Přidat citát
Citáty (345)
„- Už tě někdy někdo políbil, Lily? – Zavrtěla jsem hlavou a zaklonila ji k němu, protože jsem potřebovala, aby to změnil tady a teď, jinak už se nikdy nenadechnu.“
„-Miluješ mě. Naučila ses to skvěle skrývat. Ale přiznávalas mi to v každém mlčenlivém rozhovoru, který jsme vedli. -Nemůžeš vést mlčenlivý rozhovor. To je nesmysl. -To nic. Nemusíš to vyslovit. Já tě taky miluju.“ — Nelituju ničeho
„-Nečekal jsem, že naše první pusa bude taková. -Jaká? -Tak sladká. -A jak sis to představoval? -To ti tady nemůžu ukázat.“ — Nelituju ničeho
„-Utrpení tříbí charakter. Nezapomínej na to. -Láska taky.“ — Nelituju ničeho
„-Začals se mnou chodit v nejhorší možný době mýho života. Je mi líto, že se musíš se mnou brodit tímhle svinstvem. -Mně je líto, že se tím musíš brodit ty.“ — Nelituju ničeho
„,,A uvědomil jsem si…zrovna teď…že Bůh nám dává to příšerný proto, abychom v životě nebrali to krásný za zaručený.“ (Odvrácená tvář lásky)“
„,,Chtíč je nejlepší ze všech smrtelnejch hříchů.'' Rozesmála jsem se a zavrtěla hlavou. ,,Tak to si nemyslím. Chtíč tě může zklamat. Já hlasuju pro obžerství.'' S těmi slovy jsem zalovila v kapse a strčila si do pusy čokoládku. (Bez naděje)“
„,,Když vám život dává citrony, nejděte si oči, do kterých je můžete vymačkat.“ (Odvrácená tvář lásky)“
„,,Láska není vždy hezká věc, Tate.“ (Odvrácená tvář lásky)“
„,,Neptej se mě na minulost,“ pronesl pevně. ,,A nečekej žádnou budoucnost.“ (Odvrácená tvář lásky)“
„,,Přitahuješ mě, Tate,“ pronesl tiše. ,,Chci tě, ale nechci k tomu to další.“ (Odvrácená tvář lásky)“
„,,Řekni vůl.“ Obočí mu povyjelo vzhůru, jako by nevěřil, že se nepřeslechl. Musí si myslet, že jsem divná. Tak ať. ,,Prostě to řekni,“ pobídla jsem ho. ,,Vůl,“ vyslovil s lehkým zaváháním. Usmála jsem se. Miluju slovo vůl. Je teď moje nové nejoblíbenější. (Odvrácená tvář lásky)“
„,,Snažíme se ze všech sil zamaskovat, co cítíme k druhým, k těm, kteří by to nejvíc potřebovali vědět. Lidé v sobě potlačují emoce, jako by bylo špatné reagovat přirozeně.“ (Možná jednou)“
„,,Ta představa, že se postavíš tváří tvář minulosti, tě děsí, já vím. To děsí každého. Ale někdy to neděláme pro sebe. Děláme to pro lidi, které milujeme víc než sami sebe.“ (Odvrácená tvář lásky)“
„… that God gives us the ugliness so we don't take the beautiful things in life for granted. UGLY LOVE“
„…měl jsem pocit, že umřu, jestli ji nepolíbím…“
„…polibek by neuškodil. Možná by nám oběma přinesl úlevu.“
„…stvořil jediným polibkem to monstrum ve mně.“
„“Don't ask about my past,“ he says firmly. „And never expect a future.“ UGLY LOVE“
„“Hej, srdce. Slyšíš mě? Ty a já jsme oficiálně ve válce.“ (Možná jednou)“
„“Jsem tak znuděná, že se dívám na své ruce, počítám náhodné věci, u nichž nedává žádný smysl, abych je počítala.
Jedna: počet lidí, na které neustále myslím Dva: počet lidí, které bych ráda obvinila ze sexuálně přenosné nemoci Tři: počet měsíců od té doby, co jsem se rozešla se svým ulhaným, podvádějícím ex- přítelem. Čtyři: kolikrát už mě Warren zkontroloval, co jsem se od nich odstěhovala.
Pět: kolikrát už Warren zaťukal na mé dveře za posledních třicet sekund. Šest: počet dní uplynulých od chvíle, co jsem naposledy viděla Ridge. Sedm: počet kroků od mé pohovky k předním dveřím.“ (Možná jednou)“
„“Lidi jsou při sexu zranitelní.“ pronesl s pokrčením ramen. „Snadno zamění pocity a emoce za něco, čím nejsou. Zvlášť když je v tom oční kontakt.“ (Odvrácená tvář lásky)“
„“Musíš plavat dál..“ Námi to končí“
„“Není jednoduché, když se snažíš vyhrát válku proti svému srdci.“ (Možná jednou)“
„“Pojďme o něm napsat naštvanou píseň. Možná to pomůže.“ (Možná jednou)“
„“Stáli jsme tak několik minut, začali se ztrácet ve způsobu, jak se kolem mě omotal. Způsob, jakým mě držel, mi dával náhled, jak by to mezi námi mohlo vypadat. Snažila jsem se zatlačit ta tři slova do zadní části mé hlavy, tři slova, která se probojovávala pokaždé, kdy jsme byli spolu. Možná jednoho dne.“ (Možná jednou)“
„„Do hajzlu se všema poprvý, Sky. Pro mě je důležitý jen to, že s tebou je to navždycky.“ (Bez naděje)“
„„Nesnáším city,“ řekla jsem, posmrkávala jsem. Warren se zasmál a přikývl v souhlasu. „Proč si myslíš, že jsem si vybral holku, která žádný nemá?“ (Možná jednou)“
„(…)První vyspání se spolu, takový to, při kterým budeme oba vzhůru. První svatba. První dítě. A konec. Pak už bude náš život nudnej a všední, takže se s tebou rozvedu a vezmu si nějakou o dvacet let mladší ženu, abych si mohl užívat další poprvé. A ty už budeš jen trčet doma s dětma (…) Dělám to pro tebe. Čím dýl budu čekat, než tě políbím, tím delší doba uplyne! (Bez naděje)“
„A pak se z noci, kdy jsme se zasnoubili, stala noc, kdy jsme počali naše dítě.“
Poselství lidí, kteří prožili 2. světovou válku: Milujte se. Učte se. Využívejte příležitostí
Vzkazy jejích příslušníků, poselství, životní moudra, na která se redaktoři Post Bellum ptají pamětníků na závěr jejich vyprávění, vám vyrazí dech a z rukou flinty.
Nikoliv až tak tím, co říkají, ale kdo to říká. Estébák na smrtelné posteli vyzývá, aby člověk neuhýbal a ničeho nelitoval. Bývalý politický vězeň se rozčiluje, že jeho léta kriminálu k ničemu nevedla.
Komunistka, která poznala gulagy, vyzývá k učení.
Skauta, politického vězně za 2. světové války, který přežil koncentrační tábor i surové výslechy gestapa Františka Wretzla kdosi chválil za vyprávění: „Pane, vy ale máte historek!“ Skaut zvaný Baron mu odpověděl: „No, milej pane, kdybych je neměl, znamenalo by to, že jsem svůj celý dlouhý život proflákal!“
Jan Mastný pochází z obce Úboč na Domažlicku ze statku č. p. 34, kde jeho rod hospodařil od 17. století. Jeho rodina byla po roce 1948 okradena, jejich hospodářství komunisté násilně kolektivizovali.
V březnu 1952 zatkla Státní bezpečnost jeho rodiče a oba starší bratry, v dubnu je následoval i Jan. Dostal tři roky za pobuřování proti republice, kterého se měl dopustit tím, že v přítomnosti svých rodičů poslouchal západní rozhlas.
Otec dostal 10 let, matka 8, bratr Josef 8 a bratr Václav 10 let vězení. Jan po propuštění pracoval jako řidič na stavbách. „Každý by se měl zamyslet sám nad sebou. V první řadě poctivě a zodpovědně pracovat a hospodařit. Dneska je to doba o nehospodaření. Dost se utrácí.
(…) Stěžuje se, že se u nás nežije dobře, že je bída – tomu nevěřím. Lidé by měli hospodařit, počítat, jako museli naši předkové. Bez práce se nikdo k ničemu nedopracoval.“
Politický vězeň nacistů, po válce důstojník StB Miloš Kocman: „Člověk, když pokládá něco za správné, třeba bojovat proti zlu, nesmí ustoupit stranou a musí se do toho pustit. A nemá pak litovat ničeho!“
Generálmajor Miroslav Kácha se postavil oběma totalitám. Za války v Obraně národa, po komunistickém puči ve špionážní skupině plukovníka Alexandra Kordy. Po prozrazení byl v květnu 1949 zatčen. Velmi surově ho vyslýchali agenti Obranného zpravodajství v tzv.
Domečku, odkud si odnesl trvalé zdravotní následky, špatně slyšel, měl vyražené zuby. Pan Kácha ve vyšetřovně vzdoroval, protože chránil své přátele.
V září 1949 Káchu odsoudili na doživotí: „Když to člověk hodnotí, tak musí uznat, že oběti, které lidé přinesly, aby u nás byla svoboda, tak byly zbytečný! Nevyplatí se pro svobodu bojovat, když se s ní pak zachází takhle! Zločinci, kteří mají na svědomí vraždy a další kriminální zločiny, jsou ve státních úřadech, na důležitých místech národního hospodářství. My jsme se snažili o zlepšení, ale tady to, co je kolem nás, to je strašné,“ rozčílil se Miroslav Kácha, jehož vyprávění jsme nahráli krátce před jeho smrtí v roce 2006.
Původně vyučený malíř Jaroslav Rajsigl utekl v roce 1948 z komunistického Československa do Rakouska. Ve Vídni vstoupil do francouzské cizinecké legie. Mezi lety 1949 až 1954 bojoval v Indočíně. „Válka je vůl! Přeji si, aby se lidi měli rádi a neválčili. Protože ten, kdo válčí, toho válka straší až do smrti.“
Tom Graumann byl zachráněn, když ho v Brně jeho maminka naložila do tzv. Wintonova vlaku. Ve Skotsku ho vychovala silně nábožensky založená rodina. Po válce se do Československa už nevrátil. Z jeho blízké rodiny válku nikdo nepřežil, všichni zahynuli v koncentračních táborech. Češtinu a němčinu Tom nepoužíval a prakticky oba jazyky zapomněl.
Vystudoval ošetřovatelství. Devět let působil jako ošetřovatel, učitel a misionář na Filipínách. Od roku 1997 žije střídavě v Spojených státech a v České republice, kde učí angličtinu: „Důležité je si pamatovat, co se stalo v minulosti, že se to může stát znovu. Minulost se může opakovat. V tom, že jsem byl zachráněn, musí být nějaký důvod.
Mnoho Wintonových dětí si je vědomo toho, že mají určitou povinnost k jejich vlastnímu životu. Čelím stále otázkám: ,Proč jsem naživu? K čemu vede můj život?‘ Snažím se něco se svým životem dělat. Nebudu po zbytek života sedět v houpacím křesle, proto jsem odjel učit angličtinu do České republiky.
Tudíž poselství pro budoucí generace je: Využijte příležitostí, co vám dává život, a prožijte smysluplný život.“
Božena Elisheva Cohenová prožila 2. světovou válku v uniformě. Jako právnička a znalkyně jazyků s manželem utekla v roce 1939 do Sovětského svazu, protože věřili komunismu. Ve Lvově a ve městě Kanaš v Čuvašské republice učili s manželem jazyky. V únoru 1942 se přihlásili do československých jednotek v Buzuluku.
