Na českém internetu už nějakou dobu funguje úspěšný projekt Ester Geislerové a Josefíny Bakošové s názvem Terapie sdílením. Jeho podstatou je sdílení úsměvy vzbuzujících, často cynických rozchodových vět.
Lidé z celé republiky posílají autorkám projektu své osobní rozchodové zážitky, zachycené na messengerech a printscreenech sms zpráv, a ty je pak zveřejňují na svých sociálních sítích.
My jsme se tyto rozchodové věty pokusili trochu rozebrat.
Rozchodové věty vytržené z kontextu celého vztahu často vyznívají natolik vtipně, že si člověk uvědomí, že na tom vlastně není zas tak zle… A že může být rád, že si nevyslechl zrovna tohle. Pojďme se ale na tuhle legraci podívat z trochu jiného úhlu.
Proč to děláme?
Proč si lidé vlastně tyhle věci píšou? Proč je celá instagramová zeď Ester a Josefíny vytapetovaná stovkami rozchodových vět? Proč v dnešní době často nejsme ve vztahu schopni vydržet déle než pár měsíců a vážný vztah je pro nás synonymem vězení? A proč tomu vlastně říkáme „vážný“ vztah? Protože spolu s ním končí veškerá legrace? Bojíme se? Nudíme se? Zapomínáme dospět? Převzít zodpovědnost?
Pročítání rozchodových vět mužů, kterých je na stránce většina (jasně, ženy je sdílejí mnohem raději), mě přivedlo k tomu, že každá ze zpráv poukazuje na nějakou hlubší příčinu, která v samotné větě samozřejmě nezaznívá. Taková ideální mužská rozchodovka zní třeba takto: „Ty za to nemůžeš. Je to mnou…“ Fajn, a dál?
Další ženy nám svými lajky a komentáři potvrdí, že to byl fakt ňouma, a že jsme udělaly dobře.
Vím, že chyba nikdy není jen na jedné straně a že my ženy taky nejsme svaté… A že tohle sdílení je pro nás vlastně úlevné. Navíc nám další ženy svými lajky a komentáři potvrdí, že to byl fakt ňouma, a že jsme tedy udělaly dobře.
Ale povede to k něčemu? Dopadne to příště jinak? Dopadne to líp? Sdílené rozchodové věty, ze kterých se začíná stávat kult a do budoucna budou dost možná signifikantním poznávacím znamením vztahů v 21.
století, jsou opravdu jen tající špičkou vztahového ledovce.
Mužské strachy
Strach z dlouhodobého vztahu může být podle výčtu serveru Paired Life výsledkem mnoha různých příčin, které jdou často hlouběji, než by se podle rozchodových esemesek mohlo zdát.
Proč konkrétně to tedy muži nezvládnou? Příčina jejich rozchodů může mimo jiné vězet v nedostatku důvěry v ženy, v nedostatku dospělého přístupu, ve strachu ze ztráty a konce vztahu.
Kromě toho může mít muž strach už jenom z toho, že se zamiluje a s někým si vůbec něco vážnějšího začne.
Jeden z nejčastěji uváděných důvodů, proč se muži bojí závazku, je ten, že v něm spatřují konec svobody.
Co nám tedy muži chtějí svými vtipnými rozchodovými hláškami vlastně říct? Vybrali jsme 13 příčin, které můžou muže od vážného vztahu odrazovat. Jo a neberte to celé, prosím, zas tak moc vážně.
1) Vážný vztah pro ně znamená konec svobody. A přináší s sebou jisté povinnosti
Jeden z nejčastěji uváděných důvodů, proč se muži bojí závazku, je ten, že v něm spatřují konec svobody. Ve vztahu budou podle jejich představ zavaleni povinnostmi.
Budou třeba muset říct své partnerce, že jdou na pivo s kamarády… a taky jí čas od času zavolat nebo poslat sentimentální vyjádření typu „chybíš mi“ nebo „miluju tě“. A to už jsou nějaké povinnosti. Jejich bezstarostný život plný toho, že nemusí říkat vůbec nikomu vůbec nic, bude nenávratně pryč.
Přítelkyně po muži ve skutečnosti ani nemusí chtít žádné velkoleposti, ale už jenom ten pocit, že by ze své pozice „mohla“, může být pro muže stresující.
2) Hledají vztah jenom pro zábavu. Nic víc
Někteří muži nechtějí ženu, se kterou budou plánovat budoucnost. Chtějí holku na zábavu. Kamarádku s výhodami. Jejich představa vztahu se bude pravděpodobně točit kolem randění, společného koukání na filmy, nočního telefonování, smskování, sexu a dalších zábavných věcí, které s sebou dva lidé ve vztahu dělají.
3) Stále si v sobě nosí nepříjemné vzpomínky na předchozí vztahy a bolestivé rozchody
Když má za sebou kluk náročné rozchody, nebudete to s ním mít vůbec jednoduché. Pravděpodobně ho budou pronásledovat vzpomínky „nechutného“ chování jeho ex a živé vzpomínky na to, jak zničený se cítil po rozchodu. A takhle zničený se nebude chtít cítit už nikdy. A tak s vámi pravděpodobně ani do ničeho nepůjde. Zvlášť jestli ho jeho holka podváděla a pak mu hrozným způsobem zlomila srdce.
4) Nedůvěřují ženám a jsou si vědomi vlastní zranitelnosti
Nedostatek důvěry v ženy (na kterém nemusí mít vinu jenom jeho ex, ale třeba i máma, která odešla od táty) pravděpodobně způsobí, že se muž pokusí jakékoli větší vážnosti ve vztahu vyhnout, případně celý vztah utnout už v okamžiku, kdy by to k ní začalo směřovat.
Muži to možná neříkají přímo, ale schopnost důvěřovat holkám, zvláště pak své holce, přispívá velkou měrou k tomu, jestli se pro dlouhodobý vztah rozhodnou. Otázkou zůstává, jestli jde nedůvěra a strach z blízkého vztahu překonat tím, že se mu muž bude vyhýbat.
Asi spíš ne.
5) Jsou ortodoxními hédonisty, bojí se nudy a dávají rovnítko mezi vážný vztah, nudu a stereotyp
Tohle se typicky vztahuje k představě o manželství. Jde o děsivý obraz toho, že ráno vstane, jde do práce, pomáhá s domácími pracemi a odpočívá na párových víkendech.
Přiznejme si, že tahle představa, i když nakonec od nastalé reality hodně odlišná, může být dost znepokojující.
Pravděpodobně byste ho do chomoutu nedostala, ani kdybyste byla fotbalová brankářka, která ve volném čase dělá modeling, zpívá v rockové kapele, studuje medicínu a píše o tom všem už druhou knihu.
6) Bojí se toho, že se zamilují
Samotná představa, že se zamiluje, může být pro muže natolik děsivá, že se bude všem sebemenším náznakům závazku vyhýbat jako vegan mlíku. Někteří muži pak vypadají, že jsou vůči lásce naprosto imunní.
A jak se píše na takové „čisté“ slovenské instagramové terapii slovem, která si říká @cista_dusa, z víry v lásku se pak spíš stává víra v sex na první pohled. Tím to pak možná pokračuje, ale bohužel i končí.
První pohled se nejdřív přetaví ve zpocená a pak v probrečená prostěradla.
7) Potřebují čas. Tentokrát vážně. Ne na další holky, ale aby si svými pocity směrem k vám mohli být opravdu jistí
Tohle muži taky neříkají nahlas, ale fóbií ze vztahu se občas můžou ohánět jenom proto, aby získali čas. Chtějí si u sebe ověřit, jestli si tím, co k vám cítí, můžou být jistí dlouhodobě.
8) Vztah pro ně znamená velkou emocionální zátěž
Zatímco ženy si pevný a trvalý vztah spojují se štěstím, jistotou a pocitem bezpečí, někteří muži si to mohou stále spojovat s těžkým emocionálním břemenem. Děsivá je rovněž představa, že budou částečně spoluodpovídat za emoce své partnerky.
9) Mají strach z toho, že přijdou o zdravý sexuální život 
Muži mají pocit, že jakmile je jejich holka bude mít jisté, společný sexuální život půjde do kytek. Přítelkyně vymění své sexy prádýlko za bavlněné kalhotky s Mickey Mousem. Bude je brát jako jistotu, o kterou už nemusí s nikým bojovat, přestane se v posteli snažit a celé to půjde do háje.
10) Anebo mají strach proto, že zažili nepovedená manželství v rodině
Náš pohled na svět je značně ovlivněn naší výchovou a vzory z naší rodiny. Pokud byl muž svědkem tragických rozvodů, pravděpodobně ho to poznamenalo.
A to i přesto, že jeho současné partnerství vypadá perfektně, někde v pozadí mu hlodá pochybnost.
Co když to celé špatně skončí? Rodinné vzorce se promítají do tohohle vztahu a pro jistotu to chtě nechtě tenhle kluk zabalí dřív, než by bylo třeba.
11) Spojují vážný vztah s vysokými finančními nároky
Muži, kteří před svými přítelkyněmi rádi vystupují jako dokonalí gentlemani, můžou být, když přijde řeč na vážný vztah, znepokojení zvýšenými finančními náklady. Od placení drahých účtů za večeře přes dárky k narozeninám, Vánocům, všechny ty květiny… V hlavě jim taky může vrtat otázka, jestli se jim tahle investice vůbec vyplatí.
- 12) Jsou pod vlivem moderní kultury
Muži, kteří se bojí závazků, jsou často vykreslováni ve filmech, knihách, divadelních hrách a televizních soutěžích. Ženy jsou naopak zobrazovány jako dychtící po jistotách a vážném vztahu.
13) Nejsou na to zralí. Muži prostě dospívají později než ženy
Ženy dospívají rychleji, a proto začínají o věcech, jako je usazení se a dlouhodobé bezpečí, uvažovat mnohem dřív než muži. Tohle může vést k párové rozepři a muž se ženou se ve svých představách o dlouhodobém vztahu mohou dost rozcházet. Muž se tedy ne vždy bojí závazku, jen někdy prostě ještě není dost zralý na to, aby takový závazek do svého života přijal.
foto: Terapie sdílením a Shutterstock, zdroj: Paired Life
Strach až úzkost z některých věcí trápí více než 1/2 lidí | Marketingový výzkum a analýza dat
Diagnostikovanou fobií, což je úzkostný, chorobný strach z některých věcí či situací, trpí jen pár procent lidí, strach z různých věcí má ale více než polovina z nás.
Vyplývá to z nového průzkumu společnosti STEM/MARK, ve kterém jsme se respondentů zeptali, čeho se bojí, co v nich vyvolává úzkost, jaké příznaky se u nich ve chvílích strachu projevují a jak se s těmito situacemi vypořádávají.
Jak výsledky ukázaly, ženy se obecně bojí více než muži. Zatímco jen čtvrtina žen o sobě tvrdí, že žádnou fobií nebo úzkostí netrpí, u mužů jsou to skoro dvě třetiny. Strach z různých věcí je typičtější také pro mladší respondenty a se zvyšujícím se věkem přibývá těch, kteří žádnými obavami nebo úzkostmi netrpí.
Čeho se tedy nejvíce bojíme? Největším strašákem jsou zvířata, kterých se bojí třetina oslovených. Rozdíl mezi muži a ženami je výrazný: z některého zvířete má strach necelá pětina mužů, ale u žen je to polovina.
Zajímavé je, že řadě lidí se pravděpodobně daří tento svůj strach s postupujícím věkem překonat, protože zatímco ve věkové skupině 15-29 let trpí strachem ze zvířat skoro každý druhý, u respondentů starších 45 let je to už jen každý čtvrtý.
Největší strach máme většinou z malých, na první pohled neškodných zvířat. Jako nejobávanější se podle očekávání ukázali pavouci; těch se bojí 26 % oslovených respondentů. Dále máme strach z hadů, obecně z hmyzu, myší, včel a také z obojživelníků, např. z žab.
Míra strachu z určitého zvířete se u jednotlivých lidí liší od schopnosti si na obávané zvíře sáhnout, až po nemožnost se na zvíře byť jen podívat. Těch, kteří si na zvíře, ze kterého mají strach, dokáží i sáhnout, je velmi málo.
Muži se nejčastěji na zvíře zvládnout bez větších obtíží podívat, u žen je strach o něco silnější. Často jim vadí i samotný pohled na skutečné zvíře a nebo se na něj nedokáží podívat dokonce ani na fotografii, obrázku nebo v televizi.
Nejen zvířata v nás ale vyvolávají úzkostné stavy. Čtvrtina lidí trpí úzkostí, která se týká přírodního prostředí. Poměrně obvyklý je strach z výšek, který trápí zhruba 14 % lidí a jako jeden z mála je rozšířený u mužů zhruba stejně jako u žen. Část lidí děsí prostředí, které má většina ostatních lidí spojeno s příjemnou relaxací, jako jsou voda a les.
Z konkrétních situací má strach 13 % respondentů. Mezi nejčastěji zmiňované obávané situace patří pobyt v uzavřených, stísněných prostorách, jako např. ve výtahu nebo v MHD. Lidé se ale bojí řady různých dalších věcí – někteří uvádějí, že mají strach z tmy, cizích lidí, odběru krve či smrti. Část respondentů nemá rádo davy lidí, jiní naopak mají strach ze samoty.
Respondentů jsme se také zeptali, z čeho jejich strach pramení. Většina z těch, kteří trpí nějakou fobií nebo úzkostí, uvádí, že to je prostě taková jejich vlastnost, případně se domnívají, že za tím není nic konkrétního. Jako další příčiny jsou označovány nepříjemné zážitky v dětství nebo dědičnost po rodičích či prarodičích.
A co pociťujeme v situaci, kdy se bojíme? Nejčastějšími psychickými projevy našeho strachu jsou nervozita, neklid a pocit ohrožení. Z tělesných příznaků se typicky objevuje bušení srdce a zrychlený tep, chvění se či třes a také závrať.
Přestože se některých věcí nebo situací bojíme, většinou příliš neovlivňují náš běžný život a dokážeme je i relativně zvládat.
Více než třetina respondentů, kteří trpí nějakou fobií, zvládá situace, kdy jsou vystaveni příčině svého strachu, řešit poměrně klidně a i přes negativní pocity je dokáží překonat.
Téměř stejný počet lidí to někdy dokáže, ale někdy ne, záleží zřejmě na intenzitě nepříjemného zážitku. Ostatní se se svým strachem vyrovnávají hůře a snaží se situacím, ze kterých mají strach, úplně vyhýbat, případně jim vadí natolik, že na ně dokonce nemůžou ani pomyslet.
Tématem fobií se v reprezentativním internetovém šetření zabývala společnost STEM/MARK. Výzkum byl proveden formou internetového dotazování respondentů ve věku od 15 do 59 let. Šetření se celkově účastnilo 504 osob ve věku 15–59 let. vybraných kvótní metodou a odpovídající reprezentativní internetové populaci. Terénní fáze výzkumu se uskutečnila v období od 14. do 17. února 2014.
Psychoterapeut: Lidi se nejvíc bojí vztahů a smrti. S úzkostí je třeba umět zacházet
Bušení srdce, zrychlené dýchání a pocení, to jsou nejčastější projevy strachu z věcí, které lidem nahání hrůzu. Ať už jde o pavouka v místnosti, pohled z rozhledny, nebo pobyt v letadle.
„Strach je přirozená emoce,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Adam Suchý. Pokud ale vychází z představ o domnělém nebezpečí, stává se z něj úzkost, kterou je třeba vyřešit.
Nahromaděná úzkost totiž narušuje život.
Strach má mnoho podob, někteří lidé se bojí pavouků, jiní tmy nebo výšek. Kde se v nás bere?
Důležité je odlišit strach a úzkost. Strach je přirozený a vrozený. Je součástí našich emocí a je v pořádku, že jej máme, protože nás chrání. Vezměte si třeba situaci, kdy přemýšlíte, jestli je dobré jít ve dvě ráno sama parkem, váš strach vás chrání před nepříjemnými zážitky, takže parkem nakonec nepůjdete.
Když ale tentýž strach budete pociťovat v poledne, kdy je v parku spousta jiných lidí a třeba i matky s kočárky, je to úzkost a ta už přirozená není. Je normální přijít na večírek a chvilku se rozhlížet ve dveřích, skenovat prostor, snažit se mu porozumět a zjistit, jestli je bezpečný.
Když půjdete k ohni, trochu se bojíte – strach vás chrání před popálením. Existuje spousta podnětů, která nás dnes už neohrožuje, ale přesto z nich nějakou úzkost cítíme, což může být dáno evolučně, častokrát si ji ale vyvoláme sami.
Dá se určit hranice, kdy je naše obava namístě a kdy už se jedná o úzkost, kterou si vyvoláváme sami?
Strach je reakce na reálný podnět, úzkost je mnohdy reakce na naše představy. Úzkost je to, co si vkládáme mezi teď a potom. Můžou to být obavy o to, aby se nám povedla dovolená, nebo když při pohledu na obyčejného pavouka v Česku vyšilujeme, ačkoliv nám nemůže ublížit.
Znamená to, že lidé s bujnější představivostí mají větší sklon k úzkostem?
To se nedá říct, představivost nám pomáhá i v běžném denním plánování. Na sklonu k úzkostem se podílí genetika, prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, výchova a zážitky, které jsme prožili a ovlivňují nás.
Důležitá je také naše osobnostní výbava. Jsou lidé, kteří hladinu úzkosti mají vyšší, jsou citlivější a zranitelnější, a pak jsou lidé, kteří to mají naopak a spousta věcí je jim jedno nebo je neřeší.
S jakými úzkostmi se ve své psychoterapeutické praxi setkáváte nejčastěji vy?
I když lidé někdy chodí se specifickými fobiemi, jako je strach z pavouků, z výšek, z létání nebo z injekčních jehel, moje zkušenost a praxe ukazují, že většina našich problémů je vztahových – vztah k sobě samému, vztahy k partnerům, k rodičům, k práci nebo k domu, kde bydlíme. Všechny tyhle vztahy se u nás mohou pojit s úzkostí, například jestli splatím dům, ve kterém bydlím, jestli neshoří, jestli mě lidi kolem budou mít rádi, jestli jsem schopen napravovat vztahy a podobně.
Čím méně jsme schopni žít v přítomnosti a brát věci tak, jak jsou, tím víc přibývá úzkostí spojených s představami, co by se stalo, kdyby. Představy nás navíc odrazují od určitých činů, protože máme strach z důsledků. V každodenním životě se tak dokážeme sami znejistit a vystrašit.
Kdy lze říct, že obavy překročí běžnou, únosnou mez a stávají se formou psychických potíží?
Obecně je to tehdy, když nám začnou bránit v každodenním fungování. Všichni známe přemýšlení nad tím, jestli jsme zamkli, vypnuli sporák nebo zavřeli okno. A je normální, když se to vrátím zkontrolovat.
Pokud ale kontrolujete dveře hodinu a nejste schopni odejít do práce, je to problém, který vám narušuje život. To už se ale bavíme o neurózách, v tomto případě např.
o obsedantně-kompulzivní poruše, při které lidé neustále dokola kontrolují, jestli zamkli, nebo si pořád dokola umývají ruce.
Je známo, že dlouhodobý stres vyvolává celou řadu zdravotních potíží. Může mít i dlouhodobá úzkost negativní dopad nejen na psychické, ale i fyzické zdraví člověka?
Určitě ano. Samotná úzkost, pokud je součástí neuróz, je považována za projev nemoci. Pokud hodinu kontrolujete dveře nebo si myjete ruce, bavíme se o psychické poruše. Zároveň je to bludný kruh, protože čím víc máme představ a nároků na to, jací bychom měli být my nebo svět kolem nás, tím více úzkostí pociťujeme.
Je také třeba odlišit patologickou úzkost, což je nemoc, od toho, co zažíváme běžně. Lidi si dokážou uhnat úzkost sami, zčásti je to mix obav a strachů, které je potřeba vyřešit. Neexistuje ale žádný psychologický skalpel, který vás jen tak zbaví úzkosti, je potřeba naučit se s ní zacházet. Úzkost nás zároveň nutí se nepříjemným situacím vyhýbat.
Některé věci je třeba dělat i s tím strachem. Pokud se například v dětství chceme naučit plavat, nebudeme stát na břehu, zbavovat se strachů a představ a pak teprve vlezeme do vody. Místo toho do vody vlezeme po kotníky, a když zjistíme, že jsme v pohodě, příště do ní vlezeme po kolena, náš strach se s každým dalším krokem zmenšuje. Díky tomu zjistíme, že se ve světě dá normálně fungovat.
Lidé, kteří se například bojí létat, přestanou využívat leteckou dopravu a začnou si svou volbu obhajovat tím, že auto je mnohem lepší a proč by vlastně měli jezdit na druhý konec světa, když doma je taky fajn.
Tím ale nepracují se svou úzkostí, protože pořád zůstávají jenom v rovině představ, kde se s ní nevyrovnají.
Abychom se svými obavami mohli pracovat, potřebujeme reálný zážitek, na základě kterého zjistíme, že je náš strach k přežití.
Strach z létání se údajně týká až třetiny populace. Co byste poradil člověku, který má za sebou špatnou zkušenost s létáním nebo nikdy neletěl a bojí se?
Pokud u člověka vznikla úzkost na základě špatné zkušenosti, pracuje se s ním jinak než s lidmi, kteří nikdy neletěli.
Reálná zkušenost je jiná, než když si člověk přivodí úzkost sledováním zpráv a filmových a seriálových rekonstrukcí leteckých katastrof nebo surfováním po internetu bez toho, že by měl kdy špatnou zkušenost.
Je jasné, že pobyt deset kilometrů vysoko je nepříjemný, a třeba zejména muži mají obavy z toho, že nad strojem nemají kontrolu.
Kdybychom se problémem zabývali víc do hloubky, zjistíme, že za vším většinou stojí jedno zásadní téma, které máme všichni společné a se kterým je málokdo srovnaný, a to je strach ze smrti. Většina si jej neuvědomuje, nechce se s ním konfrontovat a vyhýbá se zážitkům a zkušenostem, které by mohly vést k zamyšlení se nad vlastní smrtelností.
Při dlouhodobé terapeutické spolupráci s člověkem se nakonec dá vysledovat, že někde hluboko vevnitř má uloženou obavu, že sedne do letadla a ono spadne. Byť všechny statistiky říkají, že je to velmi nepravděpodobné.
Ale bohužel žádné zpravodajství neinformuje o tom, kolik letadel denně bezpečně vzlétlo a přistálo anebo kolik lidí denně došlo v pořádku z práce domů. Vždycky si přečtete příběh někoho, koho zabila cihla, anebo článek o pádu letadla.
A to přispívá ke zvýšení úzkosti. Přístupů, jak ji řešit, je spousta.
Programy pro lidi, kteří se bojí létat, mají i samotné letecké společnosti. V nich lidem vysvětlí, jak letadla fungují, co se během letu děje, a posadí je i do leteckého trenažéru. Rozumět věcem a projít si určitou zkušeností je vždy uklidňující. Doporučují se také specifické relaxační techniky a pak obecně dodržování pitného režimu, dostatek spánku nebo vyhýbání se alkoholu.
Společně s přáteli jste vyvinul aplikaci Keep Calm, která pomáhá bojovat se strachem z létání. Proč jste si ze všech úzkostí vybral zrovna tuhle?
Sám jsem se dřív bál létat, bylo mi to nepříjemné. Zároveň mě baví využívat a propagovat můj obor i jinak, třeba prostřednictvím moderních technologií.
S kamarády nás tak napadlo vyvinout aplikaci, ke které bude mít přístup více lidí, poptávka po psychoterapii totiž narůstá a díky aplikaci v mobilu můžou mít lidi takového malého psychologa v kapse, kamkoliv jedou.
Aplikace jim dává určitá vodítka, jak v daných situacích reagovat nebo jak se uvolnit.
Co vám tehdy pomohlo překonat strach z létání?
Pozoroval jsem na sobě klasický vývoj, napřed jsem se nebál a pak po 11. září 2001 jsem se začal bát mnohem víc, část rodiny mám totiž v USA, takže za ní létáme. Vyzkoušel jsem různé techniky, jak se uvolnit, včetně prášků. Nakonec mi pomohla dlouhodobá cesta k sobě samému, k přijetí věcí tak, jak jsou, a nalezení schopnosti žít v daném okamžiku.
Snažil jsem se taky meditovat. Psychoterapeuti navíc musí sami procházet psychoterapií, aby se v sobě vyznali. Takže jsem se se svou úzkostí nakonec srovnal a v letadle se momentálně cítím v pohodě. Je zajímavé, že mé děti se do určitého věku vůbec nebály, jakmile ale vyrostly a zahltil je svět dospělých, začaly se bát létání mnohem víc než dřív.
Radkin Honzák na jedné ze svých přednášek uvedl, že při úzkosti pomáhá i modlení nebo počítání matematických příkladů, souhlasíte s ním?
Při relaxaci, modlení nebo počítání svoji mysl zaměříme někam jinam. Je to stejné jako počítání oveček před usnutím, člověk díky tomu nemyslí na to, že nemůže spát. Nejsem si ale jistý, jestli by to pomohlo lidem, kteří jsou už na hraně paniky.
V případě, že nad sebou ztrácíme kontrolu a nemáme zažité uklidňující techniky, může pomoci i prášek na uklidnění.
U lidí, kteří s jejich užíváním nemají zkušenost, ale může dojít k paradoxní reakci, kdy se jejich úzkost ještě vystupňuje. Stává se to velmi málo, ale taková pravděpodobnost existuje, což může být na palubě letadla velmi nepříjemné.
Lék na uklidnění by měli brát lidé ale jenom v případě, že létají jednou za čas na dovolenou a létání jim působí stres.
Pokud se jedná o častější problém, je dobré vyzkoušet psychoterapii, která může mít různé podoby.
Při hlubších psychoterapiích se pak s odborníkem mohou propracovat k tomu, že strach z létání je ve skutečnosti obava z toho, že člověk nemá věci pod kontrolou, obává se smrti nebo má neurovnané vztahy s blízkými.
Obavy ze smrti často pramení ze strachu z neprožitého, z toho, že něco nestihneme udělat. Ale aby na tohle člověk přišel, musí si nejdříve rozumět a starat se o sebe.
Na letištích a v letadlech si spousta lidí pro snížení strachu dopřává také alkohol. Nemůže ale notné množství alkoholu jejich strach naopak ještě posílit?
Alkohol rozpouští úzkost, problém ale je, že jej často kombinují s prášky. Alkohol v malém množství strach rozvolní, ne u všech to však stačí na úzkost. Lidi pak pijí víc, jsou dehydrovaní a v konečném důsledku se necítí dobře. Navíc při dlouhých letech pak člověk vystřízliví a všechny nepříjemné pocity se v kocovině ještě zhorší.
Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že strach je prospěšný, náš vnitřní hlas nám tím napovídá, že se jedná o potenciálně nebezpečnou situaci. Na druhou stranu přehnaný strach je špatný pro psychiku. Jak tedy najít optimální hranici obav?
Zdravý člověk by měl dát na svůj vnitřní hlas, který je velmi prospěšný, častokrát jej ale bohužel neposlouchá. Čili když mi můj hlas říká, že daná výprava do hor je nad moje síly, je fajn ho poslechnout.
Pokud vnitřní hlas ignorujeme, může nás to dovést až za hranu našich sil a schopností. Samozřejmě že chceme posouvat svoje hranice, ale musíme si na základě okolních vlivů a reálných situací uvědomit, zda jsou naše obavy v pořádku, či nikoliv.
Důležité je, abychom sami sobě rozuměli a dokázali tak situace správně vyhodnotit.
Podívejte se také na rozhovor s autorskou dvojicí pod pseudonymem Lars Kepler:
12:49
Psaní je magie, vyrovnáváme se tak se strachem, chtěli jsme zůstat v utajení, ale stali jsme se terčem mediálního honu, říká spisovatelská dvojice | Video: DVTV
Úzkost v životě žen. Máme strach. Ale z čeho?
Nevznikne jen tak. Je to kombinace emocí, kdy zažíváte neopodstatněný strach, máte zlé předtuchy a obavy, buší vám srdce, je vám nevolno a chvějete se. Bývá bez příčiny v určitou chvíli. Že vám to přijde povědomé? Úzkost velmi často bývá reakcí na stres, a že ho máme. Jako právě teď.
Proč je konec roku tím nejhektičtějším obdobím? Myšlenkou adventu je zklidnit se, rozjímat, udělat si čas na rodinu, odpočinout si. Neměl by nám to někdo tvrdě připomenout? Připravit perfektní a krásné Vánoce, zvládnout dokonale všechny večírky, v práci finišovat s důležitými projekty… Spánky buší a hormony stresu jsou na vrcholu blaha.Pěkně to s námi mává a úzkostí sotva dýcháme. A navíc jsme ženy.
Ženy mají problém a muži si pískají
Kromě biologických mechanismů se zdá, že ženy a muži reagují zcela odlišně na události ve svém životě. Ženy jsou náchylnější ke stresu, což může zvýšit jejich úzkost. Také při stresových situacích mají ženy a muži tendenci používat různé strategie zvládání.
U žen, které čelí životním stresorům, je pravděpodobnější, že je zlomí a srazí na kolena, což může zvýšit jejich úzkost, zatímco muži se více snaží najít řešení a jsou aktivnější v boji proti strachu a nejistotě.
Další studie, vedené organizací Calm Clinic, naznačují, že u žen dochází častěji k fyzickému a duševnímu zneužívání než u mužů, což je další příčina častějšího výskytu úzkosti u žen.
Více situace prožívají, snaží se vyhovět všem, trápí se více tím, jak budou vypadat před ostatními, a samozřejmě obrovskou roli hraje hormonální nastavení, menstruační cyklus, těhotenství, porod, a tím to rozhodně nekončí.
Článek, který byl publikován v časopise Brain and Behavior, poukazuje na to, že u žen je dvakrát více pravděpodobnější, že se u nich vyskytne deprese. „Tato odlišnost mezi pohlavími může být důsledkem rozdílů v chemii mozku a výkyvů hormonů nebo v tom, že se muži a ženy jinak vyrovnávají se stresem,“ říká Olivia Remes, doktorandka na Cambridgeské univerzitě v Anglii.
Že ten, kdo má krásný a dokonalý život, se s úzkostí nemůže potkat? Tak to je velký omyl. S úzkostí se praly i minulý rok věhlasné celebrity jako Selena Gomez, Ellie Goulding nebo Amanda Seyfried.
Úzkost si nevybírá dle postavení, peněz, kariérového žebříčku, může ji mít kdokoli.
Dokonce v Americe jsou úzkostné poruchy nejčastějším duševním onemocněním, které postihuje jednoho z pěti lidí, přičemž u žen je dvakrát tak větší pravděpodobnost, že budou postiženy, než muži, uvádí Asociace pro úzkost a depresi v Americe.
Hledejte proč
Všechno má svůj důvod, a strach obzvlášť. Nechcete-li se jím nechat ovládnout, zkuste prozkoumat, co jste díky úzkosti či depresi získala nebo čemu jste se díky nim vyhnula. Úzkost a deprese někdy fungují jako pokrytí pro nás mnohem hůře přijatelných pocitů.
Nechcete si přiznat nefungující partnerský vztah, bojíte se dospělosti, a tak stojíte na místě, máte strach z vlastní neschopnosti v práci? Možná také utíkáte před pocity opuštěnosti či vlastního nepřijetí nebo unikáte traumatickým vzpomínkám.
Máte-li své proč, začněte se prát, postavte se zpříma a začněte čelit svým vlastním strachům. To je cesta k osvobození. Vzpomeňte si na pocity vítězství, když jste někdy svůj strach překonala. Se strachem to tak je.
Když před ním utíkáte, rozšiřuje se a vy máte stále méně odvahy i k věcem, kterých jste se dříve tolik nebála. Stejně tak je to i opačně, čím více strach překonáte, tím více odvahy získáte i k překonání dalších překážek.
Kromě léků, které bývají indikovány, pomůže zejména změna životním stylu, pomocí které lidé mohou přispět ke zlepšení svého duševního zdraví, jako je pravidelná fyzická aktivita, meditace či jóga.
Pokud ještě depresí či úzkostí netrpíte, přestaňte být otrokem svého strachu a začněte mu čelit. Naslouchejte svým emocím a signálům svého těla. Zkuste emoce nepotlačovat, ale přivítejte je a vnímejte, co vám napovídají, protože jinak se možná ozvou mnohem silněji – formou úzkosti nebo deprese. A zejména teď, když se na nás všechno valí.
Androfobie – Wikipedie
Ilustrativní fotografie ženy trpící úzkostí
Androfobií trpí ženy, které mají chorobný strach z mužů. Tato fobie značně znepříjemňuje a ovlivňuje profesní, sociální a osobní život. Takové ženy nedokáží vstoupit do manželství, i když chtějí.[1]
Ačkoli se androfobie obtížně léčí je léčitelná a zcela vyléčitelná. Čím dřív od výskytu androfobie se začne s léčbou, tím lehčí je proces k vyléčení.
Příčiny
Ilustrativní fotografie dítěte, které má v noci strach
Androfobie může vzniknout, když se žena stane obětí znásilnění (což může mít za následek i virginitifobii), psychického (slovního) týrání, fyzického týrání – ať už domácího násilí, jednorázového či opakovaného týrání; je svědkem takové události či o něčem takovém slyšela. Také se může vyskytnout v dětství, když dítě vidí, že je jeho matka nějakým způsobem týrána.[2] Ale ne vždy je to způsobeno nějakým nepříjemným zážitkem – dítě může třeba vyrůstat v domácnosti bez muže a se svým otcem se nestýká a tak si k mužům nevytvoří žádný vztah.[3]
Projevy
U androfobika se při vystavení stresového podnětu (setkání s mužem, vidí muže na fotce/v televizi, nebo při pomyšlení) objevují následující příznaky:[2]
| pocity paniky a hrůzy |
| záchvat paniky a úzkosti |
| dušnost |
| nadměrné pocení |
| třes a chvění |
| bušení srdce, zvýšený tep |
| sucho v ústech |
| nevolnost |
Léčba a léčebné postupy
Ilustrativní fotografie Paroxetinu, antidepresiva
Existují různé způsoby léčby. U každého je účinnější jiná terapie (neboli to je individuální).
Psychoterapie
Tato léčba je založena na verbální i neverbální komunikaci s cílem pomoci pacientce znovu získat sebedůvěru a zbavit se strachu z mužů. Dotyčná mluví o svém problému, o tom co vyvolalo, nebo mohlo vyvolat strach z mužů a také mluví o svých pocitech.
Expoziční terapie
Při této terapii je dotyčná vystavena situaci, které se obává. Začíná se u situace, která způsobuje nejmenší strach. Tím po určité době začne úzkost klesat.
Expoziční terapie by měla:
- trvat dostatečně dlouhou dobu aby došlo k poklesu úzkosti
- být prováděna alespoň 1× denně (ať už za dohledu terapeuta nebo samostatně)
- k náročnějším situacím by se mělo přecházet až po zvládnutí méně náročných
Relaxační techniky
Jsou to metody, které učí zvládat klidné a vyrovnané myšlení – to pomáhá vyhnout se záchvatům paniky.
Léky
V některých případech je nutné spolu s jednou z výše uvedených léčebných postupů podávat i léky tlumící úzkost.
Odkazy
Reference
- ↑ Androphobia, how the fear of men can affect your life, Examiner.com
- ↑ a b Androphobia – Symptoms and Causes of Androphobia – Treatment
- ↑ I'm still a virgin because of my phobia of MEN | The Sun |Woman
Podobné články
- gynofobie – strach u mužů z žen
- homofobie – strach z osoby stejného pohlaví
Externí odkazy
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Androfobie&oldid=17242844“
Jak lépe zvládat strach z nákazy COVID-19? Dvanáctero
1) Respektovat pokyny vydané vládou.
Pokud člověk dodržuje tyto pokyny, snižuje pravděpodobnost šíření nákazy, a tím v mnoha případech i svoje pocity strachu. Avšak přesto, že vše dodržujeme, můžeme pociťovat strach.
2) Přijmout skutečnost, že určitá míra strachu je v této situaci normální.
Strach není něco nepřirozeného, je normální reakcí na situaci ohrožení. Ohrožení toho, co v životě považujeme za důležité.
Pokud by nám v životě na ničem nezáleželo (včetně našeho života, zdraví, našich blízkých apod.), tak bychom se pravděpodobně ničeho nebáli. Tím, že se o něco bojíme, zároveň zjišťujeme, že nám na něčem záleží.
Určitá míra obav tedy patří k situaci ohrožení toho, co je pro nás důležité.
3) Pokud je míra strachu příliš vysoká, je možné se zamyslet nad dalšími kroky níže, které mohu udělat pro zlepšení svého prožívání, a to včetně vyhledání odborné psychologické pomoci
Odborná psychologická pomoc nemusí mít pouze formu osobního setkání. Může mít formu telefonickou, emailovou či s podporou jiné komunikační technologie. Při urgentních a přemáhajících psychických stavech je možné využít služeb některé z krizových linek, například: www.modralinka.cz, www.bohnice.cz/krizova-pomoc/, www.
linkabezpeci.cz/, případně další krizové linky je možné najít na webu. Onkologičtí pacienti mají například možnost vznášet dotazy související s psychickou péčí o onkologicky nemocné v rámci psychoonkologické poradny České onkologické společnosti na webu www.linkos.cz. Co pro sebe mohu v rámci možností udělat sám je níže.
4) Snažit se přijmout zvýšenou míru nejistoty.
Přestože člověk dodržuje pokyny a opatření, tak je individuální schopnost každého z nás ovlivnit pravděpodobnost rozvoje nemoci limitována. To může být spouštěčem obav. V psychologii se někdy mluví o tzv. sféře vlivu.
Tedy, uvědomění si: co v životě mohu ovlivnit, co mohu ovlivnit jen částečně a co naopak příliš ovlivnit nemohu. Právě hranice sféry vlivu mnozí lidé teď pociťují. Velmi výstižně tuto hranici vystihuje citát Arthura Millera: „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu.
Odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu. Moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“ Navzdory tomu, že budeme důsledně dodržovat všechna předepsaná opatření, kdesi uvnitř nás (možná) zní malý či větší hlásek „obav“. Určitá míra zvýšeného pocitu nejistoty často doprovází obdobné náročné situace.
Pokud ale máme vnitřní potřebu absolutní kontroly nad situací, budeme pravděpodobně zažívat zvýšený stres.
5) Se stresem se dá pracovat.
Existují nejrůznější možnosti, jak snížit prožívaný stres z náročných situacích. Jde v určité míře o podobný druh psychické zátěže, který lidé po prodělaném onkologickém onemocnění už znají.
V této souvislosti bych rád odkázal na stránky České onkologické společnosti, část Jak lépe zvládat svoje onemocnění, které obsahují různá užitečná doporučení. A také na webové semináře k oblasti zvládání onkologického onemocnění obecně.
Několik z těchto možností, jak lépe zvládat stres a obavy spojené s rizikem virové nákazy, je uvedeno níže v dalších bodech.
6) Nebuďte na to sami.
Opora blízkých a možnost sdílení je pro člověka velmi důležitá a přirozená. Možná na sobě pozorujeme nyní více než jindy, jak se obava z nákazy stává častým konverzačním tématem. A to jak mezi rodinnými příslušníky, tak i přáteli či spolupracovníky. Jde o přirozenou potřebu člověka a zároveň strategii pro zvládání náročných životních situací.
Požádat tedy o oporu, ať už mezi blízkými nebo odbornou (jak bylo uvedeno výše), dává v jakékoliv náročné životní situaci smysl. Sdílení onoho tíživého nám může pomoci, stejně jako nebát se o strachu v rozumné míře mluvit.
Na straně druhé pro nás může být častá konverzace na toto téma už emočně vyčerpávající, pak dává smysl to říci a od tématu se na chvilku vzdálit, jak je uvedeno dále.
7) Čas na informování se o vývoji situace a čas na „odpojení se“.
Určitá míra informovanosti je v nastalé situaci nezbytná. Každý člověk ale zvládne rozumně zpracovat jen určité množství informací za určitý čas. Pokud je informací přespříliš, neustále se opakují a jsou navíc negativní, může to být psychicky velmi zatěžující. Subjektivně pak narůstá i pocit z hrozícího rizika a s tím i vnitřní napětí.
Být dlouhodobě ve stavu vnitřního napětí není pro naše tělo příliš prospěšné. Můžeme říci, že v těžkých situacích, které trvají delší dobu, je dobré dát si: „čas na starosti a čas na radosti.“ Být v napětí a obavách je pro naše tělo „něco jako práce“, a pracovat nelze pořád.
Je třeba si i na chvilku odpočinout, udržovat v životě řád a načerpat síly z toho, co nás těší.
8) Hledat si zdroje pozitivních emocí a udržovat si v životě řád.
Náročné životní situace nás mají tendenci doslova „nasát“. Najednou zjistíme, že se naše uvažování točí stále okolo toho jednoho negativního tématu, v tomto případě kolem možné hrozby nákazy. Je pro nás těžké se soustředit na něco jiného, ať už v práci nebo doma.
Můžeme se cítit částečně paralyzováni a z našeho životního rytmu se také vytrácí původní řád (pracovní, rodinný či volnočasový). Je dobré si do našeho každodenního fungování zařadit (záměrně) činnosti, které do života řád opět vnesou a také aktivity, která nám přinášejí radost.
U každého z nás je to jiné. Může to být poslech oblíbené hudby, koníčky, procházka do přírody nebo oblíbená pracovní činnost. Zkrátka cokoliv nás vytrhne z bludného kruhu neustálého přemítání nad rizikem nákazy.
Udržovat v každodenním režimu řád a pravidelnost (spánku, pohybu, vyvážené stravy, činnosti) může pomoci, přestože jsme například v domácí karanténě.
9) Určitá míra humoru může být prospěšná, pokud není v rozporu s bodem jedna.
Zde nejde o navádění k nemístnému žertování nad tématem a už vůbec ne k „neodklánění se“ od dodržování vydaných opatření.
Spíše o poukázání na fakt, že pokud jsme schopni si z něčeho udělat i legraci, bere tomu (zde virové nákaze) schopnost nás plně ovládnout v naší mysli. Určitá míra humoru může člověku pomoci lépe se se situací vypořádat.
V okamžiku, kdy je člověk tíhou situace plně ovládnut, může být už jen krůček k zažívání neovladatelného strachu, tedy panice.
10) Mít potřebu se v rozumné míře připravit na situaci neznamená být „panikář“.
V médiích je v poslední době slovo „panika“ skloňované více než často. Existuje ale rozdíl mezi rozumnou mírou strachu, který nás motivuje k bezpečnějšímu chování, a neřízenou panikou.
Když použiji příklad z jiné oblasti, tak pokud člověk například vyráží do hor, je přeci rozumné se přiměřeně vybavit. Naopak nerozumné je nevybavit se vůbec a nerespektovat například pokyny horské služby.
V situacích možného ohrožení se u člověka přirozeně objevuje potřeba se „nějak připravit“, více se chránit apod. Zde může být strach naším spojencem. Strach je tedy tím, co mě donutí se do hor správně vybavit a připravit se.
Podobně určitá rozumná míra obavy z nákazy nás vede ke správnému dodržování pokynů v aktuální situaci. Zde si opět můžeme pomoci citací: „Strach je dobrý sluha, ale špatný pán.“ Umět rozlišovat respekt, který ve mně situace vyvolává, od přemáhajícího strachu.
11) Ohleduplnost jeden k druhému umožňuje vše společně lépe zvládnout.
V tlaku možného ohrožení se lidé mohou chovat jeden k druhému méně tolerantně. Jeden druhého můžeme nechtěně (podvědomě) vnímat jako možné ohrožení. Je dobré si to uvědomovat, protože od pocitu možného ohrožení je jen krůček k nepřátelskému chování „k těm druhým“.
Náročné situace mají ale i druhou stránku, mohou odhalit to nejlepší v nás. S trochou filosofie řečeno: „Vyspělost civilizace se nedá měřit jen technologickým pokrokem, ale je vidět především v tom, jak se chová k těm nejslabším.“ V dnešní situaci to může platit dvojnásob.
12) Všechna uvedená pravidla užívejte rozumně a pouze pokud nejsou v rozporu s pravidlem prvním tohoto dvanáctera.
autor: PhDr. Ing. Martin Pospíchal
recenzent: Mgr. Hana Kynkorová
Vaše psychoonkologická sekce je s Vámi