Škrob, jemný bílý prášek bez chuti a zápachu, se stal miláčkem potravinářského průmyslu. Čím dál častěji se s ním setkáváme v mléčných výrobcích, pečivu či polotovarech. Výrobci jeho pomocí nahrazují dražší suroviny levnějšími. To však není jediné negativum; škrob nás ochuzuje o látky prospěšné zdraví a podílí se i na obezitě.
Ještě že mají brusinky, slavnostní oběd je zachráněn. Červené zelí bude dokonalé a sladkokyselé plody se hodí ke kachně i samotné. V supermarketu nabízejí hned pět různých značek, po krátkém pohledu na jejich složení je však jasné, že ani jedna nepřipadá v úvahu. Tři výrobky obsahují mimo jiné glukózofruktózový sirup a dva škrob.
Škrob v marmeládě? I k průmyslové výrobě zavařenin by stačilo pouze ovoce a cukr. Velkovýrobci ale často používají kyseliny citronovou a sorbitovou, které zachovávají barvu ovoce a zabraňují plesnivění.
Tyto přísady zjednodušují výrobní proces, prodlužují trvanlivost a umožňují, aby si zavařeniny po dlouhou dobu uchovaly přesně stejnou barvu.
Byť si jimi potravinářský průmysl ulehčuje práci, plní určitou funkci.
To však nelze říci o glukózofruktózovém sirupu ani o škrobu v marmeládě. Tyto velmi levné přísady pouze „nafukují“ obsah skleničky s cílem snížit náklady. Jinak řečeno: dražší surovina je nahrazena levnou. Škrob se přidává do zakysaných smetan, jogurtů, sýrů, kečupu, do mražených jídel i nanuků. Jeho druhů je několik. Jakou měrou je ho ale potřeba? A podepisuje se nějak na našem zdraví?
Všeho moc škodí
Škrob sám o sobě není v ničem špatnou, potažmo nebezpečnou látkou. V surové formě jde o bílý prášek bez chuti a zápachu.
Přirozeně jej obsahují veškeré rostliny, a tím i spousta potravin, které platí za zdravé. Velké množství škrobu se vyskytuje například v rýži (80 procent).
Najdeme ho ve všech dalších obilovinách, tedy kupříkladu v pšenici, kukuřici, žitu, pohance a jáhlách, dále v luštěninách a bramborách.
Právě brambory mají škrobu poměrně málo (do 18 procent), z nich získaný škrob je ale vysoce koncentrovaný. Obecně platí, že čím je produkt zralejší, tím méně obsahuje škrobu ve prospěch jednoduchých cukrů.
U banánů je tato proměna velmi patrná i chuťově: v nezralém plodu činí poměr škrobu a cukru 20 :1, přičemž se tento poměr během procesu zrání může otočit v opak.
Vysoká cukernatost je i důvod, proč zralé plody mají intenzivnější chuť.
Stejně jako vláknina patří nativní neboli přirozený škrob mezi nejdůležitější polysacharidy, z tohoto hlediska je podstatnou součástí výživy. Vyváženou stravu by měly sacharidy tvořit zhruba z padesáti procent, s těžištěm ve složených sacharidech, které se vyskytují hlavně v bramborách a obilí.
Jsou zdravější, protože se v těle štěpí postupně, nejprve na jednoduchý cukr a pak na glukózu, ze které získáváme energii. Jeden gram složených sacharidů – a tím i jeden gram škrobu -rovná se čtyři kalorie neboli 17 kJ.
Díky složeným sacharidům hladina cukru v krvi stoupá pomaleji, ne skokově jako je tomu u jednoduchých cukrů.
Jenže jak známo, všeho moc škodí. Škrobu se do potravinářských výrobků přidává čím dál tím více, jak ukazuje iv úvodu zmíněný případ s brusinkami. Kdo se tedy živí pouze polotovary, přijímá jen přidaným škrobem nemálo nadbytečných složených sacharidů, jejichž přílišné pojídání má v každém případě neblahý dopad na náš metabolismus.
„Samozřejmě velký příjem potravin bohatých na škrob není v pořádku, protože škroby jsou pouze zdrojem energie, a pokud ji nevydáme fyzickou aktivitou, uloží se nám ve formě tuku a přibíráme na váze,“ upozorňuje profesorka Jana Dostálová z Ústavu analýzy potravin a výživy z pražské Vysoké školy chemicko-technologické. „Navíc neobsahují nezbytné složky pro náš organismus (potřebné aminokyseliny, esenciální mastné kyseliny, vitaminy a další důležité a prospěšné látky), jako je tomu v případě zbylých dvou hlavních živin, a to bílkovin a tuků,“ dodává.
A je tu podle ní ještě jedno negativum: „Z výživového hlediska totiž nekonzumujeme hodnotné suroviny.“ Jen po ilustraci, pokud budou například mléčné výrobky „nastaveny“ škrobem, zasytí nás na mnohem kratší dobu a dodají méně prospěšných látek, než pokud bychom jedli výrobky z mléka či smetany. To má mimo jiné za následek, že dostaneme dříve hlad a budeme mít tendenci více jíst.
Na přání zákazníků?
Klasickým příkladem může být pribináček. Ten dnes obsahuje buď tapiokový, nebo modifikovaný kukuřičný škrob.
Ale proč, když se dlouhá léta obešel bez přísad? „Dříve se pribináček vyráběl jen z tvarohu, cukru a smetany, byl míchaný za studena a měl trvanlivost pět dní.
