Polovina dětí sportuje, ale chybí jim všestrannost

Praha, 26. února 2020 – Čeští školáci jsou aktivní, dvě třetiny z nich pravidelně sportují. Sportovní
vyžití v klubech a kroužcích ale ještě neznamená dostatek pohybu. Ten se totiž vytrácí z běžného života.

Dětem stále více chybí neorganizované hraní venku nebo aktivní doprava do školy či na kroužky. Nemalá část dětí je
také uvolněna z hodin tělocviku.

Vyplývá to z nejnovějších zjištění výzkumníků z Univerzity
Palackého v Olomouci, kteří se dlouhodobě zabývají životním stylem dospívajících v České republice.
 
 

  • Dvě třetiny 11–15letých organizovaně sportují.
  • Sportování u dětí klesá s věkem.
  • Doporučení pro pohybovou aktivitu plní méně než 1/5 školáků.
  • 5 % dětí je plně osvobozeno z hodin TV, dalších 13 % částečně.
  • Každý pátý dospívající má problém s nadváhou nebo obezitou.

České děti jsou aktivní, ale na doporučovaný objem pohybové aktivity dosáhne jen necelá pětina školáků ve věku 11–15
let. Doporučení Světové
zdravotnické organizace (WHO) udává pro děti 60 minut pohybové aktivity denně.

„To neznamená, že by 80 % českých
dětí nebylo aktivních. Existuje velká skupina dětí, které mají pravidelně dostatek pohybu, nicméně ne každý
den,“ říká Michal Kalman, vedoucí výzkumného týmu z Olomouce.

Alespoň pětkrát do týdne se hýbe zhruba polovina
chlapců a 40 % dívek.

Dospívám a méně sportuji

Organizovanému sportu se věnují dvě třetiny dospívajících. O něco více sportují chlapci (72 %), ale i mezi dívkami se
sportu věnuje většina (61 %). Procento dětí v oddílech a klubech klesá s věkem. V pátých třídách jsou zapojeny
bezmála tři čtvrtiny (73,5 %), v devítkách už jen nadpoloviční většina (57 %).

Ani aktivní sport ale nemusí stačit. Děti organizované ve sportovních klubech mají sice až trojnásobně vyšší šanci
splnit doporučení WHO. Skoro polovina sportovců ale není dostatečně aktivní ani pět dní v týdnu. Ve dnech, kdy
mají trénink nebo zápas, mají pohybu dostatek. V ostatních dnech už ale ne.

To souvisí s celkovým
vytrácením aktivního pohybu z běžného života. „Dětem chybí neorganizované hraní venku i aktivní doprava do
školy nebo do kroužků,“ upozorňuje Michal Kalman. Důležitou roli v pohybovém vyžití českých dětí hraje také
socioekonomický status rodiny.

Zapojení dětí do organizovaného sportu je běžnější v lépe situovaných
domácnostech.

Polovina dětí sportuje, ale chybí jim všestrannost

Do školy po svých?

Pěšky nebo na kole se do školy dopravuje přibližně 60 % dětí. Kolo volí jako dopravní prostředek do školy jen malý
počet dětí (4 % chlapců a 1 % dívek). Pěšky pak nejčastěji chodí děti bydlící v těsné blízkosti škol.

Sami
školáci identifikovali faktory, které by jim usnadnily rozhodnutí cestovat do školy aktivně. Patří mezi ně
zabezpečená místa, kde by mohli nechat kolo (69 %), bezpečnější místa pro přecházení silnic (69 %) či méně rušná
doprava (61 %).

„Větší množství pohybu dětí a venkovní aktivita v dětství a dospívání je velmi důležitá pro lepší
zdraví a celkovou pohodu jedince. Vyžaduje však značné investice do infrastruktury, které umožní bezpečné outdoorové
aktivity, chůzi a zejména jízdu na kole.

Plánování měst a dopravy tak, aby byly zajištěny zelené plochy a bezpečné
pěší a cyklistické trasy, je zásadním úkolem a zároveň dobrou investicí do zdraví obyvatel dané lokality,“ říká
Dr. Srdan Matić, představitel WHO v ČR.

Za nedostatkem pohybu může být rovněž neúčast v hodinách tělesné výchovy na školách. Omezená
docházka do tělocviku se týká pětiny školáků. Plně je z hodin tělesné výchovy omluveno 5 % dětí. Poměrně velká
skupina je osvobozena částečně (cca 13 %). Čísla jsou ještě o něco vyšší u 11letých, kde má nějak limitovanou účast v
TV skoro každý čtvrtý.

„Formovat v průběhu školní docházky vztah dětí k pohybu považuji za velmi důležitou část výchovy. Svou
roli hrají také vzorce chování rodičů.

Ministerstvo školství aktivně podporuje pohybové aktivity v družinách
v rámci projektu ‚Sportuj ve škole‘, a to na téměř tisícovce škol,“ upozorňuje ministr školství Robert
Plaga.

Dalším nástrojem ministerstva na podporu sportování dětí a mládeže je dotační program zaměřený na sportovní
kluby. Letos se do programu zapojilo rekordních 6500 klubů a oddílů, v nichž sportuje více než 700 tisíc dětí a
mladých lidí do 23 let.

Pětina dospívajících má problémy s hmotností

S nedostatkem pohybu souvisí také narůstající hmotnost u dospívajících. Každé páté dítě ve věku 11–15 let má buď
nadváhu nebo je obézní. Meziroční srovnání navíc ukazuje, že počet dětí s nadměrnou hmotností roste. Sice pomalu, ale
jistě. V roce 2018 mělo 15 % z nich nadváhu a 6 % bylo obézních.

Tým z Univerzity Palackého v Olomouci dlouhodobě sleduje a komentuje faktory ovlivňující zdraví českých
školáků ve věku 11, 13 a 15 let. Do aktuálního výzkumu se zapojilo 230 škol a své odpovědi poskytlo více než 13 tisíc
dětí.

Studie HBSC (Health Behaviour in School-aged Children), vznikající ve
spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO),
se komplexně zabývá životním stylem mladé generace.

Kromě čerstvých dat o pohybové aktivitě nebo riziku obezity se
zaměřuje také na stravovací návyky, konzumaci alkoholu, kouření a spotřebu marihuany nebo pití slazených a
energetických nápojů.

Do studie jsou kromě České republiky zapojeny čtyři desítky zemí z celého světa.

Více:

www.zdravagenerace.cz

Úvod

http://www.euro.who.int/en/health-topics/Life-stages/child-and-adolescent-health/health-behaviour-in-school-aged-children-hbsc

Šéf olympijského výboru: České děti nesportují. Nevědí totiž, že sport vůbec existuje

Nemůžeme spoléhat jen na Číňany. Nelze přece postavit financování českého sportu na tom, že nám ho zaplatí cizí velmoc, říká v rozhovoru pro LN předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval. Podle něj děti málo cvičí a důvodem je nesmyslné utrácení peněz na sport a skutečnost, že děti o sportu často ani nevědí.