V armádě sloužila pod jménem Alžběta Hermannová jako zapisovatelka a koncipientka u polního soudu. Její nejsilnější vzpomínky jsou z doby, kdy do armády na východní frontě nastupovali lidé přeživší sovětské pracovní lágry. To ji prý z komunismu definitivně vyléčilo. Jejího manžela nikoliv.
Po válce si budoval slibnou komunistickou kariéru na ministerstvu zahraničí. Po krátké a těžké nemoci náhle zemřel. Po únoru 1948 Božena odešla s malou dcerou do Izraele, kde jsme s ní také v roce 2008 natáčeli. „Co říct? Vést poctivý život. To je důležité. Třeba se vždycky učit. Stále se učím. Ve středu ráno mám angličtinu.
Mluvíme jen anglicky. Vždy se musím něco učit. Člověk nikdy neví, k čemu je to dobré.“
Související příspěvky
Komunistu mučilo gestapo. Zkušenosti pak využil u StB
Aby neohrozil kamarády a matku, šel se udat na gestapo
Gestapák dostal před synagogou strach
„V prosinci 1989 jsem dostal infarkt. Z radosti, že šli bolševici od válu.“ Příběh generálmajora Miroslava Káchy
autor: Mikuláš Kroupa
Proč bakterie milují válku: problém antibiotické rezistence na Blízkém východě
Bakterie jsou všude kolem nás i uvnitř našeho těla. Většina je neškodných, některé jsou užitečné a jiné zase velmi nebezpečné, pakliže se usídlí ve špatné části těla.
Než byla zhruba před sto lety objevena první antibiotika, mnoho lidí umíralo na komplikace při lehkých onemocněních nebo malých zraněních. Doktoři tehdy neměli žádné nástroje, aby se s bakteriálními infekcemi vypořádali. Objev antibiotik znamenal převrat v moderní medicíně.
V současnosti však účinnost antibiotik prudce klesá. Důvod je jediný – bakterie jsou vůči nim odolnější. Situace je nejhorší v regionech zmítaných konflikty.
Jako všechny živé organismy se i bakterie přizpůsobují novému prostředí. Může se tedy stát, že když přijdou do styku s antibiotiky, přizpůsobí se jim a přežijí. Během uplynulých desetiletí se užívání antibiotik velmi rozšířilo, a bakterie tak mohly zvýšit svoji rezistenci.
Takto se zrodil obrovský a složitý problém. Na různých místech si jednotlivé typy bakterií vybudovaly rezistenci na různorodé druhy antibiotik. A v oblastech sužovaných válečnými konflikty, mezi něž patří mnoho míst Blízkého východu, je tento problém ještě složitější.
Těmto výzvám se věnují i Lékaři bez hranic.
„U válečného zranění hrozí rozvinutí bakteriální infekce”, říká lékař Jorgen Stassijns, koordinátor aktivit Lékařů bez hranic zaměřených na problém antibiotické rezistence.
„Kulka nebo kousek střepiny potrhá kůži a vznikne tak otevřená rána, skrze kterou může bakterie proniknout dovnitř. Když stoupnete na nášlapnou minu, výbuchem se do čerstvé rány okamžitě dostane spousta špíny.
Riziko infekce je pak obrovské.”
Take Waleed je pacientem v nemocnici pro rekonstruktivní chirurgii provozované Lékaři bez hranic v jordánském Ammánu. V roce 2016 šel po ulici v jemenském městě Ibb, když letadlo zahájilo palbu na budovu vedle něj. Zeď budovy se zřítila a vážně mu poranila čelist a nohu.
Střela, výbuch nebo zřícená zeď mohou člověka vážně zranit. Způsobují těžká vnitřní zranění, která často vyžadují operativní zákrok. U komplikovaných zlomenin se jich někdy musí provést několik, čímž se ale zvyšuje riziko infekce kosti, tedy pokud již kost nebyla infikována při prvotním zranění.
Waleed se dodnes plně nezotavil. A není to jen kvůli zraněním, která mu způsobila padající zeď. Do ran na jeho těle totiž pronikly bakterie rezistentní na léky.
Zdravotní systém se často během války zhroutí a je tak velice složité zajistit pacientům řádnou léčbu. To se stalo i Waleedovi ve válkou zmítaném Jemenu. „Léčil jsem se v Ibbu, ale poskytli mi nekvalitní péči”, říká Waleed.
„Pak jsem kvůli další léčbě odešel do města Saná. Prodělal jsem tam několik operací, ale lékařská péče byla stále špatná.”
Nesprávné používání antibiotik vede ke zvýšení rezistence bakterií na antibiotika. Waleeda nakonec přijali do nemocnice Lékařů bez hranic v Ammánu.
Tam ho lékaři diagnostikovali s vážnou infekcí v kostech vyvolanou bakterií rezistentní na běžně používaná antibiotika. „Až tady mi řekli, že je to následek nesprávného používání antibiotik,“ uvádí Waleed.
„Mnoho z mých předchozích lékařů mi dalo spoustu antibiotik a bakterie se tak staly vůči nim rezistentní.”
Laboratoře: jediná cesta, jak pomoci pacientovi
Zásadní otázka zní: jak byste ošetřili pacienta s bakteriální infekcí, kterou nelze léčit antibiotiky? Naštěstí existují různé druhy antibiotik a rezistence na jeden typ nutně neznamená, že jiný nebude fungovat.
Laboratoř může určit přesný druh bakterie způsobující infekci, stejně tak jako na která antibiotika je rezistentní. Nemocnice pro rekonstruktivní chirurgii v Ammánu je jedna z mála nemocnic Lékařů bez hranic v této oblasti s takovou laboratoří.
„U většiny případů v naší nemocnici se objevuje rezistence na antibiotika,” upozorňuje May Al Asmar, laboratorní specialistka této nemocnice. „Je to způsobené tím, že všichni naši pacienti přichází z oblastí zasažených válkou, kde jim nedali správná antibiotika.
Provádíme výkony rekonstruktivní chirurgie, takže většina vzorků, které zpracováváme, jsou kosti nebo měkké tkáně z infikovaných částí těla. Postupujeme krok za krokem, než určíme ta správná antibiotika na infekci a pomůžeme lékařům rozhodnout o správném dávkování.”
Laboratoř, kde se určuje druh bakterie způsobující infekci i antibiotika vůči kterým je rezistentní. © Ehab Zawati / Lékaři bez hranic
Zřízení laboratoře k provádění mikrobiologických testů v místech zasažených konfliktem není jednoduché. Zajištění potřebného vybavení není nijak drahé ani složité, ale provoz laboratoře musí být velice dobře zorganizován.
Nutností je vysoce kvalifikovaný personál, protože zpracovávání vzorků vyžaduje odborné znalosti a dodržování mimořádně přísných protokolů. Vzorek jedné bakterie se nesmí za žádných okolností dostat do styku s jinou.
A stejně tak je třeba zabránit úniku bakterie ze vzorku, protože může být velice nebezpečná.
Lékaři bez hranic nyní usilují o zřízení více takových laboratoří i o rozšíření spolupráce s jinými laboratořemi. Nalezení správné antibiotické léčby je pro zastavení infekce s rezistentní bakterií zásadní.
Především se tím ale zabrání tomu, aby se bakterie vůbec rezistentní stala. Správné používání antibiotik zničí více bakterií, a tím se sníží pravděpodobnost vytvoření rezistence.
Jejich špatné užívání může naopak rezistenci bakterie posílit.
S cílem tomu zabránit zahájili Lékaři bez hranic v tomto regionu školení zdravotnického personálu ohledně optimálního používání antibiotik. Lékaři musí vědět, jak předepsat správná antibiotika, avšak vzhledem ke složitosti problému antibiotické rezistence není vždy snadné rozhodnout, kdy a jaký lék zvolit. Programy ohledně zacházení s antibiotiky jsou klíčové.
Takovým programem prošel i doktor Marwa Qasim Mohammed poté, co začal pracovat v nemocnici Lékařů bez hranic v jemenském Adenu. „Než jsme začali spolupracovat s Lékaři bez hranic, nepředepisovali jsme pacientům antibiotika podle typu infekce.
Vycházeli jsme z pravidla, že po operaci se vždy podává po dobu jednoho až dvou týdnů určité antibiotikum,” uvádí Marwa. „Neřídili jsme se speciálními postupy a nikdy jsme nespoléhali na laboratorní výsledky.” To se ale změnilo. „Naučili jsme se postupovat podle protokolu.
Ten právě určuje typy antibiotik vhodné pro dané typy infekcí,” vysvětluje Marwa. „Prošli jsme speciálním školením o rezistentních bakteriích, zaměřené na určení správného antibiotika.”
Preventivní opatření a izolace
V nemocnicích je zásadní i prevence infekcí a kontrolní opatření (infection prevention and control, ve zkratce IPC).
I když striktní dodržování pravidel používání antibiotik může pomoci zabránit bakterii stát se rezistentní v nemocnici samotné, někteří pacienti jsou již infikováni rezistentní bakterií při přijetí do nemocnice.
A je nezbytně nutné, aby se tyto rezistentní bakterie nerozšířily na další osoby.
„Základním pravidlem IPC je hygiena,” zdůrazňuje Fatima Salim Younis, zodpovědná za prevenci infekcí a kontrolních opatření v nemocnici Lékařů bez hranic pro pooperační péči v Mosulu v Iráku.
Dva roky poté, co se o město vedly boje, stále chybí řádná lékařská péče pro mnoho Iráčanů. Nespočet pacientů v nemocnicích Lékařů bez hranic trpí na infekce způsobené rezistentními bakteriemi.
„Hlavním cílem IPC programu je ochránit personál, ostatní pacienty a návštěvy z řad rodinných příslušníků před bakteriemi od těchto pacientů,” doplňuje Fatima.
- Jeden z pilířů prevence infekcí a kontrolních opatření je sterilizace a sanitace. © Mario Fawaz / Lékaři bez hranic
Snáz se však o preventivních opatřeních mluví, než je jejich uvedení do praxe. To se týká hlavně míst zasažených konfliktem. „Aplikování těchto postupů v mosulské nemocnici představuje opravdovou výzvu,” upozorňuje Fatima.
„I když město čelí narůstajícímu počtu pacientů, kapacita nemocnice je omezená. V tak přeplněném prostředí je téměř nemožné dodržovat správné postupy. Ve spoustě nemocnic postupy nejsou jasné anebo se nedodržují.
Nemocnice trápí nedostatek materiálu a nízké povědomí mezi zdravotnickým personálem.”
Velkou výzvu představují i samotní pacienti, kteří často nejsou zvyklí řídit se přísnými pravidly. „Pacienti jsou zvyklí na svůj životní styl, ale jakmile jsou hospitalizováni, musí dodržovat preventivní opatření IPC, “ říká Fatima. Než přijdou do nemocnice, mají své představy o léčbě nebo jí dokonce vzali do vlastních rukou.
V mnoha zemích, zejména na Blízkém východě, jsou antibiotika volně dostupná bez předpisu. To samozřejmě přispívá ke zhoršení problému antibiotické rezistence.
„Hodně lidí si myslí, že na bolest ze zranění nebo infekce jim stačí jakékoliv antibiotikum z lékárny bez lékařského předpisu,” říká Amal Abed, osvětová pracovnice v jedné z nemocnic Lékařů bez hranic v Gaze.
Tato nemocnice téměř výlučně léčí pacienty postřelené při protestech na hranicích s Izraelem. Jejich střelná zranění jsou přesně tím typem zranění, u kterého se musí pečlivě zvážit použití antibiotik. „Hodně pacientů si stěžuje, když je nepřetržitě neléčíme antibiotiky,” uvádí Amal. „Vysvětluji jim, že antibiotika předepisujeme jenom v případě, kdy opravdu pacientovi pomůžou.”
Osvětoví pracovníci působící v projektech Lékařů bez hranic mají zásadní roli. Pomáhají pacientům porozumět jejich léčbě a vyrovnat se s nezbytnými kontrolními a preventivními opatřeními. Některá opatření se pacientům zdají příliš tvrdá. Mezi nimi může být například i několik týdnů trvající izolace na jednolůžkovém pokoji namísto pobytu na sdíleném oddělení.
„Když pacientům řekneme, že musí být izolováni kvůli infekci způsobené rezistentní bakterií, začnou se bát,” říká Amal.
„Pak jim ale vysvětlíme, že můžou pořád vést svůj běžný život a blízcí je mohou navštěvovat. Stačí dodržování určitých pravidel.
Jakmile zjistí, že je vlastně všechno normální, že mohou vyjít ven z pokoje v županu, pokud použijí dezinfekci na ruce, tak ta pravidla přijmou.”
Antibiotická rezistence celospolečenským problémem
Amal dopady osvětových aktivit vidí přímo na pacientech. „Všimla jsem si, že pacienti, které poučíme, sami chodí za nově hospitalizovanými lidmi a všechno jim vysvětlují,” uvádí Amal.
„Mám velkou radost, když pacienti sami ve svém okolí šíří potřebné informace a sdílí je s ostatními zraněnými.
” Šíření informací o antibiotické rezistenci je důležité, protože se netýká jen nemocnic Lékařů bez hranic nebo nemocnic jako takových – je to celospolečenský problém.
„Díky Bohu a úsilí lékařů jsem se už na 90 % vyléčil,” říká Waleed. Více než tři roky trpěl infekcí kosti a po několika měsících specializované péče se jeho stav konečně zlepšil. Léčba Waleeda byla úspěšná, ale boj s antibiotickou rezistencí je mnohem komplexnější.
„Lékaři bez hranic mohou bojovat jen proti malé části tohoto problému,” uvádí lékař Jorgen. „Máme velmi malý vliv na soukromé poskytovatele zdravotní péče, kteří v mnoha zemích tvoří velkou část zdravotního systému.
A drtivá většina antibiotik se nepoužívá v medicíně, nýbrž při chovu dobytka a v zemědělství, kde nemáme absolutně žádný vliv. To, o co se Lékaři bez hranic v rámci jejich projektů snaží, může mít velký dopad na naše vlastní zařízení, ale problém antibiotické rezistence je třeba řešit jako celek,” dodává.
Antibiotika jsou příliš důležitá jak pro naše pacienty, tak i naše doktory, než aby svět tento boj prohrál. I z toho důvodu si svět tento problém připomíná během Světového týdne antibiotické rezistence mezi 18. a 24. listopadem.
Světové války přinesly i sexuální převrat. S bujarými večírky se roztrhl pytel
Společenské elity se změnily: někdejší šlechta ztratila své výsadní postavení a o slovo se hlásili spíš bohatí podnikatelé, jimž technologický rozvoj a vzájemné přiblížení kontinentů umožnilo budovat světová značková impéria.
Ženy, které musely za války nastoupit na místa mužů do práce, získaly značnou soběstačnost a nehodlaly se jí vzdát. Moderní žena už nechtěla být ženou v domácnosti – chtěla volební právo a rovnoprávnost, ale také mít možnost kouřit, navštěvovat noční bary, pít a užívat si.
Do módy přišlo opálení, a s ním i ochota ukazovat stále víc ze svého těla.
Přečíst článek ›
Dvacátá léta tak proslula bujarými večírky, při nichž nechyběl alkohol, kokain a sexuální nevázanost. Snaha tento svět omezit (například zavedením prohibice ve Spojených státech, která vznikla na podnět křesťanských spolků, podle nichž životní styl spojený s alkoholem ničil rodinu) vedla k pravému opaku – celý systém se jen přesunul do ilegality a pokračoval v neztenčené míře.
Burleska a holky z plakátu
To vše muselo nutně změnit i nastavení hranic společensky přijatelného zobrazování sexu. Jedním z velkých hitů 20. a zejména 30.
let se stala například burleska, delikátní divadelně-taneční žánr, který sice obsahoval humor, nadsázku i nějaký příběh, ale jeho podstatou bylo odhalování ženského těla. Burleska se stala populární zejména ve 30.
letech v USA, kde se představila jako vzrušující mix zahrnující mimy, tanečnice, zpěvačky – a onu dráždivě odhalovanou nahotu, jež byla vrcholem programu.
Přečíst článek ›
Popularita burlesky přispěla i ke zrození fenoménu tzv. pin-up girls, tedy dívek z plakátů, jejichž fotografie neprezentovaly žádnou výraznou uměleckou myšlenku, ale měly přitáhnout pozornost. Dívky vystupovaly v dráždivě sexuálních pózách a často používaly kostýmy a oblečky, které proslavila právě burleska.
Je ironií osudu, že pin-up girls dosáhly v USA své největší popularity ve 40. letech, kdy zde moralisté klasickou burlesku dočasně prakticky vyhubili.
Na dívky z plakátů ale nedosáhli, protože ty se staly jedním ze základních prvků náborových kampaní americké armády a provázely mladé vojíny na bojiště druhé světové války.
Když film, tak nahota
Mimořádným fenoménem s velkým potenciálem rozvoje se stal ve 20. letech hraný film. Nové médium si žádalo stále nové senzace, a sex byl samozřejmě jednou z nich.
Už v roce 1910 tak vyvolal velký mezinárodní rozruch dánský producent Ole Onsen, když natočil film Bílá otrokyně. Příběh Evropanky zavlečené do nevěstince v cizí zemi způsobil kvůli své „nebezpečné smyslnosti“ skandál.
Byl to první z řady erotických filmů, kterými se skandinávská produkce v předválečném období proslavila.
Také v prvorepublikovém Československu se filmový průmysl začal rychle rozvíjet. V roce 1921 založil Miloš Havel akciovou společnost A-B spojením distribučních společností a počátkem 30. let vybudoval v Praze na Barrandově filmové studio, které patřilo k nejmodernějším v Evropě.
Český film však od svých počátků čelil ostré konkurenci zahraničních titulů a těžko se prosazoval na zahraničním trhu. Nástup zvukového filmu mu moc nepomohl, protože čeština byla jazyk výrazně menšinový. Toto riziko provinčnosti si uvědomil také český režisér Gustav Machatý, toužící stvořit internacionální dílo.
Svůj sen realizoval filmem Extase (1932).
Snímek o partnerském trojúhelníku lze rozebírat dlouho a z různých úhlů (například z hlediska stylové jednoty výrazových prostředků, omezení mluveného slova ve prospěch hudby, výjimečných záběrů typu pohledu na dopadající kapku vody ze dna sudu), faktem ale je, že do dějin světové kinematografie se zapsal zejména jednou scénou – v níž se hlavní hrdinka v podání tehdy devatenáctileté Hedy Kieslerové koupe v jezeře, načež se bez šatů proběhne lesem. Šlo o jednu z prvních scén světové kinematografie, v nichž se herečka objevila zcela nahá.
„Proti nahé scéně jsem protestovala, byla jsem přece děvče z dobré rodiny, ale hrozně jsem se bála zrušení smlouvy,“ uvedla herečka, jež se po Extasi proslavila v Hollywoodu jako velká hvězda Hedy Lamarr, ve svých pamětech, nazvaných „Extase a já – můj život jako ženy“. „Machatý hrozil, že když odmítnu, film zkrachuje a všechny strany se pak budou hojit na mě. A tak jsem se nakonec uklidnila a jako vyplašená laň přeběhla těch 300 metrů, jak mě pánbůh stvořil.“
Přečíst článek ›
Jak režisérovi, tak i jí se však odvážná scéna vyplatila: oba v zahraničí udělali velkou kariéru.
Za zmínku stojí, že Hedy Lamarr se při ní nespoléhala jen na svůj půvab – po opuštění filmového světa se stala uznávanou vynálezkyní a jako jediná herečka v historii dostala v USA čestné uznání za zásluhy o rozvoj elektrotechniky.
V podstatě stála u zrodu mobilního telefonu, když ve spolupráci s hudebníkem Georgem Antheilem dosáhla pomocí děrné pásky přenosu radiových vln.
Playboy startuje sexuální revoluci
Po skončení druhé světové války přišla další společenská změna. Svět se rozdělil na dva tábory, uzamčený a svázaný svět socialismu a v protikladu k němu západní svět. Ten se naopak nadechl k dalšímu rozvoji, jehož znakem byla i sexuální revoluce. Její první známky se objevily už v 50.
letech a naplno rozkvetla v letech šedesátých.
V rámci tohoto procesu opět oslabil institut tradičního manželství, sex se stal činností, která se na tradiční sňatek nijak nevázala, dívky začaly užívat antikoncepci a společenské rehabilitace se dostalo i menšinovým formám sexuálního chování, zejména homosexualitě.
Přečíst článek ›
Dostupnější se stala i pornografie, k čemuž výrazně přispěl start časopisu Playboy, založeného vydavatelem Hughem Hefnerem v roce 1953. Časopis se vyznačoval s tím, že zobrazovanou ženskou nahotu propojil s luxusem a exkluzívním obsahem, čímž ji do značné míry rehabilitoval a udělal z ní společensky akceptované téma.
V Playboyi se prezentovaly nahé přední osobnosti kultury a sportu a naopak – i dříve neznámé modelky se celebritami stávaly, pokud se dostaly do Playboye.
Časopis se tak stal důležitým milníkem sexuální revoluce.
Svým způsobem se dá říci, že stál i u jejího konce, když v roce 2016 pod vlivem padajících nákladů publikování nahých fotek zrušil (byť je po roce opět znovu zavedl). Ale to už je zase jiný příběh.
Kroupa: Bývám zaskočen, kolik bolesti a násilí lidé zažili ve válce i v komunismu
Na odbojářku Marii Chalupovou nastoupili čtyři řezníci Státní bezpečnosti, a když je po několika hodinách doplnil pátý, zeptal se: „Už mluví?“ Všichni byli z Marie Chalupové v šoku, protože nevydala při bití ani hlásku. Přestala mluvit, takže z ní nic nevytloukli.
„Tohle mě úplně dostalo. Tato statečná žena zemřela teprve nedávno. V zapomnění. I proto se v Paměti národa snažíme, aby lidé nezapomínali,“ říká Mikuláš Kroupa v závěrečném desátém díle seriálu ke stoletému výročí vzniku Československa. S Aktuálně.
cz ho připravovala právě Paměť národa.
Aktuálně.cz: Nedávno vyšla velmi ojedinělá kniha historičky Evy Hahnové „Češi o Češích“, v níž oponuje sebemrskačským tendencím některých politiků a publicistů o kolaboraci Čechů, jejich zbabělosti, o snaze za každou cenu přežít. Paměť národa mapuje Čechy už deset let. Jak se vám tedy jeví, jací jsou?
Mikuláš Kroupa: Těžká otázka. Ale budiž: kdysi tu byla skupina disidentů, kteří se pohybovali kolem Václava Havla. Ať už to byl Zdeněk Neubauer, Radim Palouš, Ivan Havel, můj táta Daniel Kroupa anebo Pavel Bratinka. Tito lidé založili společenství, jemuž říkali Kampademie, protože se nejčastěji scházeli na Kampě, ale i u Václava Havla na Hrádečku, kde spolu dlouhé hodiny diskutovali.
Tihle filozofové přemýšleli v totalitním režimu o Češích jako o Tolkienových hobitech, kteří milují své nory, jsou sveřepí, pospolití, veselí a nehrnou se do velkých dobrodružství, protože to nemají v povaze.
Já si ale v nadsázce říkám: proč se klidně neidentifikovat třeba s těmito hobity? Měli přece mezi sebou i Froda Pytlíka, Bilba Pytlíka, Smíška… a všechny ty ostatní, kteří dokázali ve světě skřetů a absolutního zla zachránit svět.
Češi mají ve své historii velikánské, neuvěřitelně dojemné a inspirující příběhy velkých hrdinů. A každý, kdo se zlu postavil – ať už za druhé světové války, či v letech komunismu -, tak riskoval život.
Hezky se to poslouchá, ale ne všichni se tak chovali.
Samozřejmě. Nelze zastírat, že tento stát neochránil za druhé světové války své židovské občany. Že k nám Hitlerova vojska nakráčela a bránila se jim jen hrstka vojáků v Czajankových kasárnách v Místku. A třeba plukovník Josef Mašín byl zpacifikován, když chtěl zničit sklad zbraní, aby se nedostaly do rukou okupantů… to všechno neslouží Čechům ke cti.
Spousta mladých lidí si ale – mám-li mluvit jazykem Tolkiena – nenechala nastupující zlo líbit. Nehodlali jen tak bez boje obětovat svoji svobodu. Nechtěli žít v režimu, kde by se jim nic nestalo, pokud by drželi hubu a krok. Odešli proto do zahraničí či do ilegality a bojovali. A byly jich desetitisíce. Ať už se postavili nacistům či komunistům.
Nepaušalizujme proto, jací opravdu jsme. Zlu se v tomto národě vždy někdo postavil. V roce 1938, 1948, 1968 či v osmdesátých letech minulého století při pádu totality. O Češích proto nelze mluvit jako o zbabělcích.
Pravda ale je, že za dobu, kdy nás komunisté izolovali od okolního světa, se z nás stala monolitní společnost, takže hodně lidí nemá rádo jinakost, návštěvy ze zahraničí, které potřebují pomoc či hledají živobytí.
A říkám to s vědomím, že když přijdou Mnichovy či nás přepadnou spojenci jako v roce 1968, tak se umíme semknout. Anebo když jsou studenti na Národní třídě zmláceni, tak už dojde jejich rodičům s režimem trpělivost a položí ho. Mrzí mě proto, že nejsme razantnější a že volíme až příliš často kompromisy.
Štěpán Gavenda – příběh „českého Ramba“
Ještě k těm osobnostem. Vaše Paměť národa vytvořila unikátní databázi zpovědí lidí, kteří se dokázali postavit zlu. Vzpomenete si na příběh, který vás nejvíc zasáhl?
Víte… často bývám zaskočen tím, kolik bolesti a násilí naši předci zažili v druhé světové válce i v letech vlády komunismu. Těch příběhů, které mě zasáhly, je víc. V poslední době ale zejména ten o křehké a velmi půvabné Marii Chalupové, která jako děvče pomáhala agentu-chodci Štěpánu Gavendovi. Mezi historiky se mu přezdívá „český Rambo“. Jde o neobyčejně dramatický příběh.
Poslouchám.
Štěpána Gavendu nakonec přece jen chytli. Přivedli ho do vyšetřovny obranného zpravodajství, kde na něj nastoupil pověstný vyšetřovatel kapitán František Pergl. Vytáhl jeden z obušků, které si k tomu účelu vyráběl, a začal Gavendu mlátit.
Ačkoliv měl Gavenda pouta, vyskočil a vykřikl: „Vím, že mě pověsíte, ale třískat mě nebudete!“ Načež Pergla ztloukl tak, že ho museli odvléct. Vůbec netuším, jak se to Gavendovi podařilo. Archivy ale mluví jasně. (Podrobněji o Gavendovi na jiném místě rozhovoru v boxu – pozn. red.)
Avšak zpět k Marii Chalupové: při změnách Gavendovy identity a vystavování falešných dokladů mu pomáhala právě ona. Po zatčení ji při výsleších brutálně mučili. Nikoho neprozradila.
Když ji ovšem vlekli na další výslech, tak si najednou uvědomila, že tentokrát to bude ještě hroznější.
A protože byla věřící, tak se úpěnlivě modlila k Panně Marii, aby jí odňala řeč, aby jí nedovolila prozradit Gavendovy spolupracovníky z jeho rozsáhlé sítě.
Na Marii Chalupovou pak nastoupili čtyři řezníci Státní bezpečnosti, a když je po několika hodinách doplnil pátý, tak se zeptal: „Už mluví?“
Všichni byli z Marie Chalupové v šoku, protože nevydala při bití ani hlásku. Přestala mluvit, takže z ní ti řezníci nic nevytloukli. Tohle mě úplně dostalo. Tato statečná žena zemřela teprve nedávno. V zapomnění. I proto se v Paměti národa snažíme, aby lidé nezapomínali.
Projekt Paměť národa vznikl právě před deseti lety. Jaké jste měli při jeho startu ambice? A splnily se?
Databázi našeho archivu jsme poprvé pro veřejnost na internetu spustili přesně 28. října 2008. Už předtím jsme ale deset let vyhledávali pamětníky a zaznamenávali jejich cenná svědectví z historie Československa. Shromažďovali jsme i fotografie, deníky a další důležité dobové texty. Teď, při stoletém výročí vzniku Československa, slavíme tedy i my své malé výročí.
A zda se splnily naše zakládací ambice? Původně byly mnohem skromnější. Dnes už jsme násobně větší organizací, přijali jsme desítky nových spolupracovníků, jejichž síť se rozvinula po celé republice.