V devadesátých letech však vyvstal požadavek na delší trvanlivost se zachováním co nejvyrovnanější kvality. Výrobek se začal termizovat a přidaly se stabilizátory, kromě škrobu i želatina a xantan.
Škrob se přidává z důvodů eliminace vyvstávání syrovátky z výrobku a zajištění spotřebitelského komfortu,“ uvádí se ve vyjádření marketingového oddělení nadnárodní společnosti Savencia, která dnes pribináček vyrábí. Dále v něm stojí: „Termizací se poškodí struktura výrobku.
Abychom ji podrželi, musíme přidat stabilizátory. Bez termizace by výrobek zase neměl dostatečně bezpečnou dlouhou trvanlivost.
“ Poškodit strukturu potraviny a „vytvořit“ ji znovu různými přísadami pouze proto, aby výrobek vydržel několik týdnů? Je to opravdu na základě požadavku spotřebitelů?
Zpět k základním surovinám
K aždop ádně přibývá lidí, kteří se kvůli nekvalitním produktům vracejí k základním surovinám. I obyčejný pribináček lze totiž velmi snadno vyrobit doma. „Jde to raz dva.
Potřebuji jen tvaroh, cukr, žloutek, vanilku, případně trochu smetany. Dělám to už léta a žádný jiný bych už nechtěla,“ říká grafička Kateřina z Prahy.
Základní suroviny pro přípravu pribináčku pro ni patří do standardní zásoby kuchyně. Škrob na vaření a pečení téměř nepoužívá.
„Ačkoli škroby coby přidané látky zdraví neškodí, jejich použití bývá v řadě případů zbytečné. Příkladem jsou především mléčné výrobky nebo uzeniny.
Energetický rozdíl mezi nízkotučným a polotučným jogurtem není nijak závratný, tak proč si kupovat jogurt se škrobem, když můžu mít jogurt vyrobený jen z mléka a mlékařských kultur.
Také je lepší si pár korun připlatit za kvalitní šunku s vysokým podílem masa než kupovat šunku s 50 procenty masa a škrobem,“ líčí vystudovaná dietoložka Karolína Hlavatá výsledky přidávání škrobu do polotovarů.
Krutáková: Nejlepší odpad je žádný odpad. Jak si v recyklaci vedou jihomoravané?
Dá se zjednodušeně říci, co je vlastně součástí novely?
Ano, cílem je nyní především omezit množství odpadů. Tedy udělat vše proto, abychom odpad vůbec nevytvářeli. Docílit toho můžeme jedině tak, že změníme jak myšlení nás spotřebitelů, tak i výrobců, kteří jsou do tohoto koloběhu zapojeni.
Máme nyní dané nějaké parametry z Evropské unie, které musíme naplnit. Třídit jsme se až na výjimky naučili perfektně. Teď se musím já jako spotřebitel zamyslet nad tím, jestli je skutečně důležité vzít si tu tašku v supermarketu.
A prodejce by se zase měl zamyslet nad tím, zda je dobré poslat mi parfém ve velké krabici vyskládané papírem.
S tím pochopitelně souvisí i to, že je naší povinností vytvořit producentům takové podmínky, aby se jim vyplatilo myslet nejen ekonomicky, ale i ekologicky, a používat recyklované materiály. To ovšem není záležitost jednoho roku.
Dotkne nebo dotkla se novela i nás běžný lidí? V čem?
Jistě, třeba v tom, že obce začaly zvyšovat poplatky za svoz odpadů. K tomu přispívá hned několik faktorů, kromě zvýšení ceny práce či obnovy strojů svozových společností také fakt, že se obcím zvedl poplatek za skládkování. Filozofie spočívá v tom, abychom méně ukládali, více třídili a recyklovali.
Kdo je Jana Krutáková?– je jí 58 let, vystudovala Stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně, obor Vodní stavby a vodní hospodářství- je poslankyní Parlamentu České republiky a výkonnou ředitelkou odpadové společnosti Hantály ve Velkých Pavlovicích.- žije v Moravské Nové Vsi na Břeclavsku
- – ve volném čase ráda cestuje, jezdí na kole a vaří
- Je to za současných podmínek v České republice reálné?
Těžko. Fungují zde pouze čtyři spalovny. Jejich kapacita je oproti produkci komunálního odpadu třetinová. Co s tím? Recyklace. Dobře. Ale máme zařízení k recyklaci? Ministerstvo životního prostředí tvrdí, že ano.
A kde se v našem okolí na jihu Moravy nachází? Linky na papír či sklo máme. Ale problém je s plastem. Jako spotřebitelé pečlivě vytřídíme veškerý plast a vše, co se tak tváří.
Když však tento odpad přijede na dotřiďovací linku, zjistíme, že až šedesát procent těchto plastů se nedá opětovně využít. Skončí pak buď na skládce, nebo ve spalovně.
Který plast se dá opětovně využít?
Recyklační firmy mají zájem o obaly z pet lahví, obalové folie, igelitové sáčky a tašky, nebo třeba o tvrdý plast. To jsou obaly od kosmetických výrobků a pracích a čisticích prostředků. O co naopak zájem není, jsou nárazníky od aut, zahradní nábytek, kelímky od jogurtů nebo ty od másel.
Většina z nás právě ty kelímky od jogurtů velice pečlivě třídí… Překvapila jste mě…
V Lipníku nad Bečvou funguje společnost, která se na jejich další zpracování zaměřuje. Pracně si tam z těch šedesáti procent nevyužitých plastů dotřiďují optickými dotřiďovači právě tyto kelímky. Faktem ovšem je, že jich je pouze pět procent…
V čem tedy vidíte řešení?
