Nádražní restaurace bývaly podniky téměř luxusními

Ten dům by se dal lidově nazvat „zašívárna“. Stojí na samém okraji pražské přírodní rezervace Prokopské údolí. Z jedné strany jej chrání vysoká zalesněná stráň, z druhé vysoká zeď a dřevěná vrata. V okolí žije jen pár starousedlíků.

Za zdí uvnitř kompletně zrekonstruovaného statku se nachází luxusně vybavená restaurace Černý Kohout. Vstup do ní je běžným hostům zakázán. Podnik si lze pronajmout pouze na soukromé akce – oslavy, svatby či firemní večírky.

Nádražní restaurace bývaly podniky téměř luxusními

„Býval to ošklivý starý statek. Tam, co je teď restaurace, stál chlév. Majitel to ale před pár lety nádherně zrekonstruoval,“ vyprávěla včera sousedka.

– pořízení luxusního bytu v uzavřeném komplexu Hidden Bay v Miami na Floridě: 12 milionů korun – pozemek se starším domem v Praze-Slivenci: 10,2 milionu – stavba vily v Praze-Slivenci se zastavěnou plochu 396 metrů čtverečních na místě zbouraného staršího domku: asi 30 milionů – zrekonstruovaný zemědělský statek s restaurací v pražském Prokopském údolí: 21 milionů

Netušila, že tento bývalý zemanský dvůr v Praze-Klukovicích má už dva měsíce nové majitele – manžele Stanislava a Šárku Grossovy. Statek oficiálně vlastní firma Anned. V jejích orgánech sice Grossovi nefigurují, ale podle dokumentů uložených u obchodního soudu jsou jejími stoprocentními majiteli.

Někdejší zemědělské stavení si společnost pořídila loni na přelomu října a listopadu. Podle kupní smlouvy, kterou má MF DNES k dispozici, za ně zaplatila 21 milionů korun.

O majetku nemluví

Na otázku, co s bývalým zemanským dvorem zamýšlí, Gross nereagoval. O svém majetku nerad mluví.

Informaci o tom, že si Grossovi koupili statek, který stojí jen kousek od jejich bytu na Barrandově, získala MF DNES přesně pět let poté, co poprvé odhalila nejasnosti v Grossově majetku. Sociálnědemokratický premiér tehdy nedokázal vysvětlit, odkud má 1,2 milionu korun, které použil na nákup barrandovského bytu. Nakonec musel odejít z politiky.

Dnes je však nevyjasněných otázek kolem původu Grossova jmění ještě daleko víc. A nejde už „jen“ o částku 1,2 milionu, ale o sumu 66krát vyšší – 80 milionů korun.

Právě tolik peněz Gross vydělal na dodnes nevysvětleném obchodu s akciemi firmy Moravia Energo. Ty expremiér nejdříve koupil od svého kamaráda Roberta Sýkory za 21 milionů a později je prodal za 100 milionů. Akcie přes prostředníka skončily u miliardáře Tomáše Chrenka.

 Nádražní restaurace bývaly podniky téměř luxusními

Expremiér si loni v létě v rozhovoru pro MF DNES pochvaloval, že vydělal také na pražské burze a na kurzu dolaru. – čtěte Superdaň kvůli nejasným příjmům by se mě netýkala, tvrdí Gross

„Část peněz jsem investoval na pražské Burze cenných papírů v době, kdy všichni prodávali. A musím říct, že staré pořekadlo 'nejlépe se nakupuje, když ostatní prodávají' se mi vyplatilo.

Je patrný velmi výrazný nárůst tržní ceny akcií,“ chlubil se někdejší nadějný politik a pokračoval: „Snažím se dávat jednu třetinu investic do rizikovějších projektů, to je třeba burza. Další třetinu dávám třeba do dluhopisů a třetí část jsou různé další investice.

Pořád se zaobírám nějakými nemovitostmi,“ říkal Gross, který se živí také jako advokát.

Vydělané peníze začal ve velkém investovat. Nejdříve si pořídil byt v Miami na Floridě za dvanáct milionů korun, poté pozemek v pražské čtvrti Slivenec za 10,2 milionu, na němž staví dům v odhadované ceně 30 milionů, a nyní statek v Prokopském údolí. Celkem utratil 73 milionů.

Největší bizár v nádražní restauraci bylo jídlo podávané na frisbee, říkají autoři blogu Vágus

Třicátníci Alžběta Medková, Jiří Krejčík a Matouš Hrdina mají už deset let zvláštní zálibu. Při cestách vlakem se zastavují v nádražních hospodách, do kterých by se někteří cestující báli vkročit, a hodnotí úroveň jejich pohostinství. Recenze plné nadsázky publikují na blogu Vágus.

cz a dvakrát už je vydali i knižně pod názvy Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh a Chcípni do rána na chlupatý zuby, které odkazují na hlášky nádražkových hostů.

„Největší bizár, který jsme v nádražce dostali, bylo jídlo v Kojetíně podávané na létajícím talíři frisbee,“ prozradili v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jak se na nádražních restauracích podepisuje zavedení elektronické evidence tržeb a zákaz kouření?

Matouš: Podniky s funkčním byznys modelem EET zvládají.

Nádražky ale patří spíš k podnikům, jejichž zisky ani předtím nebyly valné, nacházejí se v prostředí, které často zoufale potřebuje rekonstrukci, a jejich provozovatelé nebývají zrovna schopní podnikatelé.

Povinné EET a zákaz kouření tak pro ně může představovat poslední hřebíček do rakve. Záleží taky na tom, jestli se v nádražce vaří, protože jídlo logicky přinese větší zisky než jen točené pivo, i když právě na něj lidé do nádražky chodí nejčastěji.

V jednom z článků na vašem blogu jsem četl přepis esemesky, ve které vám majitel bubenečské nádražky s lítostí psal, že musel kvůli povinné EET zavřít. Stává se vám často, že si na vás v podobné situaci některá navštívená nádražka vzpomene?

Jiří: To ne, ale do nádražky v Bubenči jsem chodil jako do obýváku, takže jsem si s personálem občas volal.

Budete mít zájem:  Zkoušky ze znalosti hub skládá ročně jen několik lidí

Alžběta: Byla to naše domovská nádražka, kde jsme organizovali i různé kulturní akce. Protože stála na odlehlém místě, mohly se tam konat třeba punkové koncerty, které by jinde neměly prostor. Zajímavá je taky proto, že fungovala i po tom, co ve stanici přestal zastavovat vlak.

Jiří: Když se zastávka přesunula o necelý kilometr dál do Podbaby, zareagovala na poptávku po nádražce okamžitě blízká benzínka, která začala nabízet teplá jídla do ruky, prodávat lahváče a zavedla venkovní posezení.

Proč by byla škoda, kdyby levné hospody z nádraží zmizely?

Matouš: Když vynecháme dojímání a zaměříme se na čistě praktickou stránku, tak je potřeba říct, že lidé tráví čekáním na nádraží dost dlouhou dobu. Proto by měli mít možnost si tam sednout a občerstvit se. Moderní pojetí zastávek se třemi sedátky a automatem na pití jim nevychází příliš vstříc.

Mnoha cestujícím se ale nádražky mohou zdát příliš ošuntělé, takže raději čekají na nástupištích.

Matouš: Všechny nádražky ale nevypadají jako pajzly a výčepy horší kvality.

Alžběta: Když lidi vědí, že se na nádraží vaří dobře, tak třeba i z města přijdou, nebo se tam při cestě vlakem záměrně zastaví. Stejně jako u jiných restaurací najdete hrozné nádražky, ale i ty hezké. Liší se to kraj od kraje a spoj od spoje.

Matouš: Kdybychom se podívali na jídelní lístky prvorepublikových nádražek, zjistili bychom, že to byly spíš lepší restaurace s mnohdy luxusním jídlem a výstavními prostory. Dnes ale manažeři nádraží vůbec nepočítají s tím, že se na nich člověk bude zdržovat. Vybudují maximálně trafiku s oknem, kde prodávají kafe, a tím to hasne.

Jako opačný příklad může sloužit pražské hlavní nádraží, kde nakoupíte i kosmetiku nebo oblečení. Co říkáte na služby, které lidem nabízí?

Matouš: Hlavní nádraží zabírá z poloviny obchoďák, ale místo, kde byste se mohli za normální cenu najíst, tam zase chybí. Burger King a McDonald´s nepočítám. Nejsou tam skoro žádné lavičky.

Alžběta: Ty tam nedávají, aby jim na nádraží neseděli lidé bez domova, nebo jiní takzvaně problémoví občané, kteří tam ale stejně chodí. Bohužel se nejspíš nevyhneme tomu, že se z nádraží stanou výhodné komerční prostory podobné těm v západní Evropě.

Jiří: Na Západě už bývá dálková železniční doprava daleko víc propojená s městskou hromadnou dopravou a cestující tráví na tratích mnohem méně času. A úměrně tomu tráví méně času na nádražích.

O nádražních hospodách jste začali psát v době, kdy jste dojížděli do větších měst za studiem. Co přimělo partu dvacetiletých vysokoškoláků k navštěvování hospod, kde se příliš mladých lidí nezdržuje?

Jiří: Mladí vysokoškoláci čerstvě po maturitě přece cestují nejvíc.

Alžběta: Jasně že lidi našeho typu do nádražek většinou nechodí, protože tu panuje stereotyp, že jsou hnusné. Pokud by mi na přestupu nezbývalo tolik času a nerozhodla se recenzovat nádražky, vyhnula bych se jim podobně jako asi každý. Když jsme ale založili blog, zjistila jsem, že mají své kouzlo.

Matouš: Sebekriticky musíme přiznat, že nás k nádražkám dovedlo hledání autenticity, která mnohým vyvoněným podnikům schází, a proto nás na rozdíl od hospod na nádražích nikdy nelákalo si do nich sednout. I my ale máme limity nádražek, do kterých bychom už nešli.

Stalo se vám někdy, že jste z nádražní restaurace raději vycouvali?

Alžběta: Většinou je objíždíme společně a v partě se dá zvládnout leccos. Jednou jsem ale přišla sama do nádražky, kde to smrdělo tak, že jsem si řekla, že tam nebudu sedět jenom proto, abych si mohla odškrtnout další hospodu. Podobné věci se ale stávají jen výjimečně.

Na blogu píšete, že nádražky představují demokratická místa, kde se scházejí lidé různého věku, vzdělání i národnosti. Přitahuje vás tedy i setkání s jinými sociálními bublinami?

Jiří: Osobně se mi ani tak nechce vstupovat do jiných bublin, jako spíš vystoupit ze své vlastní a na chvíli si od ní odpočinout. Nádražky jsou podniky, kde se může kdykoliv potkat naprosto nepravděpodobná sorta lidí.

  • Matouš: Já si na rozdíl od Jirky s lidmi zas tak rád nepovídám, což vůbec nevadí, protože ani tichý opilec, který si sedí sám v koutku, nikoho neobtěžuje.
  • Alžběta: Na rozdíl od hospod ve městech, kam většinou chodí stálí štamgasti, do nádražek přicházejí všichni, kteří cestují vlakem, což je pestřejší klientela.
  • Jak zahajujete konverzaci, když už se rozhodnete dát se s někým v nádražce do řeči?

Jiří: Volíme spíš metodu zúčastněného pozorování, takže když nás v hovorech něco zaujme, tak se na to zeptáme a nenápadně se vmísíme do debaty. Žádnou konkrétní větu, kterou bychom prolamovali ledy, nemáme.

Vzpomenete si z poslední doby na nějakou nádražkovou historku?

Alžběta: Já jsem byla nedávno v nádražce čtvrté cenové kategorie nedaleko Prahy, kde kamarádi křtili literární časopis.

Uvnitř popíjelo patnáct studentů z fildy, kteří opravdu vypadali jako intelektuálové, kteří se zabývají překlady světové literatury.

Budete mít zájem:  Jak s piercingem o zuby přišel

Kromě nich tam seděli jen dva štamgasti pohybující se na hraně sociálního dna a naprosto opilý výčepní, který vyřvával a házel lahvemi.

Jiří: Pointa přišla, když ti dva stálí hosté při odchodu prohodili, jak je super, že do nádražky konečně zavítali nějací normální lidi, a ne ta verbež, která tam chodí běžně.

Alžběta: Hostinský pak po nás vůbec nechtěl zaplatit, takže druhý den asi nebyl moc spokojený.

Vaše čtenáře neinformujete jen o českých nádražkách, ale popisujete i podobné hospody v jiných zemích. V čem se ty zahraniční oproti domácím liší?

Matouš: Nádražky v zemích bývalého Rakouska-Uherska často nerozeznáte od těch českých. Západní Evropa pak na nádražích vypadá hodně supermarketově.

Jiří: I když i na nádraží Liverpool Street v Londýně jsme objevili krásnou nádražku, která vypadala jako typická anglická hospůdka. Já pak dost často cestuju do Indie, kde se v nádražkách netočí pivo a lidé se tam chodí spíš najíst. Cestování vlakem po Indii připomíná situaci u nás před sto lety.

Vlaky jezdí daleko, bývají poruchové a mívají dlouhá zpoždění. Několikahodinovému čekání odpovídá i vybavenost tamních nádraží, která počítají s tím, že si budete chtít zkrátit dlouhou chvíli.

Podobně jako si v českých bufetech dáte nepovedenou bagetu, tak si v indických rychlých občerstveních pochutnáte na nevalném thálí nebo zvlhlé smažence.

Postřehy z nádražek už jste vydali ve dvou knihách. Kdo je čte?

Jiří: V jednom prodejním místě mi majitel vždycky říká, že knížku kupují jenom hezké ženské. Asi se mi snaží zalichotit.

Já si ale myslím, že si ji pořizují jednak mladší vzdělanější lidé, kteří hodně cestují a mají zálibu v lehkém bizáru, a pak starší čtenáři, kteří toho zamlada hodně projezdili a chtějí si na ty časy zavzpomínat.

Nepodceňoval bych ani skupinu šotoušů, kteří jsou blázni do všeho, co se týká vlaků.

Všichni tři jste natrvalo zakotvili v Praze, takže vlakem tolik nejezdíte. Podaří se vám nabrat dostatek materiálu, abyste o nádražkovém dobrodružství napsali třetí díl?

Alžběta: Recenze na blog nepřidáváme jenom my tři. Přidalo se k nám kolem deseti dalších lidí, kteří spolupracovali i na knížkách.

Jiří: Je pravda, že už tolik necestujeme a třeba já přijdu s nádražkama do styku, jen když jedu k rodičům nebo na hory. Chystáme se ale prozkoumat nádražky v Sudetech, které jsme zatím míjeli, přestože tam dodnes funguje nejhustší železniční síť v Česku.

Legendárních nádražek je v Praze čím dál míň. „Pro cestující jsme jako křižovatka,“ říká výčepní ze Smíchova

Zpětna

Pražské nádražní restaurace se pomalu stávají ohroženým druhem. Kdysi byly stravovací zařízení, hospůdky, bistra, výčepy, stánky téměř na každém nádraží, často jich na jediném nástupišti stálo víc najednou. V posledních letech ale přituhuje a osobité kouzlo nádražních hospod střídají automaty a prázdné, nevyužité prostory.

Vznik legendárních nádražních restaurací se váže k rozvoji železniční dopravy v 19. století. V každé významné nádražní budově tehdy nesmělo chybět místo s teplou kuchyní a studeným pivem. O 150 let později to ale vypadá, že zastrčené podniky vymizí úplně.

Nejhorší lokál v Praze

Lepších časů se bohužel nedožily legendární výčepy u nádraží ve Vysočanech, Bubenči nebo na Masarykově nádraží. Poslední jmenovaný patřil podle redaktorů serveru Vágus.

cz, který mapuje české nádražky, ke špičce.

Bistro Flip bývalo podle nich pouze pro otrlé: „Je to ta nejopravdovější nádražka všech nádražek,“ hodnotili v roce 2014 na webu pověstný lokál.

Vyskytovali se v něm totiž největší živlové z celé Prahy a pivo se tam pilo výhradně z lahví. Přesto – nebo právě proto mělo toto špinavé a zanedbané místo svérázné kouzlo. V září 2017 Flip zavřeli a na jeho místě vyrostla další kavárna. Takový osud potkal i řadu dalších.

Kaiser sem kouká z oken

Nádražních podniků v hlavním městě rapidně ubývá – často musí ustoupit „modernějším“ podnikům, likviduje je ale i postupné zvyšování nájemného. Posledních několik legend se svéráznou a nostalgickou atmosférou, díky níž se štamgasti vracejí, se ale stále drží.

Slavnou minulostí se může chlubit restaurace Oáza na Smíchovském nádraží. Letité stánky v areálu pomalu končí, posledním na mušce bylo na začátku letošního srpna občerstvení na třetím nástupišti. Prostorná Oáza s výhledem na vestibul přes to všechno stále drží.

Legendární smíchovská nádražní restaurace Oáza.

Autor: Jiří Marek

„Restaurace tu funguje od nepaměti. Pro cestující jsme něco jako křižovatka. Když třeba čekají na vlak do Berouna, tak se zastaví na jedno.

Na pivo sem chodil třeba Ivan Martin Jirous alias Magor, ale hlavně Oldřich Kaiser, než přestal pít.

Měl to k nám blízko,“ říká výčepní Kamil a ukazuje prstem na protější dům: „Bydlí támhle naproti s Dášou Vokatou,“ vysvětluje a točí další pivo. Na stěně visí dres fotbalové Sparty.

Radotínský pamětník

Radotín je podle výčepního Karla Suchánka taková malá vesnice. Všichni znají všechny. Restauraci Na Nádraží provozuje již čtyřicet let a za tu dobu jsou tu někteří hosté jako doma. Interiér všechna ta léta pamatuje.

Budete mít zájem:  Dětské kolo ve slevě: na co si dát pozor? jak ho správně vybrat?

Všude jsou nějaké cedule a předměty, co se po těch letech nastřádaly. Každý kout hospody pak patří jednomu fotbalovému klubu. Spartě, Slavii, Dukle a Bohemce.

„To si tak vyrobili sami štamgasti,“ směje se hospodský Karel Suchánek.

Restaurace Na nádraží v Radotíně funguje již 40 let. Zastoupení tu mají všechny 4 velké pražské fotbalové kluby.

Autor: Jiří Marek

Po chvíli hovoru se svěřuje o prosperitě podniku: „ Na úplném začátku jsem platil za rok tolik, co dám dneska za jeden měsíc. Situace se pořád zhoršuje, ale nějak bude,“ říká smířlivě. 

Nezapomenutelné porce

Strach o budoucnost mají i v Hostivaři. V září 2015 se v městské části otevřelo nové nástupiště a vlaky od té doby zastavují asi sto metrů od původní a nefunkční budovy. A to je kámen úrazu.

Podle černovlasé číšnice, která si nepřála být jmenovaná, to výrazně uškodilo Restauraci U Hostivařského nádraží. „Dřív se cestující stavili třeba na limču nebo pivo, když čekali na vlak. Teď už ne, když jsme dál,“ povídá smutně. Přitom nádražka tu stojí od šedesátých let, má vlastní zahrádku a přes obědy se tu vaří.

Dlouholeté vysoké návštěvnosti se naopak těší Nádražní restaurace Braník. Podle místního Pavla Bílka ještě nezažil, že by v restauraci nikdo nebyl.

Můžou za to podle něj pověstné porce za rozumnou cenu a levné pivo. „Já osobně nemám šanci sníst tak plný talíř.

Kvalita to není světoborná, ale na nádražku je to dobré,“ popisuje místní kuchyni Bílek.

Na místě původní nádražní restaurace vyrostla na Nádraží Libeň jídelna.

Autor: Jiří Marek

Poznámky k jednotlivým aktivitám a realizaci projektu

Tato stránka je kapitolou šablony Akce maturitního ročníku.

1. Stužkovací večírek

Jedná se o předání stužky všem maturantům. Probíhá v pronajatých restauracích či hospodách. Přítomna je celá třída a také pár pozvaných učitelů. Jedná se spíše o neformální sešlost, kdy se večírek může odehrávat na různá témata.

Někdy to nahrazuje celý ples, anebo naopak stužkování je součástí plesu a tudíž odpadá organizace stužkovacího večírku. Je důležité si včas zarezervovat místnost, restauraci či hospodu. Pokud má někdo z žáků známé, je lepší využít kontakty, existuje tím možnost slev, vstřícnějšího chování a celkově lepších podmínek.

Často bývá požadována záloha na jídlo a rezervaci dopředu. Je dobré, aby se mezi žáky ujasnilo, co si představují pod večeří, zda švédské stoly, pizzu atd. Poté je nutné si stanovit pravidla, zda je vše v ceně od jídla až po alkohol, nebo zda si to hradí každý sám. Toto se odvíjí od peněz, které na to byly vybrány.

Na začátku večera dochází k ostužkování všech přítomných maturantů. Je opět vhodné, když jsou stužky zajištěny s dostatečným předstihem a vytvořeny na základě dohody všech zúčastněných (týká se barvy a tištěného textu).

Zábava může pokračovat téměř do rána, proto by se dle toho mělo vybrat místo, kde se bude stužkovací večírek pořádat. Zda se chtějí studenti bavit na tom stejném místě nebo naopak pokračovat do jiných podniků.

2. Ples (možno i vč. Stužkovacího večírku)

Je největší a nejočekávanější událostí za celé 4 roky. Už dopředu se vybírají peníze a plánuje se, v jakém stylu bude. To, jestli třída pořádá skromnější stužkovací večírek nebo ples i pro známé a rodiče, je dané především tradicí konkrétního města a školy.

A) Přípravy před plesem

Měla by se zařizovat s co největším předstihem, ať vyhovuje celé třídě a hlavně dokud tam mají ještě volno.

  • Domluvení si kapely, moderátora, fotografa, kameramana

Souvisí s termínem rezervace termínu, pokud neznáme termín, těžko si můžeme někoho zamluvit. Vždy je lepší se spoléhat na reference, protože fotky a video nám zůstane už navždy. Také je důležité si zvolit správnou kapelu a repertoár, který bude hrát. Velká pozornost by se měla věnovat výběru moderátorů, přece jen nás provázejí celým večerem a mají za úkol bavit přítomné hosty.

Měl by být zábavný, ať si odnesou zážitek nejen maturanti, ale také přítomní členové rodiny. Čím pestřejší tím lépe. Ne vždy je nutné, abyste dávali obrovské sumy za účinkující. Možná má někdo ve třídě sestru gymnastku, tanečnici či kamarády, co umí breakdance.

Možná by byli ochotni vystupovat za minimální peníze nebo jen za pohoštění a účast na plese. Je to i pro ně možnost, jak se dostat do povědomí veřejnosti.

Program je zcela na vás, může souviset s daným tématem plesu, nebo může být mixem všeho (vystoupení amatérské skupiny, přednes básní, sportovní výkony, kouzelník…).

Zde je opět nutné myslet na to, abyste vystupujícím dali vědět dostatečně dopředu (mohou už vystupovat na jiném plese, daný termín se jim nehodí…) a tím také s předstihem věděli, zda se zúčastní či nikoliv, a budete muset vymýšlet náhradní plány.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector