Fotografie (11) • Foto: Bubinga 
Nahrát moje fotografie
Vstoupit do fotogalerie (11 fotografií)
I když spí věčným spánkem, stále k nám promlouvají. Z Vyšehradského hřbitova, poutního místa, kam chodí lidé nasávat atmosféru minulosti.
První zmínka o existenci Vyšehradského hřbitova je ze století třináctého. O něco později, dne 23. 8. 1784, vydal císař Josef II. dekret o zákazu pohřbívání uvnitř měst a obcí z hygienických důvodů. Tudíž to mělo znamenat i konec Vyšehradského hřbitova, ale ten představuje zajímavou výjimku mezi pražskými hřbitovy, jelikož zde bylo roku 1785 zvláštním výnosem pohřbívání povoleno.
To už se pomalu blížilo období formování moderního českého národa. Přebudování na „národní pohřebiště“ navrhl František Ladislav Rieger a myšlenka přišla právě s vlnou národního obrození.
Velkou zásluhu na proměně hřbitova i jeho rozšíření měl kromě jiných český spisovatel, překladatel a vlastenecký kněz Václav Štulc. Původně neznámý malý hřbitov kolem chrámu sv.
Petra a Pavla na Vyšehradě se začal od roku 1869 měnit na místo odpočinku nejvýznamnějších českých osobností, které zde odpočívají ve stínu dávné minulosti.
Na Vyšehradě se jedná o zajímavou hřbitovní galerii s přehlídkou uměleckých skvostů především z 19. a 20. století. Nachází se zde mimořádné soustředění hrobů těch, kteří se ve své době zasloužili o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení či státní samostatnosti.
Hřbitov je právem považován za místo národní hrdosti. Poslední odpočinek tady našli skladatelé, pěvci, dirigenti, zpěváci, hudebníci, sochaři, malíři, spisovatelé, herci, vědci, architekti, sportovci i politici.
Lze tu číst tolik majestátních jmen, že je těžké vybrat ty nejznámější a přitom desítky druhých neopomenout.
Tak snad: Mikoláš Aleš, Josef Bican, Vlasta Burian, Karel Čapek, Svatopluk Čech, Ema Destinová, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Gočár, Nataša Gollová, Jaroslav Heyrovský, Karel Höger, Vojtěch Hynais, František Křižík, Rafael Kubelík, Karel Hynek Mácha, Jaroslav Marvan, Hana Mašková, Waldemar Matuška, Alfons Mucha, Josef Václav Myslbek, Oskar Nedbal, Božena Němcová, Jan Neruda, Ladislav Pešek, Jan Evangelista Purkyně, Marie Rosůlková, Josef Rössler-Ořovský, Olga Scheinpflugová, Bedřich Smetana, Josef Suk, Jaroslav Vrchlický, Václav Vydra, Julius Zeyer a mnoho dalších. A také herec Eduard Kohout, i když patrně proti své vůli, jelikož ještě za svého života projevil přání, aby zde nespočinul. Naopak pouze symbolický hrob s pomníkem zde mají dvě významné osobnosti. První je právnička a politička Milada Horáková, která byla popravena v Praze na Pankráci, druhou je malíř a spisovatel Josef Čapek, který zahynul v dubnu 1945 koncentračním táboře Bergen-Belsen.
Co jméno, to zajímavý osud. Například tělo Karla Hynka Máchy pohřbili původně v Litoměřicích, jelikož si to lidé přáli. Převoz do Prahy se uskutečnil až 7. května 1939, protože nechtěli tohoto velikána nechat na území Sudet.
A byla to nakonec národní manifestace proti fašismu. Nebo Svatopluk Čech.
V roce 1879 napsal cyklus malých veršovaných povídek s názvem „Ve stínu lípy“ a od roku 1908 leží na Vyšehradě ve stínu národního stromu, který tam nechali vysadit, když se konal jeho velkolepý pohřeb.
Když člověk mluví o Vyšehradském hřbitově, těžko se nezmínit o Slavínu, Českém panteonu. Vše patrně začalo v květnu 1862 vznikem Svatoboru, spolku českých vlastenců, který měl zásluhu na vybudování Slavína i přestavbě hřbitova.
Nebylo to sice o jednom jméně, ale určitě je potřeba zmínit Františka Palackého, národního obrozence, spisovatel, zakladatele zmíněného spolku a iniciátora stavby Slavína, který vyjádřil svou ideu Svatoboru heslem „Pomáhej! Osvěcuj! Pamatuj!“.
Na přelomu 80. a 90. let 19. století (1889 – 1893) byl na východní straně hřbitova postaven pomník Slavín, společná hrobka významných národních osobností, která zaujímá dominantní místo mezi ostatními náhrobky. Vlastní pohřebiště navrhl architekt Antonín Wiehl.
