby to pravidlo o společenské významnosti a přednosti při sexu úplně neplatí. Tady bychom opravdu neměli tvrdit, že rozhodně má přednost žena před mužem, starší před mladším a nadřízený před podřízenou.

Tady bychom měli asi spíš uplatňovat pravidlo vzájemné harmonie. A největší faux pas by tedy asi bylo nevyslyšet přání toho druhého. Protože etiketa nás také vede k tomu, vzájemně si prokazovat dobro, být empatičtí a taktní.

A tohle je, řekl bych, přímo klasická situace, kdy si vzájemně prokazujeme dobro.

* Jak by se měl zachovat muž, když se po bujarém večírku ráno probudí vedle neznámé krasavice? Má se představit? Dát jí vizitku? Omlouvat se? Elegantně ji vypakovat?

Přiznám se: celý život o takové situaci sním, ale ještě se mi nestala. Tedy řekl bych, že je dobré, když si muž něco z toho večera pamatuje, protože probudit se po boku spící krasavice a nevědět, proč tady je a proč jsem tady já, je opravdu tristní. Chlap se rozhodně nesmí sebrat a odejít. Musí se představit.

* Ještě v posteli, anebo až se obleče?

Okamžitě. Protože je zapotřebí nějak se oslovovat. A rozhodně s tím nemůžu otálet, protože bych riskoval, že mi ta dotyčná začne říkat pane nebo dědo, podle toho, na co by mě odhadla. Muž by měl mít při představování zapnuté sako.

V tomhle případě bychom na tom netrvali. Možná ho nemusí mít ani na sobě. Ale potom by se pochopitelně měl zachovat jako džentlmen: uvařit snídani, pokonverzovat a s děvčetem se přátelsky rozloučit.

Tohle je mimochodem v etiketě asi jediná zkušenost, o které nevyprávím ze své vlastní zkušenosti.

* Vím, že o Václavu Havlovi nemluvíte. Zeptám se tedy jinak: kdybyste byl mluvčím Billa Clintona, teoreticky by se mohlo stát, že byste jednoho dne otevřel dveře a přistihl ho in flagranti se stážistkou. Jak byste se zachoval? Omluvil se a vycouval? Nebo dělal, že jste nic neviděl?

Víte, to se mohlo stát dokonce velmi pravděpodobně, protože Bill Clinton to dělal v Oválné pracovně při otevřených dveřích. A ty pootevřené dveře, to riziko, byly právě vzrušující.

Nejlepší je sex na pracovišti v pracovní době, nota bene ještě při otevřených dveřích, za kterými sedí ochranka a chodí úředníci Bílého domu. Jenže tohle jsou přesně ty situace, ve kterých platí, že chlap musí zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Já se divím Clintonovi, že to nakonec přiznal. Džentlmen nikdy nic takového nepřizná, protože chrání čest dámy.

* I za cenu lži? Špatného svědomí?

Jistě, jistě. Tohle je totiž takzvaná zbožná lež, pia fraus, to není lež, kterou bychom někoho připravili o deset milionů. A s Clintonovým svědomím bych zrovna tolik nepočítal. Spíš si myslím, že tady rozhodovaly tvrdé politické vlivy, které ho nakonec přinutily k přiznání. Ale, jak on říkal, sex to nebyl.

* Vraťme se k otázce: jak byste se zachoval?

Etiketa velí, jako u každé nehody, tiše zavřít dveře a myslet si své. A zase: nešíříme, nevyprávíme, neposíláme anonymy manželce, i kdyby nás jazyk svrběl.

* Ještě jedno místo je v lexikonech etikety tabu: máme se zdravit na toaletě? Podávat si tam ruce? Navazovat tam small talk neboli drobný společenský hovor?

Tak především je velký rozdíl mezi toaletou dámskou a pánskou. Toaleta dámská je živý společenský salon. Umíte si představit, že bych já odcházel na toaletu a řekl: (obrací se na fotografa) Ondřeji, pojď se mnou. Byli bychom terčem posměchu. Ale ženy to dělají běžně.

Ženy se totiž jdou na toaletu upravit, popovídat si, půjčují si tam kosmetiku… Muž ne. Muž je jednozávitový lovec. Jde tam jenom za jediným účelem. A poté okamžitě toaletu opouští, někteří si ještě předtím umyjí ruce.

Stejně jako když jde muž nakupovat: jde prostě nejkratší cestou k regálu, vezme tu věc, u pokladny zaplatí a zase nejkratší cestou opouští budovu. Kdežto žena se jde do obchodu podívat, není-li tam něco ke koupi. A skoro vždycky tam něco ke koupi je, že.

Tedy bych řekl, že na dámské toaletě jsou společenské kontakty v tom „předsálí“ na místě. Na pánské toaletě rozhodně ne. Pozdravit se ale musíme. Jestliže tam přijde pan ředitel, nebudu dělat, že ho nevidím. Ale ruku si na toaletě nepodáváme z praktických a hygienických důvodů.

* Je společensky přípustné na toaletě telefonovat?

Jistěže. Toaleta je takzvané ústraní, kde telefonovat můžeme. Jen musíme počítat s tím, že nás může poslouchat několik lidí, takže neříkáme konkrétní finanční částky či jména.

Toaleta je ale také to místo, kde můžeme použít párátko, u stolu nikdy! Jako ukazovat ostatním, jak dovedně si umíme vyšťourat díru v šestce vpravo nahoře, to ani náhodou. I doma by párátka měla být v koupelně.

A v dobrých restauracích najdeme párátka na toaletě, ne na stole.

* Občas mě napadne, když vidím nějakého dobře oblečeného a etikety znalého podvodníka, jestli nakonec není lepší být společensky neohrabaný, ale poctivý. To, že vím, jak se správně drží vidlička, přece nic neříká o mých lidských kvalitách.

To rozhodně ne. To je jen background, samozřejmý předpoklad. Němci říkají: Když přicházíš, hodnotím tě podle toho, jak vypadáš. Když odcházíš, hodnotím tě podle toho, jak ses choval. Oni ti školometští dodržovatelé všech pravidel etikety bývají taky někdy spíš na škodu. A zase jsou lidé, kteří hranice etikety překračují vědomě a se šarmem, musí je ovšem dobře znát.

Vzpomínám si například, když byla na Pražském hradě slavnostní večeře na počest prince Charlese, v Trůnním sále se nikdo ani nehnul, dámy v taftových toaletách, chlapi smokingy, prezident přečetl svůj přípitek celý nervózní. A pak přišel k mikrofonu princ Charles a dal si ruku do kapsy.

Což byl signál, kterým vlastně řekl: Přátelé, já chápu, že jste nesví, ale víte, já se tady cítím jako mezi přáteli. A věřte nebo ne, z lidí ta škrobenost najednou spadla. Princ Charles samozřejmě věděl, co se smí, ale v zájmu odlehčení situace tu hranici překročil. V tom je umění šarmu. Ono se také říká, že oblek sluší až ve třetí generaci.

Koukněte na Karla Schwarzenberga – sedm set let cviku. Na rozdíl od nějakého strejdy Karla, který si sice koupil drahý oblek, ale celou dobu, co ho má na sobě, se v něm ošívá.

* Já to myslela trochu jinak. Že etiketa může docela dobře skrýt nějakou tu charakterovou vadu.

Je to tak. Se znalostí etikety můžeme vzbudit důvěru, a přitom naše úmysly nemusejí být čisté. Nejlépe oblečený muž v městečku býval obvykle sňatkový podvodník.

Přijdete do nějaké firmy, uvidíte tam perfektně oblečené manažery – a připraví vás o všechny peníze. Ale kvůli tomu přece nebudeme zatracovat pravidla etikety ani slušně vypadající a slušně se chovající lidi.

Ovšem nikdy bychom neměli dát jen na ten vnější dojem.

* Což znamená používat taky intuici. Já se třeba ráda dívám na televizní vystoupení politiků s vypnutým zvukem. Nevěřil byste, jak výmluvné jsou jejich obličeje beze slov.

To máte pravdu. Ale obecně my Evropané neumíme z tváří číst. Daleko nejvíc umějí vyčíst z tváře, a zejména z očí, Arabové. Jak se ti zahalení beduíni potkávali na poušti a koukaly jim jenom oči, museli jen podle nich poznat, je-li to věrolomný padouch, nebo přítel.

Arabská žena v burce nebo nikábu umí očima vyjádřit to, co evropské ženy vyjadřují oblečením, gesty, mimikou, úsměvem, desítkami nástrojů. Takže když naši obchodníci jednají s muslimskými obchodníky, jsou v zásadní nevýhodě. Protože Arab řekne: tři sta milionů. A náš člověk se v tu chvíli prozradí očima, jestli je to moc, nebo málo, Arab má jasno, ještě než promluví.

My koukáme na Araba a nevíme nic. Nejsme k tomu cvičeni. Naším ideálem je poker face, chladný výraz.

***

PAN ETIKETA Ladislav Špaček (61) absolvoval ostravskou Pedagogickou fakultu, pak třináct let učil. V osmdesátých letech vystudoval pražskou Filozofickou fakultu, kde potom přednášel o vývoji spisovné češtiny.

Od roku 1990 působil v ČT jako moderátor, o dva roky později dostal nabídku od Václava Havla, pro kterého pracoval jedenáct let jako jeho mluvčí. Dnes přednáší o etiketě, vydává o ní knihy, učí politiky komunikovat s médii.

Je ženatý (s manželkou Evou se seznámil v patnácti letech), má dceru a syna, který je filmový režisér.