Dobré boty znamenají půl zdraví. To určitě víte. A také pro vás jistě není tajemstvím, že špatné boty a z nich bolavé nohy jsou jen pootevřenými dveřmi k větším problémům – špatným zádům, migrénám nebo křečím v dolních končetinách.
Že naším nohám škodí elegantní boty na jehlách a vysokých podpatcích nebo naopak jednoduché ploché plážové žabky, tím nikoho nepřekvapíme. Ale přemýšleli jste někdy, že vám může škodit třeba ortopedická obuv?
Ortopedická obuv
Zdravotní obuv, zdravotní pantofle nebo ortopedické body. Pro někoho jedno a totéž. Přitom to není pravda.
Zatímco zdravotní obuv můžeme s klidným svědomím doporučit každému, ta ortopedická má jasná pravidla užívání. Především by měla být nošena při jasně definovaných problémech, měla by být individuální.
Tedy vyrobená na míru – ideálně podle doporučení ortopedického specialisty. Ale pojďme k běžnějším typům obuvi.
„Domácí obuv“ a pantofle
Boty, ve kterých mnozí tráví času úplně nejvíc: ať už se do papučí a pantoflů přezouvají doma neb v práci v kanceláři. Přitom není problém sehnat vhodnou zdravotní obuv s pevnou patou a vhodným tvarem stélky. Správná stélka vám udrží správný tvar klenby i nohy a udrží nohu v komfortu po mnoho hodin. A jak je to s obutím mimo kanceláře?
Nevhodná profesní obuv
Spíše než profese ze sedavých zaměstnání jsou ohroženější skupinou zaměstnanci, kteří tráví většinu pracovního dne na nohách. Ne nadarmo jsou bolesti nohou spojovány s profesemi, jako jsou kadeřnice, servírky nebo kuchaři. Tedy povolání, u kterých se předpokládá dobrá fyzická kondice.
Přesto, často z estetických důvodů, nosí nevhodnou obuv. Přitom existuje pracovní obuv pro servírky i pro kuchaře: žádné nekvalitní nazouváky, ale správně anatomicky tvarované zdravotní pantofle s bezpečnou pevnou patou. A s protiskluzovou podrážkou, díky které neuklouznete ani na hladkých kachličkách.
Přesto servírky často nosí populární balerínky.
Balerínky: hezké, ale s otazníkem
Populární střevíčky milují ženy všech sociálních skupin i každého věku. Kromě zimy se hodí do všech ročních období a padnou ke každému oblečení. Kdo je ale moc rád na ženských nohách nevidí, jsou ortopedové.
Upozorňují, že zejména jejich pravidelné a dlouhodobé obouvání negativně jak klenbu nohy, tak celkové držení těla. Botky také nesedí pevně na noze. Pokud máte balerínky v oblibě, hrozí vám i puchýře nebo dokonce kuří oka.
A co další boty, které Češi milují?
Pozor na levné nápodoby bot „crocs“
Boty specifického vzhledu, které má doma ale prakticky každý. Boty, které seženete v mnoha barvách a vzorech a jejichž kopie stojí v tržnici pár desítek korun. Pokud si je ale chcete pořídit nebo je nosit, měli byste pamatovat na to, že jde boty vhodné na pláž.
Rozhodně nejsou na chození po městě nebo celodenní nošení. I pro tyhle gumové boty platí, že nemají pevnou patu a hrozí v nich přetěžování prstů, deformace a kuří oka.
Pokud chcete pohodlné botky na procházky městem, opět doporučíme spíše nějakou hezkou módní zdravotní obuv.
Boty v práci (přezouvání) – Módnípeklo.cz
Dobrý den,
zajímal by mě váš názor na přezouvání v kanceláři. A pokud ano,
tak do jakých bot (klidně připojujte tipy na obchody). Budu nastupovat do
nové práce, nějaký přísný dresscode nemají a už jsem postřehla, že
někdo se přezouvá do pantoflí (nejčastěji korkových, zdravotních). Mě
to ale přijde jako zabití outfitu.
Najdete v encyklopedii: Šaty do práce
Mám to hozené nějak naopak – v práci mám ve skříni stabilně jedny
(černé), ale momentálně patery lodičky (ještě červené, žloutkové,
zelené a tmavý tyrkys), do kterých se přezouvám podle ostatního oblečení
a nálady.
Proč v nich nechodím rovnou? Protože se v nich dobře chodí
v práci po rovné hladké podlaze, ale špatně venku po kostkách a za druhé
– jde o boty povrchem citlivější na údržbu a sezónu a chodím hodně
pěšky a MHD.
V zimě přicházím v kozačkách a přezouvám do lodiček odpovídajících
oblečení a náladě.
Ještě jsem s léty vypracovala jednu fintu – do práce si nosím vždy nové
boty na rozchození – při sezení pod stolem a občasném přeběhnutí to je
méně bolestné… (i když při koupi kvalitních bot by si člověk měl
připadat i po několika hodinách jako v bačkůrkách, není to
pravidlem).
-
Jinak za mě taky pantofle NE – ale přezouvání do vzdušnějších kousků
(zejména v zimě) ANO. - Souhlasím (35) Nesouhlasím (0)
Také se přimlovám za černé lodičky, hodí se ke všemu a nebudete
vypadat jako cuchta v pantoflích. Pantofle ve službách bych zakázala –
snižuje to důstojnost personálu a tak i celého podniku.
Souhlasím (16) Nesouhlasím (0)
Souhlasím (15) Nesouhlasím (0)
Souhlasím (12) Nesouhlasím (0)
Pantofle do kanceláře jednoznačně nepatří. Ani žádné druhy domácí
obuvi. Jestli se chcete přezout tak jedině do lodiček jak píše paradigm.
U nás také není nija přísný dress code (košile +dlouhé kalhoty, ženy
sukně minimálně na kolena), ale v pantoflích tam nikoho neuvidíte, to je
prostě hnus.
Souhlasím (11) Nesouhlasím (1)
V současné době řeším naprosto stejný problém. Já pracuji jak
v kanceláři, tak v laboratoři (kde se není nutné prezouvat ani
převlékat do bílého pláště). Někdy trávím celý den v laboratoři,
někdy v kanceláři, někdy přebíhám tam a zpátky, proto si myslím, že
nošení lodiček by nebylo to pravé.
Zatím mne zaujalo pouze toto:
ale jsem si vědoma toho, že k sukni tyto boty nebudou vypadat
moc dobře.