LN: Aktuálně vedete tažení za zachování možnosti pro loterijní firmy část daňové povinnosti splnit tím, že peníze pošlou přímo sportu, tedy Českému olympijskému výboru. Je to nutné, když je dohodnuta kompenzace půl miliardy korun, o niž se navýšil rozpočet na sport ministerstva školství? A hlavně, je to průchozí u ministerstva financí?Jsem přesvědčen, že ano.

Sice chápu postoj ministra financí, ať už tam sedí kdokoli, že potřebuje dostat do státního rozpočtu co nejvíce peněz, které přerozděluje. Na druhou stranu, když zachováme možnost loterijních odvodů na sport, tak je zajištěna stabilita financování sportování dětí a mládeže, na kterou jsou tyto peníze vyčleněny.

Když se to stane součástí rozpočtu resortu školství, bude to každoroční bitva o udržení těchto peněz.

A to je velký problém právě pro snahu přimět děti více se hýbat. Vezměte si, že dřív trávily pohybem 3,5 hodiny denně, dnes je to 45 minut. My jim musíme ukázat sport. A ten jim neukážeme tím, že budeme mít naleštěné tělocvičny.

To zajistíte, když se jim budou věnovat trenéři, kteří je pro sport nadchnou. A to je práce s lidmi, kteří potřebují perspektivu. Tedy jednoznačně zajištěné peníze, protože se nemohou věnovat dětem jen z nadšení a na úkor svých rodin. Musejí mít perspektivu.

Tu jim ovšem jen přísliby státního rozpočtu nezajistíte.

Peníze ze státního rozpočtu přicházejí svazům někdy v březnu a vyúčtované je musíme mít v listopadu. A jistě chápete, že žádný seriózní pracovní vztah nemůže být založen na tom, že máte finanční prostředky zajištěné od března do listopadu a pak se uvidí.

LN: Skutečně k tomu, aby se děti hýbaly, chybí jen peníze?To určitě ne. Spousta peněz směřujících ke sportu se používá zcela nesmyslně. Když jsem byl malý, byla všude škvárová hřiště. Žádná sláva, ale ta hřiště byla otevřená a děti tam mohly běhat a hrát si i odpoledne.

Dnes jsou po celé republice u škol nádherné tartanové dráhy a umělé povrchy, ale jsou zavřené, protože se školy nebo obce bojí, že je někdo bez dozoru poničí a na dohled nejsou peníze. Já bych hnal k politické zodpovědnosti všechny ty, kdo nechali vystavět tyto hi-tech sportoviště.

Jak to, že udělali úžasnou investici, když pak nemají provozní peníze na to, aby se na těchto hřištích mohly děti hýbat? Kdyby tam byla ta stará škvára, tak by to bylo mnohem lepší. Ale to by se pak těžko stříhaly pásky a politici by se nefotili s tím, co pro svoje město či obec zařídili.

Ono se hůř prodává to, že jsem zajistil lidi, kteří se mohou dětem věnovat a budou s nimi běhat třeba po lese… Jak už jsem říkal, jenom kvalitní trenéři rozhýbou děti, a to zejména ty, o které jde nejvíce. Tedy ze slabších příjmových skupin.

Protože, když zavřete školní hřiště, tak na komerční sportoviště zase budou chodit jen děti bohatých rodičů.

LN: Ale jak dostanete děti od tabletů a počítačů na cvičiště? To sebelépe zaplacený trenér asi sám o sobě nezajistí.To ne. Nejdůležitější je, aby se děti o sportování vůbec dozvěděly. Mezinárodní olympijský výbor si najal absolutní špičku ve světě reklamy a PR – agenturu WPP a jejího šéfa Martina Sorella.

A ten na zasedání v Kuala Lumpuru představoval vize, co je třeba dělat, aby děti více sportovaly. A řekl při tom jednu věc: Víte, proč nesportují? Protože nevědí, že sport existuje.

Protože, když večer sedíte u televize a koukáte třeba i na sport, sedí tam vaše děti nebo vnoučata? Nesedí, ty jsou ve svém digitálním světě u počítače. Nedívají se na lineární televizi. Proto je pro sport naprosto nevyhnutelné dostat se z lineárního televizního vysílání do digitálního světa, kde neexistuje sport.

Když dnešní patnáctiletí mluví o fotbalu, tak mluví o Play Station. A nenechte se mást tím, že používají jména reálných hráčů – oni jsou totiž i v té počítačové hře, a proto je znají.

Sportovní svět se musí dostat na komunikační platformu dnešních náctiletých a třeba sublicencemi sportovních přenosů pro digitální televize. Děti se přirozeně chtějí hýbat, jen vlastně nevědí jak. Ten jejich svět se s tím sportovním prostě zatím nikde nepotkává.

LN: A jak se tedy potká konkrétně u nás?Máme několik projektů, které jsou založeny na tom, že děti soutěží ve školách mezi sebou, pak postupují do dalších kol a tak dále. To je třeba projekt, který iniciovali Robert Změlík a Roman Šebrle.

Odznak všestrannosti olympijských vítězů, v podstatě návrat k dřív známému odznaku zdatnosti. Něco podobného je v Německu, což zaváděli už před asi patnácti lety. Říkají tomu německý odznak a velkým propagátorem byl bývalý německý prezident Richard von Weizsäcker.

Na získání odznaku musíte každý rok splnit určité disciplíny a pan prezident si to každoročně plnil na zlatý odznak. Minulý rok to posunuli dál a kdo má právě ten zlatý odznak, má slevu na zdravotním pojištění.

Perfektně to funguje, ukazovali nám křivky, jak děti sportovaly a jak se to zlepšovalo. My takovou změnu také potřebujeme.

Je však pravdou, že odznak olympijských vítězů je hodně postavený pro talentované děti, které už sportují. Na vrcholový sport se hodí tak tři procenta dětí. A my musíme motivovat i těch zbylých 97 procent. Proto získávání různých stupňů odznaku je postavené na sebezlepšení. V prvním pololetí se udělají měření, a pak se ve druhém ukáže to zlepšení, když se děti snaží.

LN: Takže takový projekt běží v hodinách tělocviku?Také, ale i mimo něj. Dělají se sportovní soutěže, díky nimž máme velké srovnání výkonnosti dětí i s porovnáním s minulostí, tedy zhruba před patnácti lety. A je tristní, jak jim klesá fyzická kondice.

Je tam několik disciplín a věkových kategorií a u žádné z nich na tom děti nejsou lépe – naopak jsou tam v některých šílené propady.

Třeba šestnáctileté dívky skočí z místa v průměru o třicet centimetrů méně! A vzhledem k tomu, že to máme ve vzorku devadesát tisíc dětí, tak statistická chyba nepřichází v úvahu, prostě je to fakt.

LN: Vraťme se ještě k penězům na sport. Ačkoliv došlo k navýšení peněz ze státního rozpočtu pro sport na 3,7 miliardy pro letošní rok plus ještě letos přitečou i loterijní peníze v odhadované výši 650 milionů, ze sportovního prostředí zaznívá, že máte stále málo.

Proč?Státní příspěvek do sportu je absolutní zlomek peněz, které se za rok ve sportu spotřebují. Celkem sportování spolyká 125 miliard korun.

