Průměrná německá domácnost obsahuje 10 000 položek. To je podle studie citované Frankem Trentmannem v jeho rozsáhlé historii spotřeby, Empire of Things. „Praskáme“, říká, s množstvím věcí, které máme – zatímco veškerá tato spotřeba nás vede k dluhu a nebezpečně vyčerpává zdroje a systémy planety.
Takže po Vánocích a prodeji Dne boxu se zdá, že je čas se zeptat: jaký je účel této spotřeby?
Spotřeba dort
Pokud je spotřeba o usnadnění kvality života, pak množství peněz, materiálů, energie a tak dále jsou pouze přísadami. Nejsou to konečný produkt.
Kdybych pečel dort, bylo by rozumné použít co nejvíce přísad? Samozřejmě že ne.
Přesto „více je lepší“ zůstává příběhem moderní společnosti, a tedy i ekonomického systému, který používáme k jeho uskutečnění. To dává smysl, pokud existuje trvalá korelace mezi kvalitou života a spotřebovanými materiálními zdroji.
Tato korelace však oslabuje. Stále více se ukazuje, že jsme na trajektorii snižování návratnosti kvality života. Rostoucí spousta titulů, jako je Affluenza, Stuffocation a Kolik je dost? mluvit s tímto jevem.
Uprostřed bezprecedentního bohatství a bezprecedentních hrozeb (od klimatických změn a masového vymírání, až po nerovnost a sociální roztříštěnost) je však příležitost přejít k lepším věcem – překonat spotřební stroj a přizpůsobit budoucí ekonomiku tomu, co je třeba. jsme opravdu po životě.
Co tedy pečeme? A jaké jsou optimální množství přísad, které potřebujeme?
Optimalizace spotřeby pro maximální kvalitu života
Jaká je optimální úroveň příjmů a hrubého domácího produktu (HDP) jako země? A co spotřeba energie na osobu? Sotva se na tyto otázky ptáme.
Vezměte si například energii. Přibližně před deseti lety OSN poznamenala, že za určitou dobu zvyšování spotřeby energie nevede ke zvýšení indexu lidského rozvoje (HDI).
Kanadský vědec Václav Smil prokázal, že nejvyšší výskyt HDI byl zjištěn s minimální roční spotřebou energie 110 gigajoulů (GJ) na osobu. To bylo v té době zhruba Itálie, nejnižší mezi průmyslově vyspělými zeměmi a přibližně třetinou americké hodnoty. Nezaznamenal žádné další zisky za tímto bodem, s klesající návratností za hranicí pouze 40-70GJ na osobu.
Tim Jackson uvedl podobný vzorec ve své knize Prosperita bez růstu v roce 2009.
Ve studii z roku 2000 bylo zjištěno, že opatření ke spokojenosti se životem sotva reagují na zvýšení HDP na osobu nad přibližně 15 000 USD (v mezinárodním dolaru), „dokonce i na poměrně velké zvýšení HDP“.
Poznamenal, že země jako Dánsko, Švédsko, Nový Zéland a Irsko zaznamenaly vysokou nebo vyšší úroveň spokojenosti se životem než Spojené státy, například s výrazně nižšími úrovněmi příjmů.
Pro srovnání, v době této studie, HDP na osobu ve Spojených státech byl 26.980 dolarů. Dánsko bylo $ 21, 230, Švédsko je $ 18, 540, Nový Zéland je $ 16, 360, a Irsko je $ 15, 680. Austrálie byla $ 18, 940, také se srovnatelným měřítkem životní spokojenosti se Spojenými státy.
Již dlouho se uznává, že HDP není jen špatným nástrojem pro měření blahobytu společnosti, ale od jeho vzniku jsme byli varováni před tím, abychom to udělali. Jak to nedávno řekla Ross Gittins:
Blahobyt definuje téměř zcela z hmotného hlediska. Předpokládá se, že jakákoli preference pro větší volný čas nad větší produkcí bude retrográdní. Víkendy mají být komercializovány. Rodinné vazby jsou skvělé, pokud nepřestanou být přesunutí na Perth.
V souvislosti s poznámkou, v souvislosti s vnímáním subjektivního pocitu subjektivní pohody v Austrálii, Melissa Weinbergová z Australského centra pro kvalitu života na univerzitě v Deakinu oznámila v prezentaci na začátku tohoto roku, že jakmile se příjmy zvýší nad 100 000 dolarů ročně, tam je jen nepatrný zisk v subjektivní pohodě.
Jak se můžeme dostat za spotřební stroj?
Neexistuje žádný vlastní nebo fixní pojem optimálního bohatství nebo spotřeby. Je na nás, abychom vytvořili způsoby, jak společně rozhodovat, co je pro nás v daném čase a místě nejdůležitější. Ve světě se totiž stále více vyvíjí snaha dělat to, co je součástí rozvoje lepších opatření kvality života.
Patří mezi ně národní projekty v zemích, jako je Kanada, Francie, Spojené království a samozřejmě Bhútán s jeho hrubým národním štěstí. Existují také širší projekty, jako například projekty OECD, Nadace Nové ekonomiky a Indikátor pravého pokroku.
Bohužel, Austrálie nedávno pryč s jeho oficiálním úsilím, ačkoli navrhovaný australský národní rozvojový index (nebo ANDI) snaží se podporovat agendu místně, nakonec usilovat o to, aby se stal naším primárním souborem národních účtů.
Proč je toto důležité? Vzhledem k tomu, že jsme zjistili, že naše optimální úrovně využívání zdrojů a příjmů se zdají být mnohem nižší, než se obvykle předpokládá, je jasné, že „dobrý život“ nezávisí na neustálém rozšiřování těchto věcí. Snížení negativních důsledků spojených s nadměrnou konzumací je spojeno se skutečnou vyhlídkou na zlepšení našich životů.
Při snižování růstu spotřeby však může dobrý život sloužit také ke snížení HDP; to znamená, že to může být inherentně recesní tlak. A to nás děsí.
Ale co když zjistíme, že naše širší touhy po udržitelné kvalitě života se dobře sledují, zatímco HDP zpomaluje nebo dokonce uzavírá smlouvy? Nová opatření, o kterých se rozhodneme, mohou pomoci ukotvit naši důvěru v nezbytné změny v tom, jak nakládáme s penězi, prací a spotřebou. Koneckonců by bylo málo, kdyby se zachoval růst HDP na úkor našeho skutečného cíle.
Co to znamená pro prázdniny?
Neznamená to nutně, že byste neměli nic kupovat. Nejde o vyhýbání se nebo démonizaci spotřeby. Jde o otázku, co by se stalo, kdybychom hledali optimalizaci a maximalizovali to, co je v životě nejdůležitější.
Mohli bychom se více zaměřit na poskytování kvalitních časů, dobrého zdraví, menšího dluhu, menšího stresu a prosperující planety. Možná dokonce vytvořte prostor, který dá více těm méně šťastným.
A co kdybychom se v roce 2017 rozhodli prozkoumat a najít domov na našich optimálních úrovních příjmů, pracovní doby, spotřeby energie, HDP a tak dále? Možná dokonce podpořit rozvoj těchto nových opatření uvedených zde.
Především je jasné, že se již nemusíme cítit nuceni zastaralými příběhy o nadměrné spotřebě, která je pro nás dobrá, nebo pro hospodářství obecně. Je víc, než být člověk, a teď je více než kdy jindy čas se za tímto účelem zorganizovat. Koneckonců, dort, který pečíme, je pro sebe lepší život. To by bylo něco, co stojí za to oslavit.
Nové věci kvalitu života nemění
Auto, kozačky, plazmová televize? Nebo raději poznávací zájezd, jazykový kurz, přechod hor? Sanfranciská univerzita radí jednoznačně: investujte do zážitků.
„Šťastné vzpomínky vás nikdy neomrzí, zato věci ano,“ vysvětlil na webu ScienceDaily.com psycholog Ryan Howell ze San Francisco State University, který provedl se svými spolupracovníky jednoduchý výzkum: ptal se lidí na emoce spojené s jejich velkými nákupy.
Závěry studie potvrdily to, co nám zdravý rozum šeptá už dlouho. Žádný nový, drahý krám vám trvalé štěstí nepřinese. To, díky čemu jsme naživu, jsou naopak zážitky.
Podobný výzkum publikoval se stejnými závěry i tým Thomase Giloviche z newyorské Cornell University. „Představte si, že si koupíte velkou televizi a máte z ní radost.
Pak ale přijdete ke mně a zjistíte, že mám ještě větší a kvalitnější obrazovku. To vás rozlítí a naštve.
Jenže když odjedete na prázdniny do Karibiku a pak zjistíte, že jsem tam byl taky, pořád máte svoje vzpomínky, vaše osobní spojení s Karibikem, které nikdo jiný nemá, a to stále dělá zážitek výjimečným,“ řekl pro BBC.
Šest námětů k zamyšlení
Není těžké přijít na další důvody, proč je lepší méně utrácet za věci a více se v životě soustředit na sbírání zkušeností:
- Za zážitky mnohdy není nutné utrácet vůbec – vyrazit si s nejbližšími do příměstských lesů nebo na přírodní koupaliště můžete zadarmo. Muzea mívají dny otevřených dveří a v řadě divadel či klubů nemusíte platit vstupné.
- Společné zážitky mohou upevnit váš vztah nebo rodinu. Když dohromady sjedete řeku nebo se vyřádíte na paintballu, naučíte se lépe spolupracovat v krizových situacích, vybijete agresivitu a budete si mít později o čem povídat. Tohle vám nová televize nenabídne.
- O věci se budete bát po celou dobu, co je budete vlastnit. Mohou se rozbít, někdo je může ukrást nebo záměrně poškodit, nebudete vědět kam s nimi a bude vám líto se jich zbavit. O nastřádané zážitky vás nikdo nepřipraví. (S trochou černého humoru lze dodat: s výjimkou zhoršující se paměti.)
- Lidé jen málokdy litují zážitků – leda že se při nich stane nějaká nečekaná špatná věc. Naproti tomu se ke každé vlastněné věci dříve nebo později najde lepší alternativa – nové šaty po třech měsících zlevní na polovinu, nadupaný drahý herní počítač bude za rok zastaralý, realitka týden po tom, co koupíte velký dům, začne za stejnou cenu nabízet ještě větší a blíž centru. To samozřejmě nejsou argumenty pro to, abyste už neutráceli za věci, ale zkrátka nesmíte čekat, že vás učiní dlouhodobě šťastnými.
- Je to trochu banální zjednodušení, ale: zážitky z vás na rozdíl od věcí mohou udělat lepšího člověka. Při cestování, sportu nebo vzdělávání můžete nahlédnout sami do sebe, do jiných lidí i do jiných kultur, a vše pak mnohokrát využít.
- V Česku si nelze odpustit postřeh, že vám zážitky pravděpodobně nebude závidět tolik lidí jako luxusní zboží. Je jedno, jak poctivě pracujete, ale nové auto nebo boty určitě nějaký tupan ohodnotí oblíbenou otázkou: „Kde si na to nakradli?“ Když ty samé peníze utratíte za rodinné večeře s dobrým vínem, lekce hry na kytaru nebo jazykové kurzy, báby z pavlače se o tom nikdy nedozví – a vy přitom pravděpodobně budete šťastnější.
Nikdo samozřejmě netvrdí, že byste měli utrácet všechny svoje peníze za zážitky. Je důležité zaopatřit rodinu a je naprosto přirozené se jednou za čas potěšit nějakou zbytečnou hloupostí.
Pamatujte ale na to, že jen proto, že mají všichni kolem lepší auto, nemusíte utratit svůj roční plat za nový vůz. Udělá z vás hvězdu jen na pár týdnů. Cestování, vzdělávání se, čas strávený s rodinou vás naplní na celý život.
Další tipy na čtení:
Na webu Psychologie.cz sdílejí své profesní i životní zkušenosti přední psychologové a psychoterapeuti. Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu a učit se lépe rozumět svým vztahům, svým blízkým a sami sobě.
S koronavirem jsme měli ještě štěstí, mohlo být hůř. Británie ale riskuje, říká Maďar
Zavřené hranice, karanténa a na každém kroku zákazy a nařízení, nejedna evropská země využívá v boji proti koronaviru všechny dostupné zbraně. Ne však Velká Británie.
Ta se staví k nákaze čelem a spoléhá mimo jiné na to, že se v tamní společnosti proti koronaviru vytvoří kolektivní imunita. „Jen čas ukáže, která cesta je lepší,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.
cz epidemiolog Rastislav Maďar.
Zatímco desítky evropských zemí, včetně Česka, zavírají restaurace, školy a státní hranice, ne tak Velká Británie. Poradci vlády a premiér Boris Johnson to ještě o víkendu zdůvodňovali mimo jiné tím, že si Britové musí proti viru vytvořit kolektivní imunitu. Co to taková kolektivní imunita je?
Nejčastěji se tenhle stav zmiňuje u očkování, když vakcinací navodíme imunitu u určitého procenta populace a tím jsou chráněni i ti neočkovaní. V takovou chvíli už není ten virus, nebo jiný původce, schopen se nějak zásadně v populaci šířit a nakazit ty, kdo očkovaní nejsou.
Platí, že čím infekčnější původce, tím vyšší je zapotřebí kolektivní imunita. Například jednou z nejinfekčnějších nemocí jsou spalničky a v jejich případě je nutná kolektivní imunita na úrovni přibližně 95 procent populace. Jinými slovy, stačí, aby více než pět procent populace nebylo imunní a virus má podmínky k šíření.
Jaká kolektivní imunita by byla zapotřebí pro ochranu před novým koronavirem?
Nový koronavirus je sice poměrné dost infekční, ale rozhodně ne tolik jako zmíněné spalničky. Má takzvané reprodukční číslo, ze kterého se kolektivní imunita odhaduje, někde mezi dvěma až třemi. (Reprodukční číslo udává, kolik lidí v průměru nakazí jeden infikovaný člověk, pozn. red.)
To znamená, že kolektivní imunita by musela být někde na úrovni poloviny populace, možná trochu méně. Tedy alespoň si to myslíme. S jistotou to budeme vědět až s odstupem času, protože zatím máme větší data hlavně z Číny, a vycházet pouze z údajů jedné země, je poměrně omezující. Těžko se z nich odvozují nějaké soudy pro celou planetu.
Je očkování jediný způsob, jak kolektivní imunity dosáhnout?
Lze jí dosáhnout i přirozeně tak, že se nemocí promoří dostatečně velká část populace. Tedy za předpokladu, že už člověk po prodělání nákazy nemůže onemocnět podruhé, protože ho chrání post-infekční protilátky, které si tělo vytvoří.
Vědci, kteří radí britské vládě, tvrdí, že je chybou omezovat kontakty mezi lidmi. Počítají s tím, že tu nový koronavirus není naposledy, že se znovu vrátí a lidé proti němu kvůli karanténám a dalším opatřením nebudou mít vypěstovanou imunitu. Naproti tomu, když se teď velká část populace nakazí, měla by už být příště odolná. Dává to vědecký smysl?
Určitě dává. Má to však jedno velmi významné „ale“. A sice skutečnost, že nevíme, jak dlouho post-infekční protilátky člověka chrání a jestli skutečně každý, kdo onemocní, imunitu získá. Případně na jak dlouhou dobu.
Dejme na chvilku stranou získání imunity. Jsou ještě nějaké jiné důvody, proč vůbec zvažovat cílené nakažení vlastních lidí?
Jistě. Je to řešení, které je pro zemi nejméně ekonomicky bolestivé. Nevyžaduje obrovská omezení ani vysoké náklady. Nezavírají se firmy, které tak dál vyrábí a nepřichází o peníze, ani nepropouští zaměstnance. Chod země se v rámci možností drží v zajetých kolejích a lidem nikdo nebrání vydělávat a splácet půjčky či nájmy.
Pro tu zemi je to daleko menší hospodářský šok. Naproti tomu, až my v Česku zvedneme karanténu, čeká nás bezesporu dlouhé a krušné období, než se podaří ekonomiku znovu nakopnout. Navíc tahle britská cesta má ještě jednu výhodu. Je to nejrychlejší způsob, jak epidemii zastavit.
- Proč?
- Nejrychleji se touto cestou promoří velká část populace, což může právě vytvořit kolektivní imunitu.
- Když to řeknete takhle, zní to skvěle…
To ano. Bohužel tam ale hrozí jeden scénář, který myslím nedává spát ani Borisi Johnsonovi. A sice ten, že se to nepodaří uřídit a nepodaří se udržet nákazu mimo rizikovou část populace. Pokud se to stane, mohlo by si to ve Velké Británii zbytečně vyžádat desítky tisíc lidských životů. Je to velký risk, ale je taky možné, že tlak veřejnosti ho přinutí tyto plány přehodnotit.
Jedním z mála opatření, které Británie zvažuje, je karanténa lidí starších 70 let. Předpokládám, že to je snaha rizikovou populaci ochránit…
Ano. Otázka však je, jestli to bude stačit. Smrtnost je sice nejvyšší u 70- a 80letých, ale významně stoupá už i u šedesátníků, kterých není v lidské populaci málo. Navíc tady máme další rizikovou část populace, která není ohraničená věkem.
To jsou lidé, kteří mají oslabený imunitní systém – jsou například po chemoterapii, biologické léčbě, transplantacích nebo třeba používají kortikoidy. Těch stavů, kdy mají lidé nemocí či léčbou oslabenou imunitu, bychom mohli vyjmenovat mnoho.
A znovu, tihle lidé tvoří nezanedbatelnou část populace.
Karanténa nemůže být věčně, stát by to nevydržel
Teď to trochu otočme. V čem je naopak nevýhodná cesta represí, kterou se vydalo třeba Česko?
V tom, že ani dlouhá karanténa nám nemusí zaručit, že tady virus nadále nebude, i když v mnohem menší míře. Až se zvedne karanténa, on nezmizí jen tak rychle úplně, a už vůbec ne z celé Evropy.
I když bych si to osobně samozřejmě přál. Podle mého názoru není reálné uzavřít hranice na tak dlouhou dobu, než bude všude v Evropské unii nulový výskyt koronavirem infekčních osob.
Takže budou hrozit reimporty a nulový stav nemusí nastat celé roky
Počkejte, proč bychom zvedali karanténu, když jsme se s virem ještě nevypořádali?
Protože by to stát těžko zvládal ekonomicky. Karanténa tu nemůže být velmi dlouho. Už ten měsíc přečkají někteří podnikatelé, samoživitelky a mnozí další jen velmi obtížně, jiní to finančně neustojí vůbec.
Stát jim bude muset pomoci, ale ten taky nemá bezednou kapsu. Pokud by ale k významnějšímu poklesu případů nedocházelo, nebo naopak pokračoval nárůst, bude muset to období restrikcí přece jen pokračovat.
A co se stane poté, až karanténu vláda zvedne?
Doufejme, že se pak bude virus šířit už pomaleji, a když, tak hlavně formou mírných nebo bezpříznakových nákaz, čímž se bude přirozeně promořovat populace. Zcela jistě by ale virus občas narazil na někoho, kdo bude mít těžší formu onemocnění a dostane zápal plic. Podstatné však je, že to půjde pozvolněji, náš zdravotnický systém nebude tak zahlcený a díky tomu všechno lépe zvládne.
Ostatně zápalů plic, na které se hodně umírá, tu máme každý rok nemálo i kvůli jiným patogenům, než je koronavirus. Měli bychom se tak dostat do bodu, kdy už to nebude tak dramatické a lidská populace si na případné delší soužití s koronavirem zvykne.
