Jak jste se stala spisovatelkou?
S Halinou Pawlowskou jsme se setkaly u příležitosti její besedy a autogramiády v Sunny Canadian School v Jesenici. Rozhovor vznikl na základě našich otázek i dotazů studentů, kteří byli na známou spisovatelku skvěle připraveni. O tom, za jakých okolností vznikla škola, kde žáci studují polovinu hodin v češtině a polovinu v angličtině, si můžete přečíst ve článku Matka založila pro dceru vlastní školu.
Byla jsem zvyklá psát, protože mi na škole dali zadání a já psala ráda. Pak jsem byla v kavárně Slavia. Přišel ke mně takový kluk a říká mi, že mám dobrý smích. Pak se mě zeptal, kam chodím na školu. Říkám, že asi půjdu na žurnalistiku. Doporučil mi, abych šla na FAMU, na scénáristiku, protože tam se píše. Vůbec jsem nevěděla, že taková škola existuje.
Nicméně mě vzali a začala jsem tam chodit. Když jsem byla ve třetím ročníku, tak za mnou přišla taková holka, která mi říká: „My jsme spolu chodily na jazykovku. Já si tě pamatuju. Někdo mi řekl, že píšeš povídky a já jsem se rozhodla, že budu vydavatelka.
Nemáš nějakou knížku, že bychom začaly?“ Dala jsem jí přečíst jednu filmovou povídku a ona se rozhodla, že to vydá.
Měla jste hned na začátku úspěch?
Knížka se prodávala. Svaz spisovatelů mě dokonce vyslal na knižní veletrh do Německa. Šla jsem na autorské čtení v rámci veletrhu, kde byla spousta lidí. Měla jsem jít do místnosti, která byla úplně narvaná klukama mezi čtrnácti a sedmnácti lety. Nebyl tam nikdo jiný. Z mého úhlu pohledu žádný dospělý člověk a žádná žena.
Měla jsem tam číst svoji knížku, která byla určená spíše mladým ženám. Nejdřív jsem to odmítla číst. Vydavatelka mi na to řekla, že máme placený čas. Začala jsem číst. Když jsem byla asi na druhé stránce, tak se ti kluci překvapivě začali smát. Popisovala jsem, jak mi rostla prsa, což je zřejmě pobavilo.
V tu ránu, jak se začali smát, udělali všichni novináři nálet. Do té doby se totiž nikdy nestalo, že by se někdo začal smát při autorském čtení. Okamžitě jsem byla v německé televizi jako talent z České republiky. Šlo to velmi rychle jenom díky tomu, že se ti kluci smáli.
Proč tam ti kluci vůbec byli? Byli z nějakého učňáku, a to bylo jediné místo, kde si mohli sednout. Vlastně způsobili, že jsem se stala mezinárodní spisovatelkou. Náhoda hraje někdy velkou roli.
Jakým způsobem píšete?
V každém období to mám trochu jinak. Teď píšu mezi jedenáctou a druhou v noci. Mám rituál. Pustím si Prima LOVE. Úplně nejvíc mě inspirují Sběratelé kostí a Myšlenky zločince. Jenom to poslouchám, abych nebyla sama v tichu. Měla jsem zase období, kdy jsem psala od devíti ráno. Pak mám období, že mám smlouvu a musím něco odevzdat.
Vždycky si totiž myslím, že mám strašně moc času a potom nemám žádný. Takhle to bylo i na škole, kde jsme museli odevzdávat stopadesátistránkový scénář. Měli jsme ho odevzdat například ve středu a bylo na to půl roku. V pátek jsem zjistila, že už je ta středa a já nic nemám. Potom jsem psala pořád.
Už jenom fyzicky je náročné, aby člověk za tak krátkou dobu napsal stopadesát stran. Pořád mi to trochu zůstalo.
Vidíte na sobě nějaký vývoj své tvorby?
Od svých deseti let asi do mých čtyřiceti jsem si myslela, že nejdůležitější jsou ty vztahy mezi ženami a muži. Pořád si myslím, že je to dobrý. Už to mnou tolik nelomcuje. Dřív, když jsem šla na mejdan a s nikým se tam nelíbala, neměl pro mě takový večírek vůbec cenu. To už si taky nemyslím. Takže takhle nějak je to v té tvorbě.
Halina Pawlowská se narodila v roce 1955. Je autorkou více než desítky knih, z nichž poslední se jmenuje Manuál zralé ženy.