Z veřejných peněz do toho přiteče jen deset procent, kdy větší část, 7,5 procenta z celkového čísla, dávají kraje a obce a jen 2,5 procenta centrální rozpočet. Asi půl procenta pak tvoří loterie, je to sice málo, ale jsou to stálé a přesně určené peníze.

Budete mít zájem:  Stát chce ovlivnit, co děti jedí, ale pokuty pro školy zatím nebudou

Část jsme schopni generovat vlastní činností, část dodají sponzoři ze soukromého sektoru, což je další téma, které musíme řešit. A 80 procent pak dodají domácnosti, což je extrémní číslo a chudším to upírá možnost se hýbat.

K tomu je pak potřeba ještě říct, že z toho státního kousku je financovaný vrcholový sport, což se stát snaží stále stlačit a dát ty peníze jinam. Pak jsme v situaci, že fotbal dostane na reprezentaci 12 milionů na rok. Když jedete na přátelské utkání a musí tam letět celé letadlo sportovců, tak to máte na tři přáteláky na rok. To je přece nesmysl.

Proti tomu stojí výsledky sportu. Pohyb obecně slouží jako prevence zdravotních problémů, takže by se ušetřilo ve zdravotnictví za nákladnou péči. Vrcholový sport zase generuje v zahraničí 70 procent pozitivních zpráv o naší zemi.

LN: Jenže vrcholový sport, zejména ta odvětví, kde máme velké úspěchy, může snadno přitáhnout sponzory.A jaké? Sponzoři v podstatě neexistují.

My si tady pochvalujeme, jak se nám podařilo natáhnout do země nadnárodní korporace, které zde vytvářejí tisíce pracovních míst. Ale ty nebudou sponzorovat sport. Vezměte si, že mezi největší firmy v zemi patří Foxconn.

Viděl jste snad někdy, že by něco významného sponzorovali? Ne. Podobně Česká pojišťovna. Dokud byla vlastněna českým kapitálem, byla mnohem štědřejší, teď to významně omezuje.

Je to jednoduché, oni musejí vykazovat akcionářům zisky a ty jim posílat do centrály. Proč by tu něco dávali na tak zvanou společenskou odpovědnost? Já to vidím u sebe ve firmě, jsem v představenstvu nadnárodní společnosti se zodpovědností za Česko a jsem placený za to, kolik získám peněz pro naše majitele. Nakonec platí jen čeští miliardáři. Ti drží český sport. A těch zas tolik není.

LN: Ale je tu třeba vlna čínských investic, kdy je i vůle tamních firem „kupovat si jméno“ prostřednictvím sportu, jak to vidíme u skupiny CEFC, která nejenže koupila fotbalovou Slavii, ale je i sponzorem reprezentace.

Je to aktuálně jistá příležitost. My to podporujeme a fandíme tomu. Ale přece se nemůžeme spoléhat jen na Číňany. Nemůžeme postavit financování českého sportu na tom, že nám ho zaplatí cizí velmoc. Vždyť je to jednou přestane bavit.

Musíme ke sportu přitáhnout místní firmy.

LN: Třeba pomocí daňových úlev. Nebo máte jinou představu?Ne. Zkusím to popsat na reálném příkladě z Nizozemí, kde sedím v představenstvu nadnárodní firmy. A poslali mě do jedné tamní fabriky, abych ji zkusil dostat do černých čísel.

Tak jsem klasicky začal škrtat nepotřebné výdaje. Dal jsem tomu den, na jeho konci jsem byl spokojený, jak se mi to povedlo. Zavolal jsem si obchodního ředitele, že to s ním projdu. A mimo jiné mu říkám, že škrtneme příspěvky sportovním klubům.

Bylo to půl milionu eur tam, půl milionu zase jinde.

A on na mě koukal, nadechl se a pak řekl, že jestli to udělám, tak on může rovnou druhý den zavřít firmu. Zeptal jsem se proč. A on na to, že ta fabrika žije ze 70 procent ze státních zakázek. V těch jsou nastavena nějaká kritéria, jak firma může uspět.

Mezi nimi je norma ISO 2006, což je norma společenské odpovědnosti, která má váhu deseti procent hodnocení. A tu lze naplnit třeba právě sponzorováním sportu. Když vyhrají zakázku, tak ji vyhrávají třeba o dvě desetiny procenta.

A když mu seberu těch deset procent hned na začátku, tak se nemusí do těch tendrů vůbec hlásit.

  • ■ Byl dlouholetým československým a českým reprezentantem ve veslování, mnohonásobný mistr republiky.
  • ■ Od roku 1996 je předsedou Českého veslařského svazu.
  • ■ V roce 2006 se stal členem výkonného výboru Českého olympijského výboru, od roku 2012 je jeho předsedou.
  • ■ V době vysokoškolských studií založil společnost TECHO, vyrábějící kancelářský nábytek.
  • ■ V roce 2008 prodal TECHO nizozemské interiérové firmě Royal Ahrend a o čtyři roky později se stal členem jejího představenstva.

Polovina dětí sportuje, ale chybí jim všestrannostJiří Kejval, místopředseda ČOV

V hodnocení mimochodem hraje roli to, zda svou společenskou odpovědnost plníte v každém z asi deseti krajů, co mají v Holandsku. A ta musí být úměrná velikosti vaší firmy. A podobná pravidla mají všude – v Německu, Rakousku…

Jen my zde spoléháme na volný trh, takže firma dostane zakázku, pobere zisky a nikdo ji tu pak už nikdy neuvidí. Třeba Skanska dřív sponzorovala hokej, lyžování, ale jen dokud to řídili čeští manažeři. Teď nic.

A přitom pořád dostávají státní zakázky.

LN: Začali jste o takovém postupu jednat zřejmě primárně s ministerstvem pro místní rozvoj, které má veřejné zakázky v gesci?Zatím ne reálně. Scházíme se kvůli tomu s politiky, ale teď se soustředíme hlavně na loterijní peníze a jejich udržení. Toto bude druhý krok. V polovině dubna máme připravenou konferenci, kde toto téma chceme otevřít.

Je potřeba kultivovat financování sportu. Jak ze státního rozpočtu, tak právě od firem. Ale třeba i od obcí a krajů. Od nich plyne do sportu málo, protože na to se jim špatně shání kofinancování. Dostanou peníze třeba na silnice nebo chodníky. Tam získají půlku peněz z evropských zdrojů, tak je opraví, i když to není úplně potřeba, ale bude to vidět.

Největší zvěrstvo se odehrálo v roce 2002, když parlament rozhodl, že veškerý sportovní majetek se převede na sportovní organizace. Ale ty nemají žádný zdroj příjmů. Dostaly haly, stadiony vybydlené od bolševika a teď se o ně mají starat.

V Německu to mají ve správě obce a musí se starat. A to se taky musí změnit. Potřebujeme programy pro obce, aby dosáhly na kofinancování sportovišť. Přitom je nutné, aby byla při jakékoliv investici poskytnuta garance udržitelnosti aspoň na deset let.

Tedy ne, že postavím hřiště, a pak ho zavřu, aby ho někdo nedejbože nepoškodil.

LN: Na druhou stranu, udělalo sportovní prostředí dost pro to, aby byly finance ve sportu transparentnější? Přece jen finance a sport dodnes rozhodně vzorem průhlednosti nejsou.Já bych to přeformuloval. Ne udělalo, ale dělá.

Vezměte si třeba, že na našich stránkách vidíte do koruny, kam jdou peníze z loterií. Já už nevím, co bychom měli udělat víc. Je to tam rozpočítané jednak na to, odkud přesně a kolik v kterém čtvrtletí přiteklo, jednak kam jsme to poslali.

Je tam proklik i na transparentní účet.

LN: Ale to je jen ta půlmiliarda od loterií, to je olympijský svaz. Co celé sportovní prostředí?Vždyť jsme měli ve svazech, konkrétně v osmnácti největších, kontrolu z Nejvyššího kontrolního úřadu.

Ten zjistil pochybení u nějakých 15 milionů korun při miliardových sumách za asi tři roky. To je rozhodně úspěch. Sport je samozřejmě odrazem společnosti a ne vše je úplně čisté.

Ale že by to byl nějaký extrém, jak se občas média tváří, tak to rozhodně ne.

LN: Já vám rozumím. Nicméně třeba po zhruba roce a půl stále není přepočítána členská základna sportovních organizací, aby se vyloučily mrtvé duše dávno nesportujících. Tedy, aby se nezdálo, že sportuje půlka národa, ačkoliv to tak není.To je ale problém státu, jakou si zvolí metodiku. My členy nemažeme.

Mě by urazilo, kdybych byl třeba rok nemocný a někdo mě vymazal jako člena klubu. Pro naše potřeby je naše statistika dostačují. Pokud stát chce na základě členské základny rozdělovat příspěvky, pak musí jasně říct, že chce dávat peníze na člověka, který sportuje takovým a takovým způsobem.

To je jednoduše politické rozhodnutí.

LN: Dobře, ale pak tu máte investiční dotace do sportovišť, kde není jasná metodika, proč někdo dostal pár milionů a někdo nic.Proto tlačíme olympijská centra. Aby se investovalo do věcí, které skutečně budou třeba. Aby se udělala tři centra v Čechách a tři na Moravě. Je lepší, když se zainvestuje pořádně jedno místo, kde bude 30 sportů, než když každý bude paběrkovat.

LN: Mluvili jsme o sponzoringu z Číny a v té souvislosti se zmiňovala i sportovní spolupráce s říší středu, že jim třeba vyškolíme hokejisty, aby mohli hrát na olympiádě v Pekingu v roce 2022.

V jakém stádiu se tato záležitost nachází a co z toho bude mít český sport?Díky prohlubujícím se vztahům v politické rovině máme velkou šanci se na rozvoji tamního hokeje podílet. A v Číně je teď velká poptávka po tom, postavit tamní hokej na nohy, protože jak říkáte, získali zimní olympiádu a tím nejsledovanějším na ní je vždy hokej.

Teď je jejich tým 38 .na světě, a když by využili práva hostitelské země jej nasadit, tak je ostatní mančafty úplně rozmetají. A oni se rozhodli, že to musí změnit.

Mají k tomu obrovskou podporu Mezinárodní hokejové federace, protože hokej je silný sport více méně lokálně – Kanada, Spojené státy, část Evropy – například u nás či ve Švédsku. Ale tím, že by získal velkou základnu v Číně, by posílil na globální sport.

Hokej je můžeme naučit my, Kanaďané, Rusové nebo třeba Švédové. A díky té politické lince jsme ve výběru v podstatě na prvním místě. Je to pro nás výborná příležitost. Končí nám éra velkých hokejových hvězd – Petrové Nedvědové, Dominikové Haškové, Jirkové Reichlové a tak dále.

Ti se mohou po konci kariéry najít právě v této oblasti.

A hlavně je to velká šance pro naše trenéry. Každý, kdo se podívá do ciziny, se posune dopředu. Nyní, 23. března přijede čínská hokejová šestnáctka, s níž bude pracovat Slavomír Lenert. Je připravené soustředění asi na deset dní.

LN: Nejblíž je ovšem olympiáda v Riu, jak to vypadá s přípravou?Připraveni budeme, až tam budeme odjíždět. Jsou drobnosti, jako že jsme měli mít domluvené letadlo, ale nevyšlo to, což vyřešíme. Jinak to jde podle plánu. Jsem nadšený z šéfa výpravy Martina Doktora.

Byl super sportovec, pak výborný trenér a teď je manažerem týmu. Tím propojuje pohled sportovce a manažera. Vždy se zajišťoval například servis sportovcům – jak kufr, tak sportovní taška na olympiádu. On si udělal anketu, a tak budeme mít jen tašky, protože kufr nikdo nechce.

Nebo matrace. Na místě zjistil, že jsou jen patnácticentimetrové molitany. Což by mohlo přispět k nepohodě sportovců. Takže budeme mít pro každého speciální matraci, která se ještě bude vyrábět přesně pro jeho potřeby, váhu, způsob, jakým spí.

Ne že by to zajistilo výkonnost, ale rozhodně jí to neuškodí.

LN: V rámci přípravy na olympiádu – jak vnímáte kauzu viru zika?To je z mého pohledu další úspěch farmaprůmyslu. Farmaceutický průmysl by měl za své výkony ve strašení světa dostat Nobelovu cenu.

Každý rok je nějaký strašák, který má svět přimět k nákupu vakcín. Samozřejmě situaci v Riu monitorujeme a jsme v kontaktu s odborníky, ale ti nás právě navedli k postoji, že jde jen o další bublinu.

Jak se hýbou české děti? Máme mnoho aktivních sportovců, jen málo dětí ale pravidelně chodí nebo jezdí na kole. A tloustnou

Určitě už jste to viděli: malé sportovce, kteří pětkrát týdně dřou na hřišti nebo v tělocvičně, ale jejich rodiče je vozí autem nejlépe až do šatny.

A taky už jste si určitě všimli oplácaných dětí, které se s mobilem v ruce poflakují po nákupních centrech.

Jak se hýbou české děti? Odpověď není jednoduchá, ale jedno se dá říct s jistotou: z jejich životů už téměř vymizel spontánní pohyb, jako je jízda na kole, lezení po stromech nebo úplně obyčejná chůze.

Gymnastický sál Sokola Žižkov ze všeho nejvíc připomíná kostel. Má téměř gotickou klenbu a vysoká okna, kterými dopadají proudy světla na koberec na prostná, bradla, kladiny a trampolíny.

Každé odpoledne a večer tu trénují všechny věkové kategorie a každé odpoledne s výjimkou soboty tu najdete alespoň jednu ze tří dcer Evy Píglové. Kateřině je osm a trénuje dvanáct hodin týdně, šestiletá Eliška osm hodin, čtyřletá Lucie čtyři hodiny.

Všechny dívky jsou v závodních družstvech a s gymnastikou začaly i před třetími narozeninami.

„Musím říct, že holky gymnastika baví. Jasně, je to dřina, kolikrát se jim na trénink nechce, ale pak tu jsou spokojené, protože vidí, že mají výsledky. Samozřejmě je to vykoupeno tím, že už prostě na další kroužky není čas. Víkendy i prázdniny trávíme v tělocvičně, prakticky si nemůžou dovolit vynechat.

Když pak ale Eliška přijde ze školy s tím, že jako jediná umí v první třídě skákat přes švihadlo a kotrmelec vpřed i vzad, máme z toho všichni dobrý pocit,“ říká Eva. Výhodou rodiny je, že bydlí v pěší vzdálenosti, školu i školku mají děvčata prakticky přes ulici od tělocvičny.

I tak představuje gymnastika pro rodinu zátěž, například finanční – ačkoliv vzhledem k počtu dětí dostali slevu, ročně platí přes padesát tisíc korun.

„Kdyby holky řekly, že už nechtějí chodit, přijali bychom to; my s partnerem nemáme ohledně jejich sportovních úspěchů žádné ambice. Vidíme ale, jak jsou díky sportu pracovité, zodpovědné a odolné, takže každý rok si říkáme – snad ještě letos vydržíme,“ dodává Eva Píglová.

Pohybu dětem ubývá s věkem, pětina žáků se vyhýbá tělocviku

Tolik jako Kateřina, Eliška a Lucie z Prahy nejspíš sportuje málokdo. Jak moc se ale české děti skutečně hýbou? Na tuto otázku odpovídají vědci z Univerzity Palackého v Olomouci, kteří se pravidelně účastní mezinárodní studie HBSC o zdraví a životním stylu školáků. Dotazovali se třinácti tisíc dětí ve věku jedenáct až patnáct let z 230 škol po celém Česku na to, jak tráví volný čas.

Výsledky jsou možná poměrně překvapivé, a to zejména pro skeptiky, kteří tvrdí, že děti jsou čím dál línější a nejraději by jen zíraly do mobilu.

86 % dětí mezi 11 a 15 lety tráví svůj čas aktivně, ať už ve skautu, uměním nebo sportem.

A ačkoliv české děti tloustnou (více než pětina školáků na druhém stupni váží víc, než by měla, jde zejména o chlapce a děti z nízkopříjmových rodin), nedá se říct, že by se nehýbaly.

Naopak, dvě třetiny z nich se věnují několikrát týdně nějaké organizované sportovní aktivitě, zejména jde o děti z lépe situovaných rodin, jejichž rodiče si mohou dovolit sport financovat.

V jedenácti letech jsou to téměř tři čtvrtiny, v patnácti už ale jen o málo víc než polovina. Nejvíce sportují děti v Praze a Západočeském kraji, nejméně v Ústeckém a Libereckém.

Alespoň pětkrát týdně se hýbe polovina chlapců a čtyři pětiny dívek – zároveň ale 20 % dětí nosí omluvenky na tělocvik a 5 % je uvolněno úplně.

Předčasná specializace škodí tělu i výkonům, tvrdí sportovní lékařka

Široké spektrum dětí a dospívajících vídá ve své ordinaci v centru Prahy sportovní lékařka Marie Skalská. Přicházejí k ní jak děti, které chtějí se sportem začít, tak i vrcholoví sportovci, jejichž těla je potřeba pro vysokou zátěž optimálně vyladit. „Děti mívají poměrně dost spontánního pohybu v předškolním věku.

Prvním zlomem je věk šest let, kdy je náhle usadíme do lavic. Další pokles aktivity nastává s nástupem na druhý stupeň, kdy přibývá učení, a namísto družiny mají děti odpolední vyučování. A posledním zlomem je pak věk kolem čtrnácti, patnácti let, kdy děti nastupují na střední školu,“ myslí si sportovní lékařka.

S tím jde ruku v ruce i to, že nejvíc státních i sponzorských peněz jde do vrcholových klubů, které pak tlačí na své malé svěřence. Nejhorší situace je ve velkých městech, kde „jde o medaile“.

Kdo tlak a narůstající zátěž není ochotný snášet, tak odpadá – často právě v citlivém věku 13-15 let, kdy náhlý výpadek mnoha tréninků týdně není snadné nahradit jinou aktivitou, a tak bývalý mladý sportovec často končí doma u počítače.

Další problém podle doktorky Skalské představuje předčasná specializace dětí. V některých sportech, jako je například krasobruslení nebo sportovní gymnastika, to vlastně ani jinak nejde – největších úspěchů dosahují děvčata kolem 16, 17 let; s přibývajícím věkem, změnou postavy a posunem těžiště jde jejich výkonnost rychle dolů.

„Pak tu mám ale hokejisty, kteří odmala jedou dvoufázové tréninky na ledě, ovšem kromě toho už nedělají nic. Nejdou nikam pěšky, neprojedou se na kole. Je přitom třeba si uvědomit, že ta úspěšná generace Nagana byli kluci, co ještě vyrůstali s volným pohybem, kopali fotbálek, běhali kolem domu,“ vysvětluje Marie Skalická.

Děti by podle ní měly mít co nejširší možnost se rozvíjet bez tlaku na výkon ideálně do věku 12 let.

Všestrannost je základ, sportovní klub nabízí i sociální kolektiv

To, že předčasná specializace dětem škodí, si myslí i Martin Jahoda ze společnosti SportAnalytik. A souhlasí i s tím, že největším problémem dnešních dětí je nedostatek spontánní pohybové aktivity, jako je volné pobíhání s kamarády.

„I pokud byste své dítě byli ochotní volně vypustit ven, nejspíš by tam bylo samo. Partičky dětí, jako si je pamatujeme ze svého dětství, už potkáte málokde. Dnes musí rodič dítěti vybrat oddíl, přihlásit ho, zaplatit nemalé peníze a ještě ho tam vozit nebo vodit. Je to velký nárok,“ vysvětluje manažer a otec čtyř dětí.

Vnímá i to, že mnoho klubů je zaměřeno čistě výkonnostně, takže děti už od raného věku drilují konkrétní dovednosti a na rozvoj všestrannosti není čas ani prostor. „Mnozí rodiče už ale právě toto nechtějí; záleží jim spíš na tom, aby jejich dítě získalo dobrý všeobecný základ.

Proto jsme založili program Gymnathlon, v němž se děti od dvou do sedmi let hravou a nesoutěžní formou seznámí se základy atletiky, gymnastiky a míčových her,“ vysvětluje Jahoda. V rámci programu sportuje v ČR už 1 200 dětí a zakladatelé plánují rozjet kurzy i pro dospělé.

Kdo nemá v dosahu Gymnathlon, tomu dobře poslouží i oddíly sokolské všestrannosti, které bývají na každé vesnici.

Co ale dělat s dítětem, kterému je třeba deset let, je vidět, že na závodění v čemkoliv to u něj nebude, a pomalu propadá nechuti k pohybu? Psychologové radí: domluvte se, že se musí aspoň tři hodiny týdně hýbat, a hledejte společně formu, která pro dítě bude stravitelná.