Tlačit na výrobce, aby vyráběli z jednodruhových platů, které jsou snadno zpracovatelné. A to tak, že je budeme třeba i daňově zvýhodňovat. Jinak se dál zkrátka nepohneme.
Jak je to s uvědomělostí ze strany výrobců?
Jsou na trhu firmy, které o tom přemýšlejí. Dostala jsem například čokoládovou bonboniéru, v níž byly bonbony zabalené výhradně jen z papíru. Nemusím se pak zamýšlet, co je plast, co papír a co směsný odpad.
Jednoduše vyhodím vše do jednoho pytle. Otázka však je, kolik takový špás firmu stojí a jestli je přechod z vícedruhových obalů na ty jednodruhové náročný nebo ne.
Faktem je, že nyní je bílý kancelářský papír levnější než ten recyklovaný. A to je špatně.
Je nějaká země v Evropě, která je pro nás v tomto směru vzorem? Jak jsou na tom města a obce v České republice?
Jsou obce a města, kde mají systém nastavený tak, že se cíleně snaží snižovat produkci komunálních odpadů. Je to vždy o edukační činnosti. V Evropě jsem měla možnost navštívit řadu států a podívat se, jak kde odpadové hospodářství funguje. Nejblíže je nám asi Rakousko, kde jsou na to lépe než my.
Mně osobně je ale blízké myšlení severských států, oslovilo mě například Finsko. Viděla jsem, jak to funguje v Helsinkách i menších městech. A zde jde ekonomická stránka ruku v ruce s tou ekologickou. Z plastů vytřídí jen to, co jsou schopní za dobrých podmínek dále zpracovat a využít do výroby jako druhotnou surovinu.
Zbytkový plast energeticky využijí.
Přečíst článek ›
Jak je na tom v porovnání se zbytkem republiky Jihomoravský kraj?
Myslela jsem si, že jsme na špici. Ale mýlila jsem se. Ze statistik Eko-komu nebo ministerstva životního prostředí vyplývá, že na tom zase až tak dobře nejsme. Mluvím hlavně o vytříděných odpadech jako plasty, papír, sklo a kovy.
Faktem však je, že v obcích, kde funguje pytlový svoz přímo od domů, je množství vytříděného odpadu vyšší. Ukazuje to, že jsou lidé pohodlní. V čem jsme na tom naopak dobře, jsou náklady na likvidaci odpadů, což se odráží i na poplatcích občanů. V ceně za svoz se držíme mezi posledními.
Důvodem je existence spalovny, několik skládek, a především pak fakt, že odpadové společnosti vlastní obce a města.
Je nyní zájem o papír?
Trošku lépe než loni touto dobou, kdy to bylo opravdu dramatické. Jde o nestálou komoditu, jejíž výkup závisí na zpracovatelských závodech. V zimních měsících jde výkupní cena zpravidla vždy níž. Loni jsme za to, aby si papír vůbec někdo vzal, museli platit.
Třeba i padesát haléřů za kilogram, přestože výkupní cena byla dříve někde v rozmezí 1,50 až 1,70 korun za kilogram. Ke konci loňského roku došlo ke zlepšení, dostali jsme se na nulu, a po novém roce jsme v plusu. Uvidíme, co bude dál.
Lidem se doma papír hromadí, je to i tím, že již rok nefungují školy, jejichž sběry byly vyhlášené.
A co třeba hliník?
V obcích na Břeclavsku máme například možnost házet do šedých kontejnerů na kovové obaly, kam patří jak železo, tak i hliník. Vyvážejí se do železáren, kde jsou schopní železné a neželezné kovy oddělit. Není ale ani úplně špatně, když lidé vyhodí vršek od jogurtu například do směsného odpadu. Na skládce z něj užitek není žádný, ve spalovně však existují separátory kovů.
Jak je to se sáčky, u kterých je napsané, že se samy rozloží?
Tak tohle je holý nesmysl. Sice je možná laboratorně dokázáno, že se rozloží, avšak kdy? Vyhazovat bychom je měli do směsného komunálního odpadu. Dokonce i sáčky na bioodpad nepatří do klasické kompostárny. Zde se rozloží skutečně jen rostlinné zbytky. Aby se rozložily i tyto sáčky, je třeba například anaerobních procesů v uzavřených kontejnerech.
Přečíst článek ›
Patří do bioodpadu filtry na kávu?
Ano, stejně tak třeba i jednorázové boxy na jídlo, které jsou vyrobené z recyklovaného kukuřičného škrobu. Poznáme je tak, že jsou zbarvené více do žluta.
Co stavební odpad?
To je velký problém. Dříve se odvážel na skládky. Mnohdy jde o materiál, který se dá opětovně využít. Například betonové zbytky.
Aktuálně se využitím recyklátů stavebních hmot intenzivně zabývají ve Výzkumném ústavu stavebních hmot i v brněnském Vysokém učení technickém.
Studují, za jakých podmínek je možné tyto materiály opětovně využívat, a cílem je dostat je do technických norem. To proto, aby se projektanti nebáli je do svých projektů předepisovat, a aby firmy tyto recykláty dokázaly využít.
Říká se, že v době koronavirové pandemie stoupla produkce odpadů v domácnostech. Je to pravda?
Ne, dlouhodobě jsme na stejných číslech. Za rok vyprodukuje jeden člověk průměrně asi 173 kilogramů směsného odpadu. Nárůst jsme zaznamenali pouze ve velkoobjemovém odpadu jako jsou koberce, nábytek a podobně. Meziročně šlo o nárůst asi deseti procent, což je šest až sedm kilogramů na osobu.
Přisuzujeme to tomu, že byli lidé více doma a vrhli se do úklidu. Nicméně výraznější číslo jsme zaznamenali za posledních pět let. Nárůst těchto odpadů se zvedl až o padesát procent. Domníváme se, že je to konzumním způsobem života a nízkými cenami.
Nyní si lidé nenechají vyčistit koberec, když cena nového je podobná té za vyčištění. Raději ho tedy vyhodí.
Přečíst článek ›
Dlouhodobě vyzdvihujete takzvaná Re-use centra. O co jde?
Volně bychom to mohli přeložit jako místa, kde dáváme druhou šanci věcem, které již nepotřebujeme. Vidím v nich obrovský smysl. Vznik těchto centre podporuje i Evropská unie. P5ekvapilo mě, že se třiceti obcí u nás na Břeclavsku jsem zaznamenala kladnou reakci asi jen u čtyř.
Přitom díky dotaci si mohou obce pořídit buňky, kam mohou tyto věci ukládat. Může jít o dětská kola, lyže, nábytek, zkrátka cokoli. V Brně tak přijímají dokonce i elektro. Mají smlouvu s elektrodílnou, která výrobky zkontroluje, případně i opraví, a dá k nim nový záruční list.
Hodně se hovoří o o zálohování pet lahví. Co vy na to?
Tak jak je nastavený současný systém třídění, tak v tom velký smysl nevidím. Nelze je znovu používat tak, jako třeba láhve od piva. Vracet se k jejich zálohování mi přijde jako krok zpět. Na druhou stranu dobrovolné zálohování je v souladu se zákonem a záleží tedy na výrobci, jaký obal použije.
Zdravá výživa pro děti – PharmDr. Margit Slimáková
Co vše potřebuje vaše dítě jíst a čemu by se mělo vyhýbat? Potřebují rodiče studovat výživová doporučení anebo poslouchat experty? Kdy začít podávat lepek a kdo potřebuje umělá kojenecká mléka? Jak prosadit zdravou výživu u babiček a ve škole?
První rok života
Dítě se v prvním roce života nazývá kojenec a kojení (mateřské mléko) je bez jakýchkoliv pochybností základem výživy až do jednoho roku života. Ideální je plné kojení do šestého až sedmého měsíce a dostatečné kojení do jednoho roku věku, při kterém není třeba podávat žádná náhradní mléka ani jiné tekutiny.
Lepek
Někteří pediatři nově doporučují podávat lepek už od čtvrtého měsíce jako prevenci vzniku alergie na něj. S tímto doporučením nesouhlasím.
Studie, které by prokázaly nižší výskyt alergie na lepek u kojenců, kteří jej v minimálním množství dostali takto brzy, jsou doposud ojedinělé, jsou retrospektivní, nedefinují pojem malé množství a hlavně uspokojivě nevysvětlují důvod, proč by časnější podávání potravin mělo snížit riziko vzniku potravinové alergie.
Jako nejpravděpodobnější teorie se uvádí, že mladšímu dítěti se podává menší množství potraviny a že při podávání potraviny u starších dětí už nejsou děti současně kojeny, a tak jsou ochuzeny o ochranný vliv mateřského mléka. Tento můj postoj se shoduje s vyjádřením vědeckého poradního výboru Velké Británie pro výživu.
Umělá kojenecká mléka
Mimo výjimečných případů, ve kterých maminka skutečně nemůže kojit, podle mne umělá mléka nikdo nepotřebuje a do dětského jídelníčku je vůbec nedoporučuji zavádět. Situaci, kdy maminka nekojí, je třeba vždy konzultovat s pediatrem. Takzvaná alternativní rostlinná mléka nejsou pro kojence vhodnou náhradou mateřského mléka a v této funkci je také nedoporučuji.
Jsem však přesvědčena o tom, že většina maminek kojit dokáže a že často jen nečekané životní potíže, např.
komplikovanější porod a nezájem anebo neschopnost personálu porodnice pomoci, kojení zbytečně naruší.
Proto jako nejdůležitější stravovací doporučení všem těhotným maminkám navrhuji najít si spolehlivou laktační poradkyni anebo porodní asistentku, které jim mohou v případě náhlých potíží okamžitě pomoci.
První potraviny
V ideálním případě začínáme lokální bio zeleninou. Podáváme vždy pouze jeden druh a každé tři až čtyři dny přidáváme další druhy, které je později možné kombinovat.
S přibývajícími týdny postupně přidáváme zdroje kvalitních bílkovin a tuků, jako je např. červená čočka, quinoa, vaječný žloutek, kvalitní maso, máslo anebo za studena lisované oleje.
Z obilovin začínáme těmi bezlepkovými, nejlépe v jejich přirozené podobě, tj. například kaše z vařených a rozmixovaných jáhel anebo rýže.
Děti od jednoho do šesti let
Shoduji se s doporučeními Světové zdravotnické organizace, že ideální je pokračovat v kojení až do třetího roku.
V případě, že už nekojíte, je třeba zajistit dostatečný a pravidelný příjem kvalitních bílkovin, ale určitě to neznamená, že je nezbytné konzumovat kravské mléko, jak si přeje mlékárenský průmysl.
Kvalitní bílkoviny mohou pocházet například z kvalitního masa, luštěnin, vajec, semínek a zakysaných mléčných výrobků. Dětem připravujeme jednoduchá jídla s pravidelnými svačinkami. Základní poměry mezi jednotlivými skupinami potravin jde stanovit podle doporučení Zdravého talíře.
Bio
Označení bio nesou potraviny té nejvyšší kvality, které moc doporučuji všem, dětem samozřejmě nejvíce. Nejdůležitější jsou přitom alespoň do tří let věku, kdy nejsou detoxikační a eliminační systémy dětského organismu dostatečně vyzrálé a případná rezidua chemikálií z konvenčních potravin se mohou snadněji hromadit a být příčinou závažnějších poškození zdraví.
Celozrnné potraviny
Dětem do tří let se nedoporučuje výhradně celozrnná strava, ale to určitě neznamená, že bychom je měli vykrmovat rohlíky a koláči z bílé mouky. Ke zdraví prospěšným necelozrnným zdrojům obilovin patří např. jáhly, mnohé pšenično-žitné kváskové chleby, ovesné vločky anebo kulatozrnná, jasmínová a basmati rýže.
Speciální dětské potraviny
Mnoho ze speciálních potravin pro děti obsahuje nadbytečná množství cukrů, nejlákavější na nich je většinou přibalená hračka anebo pohádková postavička na obalu. Nezávislá testování opakovaně potvrzují zbytečnost anebo dokonce nezdravost takovýchto potravin:
Naše děti se staly terčem té nejproradnější reklamní strategie potravinářského průmyslu. Všemi dostupnými prostředky se společnosti snaží obejít vliv rodičů a nalákat děti na produkty s tou nejvyšší marží – sladkosti a chipsy. Velké koncerny dětem prodávají především ty produkty, které jim škodí. Šířící se epidemii obezity se pak už nikdo nemůže divit. (Oliver Huizinga, reklamní expert organizace Foodwatch).
Např. 100 gramů Pom-Bärů obsahuje pětkrát více soli a dvakrát tolik tuku než stejná porce hranolek od McDonald’s a výrobce je přitom propaguje jako jedinečnou a pro děti vhodnou svačinku.
K Nestle dětským cereáliím se zdarma přidává figurka akčního superhrdiny a přitom všechny obsahují více než 30 procent cukru. O této skutečnosti společnost na svých stránkách logicky mlčí.
Mnohem raději ovšem zdůrazňuje, že se jedná o celozrnné cereálie s osmi vitaminy a vápníkem.
A kdyby náhodou děti nepřesvědčila akční figurka, rodiče zajisté ke koupi přemluví známá expertka Kateřina Cajthamlová, která na stránkách koncernu Nestlé o cereáliích přímo básní. (Česká Pozice 27.4., 2013) http://bit.ly/DetiKo
Školáci
Zdravá výživa školáků znamená především kvalitní snídani a přípravu domácích svačinek do školy (včetně láhve s vodou).
Zdravá výživa školáků je zásadní nejen pro zdraví žáků a studentů, ale ovlivňuje i jejich chování a studijní výsledky.
Podle četných dopisů od rodičů přitom vím, že snahu o zdravou stravu jejich dětí běžně narušují školní jídelny a doplňkový prodej potravin ve školách.
Český spotřební koš, který je závazný pro vaření ve školních jídelnách, platí od roku 1993 a vychází z výživových dávek z roku 1989. Jiné středoevropské země výživová doporučení pro školáky v minulých letech aktualizovaly.
Naštěstí především díky tlaku rodičů a médií už došlo k určitému zlepšení i u nás, ale přesto by šlo ve školkách a školách jíst ještě mnohem lépe. Výživa ve školách se dnes k dětem dostává dvěma způsoby. První z nich je tzv.
doplňkový prodej, který je zpravidla nabízen ve školních bufetech a automatech. Druhou cestou jsou obědy vařené ve školních jídelnách. Prodeje v bufetech a automatech běželi pár let od revoluce bez jakéhokoliv omezení a nyní je jen omezeně reguluje Pamlsková vyhláška.
Vaření ve školních jídelnách se dodnes řídí vyhláškou, která je stará víc než čtvrt století. jak jde už ui dnes zajistit zdravější jídlo ve školách detailně vysvětluji zde.
Po skončení vyučování je dobré mít pro děti vždy nachystanou svačinu (např. v podobě výběru z nakrájené zeleniny, dipů anebo pomazánek, kvalitního pečiva, bílého jogurtu, oříšků a ovoce) a ideálním ukončením dne je společná rodinná večeře.
Dospívající
V tomto věku už děti nenapodobují rodiče, ale zdravá výživa se alespoň doma dá zajistit přítomností zdravých potravin. Nejdůležitější je nabízet snadno dostupné a připravitelné svačinky i potraviny, ze kterých si mohou děti samy vybírat a vařit. Neskladujte doma nevhodné potraviny, protože je jen otázkou času, kdy je děti najdou a snědí.
Dietování a poruchy příjmu stravy
Nezdravé dietování a poruchy příjmu potravy patří mezi typické problémy tohoto věku. Dospívající děti jsou obklopeny módními ideály krásy, zázračnými dietami a dietujícími kamarády.
Tou největší oporou pro ně musí zůstat rodina, a proto je katastrofou, když se i maminka nepřirozeně omezuje. Rodič, který opakovaně dietuje, vynechává večeři anebo přepočítává kalorie, předává signál, že stravu je třeba nepřirozeně kontrolovat.
Základní prevenci poruch příjmu stravy proto vidím v dlouhodobě zdravě se stravující rodině, kde je jídlo bráno jako požitek a ne jako postrach.
Alternativní výživové směry
Alternativní výživové směry v úhrnu nejsou problém a většina dětí z nich vyroste rychleji, když jim dáte prostor na zkoušení a hledání vlastní cesty, než když je budete striktně nutit do vašich stravovacích návyků.
Ze zdravotního hlediska jsou dokonce téměř jistě bezpečnější než dnes typická strava mnoha mladých, která je založena na junk food a soft drinks. Zdravý výběr nenápadně podporujte dostupností kvalitních potravin.
Pouze zpozorněte v případě neobvykle vyšší ztráty hmotnosti, zastavení menstruace u dívek a nelogických rozhodnutí (např. když etický vegetarián odmítá konzumovat ořechy).
Jak děti učit zdravě jíst
Buďte dobrým vzorem, zajistěte dostupnost zdravých potravin a zapojte děti do jejich pěstování a přípravy. Děti se učí sledováním svého okolí, několik prvních let zejména od rodičů a rodiny.
To, co děti vidí, je pro ně normální a sami to opakují.
Je proto rozhodující, jestli děti pravidelně vidí společně a zdravě se stravující rodinu, nebo reklamní obrázky šťastné rodiny při návštěvě McDonald‘s a při pojídání čokoládových tyčinek plných mléka.
Děti jedí především to, co jim nabízíme a co v jejich okolí snadno dostupné. Proto je zásadní minimálně doma zajišťovat zdravé stravovací prostředí, na rozdíl od toxického prostředí, kterému jsme všichni čím dál více vystaveni, a to v mnoha případech dokonce už i ve školách.
Zdravá výživa není suchá teorie, ale skvěle chutnající jídlo. Mnohem více než výuka faktů děti nadchne a přesvědčí vypěstování vlastní zeleniny anebo jahod, naklíčení semínek, vypěstování kvásku nebo výroba jogurtu. Nakupujte s dětmi na farmářských trzích, zkuste dovolenou na biofarmě (my jsme několik let jezdili na dovolenou pouze na takovéto farmy) a zapojte děti do zdravého vaření.
Co s babičkami?
Problematiku výživy i s prarodiči včas proberte. Případné neshody na výživových doporučeních mezi partnery ale nedoporučuji řešit diskuzí s babičkami. Rodiče samotní se musí nejdříve shodnout na výživovém stylu rodiny a společně jej prosazovat. Až po shodě mezi sebou by rodiče měli stručně, ale jasně a nejlépe společně vysvětlit, že:
- zdraví dětí je jejich zodpovědností a řeší jej na základě současných znalostí a zkušeností,
- konzumaci sladkostí z výživového hlediska nikdo nepotřebuje,
- existuje jednotná shoda mezi odborníky, že zdravá výživa je základním předpokladem zdraví dětí a může ovlivňovat i jejich chování a u školáků studijní výsledky,
- nikdy v minulosti se nekonzumovalo takové množství sladkostí a nezdravých polotovarů jako dnes,
- existuje spousta jiných možností, jak děti odměňovat, např. domácí zdravé koláče, zdravé sladkosti (sušené ovoce), časopisy, lístky do kina atd..
Co dětem nedoporučuji
Nedoporučuji jakékoliv dietní potraviny, umělá sladidla, vysoce průmyslově upravované potraviny včetně margarínů, trans tuky, izolovanou vlákninu, zbytečná aditiva, jako jsou umělé příchutě anebo barviva a mnohá konzervancia.
Ideální jídelníčky
Ideální jídelníček neexistuje. Zdravá výživa dětí není věda a určitě neznamená propočítávání kalorií a živin na talíři.
Jak poznáte, že dítě jí zdravě
Vaše dítě se bude cítit dobře a bude prospívat. Vidíte plynulý růst, občas s obdobími zpomalení anebo zrychlení, ale neměly by se objevit ztráty hmotnosti.
Jak vše převést do praxe?
Zdravou výživu lze do každodenní praxe nejlépe převést v klidu a s nadhledem. Všichni rodiče chtějí pro své děti to nejlepší a právě rodiče svým dětem nejlépe rozumějí.
Maminky a tatínkové, nenechte se znejistit experty, kteří dnes až příliš často předávají buď hesla potravinářského průmyslu, nebo zaslepeně izolovaná odborná fakta, aniž by je zasadili do reálné stravy a života.
Zdravá výživa není věda, tajemství úspěchu spočívá ve výběru skvěle chutnajících přirozených potravin v přípravě jídel z nich. V naprosté většině případů není potřeba ani kalkulačka, ani encyklopedie výživy, ani nutriční terapeuti.
Diskuze Dezinformace o potravinách šíří i odborníci
Ahoj holky, patřím k těm maminám, která raději dopřeje svému dítku
BIOpotraviny, než normální. I nadále je budu kupovat, kvůli tomu, že
daný chov i pěstování je víc tzv. přírodní. Ale teď jsem v Dtestu
narazila na zajímavý článek. Tak vám jej předkládám k přečtení:
Že se výrobci potravin snaží na obalech uvádět celou řadu
spotřebitelem manipulujících údajů a především že se snaží své
výrobky vynachválit v rámci reklamních kampaní do nebes, zatímco
konkurenční produkty více či méně skrytě degradují, na to jsme si už
(bohužel) docela zvykli. Pokud ale sahají k takovým metodám odborné
autority, je to na pováženou. Bohužel se to velmi často děje.
Zmatený spotřebitel
Problematika složení potravin a zejména důsledků jejich složení pro
lidský organismus je natolik složitá, že v zá:,–(ě není v silách
laického spotřebitele získat dostatek potřebných informací – a není na to
ostatně ani čas.
Proto se spotřebitelská veřejnost upíná v orientaci
o nutričních a zdravotních výhodách či nevýhodách potravin
k článkům v médiích, radám nutričních specialistů a zejména
k televizním pořadům, které si získaly docela velkou oblibu.
To autoři a
protagonisté takových pořadů dobře vědí, a i z toho důvodu se stále
více stává, že informace, které v nich zaznějí, nejsou prostředkem
osvěty a objektivní informace, ale zcela běžným marketingovým komerčním
tahem, který je zaštítěn takzvaným odborníkem, což má zveřejňovaným
myšlenkám dodat punc objektivity. Jenže tomu tak není.
Výsledkem je, že spotřebitel na základě rad a doporučení považuje řadu
potravinářských výrobků za potenciálně škodlivé, ačkoli k tomu není
žádný důvod, a naopak u jiných potravinářských výrobků předpokládá
zdravotní pozitiva a nutriční vlastnosti, které nemají. Často
protichůdné hodnocení potravin má pak jediný výsledek – spotřebitel je
zmaten, protože neví, kde je vlastně pravda. Jak se tomu bránit?
Věrohodní a nevěrohodní autoři
Obrana proti manipulaci je samozřejmě při nedostatečných znalostech
obtížná. Patrně jediným skutečně systémovým prostředkem je – ostatně
stejně jako u potravin – identita autora (u potravin je to výrobce).
V zá:,–(ě platí, že nepodepsané „osvětové“ články o rizicích
nebo pozitivech potravin bychom pro jistotu neměli brát vážně.
Podle
dosavadní praxe jsou to právě anonymní články (za anonymní je třeba
považovat i článek podepsaný zkratkou, která nikomu nic neříká),
v nichž je spotřebiteli servírováno největší množství zavádějících
informací, dokonce vyslovených lží. Druhým obranným prostředkem je
věrohodnost a nevěrohodnost zcela konkrétních autorů.
Opět obecně přitom
platí, že mezi věrohodné autory patří spíše starší generace
odborníků, která nepodlehla zneužití médií pro komerční účely. Jde
zejména o lidi z Výzkumného ústavu potravinářského v Praze, Vysoké
školy chemicko-technologické v Praze a některé lékaře.
Mezi takové
věrohodné odborníky patří například Michal Anděl, Bohumil Turek, Jana
Dostálová, Ctibor Perlín, Jana Hajšlová nebo Jiří Ruprich. Na opačném
pólu je pak spíše mladší generace a lidé angažující se pravidelně
v televizním vysílání.
Jedním z nich je třeba Petr Fořt, mimo jiné autor osvětových knih,
například „Moderní výživa v praxi“.
Publikace tohoto autora byly
přitom, což by mohl být pro spotřebitele docela dobrý signál,
v nedávném hodnocení celkem 42 knih na téma výživy zařazeny odbornou
porotou Společnosti pro výživu do kategorie „méně vhodných publikací“.
O tom, že zdaleka nejde o jednotlivý případ, svědčí i skutečnost, že
pouze 40 procent (16 knih) označila uvedená porota za publikace pro
spotřebitele vhodné. Jinými slovy, většině odborných knih o výživě
nelze zas tak úplně věřit.
Věřit? Nevěřit!
Do mléka se přidává řepkový tuk, aby bylo levnější.
Naprostý nesmysl, technologicky navíc dost obtížný. Přítomnost
rostlinného tuku v mléce by se při povinných laboratorních rozborech
zjistila.
Do bílých jogurtů se na rozdíl od ovocných nesmí přidávat škrob.
Není to pravda.
Podívejte na složení bílých jogurtů na jejich obalech,
třeba i na symbol tuzemské mlékárenské bioprodukce, olomouckou Olmu.
Mimochodem, přidání škrobu žádným zločinem není, byť skutečně
částečně (ale jen velmi málo) negativně ovlivňuje nutriční vlastnosti
výrobku.
Konzervanty v mléku?
Občas se na jeho obalech objeví tvrzení, že neobsahuje konzervanty. To
souhlasí, mléko skutečně tyto látky obsahovat nesmí. Je ale otázkou,
proč tento údaj psát na obal potravin, když jde o dopředu daný fakt.
Uvedená informace má zhruba takovou vypovídající hodnotu, jako že voda
neobsahuje tuk nebo že pšenice neobsahuje maso. Je jasné, že výrobce tím
zvýhodnil svůj výrobek oproti konkurenci, o které se (opět jaksi
nevysloveně) říká, že tam by konzervanty být mohly.
Propagace biopotravin
Největší manipulace se odehrávají na poli propagace biopotravin a
obecně potravin pro zdravý životní styl. Výhody biopotravin jsou obvykle
výrazně nadhodnoceny, což je ale jen ta méně závažná část manipulace.
Horší je, že pro zvýraznění výhod biopotravin se používají
prostředky, které degradují a fakticky pomlouvají klasické „nebio“
potraviny.
