Fenoménem krásy se člověk zabývá od nepaměti. Středověký teolog a spisovatel Tomáš Akvinský říkal, že „Krásné je to, na co se díváme se zalíbením.“ Podle Williama Shakespeara: „Krása tkví v oku pozorovatele.“ Často také slýcháme, že krása je relativní nebo věcí názoru.
Z nejnovějších výzkumů však vyplývá, že krása je spíše věc zkušenosti. Nejsou to geny, symetrie nebo minimální odchylky od průměru, které určují, co považujeme za krásné. To všechno samozřejmě hraje svou roli, což bylo i dostatečně probádáno.
O tom, kdo se nám líbí, ale nakonec rozhodují zejména naše zkušenosti.
Krása vycházející ze zkušeností
Různá měřítka. O tom, co a kdo se nám líbí, nerozhodují geny. Ale naše zkušenosti.
Laura Germine, psycholožka a odborná spolupracovnice Všeobecné nemocnice v Bostonu, uskutečnila se svým vědeckým týmem průzkum týkající se dvojčat, při němž bylo dotazováno více než 760 párů jednovaječných a dvouvaječných dvojčat. Cílem bylo nalézt odpověď na jednoduchou otázku:
Jakou roli hrají geny v posuzování krásy?
Všichni účastníci hodnotili atraktivitu obličejů na fotografiích na škále od jedné do sedmičky. Výsledek byl překvapující, neboť míra shodných odpovědí u jednovaječných dvojčat, která mají identické geny, se ukázala být totožná jako u dvojčat dvouvaječných.
Z toho vyplynulo, že na rozdíl od toho, co se doposud předpokládalo, o přitažlivosti druhých osob nerozhodují naše geny. Co nebo spíše kdo se nám líbí, určují především naše osobní zkušenosti. A okolí, které nás ovlivňuje. Lidé, se kterými se setkáváme. Obrazy z filmů, které jsme si uchovali v paměti. Učitel ze základní školy, kterého jsme měli rádi.
Prodavač z cukrárny, u kterého jsme si kupovali naši oblíbenou zmrzlinu. Milý číšník z kavárny. Naše první velká láska.
Krása tedy nespočívá v oku pozorovatele, ale vyplývá z jeho zkušeností.
Vědci vychází z předpokladu, že to, co považujeme za atraktivní, se z poloviny shoduje s hodnocením ostatních. Z poloviny se ale zároveň liší. Často nás tedy zaujme osoba, která se líbí i druhým. Ale stejně tak často se nadchneme pro člověka, který ostatní nechává chladnými. Což vysvětluje jak mezinárodní úspěch některých modelek, tak nekonečné diskuse o tom, zda někdo je či není krásný.
Krásu nedefinuje velikost nosu nebo barva očí. Ale setkání a situace, které jsou uloženy v naší paměti, rozhodují o tom, zda se nám někdo zalíbí, nebo ne.
Krásný průměr
Všichni tedy musíme mít ve svých vzpomínkách a zkušenostech něco společného, neboť existují určité optické znaky, které shodně vnímáme jako krásné. Nezávisle na našem věku a původu. K nim patří například symetrie. Nebo průměr. Být průměrným zpravidla nebývá považováno za něco pozitivního.
Při posuzování atraktivity je tomu však naopak. Pokud v počítači zároveň zobrazíte větší množství lidských tváří, budou ty, které výrazněji vybočují z řady, automaticky vyfiltrovány. A zůstanou ty objektivně krásné. Pravidelné a souměrné. Bez zvláštních rysů a nápadných znaků. Neboť právě to považujeme podle vědců za estetické.
Jako identické poloviny obličeje. Stoprocentní soulad je považován za obzvlášť atraktivní. Běžná je shoda asi z 95 procent. Jde tedy jen o pět procent jemných nuancí, které mají rozhodující slovo. Obliba symetrie pravděpodobně spočívá v tom, že si ji spojujeme s kvalitou genů, kterou při výběru partnera podvědomě hledáme.
A to zcela nezávisle na tom, zda opravdu uvažujeme o dítěti.
Vnější znaky. Plné rty a velké oči bývají považovány za krásné.
Další pojetí krásy:číst dál
Krása podle evoluce
Tělesná hmotnost naopak takovou váhu při hodnocení krásy nemá. O atraktivitě zde rozhodují spíše správné proporce. U žen je důležitý optimální poměr pasu a boků, který je asociován s plodností. Stačí jednoduše vydělit šířku pasu obvodem boků. Čím více se pak výsledek blíží hodnotě 0,7, tím je ženská postava přitažlivější.
Tyto ideální proporce se v průběhu staletí prosadily jako jedno z hlavních měřítek ženské krásy. Důležitou roli zde hraje právě reprodukční potenciál. Což je také důvodem, proč se muži často ohlížejí po mladších ženách. Někteří vědomě, jiní zcela bezděčně. Mládí totiž zaručuje plodnost a šanci na potomstvo. Ať už po něm muž touží, nebo ne.
Tyto evoluční pohnutky v nás jsou zkrátka zakořeněné.
Krása v teorii
Věda má o krásném obličeji zcela jasnou představu. Měl by být symetrický. Pokožka lehce opálená. Ne příliš bledá, ale jemná a hladká. Vrásky připomínají pomíjivost života, hladká pleť naopak symbolizuje mládí. Rty mají být plné a hebké. Obočí úzké a tmavé. Řasy dlouhé a tmavé.
Tmavé proto, aby byly dobře vidět. Oči veliké a položené daleko od sebe. Vysoké lícní kosti. Malá brada. Úzký nos. Dlouhé a zdravé vlasy. Žádné nápadné odlišnosti. Zkrátka průměrně krásný obličej. Podobný a přesto jiný. Takový je univerzální princip, který má mezinárodní platnost.
Vždy krásný. Úsměv spojuje a sluší každé tváři.
Jednotlivé kultury však vnímají určité detaily velmi rozdílně. Například pro ženy z jihovýchodní Barmy je nejkrásnější dlouhý krk. Proto na něm od dětství nosí těžké mosazné kroužky a každý rok přidávají další. Přezdívá se jim proto také žirafí ženy.
Na Blízkém východě nebo v Egyptě představuje ideál ženské krásy plná postava s oblými tvary. V Africe platí: čím větší zadek, tím lepší. V Indii, Japonsku nebo na Filipínách považují za krásnou velmi světlou pokožku. Ženy si proto navlékají i na paže jemné světlé punčochy.
Nebo si nechávají pleť vybělit. Podobných příkladů, které se nám mohou zdát až absurdní, bychom našli nespočet. Člověk je totiž velmi komplikovaný tvor. Na jedné straně obdivujeme tváře, které se vyznačují průměrností. Na straně druhé hledáme něco zvláštního a výjimečného.
Něco, co nikdo jiný nemá.
Krása je individuální
Co nás samotné činí krásnými, je suma našich osobních zkušeností. Pochází z našich setkání a situací každodenního života. Všechny své zážitky a zkušenosti si ukládáme do malého šuplíku naší paměti. Prozatím. Neboť ve správném okamžiku mohou hrát tato setkání a situace rozhodují roli.
Kurt Tucholsky, spisovatel
„Zkušenosti nezdědíme. Ty si musí každý nasbírat sám.“
Naše zkušenosti nás učí pořádně se dívat. Proniknout za vnější fasádu. Vnímat šarm a energii, kterou člověk vyzařuje. Oceňovat dobromyslnost a srdečnost. Inteligenci a zvídavost. Humor a radost ze života. Ideály krásy, které se zakládají na našich osobních zkušenostech, jsou velmi intimní a velmi individuální. Neustále jsme konfrontováni s všeobecně uznávanými měřítky dokonalosti a krásy.
Ale krása, kterou spatřujeme v člověku blízkém našemu srdci, je upřímná a skutečná. I když zrovna neodpovídá kolektivnímu ideálu krásy.
Tento člověk zrcadlí všechny příjemné okamžiky našeho života. Při pohledu na něj si vzpomeneme na všechno dobré a krásné. Tato krása je stejně tak opravdová jako krása, kterou rodiče spatřují ve svých dětech.
Zkušenosti ostatních zase činí krásné nás samotné. Dokážou nás rozzářit. Z věcí, které nás odlišují od ostatních, udělají znamení krásy. Z průměru se rázem stane oceňovaný nadprůměr. Říká se, že krása je věc názoru. Něco na tom bude.
Vždyť i naše názory vychází z našich zkušeností.
Atraktivnější lidé mají lepší práci a vyšší příjmy
Nadprůměrně atraktivní žena má vyšší šanci na získání lepšího zaměstnání a vyššího příjmu i ve srovnání se stejně inteligentní a vzdělanou ženou, která není tak krásná. Stejná zásada platí i pro muže. Fakt, který se potvrdil nejen ze světových výzkumů, ale i z českého, který probíhal v roce 2014 a 2015.
Dnešní doba hodnotí vzhled více než v minulosti. Je to určitě dáno tlakem reklamy a jinými médii, které na nás útočí ze všech stran. A rozhodně ani vliv kosmetického průmyslu a dostupnost estetické chirurgie není zanedbatelný.
CO ŘÍKÁ NA KRÁSU EKONOMIE?
Od 60. let minulého století proběhla řada výzkumů a psychologických experimentů, které prokázaly, že fyzická krása a přitažlivost má veliký vliv na hodnocení lidí i tam, kde nám to nemusí připadat fér (např. ve školách či při pohovoru, kde bychom předpokládali, že by mělo jít více o znalosti a zkušenosti než o krásu jako takovou.).
Dnes už je jasně prokazatelné, že krása a atraktivita jsou určitým druhem kapitálu, který zvyšuje šance na profesní úspěch, zajímavou kariéru i tím i vyšší příjmy.
Svými vlastnostmi je tak kapitál krásy srovnatelný s inteligencí a kompetencemi (schopnostmi, dovednostmi,…).
- Jinými slovy, když zcela hypoteticky porovnáme člověka, který má stejné vzdělání, inteligenci, sociální původ a věk, atraktivita sama o sobě působí jako „kapitál“, který se na trhu práce poměrně dobře zhodnocuje.
- Potvrdilo se, že vliv krásy na životní úspěch je srovnatelný s inteligencí.
- Dobrou zprávou je, že jakýkoliv kapitál je možné navyšovat (budeme-li do něj investovat čas, peníze anebo energii, můžeme ho obnovovat a zlepšovat stejně, jako třeba stroje).
JAK KRÁSA FUNGUJE NA TRHU PRÁCE ?
Proč jsou atraktivnější jedinci úspěšnější, vysvětlují 3 základní teoretické modely (dle Hammermeshe a Biddleho):
- Diskriminace zákazníkem – v profesích, kde se zaměstnanci setkávají se zákazníky (kteří mohou reagovat na jejich vzhled), jsou preferovaní více atraktivní jedinci.
- Příjmová diskriminace – vychází z faktu, že pokud má zaměstnavatel někomu přidat ve finančním ohodnocení, pak raději navýší mzdu více atraktivnímu zaměstnanci.
- Diskriminace při výběru zaměstnance je založena na tom, že atraktivní lidé dostávají přednost před méně atraktivními (aniž by se muselo nutně předpokládat, že takový člověk bude lépe pracovat).
Je důležité dodat, že vliv jednotlivých modelů se od sebe v praxi jen těžko odděluje (Jak budeme dokazovat, jestli zaměstnavatel dal předost někomu kvůli zákazníkům anebo jen osobním sympatiím?).
KRÁSA JE PŘECE SUBJEKTIVNÍ!?
Samozřejmě můžete namítat, že pojem krásy a atraktivity je velmi subjektivní a není možné to proto hodnotit.
Je však již dokázané, že většina lidí se shodne na určitých rysech, ve kterých krása spočívá (tělesné tvary, symetrie, hormonálně založené tělesné znaky jako např.
poprsí, zdraví a fyzická zdatnost). Podvědomě jsou to rysy související s plodností.
I to, že se idol krásy mění, je realitou. Před pár desítkami let byla idolem krásy Věstonická Venuše, o pár let později Twiggi. Z pohledu kariéry běžného člověka je ale možné tyto měřítka krásy považovat za téměř konstantní a neměnné.
O KOLIK LÉPE JSOU NA TOM KRÁSNĚJŠÍ LIDÉ OPROTI TĚM MÉNĚ ATRAKTIVNÍM V ČR?
V roce 1994 proběh výzkum v USA a v Kanadě, kde se prokázalo, že nadprůměrně atraktivní jedinci si vydělají o 10 – 15 % více než lidé s podprůměrnou atraktivitou.
Na podobném principu proběhl v letech 2014 – 15 výzkum v ČR, který jednoznačně prokázal, že neatraktivní ženy vydělávají průměrně 16 500 Kč měsíčně (údaj za rok 2014).
Naopak ty nejatraktivnější berou 21 800 Kč, což představuje roční rozdíl 63 000 Kč, tj. 27 %.
V případě mužů nese atraktivita také vyšší příjmy, ale pouze o cca 9 %.
V konkurenci o lepší zaměstnání krása a inteligence zvýhodňuje více muže. Naopak, pokud porovnáváme platy, tak krása a inteligence zvýhodňuje naopak více ženy.
Jaké další zajímavosti z analýzy vyplynuly?
- Ženy s vyšší inteligencí umí lépe využít své atraktivity. Vezmeme-li ženy s vysokou inteligencí, pak neatraktivní žena má průměrný plat 18 tisíc a vysoce atraktivní téměř 38 tisíc. U mužů ten rozdíl není zdaleka takový (neatraktivní muž dosahuje platu 30 tisíc a atraktivní muž 35 tisíc Kč, tj. rozdíl pouhých 5 tis. Kč).
- Přestože mají ženy obecně o 20 % nižší plat, krásné ženy s vyšší inteligencí mají statisticky o 3 tisíce vyšší plat než stejně atraktivní muži. Jinými slovy inteligentním ženám přináší jejich krása více než inteligentním mužům.
- Příjmový rozdíl mezi nadprůměrně inteligentním a podprůměrně inteligentním mužem je okolo 11 %, u žen je to až 30 %.
- Atraktivnějším ženám nad 50 let jsou dostupná horší pracovní místa a také nižší plat než méně atraktivním ženám (při stejné inteligenci, vzdělání, soc. původu). Důvodem je fenomén tzv. zelených vdov. Tyto ženy se často provdaly za movité muže a zůstaly v domácnosti. Zaměstnavatelé tak dávají přednost méně atraktivním ženám, které mají zajímavější pracovní zkušenosti.
KAPITÁL JAKO ZDROJ BOHATSTVÍ
Další formy kapitálu, se kterým můžeme (vedle kapitálu krásy) pracovat je např.
- Sociální kapitál – vychází z rčení, že není důležité, co umíš, ale koho znáš. Jednoduše ti z „lepších rodin“ mají větší možnost navazovat „ty správné“ kontakty.
- Kulturní kapitál – dle Bourdieu spočívá ve schopnosti člověka pohybovat se ve vzdělanějších vrstvách (diskutovat o hlubších tématech, číst složité knihy, poslouchat vážnou hudbu apod.)
- Erotický kapitál – kromě fyzické přitažlivosti v sobě zahrnuje zvláštní sociální energii (hravost, šarm, schopnost lehce a příjemně komunikovat.
Zajímají Vás další otázky typu
- Pomáhá krása překonávat sociální bariéry?
- Mají atraktivnější lidé více společenských kontaktů anebo
- Platí, že chudí a sexy nebo bohatí a oškliví?
- Pak na tyto a další otázky najdete odpovědi v knížce MOC KRÁSY několika autorů z nakladatelství Karolinum, která byla zdrojem pro tento článek.
- Kráse zdar,
KDO JE VLASTNĚ ATRAKTIVNÍ?
Protože tu padala otázka, jak definovat, že je člověk atraktivní, jedna ze spoluautorek knihy Moc krásy, paní Simona Weidnerová na ni odpovídá:
“Mezi charakteristiky atraktivity patří nejen atraktivní vzhled jako celek, ale také styl oblékání, šarm a sociální a komunikační dovednosti. Tento typ vlastností není dán sociálním statusem nebo třídou, a má spíše rozdělující charakter, tedy odděluje více atraktivní od méně atraktivních v rámci jedné skupiny.
Součástí atraktivity je sociální prezentace sebe sama, kam patří námi v knize definované krátkodobé strategie, jako je styl oblékání, zkrášlování pomocí make-upu, úprava vlasů a nehtů, používání parfémů, nošení šperků, a užívání těchto věcí k reprezentování svého statusu.
Tyto nástroje péče o vlastní vzhled sice mají pouze okamžitý efekt, pokud se ale jako určitý rituál stanou součástí životního stylu, mohou mít s přibývajícím věkem trvalejší efekty, neboť jak u žen, tak u mužů svým způsobem cizelují jejich vkus, osobnost a působí na to, jak jsou vnímáni svým okolím.
To pak zpravidla má vliv na jejich sociální status a kariérní vzestup.
Prosím, přestaňte se soustředit na modelky a modely v časopisech a zkuste se na sebe podívat jinak, z hlediska 8 pilířů krásy. (1) mladistvý vzhled, (2) symetrie, (3) průměrnost, (4) viditelné znaky přítomnosti sexuálních hormonů, (5) tělesný pach, (6) pohyb, (7) textura pleti a (8) vlasů.
My jsme šli ve výzkumu o něco dál, za tyto pilíře, které definovali antropologové.
Zajímalo nás, co je to „navíc“, proč atraktivní lidé vyčnívají, přitahují pozornost, nejen jako přátelé, kolegové, zákazníci, klienti, voliči či milenci.Proč jsou úspěšnější v soukromém životě, s větší volbou partnerů a přátel, ale i v obchodě, politice, sportu a nebo třeba v umění.
Jste-li HR manažeři, tak přece víte, jak důležitá je sebeprezentace, a ta není o tom, že máte JEN hezkou tvářičku. Jde o celkový dojem, jinak řečeno, kultivace osobnosti zevnitř i zvenku.
Nic nového pod sluncem, řecký výraz „kalokagathia“ vyjadřuje zosobnění souladu mezi vnitřní i vnější krásou, harmonii těla a duše. Tento soulad však nelze nastolit rychle ani snadno, vyžaduje to silnou motivaci, čas, vůli a disciplínu.To jsou nakonec ony „vedlejší efekty“, které silně působí na trhu práce, které nejdou postihnout žádným antidiskriminačním opatřením.”
Atraktivita: spočívá v průměrnosti?
Říká se, že pohlední lidé to mají v životě snazší. Atraktivita má slibovat větší výběr partnerů, či vstřícnější přístup ostatních. Paradoxně se může stát také handicapem, mnozí krásní lidé bývají (někdy právem) považováni za povrchní či namyšlené. Odkud však pojetí atraktivity pramení?
Ideál krásy se napříč lidskými dějinami značně měnil. Asi každý zná kypré tvary pravěkých venuší nebo zašpičatělé hlavy dávných Inků. V moderních dobách zase podléháme různým módním vlnám – jednou „letí“ brýle ve stylu hippies, jindy kalhoty do zvonu.
Nejen dobové „módní trendy“ však určují naše pojetí krásy. Svou roli hraje rovněž kulturní prostředí.
Zatímco ženy z afrického kmene Mursiů si vkládají do rtů mohutné talířky, aby byly žádanější, podobné výstřelky by u Evropanů vyvolaly spíše pohoršení.
I pojetí ideální postavy se odlišuje – například ve Venezuele si potrpí na plnoštíhlé krasavice, naproti tomu v Číně je ideálem vyhublá žena.
Máš tak krásné…geny
Není překvapením, že fyzická přitažlivost zásadně souvisí také s biologickými vlivy. I my lidé instinktivně cítíme potřebu se rozmnožit a předat dál svou genetickou informaci. Proto jako atraktivnější hodnotíme osoby, které svým zevnějškem signalizují dobrý zdravotní stav a genetickou výbavu.
Například mužský pohlavní hormon testosteron si podle některých studií vybírá „daň“ v podobě oslabování imunity organismu. Maskulinní muž, který dokáže úspěšně přežít, musí tedy být velmi odolný a životaschopný – a je tedy ideálním otcem pro budoucí potomky.
Za znaky mužské atraktivity jsou považovány například široká brada nebo vysoké lícní kosti, „mužně“ působí také další projevy testosteronu, jako hrubý hlas či vousy.
Také vysoká postava, zejména s širokými rameny a úzkým pasem (známá postava do tvaru V) je hodnocena jako přitažlivější.
Ženy jsou také podvědomě hodnoceny podle reprodukčních schopností. O čemž svědčí například ideál ženské postavy, který je charakterizován poměrem pasu a boků – jako nejvíce atraktivní se jeví úzký pas a široké boky.
Vychrtlé tělo může znamenat problémy při porodu, proto jsou dámy s postavou „krev a mlíko“ posuzovány jako atraktivnější.
Podobně je na tom hodnocení tváře – v pomyslném klání atraktivity vítězí mladistvý obličej s velkýma očima a jemnou bradou.
Zajímavým zjištěním je také fakt, že obecně za atraktivnější považujeme obličeje s průměrnými rysy.
Vědci například nechali respondenty hodnotit atraktivitu ženských tváří a počítačem vytvořených „kompozitů“ jednotlivých obličejů (viz Langlois).
Čím více tváří bylo „zprůměrováno“ do výsledného obličeje, tím vyšší skóre atraktivity získal. Podobné teorie existují i na téma symetrie obličeje.
Více k tématu atraktivity a oblíbenosti ZDE.
Průměrné, nebo geniální? V čem spočívá kvalitní myšlení
Určitě se vám to stane každou chvíli. Když posloucháte někoho inteligentního, nestačíte žasnout nad jeho mentálními konstrukty. Takhle bych já nikdy přemýšlet nedokázal, řeknete si.
Ovšem pozor, genialita není jen výsadou hrstky nadaných, jejíž taje jsou většině z nás zapovězeny.
Autor a úspěšný podnikatel Michael Simmons studoval, jak leckteré opěvované mozky přemýšlejí, a zjistil, co mají společného třeba Elon Musk, Warren Buffett, Jeff Bezos a další úspěšní byznysmeni. A z jeho poznatků se můžeme poučit i my.
Klíč v našem mozku
V kognitivní psychologii, jedné z nejprogresivnějších oblastí současného zkoumání mysli, narazíme na termín „mentální model“. Jedná se o jakési zvnitřnění vnějšího světa, tedy naše interní reprezentace všeho, co se kolem nás děje.
Ačkoli si to totiž jen těžko přiznáváme, naše vidění světa rozhodně není zcela objektivní, nýbrž upravené našimi specifickými filtry – jistě znáte, že když ve skupině lidí vstoupíte do místnosti, každý si na první pohled všimne něčeho jiného.
Ukládáme si do paměti ty informace, jež považujeme za důležité, a s tímto základem následně srovnáváme vše nové, s čím se setkáme. A na základě našich zkušeností si vytváříme modely o celém světě, jeho jednotlivých součástech i druhých lidech.
Zní to možná trochu složitě, ale přitom se jedná o zcela přirozené procesy, s jejichž pomocí žijeme neustále.
Podobné modely navíc neustále vytváříme a na základě nově získaných informací upravujeme; přičemž ideálním stavem je samozřejmě to, abychom modely neustále zlepšovali.
Podle Simmonse se právě v práci s mentálními modely liší mozek těch nejinspirativnějších myslí od většiny nás, průměrných – geniální myslitelé totiž se svými mentálními modely pracují uvědoměle a proaktivně.
„Musk vidí lidi jako počítače a mozek jako software, ten nejdůležitější produkt, který vlastníme.
Jelikož neexistují společnosti, které by tento mozkový software designovaly, stará se o to sám, stejně jako o denní testování a zlepšování,“ popsal způsob myšlení Elona Muska Tim Urban, který ho komplexně zpovídal. Obdobná práce s vlastní myslí je typická pro většinu úspěšných lidí. Jenže co to konkrétně znamená?
Geniální myšlení pro každého
Podle lékaře Davida Deutsche je normální, že „základy jednoho oboru slouží rovněž jako základy oborů jiných. Spoustě věcem dokážeme porozumět díky tomu, že se dostaneme do hloubky, a zároveň je tak pochopíme v celé šíři.
Je to jako v architektuře, kde doslova každá budova stojí na tomtéž základě – zemi.“ Obdobně jsou tedy myšlenky napříč různými oblastmi poznání propojené.
Což trochu připomíná i myšlení geniálního Leonarda Da Vinciho, o němž jsme nedávno také psali.
Svět a společnost se navíc neustále mění a dnešní specializaci může být už zítra k ničemu.
Snaha porozumět podstatě našeho světa je však už tisíce let neměnná – a ti, kteří byli v této aktivitě úspěšní, se následně stali těmi nejzajímavějšími osobnostmi v dějinách.
Je tedy užitečné se snažit bojovat s předsudky, stereotypy a podobnými až příliš rigidními koncepty, jež nám brání v hlubším poznání; otevřená mysl je základem pro pochopení různých mentálních modelů a tím pádem i kultivaci našeho nahlížení na svět.
Text: MS
Liou Siao-po: Čínská filozofie vepře – Sinopsis
Jako hold zemřelému disidentovi Liou Siao-poovi vyšel v sedmém letošním čísle časopisu Host jeho esej Čínská filozofie vepře. V převodu Denise Molčanova ho se svolením redakce Hosta přetiskujeme právě dnes, na státní svátek ČLR, i s překladatelovými úvodními slovy:
Když jsem se koncem června doslechl, že byl Liou Siao-po převezen z vězení do nemocnice, bylo jasné, že konec je na dohled.
Abych mu nějakým způsobem vzdal hold, sáhl jsem po textu, který si i přesto, že byl napsán v roce 2000, drží vysokou politologickou i literární hodnotu, a je vlastně – musím poznamenat bohužel – čím dál aktuálnější.
Od nástupu Si Ťin-pchinga k moci v Číně stále přituhuje, na což poukazuje i skutečnost, že na červencovém summitu G20 odmítl osobní žádost kancléřky Merkelové, aby byl Liou převezen k léčbě mimo Čínu; pár dní na to jeho nejslavnější politický vězeň vydechl naposled.
Liou Siao-po se vyznačoval zásadovostí, v čínském kulturním okruhu neobvyklou upřímností a přímostí vyjadřování.
Jeho otevřená kritika despotické vlády jedné strany, prodejnosti elit, důraz na občanské svobody, důstojnost lidského jedince, otevřenou společnost, morální nároky, zodpovědnost politických špiček, ale i internetová zručnost byly černou můrou čínských pohlavárů ať už politických či bezpečnostních. To byl důvod, proč ho exemplárně odsoudili k nejdelšímu možnému trestu a nakonec ho tedy umlčeli úplně.
Upřednostnění osobního zájmu a průměrnost
V Číně 21. století je s výjimkou stále nedokončeného „Památníku tisíciletí“ všechno při starém.
Tuctovost osobního zájmu nám proniká do morku kostí, dělicí čára mezi spravedlností a svévolí je téměř smazána společnou honbou za ziskem.
Příslibu „poměrného blahobytu“ se skutečně podařilo koupit si naše duše, které jsou dnes již zcela prohnilé – není téměř jediného čestného úředníka, není čistého halíře, není upřímného slova.
Někdo mi namítne, že průměrnost patří ke znakům moderní doby, jelikož podstatou modernity je sekularizace a ta zase spočívá v ospravedlnění maximalizace zisku, zkrátka a prostě, sekularizace a zisk k sobě nerozlučně patří.
Demokratický systém jako důsledek procesu modernizace – princip většiny – skutečně spočívá na zesvětštění společnosti, v jejímž středu leží hladká výměna zisků, ano, v tomto procesu je jistý propad k průměrnosti nevyhnutelný. Jenže.
Zaprvé výměna zisků musí probíhat podle jasně daných pravidel a tato pravidla musí být spravedlivá, garantovaná zákonem navenek a svědomím uvnitř. Bohužel, v Číně zájem přímo nahradil zákon i svědomí, stal se jediným pilířem systému vlády nad lidským společenstvím, vlády neomalené drzosti a pohrdání zákony.
Zadruhé základní hodnota, která drží demokratický systém na nohou – svoboda – je vrozenou, povznášející vlastností přesahující sebestřednost materiální sekularizace; bez hodnotového systému upřednostňujícím svobodu lze v demokracii zvolit tyrany typu Hitlera či zavést, ve jménu lidu, diktaturu jednoho člověka, jedné strany; bez svobody je též možné, že se hodnoty jako vznešenost, důstojnost a krása rozpustí v tuctovosti bezejmenné většiny.
Jedním ze zákonů demokracie je přirozená legitimita většiny, která je – pokud se zmobilizuje – schopná i obětí ve jménu ideálu, třeba i velmi utopického, může se stát nástrojem jakéhokoliv populisty, proměnit se bez mrknutí oka v kata, po kterém zbydou tratoliště krve. Čína dobře zná tradici „velké demokracie“, tj. masových povstání, nikdy však nepoznala demokratickou tradici, v níž hraje hlavní roli svoboda. Je ovšem pravda, že má-li člověk prázdno v žaludku, těžko dumat o svobodě.
Moderní společnost a potřeba nezávislých elit
Tento vznešený primát svobody, tváří v tvář průměrnosti vzkvétající na upřednostňování zisku, může být hlásán pouze malým počtem morálních elit a pouze skutečná svoboda může zaručit, že tato vybraná menšina nezmizí ve chřtánu osobního zájmu a průměrnosti.
Poté co zanikla stará aristokratická společnost je jediným měřítkem jakosti toho kterého moderního společenství právě schopnost menšiny udržovat rovnováhu s většinou v rámci systému založeném na svobodě.
Vybraná menšina s vážnou starostí pozoruje, co se děje slabým, kritizuje politickou moc, ale umí se zároveň ubránit choutkám mas, jinými slovy dokáže si zachovat nezávislost a kritického ducha jak vůči moci, tak vůči masám – kriticky kontroluje první a inspiruje druhé.
To je klíčový předpoklad toho, že společnost dlouhodobě vzhlíží stále k vyšším hodnotám.
Modernizace není nic jiného než zesvětštění každodenního života, demokratizace spočívá na průměrnosti života politického, čehož si masy ostatně žádají – onoho světského, průměrného štěstí.
Kdybychom v Číně měli něco této modernizace a demokratizace, asi bychom se smířili i s trochou průměrnosti a šosáctví.
Je však zajímavé, tedy spíš smutné, že sice nemáme ani jednu, ani druhou, že musíme čelit diktatuře centralizované moci, a přesto že celá společnost – včetně elit – se přímo topí v maloměšťáctví a průměrnosti.
Slabost ovládaných způsobuje průměrnost vládnoucích
Mezi přáteli lze zaslechnout nespočet vtipů na účet našich vedoucích představitelů tzv.
třetí generace, ale po smíchu si každý povzdechne: jak je možné, že se i po velkém masakru – krizi, v níž KS Číny vesměs ztratila svoji morální legitimitu – třetí generaci podařilo udržet se deset let u moci, přestože nemá lidovou podporu a v zahraničí vzbuzuje pobavené úsměvy? Ano, je to ostuda.
Ale ne proto, že idioti vládnou inteligentním osobám, slaboši odvážným, hulváti ušlechtilým, ale proto, že národ miliardy a tři sta milionů duší nemůže než ty šosáky poslouchat. Ano, je to neschopnost ovládaných, včetně těch tzv. elit, jež plodí tak průměrné vládnoucí představitele.
Na druhou stranu tito průměrní vládci s absolutní mocí se zasluhují o to, že společnost ve svém celku ztrácí na moudrosti a originalitě. Aby hra mezi těmi u moci a elitami byla zisková pro obě strany, musí být hrou průměrnosti hráčů s omezeným intelektem, jejichž jediným pravidlem je „všechno na zisk“. Pokud se morální laťka zvedne, pak buď přestanou hrát, nebo se spustí závod v pletichaření a barbarském násilí.
Kdo je oprávněn postavit se nemorálním pořádkům
Návštěvníci z ciziny se mě často ptají: „Jak je možné, že ze dne na den se přestane mluvit o tak závažné události, jakou byl 4. červen 1989, které se zúčastnilo tolik lidí a tolik lidí v ní nalezlo smrt? Zabijáci opravdu mohou zabít smysl pro spravedlnost? Co se s tou Čínou děje?“ Dřív jsem nevěděl co na to říct.
Dnes bych na tuto otázku odpověděl, jakým způsobem naše intelektuální elity zaprodávají samy sebe. Jak doufat, že národ plodící elity, jež kladou vlastní zájmy nad principy, nebude jednat stejně? Samozřejmě že je to nechutná facka sociální spravedlnosti a akademickému svědomí.
Jenže v Číně se v podstatě každý morálce vysmívá a nemorálním pořádkům se nestaví téměř nikdo.
Nástup filozofie vepřů
Krvavý teror 4. června 1989 uvrhl Čínu do bažin regrese, z nichž je těžké dostat se ven.
Ačkoliv Teng Siao-pchingova „cesta na Jih“ v roce 1992 alespoň přerušila mrtvolné ticho, které se poté rozhostilo, „zázrak měkkého přistání“ zavedený tvrdou rukou vice-premiéra pro ekonomiku Ču Žung-ťiho pouze oddálil dopad hluboké ekonomické krize, v žádném případě neřešil její systémové faktory.
I ve světě kultury, politiky a ideologie vládlo stejné ticho, následované vlnou propagandy na téma prosperity, doprovázené rychle narůstající korupcí a s ní potlačováním nesouhlasných názorů.
Poté se na kontinent dostala popkultura z Hongkongu a Taiwanu, rachot téhle masově sdílené, Číňany oblíbené zábavy doprovázely ideologické kampaně květnatých sloganů a podpora tvrdého nacionalismu, překřtěného na „vlastenectví“.
; Teng Siao-pching si koupil paměť lidí sliby o „poměrném blahobytu“ a tak se stalo, že se nejen zapomnělo na četné historické tragédie, ale i nedávné hrůzné případy mocenského běsnění byly vytěsněny do té míry, že téměř přestaly existovat.
V této atmosféře otupělosti a ztráty paměti si intelektuální elity pod záminkou „návratu ke studiu“ a „místním specifikům“ vytvořily jakousi „filozofii vepřů“, s kterou mohly lépe spolupracovat s vládnoucí ideologií.
Této filozofii plně vyhovuje hlavní diskurs, jenž klade „ekonomický rozvoj do samého středu“, veškerou energii propůjčuje službám „filozofie poměrného blahobytu“, aby dokázala, že jedinou cestou ekonomického růstu je udržování „stability“, a s nadšením přinášela racionální zdůvodnění sofismů typu „práva na absenci historie“. Jinými slovy, tato filozofie vysvětluje jak zařídit, aby vepříci usnuli, když jsou nakrmeni, a jak je nakrmit, když se probudí; udržuje je ve stádiu základních potřeb, nutričních a sexuálních, a úmyslně opomíjí nárok na nějakou vyšší ambici. Vzhledem k současnému čínskému systému, každé rozhodnutí na téma reformy je rozhodnutím politickým a každá promluva na téma humanitních věd musí reflektovat omezení, kterým ho zatěžuje despotický charakter tohoto systému. Jak provést ekonomickou reformu státu bez omezujícího vlivu politické ideologie? Jak se velkohubě dovolávat nejrůznějších západních teorií jen proto, aby vlastní ruce vypadaly čisté?
„Elity“ si do vepřína lezou samy
Ekonomii teď vládne etatistická teorie „silného centra“, ekonomie zdravého středu mezi „družinou vládcových rádců“ a „skupinou generálního štábu“; v politice zase teze „sbohem revoluce“ „nové levice“ a stoupenců „trhu především“; kulturního světa se zmocnil fanatický nacionalismus a všudypřítomná rešerše na téma „místních specifik“.
Je třeba upozornit na skutečnost, že členové „elit“ pocházejících ze všech koutů země i planety se předem nijak nedomlouvali na společném postupu k jednotnému cíli; sami od sebe, spontánně, se vydali na cestu k vepřínu, bezděky, bez diskuse, bez nucení, stejně jako se někteří z nich – o jedenáct let dříve – spontánně přidali k „Demokratického hnutí ’89“. Jako by se přes noc z vysokých šarží hlavního štábu, z těch, kdo rozhodují, jakousi přirozenou cestou stali generální ředitelé, CEO vydělávající kupy peněz, z avantgardních básníků obchodníci s knihami a podnikateli v kultuře, liberálové upřímně obdivující principy západní demokracie se proměnili v zaryté národovce „nové levice“ hlásající aktivní odpor vůči „nadvládě Západu“. I v malé skupince intelektuálů, kteří se ještě hlásí k liberálním hodnotám, se najdou tací, kteří halasně opakují, že liberální odkaz vychází především z anglo-amerického konzervatismu a tudíž jen „negativní svoboda“ je jediný správný liberalismus, čímž vlastně říkají, že 4. červen je jednou z posledních ukázek politického radikalismu a prosazování „svobody pozitivní“. Ve svém „Rozmachu cynismu“ Chu Pching [aktivista z 80. let, emigroval do USA, kde založil několik prodemokratických revuí v čínštině] mistrně zanalyzoval tento diskurs na téma „negativních svobod s čínskými charakteristikami“, má další reflexe se o něj proto opírá:
Negativní svoboda s čínskými charakteristikami
Už čínský překlad výrazů, kterými Isaiah Berlin rozlišuje mezi oběma svobodami, je problematický.
Anglické výrazy negative liberty a positive liberty je možné volně přeložit jako svoboda odmítat a svoboda jednat, bohužel, v čínštině se prosadil překlad, který tento smysl mírně posouvá – z negativní svobody se v čínštině stává „svoboda zůstat pasivní“ (xiaoji ziyou) a z pozitivní svobody „svoboda být aktivní“ (jiji ziyou).
Rozdíl je signifikantní, protože v čínštině výraz xiaoji bezprostředně odkazuje na slova jako „zůstat pasivní“, „vyhýbat se“.
Pokud tedy z negativní svobody přejdeme k jakémusi doslovnému „vyhýbaní se realitě“, pak postupujeme stejně jako Mao, když ve svém článku „Proti liberalismu“ tento definoval následovně: „Přestanete se zajímat o vše, co není vaše věc; i když moc dobře víte, že něco není v pořádku, nezmiňujete se o tom; moudrý člověk zůstává v zákrytu a jedinou jeho starostí je, aby nebyl chycen při činu.“ Tak se u našich intelektuálů stává liberalismus zásadně cynickým a přesně to je „liberalismus s čínskými charakteristikami“.
V jeho stínu vystupuje nezájem o politiku vyjádřený formulkami jako „právo na absenci historie“, „potlačit ideologii, zdůraznit vědecké bádání“, „vzdálit se realitě, vrátit se ke knihám“ a dalším absurditám, kterými se vzdělané elity ohánějí, aby se nemusely dívat do tváře příšerné skutečnosti diktatury.
Jelikož pro ortodoxní liberalismus je nejlepší vláda taková, která co nejméně zasahuje do běhu věcí, pak politika, do které lidové masy nejméně zasahují, je nejlepší politika; jelikož negativní svoboda znamená „svobodu nezasahovat do záležitostí druhých a nenutit druhé, aby něco dělali“ a není „svobodou… dělat něco z vlastní iniciativy“, není tedy třeba bojovat, abychom čehokoli dosáhli. Tak se stalo, že taoistická filozofie „vzdálení se světu“ nabyla u našich tzv. liberálních intelektuálů nových výšek – čistá filozofie vepře: je jedno, jestli vás do vepřína odvedli nebo jestli jste přišli sami, hlavně že vás v něm nakrmí.
Slabošství tradiční filozofie „vzdálení se světu“ se balí do pouček typu: „člověk se řídí Taem, Tao se řídí samo sebou“ [skutečné znění Knihy o Tao a cnosti, kap.
25: „člověk se řídí Zemí, Země se řídí Nebem, Nebe se řídí Taem, Tao se řídí samo sebou!], podle kterých se má na tvrdost odpovídat subtilním vyhnutím, zatímco současné čínské elity užívají liberalismu, aby zakryly a obhajovaly své odmítnutí postavit se čelem ke skutečnosti založené na zbabělosti a zisku.
Je sice pravda, že starověké cyniky dělí od „cyniků s čínskými charakteristikami“ několik tisíc let, jejich argumentace se však docela podobají.
Historie přitom jasně ukazuje, že všude, kde se žije svobodně, ať už svobodou negativní či pozitivní, by žádná svoboda nikdy nenastala, kdyby se o ni někdo dříve nebil, kdyby nejednal, aby ji získal.
Konečně i ta „svoboda po anglicku“, kterou si výše řečení intelektuálovou nemohou vynachválit, byla možná jen díky Glorious Revolution.
Ztráta osobností s morálním charakterem a dlouhotrvající pocit zmaru
Krvavý masakr na náměstí Tchein-an-men jako by u mladých lidí vykastroval politické zapálení pro boj za svobodu a ducha vzpoury; v prvé řadě nahnal strach předním intelektuálům a studentům, rozsáhlá exulantská vlna nás připravila o další možnost podpořit nový zápas o lidskou důstojnost – po Maově smrti nás postupně opustili všichni, kdo nějakým způsobem symbolizovali boj za svobodu. Tato ohromná ztráta morálního bohatství nejen usnadnila eliminaci všech oponentů komunistické strany, ale také přivedla mnohé z obyčejných účastníků Hnutí ’89 k myšlence, že jejich zapálení pro spravedlnost, jejich sebeobětování posloužilo zájmům a slávě několika vůdců, zažívali pocit ponížení z toho, že byli oklamáni menšinou. V absolutní diktatuře jsou totiž právě vnitřní, morální zdroje to jediné, o co se člověk může opřít, aby se postavil na odpor despotické moci, která má pod kontrolou všechny vnější zdroje. Pokud se v tom nejkrvavějším okamžiku – v momentě, kdy má spravedlnost a morálka největší sílu přitažlivosti a schopnost spojovat – stále najdou osobnosti vnímané jako symboly spravedlnosti a morálky, které se zvednou a ukáží svou odhodlanost, pak mají obyčejní lidé stále pevný bod, k němuž mohou vzhlížet. V takovém případě je masakr spáchaný komunistickou stranou pouze provizorní porážkou zapříčiněnou zvláštními okolnostmi. Bohužel nám schází síly a ušlechtilost dostatečné na to, abychom zavřeli stavidla tmářství. Promarnění a odliv morálního bohatství z důvodu slabosti a krátkozrakosti elit způsobily, že se v nás uhnízdil pocit zmaru, zklamání či dokonce beznaděje. Kdo pochopil marnost lidského snažení, může na morálku a spravedlnost nahlížet jako na nepotřebné smetí nebo jako na prostředky k bohatství a slávě – stát se někým, komu jde čistě jen o zisk.
Hranice sebeomezování
To málo liberálních intelektuálů, kteří ještě nepřeskočili k nové levici a nacionalistům, je pod stálým tlakem státního aparátu, tak aby se nikdy neodvážili postavit se moci například vystupováním na obranu svobody slova, nebo dokonce vytvářeli organizované či polo-organizované skupiny prosazující své zájmy v rámci občanské společnosti.
Nemohou sepisovat kolektivní petice třeba na obranu spravedlnosti v případě mladých venkovanů, kterým někdo vyřízl jazyk. Jejich svobodomyslnost se omezuje na zdi jejich pracovny, každý hraje na sebe, případný odpor kladou písemně, na hranách, sporadicky.
Za takových okolností není sebemenší šance – tedy nechtějí-li ztratit tvář –, aby svou činností veřejně narušili onu skleněnou stěnu, o které zainteresované strany dobře vědí.
Upřímně řečeno, v té své hře s režimem, která už trvá nějaký ten pátek, si postavili jakousi vnitřní hranici, o které vědí, že ji nesmí překročit, pokud nechtějí být fyzicky ohroženi a ztratit něco ze svých materiálních zájmů. Moc zatlačí, já se stáhnu, když zatlačí víc, stáhnu se dál, pokud ještě přidá, na nějaký čas se odmlčím.