Řešením může být třeba některý z „malých“ sportů, jako je třeba veslování nebo lakros. „Má smysl to nevzdat a hledat. Sport má pro děti mnoho přínosů.

Nejen fyzických, ale sportovní oddíl pro ně může být druhým sociálním kolektivem vedle školy, který dítě může podržet, když to jinde třeba skřípe,“ vysvětluje Martin Jahoda. S tím souhlasí i matka malých gymnastek Eva Píglová: „Kačka má s ostatními v týmu skvělou partu.

Tráví s nimi čas každý den, jezdí na soustředění v létě i v zimě. Když na některou zakřičí trenérka, ostatní ji podrží. Doufám, že nás právě tato parta a společný zájem přenese přes pubertu.“

Školní tělocvik: rozevírají se nůžky mezi dětmi

Při pohledu na statistiky, podle nichž klesá zdatnost a roste váha naší mládeže, často přijde řeč na školní tělocvik. Každé dítě a dospívající by podle RVP měl odcvičit alespoň dvě hodiny týdně a seznámit se se základy nejrůznějších sportů. Tělocvikáři ale říkají: nemůžete čekat, že zdatnost českých dětí zachráníme jenom my.

Šárka Eisová začala tělocvik učit v roce 1997, momentálně působí na základní škole v Kladně. „Když jsem začínala, byly na tom děti fyzicky víceméně podobně, protože každý se tak trochu hýbal.

Dnes se mi ve třídách ale scházejí děti, které nesportují vůbec, a vedle nich extrémně specializovaní malí závodníci. Ty nůžky se neuvěřitelně rozevřely,“ říká. Musí při hodinách čelit například tomu, že hokejista nepřejde kladinu a gymnastka nedokáže chytit a hodit míč.

Děti, které vynikají v nějakém sportu, se snaží co nejvíc zapojovat: mohou samy vést nějakou skupinu nebo ukazovat, jak se mají cviky správně provádět.

Šárka Eisová ovšem školní tělocvik odmítá pojímat výkonnostně. Trochu provokativně tvrdí, že by zrušila všechny tabulky a porovnávání.

„Nikde v Rámcovém vzdělávacím plánu není napsáno, že děti musejí skákat přes kozu podél; je tam pouze uvedeno, že mají skákat přes překážku. Děti mají získat základní vzdělání, zdravotně orientovanou zdatnost.

Máme jim v plné šíři představit svět pohybu, aby si uměly vybrat, co je baví. Naučit je správné návyky, třeba to, že se na sport převlékáme a aktivitu zahajujeme rozcvičením, toť vše,“ říká.

Během své kariéry učila například budoucí cukrářky a kuchařky, kterým ukazovala, jak cvičením kompenzovat fyzicky náročnou práci. Dnešní děti – třeba fotbalisty se zkrácenými svaly – zase učí, jak se protahovat. Když dítě nevyšplhá, nevadí; věnuje se během hodiny jiné aktivitě. Díky rozumnému přístupu se jí podařilo zvrátit trend a omluvenek z tělocviku jí spíš ubývá, než přibývá.

Podle Eisové se tělocvikáři potýkají s mnoha problémy, například s malými tělocvičnami, chybějícími hřišti i nedostatkem pomůcek. Práci jim neusnadňují ani rodiče, kteří se o své děti přehnaně bojí. „Musíte je přesvědčit, že nechcete, aby si děti ublížily, že je nijak netrápíte,“ vysvětluje.

Tělocvik on-line: jak na to, aby děti zase měly „tělák“ rády

„Někde se tělocvik zbytečně hrotí, jinde se zase zejména učitelky prvního stupně moc nenamáhají. Hodí dětem míč na fotbal a během hodiny tělocviku si opraví diktáty.

Často říkají: my umíme učit psaní nebo počty, ale s tělocvikem si nevíme rady,“ říká Blanka Jeřábková ze společnosti Wannadoo, která provozuje aplikaci a web pro učitele nazvané Tělocvik online.

Základními pilíři jsou aktivity z atletiky, gymnastiky a sportovních her, které doporučili odborníci z FTVS v Praze, přibývají ale i moderní prvky, třeba základy oblíbeného parkuru.

„Učitelé si u nás mohou najít jak jednotlivé cviky, tak i celé metodické plány vyučovacích hodin. Velký důraz klademe na správné provádění cviků a bezpečnost,“ vysvětluje Blanka Jeřábková.

Obsahem jsou krátká i delší videa, kdy funkci figurantů plní děti ze ZŠ v Dolních Břežanech u Prahy.

Tato základní škola se sice může pochlubit krásným novým zázemím, přesto jsou ale všechny aktivity proveditelné i v malých prostorách, jako jsou třeba třídy školní družiny.

Hodina pohybu denně? Jde to, ale…

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje dětem a dospívajícím minimálně jednu hodinu pohybu denně.

„To nám přijde poměrně náročné, protože aktivní sportovec, který třikrát týdně trénuje a o víkendu má zápas, tato kritéria nesplňuje.

Za nás stačí, když se dítě hýbe pětkrát týdně,“ říká Michal Kalman z Univerzity Palackého v Olomouci, vedoucí studie HBSC v ČR. Ani toto doporučení však neplní polovina chlapců a 60 % dívek.

Největším problémem je, že u dětí v ČR v posledních desetiletích v podstatě vymizela takzvaná „habituální aktivita“, tedy běžná chůze nebo jízda na kole.

Podle výsledků studie HBSC jen málo dětí chodí pěšky do školy, a na kole jezdí jen 4 % chlapců a 1 % dívek. Důvodem je především dopravní situace v okolí škol.

Podle Michala Kalmana v rámci zdravého pohybu dobře fungují víkendové aktivity s rodiči – jít ven, na túru, proběhnout se, házet si míčem nebo frisbee.

„Ze studie a rozhovorů s dětmi vyplývá, že současná generace dětí žije zdravěji než ty předcházející. Míň pijí a kouří, jedí víc ovoce a zeleniny a méně sladkostí.

Chtějí žít zdravě a hýbat se, ale to, jak je společnost v posledních letech nastavená, jim to příliš neusnadňuje. Často vidíme aktivního sportovce, kterého rodiče vezou autem málem až do šatny.

Tady je velký prostor pro pozitivní změnu,“ uzavírá Michal Kalman z UPOL.

Obezita u dětí

Obezita není vadou na kráse, je to nemoc. Obézní je v Česku každé páté dítě ve věku 6 až 15 let. Nadváha není problémem jen dospělých. Děti ji v mnoha případech nesou mnohem hůře nejen fyzicky, ale v první řadě psychicky.

Nenechme je trápit se. Především si uvědomte, že potomkovu váhu a postavu máte ve vlastních rukou. Pouhých 2-5 % případů dětské obezity nesouvisí s rodičovským přístupem a rodinným prostředím, ale s nemocí nebo užíváním léků.

Na vzestup hmotnosti mají vliv některé hormonální poruchy, jako je Cushingův syndrom se zvýšenou tvorbou hormonů nadledvin, syndrom polycystických ovarií nebo výjimečně snížená činnost štítné žlázy, čili hypetyreóza.

Obezita se vyskytuje i jako součást geneticky podmíněných syndromů, například choroby zvané Praderův-Williho syndrom.

Děti postižené tímto syndromem celkově neprospívají, přestože jim chybí pocit sytosti a doslova snědí, co mohou, takže jídlo je nutné před nimi zamykat.

Z léků způsobují přibývání na váze antidiabetika, preparáty užívané v hormonální substituční terapii nebo tricyklická antidepresiva; u dětí se však uplatňují převážně kortikosteroidy podávané k potlačení zánětů a alergií. 95 % případů obezity jde na vrub mixu genetických dispozic (40-70 %) a pozitivní energetické bilance.

Pokud vaše děti přijmou v potravě více energie, než vydají, uloží přebytky do tukové tkáně. A to tím ochotněji, čím více tukových buněk a genů řídících toto ukládání mají k dispozici po předcích, tedy po vás.

Obrovský vliv na rozvoj obezity má rodinné prostředí – preference určitých potravin, jídelní zvyklosti a způsob trávení volného času v rodině.

Kdo je obézní?

Obezita je definovaná jako nadměrné uložení tuku v těle, orientačně jde o hodnotu BMI nad 30 (BMI 25-30 znamená nadváhu). Tato nemoc a jí vyvolaná onemocnění se týkají více než 1,5 milionu obyvatel ČR.

Obézních je 75% z téměř 900 tisíc diabetiků, obezita souvisí s rostoucím výskytem cévních mozkových příhod, infarktů myokardu a dalších závažných chorob. Ve srovnání s neobézní populací mají obézní asi osminásobně vyšší riziko, že se nedožijí průměrného věku a zemřou předčasně, a to až o deset let dříve.

Naopak nejlepší životní prognózu mají lidé s BMI 20-22. BMI zjistíte, když svou váhu v kg vydělíte druhou mocninou tělesné výšky v metrech.

Geny jsou mocné, nikoli všemocné

Geny ovlivňují ukládání tuku v tukových buňkách, hospodaření s energií a její výdej při svalové práci i v klidovém režimu (bazální metabolismus) nebo chuťové preference. Dědí se rovněž citlivost vůči inzulinu nebo temperament související s mírou pohybu a fyzické aktivity a tím opět s energetickým výdejem.

Tloustneme proto, že si organismus v době nadbytku ukládá tuk do zásoby pro období hladovění. V dnešní době ale nedostatkem potravy netrpíme, takže jsou tukové zásoby čím dál naducanější.

Pokud si hladovku naordinujeme jako drastický způsob redukce váhy a navíc opakovaně, geny se následně, po obnovení normálního příjmu potravy, postarají, že začneme nezadržitelně přibírat (pokud nezvýšíme energetický výdej, tedy nepřidáme pohyb).

Obezita je sice zhruba ze 40 procent podmíněna geneticky, z 60 procent však o tělesné hmotnosti rozhoduje životní styl a v něm hlavně způsob stravování a tělesný pohyb.

Nárůst obezity v posledních desítkách let pak není důsledkem změněných genetických dispozic, ale výsledkem výrazné změny životního stylu spočívající v omezení fyzické aktivity při téměř neomezené dostupnosti energeticky bohaté stravy.

Specifické geny

Geny, jejichž vliv na rozvoj obezity vědci a lékaři prozkoumali, bychom spočítali na prstech rukou. Jako příklad lze uvést gen pro leptin. Leptin je protein tvořící se v tukových buňkách v tukové tkáni. Jeho hlavním úkolem je adaptace organismu na hladovění, ale nejen to.

Podílí se také na udržování energetické rovnováhy (omezuje příjem potravy a zvyšuje energetický výdej) a signalizuje množství tuku v těle a nutriční zásoby, což má význam v nástupu puberty a menstruace a promítá se i do kostního metabolismu a tvorby kostní hmoty (nízké tukové zásoby či pozdní nástup menstruace jsou rizikovými faktory pro pozdější rozvoj osteoporózy). Ovlivnění genu pro leptin skutečně může být cestou ke snížení obezity, ale jen u pacientů s mutací tohoto genu, kteří mají těžkou obezitu vzniklou již v raném dětství. Navíc nositeli tohoto genu jsou na celém světě jen desítky rodin, čili ani tento poznatek neřeší problém obézních lidí.

S obezitou je přímo spojených asi 150 genů, kterým se říká kandidátní geny. Kromě nich však při vzniku obezity může hrát roli asi 600 genetických polymorfismů s méně výrazným vlivem.

Dědičnost obezity má polygenní charakter, což znamená, že je daná kombinace desítek až stovek různých genů a jejich vzájemným působením v kombinaci s vlivy prostředí.

Právě proto, že geny na sebe vzájemně působí a jsou rovněž v interakci s vnějším prostředím, je velmi obtížné určit význam jednotlivých genů při vzniku a rozvoji obezity.

Obezita se týká i těch nejmenších dětí

Děti z tloušťky nevyrostou. Osmdesát procent dětí s nadváhou či obezitou bude mít problém s váhou i v dospělosti. Čím dříve začne vaše dítě být obézní, tím větší má šanci, že ho kila budou trápit celý život. A s nimi i cukrovka, vysoký krevní tlak, ztukovatělá játra a cévy ucpané cholesterolem.

U kojenců a batolat může dojít k rozvoji obezity stejně jako u dospělých. Hlavní příčinou bývá nevhodná strava a přejídání.

U kojenců je základem výživy kojení; plné kojení se doporučuje do 6 měsíců věku, poté je vhodné začít zařazovat dětské příkrmy – ty by měly být nepřislazené, nepřisolené a nekořeněné.

V případě, že maminky dávají dětem kupované příkrmy, je třeba si uvědomit, že v rámci doporučených denních dávek má každá taková sklenička v průměru o dvacet procent více energetického obsahu, než potřebuje kojenec.

To znamená, že pokud dítě sní celý příkrm, přijímá více energie, než je nutné. Proto je dobré ponechat zbytek skleničky třeba ke svačině druhý den. Zdravý kojenec by měl v 6 měsících věku dosáhnout dvojnásobku porodní váhy, v jednom roce by váha měla dosáhnout trojnásobku.

Rizikem pro vznik obezity je i pití. Nevhodné jsou granulované čaje, které jsou přislazované. Totéž platí o ovocných džusech a pitíčkách. K pití je nejvhodnější čistá voda nebo neslazený ovocný čaj. Když dítě nechce pít vodu, tak ji nepotřebuje. Přislazování vede k návykovému pití sladkých nápojů a to má za následek rozvoj cukrovky II. typu.

Baculaté jsou nejen děti v kočárcích, ale i děti starší. Už děti chodící do školky a na první stupeň základní školy se setkávají s obezitou a s tím, že se jim ostatní děti smějí. A právě tento výsměch bývá důvodem, proč rodiče s dětmi přicházejí. Děti již nechtějí dál žít se svým trápením.

A co rodiče? Většinou si všimnou, že obézní je jejich soused, ale skutečnost, že je stejně postiženo i jejich dítě, nevnímají. Rodiče proto nejčastěji volí cestu nejmenšího odporu a snaží se kilogramy svého dítěte nejprve „vyléčit“ jiným způsobem než změnou stravovacích a pohybových návyků.

Prvním pokusem o léčbu nadváhy bývá návštěva endokrinologické ambulance. Co když za nadbytečné kilogramy dítěte může onemocnění štítné žlázy? Třeba by stačily nějaké léky a problém by se vyřešil… V některých případech se opravdu nutnost léčby štítné žlázy ukáže, ale samotná medikamentózní léčba celou situaci neřeší.

Děti se často ocitnou v léčebnách, kde v rámci redukčního programu sice zhubnou, ale pokud po návratu nezmění svůj životní styl a nemají patřičnou podporu rodičů, většinou shozené kilogramy naberou zpět. Začne se odvíjet nekonečný příběh, ve kterém jsou všichni zúčastnění  vystaveni velkému psychickému tlaku.

Rodiče i dítě se tak trápí nebo posléze na problém rezignují.

Většina rodičů si myslí, že z obezity dítě vyroste, to je však omyl. 50% obézních dospělých si svou obezitu nese z doby kojeneckého období. Obezita v dětství způsobuje dřívější nástup puberty o jeden rok.

Za poslední čtvrtstoletí došlo ke ztrojnásobení počtu obézních dětí. Zda dítě trpí obezitou, řekne rodičům dítěte pediatr na základě růstových křivek a růstového grafu.

Pokud graf ukáže, že  dítě je obezitou ohroženo, je třeba vyhledat odborníka.

Hubnutí pod kontrolou

Děti mohou s rodiči navštěvovat rodinné kurzy snižování nadváhy. V těchto kurzech se děti nenásilnou hravou formou učí, jak změnit své stravovací a pohybové návyky a nastartovat redukování nadbytečných kilogramů.

Dítě je však do jisté míry závislé na dospělém a bez jeho přičinění by veškerá snaha o redukci nežádoucích kilogramů byla neúspěšná.

Je proto podmínkou, aby s dítětem do kurzu vstoupil alespoň jeden z rodičů nebo dospělý žijící ve společné domácnosti s dítětem.

Nevhodný jídelníček

Kdybychom nahlédli do jídelníčku dětí, nalezli bychom několik typických chyb. Často stačí, abychom je v jídelníčku identifikovali a postupně odstranili. Dítě pak velmi úspěšně redukuje svou hmotnost i bez speciálních dietních programů. Děti často:

  •          nesnídají nebo snídají úplně nevhodná jídla (smažená vajíčka, hodně sladké cereálie s mlékem nebo oplatky či jiné sladkosti),
  •          nemají pravidelný jídelní režim – tj. málo snídají, nesvačí a večer dohánějí denní deficit,
  •          málo pijí a pitný režim řeší zcela nevhodnými sladkými limonádami,
  •          k obědu a večeři jedí v jeden den to samé jídlo nebo se opakuje stejné hlavní jídlo po dva dny,
  •          v rámci večeře konzumují jídla, která jsou velmi rychlá na přípravu, ale o jejich vyváženosti z hlediska nutričního nemůže být ani řeč,
  •          vynechávají v jídelníčku ovoce a zeleninu,
  •          nejí mléčné (i zakysané) výrobky,
  •          nosí do školy nevhodné svačiny nebo si kupují nevyhovující  potraviny v bufetech,
  •          konzumují jídla s přemírou příloh – těstovina knedlíků,
  •          při oslavách a dalších výjimečných příležitostech se přejídají velkým množstvím nezdravých surovin.

Sladkosti a dobroty za odměnu

Poznáváte se?  Trváte na tom, aby dítě všechno snědlo – dokud to neudělá, nedostane zmrzlinu. Rozbilo si koleno? Utěšíte ho pamlskem. Neplakalo u zubaře? Odměníte ho oblíbenou pochoutkou. Nosí váš školák samé jedničky? Cukrárna je vaše… Zvykli jsme si používat jídlo jako výchovný prostředek. Návyk na sladké budujeme už od narození.

Nevnímáme, co vše dětem „dopřáváme“. Litry koly, množství slaných brambůrků, oříšků – také kvůli soli v jídle u nás přibývá dvacetiletých s vysokým krevním tlakem. Sůl dětem dodáváme v uzeninách, instantních polévkách nebo tavených sýrech. Tavené sýry navíc obsahují fosfáty bránící vstřebávání vápníku z mléka, sýra a kvalitních mléčných výrobků.

Tím, že dětem dovolíte odmítat jídlo bohaté na vápník, se jim postaráte o křehké kosti. Až 99% vápníku v těle je totiž shromážděno právě v kostech (a také v zubech) a nejvíc se ho tam uloží v dětství. Až polovina kostní hmoty se vytvoří od narození do puberty a v pubertě přibude dalších 30-40%, pouze zbývajících 10-20% se doplní do věku 30 let.

Děti a sport

Pohyb je pro děti zcela přirozený, při správném přístupu rodičů ho berou jako něco, co k životu automaticky patří. Jenže pak přijde chvíle rozhodnutí. Na který sport dítě dát? V předškolním věku za dítě rozhoduje rodič – je to ale správné?

O pohybových aktivitách dětí bohužel často rozhodují rodiče, a to na základě svých vlastních – ať už naplněných nebo nenaplněných tužeb. Kde je psáno, že syn fotbalisty bude také šikovný na kopanou a že ho bude bavit?  Geny sice sehrají svou roli, ale jisté to rozhodně není.

Rodiče dělají chybu v tom, že nedají dětem prostor seznámit se s různými sporty a všestranně se rozvíjet. Rodiče na děti zbytečně tlačí a nakupují drahé pomůcky někdy i na několik sportů během jednoho roku. Předčasná sportovní specializace nedovolí dětem se rozvíjet všestranně.

Navíc pak mnohdy v juniorském věku končí, sport je přestává bavit, protože je to dlouhodobá a jednostranná zátěž.

V předškolním věku by děti měly tužit své pohybové schopnosti a dovednosti v oblasti gymnastiky, atletiky, míčových her a motoriky. Často ale nezvládnou ani plazení, lezení nebo kotoul.

Obecně u každého sportujícího dítěte platí, že by mu rodiče měli dopřát větší množství mléčných výrobků. Pokud totiž děti sportují opravdu intenzivně a přitom se nedostatečně stravují, má pohybová aktivita až devastující účinky na hustotu jejich kostí. Zjistilo se, že až 25 procent dětí má nízkou kostní hustotu.

Na vině je vysoká intenzita fyzické zátěže a zároveň špatné složení jídelníčku. Dalším problémem je nedostatek bílkovin ve stravě. Svalová hmota se potřebuje obnovovat, a právě k tomu je potřeba dostatek bílkovin. Bílkoviny jsou zodpovědné za rychlost metabolismu a regeneraci organismu.

Když tělu bílkoviny, které se spotřebují při sportu, nevrátíme, dochází k tomu, že se zvýší podíl tuku.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *