(výňatek z rozhovoru s MUDr.Sazonovou)
Irina Michailovna Sazonová je lékařka s třicetiletými zkušenostmi, autorka knih „HIV-AIDS: virtuální virus nebo provokace století“ a „AIDS: rozsudek zrušen„, autorka překladů knih Dr.
Petera H. Duesberga „Vymyšlený virus“ (Inventing the AIDS virus, Regnery Publishing, Inc., Washington, D. C.) a „Nakažlivý AIDS: všichni jsme byli uvedeni v omyl?“ (Have We Been Misled?“, North Atlantic Books, Berkeley, California).
Dr. Sazonová nashromáždila obrovské množství materiálů týkajících se této problematiky, včetně vědecké informace vyvracející teorii „moru XX. století“, kterou jí poskytl maďarský vědec Antal Makk)
– Irino Michailovno, je známo, že první informace o HIV-AIDS, která pronikla do SSSR, přišla nejdříve z Elisty a potom z Rostova a Volgogradu. Za uplynulé čtvrtstoletí nám hrozili celosvětovou pandemií a slibovali údajně širokou vakcinaci. A najednou tu je vaše kniha… Ta vyvrací všechny představy o AIDS. Opravdu se v případě AIDS jedná o podvod světového měřítka? – Existence viru HIV-AIDS byla změněna ve „vědecké důkazy“ v USA okolo roku 1980. Pak se objevilo na toto téma mnoho pojednání. Ale už tehdy akademik Valentin Pokrovský hovořil o tom, že všechno je ještě třeba řádně prostudovat a prověřit. Nevím, jak Pokrovský tuto otázku studoval dál, ale za pětadvacet let se ve světě objevilo mnoho vědeckých prací, které experimentálně i klinicky teorii původu AIDS vyvrátily – zejména práce australské skupiny vědců pod vedením Eleny Papadopulos, práce vědců pod vedením kalifornského profesora Petera Duesberga nebo maďarského vědce Antala Makka, který pracoval v mnohých zemích Evropy, Afriky a vedl kliniku v Dubaji. Takových vědců je však na světě více než 6.000! Jsou to známí a zkušení specialisté včetně laureátů Nobelovy ceny.
Nakonec skutečnost, že takzvaný virus lidské imunodeficience nikdy nebyl objeven, uznali i jeho „objevitelé“ Luc Montagnier z Francie a Robert Gallo z Ameriky. Přesto podvod ve světovém měřítku vesele pokračuje dál… Do tohoto procesu jsou totiž zapojeny velmi mocné síly a nepředstavitelné peníze.
Tentýž Antal Makk na budapešťském kongresu v roce 1997 detailně vyprávěl o průběhu vytvoření AIDS-establishmentu americkými úřady, který zahrnuje celou řadu vládních i nevládních institucí a služeb, zástupců orgánů a institucí zdravotnictví, farmaceutických firem a různých společností v boji s AIDS, a také AIDS-žurnalistiku.
– Snažili jste se tuto mystifikaci nějak rozbít?
– V rámci svých skromných možností jsem vydala dvě knihy, řadu článků, vystupovala jsem v rozhlase i v televizních pořadech. V roce 1998 jsem názory odpůrců teorie o AIDS předložila na parlamentním slyšení „O naléhavých opatřeních v boji s rozšířením AIDS“ ve Státní dumě. V odpověď jsem uslyšela… mlčení všech přítomných, včetně prezidenta RAMN (Ruské akademie medicínských věd) Valentina Pokrovského a jeho syna, vedoucího Centra pro prevenci AIDS Vadima Pokrovského. A co následovalo? Zvýšení financování tohoto odvětví medicíny. Vždyť AIDS, to je přece šílený byznys. – To znamená, že stovky vědeckých prací, lékařských výzkumů a ověřených faktů vyvracejících teorii smrtícího AIDS jednoduše ignorovali? V čem ten podvod vlastně spočívá? – Podstata věci je jednoduchá. Vysvětlím to způsobem pochopitelným pro obyčejného člověka. Nikdo nemluví o tom, že AIDS není. To není úplně přesné. AIDS – syndrom získané lidské imunodeficience – existuje. Byl, je a bude. Ale není způsoben virem. Respektive – „nakazit“ se jím v obvyklém smyslu slova není možné. Ale chcete-li, je možné si ho „uhnat“.
O selhání imunity už víme dávno. Všem studentům medicíny se už třicet, možná čtyřicet let – tedy v době, kdy se o nějakém AIDS ještě nemluvilo – přednášelo, že selhání imunity může být jednak vrozené a jednak získané. Znali jsme všechny nemoci, které se nyní spojily pod jediný název – AIDS.
Podle verze Světové zdravotnické organizace se dnes jako AIDS nazývají takové dříve známé nemoci jako kandidóza průdušnice, průdušek, plic, jícnu, kryptosporidióza, salmonella septikémie, plicní tuberkulóza, zápal plic, herpes simplex, infekce cytomegalovirem (ovlivňují jiné orgány s výjimkou jater, sleziny a lymfatických uzlin), rakovina děložního čípku (invazivní), syndrom vyčerpání a mnohé další.
Spekulace kolem problému HIV-AIDS je největším podvodem na dnešním trhu medicíny. Stavy oslabené imunity, tedy imunodeficience, jsou medicíně známé už z dávných dob.
Existují sociální příčiny imunodeficience – chudoba, podvýživa, zneužívání drog, ale i řada dalších. Existují i příčiny v životním prostředí.
V každém konkrétním případě oslabení imunity je tedy nutné důsledné a důkladné vyšetření pacienta pro zjištění skutečné příčiny imunodeficience.
Opakuji: syndrom získané imunodeficience byl, je a bude. Stejně jako byly, jsou a budou nemoci vznikající v důsledku oslabené imunity. Žádný lékař, žádný vědec to nemůže popřít a také to nepopírá.
Já však chci, aby lidé pochopili jednu věc. AIDS není infekční onemocnění a není způsobeno žádným virem. Zatím nikdo nenašel vědecký důkaz o přítomnosti viru lidské imunodeficience, nazývaného AIDS. Mohu zde citovat světovou autoritu jako je Carey Mullis, biochemik a nositel Nobelovy ceny:
„Jestliže existují důkazy, že HIV způsobuje AIDS, pak by měly být předloženy vědecké dokumenty, které by společně nebo odděleně prokázaly tuto skutečnost s vysokou pravděpodobností. Žádný takový dokument však neexistuje. „
– Irino Michailovno, promiňte mi, ale lidé s diagnózou AIDS tu přece umírají… – Uvedu vám názorný případ. V Irkutsku onemocněla dívka. Test na HIV byl pozitivní, a tak jí byla diagnostikována infekce HIV. Začali ji léčit. Antiretrovirální terapii (léčbu oficiálně zavedenou v případě AIDS) dívka snášela těžko. Každým dnem zjišťovali jen zhoršení. Nakonec zemřela. Pitva však ukázala, že všechny její orgány byly zasaženy – tuberkulózou. To znamená, že dívka zemřela na sepsi způsobenou tuberkulozními tyčinkami. Kdyby byla správně diagnostikována a léčena protituberkulozními preparáty a nikoli antiretrovirální terapií, mohla žít.
Můj spolupracovník, irkutský patolog Vladimír Agjejev, který se 15 let zabývá výzkumnou prací věnovanou AIDS, pitval zemřelé, z nichž většina byla diagnostikována na irkutském AIDS-centru jako HIV infikovaní, a zjistil, že všichni byli narkomani a zemřeli především na hepatitidu a tuberkulózu. Stopy HIV v této kategorii občanů objeveny nebyly, i když teoreticky jakýkoli virus by přece měl v těle stopy zanechat.
Jenže virus AIDS na světě ještě nikdo neviděl, což však nikterak nebrání zainteresovaným osobám v tom, aby s tímto neobjeveným virem bojovali. Přitom však bohužel bojují velmi nebezpečným způsobem.
Faktem totiž je, že antiretrovirální terapie, která by měla s HIV-infekcí bojovat, ve skutečnosti naopak způsobuje selhání imunity, protože zabíjí všechny buňky bez rozdílu, a to zejména kostní dřeň, která je zodpovědná za produkci buněk imunitního systému.
Lék AZT (zidovidin, retrovir), kterým se léčí AIDS nyní, kdysi dávno vymysleli pro léčbu rakoviny, ale použít se ho tehdy neodvážili, protože byl uznán jako vysoce toxický.
– Oběťmi s diagnózou AIDS jsou často narkomani…
– Ano. Protože drogy jsou toxické pro imunitní buňky. Imunitní systém je tedy zničen drogami, nikoli virem. Drogy ničí játra, která v lidském těle plní řadu životně důležitých funkcí, zejména neutralizují toxické látky, podílejí se na různých formách výměny, a tak s nemocnými játry onemocníte prakticky čímkoli. U drogově závislých se nejčastěji vyvíjí toxická officinalis hepatitida.
AIDS tedy může vzniknout z braní drog, ale není nakažlivý a z člověka na člověka se nepřenáší. Jiná věc však je, že na pozadí již získané imunodeficience může nastat kdykoliv infekční onemocnění, a teprve to se pak přenáší. Včetně hepatitidy B a dávno známé nemoci Bodkina – typu A.
– Ale nejen narkomanům je diagnostikován AIDS. Cožpak je možné tak snadno ohlupovat miliony lidí?
– Bohužel nejen narkomanům je diagnostikován AIDS. Před několika lety jedna moje známá, mladá lékařka, se mě také zeptala: „Jak je to Irino Michajlovno, možné: celý svět hovoří o AIDS a vy to popíráte?“ A po nějakém čase se vrátila z dovolené a na kůži objevila nějakou bulku. Analýza jí otřásla: řekli jí, že je HIV pozitivní. Je dobře, že se v medicíně orientovala a obrátila se na Institut imunologie. Jí jako lékařce tam řekli, že 80% kožních onemocnění dává pozitivní reakci na HIV, ačkoli se samozřejmě o žádné AIDS nejedná. Vyléčila se a uklidnila. Ale představte si, co se mohlo stát, pokud by věc takto neřešila – podstoupila by antiretrovirální terapii, čímž by si zničila imunitu a první onemocnění, s nímž by se pak setkala, by pro ni mohlo být fatální.
– Četla jsem, že HIV nikdy nebyl izolován…
– Ano, o tom v červenci 2002 na konferenci v Barceloně hovořil emeritní profesor patologie Etienne de Harve, který se 30 let zabývá elektronovou mikroskopií. Publikum bylo nadšeno tím, jak podrobné technické argumenty o neexistenci toho, co je známo jako virus AIDS, elektronové mikroskopické obrazy přinesly. Pak vysvětlil, že kdyby HIV skutečně existovalo, bylo by jednoduché vyjmout vir z osob, které mají nejvyšší hodnoty této virové zátěže. To však zatím nikdo nedokázal…
– Podle vyjádření vedoucího Centra pro prevenci a boj s AIDS, které pronesl na konci minulého století, mělo být v Rusku v roce 2000 už 800 tisíc pacientů s AIDS…
– Takové množství nemocných tu není ani dnes. Kromě toho je zmatek v tom, že ve statistice nerozlišují AIDS a HIV. Ano, každý rok se prý počet nemocných má zvýšít 10krát, tento poměr vymysleli v Americe v Centru pro kontrolu a prevenci nemocnosti
12. 12. 2014 Fakta a mýty o životě s HIV
O viru HIV a AIDS se dnes mluví hodně, ale s přibývajícím počtem informací se objevuje stále více mýtů. Co formuje naší představu o životě s HIV a kde je pravda?
Mýtus: To, že jste nakaženi virem HIV, znamená, že máte AIDS
HIV je virus, který ničí imunitní buňky těla (CD4+), které pomáhají bojovat s nemocí. Se správnými léky můžete žít roky s HIV, aniž by propukl AIDS. AIDS je diagnostikován v případě, že počet buněk CD4+ klesne pod minimální úroveň, nebo se kromě viru HIV objeví ještě jiná infekce, která těží z oslabeného organismu.
Fakt: Je obtížné se nakazit HIV při běžném kontaktu
Nemůžete ho dostat s objetím, používáním společného ručníku nebo skleničky. Nestává se běžně, že by se někdo nakazil skrze krevní transfúzi, protože krevní banky se velice úzkostlivě kontrolují. Nicméně, běžně se můžete nakazit nechráněným sexem, sdílením společných jehel nebo během tetováním, při němž je používáno nesterilních nástrojů.
Mýtus: Budu vědět, že jsem nakažený HIV, protože se u mě projeví jeho příznaky
U některých lidí se neprojeví naprosto žádné příznaky roky po nakažení. Příznaky se ale můžou ukázat do 10 dnů nebo několika týdnů po nakažení.
Podobají se příznakům obyčejné chřipky nebo mononukleózy a zahrnují horečku, únavu, vyrážku a bolení v krku. Obvykle ale vymizí po pár týdnech a neprojeví se po několik dalších let.
Jediným způsobem, jak prokázat, že máte HIV, je nechat se testovat.
Mýtus: HIV se dá léčit
Zatím neexistují žádné léky, které by napomohly k úplnému vyléčení HIV, ale léčba může udržet virus pod kontrolou a pomáhá zachovat imunitní systém.
Některé léky jsou založeny na principu potlačení bílkovin, díky nimž se virus množí, jiné blokují virus, aby nevstoupil svým genetickým materiálem do buněk imunitního systému.
Obraťte se na odborníka, ten nejlépe posoudí vaše zdraví, stav vašeho imunitního systému a množství viru ve vašem těle a rozhodně, kdy začít s léčbou.
Mýtus: Pokud oba partneři mají HIV, sex je bezpečný
Skutečnost, že oba partneři jsou nakaženi, ještě neznamená, že by měli zapomenout na ochranu. Používání kondomu vás ochraňuje před dalšími pohlavně přenosnými onemocněními nebo dalším náporem HIV, vůči němuž můžou být vaše léky rezistentní. Přestože se léčíte a cítíte se dobře, stále můžete nakazit ostatní.
Fakt: Můžete mít dítě, i když jste HIV pozitivní
Nakažená matka může samozřejmě svému dítěti během těhotenství nebo porodu předat vir HIV. Má nižší riziko, pokud bude postupovat podle rad svého lékaře a poskytovat svému dítěti péči. Těhotné ženy můžou proti nemoci bojovat pomocí léků, které ochrání jejich dítě před virem.
Mýtus: Není možné se vyhnout dalším infekcím spojeným s HIV
Kvůli oslabenému imunitnímu systému, jsou lidé nakažení HIV mnohem náchylnější k infekcím, jako například k pneumocystické pneumonii, tuberkulóze, kandidóze, cytomegaloviru nebo toxoplasmóze. Nejlepším způsobem, jak snížit svoje riziko je opět brát léky. Vyhněte se nedovařenému masu, zvířecím záchodům a vodě, která může být kontaminovaná.
Zdroj: http://www.toplekar.cz/archiv-clanku/fakta-a-myty-o-zivote-s-hiv.html
odborný časopis
Human Immunodeficiency Virus, neboli virus lidské imunitní nedostatečnosti způsobující onemocnění AIDS představuje v současnosti jedno z nejzávažnějších globálních zdravotních témat. Od roku 1981, kdy byl o nemoci AIDS učiněn první oficiální záznam, se virem HIV infikovalo těžko uvěřitelných 58 miliónů lidí po celém světě. Přes veškerou snahu na poli léčby a prevence je pandemie AIDS stále nezastavitelná a vyžádala si již přes 22 miliónů obětí.
Když roku 1981 zveřejnili vědci z Národního centra pro kontrolu nemocí v Atlantě výsledky studie, podle níž životní styl některých homosexuálních mužů vyvolal epidemii vzácného druhu rakoviny, nikdo ještě nemohl tušit, jak závažná kapitola lidské historie se ve skutečnosti začíná psát.
Zaznamenané projevy u pětice mužů v Los Angeles, jako například vzácný typ nádorového onemocnění kůže, zvláštní druh zápalu plic a další, lékaře mátly. Pětici pacientů spojovala pouze homosexualita a užívání drog. Léčebné postupy nezabíraly a dva pacienti záhy zemřeli.
Onemocnění získalo pracovní označení GRID (Gay-Related Immunodeficiency Disease) neboli selhání imunity homosexuálů. Brzy bylo ovšem zřejmé, že onemocnění se šíří i mezi heterosexuálními lidmi a může postihnout zástupce obou pohlaví. Začalo se proto s obavami hovořit o nové smrtelné nemoci přenášené sexem.
Pojmenování AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome), přeloženo: Syndrom získaného selhání imunity, se poprvé objevilo v roce 1982. V daném okamžiku bylo již v USA zaznamenáno 1500 případů onemocnění a 600 úmrtí v jeho následku. Vyvolávající agens bylo v dané době stále neznámé, veškerá léčba neúspěšná.
K informaci o tom, že v subsaharské Africe je tímto onemocněním pravděpodobně infikováno mnohonásobně více lidí se přidávají i další zjištěné způsoby přenosu. Objevení viru, jemuž se o několik let později dostalo názvu HIV, spadá pak do roku 1983.
Proběhlo prakticky souběžně na dvou vědeckých pracovištích v různých zemích, jmenovitě v USA (National Cancer Institute, Bethesda) a ve Francii (Institut Pasteur, Paříž). Do dvou let od objevení byl slibován vývoj vakcíny. Bohužel, jak známo, to se ukazuje jako prakticky nemožné až do dnešních dní.
VIRUS HIV
Proč je virus HIV prakticky neporazitelným nepřítelem, odkud se vlastně vzal, jakými způsoby se může přenášet a řadu dalších otázek, kterými se od doby jeho objevení zabývalo a zabývá značné množství odborníků, je díky jejich práci dnes možné téměř kompletně zodpovědět. Přesto se neustále objevují nová fakta i teorie, která podněcují k dalšímu výzkumu.
POMALÝ VIR – SPECIALISTA
Virus HIV se řadí do čeledi retrovirů, rodu lentivirus. Stejně jako ostatní retroviry oplývá schopností zabudovat svou genetickou informaci do genomu hostitelské buňky a vyvolat její chronickou celoživotně perzistující infekci. Princip tohoto mechanismu spočívá v přepisu RNA viru do DNA pomocí enzymu reverzní transkriptázy.
Enzym označovaný jako integráza následně umožňuje včlenit takto vzniklou DNA do DNA infikované buňky. Známe ovšem více virů, které disponují touto schopností. To, co virus HIV odlišuje od většiny ostatních virů je však zejména cíl útoku. Specializuje se totiž zejména na napadání těch buněk, které jsou v lidském organismu de facto zodpovědné za obranu proti němu.
Primárním cílem útoku jsou CD4+ buňky – typ T-lymfocytů odpovídajících za řízení imunitní odpovědi a v pozdějších fázích i makrofágy, nervové buňky a další. Celý proces může trvat dlouhou řadu let a po velmi dlouhou dobu také bez výraznějších příznaků. Člověk infikovaný virem HIV – tedy HIV pozitivní, je však již od počátku potenciálním přenašečem viru.
Jsou známé dva typu viru HIV, označované jako HIV-1 a HIV-2, jejichž genetické informace jsou natolik rozdílné, že byla vyloučena možnost, že se jeden z typů vyvinul mutací viru druhého.
Agresivnější z obou typů je virus HIV-1, který se člení na řadu dalších subtypů, velmi snadno podléhá mutacím, zejména ve složení povrchových glykoproteinů, což je také hlavním úskalím výzkumu úspěšné vakcíny. Vyskytuje se typicky na evropském, americkém a asijském kontinentu.
Oproti tomu virus HIV-2, jenž lokalizujeme zejména v zemích u západního pobřeží Afriky, nevykazuje tak silnou agresivitu a i jeho postup v organismu je pomalejší. Původ viru HIV-1 je dáván do souvislosti s virem SIV, který byl objeven u šimpanzů. Oproti tomu virus HIV-2 má svůj původ pravděpodobně u africké opice.
ZPŮSOBY PŘENOSUPřenos viru HIV můžeme rozčlenit do tří hlavních skupin následovně:PŘENOS KRVÍZ hlediska přenosu představuje infikovaná krev nejvyšší riziko. K nejrizikovějším se řadí zejména vícečetné použití injekčních jehel, ke kterému dochází zejména mezi narkomany, nebo v zemích s nerozvinutým zdravotnictvím, kde nedochází k používání jehel jednorázových.
Obdobné riziko představují krevní transfúze či orgánové transplantace. Tento způsob přenosu je naštěstí v současnosti díky povinnému testování krve minimální. Vysokému riziku se ovšem nevyhnou pracovníci ve zdravotnictví, kteří manipulují s infikovanou krví. Při krevní transfúzi během operace v roce 1983 se virem HIV infikoval a nemoci AIDS následně podlehl například známý americký spisovatel Isaac Asimov.
SEXUÁLNÍ PŘENOS
Je nejčastějším způsobem přenosu viru HIV. Šíření viru touto cestou značně napomáhá, mimo jiné, zejména zmíněný pomalý a často prakticky bezpříznakový průběh infekce. HIV pozitivní člověk tedy může infekci šířit dál, aniž by si byl vědom, že je nositelem viru.
K přenosu může dojít při nechráněném vaginálním, análním i orálním styku, včetně všech praktik, během kterých dochází ke styku sliznic se sexuálními sekrety či krví. Nejrizikovějším je sex anální, následně vaginální a nejnižší riziko vykazuje orální sex.
Sexuální přenos byl prokázán křížově mezi pohlavími, tedy z muže na muže, z ženy na ženu, z muže na ženu i z ženy na muže. Použití kondomu či femidomu při sexuálním styku riziko přenosu viru extrémně snižuje.
PŘENOS Z MATKY NA DÍTĚ
Přenos z HIV pozitivní matky na dítě během těhotenství nastává asi v 15 až 30% případů.
Pokud je matka během těhotenství léčena patřičnými antivirotickými preparáty a přistoupí se k porodu císařským řezem, umenšuje se riziko až k hranici jednoho procenta. K přenosu viru může dojít i během kojení.
V zemích, kde je běžný přístup k náhradní kojenecké stravě, se proto HIV pozitivním matkám nedoporučuje kojení dítěte.
OD HIV POZITIVITY K ONEMOCNĚNÍ AIDS
Po počáteční inkorporaci do jádra CD4+ buněk dochází k množení viru a infekci dalších buněk. Imunitní systém zpočátku reaguje na tyto aktivity viru HIV masivní produkcí protilátek. To sice aktivitu HIV zbrzdí, ale samotný virus neeliminuje.
Při další vhodné příležitosti, zejména oslabení organismu (nemoc, apod), opět dochází k množení viru a napadení dalších buněk. Tímto způsobem „krok za krokem“, se virus nezadržitelně šíří a zabíjí stále větší množství zmíněných buněk.
Klesající počet CD4+ buněk vede k poruchám funkce imunitního systému (který se snaží vyrovnat úbytek T-lymfocytů), zejména ve formě opožděné a nevýrazné reakce na spouštěcí podněty. Postupně dochází k přetížení imunitního systému a následně k jeho zhroucení.
Rozvíjí se onemocnění AIDS, kdy se již virus lavinovitě šíří organismem a napadá řadu dalších buněk. O onemocnění AIDS tedy hovoříme až v případě nejtěžšího stádia HIV. To je charakterizováno poklesem hladiny CD4+ lymfocytů pod hranici 200/mm3 a současnou přítomností těžké oportunní infekce či nádoru, např.
pneumocystová pneumonie, toxoplasmová encefalitida, kryptokoková meningitida tuberkulóza, lymfom nebo Kaposiho sarkom, případně dalších projevů. Jakákoliv infekce představuje ve finální fázi pro rozvrácený imunitní systém neúnosný problém a přímo ohrožuje život pacienta. Jednotlivé možné příznaky a fáze infekce HIV uvádíme níže:
- PŘÍZNAKY A FÁZE HIV INFEKCE
- Asi u 30 až 40 % pacientů se primoinfekce virem HIV neprojeví v počáteční fázi žádnými pozorovatelnými příznaky. V 60 až 70 % případů můžeme však přibližně mezi druhým a šestým týdnem po infikaci pozorovat některé z obvyklých či méně častých projevů:
- I
Tradičním projevem je soubor příznaků připomínající průběh chřipkového onemocnění, nebo rozvoj mononukleózy. Jde například o zvětšení mízních uzlin v různých lokacích současně (krk, třísla, podpaží), zvýšenou teplotu či horečku, či zánět hltanu.
Z méně častých příznaků můžeme jmenovat průjem, zvracení, nechutenství, bolesti hlavy a svalů, afty, či bělavý povlak v ústech.
Je tedy jasně patrné, že určit rozvoj infekce HIV je v řadě případů velmi komplikované a to právě z důvodu chybějících symptomů, které by pacienta přivedly k odbornému vyšetření.
II
Tomu navíc silně nahrává druhá fáze HIV infekce, kterou až 80% pacientů bez terapie popisuje jako prakticky bezpříznakovou, s pouze běžnými či maximálně mírně zvýšenými zdravotními obtížemi. Tato fáze bývá proto nazývána zpravidla fází asymptomatickou a může trvat od dvou až do deseti let.
Asi u pětiny HIV pozitivních se však již v této fázi postupně objevují klinické příznaky, k nimž se řadí například přetrvávající těžké průjmy, úbytek tělesné hmotnosti o více než 10%, déle než tři měsíce přetrvávající zvětšení mízních uzlin na několika místech, přetrvávající horečka, těžké herpetické infekce s typickým výsevem bolestivých puchýřků na kůži.
III
Třetí fáze, v případě že dosud nebyla zahájena terapie, nastává zpravidla po více než deseti letech od primoinfekce (vyjma viru HIV A3/02, viz. níže).
Charakterizuje ji již velmi výrazné oslabení imunitního systému a selhávání jeho funkce při obraně organismu.
Dříve prakticky neškodné mikroorganismy (viry, bakterie, plísně), se kterými by si zdravý imunitní systém hravě poradil, se stávají zdravotním problémem a otevírá se cesta dalším infekcím či nádorovým onemocněním souvisejícím s AIDS.
IV
Ve čtvrté fázi již hovoříme o plně rozvinutém onemocnění AIDS a pozorujeme nástup komplikací pro AIDS typických, které vycházejí z oportunních infekcí, nádorových onemocnění a neurologických potíží. Život pacienta je již vážně ohrožen a šance na trvalé zlepšení zdravotního stavu minimální.
V roce 2013 byl v Africe objeven kmen viru HIV, označený jako HIV A3/02. Oproti ostatním kmenům se při infekci rozvíjí nemoc AIDS asi o polovinu rychleji, tedy již do pěti let.
Aktuální výzkum naopak zjistil mutace viru HIV vedoucí k jeho vlastnímu oslabení a hovoří o možnosti zpomalení, či dokonce zastavení šíření infekce.
VÝVOJ LÉČBY
Ačkoliv v současnosti nejsme schopni infekci HIV zcela vyléčit, jsme schopni ji velmi výrazně zpomalit a oddalovat rozvoj onemocnění AIDS. Prvním účinným lékem, který se začal používat v léčbě HIV, byl roku 1985 azidothymidin, známý též pod názvem zidovudin.
Ačkoliv dnes je již užívaných léků několikanásobně více, včetně zmíněného azidothymidinu, svého času šlo o jediný účinný lék a současně o první ze skupiny inhibitorů reverzní transkriptázy. S průběhem výzkumu se začalo využívat dalších léčiv, k nimž se řadí inhibitory nukleosidové a nenukleosidové a tzv. inhibitory nukleotidové.
Nejlepších výsledků, tj. nejvyššího protivirového působení, bylo dosahováno podáváním kombinované léčby za využití zmíněných léčiv. Dodnes se proto při léčbě HIV setkáváme s pojmem kombinovaná retrovirová terapie.
Kromě vedlejších účinků, které se sice s novými generacemi léků značně umenšily, zůstává problémem zejména relativně rychlý nástup efektu rezistence – tedy efektu, který dobře známe např. při častém užívání antibiotik proti bakteriálním chorobám. V polovině devadesátých let se pak na scénu dostávají inhibitory HIV-proteázy.
Proteáza viru HIV je enzymem, který je zodpovědný za tvorbu nové kompletní virové částice z materiálu, jenž byl vyprodukován napadenou lidskou buňkou (nejčastěji tedy T lymfocyt). Tato skupina léků se v kombinaci s inhibitory reverzní transkriptázy ukázala jako vysoce účinná.
Začínáme tedy hovořit o vysoce účinné antiretrovirové terapii neboli, zkratkou z angličtiny o HAART. Tato terapie výrazně prodlužuje pacientům s HIV život, zlepšuje jeho celkovou kvalitu a zpomaluje postup infekce, směřující k rozvinutí AIDS.
Velké naděje jsou rovněž vkládány do dnes již využívaných léčiv, která pracují na principu zabránění vstupu viru HIV do buňky. V roce 2013 byl celkový počet žijících HIV pozitivních lidí vyčíslen na 35 000 000. Téměř 25 000 000 z tohoto počtu tvoří obyvatelé subsaharské Afriky, kde je přístup k adekvátní léčbě často velmi komplikovaný a její finanční výše neúnosná jak pro jednotlivce, tak pro stát.
Rudolf Hála
Zdroje: https://www.aids.gov/hiv-aids-basics/hiv-aids-101/global-statistics/ http://nemoci.vitalion.cz/aids/ http://www.aidsmap.com/file/1050753/hiv_therapy_CZ.pdf http://www.avert.org/worldwide-hiv-aids-statistics.htm http://www.hiv-prevence.cz/co-je-hiv.html
Dvě třetiny léků na AIDS vyrábí Indie, jejich cena prudce klesla, na nemoc umírá ve světě méně lidí
„Především v Indii se vyrábí cenově dostupné generické léky, které nám výrazně pomohly rozšířit léčbu v rozvojových zemích,“ řekla pro deník The Economic Times indická diplomatka Paulomi Tripathi, která pracuje v Organizaci spojených národů. „Zlepšila se také péče a služby pro nemocné lidi, to vše pomáhá bojovat s AIDS,“ dodala Tripathi.
- Například infekce virem HIV, který může AIDS způsobovat, se jen v samotné Indii snížila od roku 1995 o celých 80 procent.
,,Když se uskutečnila první konference OSN k epidemii AIDS v roce 2001, tak se pro svět zdálo, že porazit tuto zákeřnou nemoc je téměř nepředstavitelné. Ale celosvětové odhodlání porazit tuto epidemii přineslo velké výsledky,“ prohlásil v minulých dnech i António Guterres, generální tajemník OSN. Nasvědčují tomu i všechna dostupná fakta.
Za posledních deset let se díky dostupnějším lékům začalo ve světě léčit na tuto nemoc téměř šestkrát více lidí. V zamezení dalšího rozšiřování HIV přispěla především v chudších státech i bezplatná distribuce kondomů, daleko větší osvěta a také eliminace přenosu viru z matky na dítě.
V roce 2017 žilo na světě podle odborných odhadů téměř 37 milionů lidí s virem HIV. V roce 2004 zemřelo v důsledku rozvinutí nemoci AIDS 1,9 milionu osob, v roce 2012 to bylo 1,6 milionu, ale před dvěma lety už jen 900 tisíc lidí. Počet lidí s virem HIV sice nadále stoupá, ale v současnosti se jich daleko více daří zachránit.
První případy nemoci AIDS byly zaznamenány v roce 1981. Nejvíce nakažených je dnes v Africe, zejména na jihu kontinentu. Z dalších zemí je výrazně postiženo Rusko, Ukrajina či Thajsko.
Podle oficiální statistik českého Státního zdravotního ústavu bylo v období od zahájení sledování infekcí HIV, tedy od října 1985, do konce minulého roku na našem území celkově zjištěno 3368 případů HIV. Z nich bylo 86 procent mužů. Celkem za tuto dobu zemřelo u nás 434 pacientů, přičemž 299 úmrtí bylo ve stadiu AIDS a 135 z jiné příčiny.
7 věcí, které jste si možná mysleli o HIV/AIDS, ale je to jinak
Pokud hledáte nějaké dobré zprávy v oblasti globálního zdraví, boj proti HIV/AIDS je jedním z nejlepších příkladů.
HIV/AIDS je nejsmrtelnější pandemií nedávné historie: infekce HIV a onemocnění AIDS zabily dvakrát více lidí než první světová válka. Ale pokrok v boji proti HIV/AIDS, kterého se za pouhých 30 let dosáhlo, je ohromný. U lidí, kteří dnes užívají každý den antiretrovirální léky, je jen velmi malé riziko rozvinutí AIDS a oni mohou žít dlouhý a naplňující život.
… ale také, bohužel, pravda – pro ty, již nepodstupují antiretrovirální léčbu
Týká se to těch, kteří mají takovou smůlu, že žijí v zemi, kde je přístup k životzachraňující antiretrovirální léčbě velmi omezený.
Přes 75 procent lidí, kteří žijí v západní a centrální Africe – což je 5 milionů lidí – nepodstupuje antiretrovirální léčbu a je tak odsouzeno k pomalé, bolestivé a zbytečné smrti.
Situace je ještě mnohem horší pro 730 tisíc dětí s HIV, které žijí v tomto regionu. Devadesát procent z nich nemá přístup k antiretrovirální léčbě. Aby se tato situace zlepšila, je třeba urychleně jednat.
2. ̶H̶I̶V̶ ̶p̶o̶s̶t̶i̶h̶u̶j̶e̶ ̶p̶ř̶e̶d̶e̶v̶š̶í̶m̶ ̶h̶o̶m̶o̶s̶e̶x̶u̶á̶l̶n̶í̶ ̶m̶u̶ž̶e̶
Může tomu tak být v západních zemích, ale ne celosvětově. Ve skutečnosti je v současné době tváří HIV mladá žena. Konkrétně 59 procent lidí žijících s HIV v subsaharské Africe jsou ženy. V Jihoafrické republice jsou dívky ve věku mezi 15 a 19 lety ohroženy infekcí HIV osmkrát více než jejich mužské protějšky.
JE ALE PRAVDA,
že muži, kteří mají sex s jinými muži, jsou epidemií obecně postiženi výrazně více. Totéž platí i pro sexuální pracovnice či sexuální pracovníky a injekční uživatele drog.
To je také důvod, proč se plán OSN pro boj s HIV/AIDS soustředí na tyto nejvíce ohrožené skupiny. Stále ale platí, že 45 procent dětí narozených s virem HIV pochází ze západní nebo střední Afriky.
Proč? Protože jejich matky neměly přístup k léčbě.
3. ̶P̶o̶k̶u̶d̶ ̶j̶s̶t̶e̶ ̶H̶I̶V̶ ̶p̶o̶z̶i̶t̶i̶v̶n̶í̶,̶ ̶n̶e̶m̶ů̶ž̶e̶t̶e̶ ̶m̶í̶t̶ ̶z̶d̶r̶a̶v̶é̶ ̶d̶í̶t̶ě̶
U ženy, která je HIV pozitivní a podstupuje optimální antiretrovirální léčbu, je méně než dvouprocentní pravděpodobnost, že se virus přenese na dítě.
To je úžasná zpráva: díky antiretrovirální léčbě se od roku 2000 podařilo celosvětově snížit počet nakažených dětí o 60 procent.
A Kuba loni, coby první země světa, prohlásila, že se jí zcela podařilo zastavit přenos viru z matky na dítě.
Tyto úspěchy ale závisí na dostupnosti antiretrovirální léčby. V západní a střední Africe podstupuje léčbu jen 39 procent HIV pozitivních těhotných žen.
To je důvod, proč je množství dětí, které se v tomto regionu narodily s virem HIV, tak neúměrně vysoké.
V západní a střední Africe žije 17,9 procent z celkového počtu lidí nakažených HIV, zároveň se v této oblasti narodila skoro polovina ze všech HIV pozitivních dětí.
Tyto děti se rodí s onemocněním, kterému se dalo předejít. Ještě horší je, že 90 procent z těchto HIV pozitivních dětí nemá ani přístup k léčbě HIV. Bez léčby třetina z nich nepřežije své první narozeniny, polovina neoslaví své druhé narozeniny a pouze jedno dítě z pěti se dožije pátých narozenin.
4. ̶P̶o̶u̶ž̶í̶v̶á̶n̶í̶ ̶k̶o̶n̶d̶o̶m̶ů̶ ̶j̶e̶ ̶j̶e̶d̶i̶n̶o̶u̶ ̶c̶e̶s̶t̶o̶u̶,̶ ̶j̶a̶k̶ ̶p̶ř̶e̶d̶e̶j̶í̶t̶ ̶n̶a̶k̶a̶ž̶e̶n̶í̶ ̶v̶i̶r̶e̶m̶ ̶H̶I̶V̶
Používání kondomů je samozřejmě velice účinným způsobem prevence nákazy HIV. Není to ale jediný způsob.
Studie ukázaly, že optimální antiretrovirální léčba snižuje riziko přenosu u párů, kde jeden z partnerů je HIV pozitivní, o 96 procent. Nové léky (profylaxe) navíc umožňují ochranu lidem, kteří jsou HIV negativní.
Propagace používání kondomů je důležitým nástrojem v boji proti HIV, lidé ale potřebují kombinaci preventivních opatření, která nejlépe vyhovuje jejich situaci. Aby se povedlo dostat pandemii HIV/AIDS pod kontrolu, je důležité nabízet antiretrovirální léčbu všem.
Je proto velkým problémem, že tak málo lidí – pouze jeden ze čtyř – k ní má v západní a střední Africe přístup. Bez léčby všech, kteří to potřebují, je šance dostat pandemii HIV/AIDS pod kontrolu velmi malá.
Lékaři bez hranic proto vyzývají státy s nízkým pokrytím antiretrovirální léčby k okamžitému a ambicióznímu plánu, kterým by mohly pokrok dohnat.
5. ̶Č̶í̶m̶ ̶v̶í̶c̶e̶ ̶j̶e̶ ̶v̶ ̶z̶e̶m̶i̶ ̶H̶I̶V̶ ̶p̶o̶z̶i̶t̶i̶v̶n̶í̶c̶h̶ ̶l̶i̶d̶í̶,̶ ̶t̶í̶m̶ ̶v̶í̶c̶e̶ ̶j̶e̶ ̶z̶d̶e̶ ̶ú̶m̶r̶t̶í̶ ̶s̶p̶o̶j̶e̶n̶ý̶c̶h̶ ̶s̶ ̶A̶I̶D̶S̶
V Jihoafrické republice žije největší počet lidí s HIV (6,8 milionu). Nemoc si vybírá ohromnou daň v podobě 140 tisíc úmrtí ročně.
Ačkoliv je to závratné číslo, Jihoafrická republika je co do počtu úmrtí až druhá, předčí ji Nigérie, kde přitom žije o polovinu méně nakažených.
Uhádnete proč? Je to opět jednoduché: Nigerijci mají mnohem horší přístup k antiretrovirální léčbě než Jihoafričané (22 procent oproti 45 procentům).
Podobným příkladem je Guinea, která v roce 2014 zaznamenala stejný počet úmrtí na AIDS (3 800) jako Svazijsko. Ve Svazijsku ale žije dvakrát tolik lidí nakažených virem (210 tisíc oproti 120 tisícům).
Ve zkratce, na místech, kde není antiretrovirální léčba široce dostupná, lidé trpí a umírají na HIV/AIDS mnohem více.
6. ̶Č̶í̶m̶ ̶m̶é̶n̶ě̶ ̶j̶e̶ ̶v̶ ̶z̶e̶m̶i̶ ̶H̶I̶V̶ ̶p̶o̶z̶i̶t̶i̶v̶n̶í̶c̶h̶ ̶l̶i̶d̶í̶,̶ ̶t̶í̶m̶ ̶j̶e̶ ̶s̶n̶a̶z̶š̶í̶ ̶s̶ ̶n̶e̶m̶o̶c̶í̶ ̶b̶o̶j̶o̶v̶a̶t̶
Logicky by se mohlo zdát, že pro Demokratickou republiku Kongo, kde s HIV žije pouze 1,2 % lidí, bude snazší poskytovat každodenní antiretrovirální léčbu než pro Malawi.
Obě dvě země jsou si koneckonců hodně podobné, co se týče HDP na obyvatele* nebo indexu lidského rozvoje**.
Přesto se Malawi podařilo poskytnout antiretrovirální léčbu 50 procentům nakažených, zatímco Demokratické republice Kongo méně než 25 procentům nakažených.
Nedává vám to smysl? Dá se to vysvětlit. Když je HIV méně viditelné ve společnosti, médiích a politice, ztrácí se mezi jinými prioritami. Tak jako v Demokratické republice Kongo.
7. ̶P̶o̶u̶z̶e̶ ̶b̶o̶h̶a̶t̶é̶ ̶a̶ ̶s̶t̶a̶b̶i̶l̶n̶í̶ ̶z̶e̶m̶ě̶ ̶m̶o̶h̶o̶u̶ ̶n̶a̶b̶í̶d̶n̶o̶u̶t̶ ̶k̶a̶ž̶d̶o̶d̶e̶n̶n̶í̶ ̶c̶e̶l̶o̶ž̶i̶v̶o̶t̶n̶í̶ ̶l̶é̶č̶b̶u̶
Zdá se, že to dává smysl.
Vždyť i zdravotnické systémy v bohatých zemích bojují s tím, aby dokázaly poskytovat léčbu pro narůstající počet lidí s chronickými onemocněními, jako je cukrovka, obezita… Představte si, že země jako Malawi potřebuje poskytnout každodenní léčbu HIV 10 procentům svého obyvatelstva, ačkoliv má šestkrát méně zdravotnického personálu, než doporučuje Světová zdravotnická organizace (WHO).
Ve skutečnosti bylo však nejpozoruhodnějších pokroků dosaženo v zemích s nedostatkem zdrojů. Zavedení antiretrovirálních léků v roce 2000 bylo jedním z nejdůležitějších faktorů pro zvýšení průměrné délky života v Jihoafrické republice.
Lékaři bez hranic dokonce vyvinuli postupy, jak poskytovat léčbu v konfliktních oblastech, jako například v Jemenu nebo ve Středoafrické republice, aby se lidé nestávali dvojí obětí – obětí války a faktu, že jsou HIV pozitivní. Poskytování kontinuální péče je nezbytně nutné i v těch nejméně stabilních oblastech.
To, že má země omezené zdroje nebo je nestabilní, neznamená, že není možné poskytovat antiretrovirální léčbu tamním lidem s HIV.
Nikdo z nás, nikde na světě, by neměl zapomínat na ty nejopomíjenější oběti HIV/AIDS.
Z tohoto důvodu Lékaři bez hranic vyzývají dárce, vlády postižených zemí a agentury OSN, aby vyvinuli a implementovali rychlý plán, díky kterému by bylo možné navýšit život zachraňující antiretrovirální léčbu v zemích, kde je dostupná méně než jedné třetině nakažených – především v západní a střední Africe.
Je nejvyšší čas. Prosím sdílejte tento vzkaz!
* podle Světové banky sdílejí 182. a 183. místo
** na 174. a 186. místě
5 faktů o AIDS: přenos, příznaky, projevy, diagnóza a léčba
AIDS je onemocněním, které svým způsobem poznamenalo život v druhé polovině 20. století. Ovlivnilo naše zvyky a získalo si pozornost odborníků i médií. S touto nemocí jsou spojena zejména 80.
léta, kdy se nemoc výrazněji rozšířila ve Spojených státech amerických zejména v homosexuální komunitě. Původ této nemoci můžeme ale najít pravděpodobně u afrických šimpanzů, z jejichž masa se virus mohl přenést na člověka během 20.
let 20. století.
Na onemocnění spojené s AIDS ročně umře až 1 milion osob. Nemoci se nevyhnuli ani některé známé osobnosti, mezi nimi například zpěvák Fredie Mercury nebo autor science-fiction Isaac Asimov. K 31. 1. 2020 bylo v České republice celkem 3 609 osob nakažených virem HIV, z toho 677 osob s onemocněním AIDS.
Popis
Zkratka AIDS znamená Acquired Immune Deficiency Syndrome (česky známé jako syndrom získaného imunodeficitu). Toto onemocnění se projevuje sníženou obranyschopností organismu. Lidská imunita je natolik narušena, že se tělo nedokáže bránit proti většině nemocí a infekcí.
AIDS je velmi často spojováno s HIV. Tyto dva pojmy se ovšem nedají zaměňovat. Onemocnění AIDS je nejpokročilejší fáze nakažení virem HIV. Ne každý, kdo je HIV pozitivní, trpí i AIDS. Naopak každý člověk, kterému bylo diagnostikováno AIDS, byl prokazatelně nakažen virem HIV.
Přenos
Samotné onemocnění AIDS se nepřenáší. Virus HIV, který onemocnění AIDS způsobuje, se přenáší tělními tekutinami. Ty zahrnují krev, sperma, vaginální sekret a mateřské mléko. K přenosu dochází nejčastěji během nechráněného vaginálního nebo análního styku, krevní transfuzí, kojením, z těhotné matky na dítě a sdílením nesterilizovaných jehel.
Virus se naopak nepřenáší slinami, dotekem, vzduchem, potem ani orálním sexem. Největší počet osob se nakazí sexuálním stykem, přičemž riziko infekce je výrazně větší u žen. Důvodem je to, že sperma obsahuje větší množství viru než vaginální sekret.
K přenosu z matky na dítě dochází v 15–30 % případů, v případě léčby během celé doby těhotenství i po porodu lze riziko přenosu minimalizovat.
Příznaky
Příznaky nákazy HIV v jeho první fázi se podobají chřipce. Jedná se tedy o bolesti hlavy a krku, únavu, bolest svalů. Příznaky se objevují během 2 až 4 týdnů od okamžiku nákazy. Může se ovšem stát, že jedinec je bez příznaků i několik let. V takovém případě se jedná o bezpříznakové nosičství viru HIV a nakažený může i bez jakýchkoli symptomů infikovat jiné osoby.
Mezi příznaky třetí fáze nákazy virem HIV, tedy onemocnění AIDS, patří dlouhotrvající vysoké teploty nad 37,8°C, silné zimnice, noční pocení, bělavý povlak a tečky v ústech, únava, vyrážka, dýchací potíže, výrazná ztráta váha, výpadky paměti a zápal plic.
Nakažený jedinec je náchylný k nemocem, jako je tuberkulóza, meningitida, zápal plic, nebo i k rakovině. Právě takové nemoci nakonec způsobují u člověka s AIDS smrt.
Diagnóza
V případě nakažení HIV imunitní systém produkuje v boji proti viru protilátky. Jejich přítomnost lze jednoduše zjistit otestování krve nebo slin. Vir HIV lze tímto způsobem odhalit několik týdnů po nakažení.
Druhý test hledá kromě protilátek i přítomnost antigenů. Antigeny jsou bílkoviny, které virus HIV produkuje. Tímto způsobem lze nákazu objevit již několik dní po nakažení.
Virus HIV zabíjí pomocné T lymfocyty, známé také jako buňky CD4. Dospělí jedinci mají těchto buněk běžně 500 až 1 500 na mm3. Pokud se jejich počet sníží pod 200 na mm3, je člověku diagnostikováno AIDS.
Způsoby léčby
Pokud se HIV odhalí dostatečně brzo a nerozvine se do jeho poslední fáze, nakažený se může léčit antiretrovirálními léky a jeho očekávaná délka života se nutně nemusí výrazně lišit od zdravého jedince. Pokud se HIV neléčí, do 10 let se u člověka může projevit AIDS. Na AIDS stále neexistuje lék, antiretrovirální léčba ale může očekávanou délku života výrazně prodloužit.