Vystupovala v řadě televizních pořadů, mimo jiné v Banánových rybičkách. Nyní ji můžete vídat na televizních obrazovkách v pořadu U Haliny v kuchyni.
Objíždí republiku také s živým představením Strašná nádhera. V Českém rozhlasu ji uslyšíte v pořadu Na větvi s Halinou.
Dovedete si představit, že nebudou papírové knihy, ale budeme číst jenom elektronické?
Umím si to představit. Nahrávám knihy jako e-knihy. Před deseti lety si všichni mysleli, že nastane velký boom e-knih, které vytlačí papírové knihy. Kupodivu se to nestalo. Vždy, když jedu na čtrnáctidenní dovolenou, potřebuju osmnáct, devatenáct knih. Knihy matou. Vypadají, že jsou tlusté, ale nejsou.
Mají matný papír, velká písmena, ale velmi málo textu. Když jsem u moře, tak si velmi ráda čtu a jedna kniha mi na den nestačí. S objevením čtečky jsem byla úplně nadšená. Odjela jsem jenom se čtečkou a časopisem Týden do Itálie. Čtečka se mi rozbila hned první den. Měla jsem jenom ten časopis na měsíc. Znala jsem úplně všechno, co tam bylo.
Od té doby si vozím papírové knihy a čtečku.
Co znamená název Banánové rybičky?
Den jako stvořený pro banánové rybičky byla novela od Salingera. Bylo to o tom, že hlavní hrdina se utopil, protože v osmnácti letech ztratil smysl života. Podtitul pořadu Banánové rybičky jsem dala „Jak přežít“, což znamenalo, jak přežít, aby člověk nikdy neztratil smysl života. Byla to asi první talk show v České televizi.
Jak vůbec vznikl pořad Banánové rybičky?
Vznikl omylem. Byla jsem u ředitele televize. Měla jsem připraveny dva projekty. Jeden z nich byla veselá talk show, druhý pořad o knihách.
Dohodli jsme se a já si myslela, že budeme mít pořad o knihách, proto jsem ho nazvala Banánové rybičky. On si myslel, že jsme se dohodli na talk show.
Ve výsledku jsem tedy měla zábavnou talk show, která se jmenovala Banánové rybičky. Trvaly devět let. Měla jsem asi 650 hostů.
Podělila byste se s námi o nejzajímavější momenty?
Nejhorší byl olympionik Lukáš Polert, protože na všechno říkal nevím, takže moderátorova smrt. Byla tam s ním herečka Eva Holubová, která pochopila, že to s tím Polertem není v pořádku. Pak za něj začala odpovídat. Začala se před něj dokonce naklánět. V závěru mu skoro seděla na klíně, takže nebyl vidět. Byl to docela dobrý díl.
Nějaké další zážitky?
Pak jsem tam měla jednou opici, kterou přivedl pan Berousek ze stejnojmenného cirkusu. Přivedl šimpanze Ferdu. Ten tam seděl. Poté se vymrštil a políbil mě na hruď.
Berouskovi to připadalo báječně legrační, což vůbec nebylo, protože jsem tam měla asi měsíc cucflek a hrozně to bolelo.
Asi za tři dny jsem se dočetla, že cirkus Berousek věnoval šimpanze Ferdu pražské ZOO, protože už nemohl déle setrvat v cirkuse kvůli nezvladatelnosti. Říkala jsem si, že jsem měla štěstí, když mě ten opičák jenom líbal.
Byla vždy s hosty pořadu snadná spolupráce?
Jednou jsem tam měla Karla Gotta s Miroslavem Donutilem. Karel Gott byl jediný, který mě z těch 650 hostů předtím pozval domů. Myslela jsem si, že se mě bude ptát, na co se ho budu ptát. Ale on se vůbec neptal. Rovnou mi říkal, co bude říkat. Dohodli jsme se, že se na to nějak nenápadně zeptám.
Začalo se točit, a aniž jsem se kohokoliv na cokoliv ptala, vzal si slovo Donutil. A mluvil a mluvil, čtyřicet minut mluvil. Čekala jsem, až se nadechne, že mu do toho skočím a zeptám se toho Gotta. Vůbec se nenadechl. Takže jsme museli s oběma natočit dva díly poprvé a naposledy v Banánových rybičkách.
Jinak bychom měli díl, kde mluví Donutil a Karel Gott by vypadal jako idiot. Udělali jsme to tak, že v dalším díle mluvil jenom Karel Gott.
Jak jste si vybírali hosty?
Měla jsem jednoduchou zásadu, že host mi nesmí být dopředu nesympatický. Z toho tak vyplynulo, že tam nebyl ani jeden politik.
Aňa Geislerová: Polednici jsem si odtrpěla
Když se ohlédnete zpátky, vybaví se vám nějaká vzpomínka na školní léta?
Určitě, škola mě samozřejmě poznamenala. Na devítiletku jsem chodila docela ráda. Moje máma byla učitelka, takže pro mě to bylo těžké. Byla velice přísná na svoje žáky, na sebe i na mě. Říkala mi, že se špatně učím. Byla učitelka češtiny, němčiny a občanské nauky.
Tvrdila, že jedničkáři jsou chytří, ti, co mají dvojky, jsou průměrní, a pak už jsou úplní blbci. Já jsem na gymnáziu měla čtyřky, tam jsem se jí úplně vymkla. Na základní škole mi pořád říkala, že se strašně špatně učím. Nedávno jsem našla žákovskou knížku.
V úžasu jsem koukala, že jsem v osmé třídě měla ze všech předmětů samé jedničky, jenom jednu dva mínus z němčiny. Ukázala jsem to mamince a říkám jí: „Tys mi tvrdila, že jsem se špatně učila. A já tady mám úplně samé jedničky.
“ Matka se tak na mě podívala a říká mi: „Ale ty tvoje jedničky nebyly čistý.“
Co vám škola dala?
Musím říct, že to, co umím, jsem se asi naučila na té základní škole, kde je pro člověka všechno nové. Gympl mi připadal hrozně přísný. Vlastně jsem tam nechodila moc ráda, takže jsem chodila i za školu. Pak jsem se tam zase vracela, protože jsem vždycky byla do někoho zamilovaná. Nakonec mi to taky asi dalo hodně, co se týče třeba angličtiny nebo české literatury.
Co všechno momentálně děláte?
Hlavně píšu. Pak vystupuju v rádiu. Dvakrát měsíčně moderuju Tobogán a jednou měsíčně mám talk show na rádiu Dvojka, tam čtu svoje povídky. Na rádiu Čas mám denně glosu. Mám v běhu filmový scénář, ale nejsem si jistá, jak to dopadne. A zároveň připravuju novou knížku. Také vystupuju. Jezdím neustále po republice a asi pětkrát do měsíce mám divadelní vystoupení one woman show.
Kolik hodin denně v průměru pracujete?
Pro mě je práce to psaní. To všechno ostatní je daleko snazší. Psaní věnuju dvě až čtyři hodiny denně.
Co pro vás psaní znamená?
Je to pro mě zdroj obživy. Nic jsem nezdědila, všechno jsem si vypsala. To je docela dobrý pocit. Když dlouho nepíšu, protože nemusím, tak najednou začnu být taková nepokojná.
V čem se kromě psaní cítíte nejlépe?
Ještě mám nejradši, když vystupuju v té one-woman show. Všechno si můžu řídit podle sebe. Když na mě přijde pět set až šest lidí, tak tam chtějí přijít. Publikum je pozitivně naladěné. Je to vyčerpávající. Jsem sama dvě hodiny na pódiu, ale je to taková příjemná únava.
Jak těžké je v současné době prorazit a být spisovatelem, který si na sebe vydělá?
Nestane se to hned. Když napíše něco někdo ze showbussinesu, jsou na to všichni zvědaví. Pak když bude psát dál, je možné se prosadit, protože má ulehčený start. Kdo není známý a začne psát, také se může stát, že se z něj stane objev. Upřímně řečeno s první knihou to nebývá tak těžké. Horší je to s tou druhou, třetí, čtvrtou knihou.
Těžký výběr je v tom, že rukopisů chodí hrozně moc. Myslím si, že v dnešní době na sebe není špatné upozornit pomocí internetu, například blogem. Nebo je hodně klubů, kde se dá číst ze své tvorby. Můžete se domluvit s mladými hudebníky. Problém je v tom, že si každý myslí, že zrovna jeho život je obdivuhodný, že zrovna jeho pocity jsou mimořádné.
Teprve až při konfrontaci s jinými zjistí, že to tak není.
Jak trvá dlouho, než si řeknete, o čem budete psát, než se do psaní pustíte. Jak moc to potom upravujete?
Hrozně málo lidí si uvědomuje, že nejde o to, jak se ta slova poskládají. Nejdůležitější je, co chci říct, ta myšlenka. Nejde o to zvracet slova na papír a myslet si o každém svém kroku, že je to mimořádná záležitost. Je to o tom, co chcete sdělit. To trvá dlouho. Myslím na to vlastně pořád.
Nejlépe mi to myslí, když jedu autem jako spolujezdec, když se koupu, když jsem na masáži nebo v létě na pláži. To mluvím o těch delších projektech. Co se týče povídek, také celý den přemýšlím, co vlastně chci sdělit, a když mě to napadne, tak si napíšu jenom nějaký poznatek, třeba „ufňukaná kamarádka“. Přemýšlím o tom další dny.
Pak se k tomu vrátím a tu samotnou povídku píšu třeba dvě hodiny. Ještě je pravidlo, čím méně máte co říct, tím méně slov k tomu použijete.
Halina Pawlowská: Měla jsem období, kdy jsem nejedla vůbec nic
Sešly jsme se s Halinou Pawlowskou ještě před tiskovou konferencí, kde představovala svou novou knihu Cesta za láskou. Po téměř měsíční dovolené v Itálii jen zářila.
Jedly jsme větrníkový dort, pily kávu a povídaly si přitom o dietách.
Zabrousily jsme i k dobrému jídlu a dozvěděla jsem se, co Halině Pawlowské opravdu nechutná, jak se dívá na raw stravu i kolik světových kuchyní ovlivnilo její vaření.
„Pořád kouká, co by snědla, aby zhubla,“ řekl jednou váš muž. Stále to platí?
Pořád to platí, jen bych to malinko doplnila: Koukám, co bych dobrého snědla, abych zhubla. Teď už jsem ale ve fázi, že koukám po takovém jídle, které je dobré a dietní, abych si váhu udržela, protože nějaké výrazné zhubnutí už se mi asi nepovede.
Měla jste ve svém životě i období, kdy jste jedla něco, co až tak dobrého nebylo, ale mělo se po tom zhubnout?
Měla jsem období, kdy jsem už nekoukala po tom, co bych dobrého snědla, protože už jsem nejedla vůbec nic. Tímto způsobem jsem hubnula čtrnáct dní pod lékařským vedením. Nakonec mi pan docent řekl, že to vlastně za to ani nestálo.
Onehdy jste ale zhubla za pomoci koktejlu…
Když jsem byla angažovaná do reklamy na jeden hubnoucí prostředek, tak jsem opravdu zhubla, ale stejně si myslím, že to nebylo kvůli tomu, co jsem jedla a pila, ale díky tomu, co jsem nejedla a nepila. V mém případě hubnutí spočívá v omezení, ne v tom, co konzumuji.
Takže máte pocit, že jíte věci, které byste neměla?
To ne, nejsem velký masochista. Myslím, že jím zdravě a dobře. Teď jsem například byla skoro měsíc v Itálii a musím říct, že jejich jídla jsou mnohem lehčí, stravitelnější než ta naše běžná. Mně to naprosto vyhovovalo.
Trochu jsem zhubla, ale bez jakéhokoliv omezení. Když si objednáte jejich přílohu, dostanete na maličkém talířku jednu bramboru, u nás tvoří příloha minimálně padesát procent z toho, co jste si objednali.
U svíčkové u nás třeba maso nehraje příliš velkou roli, důležité jsou knedlíky a omáčka.
Teď se kdekdo stravuje bezlepkově, jí jen tepelně neupravené potraviny, je vegetarián… také jste podlehla pokušení zkusit i tyto způsoby stravování, zkusila jste některé pokrmy?
Všechno vnímám a sleduji, občas něco zkusím, ale stále si říkám, že je dobré si zachovávat nějakou logiku a zdravý rozum. Nerada se podřizuji trendům. Přijde mi hrozně divné, že náhle všichni přijdou na to, že by měli vyznávat raw stravu.
To podle mě svědčí o nedostatku vlastního názoru, je to jako kdyby všichni četli jednu knihu a nosili stejné oblečení. Teď se často popírá vše, co se razilo donedávna. Z toho logicky vychází, že za nějaký čas se bude zas popírat to, co se říká dnes.
Každý ten „nový trend“ obsahuje nějaké omezení – třeba: Nejezte mouku! – a jakmile dojde k omezení, tak většinou dojde i k úbytku váhy. Takže z tohoto úhlu je to vlastně OK.
Jaké jídlo vám nejvíce chutná?
Mně chutná opravdu skoro každé dobré jídlo, ale co mám opravdu moc ráda, to je houbová omáčka. Taky miluji pečená telecí játra. Telecí řízek, nadívané kuře … jééé, toho je!
Zkusila jste někdy i nějaké exotické pokrmy?
Myslíte žabí stehýnka, brouky, holoubata, želví polévku? Ano, to všechno jsem zkusila. Ale musím přiznat, že pokud by mi někdo do jedné mističky nasypal pražené buráky a do druhé pražené brouky, dám přednost burákům, přece jen mají méně nožiček…
Jste odvážná. Existuje něco, co vám vyloženě nechutná?
Celer, v žádné podobě. Nejím tlusté maso a nepotrpím si na vepřové.
Jste mezi svými přáteli, ale i širokou veřejností zavedená jako skvělá hostitelka a báječná kuchařka, měla jste kuchařské pořady v televizi, vydala jste úspěšnou Rodinnou kuchařku, v čem tkví kouzlo vaší kuchyně? Kde jste se vlastně naučila vařit?
V naší rodině uměli vždycky všichni vařit a umí to i moje děti. Můj otec se narodil a do dvaceti let žil na Podkarpatské Rusi, kde se prolínaly kuchyně maďarská a rumunská. Ovlivněn byl i francouzskou kuchyní , protože ve Francii žil. Moje maminka zase byla ze statku, a přestože byla doktorkou práv, tak byla k vaření hodně vedená.
Navíc můj táta pocházel z osmnácti dětí, maminka ze šesti a skoro všichni sourozenci se rozprchli do světa, kde byli ovlivněni místní gastronomií. Kanadskou, švýcarskou, slovenskou… V naší rodině se s jídlem hodně experimentovalo.
Myslím, že dodnes málokterý Čech vaří doma brambory s brynzou a s jehněčím nebo skopovým, což u nás doma patřilo k nejčastějším jarním jídlům.
Často říkáte, že ve vašich knihách je to hezké vymyšlené a to hnusné je pravda, jak je to ve vaší nové cestopisné knize s recepty Cesta za láskou?
Já tento bonmot říkám, protože se mě všichni ptají na to, co je pravda a co je fantazie.
Víte, ono se všechno mohlo stát a něco se skutečně stalo, něco se stalo jindy, jinde a jinak, něco jsem si lehce přikrášlila, někde jsem ubrala … Píšu příběhy, realita se mi slévá s fantazií, vzpomínky se mění ve sny… Vždycky jsem naprosto upřímná v pocitech.
Na pocitech totiž záleží ve vyprávění nejvíc, a možná, že v životě taky. V mé nové knize Cesta za láskou je dvacet povídek, ve všech je pravda. Možná je jí někdy až moc.
Už v šesti letech jsem pochopila, že povinné vyučování není nic pro mě. Omeletky Haliny Pawlowské
Den učitelů připadá až na 28. března, ale Omeletky s pedagogickou náplní si naservírujeme už nyní. Na to, co se ve škole i v životě naučila, zavzpomíná Martina Hudečková. A nebude chybět ani recept. Tentokrát na ukrajinské deruny.
„Každý rok už na počátku března na mě vyskočí vzpomínky na to, jak máma opravovala doma diktáty, jak jsem na ni čekala před tělocvičnou, jak mě zkoušela z německých slovíček a jak jsem hned v šesti letech pochopila, že povinné vyučování není nic pro mě,“ vzpomíná Halina Pawlowská.
Přesto chodila do různých škol plných dvacet jedna let a vzpomínek má nespočet. O některé z nich se dnes podělí.
Bagr v kapse
„Dodnes nemohu zapomenout na to, co se stalo mému kamarádovi z gymplu, do kterého jsem byla zamilovaná. Dokonce jsem tu příhodu napsala do filmu Vrať se do hrobu.“
„Můj kamarád Jenda se učil na maturitu z matiky. Moc mu to nešlo. Byl ze šprtání unavený. Z dřímoty ho najednou vyburcovala ručně psaná poznámka u jednoho matematického úkolu v jeho matematické sbírce. Zadání znělo: Jsou dány dvě kružnice, z nichž jedné…, a tužkou bylo dopsáno: Kouká z kapsy bagr…“
„A pak byly maturity. Při nich to kamarádovi Jendovi zase moc nešlo. Potil se u tabule a rozrušená matikářka na něj zoufale naléhala: Učil jste se snad, ne?! Tak se vám přece musí něco vybavit! Soustřeďte se: Jsou dány dvě kružnice, z nichž jedné… A Jenda odpověděl: Kouká z kapsy bagr…“
Amoky, vzteky, hysterie neřeším
A jak na školní léta a školu života vzpomíná herečka Martina Hudečková? „Školu jsem měla poměrně ráda, hlavně tedy konzervatoř. Měla jsem ráda učitele, kteří měli smysl pro humor a nadhled. V některých oborech, jako třeba dějepis, čeština, u mě dokonce dosáhli vítězství.“
Cenné je pro ni i to, co se naučila v životě. „Po mnoha klopotných zkušenostech jsem se naučila zbytečně se nerozčilovat. Když cítím, že s tou věcí nemůžu nic udělat, tak se prostě nerozčiluju a šetřím síly.“
Ukrajinské deruny
V Omeletkách se ještě dozvíte recept na ukrajinskou obdobu našich bramborových placek nebo bramboráků. „Miluje je celá naše rodina. Ukrajinci je běžně podávají s kysanou smetanou. My je jíme po polévce se salátem z polníčku. Jsou moc dobré.“
V Omeletkách ještě zazní povídka pravidelného posluchače Dana Pazdírka Muž v Indii. O on-line výuce povypráví profesorka zpěvu Světlana Nálepková. O fyzické práci v době covidové povypráví muzikant a herec David Kraus.
Show Haliny Pawlowské Omeletky poslouchejte v premiéře ve vysílání Českého rozhlasu Dvojky každou sobotu a neděli po 12. hodině. Každý díl najdete na stránce pořadu zdarma. Omeletky můžete poslouchat i v aplikaci mujRozhlas, kterou lze stáhnout do mobilu.
Halina Pawlowská: Ze všeho už jsem méně nadšená včetně sebe
Nedávno vyšla vaše kniha s názvem Takhle jsem si to teda nepředstavovala.
Co jste si takhle nepředstavovala? Nepředstavovala jsem si, že když mě začne bolet noha, že si budu muset postavit dům, a nepředstavovala jsem si, že se pak budu děsit, co se zase stane za katastrofu, a že mi s ní nepomůže můj muž, ale všechny ty příšernosti budeme muset řešit já a moje děti. A taky jsem si nepředstavovala, že si na dovolené neodpočinu ani na sekundu, a že mi do mého „podzimu života“ vstoupí šlechtic.
V anotaci knížky mě zaujala věta: „Stalo se vám někdy, že jste potkali první lásku, když jste měli na zubech nalepenou karamelu? Moje otázka na vás zní stejně. Ano, stalo se mi to. A nedávno jsem vystupovala společně s Romanem Šmuclerem, vyhlášeným stomatologem, a ten naprosto jasně věděl, že mé šance byly ztraceny.
Přečíst článek ›
Musíte nápad na knihu vysedět, nebo přichází z čistého nebe? Obojí je pravda. Někdy se třeba sprchuju, ani na nic nemyslím, a najednou si řeknu: „Ježíš, to je ale dobrej nápad! A pak se mě opravdu drží a je opravdu dobrý.
Někdy se samozřejmě stane, že mám nápad, který sám od sebe vyvane. Najednou už mi nepřipadá tak dobrý, naopak mi přijde úplně divný a nebaví mě.
S knížkou Takhle jsem si to teda nepředstavovala to bylo tak, že jsem si nejdřív myslela, že napíšu frivolní povídky, a pak mě najednou tak nějak osvítil duch svatý a mě napadlo položit si otázku, co mě nejvíc těší a nejvíc traumatizuje, a odpověděla jsem si: láska k partnerovi a k rodině a taky můj dům. A hned jsem věděla co psát! Je to veselá knížka a občas je trochu smutná, jako když se někdo chechtá, ale za jeho očima vidíte, že někdy plakal…
Jak dlouho potřebujete na napsání knihy? A zkracuje se ten čas s přibývajícím věkem? Jak člověk „zraje“, tak se s tím víc párá. A nejsem si ani jistá, že je to dobře. V tom sebevědomém mládí, kdy jsem ještě moc nehodnotila, jsem knihu prostě „vyprskla“ a bylo mi to fuk.
Vždycky pozoruju mladé režiséry, jejich první fi lmy, které na sebe většinou upozorní. Zazáří, kritika jim věnuje pozornost a všichni jsou překvapeni. Druhý, třetí fi lm se pořád ještě může považovat skoro za debut, ale u takového pátého fi lmu už to začíná být komplikovanější.
Někteří režiséři začnou kalkulovat, co by bavilo diváky, někteří režiséři se soustředí na granty, někdo sází na zahraniční trh a některého převálcují producenti. A je to v pytli. Já vím, že nejdůležitější je, aby mne samotnou bavilo, co píšu! Ale taky se hodně kritizuju a jsem pečlivější a míň nadšená ze všeho a i ze sebe.
No… ale dokud píšu jednu knihu za rok, tak jsem nakonec pořád nadšená až až…
A máte nějaký rychlostní rekord v psaní? Když jsem dělala ve vydavatelství šéfredaktorku, psala jsem každý týden sloupek, reportáž a rozhovor na čtyři tiskové strany a taky jsem si připravovala scénář k talk show Banánové rybičky.
Psala jsem rychle jako ďas! Zcela logicky jsem proto asi třikrát onemocněla zánětem šlach v pravé ruce. Vzpomínám si: jednou mi před natáčením Banánových rybiček zavolal někdo z redakce a říká: „Nemáme tady tvůj sloupek“.
A to vím, že jsem si sedla v kostymérně a asi za 25 minut jsem zplodila povídku, která nakonec byla tak dobrá, že se dokonce stala ústřední povídkou mé další knížky. Teď mě napadlo… možná že vlastně kniha Díky za každé nové ráno byla nejrychleji napsaná.
Pět let jsem o ní mluvila, pět let jsem se tvářila, že je prakticky hotová, ačkoli jsem vůbec nic neměla, a pak jsem ji konečně napsala a trvalo mi to osm dní.
Přečíst článek ›
Jezdíte po vlastech českých s one woman show Manuál zralé ženy. Dáváte divačkám návod, jak by se měly chovat ve zralém věku? Já jim vyprávím o svých milostných zážitcích, abych to upřesnila, o svých strašných milostných zážitcích. Záleží na nich, co si z toho vezmou, to je ten manuál.
Co vám na oplátku vyprávějí diváci? Čerpáte z příběhů vašich přátel i známých? Je velký omyl myslet si, že autor nečeká na nic jiného, než až mu někdo bude něco vyprávět, a on hned sedne a napíše to. Tak to nefunguje.
Mojí inspirací je můj vlastní prožitek. Jiné zážitky mne zajímají lidsky, ale ne jako spisovatelku.
Může se stát, že mě okouzlí nějaká legrační situace, o které slyším, a pak mi poslouží jako motiv pro scénu v mém textu, ale je to vlastně docela ojedinělý případ.
Trávíte hodně času na cestách v autě. Čím si krátíte dlouhou chvíli? Tím, že čumím na krajinu, pozoruji lustry v rozsvícených oknech, které míjíme, a taky občas přemýšlím o tom, co mám napsat. Já si vždycky sednu k počítači, když už vím, co budu psát.
Přečíst článek ›
Pokračování za chvilku a Co Čech, to Němcová – to jsou pořady, které děláte pro Český rozhlas každý týden. Mimo jiné v nich čtete posluchačské povídky. Objevila jste mezi posluchači nějaký talent?Někdy jsem překvapená, jak hezky je to napsáno.
Tedy překvapená… Teď to vypadá, že ani nečekám, že někdo něco hezkého napíše, to já naopak čekám, ale někdy mě překvapuje, jak hezkým a kultivovaným jazykem jsou příspěvky napsány. Opravdu si myslím, že plat co Čech, to Němcová.
Třeba dnes jsem byla u kadeřnice, a ta mi předala knížku své tchyně, která si ji napsala jen tak pro radost a pro své přátele. To je přece úžasné, ne? Myslím, že je fajn, když se lidi snaží vyjádřit své pocity, vyvolat vzpomínky a vzbudit slovem emoce.
A někdy stačí jen text dopilovat, aby byl atraktivnější, a je to!
A jak je to s talenty na Vyšší odborné škole Michael v Praze, kde učíte? Já jsem učila na Vyšší odborné škole a měla jsem a mám semináře na Literární akademii.
Na Vyšší odborné škole jsem přednášela na oboru fi lmová tvorba, což znamená, že tam chodí studenti, kteří chtějí hlavně točit, a proto je učím scenáristiku. To je strašně těžký obor.
Naučit se dá forma, ale nedá se naučit psát, totéž platí i o výuce na literární akademii. Talent buď někdo má, anebo nemá.
Může dnes vydat knihu kdokoliv? Může. Ale jde o to, aby ji dostal do distribuce. Myslím, že nemá cenu, aby knihy ležely, knihy se mají číst, takže je důležité, aby si je někdo koupil.
V knihkupectvích i knihovnách je spousta knih, i nových, které tam jenom leží. A často jsou to i knihy ověnčené cenami. Já když si vybírám knihy, tak dám na osobní doporučení, všímám si přebalů a vždycky listuju.
Některé knížky odsunu a řeknu si, že to pro mě není, to ale neznamená, že je ta knížka nekvalitní. Já jen vím, že mě neosloví.
Přečíst článek ›
Každý den obědváte se svými dětmi, vnukem a tchyní. Neměli děti potřebu od vás v době dospívání prchnout?Myslím si, že je to tím, že já jsem neprchla od svých rodičů, takže mým dětem to připadalo normální. Dcera v pubertě prchala, chtěla žít v maringotce a v obytňáku, to je pořád její veliká touha.
Podle mě je fajn být občas v obytňáku, ale jinak je fajn být někde doma. Jsem moc ráda, že náš dům je plný.
I když já jsem asi blázen, protože včera se mnou jela jedna paní ze štábu z Brna a měla starosti, že její známí v Praze, u kterých má přespat, jí neberou telefon, a já se slyšela, jak říkám: „Tak pojďte k nám! Děti mi pořád kladou na srdce, abych hlavně nikomu neříkala, že u nás může bydlet.“
Děti už máte dospělé. Jaké nadání se u nich ukázalo jako nejsilnější? Syn je výtvarně založený, studoval na UMPRUM a v USA. Natálka moc hezky píše. Když něco ovšem napíše. Ale ona nepíše. Nemá tu touhu. Jednou jsem tajně dala tři její povídky, které napsala jako zakázku do časopisu, své vydavatelce. Prohlásila o nich, že jsou výborné, i když nevěděla, kdo je napsal.
A čím bude váš vnuk Hugo? Že by vymýšlel počítačové hry? To jediné ho opravdu velmi zajímá!
Přečíst článek ›
Co vás momentálně baví? Odjakživa mě děsilo, že bych najednou nevěděla, co by mě bavilo. Když člověk procestoval kus světa, už v něm není taková ta zvědavost a vítězí pohodlnost. Říkám si třeba, že Londýn je pěkný, ale je to tam nepohodlné a namáhavé.
Teď jsem ve stadiu, že mě baví jezdit na chalupu, když je hezky. Pak mě baví psát, když mi to jde. A pořád mě ještě baví být v létě u moře. Vždycky jsem snila, že budu ve stáří sedět v Itálii na terase, dívat se na moře a přemýšlet, co budu psát.
Teď sním o tom, že budu sedět v Itálii na terase a dívat se na moře… Psaní je fyzicky náročná činnost. Když mlátím do počítače a skláním se k němu, tak mě po dvou třech hodinách všechno bolí, jako kdybych byla dřevorubec. A ještě mám k tomu často stres, že nestíhám.
Přitom to je jen tím, že nedokážu říci ne a pak jezdím po republice jako zběsilá a píšu povídky na zakázku a… Ale možná ten adrenalin potřebuju k životu.
Neříkejte mi, že termín odevzdání vás ještě děsí? Řekla bych, že už jsem dost psychicky omletá. Termíny jsou pro mě vždycky jenom orientační. Ale nedokážu odevzdat něco, s čím nejsem spokojená.
Samozřejmě že nejsem vždycky spokojená, že je v každém textu dost prostoru ke zlepšení, ale aspoň ten první pocit uspokojení mít musím. Mám dvě kamarádky, kterým vždycky všechno, co napíšu, předčítám, a čekám na to, co mi k tomu řeknou. A vždycky na to dám.
Ale upřímně, většinou počítám s tím, že mi řeknou: „Je to výborný! Moc jsem se nasmála!“ A ony, protože mne mají rády a jsou hodné, mi to vždycky řeknou. A já jsem šťastná!
HALINA PAWLOWSKÁse narodila 21. března 1955 v Praze, kde také vyrůstala. V letech 1976-81 studovala dramaturgii a scenáristiku na FAMU. V 80. letech jako scenáristka spolupracovala s redakcí zábavných pořadů Československé televize.
Od roku 1991 pracovala jako novinářka a mezi lety 1994 až 2001 jako šéfredaktorka časopisu Story, v roce 2001 založila vlastní časopis Šťastný Jim a v roce 2006 časopis Glanc. Podle jejích scénářů byly natočeny například filmy Vrať se do hrobu (1989) a Díky za každé nové ráno (1994). Scenáristicky se podílela rovněž na televizním cyklu Bakaláři.
V letech 1999-2007 uváděla v České televizi talk-show Banánové rybičky. Jako spisovatelka je autorkou 32 knih. Ta poslední se jmenuje Takhle jsem si to teda nepředstavovala.