Zájem o naši práci byl a je ohromný, z čehož máme pochopitelně obrovskou radost.
Denně registrujeme stovky unikátních návštěv naší databáze, což jsou tisíce lidí, kteří se vzpomínkami Paměti národa pravidelně pracují.
Jací to jsou návštěvníci?
Studenti, učitelé (z toho máme největší radost), novináři…
O čem to vypovídá? Ptám se na studenty a učitele.
Lidé nechtějí zapomenout. Alespoň ta část národa, která se vzdělává a zajímá se o historii. Tito lidé odmítají dějiny schematizovat nějakými letopočty či popisovat dvacáté století prostřednictvím archivních pramenů. Potřebují k tomu příběhy. A ty jim Paměť národa nabízí. To je ta optimistická zpráva.
A ta pesimistická?
Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Češi se dělí na dvě skupiny. První má alespoň povrchní znalosti o dvacátém století. U druhé je to pak – zvláště mezi patnácti- až čtyřiadvacetiletými – dost žalostné.
Největší nezájem registrujeme u neustále sílící skupiny mladých lidí bez vzdělání, kteří vyrůstají v ekonomicky slabších rodinách.
Na události ze srpna 1968 odpoví sice jakžtakž ještě správně, jinak v nich ale velmi tápou.
Češi se nejvíce zajímají o pád komunistického režimu
Které období z historie Československa je pro Čechy nejzajímavější, takže ho ve vaší databázi nejčastěji navštěvují?
Určitě jsou to listopadové události 1989 – pád komunistického režimu. V paměti lidí jsou stále silně ukotveny. Určitě i proto, že mladší generaci je předávají rodiče – mnohdy aktivní účastníci tehdejších demonstrací.
Ale znáte to – všechny průzkumy v něčem pokulhávají: spíše než na nezájem o historii republiky ukazují na zastaralé, předpotopní způsoby výuky o naší minulosti. Na neschopnost ji srozumitelně, a hlavně zajímavě vyprávět.
Většina lidí vlastně ani nezná příběhy, které by byly zajímavé, poutavé a kterými by třeba mohli své děti, žáky či studenty opravdu zaujmout. Přiblížit jim dramatické dvacáté století, v němž vznikla naše republika. Výsledkem jsou pak povrchní znalosti, které nemohou děti zaujmout.
A škola?
No právě. Většina rodičů sází na to, že učitelé jejich dětem dějiny dvacátého století zajímavě převyprávějí, zvláště dobu totalitních režimů, které nás poznamenaly nejvíce.
Velká potíž je ale, jak už jsem zmínil, ve schematických učebnicích dějepisu, v tom, že učitelé se k dvacátému století dostanou až v deváté třídě v druhé půlce roku.
To už jsou jejich žáci přijati na střední či odborné školy, takže možnost je motivovat k jakémukoliv naslouchání se většinou rovná nule.
To nejsou moc povzbudivé zprávy. Zvláště s přihlédnutím k tomu, jak některé populistické či v podstatě extremistické politické strany interpretují historii a ovlivňují nejrůznějšími fake news své voliče. Namátkou mě napadá předseda SPD Tomio Okamura a jeho hodně svérázný pohled na romský koncentrační tábor v Letech.
Okamura je prevít, který oslovuje jen malou skupinku svých pravověrných. Neklesal bych tedy na mysli. Neopovážil bych se také nikdy tvrdit, že Češi nemají o svou minulost zájem. Jen mají pocit, že se o to postará vždy někdo jiný.
Třeba Paměť národa?
V Česku je mnoho skvělých vzdělávacích institucí. A Paměť národa tu není od toho, aby žáky a studenty učila historii. Je to hlavně na rodičích a učitelích.
Zejména ale na rodičích, aby si s dětmi vyprávěli příběhy. Naším úkolem pak je jim ty příběhy nabídnout. Právě tohle děláme rádi.
Fascinujících příběhů z historie této země, které v sobě nesou velkou bolest, ale i hrdinství, je obrovské množství.
Proto nabízíme program pro základní a střední školy – Příběhy našich sousedů. Jde o půlroční cyklus, v němž učíme děti objevovat příběhy v jejich nejbližším okolí či obcích, kde žijí. A ty žáky to velmi baví, protože jsou si najednou rovni se svým učitelem, který se s nimi rovněž učí.
Třeba napsat scénář, zacházet s technikou, vyslechnout příběh zajímavého pamětníka, zajít do archivu, zdigitalizovat archivní dokumenty i s fotografiemi… a pak z toho nasbíraného materiálu něco investigativního vytvořit.
Tento náš projekt křižuje občanskou, etickou i mediální výchovou… a samozřejmě i dějepisem.
Jakou má Paměť národa vizi do budoucna?
Před námi je ještě spousta práce. Pomalu sice odchází druhoválečná generace, ale stále tu budou lidé, kteří mohou vyprávět o represích v padesátých letech či o době normalizace.
Naším cílem dnes je zkoumání doby nesvobody. Zpovídáme tedy lidi, kteří zažili totalitní režimy a mohou podat svědectví o boji za svobodu. Moje děti pak budou možná zpovídat ty, kteří zažili transformaci z totalitní společnosti na demokratickou. A určitě budou chtít znát příběhy veteránů z novodobých válečných misí.
Paměť národa žije ovšem i svými velkými sny. Jedním z takových je vznik muzea totalitních režimů. Jakýsi institut Paměti národa. Češi si ho určitě zaslouží. Inspiruje nás k tomu podobné muzeum v Polsku.
Video: Prosila jsem Pannu Marii, abych při mučení nepromluvila, vzpomíná Marie Chalupová, spolupracovnice agenta-chodce Štěpána Gavendy, na krutý výslech vyšetřovatelů StB
3:03
Prosila jsem Pannu Marii, abych nepromluvila, vzpomíná na krutý výslech ve vězení Marie Chalupová. | Video: Paměť národa