Souhlasím (12) Nesouhlasím (2)
Souhlasím (10) Nesouhlasím (0)
Já mám v kanceláři pod stolem tmavě fialové baleríny s drobnou
mašličkou a ve skříni pak schované „obyč“ lodičky. Vzhledem k tomu,
že ne vždy nosím sukně nebo kalhoty s dlouhými nohavicemi k podpatkům,
přezouvám se většinou do balerín, u kterých nevadí, že mám někdy
i kalhoty akorát na zem.
Když je občas potřeba, abych byla víc za kočku,
přezuju se do lodiček. Jsou obyčejnější a celý den bych v nich venku
běhat nevydržela. Takhle do práce na rovnou podlahu bez kočičích hlav a
kopečků to v nich ale zvládám v pohodě.
Většinou se přezouvám během
podzimních a zimních měsíců, přes léto určitě ne tolik.
Podrtženo sečteno za mne: pantofle určitě ne, a jestli placatou nebo
podpatkovou botu záleží na tom, jaký typ bot nosíte na ven a které pro
Vás budou univerzálnější.
Souhlasím (8) Nesouhlasím (0)
Souhlasím (3) Nesouhlasím (0)
Urcite noste primerenou obuv dress codu. Ja mam v praci jedna vysoky
lodicky, jedny nizsi a do nich se prezouvam. Zaroven ale mam i kozacky na
podpatku, takze proste zalezi, co mam zrovna na sobe.
My mame v ramci pravidel obkekani pantofle nastesti zakazane, protoze nekteri
jedinci drive nosili Crocsy…:-(
Souhlasím (2) Nesouhlasím (0)
Souhlasím (2) Nesouhlasím (0)
Do kanceláře lodičky nebo plná špička – bez paty, v létě boty
letní. Třeba i takové, které už nechci nosit na ulici, ale ještě jsou
dobré a škoda je vyhodit.
Souhlasím (1) Nesouhlasím (0)
Já jsem v posledních pár letech nosila v práci něco takového jako na
přiložené fotce. Nebo někdy taky tmavé látkové balerínky z Gate.
Nepracovala jsem ale ve firmách, kde by se dodržoval nějaký
dress code…
Souhlasím (0) Nesouhlasím (0)
Tohle je poradna, takže otázka-odpověď. Jak teda zní tvůj dotaz? Pokud
nechceš jen odpověď, ale diskuzi o názorech, založ diskuzní téma.
Souhlasím (8) Nesouhlasím (11)
Pokud nevíte, čím obdarovat vašeho muže, napovíme – tričko pod… Celý článek
České zouvání
Hospodyňky nechtějí, aby jim po vydrhnuté podlaze někdo chodil v botách, kterými prošel po poplivaných a jinak zaneřáděných českých chodnících. Nikdo nechce tomu druhému tzv. „našlapat“ a také kamínky v podrážce poškrábat novou plovoučku.
To raději přežije fakt, že má v ponožce díru. Horší je to s odérem, který se po zutí z některých line. Časté to bývá především u řemeslníků. Dalším důvodem je hraní dětí na zemi. Málokterý rodič chce, aby jeho potomek nahradil mop a svým oblečením vytřel pošlapaný kvartýr. A v neposlední řadě si nohy od bot příjemně odpočinou.
Jedinou změnou je nechávání bot na rohožce před dveřmi. Dříve, když šel člověk po schodech, přesně věděl, kdo má jak početnou návštěvu. Pak se na boty zaměřili různí nenechavci, a tak je bezpečnější dávat boty dovnitř.
Za vším hledej Baťu
Zouvání se často považuje za přežitek z doby socialismu, kdy učitelky na chodbách hlídaly, zda je dítě přezuté, tedy zda dodržuje školní řád. Pokud si bačkorky doma žák zapomněl, prožil celé vyučování v ponožkách, ve kterých se po linu na chodbách krásně klouzalo.
 Pošlete nám váš příběh na téma přezouvání na e-mail: [email protected]. Tři nejlepší zveřejníme a odměníme dárky. |
Zvyk však musíme hledat jinde. Na začátku všeho byl český velkopodnikatel Tomáš Baťa, který ve 20. letech minulého století začal ve velkém vyrábět přezůvky za příznivé ceny.
Pantofle nazval domácí obuví a vyrazil do měst s masivní reklamní kampaní, která lákala české nohy na odpočinek v pohodlných bačkorách a vybízela Čechoslováky k ležérnosti. Nic tedy nebránilo masovému rozšíření.
„Baťovy slogany vychvalovaly bačkory rýmovánkami jako Milý je dárek, papučí párek, Noha v teple, nemoc v pekle, Spíš než tretky, dětem trepky, nebo Hned se nám to lépe učí, když vklouzneme do papučí,“ píše v článku z ledna 2011 Naše bačkorová úchylka Petr Zídek z Lidových novin.
„Přezouvání definitivně vyhrálo v šedesátých letech s výstavbou sídlišť. Byty v panelácích byly kolaudovány někdy i dva tři roky předtím, než k nim byly postaveny asfaltové chodníky.
Dojít domů tak znamenalo přebrodit stovky metrů oraniště, což dobře ukazuje film Věry Chytilové Panelstory z roku 1979.
V té době dokonce vládl zvyk nosit si s sebou na návštěvu pantofle v igelitce,“ uvádí Zídek.
A jak se k problému staví odborník na etiketu Ladislav Špaček? Ve své knize Malá kniha etikety píše: „Na návštěvě se nepřezouváme, doba panelákových večírků sedmdesátých let s hromadou bot přede dveřmi je za námi.
Muž v solidním obleku a v ponožkách stejně jako dáma v koktejlkách a bosa vypadají směšně. V obnošených pantoflích nebudou vypadat o nic lépe.
Hostitelé se musejí smířit s tím, že po návštěvě budou muset uklidit, umýt nádobí i vyluxovat.“
Pochodeň zouvání s námi drží Japonsko
V tradici přezouvání však nejsme ve světě sami. Kolegou je nám Japonsko. Český architekt Bedřich Feuerstein, který v roce 1926 odjel do Japonska, kde realizoval řadu projektů, popisuje přezouvání v knize O japonské architektuře:
„Japonská obuv zvaná geta jest horizontální prkénko nesené dvěma vertikálními a je k noze přidržována dvěma šňůrami, které se zachytí v mezeře mezi palcem a ostatními prsty. Tato obuv se nechává buď před domem, neb v předsíni.
Pro chodby v domě je obuv jiná, zóri, téhož principu, ale zhotovená ze slámy. Před vstupem do pokoje nechávají se zóri na chodbě a do pokoje vstupuje Japonec buď bos, nebo v punčochách zvaných tabi. Před každým japonským domem je vidět složená geta návštěvníků.
Je to jako část domu, kus pohyblivé podlahy. Je to část oděvu, která by byla částí domu.“
I když je to realita 20. let minulého století, přesto se tento zvyk stále dodržuje a domácí trepky v žádné domácnosti nechybí. Zajímavostí jsou i speciální pantofle určené pro vstup na toaletu, a to i v pohostinství v japonském stylu. Přezouvání se učí děti již odmala a dodržuje ho stará i mladší generace.
Zouvají se také ovšem v islámských zemích, v některých částech Kanady a ve Skandinávii. Přezouvá se také Slovensko, Maďarsko a někdy i obyvatelé Německa a Rakouska. Samozřejmě bychom našli i další spřízněné duše.
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 28. dubna 2013. Anketa je uzavřena.
Je dobře, že se Češi v práci přezouvají do bačkor?
Server vkanceláři.cz, který se mimo jiné zabývá různými aspekty „kancelářského života“, provedl průzkum na téma přezouvání v práci. Podle jeho zjištění se v českých kancelářích přezouvá plná polovina lidí. Celkem překvapivým zjištěním také bylo, že pokud jde o přezouvání, příliš nezáleží na typu kanceláře ani na pracovní pozici.
Český (zlo)zvyk jménem přezůvky
Ačkoliv nejpočetnější skupinou „bačkůrkářů“ zůstávají běžní pracovníci, přezouvají se i někteří manažeři. Podobné to je s typem kanceláří. Nejvíce si obuv mění ti, kteří mají samostatnou místnost, ale i ti, kteří sídlí ve společné kanceláři, jež není oddělená. Důvod? Větší pohodlí a lepší hygiena. Protože mít celý den na nohou jedny boty není úplně ideální.
Ne každý si může luxus přezouvání dopřát. Existují povolání, kde jsou přezůvky typu pantoflí či jiné otevřené obuvi přísně zakázané. Pro příklad nemusíme chodit daleko, podívejte se třeba do nejbližší banky. Jinde sice nejsou tak přísná pravidla, ale na kolegu v pantoflích by tu koukali přeci jen podivně.
Není nic špatného na tom, aby si člověk udělal pohodlí i v kanceláři, pokud tedy zrovna nemá jednání s klienty. Naopak – nohy to ocení. Nemusí se ale nutně jednat o přezutí typu bačkory.
Pohodlí a hygieně napomohou v podstatě jakékoli pohodlné boty z kvalitního, tedy prodyšného materiálu, nepodceňujte ani ponožky a punčochy.
Ponožky z umělých vláken je lépe nahradit čistou bavlnou, ženám se doporučuje punčochy během dne převléknout.
„Naše chodidla mají největší počet potních žláz v těle. Každá ploska nohy umí vyprodukovat až půl litru potu denně.
Tak si představte, co se asi stane, když je obujete do neprodyšných ponožek a bot z umělé kůže, která nedýchá a kde nemá vlhkost kam unikat. Díky bakteriím, které žijí na našem těle, se začne pot rozkládat, a to způsobuje ono páchnutí.
Uzavřením nohou do bot si vlastně vyrábíme takovou malou továrnu na pach,“ vysvětlila kosmetička Alena Vrbátková v našem článku k tématu pocení nohou:
Čtěte dále: Páchnou vám nohy? Řešení existuje
Přezouvají se i jinde
Odborníci proto pro zdravé nohy doporučují nošení prodyšných bot (celokožených), jejich střídání (stejné boty dvakrát po sobě na nohy nepatří, přes noc nestihnou pořádně proschnout) a právě také přezouvání v práci (nemusíte mít bačkory, ale polobotky, lodičky či jiné elegantní boty).
A nakonec ani v tom přezouvání do přezůvek nejsme zcela sami a není cizinec jako cizinec. Přestože na některé zahraniční pracovníky mohou naše návyky působit směšně, najdou se národy, které se zouvají ještě častěji než Češi. Typickým příkladem je Japonsko.
Tady mají speciální přezůvky i na záchod a přezouvají se jak při příchodu do divadla, tak do některých restaurací. Bez údivu nad českým (zlo)zvykem zůstanou také skandinávské národy a někteří Středoevropané.
„Pracujete-li tak ve firmě se Slováky nebo Rakušany, je možné, že i oni budou nosit přezůvky,“ uvádí portál vkanceláři.cz.
Čtěte dále: Pocení je normální. Ale ne litr a půl za hodinu
Použité zdroje: TZ vkanceláři.cz
Zouvat se v práci? Absolutně vyloučeno | Noviny
Podle odborníka na etiketu Ladislava Špačka je přezouvání na návštěvách již pomalu na ústupu. A přezouvání v práci je podle něj to samé jako chodit tam v trenýrkách.
* LN Kde se podle vás vzal český zlozvyk zouvat se na návštěvě z bot?
Bezpochyby to souvisí s tím, jak se upouštělo od formálního oblečení při běžných návštěvách. Za první republiky si muž bral na návštěvu oblek, hůlku a klobouk, žena kostým nebo šaty.
Stát někde v obleku a v ponožkách nebo v šatech a punčochách by byla dost bizarní situace. Jakmile se začalo chodit neformálně, pak už ten prudký kontrast nohy v ponožkách nebo papučích a oblečení mizel.
Jistě to souviselo také s tím, že u nás nebyl dostatek kvalitních koberců a úklidových prostředků.
* LN Do které doby byste rozšíření tohoto zlozvyku datoval?
Do šedesátých a hlavně sedmdesátých let. To byly doby panelákových večírků, kdy jste šel nahoru po schodech a viděl, kolik má kdo hostů, protože se boty dokonce nechávaly za dveřmi.
* LN Myslíte, že se to za posledních dvacet let nějak změnilo?
Mám dojem, že se to pozvolna zlepšuje. Nevzpomínám si, že by mi někdy někdo dával najevo, že se mám jako host zout. Naopak všichni s lehkým úsměškem říkají, samozřejmě se nezouvejte. Když mám doma hosty, tak se před jejich příchodem sám obuji, abych je nestresoval svými pantoflemi.
* LN Je větší nezdvořilost se jako host zeptat, zda se mám zout, nebo jako hostitel k tomu příchozího sám vybídnout?
Etiketa nás učí především empatii a vzájemné ohleduplnosti. Jestliže jdu navštívit někoho, kdo bydlí na okraji oraniště a je období dešťů, pak bych se měl při vstupu formálně zeptat, zda se nemám zout.
To je ale výjimečná situace, jestliže je normální den, kterých je v roce 340, pak bychom měli s jistou dávkou samozřejmosti vstoupit dovnitř a pouze se nějakým tázavým posunkem či gestem ujistit o tom, že hostitel je srozuměn s tím, že se zouvat nebudeme.
* LN Je z hlediska etikety horší nechat někoho chodit v ponožkách, nebo mu nabízet pantofle pro hosty?
Obojí je špatně. Nosit něco, co už měl na noze někdo jiný, to návštěvě ke klidu a důstojnosti nepřidá. Nabízet takové ty putovní obnošené pantofle po členech rodiny mi přijde nehygienické, odpuzující a nedůstojné.
Je to horší než ho nechat chodit bos. Pokud ale nemáme koberce, tak si chozením bez bot zaděláváme na nastydnutí, nehledě na to, že jsou lidé, u kterých je skutečně pro všechny přítomné lepší, když si boty nechají.
* LN Vidíte nějakou souvislost mezi přezouváním návštěv a tím, že u nás se musejí žáci přezouvat ve škole do domácí obuvi?
Bezpochyby je to součást výchovy, která nese své plody, když děti dospějí a založí vlastní domácnost. Dokonce si vzpomínám, že když jsem chodil na třídní schůzky svých děti, tak se museli zouvat i dospělí.
Ředitel školy, zřejmě naprosto neschopný manažer, nebyl asi schopen zajistit, aby uklízečka dvakrát do roka vytřela podlahu místo ve čtyři odpoledne až v devět večer nebo ráno v šest.
Byl to pro mě úplný vrchol v deklasování lidské důstojnosti.
* LN Mnozí lidé, jak je třeba vidět i v naší redakci, považují za normální se do domácí obuvi přezouvat i v práci. Jak se na to díváte?
Jde o pokračování tohoto nešvaru. Do práce si nechodím odpočinout a měl bych se oblékat podle nějakého dresscodu. Když jednám s klienty nebo jdu na úřad, tak přece nemohu mít na sobě sandály nebo papuče, ale obuv, která ladí se společenským outfitem.
Přezouvat se do bačkor v práci je to samé jako tam chodit v trenýrkách. V kanceláři, v úřadě či ve firmě by to mělo být absolutně vyloučené.
Když jsem pracoval dva roky v televizi, tak se tam také objevilo pár kolegů v sandálech, ale ti byli na posměch všem.
* LN Nedokážeme tedy rozlišovat privátní a veřejné?
Spíše bych řekl, že to souvisí s tendencí k ležérnosti, která se projevuje v posledních desetiletích. Muži přestávají nosit vesty a pod zhoubným vlivem prezidenta Obamy také kravaty, dvouřadová saka skoro vymizela.
Lidé si myslí, že ležérnost mohou praktikovat všude, že do divadla mohou v džínech a ve svetru či na koncert v košili.
Přestávají tak vnímat hranici společenské odpovědnosti vůči okolí a také vůči svému vlastnímu prožitku: to, jak jsem oblečen, přece umenšuje nebo potencuje můj zážitek z kulturní akce.
Ze zimních na letní: Na co si dát pozor při přezouvání pneumatik svépomocí?
Řidiči se začínají objednávat do pneuservisů na přezutí auta ze zimních na letní pneumatiky. Povinnost mít v případě nepříznivého počasí na voze zimní pneumatiky, končí 31. března. Pokud máte obě sady na discích a k tomu také potřebné nářadí, můžete si kola vyměnit i svépomocí.
Automechanik Luboš Uherka ve kladu pneumatik upozorňuje, že je běžné nechat si v servisu měnit celá kola s disky: „Stává se to novým trendem, je to pro lidi jednodušší,“ říká.
Na co si dát pozor?
A právě proto si spousta lidí přezouvá pneumatiky doma. Je bezpečné to dělat opakovaně, aniž by navštívili servis? „Není to úplně ideální, kolo se nedobře utáhne, může dojít k fatálním problémům na silnici, jako je upadlé kolo,“ varuje automechanik.
Pokud při přezouvání měníte pouze pneumatiku, je vyvážení kol automatické. V případě výměny celých kol je ale už doporučováno jejich vyvážení. To by motoristé rozhodně neměli podceňovat a nevyvážené kolo na auto vůbec nedávat. Může totiž dojít k nebezpečné situaci. Běžný člověk, který si kola přezouvá sám, není schopen určit, kam závaží na kolo patří. K tomu je potřeba speciální vybavení.
A samotný zvedák má také svá rizika: „Není jedno, kde auto zvedáte. Na autě jsou zvedací body, za které musí být zvednuté. Nedáte-li si na to pozor, může dojít k poškození auta nebo k jeho spadnutí ze zvedacího zařízení,“ upozorňuje Luboš Uherka.
Vyplatí se dojíždět zimní pneumatiky?
Jestli máte na autě obuté zimní pneumatiky se vzorkem kolem 4 mm, můžete je dojet, pokud jezdíte převážně ve městě, například do práce, na nákupy nebo vozíte děti do školy. Pokud jezdíte na dálnici nebo běžných silnicích a auto používáte k práci, vyplatí se pneumatiky letní. V létě se zimní pneumatika přehřívá, je hlučnější a má delší brzdnou dráhu. Navíc zvyšuje spotřebu auta.
Ani celoroční pneumatiky nejsou ideální řešení, a to zejména pro zimní období. Když napadne sníh, jsou její vlastnosti podle automechaniků ve srovnání s klasickou zimní pneumatikou nesrovnatelné, a to prakticky ve všech parametrech. Při jízdě po namrzlé, zasněžené silnici s teplotami pod nulou se totiž celoroční pneumatika chová úplně jinak než klasická zimní.
Záleží na tom, jak pneumatiky skladujete?
Pokud skladujete pneumatiky doma na discích, nezáleží na tom, jestli je máte položené na sobě nebo stojí vedle sebe. Jinak je tomu u pneumatik bez disků. Ty byste měli skladovat nastojato a čas od času je pootočit. Měly by také být v místnosti, kam nesvítí pravidelně slunce, zabráníte tak jejich stárnutí.
Myslete na to, že auto se vozovky dotýká pouze čtyřmi plochami velikosti dlaně, ať už v létě, nebo v zimě. Takže kvalitní a dobře připravené pneumatiky jsou základem bezpečné jízdy.
Jak se zbavit smradu z bot? Pomůže vodka se solí a dezinfekce na ruce
Smrad z bot je opravdu nepříjemný. Smrad z nohou je velice nepříjemný pro široké okolí. V době, kdy se nám počasí střídá jako splašené, se lehce stane, že se nám nohy v neprodyšných a teplých botách zpotí. Jak smradu zabránit? Důležitá je prevence. Diskuze(0) Zavřít diskusi Zkopírovat odkaz na tento článek
V zimních měsících dáváte velký pozor na to, aby vám nebyla zima od nohou. Jinak by bylo jasné, že dříve nebo později chytíte nějaký nepříjemný bacil. Snažíte se oblečení vrstvit a nepromrznout, proto raději zvolíte neprodyšnou obuv a teplé ponožky. Když se po celém dni doma vyzujete, je to tedy síla. Celý byt zalije páchnoucí a nepříjemný pot. Jak se proti zápachu tedy bránit?
Někdy je to pořádná síla.
Prevence zápachu
Nejdůležitější částí cesty za nepáchnoucíma nohama je prevence a přezouvání. Pokud vám to vaše zaměstnání dovolí, pořiďte si na přezutí pantofle. Vaše nohy budou zdravější, předejdete plísni a noha se vám v botě nestihne zpotit.
Měli byste si pořídit alespoň dvoje zimní boty, které budete každý den střídat. Boty tak dostanou šanci pořádně vyschnout a odpočinout si.
Na dezinfekci stačí jen alkohol s citrónem.
Očista bot
Když bota začne zapáchat, potřete vnitřek dezinfekcí na ruce a nechejte přes noc působit. Může to znít jako výmysl, ale tento trik dává smysl. Nejenže je důležité zbavit se nepříjemného zápachu, ale je také podstatné, abyste zabili bakterie žijící ve vašich botách. Je důležité pak boty nechat pořádně vyschnout.
Dezinfekce s alkoholem
V zaměstnání bychom se měli přezouvat.
Centra pro kontrolu a prevenci onemocnění doporučují používat dezinfekční prostředek na bázi alkoholu, který má nejméně 60 %. Výzkum ukázal, že tyto dezinfekce jsou účinnější při zabíjení bakterií.
Do rozprašovače vymačkejte celý citron a smíchejte ho s decilitrem vodky. Poté směs do boty nastříkejte a nechejte vyschnout. Zápach bude tatam.
Pomůže i vodka se solí
Každému se potí nohy jinak.
Sůl také dobře pohlcuje zápach. Zkuste ji do boty nasypat a nechat den působit. Můžete ji přidat do již připraveného rozprašovače s alkoholem. I esenciální oleje pomohou v boji proti zápachu. Botu dokonce provoní.
Diskuze(0) Zavřít diskusi Zkopírovat odkaz na tento článek
Článek je zařazen v: boty , botník , noha , nohy , bota , předsíň , chodba , smrad , úklid , zápach , bakterie , jaknato , citron , vodka , dezinfekce , jistota
"Myslím, že tyto navázané vztahy už jsou dlouhodobé"
Jak Vás napadlo hostit?
Na informační schůzce pro rodiče studentů odjíždějících na exchange jsme se dozvěděli, že YFU studenty nejen vysílá, ale i přijímá. Do té doby jsme o možnosti dlouhodobého hostování vůbec nevěděli.
Když pak ze strany YFU padl nezávazný dotaz, zda někoho nechceme hostovat i my, s manželem jsme se na sebe podívali a řekli si: „A proč vlastně ne? Nemáme jediný důvod, proč bychom nemohli hostovat. Máme volnou postel, když synek odjíždí.
A když se nějaká rodina někde na druhém konci světa postará o něj, proč my bychom se zase nepostarali o jiného studenta, který přijede do Čech?“
Koho jste si vybrali?
Moje osobní podmínka bylo děvče. Moc jsem si přála hostovat studentku, protože máme dva syny a mě lákalo vyzkoušet si jaké to je mít „dceru“.
A protože syn odjížděl do Uruguaye, říkali jsme si, že recipročně chceme někoho z Latinské Ameriky. Nakonec k nám přijela Ana Paola, osmnáctiletá studentka z Mexika.
A letos hostíme Cande z Argentiny, která pomáhá v YFU jako stážistka. Je tady v době jejích letních prázdnin mezi dvěma ročníky vysoké školy.
Jak hoštění probíhá?
Když se rodina rozhodne hostovat, vyplní o sobě všechny možné údaje včetně toho, jak tráví čas, zda má nějaká domácí zvířata apod. Zástupce YFU dorazil k nám domů a my se mohli v klidu doptat na všechno, co nás zajímalo.
YFU zase chce vědět, kdo všechno jsou členové domácnosti, zda všichni s hostováním souhlasí, v jakých podmínkách bude student žít atd.
No a pak jsme dostali informace o studentech, kteří přijíždějí a měli možnost si vybrat, kdo by se nám líbil a kdo by se k nám hodil.
Co starost o studenta/stážistu obnáší?
Hostování zahraničního studenta vyžaduje nejvíc zařizování na počátku pobytu, pak, když se věci zajedou, už hostování neklade nějaké mimořádné požadavky. První dny je potřeba se studentem vyřídit přihlášení k pobytu na cizinecké policii, pomoci s koupí české SIM karty a průkazky na MHD. Pak je dobré zajít se studentem do školy, kterou mu YFU domluvilo. Student se potřebuje seznámit s třídním učitelem, se svými předměty a rozvrhem, pochopit, jak škola funguje, objednat si obědy ve školní jídelně apod. První týden je potřeba počítat s tím, že student potřebuje vaši pomoc, než se zorientuje. Nezná, jak to chodí v zemi, ve městě, s dopravou a koneckonců hlavně ve vaší domácnosti. Čím konkrétněji vysvětlíte pravidla, jak rodina funguje, tím jednodušší to pro vás i pro studenta bude. Nezapomeňme, že některé věci, které považujeme za samozřejmé, studenti z jiných kontinentů ani neznají (např. přezouvání do bačkor). Tohle ale platí i naopak, jsou věci, které oni považují za samozřejmé a nás překvapí. My jsme stanovili pravidla na komunikaci (např. na všechno se ptej, nic nepředpokládej a mluv vždy pravdu, jakkoliv bude nepohodlná), na večerní příchody, na návštěvy, pravidla na domácí práce – rozdělení běžných domácích povinností se týká i zahraničního studenta, a také pravidlo zákazu používání mobilů u společné rodinné večeře či oběda. Během každodenního života běží věci svým tempem, studenti si brzo najdou svůj režim – škola, hodiny češtiny, noví kamarádi, kroužky. Je dobré maximálně je zapojit do rodinného života, všude je brát s sebou, třeba na návštěvy k prarodičům, i když kvůli jazykové bariéře si ze začátku moc nepopovídají. Studenti hlavně potřebují váš zájem, čas si s nimi sednout, vyslechnout jaký měli den a zda je něco netrápí. Prostě jako s vlastními dětmi.
Je hoštění čistě příjemná záležitost?
Lidé se nás hodně ptají, zda nám nevadí cizí člověk doma, zda to nějak neomezuje rodinný život. To se může stát, když máte doma někoho na týden. Ale student, který je s vámi na dobu 10 měsíců, po dvou, maximálně po třech týdnech přestane být tím cizím elementem a opravdu se stane členem rodiny a přestanete ho vnímat jako někoho, kdo tam nepatří. My si nejvíc užíváme večery, kdy se nám společná večeře protáhne někdy i na pár hodin a probíráme, jak se žije u nás a jak v zemi našeho studenta. A pak rodinné výlety, kdy se díváte na svou zemi novýma očima, vysvětlujete věci, o kterých vás nikdy nenapadlo přemýšlet. Začnete často vnímat, v jak skvělé zemi žijeme – čtyři roční období, bezpečnost, žádná extrémní chudoba, perfektně fungující veřejná doprava, obědy ve školách, skvělé jídlo, sportovní a cestovatelské možnosti. Protože naše studentky jsou z Latinské Ameriky, zažíváme střet kultur v přístupu k rodině, práci a životnímu tempu. Pro mě osobně je to nastavené zrcadlo – jak se kolikrát honíme v práci a už nezbývá tolik času na setkání v širším rodinném kruhu. Latinos a teenagers obecně moc neplánují, naše studentky byly ze začátku v šoku, že máme naplánované víkendy na několik týdnů dopředu. Přemýšlím, zda nám hostování něco vzalo. Snad jen, pokud jste dle českých měřítek průměrně sportovní rodina, počítejte, že musíte trochu ubrat. Latinos studenti nemají ve své zemi takové podmínky jako my, aby pro ně bylo samozřejmostí ježdění na kole, dlouhé pěší výlety, sjezdovky, brusle, běžky atd. Rádi si zkusí různé sporty i další aktivity, ale tempo jim zkrátka musíte přizpůsobit.
Kdo s nápadem hoštění přišel a jak se na to díval zbytek rodiny?
Na hostování jsme se s manželem shodli rychle. Úplně nadšený z toho nebyl náš tehdy patnáctiletý mladší syn, ale nakonec souhlasil, že to společně zkusíme. Jeho vztah s Anou Paolou prošel mnohými peripetiemi, od počátečního oťukávání a zvědavosti, přes ignoraci z nedostatku společných témat, až po hezký „sourozenecký“ vztah se srandičkama, vzájemným hecováním a svěřováním.
Vznikají při komunikaci nějaká nedorozumění?
Nedorozumění určitě vznikají, to je přirozené a bez nich by to byla nuda. Nejčastější jsou to taková ta malá jazyková – např. Cande minulý týden připravovala hovězí empanadas a použila náplň dózy, na které bylo napsáno „moučka“. Takže jí těsto lepilo, protože zkrátka místo mouky pracovala s cukrem. V takových případech si vysvětlíme jemné jazykové rozdíly a pořádně se zasmějeme (mimochodem, empanadas s hovězím a mírně nasládlou chutí můžeme vřele doporučit. Je to sice dost neobvyklé, ale rozhodně ne špatné). Pak jsou tu nedorozumění vyplývající z odlišných očekávání – tam je potřeba dobře nastavit počáteční pravidla, vysvětlovat, ale také se hodně ptát na život studenta u něj doma. Zjistíte totiž, že vůbec nemusí chápat, co se po nich chce. Měli jsme štěstí, že obě naše studentky se nebály kdykoliv na cokoliv zeptat, takže se každé nedorozumění brzy vyřešilo.
Jaký je Váš nejoblíbenější hostící zážitek?
Nechceme vybírat jeden nejoblíbenější zážitek.
Zážitkem je totiž celý rok, skládající se z drobných malých střípků, zdánlivě obyčejných – společné vaření, sbírání hub a borůvek, nákup a zdobení vánočního stromku, vybírání jména pro vánočního kapra ve vaně, návštěvy dalších YFU studentů a českých spolužáků u nás doma, popletená česká slovíčka, úvahy nad noční oblohou, která je pro každou polokouli jiná, společný poslech oblíbené hudby, hraní „stupidních“ dětských her ve třech různých jazycích, …. a takto by se dalo pokračovat.
Doporučili byste náš hostitelský program?
Hostování zahraničního studenta každému vřele doporučuji. Celá rodina dostane příležitost vystoupit ze zajetých kolejí, dělat něco spolu ale trochu jinak, něco si uvědomit, možná i přenastavit. Musíte jen zůstat otevření a naslouchající. Vyžaduje flexibilitu, toleranci a klidný přístup.
A někdy zase naprosto jasnou a nekompromisní instrukci. Troufám si tvrdit, že hostování posune člověka víc než deset kursů osobního rozvoje.
A aniž si to uvědomíte, ovlivníte nepřímo myšlení širší rodiny a přátel kolem vás, stanete se do určité míry vzorem, který třeba bude chtít následovat někdo další.
Jak se vyvíjí Váš vztah s Anou Paolou po ukončení jejího pobytu v ČR?
S Anou Paolou jsme v kontaktu přes sociální sítě, máme skupinu na WhatsAppu, čas od času se spojíme přes skype a probereme co je nového v našich životech. A když všechno půjde podle plánu (což je ovšem u Latinos až do jeho uskutečnění vždy nejisté), Ana Paola přijede na začátku léta do Prahy. Skoro na den přesně dva roky po ukončení svého exchange pobytu. Že bude bydlet „doma“ je jaksi „samozřejmě samozřejmé“. Stejně tak náš syn Honza letěl zpátky za svojí hosting rodinou do Uruguaye, aby s nimi strávil loňské Vánoce a Silvestra. Určitě budeme chtít být ve spojení i s Cande, a doufáme, že i s ní se dříve nebo později znovu uvidíme. Myslím, že tyto navázané vztahy už jsou dlouhodobé. Vždycky budeme zvědaví na to, jak plyne život našich svěřenců.
Odkazy
- Hostitelská rodina
- Staňte se hostitelskou rodinou
- Studium v zahraničí
- Zážitky studentů
- Často kladené dotazy
Přehled tisku
Komentáře českého tisku se věnují dočasným omezením, která zřejmě budou platit pro obyvatele České republiky hledající po rozšíření Evropské unie práci ve zbývajících členských státech.
Sedmileté přechodné období, po které by se lidé z nových členských zemí nemohli volně ucházet o práci v unii, požadují především Německo a Rakousko.
Právě tyto dva státy přímo sousedící s kandidátskými zeměmi mají totiž strach z přílivu levné pracovní síly.
Autor komentáře Lidových novin se pozastavuje nad vyjádřením ministra zahraničí Jana Kavana. Šéf české diplomacie totiž uvedl, že prosazování sedmileté výjimky může ovlivnit postoj veřejnosti k Evropské unii.
Obyvatelé České republiky by se pak podle něj v referendu mohli vyslovit proti vstupu země do evropské patnáctky, píší Lidové noviny. Kavanova výhrůžka nemá valnou logiku.
Hrozit Bruselu kvůli „pracovní“ výjimce odmítnutím vstupu je stejně absurdní, jako kdyby student při přijímacím řízení na vysokou školu vyhrožoval zkoušejícím, že když hned nedostane kolej s ledničkou a kávovarem, nemusí na školu vůbec nastoupit,“ uvádí se v komentáři Lidových novin.
Gesto ze švédského Nyköpingu, kde ministři zahraničí členských a kandidátských zemí jednali o rozšíření EU, tak mělo podle autora komentáře posloužit v předvolebním klání a ukázat českým voličům, že ministr Kavan „má ramena“.
Také komentář Mladé fronty Dnes hodnotí stanovisko ministra Kavana negativně. Autor komentáře v řadě prohlášení politiků postrádá analýzu toho, zda Češi mají vůbec o práci v zemích EU zájem. „Postup našich politiků by se měl opírat o tato zjištění, a ne o pohled na blížící se volební datum,“ dodává Mladá fronta Dnes.
Naopak s postojem českých diplomatů souhlasí autor komentáře deníku Právo.
„Je to jako by si manželé Müllerovi pozvali na návštěvu Novákovy a nutili je přezouvat se do bačkor, zatímco oni sami si v bytě klidně chodí v polobotkách.
Jako by jim k jídlu podali nemaštěné nudle a sami si pochutnávali na bifteku. Jako by jim načepovali vodu z vodovodu a sami si otevřeli šampaňské,“ píše deník Právo.
Německo má zájem o české profesionální řidiče. Dopravci proto po vstupu do Evropské unie očekávají hromadný odchod nejlepších lidí k německým firmám. Německé firmy se potýkají s nedostatkem řidičů v kamiónové dopravě a podle některých informací se tamní firmy snaží již dnes získat pracovní povolení pro tisíce zaměstnanců z východních zemí.
Informují o tom Lidové noviny. Německá vláda údajně zvažuje vydání takzvaných zelených karet pro řidiče. „Z průzkumu Mezinárodní unie silniční dopravy vyplývá, že jen v Německu chybí na trhu přes 8000 kvalifikovaných profesionálních řidičů v kamiónové dopravě,“ řekl Lidovým novinám tajemník sdružení autodopravců Česmad Martin Špryňar.
„Odlivu nejlepších českých řidičů za většími platy se skutečně obáváme,“ dodal. Autodopravci mají údajně signály, že se Německo chystá nabídnout řidičům zvláštní víza podobně jako počítačovým odborníkům.
Člen představenstva Česmadu Robert Krigar Lidovým novinám sdělil, že se Česmad snaží o jednání s německou stranou, aby zjistil, jaká konkrétní opatření Německo připravuje.
Nový ministr obrany Jaroslav Tvrdík připravuje ve svém úřadu rozsáhlé personální změny. S odvoláním na důvěryhodné zdroje to uvádí Mladá fronta Dnes. Z postu personálního náměstka má být podle deníku odvolán Prokop Dolejší a také ministerští poradci Vladimír Šuman a Pavel Štrůbl zřejmě opustí své funkce.
Tvrdík ale zatím odmítl zprávy o chystaných personálních změnách komentovat s tím, že teprve tento týden bude s jednotlivými pracovníky ministerstva o jejich dalším působení v úřadu hovořit. Přesto Mladé frontě Dnes potvrdil, že se jeho poradcem stane bývalý náčelník armádního generálního štábu a později prezidentův poradce Karel Pezl.
V kuloárech českého a litevského ministerstva obrany se již také hovoří o tom, že by velvyslanec v Litvě Štefan Füle mohl ve funkci prvního náměstka na ministerstvu obrany nahradit Jaromíra Novotného, který se zřejmě stane novým velvyslancem v Indii.
Tvrdík zatím nechtěl uvést ani jméno člověka, který obsadí místo ekonomického náměstka, tedy funkci, kterou on sám zastával do nedávného jmenování ministrem. Mladé frontě Dnes však přesto prozradil, že na toto místo nepočítá s člověkem z ministerstva ani generálního štábu. „Půjde o špičkového experta prosperující firmy.
O jeho jmenování však rozhodne to, zda projde bezpečnostní prověrkou,“ uvedl Tvrdík. Podle deníku se další personální změny očekávají také na místech právníků a obchodníků akvizičního úřadu, jejichž práci Tvrdík dříve ostře kritizoval.
Premiérovi poradci Miroslav Šlouf a Jaroslav Sup podle Mladé fronty Dnes nabízeli před osmi lety krajanům v Jihoafrické republice zprostředkování nákupu nemovitostí od zkrachovalé společnosti H-System. Podle deníku jde o další důkaz napojení vlivných osob na projekt, který od klientů a bank „vytahal“ více než dvě miliardy korun.
Oba poradci premiéra Miloše Zemana byli podle Mladé fronty Dnes ve vedení společnosti Cité, která v Jihoafrické republice nabízela krajanům pomoc při návratu do vlasti. Součástí nabídky bylo i zprostředkování nákupu nemovitostí, a to i od H-Systemu, uvádí deník s odkazem na výpovědi krajanů, členů africké mise a představitelů firmy Cité.
Cestu do Jihoafrické republiky podle listu organizovala krátce před svým krachem Banka Bohemia. Firma Cité přitom prý byla její dceřinnou společností. Kromě Šloufa jel v roce 1993 podle deníku do jížní Afriky také viceprezident Banky Bohemia František Vostřák a bývalý poslanec Liberálně sociální unie Tomáš Štěrba. Stavební společnost H-System vznikla v roce 1993.