Zajímavá je sochařská výzdoba hrobky, která byla dokončena až roku 1903. Socha vlevo představuje Vlast truchlící a napravo Vlast vítěznou. Okřídlená postava sklánějící se nad sarkofágem je Génius vlasti. V kryptě je celkem 44 výklenků, které jsou 2,7 metru dlouhé.
Za každou deskou z černé švédské žuly je uložena rakev s ostatky, ale od 60. let minulého století se do Slavína ukládají pouze urny. Naplněny jsou jimi dvě hrobky, kde je uloženo celkem 14 uren.
Jména umělců, kteří byli na Slavíně pohřbeni, jsou uvedena na třech tabulích, přičemž jako první zde byl pochován v roce 1901 básník Julius Zeyer.
Na všech náhrobcích jsou jen životopisné údaje, pouze deska se jménem Jaroslav Vrchlický je odlišná od ostatních. Kromě zlatým písmem napsaného jména a životních dat má také epitaf, který ještě za svého života napsal sám básník:
Sobě na hrob
Postůj zde, poutníku, v hrobě tom Vrchlický Jaroslav leží, básníkem doby své byl, mravencem pilností svou, klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přenes své vlasti, myšlenkám vlastním však též svoji dal ražbu a kov. Málo měl na světě štěstí, přátel však, lásky té dosti, v otčině půdě teď spí, spokojen, tichý a rád.
Jedna deska ve Slavínské kryptě je stále bez nápisu. To znamená buď sedm uren, nebo jedna rakev. Byly sice činěny pokusy pohřbít zde nějakou další významnou osobnost, ale většinou s přesunem z rodinné hrobky nesouhlasili rodinní příslušníci. A tak to vypadá, že pohřbívání ve Slavíně je již minulostí. Nebo možná až nastane nějaká opravdu významná událost.
I když je to věcně nesprávné, začal být postupem doby pojem Slavín vztahován na celý Vyšehradský hřbitov. Kdo si udělá procházku na Vyšehrad a zastaví se před Českým panteonem, neunikne mu slavný nápis: „ač zemřeli, ještě mluví“. Po jeho přečtení si možná člověk uvědomí, že každý může svou pílí a dovedností něco dokázat.
A když to lidstvo ocení, tak může i po své smrti spočinout vedle osobností zde pohřbených. I dnes je totiž možný pohřeb na Vyšehradě. Zpravidla ho navrhuje a doporučuje význačná kulturní či vědecká instituce nebo uznávaná osobnost, odborně a morálně povolaná zhodnotit tvorbu, činnost a zásluhy zemřelého.
O uložení rozhoduje výbor spolku Svatobor za následného souhlasu majitele hřbitova, kterým je Hlavní město PrahA.
V roce 1869 byly okolo hřbitova postaveny arkády v novorenesančním stylu. Dále se na pozemku o rozloze 0,81 hektaru nachází objekt márnice a kaple.
U vchodu na západní straně bylo vybudováno samostatné oddělení, kde jsou pohřbeny řádové sestry (voršilky, bartolomějky, redemptoristky).
Nejstarší místo hřbitova je ohrazeno barokní mříží, za kterou jsou pohřbeni ti, co zemřeli při ošetřování malomocných a nakažených morem.
Podrobnější popis Vyšehradského hřbitova a jmenný seznam osob zde pochovaných, včetně umístění hrobů lze najít na internetu: http://www.slavin.cz/?page=prirucka. Hřbitov je otevřen každý den. Ráno je možno přijít v 8,00 hodin, zavírá se v 17,00 hodin (leden, únor, listopad, prosinec), v 18,00 (březen, duben, říjen) a v 19,00 (květen až září).
Existují místa, která nelze nahradit žádnými jinými. Jedním z nich je například Vyšehrad, kde mne zaujalo ještě následující:
– Chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě:https://www.turistika.cz/mista/chram-sv-petra-a-pavla-na-vysehrade
– Rotunda sv. Martina:https://www.turistika.cz/mista/rotunda-sv-martina-na-vysehrade
Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/
Poslední aktualizace: 24.1.2017
Les vzpomínek
Místa, které si je možné v Lese vzpomínek pronajmout, jsou rozmístěna kolem památečních stromů, ve vzdálenosti asi 1,5 metru od kmene. Místa mají kruhový tvar s plochou 1 metr čtvereční. Kolem jednoho památečního stromu může být pronajmuto až deset míst.
Tato místa nejsou na zemi nijak označována, orientaci napomáhají cedulky se jmény zesnulých na kmenech stromů. Všechna hrobová místa jsou také digitalizována. V Lese vzpomínek je možné uskutečnit uložení popela v biologicky rozložitelné urně či provést vsyp.
Na jedno nájemní místo lze uložit 2 urny či provést 2 vsypy, další 2 urny či 2 vsypy lze provést po pěti letech. Pronájem místa se uzavírá na dobu 10 let.
Popel je možné uložit pouze ve vegetačním období – od dubna do října.
Jak je možné si místo pronajmout?
Pokud máte zájem vybrat si místo pod památečním stromem, rádi vás Lesem vzpomínek provedeme a vše vysvětlíme na individuální prohlídce. Více informací o tom, jak se na ní přihlásit naleznete v sekci Prohlídky.
Na prohlídce společně vybereme konkrétní místo a posléze můžete uzavřít nájemní smlouvu na Správě Ďáblického hřbitova.
Budete k tomu potřebovat rezervační formulář, který vám vystavíme, úmrtní list zesnulého, doklad o zpopelnění a váš občanský průkaz.
Cena ZA NÁJEM URNOVÉHO MÍSTA se skládá ze dvou položek:
Nájem urnového místa …………………………………………………………. 1.200 Kč/10 let Služby s nájmem spojené ……………………………………………………… 3.018 Kč/10 let
Celkem …………………………………………………………………………… 4.218 Kč/10 let
Stromy 1. kategorie
V Lese vzpomínek si můžete vybrat místo u stromů, které jsou zvláště hodnotné díky svému stáří a estetickým kvalitám. Cena služeb s nájmem spojených je vyšší vzhledem k náročnější péči o tyto stromy. Nájem urnového místa ………………………………………………………… 1.200 Kč/10 let Služby s nájmem spojené …………………………………………………………… 4.018 Kč/10 let
Celkem ………………………………………………………………………………… 5.218 Kč/10 let
Poslední rozloučení v Lese vzpomínek
V Lese vzpomínek se mohou odehrát poslední rozloučení na Místě setkávání, kde se může sejít různý počet pozůstalých. Nabízíme také menší obřad přímo pod památečním stromem. Ten je vhodný zvláště v případě, kdy se hlavní smuteční obřad uskutečnil již v krematoriu či na jiném místě a rozloučení s popelem tak proběhne již v úzkém kruhu pozůstalých.
Obřadní uložení popela
Uložení popela pod památeční strom provádí správkyně Lesa vzpomínek, či se jej mohou za asistence správkyně ujmout samotní pozůstalí.
Přímo pod památečním stromem se může odehrát i krátký komorní obřad rozloučení pro menší počet pozůstalých. Jeho součástí může být sdílení vzpomínek, hudba či čtení.
Při tomto obřadu je možné použít dřevěné mísy naplněné vodou pro zapalování svíček. V případě vsypu je popel obřadně uložen do jamky ze speciální dřevěné mísy.
Obřadní uložení urny či vsyp popela k památečnímu stromu ……………………. 1.495 Kč
(V ceně je zahrnuto vykopání urnové jamky, příprava zpopelněných lidských ostatků na obřad, obřadní uložení popela, možnost použití dřevěných obřadních mís a Skořápky, přítomnost správce po dobu 30 minut, zakopání urnové jamky a upravení místa)
Obřad posledního rozloučení
Obřadnímu uložení popela může také předcházet vzpomínkový obřad. V takovém případě doporučujeme zajistit u pohřební firmy kremaci bez obřadu a obřad posledního rozloučení pak můžete naplánovat a připravit s námi.
Při uspořádání obřadu na Místě setkávání u Skořápky neplatíte žádný nájem, pouze přítomnost a asistenci správkyně Lesa vzpomínek. Je také možné pronajmout si smuteční síň v blízkosti Lesa vzpomínek.
Asistence u obřadu trvajícího nad 30 minut – hodinová sazba …………………… 300Kč/hod Pronájem obřadní síně ……………………………………………………………… 2.521 Kč
Provádíme-li na přání zákazníka služby v den pracovního klidu nebo v den pracovního volna, zvyšují se ceny prací a služeb o 50%. V den státního svátku se ceny zvyšují o 100%.
V době kratší než 24 hodiny před pietním aktem, při změně objednaných služeb, je uplatňován stornovací poplatek za každou jednotlivou službu ve výši 50% její ceny; storno poplatky ostatních služeb jsou uvedeny v čl. 6.1. bod. 1.6, 1.5.
Památeční cedulky
Jednotlivá místa u stromů v Lese vzpomínek jsou označeny památečními cedulkami. Ty jsou umístěny na kmenu památečního stromu tak, aby směřovaly k místu, kde je uložený popel zemřelých.
Cedulky jsou vyrobeny ze dřeva japonského cedru, které je nadprůměrně odolné i v přírodních podmínkách. Vyrábí je pro vás firma Paletky.cz, který zpracovává přepravní palety a dává jim tak nový život. Každá cedulka prochází rukama truhláře několikrát od výběru přes finální povrchovou úpravu. Ošetřeny jsou přírodním olejem, který dovoluje dřevu přirozeně stárnout až nakonec zestříbrní.
Památeční cedulky mohou nést jméno zesnulého, letopočty, případně i oblíbený citát či motto. Cedulky mohou být také doplněny grafickými prvky.
Památeční cedulka ………………………………………………………………………………………….. 500 Kč
Urny
Pro Les vzpomínek vznikly vůbec první ekologicky šetrné urny vyráběné v České republice.
Jedny jsou vyrobeny z recyklovaného papíru technikou papier-maché a jsou autorským dílem umělce Tomáše Rybníčka. Druhé jsou dílem Kateřiny Pěkné, která na jejich tvorbu používá pevný umělecký papír.
Jsou jedinečné také tím, že do nich můžete vtisknout své vzpomínky na zemřelého. Je možné na ně malovat či psát.
Zakoupit si je můžete u Ke kořenům.
Popel zemřelých můžete však v Lese vzpomínek uložit také v jakékoli jiné ekologicky šetrné schránce, která je snadno rozložitelná a neobsahuje žádné přírodě škodlivé látky. Doporučujeme zejména schránky z přírodních materiálů – nelakovaného dřeva, papíru, látky či proutí.
Aktuální ceník
kalendář akcí
starý hřbitov nový hřbitov
Pro někoho jsou židovské hřbitovy místem plným romantiky, mystiky a tajemství, pro jiné jsou to místa posledního odpočinku významných osobností – rabínů, spisovatelů. Židovská obec v Praze zpřístupňuje pro veřejnost dva své nejvýznamnější hřbitovy – Starý židovský hřbitov na Žižkově a Nový židovský hřbitov na Žižkově. Obě tyto památky jsou přístupné celoročně zdarma a na obou se nachází cenné památky sepulchárního charakteru. Nový židovský hřbitov je zároveň jediným pražským hřbitovem, který Židovská obec v Praze využívá k pohřbívání i v současnosti.
dočasně uzavřeno
ukázat na mapě
VSTUP ZDARMA
Starý židovský hřbitov na Žižkově tzv. první židovský hřbitov na Olšanech byl založen v roce 1680 jako morové pohřebiště pražské židovské obce. Pohřbívalo se zde i v době další morové epidemie ve druhém desetiletí 18. století a pravidelně pak od r. 1787 do r. 1890, kdy vešel v platnost zákaz pohřbívání uvnitř města. Hřbitov je významnou umělecko-historickou památkou.
Bylo zde pohřbeno na 40 000 osob, mezi nimi řada významných rabínů a učenců. Nejnavštěvovanější je hrob pražského vrchního rabína Ezechiela Landaua, známého též pod jménem Noda bi-Jehuda (1713-1793), jehož náhrobek byl v roce 1993 (v souvislosti s výročím úmrtí) spolu s dalšími náhrobními kameny příslušníků rodiny kompletně restaurován.
Jsou zde pohřbení i další význačné židovské osobnosti a představitelé osvícenství a novodobé židovské inteligence, jako např. Landauův žák, člen rabínského kolegia Eleazar Fleckeles (1754-1826), lékař Jonas Jeiteles (1735-1806), jeho syn Baruch Jeiteles (1762-1813) nebo historik David Podiebrad (1803-1882).
Mohutné reprezentativní náhrobky označují hroby prvních židovských podnikatelů – Joachima Poppera (1721-1795), příslušníků rodin Jerusalemů, Pribramů a Dormitzerů.
Z uměleckého hlediska lze na hřbitově sledovat vývoj od barokně tvarovaných náhrobků přes reprezentativní náhrobky empirové a náhrobní kameny zdobené v duchu historizujících slohů až po běžné tvary druhé poloviny 19. století. Původní pozemek hřbitova se rozkládal na mnohem větší rozloze než je dnes přístupná a otevřená část s náhrobky. Na počátku 60.
let byl z větší části zrušen a přeměněn v park, dnešní Mahlerovy sady. Ve druhé polovině 80. let 20. století byl hřbitov v souvislosti s výstavbou tzv. Žižkovského vysílače komunistickým režimem zdevastován, velká část hřbitova byla vybagrována, další náhrobky byly povaleny a rozbity a zbytek hřbitova byl zasypán a přeměněn v park.
Zachovanou část židovského hřbitova ve Fibichově ulici, která je památkově chráněna, převzalo v roce 1999 do své správy Židovské muzeum v Praze. Po nezbytných stavebních úpravách a základních restaurátorských pracích byl hřbitov v září 2001 zpřístupněn veřejnosti.
Samotné restaurování náhrobních kamenů však pokračovalo i nadále, takže do konce roku 2013 se podařilo restaurovat 164 náhrobky a 4 tumby v celkových nákladech 4 mil. Kč. V současnosti je hřbitov ve správě Židovské obce v Praze.
neděle–čtvrtek duben–říjen 9:00–17:00
listopad–březen 9:00–16:00
- pátek 9:00–14:00
- sobota a židovské svátky zavřeno
ukázat na mapě
Vstup volný
Nový židovský hřbitov byl založen v roce 1890 (5650), když dosloužil Starý židovský hřbitov v dnešní Fibichově ulici, a patří mezi chráněné památkové objekty. V současné době je v Praze jediným židovským hřbitovem, kde se stále konají pohřby zesnulých židovského vyznání.
Od roku 2005 disponuje novou databází, v níž můžeme vyhledat pohřbené v jednotlivých hrobech a zároveň vytisknout podrobný orientační plánek umístění hrobů. Hřbitov byl proponován pro cca 100 000 hrobů, tedy asi na jedno století. Hřbitov se rozkládá na ploše více jak 10 ha s tím, že v současné době je na hřbitově pohřbeno přibližně 25 000 zesnulých.
Svou rozlohou je více než 10 x větší než Starý židovský hřbitov na Josefově. Obřadní síň s důstojnou modlitebnou, dům očisty pro pohřební obřady, budovy správní a pomocné i ochranná zeď kolem hřbitova byly zbudovány v tehdejším vládnoucím stavební slohu – v novorenesanci. Obřadní síň navrhl architekt Bedřich Münzberger.
Hřbitov byl od počátku řádně rozdělen na hřbitovní pole, která byla postupně zaplňována hroby, takže procházka hřbitovem je i přehledem jednotlivých po sobě jdoucích slohů hrobek a památníků mrtvých: od novogotiky přes novorenesanci, pražskou a vídeňskou secesi, přes klasicismus, purismus a konstruktivismus až k současnosti. Na hřbitově se pohřbívá dodnes.
Mnohé umělecky hodnotné náhrobky jsou díly předních českých sochařů a architektů – Jana Kotěry, Josefa Zasche, Josefa Fanty, Čeňka Vosmíka aj. Ve středu hřbitova u hlavní aleje je pole věnované pracovníkům židovských náboženských obcí a dalším významným činitelům, při vstupu do hřbitova je místo pro čestné hroby významných rabínů, jakými jsou např. dr. Nathan Ehrenfeld nebo dr.
Gustav Sicher. U vchodu do hřbitova je také památník lodi Patria, památník zaniklé dolnokralovické obce ve tvaru obyčejného balvanu a Památník obětí 1. světové války z r. 1926 ve tvaru obdélného kvádru vsazeného do dvou obdélníkových podstavců. Podél východní hřbitovní zdi jsou nákladné rodinné hrobky, např. významných podnikatelských rodin Petschků a Waldesů.
Waldesovská hrobka je zdobena dvěma reliéfními bustami – posledním dílem Josefa Václava Myslbeka. Nejvíce pozornosti poutají dva objekty: jednak v roce 1985 zřízený Památník československých židů, obětí holocaustu a odboje: soustava vydutých elips, v jehož středu září Davidova hvězda. Autory jsou sochař Zdeněk Vodička a architekt Vladimír Stehlík.
K dalším nejvyhledávanějším místům patří hrob spisovatele Franze Kafky a jeho rodičů (číslo náhrobku 21 – 14 – 21) ve tvaru šestibokého krystalu s daty pohřbených na čelní stěně. Jeho autorem je architekt L. Ehrmann. Naproti ve zdi má pamětní desku Kafkův přítel a významný propagátor jeho díla Max Brod, který je pohřben v Izraeli. Odpočívá zde také např.
spisovatel Ota Pavel, v urnovém háji např. básník Jiří Orten. Hřbitov má zvláštní povolení provozovat urnový háj, přestože židovská tradice zakazuje kremace mrtvých. Této možnosti využívají zejména smíšená manželství. Provoz celého hřbitova, včetně údržby, je hrazen jednak z rozpočtu ŽOP, ale také díky dotacím jiných organizací. Je zde pochován spisovatel Franz Kafka.
zobrazit všechny události
Hřbitovy
Hřbitov v Židenicích
Správa hřbitovů města Brna, příspěvková organizace zajišťuje správu, provoz a údržbu jedenácti hřbitovů na území města Brna, tj. Ústředního hřbitova, hřbitovů v Brně-Židenicích, Jehnicích, Komíně, Kr. Poli, Líšni, Řečkovicích, Slatině, Soběšicích, Tuřanech, Žebětíně.
Další informace a otevírací dobu najdete na adrese http://www.hrbitovybrno.cz/
Židovský hřbitov
Nezamyslova ul., spojení tramvají č. 8, 10 (zastávka Židovský hřbitov); č. 13 (zastávka Buzkova)
http://www.jewishbrno.eu/images/stories/Videa/Brno.avi
Na židovském hřbitově bylo otevřeno nové Turistické informační centrum Židovské obce Brno (TIC ŽOB), které je součástí židovského hřbitova. Vstup na hřbitov je přes recepci centra.
Na recepci je bezplatně k dispozici počítač připojený k internetu, pro individuální nášvtěvníky lze zapůjčit přenosné audioprůvodce velikosti mobilních telefonů, na nádvoří hřbitova lze v pěti jazycích ze zvukového informačního panelu (mluvící mapa) získat informace o hřbitově, památkách Brna i židovských památkách jihomoravského regionu .
Podrobnosti podrobnosti jsou na: www.jewishbrno.eu, e-mail: [email protected], tel. 544 526 737.
- Otevírací doba hřbitova:
Letní období (duben až říjen) od neděle do čtvrtka 9:00 – 17:00, v pátek 9:00 – 16:00. - Zimní období (listopad až březen) od neděle do čtvrtka 9:00 – 16:00, v pátek 9:00 – 15:00.
- V sobotu a o židovských svátcích,
viz http://www.jewishbrno.eu/index.php?option=com_content&view=article&id=53&Itemid=42&lang=cs
je hřbitov a informační centrum uzavřeno. Ve dnech pracovního volna, pokud nepřipadají na sobotu a židovské svátky, je otevřeno podle celoročního rozvrhu.
Historie vzniku
Původní starobylý židovský hřbitov se v Brně nacházel naproti paláce Padowetz, hluboko pod úrovní nynějšího vlakového nádraží a kolejiště tramvají. V roce 1454 byli Židé králem Ladislavem Pohrobkem z města vyhnáni a hřbitov, kam pohřbívali své mrtvé, byl rozbořen a zničen.
Zpět do Brna se Židé mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848, kdy jim bylo umožněno volně se stěhovat. Aby mohli pečovat o své zemřelé, bylo jedním z jejich prvních počinů ustanovení svatého spolku Chevra kadiša. Neměli v Brně vlastní hřbitov, takže své mrtvé museli pohřbívat v okolních židovských obcích nebo tam, kam zemřelý příslušel.
Netrpělivě proto čekali na souhlas ke zřízení pohřebiště, synagogy a jmenování vlastního rabína. Na juliánovských blatech v katastru obce Židenice zakoupili dva pozemky o výměře mírně přesahující plochu jednoho hektaru. Po prokázání nabytí vlastnictví jim byl okresním hejtmanem 19. července 1852 udělen úřední souhlas k založení nového hřbitova.
Brněnští Židé pozemek ohradili, vystavěli prostou obřadní síň a postavili domek hrobníka. Ještě téhož roku byli na novém hřbitově pohřbeni Gabriel Beer a Moritz Jellinek (Jelenko). Ve stejném roce byly také pohřbeny dvě děti, Jesaias Engel a Šalamoun Ehrenfeld, dle zvyklostí bez náhrobního kamene.
O márnici a místnosti rituální očisty není v dochovaných pramenech zmínka.
Protože hřbitov byl značně vzdálen od lidských obydlí, není vyloučeno, že funkci márnice s očistou rovněž plnila obřadní síň, své mrtvé ale Židé mohli umývat také doma.
Nový hřbitov byl z olomoucké silnice obtížně dostupný. Jediná komunikace, která tudy vedla, byla neudržovaná cesta, kudy jezdívali brněnští formani do juliánovské pískovny. Navíc kolem protékala strouha, jež se často rozvodňovala a zaplavovala okolní pozemky.
Při velkých záplavách v roce 1862 rozvodněná strouha zcela zničila příkop, kterým protékala, a ohrozila hřbitov. Příkop byl neprodleně regulován a za tři roky překlenut mostkem, který přístup ke hřbitovu usnadnil.
Stále hrozící nebezpečí bylo zažehnáno vybudováním kanalizační sítě.
Zajímavé osobnosti pohřbené na hřbitově
PhDr. Richard Feder – zemský rabín, spisovatel ((1875 Václavice – 1970 Brno)
Studoval souběžně na Filosofické fakultě ve Vídni a na Židovské teologické fakultě. 19. září 1903 nastoupil na své první rabínské místo v Kojetíně na Moravě.
Později sloužil v Lounech a Roudnici nad Labem, aby pak na dlouhá léta zakotvil v Kolíně. Zde, kromě vykonávání svých rabínských povinností, vyučoval od roku 1917 až do roku 1938, kdy odešel do důchodu, německý jazyk a německou obchodní korespondenci na obchodní akademii.
Ve věku 66 let byl 13. června 1942 zařazen s celou rodinou do transportu Aad – Kolín do Terezína. I zde dostál svému postavení rabína a v omezených a krutých podmínkách pomáhal svou moudrostí svému okolí.
Neváhal ani uzavírat židovské sňatky a dle možnosti udržoval mezi souvěrci náboženský život.
Po válce, kterou přežil ze celé rodiny jediný, se vrátil do Kolína, kde pracoval až do svého zvolení oblastním rabínem moravskoslezských náboženských obcí v roce 1953.
Do nového úřadu v Brně byl uveden 19. dubna 1953. Po dalších 17 let pak působil v Brně, navštěvoval moravské židovské obce a synagogální sbory, přednášel, učil a psal. V roce 1961 byl ustaven zemským rabínem, Brno však neopustil. Při příležitosti 90. narozenin mu bylo v roce 1965 uděleno státní vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu”.
K jeho nejznámějším knihám patří: Židé a křesťané (1919), Hebrejská učebnice (učebnice novohebrejštiny, 1923), Sinaj (učebnice židovského náboženství, 1955), Židovská tragedie (jedna z prvních knih u nás pojednávajících o holokaustu, 1947), Židovské besídky pro děti a další. Pravidelně přispíval do Věstníku židovských náboženských obcí a do Židovské ročenky.
V roce 2002 mu byl prezidentem České republiky Václavem Havlem propůjčen in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2003 mu byla při příležitosti 100. výročí narození odhalena pamětní deska na Židovském hřbitově v Brně a následně byl jmenován čestným občanem města Brna.
- Oddělení 34, řada 1, číslo hrobu 12
- Hugo Haas – herec, scénárista a režisér (1901 Brno – 1968 Vídeň)
- Do povědomí diváků se zapsal jako vynikající představitel v rolích divadelních i filmových komických milovníků, středoškolských profesorů a starých mládenců.
Po absolutoriu brněnské konzervatoře hrál nejdříve v Národním divadle v Brně, pak v Ostravě, Olomouci a v letech 1924–29 v Městském divadle na Vinohradech. Ve 30. letech vystupoval v činohře pražského Národního divadla. Patřil k nejpopulárnějším hercům své doby.
Haasovo herectví je zachováno v řadě filmů, na nichž se často podílel i jako scénárista či režisér (Velbloud uchem jehly, Kvočna, Jedenácté přikázání, Dům na předměstí, Poslední muž, Svět, kde se žebrá, Život je pes a řada dalších).
Počátkem roku 1939 byl Haas z rasových důvodů vypovězen z Národního divadla a uprchl přes Paříž a Lisabon do Spojených států. Ocitl se v neznámu, bez prostředků – a uspěl. Prosadil se jako divadelník i filmař. Spolupracoval se světoznámými autory i herci.
Režíroval a produkoval v Hollywoodu vlastní filmy. Pronikavý úspěch měl se svým asi nejlepším zahraničním filmem pro Columbia Pictures – Pick Up (Sebranec) natočeným podle Koptova románu Hlídač č. 47.
Pracoval i pro filmové společnosti 20th Fox, MGM, United Artists.
Ve Vídni, kde prožil svá poslední léta po boku manželky Marie roz. Bibikoffové, hrál Haas v několika televizních filmech. V roce 1963 byl v rámci oslav 80.
výročí otevření Národního divadla pozván do Československa a dostalo se mu slavného přivítání. Zemřel 1. prosince 1968 ve Vídni a jeho urna je uložena na brněnském židovském hřbitově. Dne 8.
února 2000 mu bylo in memoriam uděleno čestné občanství města Brna.
- PhDr. Věra Caponi – psycholožka, spoluzakladatelka českého manželského a rodinného poradenství (1946 – 1998 Brno)
- Heinrich Gomperz – podnikatel, člen brněnské městské rady, mecenáš umění, zakladatel městské galerie (1843 – 1894 Brno)
- Heinrich Kafka – podnikatel v textilním průmyslu, majitel továrny na sukna (1813 – 1895 Brno)
GALERIE: Hroby místo parků? Kdysi ano
Mnohem důležitější je, jak zacházíme s ostatky těch, kteří zemřeli před více jak stoletím, nebo jak v případě potřeby rušíme staré hřbitovy, a že jich v Ústí bylo dost.
První známý hřbitov pro Ústečany se rozkládal kolem dominikánského kostela sv. Vojtěcha. Václav Houfek, ústecký historik a vědecký tajemník Muzea města Ústí nad Labem, upřesňuje, že to později býval čestný hřbitov. „Je známý z nejstarších dob. Pohřbívali se tu faráři nebo primasové.“
Mrtví v centru
Ostatně, hřbitovy u kostelů jsou velmi tradiční katolickou záležitostí. Najdeme je v každé vsi, tedy i v Ústí. Další ústecké pohřebiště se rozkládalo u kostela se šikmou věží.
Tento hřbitov městská rada zrušila, když císař Josef II. zakázal pohřbívání při kostelech. Později, v roce 1875, bylo okolí zatravněno, později vydlážděno a vzniklo Kostelní náměstí.
Kde tedy potom Ústečané pohřbívali své mrtvé? Na místě, tehdy ještě za městskými hradbami. Ten hřbitov je už dávno pryč, ale dodneška, řečeno metaforicky, po mrtvých chodíme. Nacházel se totiž na Maternově náměstí, dnes Lidickém. Leží tu i oběti četných středověkých epidemií.
Vznik parku
Pohřbívat se tu přestalo roku 1872 a roku 1899 po uplynutí tlecí lhůty jej oficiálně zrušili a na jeho místě vznikl park. Mimochodem, v roce 1895 byl stržen také už notně zchátralý kostelík sv. Materny, po němž se náměstí původně jmenovalo.
„Prostranství bylo zazeleněno, postaven pomník padlým vojínům a kašna se sochami, známá ze starých pohlednic. Za války byl prostor vydlážděn jako Appelplatz, v naší době znovu upraven,“ dočítáme se v jedné stati amatérské badatelky Heleny Borské.
Ovšem v roce 1859 Ústí otevřelo první oddělení nového hřbitova v Klíšské ulici, 1871 druhé a 1877 třetí. Ve stejném roce tu našel poslední odpočinek ústecký malíř Ernst Gustav Doerell.
„Křesťanský hřbitov se rozkládal v dnešních Mánesových sadech a zasahoval, respektive jeho židovské oddělení, až do Městských sadů,“ vysvětloval historik Houfek. „Část bývalého hřbitova je dnes zastavěná.“
Vůbec první židovský hřbitov z roku 1866 býval na pozemku, který židovský spolek zakoupil v jihozápadním cípu dnešních Městských sadů u Růžového paloučku. Rozkládal se na ploše asi 500 čtverečních metrů a svému účelu sloužil až do roku 1893. Původní hřbitov je od roku 1924 zasypaný a dnes tu je památník obětem holocaustu.
Stavba parovodu
Když později v Mánesových sadech pokládali v 60. letech 20. století parovod, podle Borské procházel výkop pro něj právě skrze místo Doerellova hrobu.
„Očití svědci tvrdili, že viděli nakládat ostatky v dobovém oblečení a odvážet na tehdejší předlickou skládku,“ dodává smutně Borská.
Hřbitov brzy přestal vyhovovat potřebám rostoucího města. Už roku 1892 tu přestali pohřbívat a na park jej přeměnili roku 1913.
Ovčí vrch
Od roku 1892 vznikl Centrální městský hřbitov na Ovčím vrchu. Sem město přemístilo několik umělecky cenných náhrobků z Maternova hřbitova, nebo náhrobky padlých ve válce. Na Ovčím vrchu býval také druhý židovský hřbitov. Roku 1893 tu totiž ústecká židovská obec získala samostatné oddělení.
Po druhé světové válce ale na Ovčím vrchu pohřby také nakonec přestaly a v roce 1953 už ani na správu židovského oddělení neměla obec peníze. Nakonec celý hřbitov ustoupil Spolchemii, která tu má zásobníky chemikálií.
Jakkoliv to dnešním obyvatelům města vadí jen málo, zejména pro židovství představuje tento osud hřbitova skutečnou svatokrádež.
„Židovství je víc humánní věcí než náboženskou, míří k žití spíše než do posmrtného života,“ vysvětlil Jaroslav Achab Haidler, nejvýraznější osobnost hlásící se v Ústí dnes k židovství. „Proto jsme přesvědčeni, že tělo, jež nám dává možnost žít a tvořit, má po smrti nárok na nerušený klid.“
Historie židy často donutila hřbitovy opustit. „Pokud nezůstanou volným prostorem, tedy zahradou života, vnímáme to jako výsměch životu. Ze všech nejbezbrannější jsou právě mrtví. I po všem, co se dělo během druhé války,“ pokračoval Haidler.
Dnes už také neexistuje ani urnový háj na Střížovickém vrchu, otevřený 1. dubna 1930. Současné hřbitovy na Střekově, Trmicích, ve Vaňově či Krásném Březně snad už všichni známe.