Jednu z takových manipulací použil právě Petr Fořt, který
označil hovězí „nebio“ maso za rizikové kvůli možné přítomnost lepku
z jeho krmení. Skutečnost je ovšem taková, že ani v biohovězím ani
v nebiohovězím prostě žádný lepek není a ani hovězí ani žádné jiné
maso není rizikové pro celiaky.
Lepek je totiž vždy v organismu
kteréhokoli zvířete rozložen a není tedy v jeho masu přítomen.
Stejně tak zdatná kuchařka Hana Michopulu pravidelně uvádí, že biokuřata
nejsou krmena antibiotiky, z čehož jaksi pod povrchem vyplývá, že
normální kuřata krmena antibiotiky jsou.
Není to pravda, antibiotika jsou
(kromě léčení zvířat, ale ve stanoveném období před porážkou se musí
vy:,–(it tak, aby se jejich pozůstatky v masu neobjevily) ze zákona
zakázána! Specielně informace o krmení kuřat antibiotiky se objevuje
poměrně pravidelně.
Samozřejmě, autoři příslušných článků
o uvedené problematice skoro nic nevědí, takže opisují jeden od druhého.
Stačí tak jedna manipulace někde na začátku a spustí se lavina
dezinformací.
Opsat hloupost je ovšem opět zase jen ta méně závažná forma manipulace.
Závažnější jsou manipulace cílené, a to nejen v jednotlivostech, ale
vršené jedna na druhou.
Krystalickým příkladem takového šiřitele
„osvěty“ je například Šárka Dittrichová, která to dotáhla před časem
do takové dokonalosti, že dezinformace o výhodách biopotravin byly
odeslány z e-mailové adresy úředníka ministerstva zemědělství.
Selský rozum a obezřetnost
Bohužel, autoři zavádějících informací mají v současné době
v médiích větší prostor než lidé, kteří dokáží skutečně
objektivně zhodnotit nutriční vliv potravin na naše zdraví nebo
skutečnost, zda jsou vůbec v praxi použitelné technologie, pomocí kterých
se údajně potraviny vyrábí.
Takzvaný zdravý životní styl je
v současné době „in“ a k jeho propagaci se hodí doslova téměř vše.
Je ale třeba vědět, že řada zavádějících údajů je v zá:,–(ě
klamavou reklamou, ba dokonce trestným činem šíření poplašné zprávy.
Jenže do soudních sporů nikdo nejde, a tak mohou manipulátoři nerušeně
působit dál.
Vyznat se ve zdravotních tvrzeních, respektive jakýchkoliv tvrzeních je
docela oříšek. Naštěstí ta zdravotní již budou podléhat legislativě EU
tak, že nebude možné uvádět to, co není nad rámec obecně známých
vlastností příslušné potraviny doloženo.
A protože není v silách
lidského jedince všechny manipulace a mýty odhalit, zbývá jediné – selský
rozum. A obezřetnost v přístupu k údajům, které se týkají
především nově uváděných potravin na trh.
Každý výrobek, který se chce pro:,–(it proti již zavedené konkurenci,
musí na svou podporu vytvořit informační a marketingovou kampaň, aby byl
spotřebitel přesvědčen, že je vhodné příslušný výrobek koupit.
V dosud nepřehledném legislativním prostředí, za použití „spasitelů“
lidstva (zejména jde obvykle o dobrý byznys) a při absenci prosté lidské
etiky je ovšem otázkou, zdali jsou vždy metody propagace těchto výrobků
korektní.
- Petr HAVEL
- Lepek v hovězím mase?
Loni v pořadu České televize na téma „biomaso“ vyslovil RNDr. Petr
Fořt, CSc. převratnou myšlenku. Řekl: „Krávy chované konvenčním
způsobem krmené siláží, krmené ureou – močovinou, krmené různými
cereáliemi, čili obilím případně, tak přinášejí riziko dokonce
i celiatikům.
Jinými slovy to maso obsahuje pravděpodobně stopy lepku a už
to stačí k vyvolání negativní reakce.“
Fyziologové a experti na metabolismus jsou zajedno v tom, že živočichové
(včetně člověka) využívají bílkoviny tak, že je nejprve rozloží na
základní stavební kameny, tedy aminokyseliny, a z nich vystaví své
vlastní bílkoviny.
Klíčem pro syntézu1) živočišných bílkovin jsou
příslušné geny. Bez genové výbavy nevzniknou ani živočišné
bílkoviny.
Neexistují žádné vědecké důkazy, o které by RNDr. Fořt mohl opřít
své tvrzení. Není možné, aby se část bílkovin zabudovala do svalové
tkáně skotu bez předchozí hydrolýzy na aminokyseliny.
Není možné, aby
jeden a tentýž druh skotu, chovaný za různých podmínek – konvenčně a
ekologicky, vytvářel byť ve stopách jiné druhy bílkovin. Není možné,
aby některá složka krmiva konvenčně chovaného skotu vedla k mutaci genomu
skotu.
To, co RNDr.
Fořt šíří, by právní předpisy mohly klasifikovat jako
klamavou reklamu (biohovězí je kvalitnější, protože je prosté lepku, na
rozdíl od klasického hovězího, které lepek obsahuje) nebo jako šíření
poplašné zprávy (hovězí maso z klasických chovů je rizikové pro
celiaky).
A pro informaci všem, nejenom celiakům, uvádíme: lepek se nachází jen
v obilovinách a ve výrobcích, do kterých se obiloviny přidávají.
- Syntéza: chemická reakce, při níž slučováním jednodušších látek
vznikají látky složitější.
Pramen: Ing. Ctibor Perlín, CSc., Společnost pro výživu