S více než 1100 klienty uzavřela smlouvy o výstavbě a převodu bytů či domků. Klienti firmě zaplatili za bydlení, které měli získat do dvou až tří let. Na podzim roku 1997 ale H-System zkrachoval.
V souvislosti s H-Systemem se v posledních dnech objevilo několik balíčků s výbušninou, které neznámý pachatel rozeslal nejvyšším představitelům této firmy, uvádí Mladá fronta Dnes.
Bývalý majitel Poldi Kladno Vladimír Stehlík chce vrátit část svého majetku na Rožmitálsku (okres Příbram). Žaluje proto správkyni konkursní podstaty své firmy Bohemia Art Jarmilu Veselou. Z prvního jednání okresního soudu v Příbrami, které se mělo uskutečnit v pondělí, se však Stehlík omluvil. S odvoláním na předsedkyni soudu Vlastu Cízlovou to uvádí deník Právo.
Podle deníku bude soud pokračovat 28. května. Firma Bohemia Art vznikla podle internetové verze obchodního rejstříku v říjnu 1990 a měla základní jmění 140.000 korun. V privatizaci získala řadu podniků, na jejichž koupi si podle Práva vzala úvěry v celkové výši 322 miliónů korun. V roce 1997 však na ni soud prohlásil konkurs.
Stehlík ale podle deníku tvrdí, že se zařazením některých položek do konkursního řízení firmy Bohemia Art souhlasil jen proto, že byl ve špatném zdravotním stavu po pobytu ve vazební věznici. Nové vlastníky přitom mají například Zbrojovka Březnice, Agrostrojírny Rožmitál a rožmitálská truhlárna, uvádí Právo.
Stehlík koupil prostřednictvím firmy Bohemia Art mimo jiné i společnost Poldi, ale z kupní ceny 1,75 miliardy korun uhradil jen miliardu. Společně se synem Markem byl v roce 1996 obviněn kvůli zadržování sociálního a zdravotního pojištění zaměstnanců. Oba poté strávili čtyři měsíce ve vazbě.
V té době Vladimír Stehlík rezignoval na místo generálního ředitele Poldi a syn Marko po propuštění z věznice převedl rodinný podíl v Poldi na společnost ProWin, připomíná deník Právo.
Z hutní společnosti Vítkovice se v minulých letech ztratilo při podezřelých finančních a majetkových operacích půl miliardy korun. Informuje o tom Mladá fronta Dnes. Podle deníku tak za kritickou situaci firmy patrně nemůže pouze neschopnost tehdejších manažerů, ale také tunelování.
Vítkovice například v letech 1993 až 1997 zaplatily 12,5 miliónu marek lichtenštejnské firmě Nalko za údajnou poradenskou činnost. O této činnosti však v záznamech Vítkovic nejsou žádné zmínky. Firma Nalko podle Mladé fronty Dnes funguje jen jako poštovní schránka.
Nynější vedení Vítkovic má podezření, že posílání peněz na její účty u bank ve Vaduzu bylo jen zástěrkou pro vysávání peněz. Předběžnou smlouvu smlouvu o spolupráci s firmou Nalko podepsal v roce 1992 někdejší ředitel firmy Vítkovice-export Roman Hradil. „Kromě předběžné smlouvy jsme o spolupráci s firmou Nalko nenašli žádné doklady.
Nikdy nepřišla faktura s rozpisem vykonaných prací, nikdo z Vítkovic ani dceřiné firmy si nepamatuje, že by od firmy Nalko viděl konkrétní materiály. Vždy přišla jen žádost o vyplacení peněz,“ cituje Mladá fronta Dnes nejmenovaný zdroj blízký vedení Vítkovic. Roman Hradil však namítá, že na vztazích s Nalkem nebylo nic neobvyklého.
Podle něj existují jasné doklady, které prokazují, co firma Nalko pro Vítkovice dělala. „Všechny dokumenty včetně faktur jsem předal před dvěma lety při svém odchodu z Vítkovic,“ sdělil listu. Policie tento případ již asi rok vyšetřuje. Interpol našel zástupce lichtenštejnské firmy, kteří spolupracovali s Vítkovicemi.
Podle státního zástupce Tomáše Figury česká strana požádala lichtenštejnské orgány o výslech zaměstnanců Nalka, uvádíMladá fronta Dnes.
Vnuk generála George Smitha Pattona Robert zavítal v pondělí do Plzně, aby na vlastní oči spatřil místa, která v květnu roku 1945 osvobozoval jeho dědeček. „V České republice jsem poprvé. Cítím se tu velmi dobře, Plzeňané mě hezky přijali.
Samozřejmě řeknu všem v Americe, jak jsou v Plzni Američané vítáni,“ řekl deníku Právočtyřiačtyřicetiletý Robert H. Patton. Do Plzně přijel i proto, aby zde představil a společně s plzeňským primátorem Jiřím Šnebergerem pokřtil svoji novou knihu s názvem Životní příběh generála George Smitha Pattona a jeho rodiny.
„Je to informativní kniha o celé rodině Pattonů. Psal jsem ji jako dílo historické, ale není míněna jako učebnice. Doufám však, že čtenáře pobaví i poučí.
Je spíše o lidech, obsahuje charakteristiky postav, je o touze mého děda generála Pattona být nejlepší,“ přiblížil knihu autor, který v současnosti žije ve městě Darien v americkém státě Connecticut, kde se živí jako spisovatel. Na svém kontě má již čtyři romány, sága rodu Pattonů je jeho první historickou knihou.
Když Robert Patton psal Životní příběh, byl nucen prostudovat dobové materiály, z nichž se dozvěděl mnoho nového. „Nejvíce mě zaujal dopis, ve kterém se generál Patton svěřuje, že operace, při které jeho vojska osvobodila Plzeň, byla pro něj nejdůležitější. Byl nesmírně hrdý, že mohl být součástí osvobozování,“ sdělil Patton deníku Právo.
Královnou perníkového království se v Pardubicích stala místní perníkářka Jana Syrůčková, píše České slovo. Jejím korunováním a udílením glejtů, které své majitele opravňují vyrábět a prodávat perník po celý rok, skončil první ročník pardubických slavností perníku.
O titul královny se ucházelo 22 perníkářek z celé České republiky. Každá z nich před několika dny připravila a ozdobila jedno perníkového srdce. O vítězce pak rozhodli návštěvníci úterních slavností svými hlasy.
Nejvíce se jim zamlouvalo srdce s reliéfem pardubického zámku, píše České slovo.