Jde tedy o to, rozprostřít nejzávažnější případy nákazy do co nejdelšího času, aby se jim lékaři stačili věnovat?
Ano. Prostě se snažíme vyhnout scénáři, který nastal v Itálii a samozřejmě i v Číně. Je ale třeba říct, že tyhle země měly velkou smůlu v tom, že byly první. Čína byla úplně první a Itálie byla první v Evropě. Svou roli sehrála i sezona respiračních nákaz, kvůli které se na všechno přišlo dost pozdě.
V případě Italů nepomohlo ani to, jak kontaktně se chovají v rámci rodinných styků. Teď se to ostatně stejným způsobem rozjelo i ve Španělsku, kde jsou ty zvyklosti obdobné. Ale to je jen jeden z mnoha faktorů, které se při tom uplatnily. O to víc však musíme u nás zdůrazňovat jejich prevenci i na individuální úrovni každého z nás.
- Kde britská vláda bere jistotu, že ostrovany nečeká stejný scénář?
- Žádnou takovou jistotu nemá.
- Tak proč riskovat?
Vycházejí z toho, že když se jim situaci podaří tímhle způsobem zvládnout, nebude je to tolik ekonomicky bolet. Nemusí ale jít jen o peníze jako takové.
Tenhle přístup mimo jiné zaručí, že Británii nebude hrozit to, co by mohlo některým jiným zemím – natolik poškozené hospodářství, že státu budou chybět peníze ve všech sektorech, i ve zdravotnictví, například na léčbu jiných, velmi nákladných diagnóz.
Takže se Johnson snaží vybrat to menší zlo a jen ho vidí někde jinde, než ho vidíme my?
Tak se mi to zdá. Navíc, když přijímáte tvrdá opatření, musíte také vycházet z toho, jakou máte populaci, a respektovat i její názor, i když laický. To podle mě sehrálo velkou roli u nás.
Myslím si, že drtivá většina naší populace byla jednoznačně pro zavedení represe a politici si toho byli vědomi. Lidé se chtěli tímto způsobem chránit.
Je nám to jednoduše bližší, lidé se raději dočasně uskromní, než aby riskovali.
Řekněme, že za pár měsíců epidemie opadne a na podzim se objeví znovu. Nebudou Češi muset znovu vyhlašovat karanténu, zatímco Britové už budou žít v klidu?
Do jisté míry by to tak mohlo být, ale i u nás bude v příštích měsících velmi pravděpodobně docházet k postupnému promořování populace. Jen jsme se rozhodli s vědomím nemalé ceny důkladněji chránit rizikovou populaci, kromě jiného i zpomalením toho procesu. Prostě hrajeme o čas.
O čas?
Ano. Třeba proto, že zatím ještě nemáme dostatek ochranných pomůcek. To ale platí pro většinu postižených zemí a snad se to už brzy zlepší.
Současně se snažíme získat čas pro rizikové skupiny populace, než se vyvine nějaká očkovací látka.
Z koronavirové epidemie se může stát i sezonní infekce s nárůstem výskytu v chladnějším období, takže by se v tom případě mohlo očkovat před nástupem zimy.
Neriziková populace se může přirozeně promořit. Vakcína, až bude, by měla být k dispozici prioritně hlavně pro velmi nemocné seniory a další imunitně oslabené pacienty bez ohledu na věk.
„Nebojím se o sebe, děsí mě jen nezodpovědní lidé“
Johnsonův plán Britové příliš neocenili a premiér začátkem týdne trochu ustoupil. Vydal doporučení, že lidé mají pracovat z domova, necestovat a nevyhledávat společnost.
Zdůraznil ale, že to není nařízení. Ještě ten samý večer sociální sítě zaplavily fotky Britů v hospodách s pivem v ruce, jak jeho doporučení porušují.
Může se vůbec stát ještě spoléhat na selský rozum lidí?
Když už to nejde ve Velké Británii, nedá se na to už spolehnout asi nikde. Britové jsou přece jen vyhlášení tím, že doporučení většinově respektují a řídí se jimi.
Ale doba se mění a možná, že třeba ta mladší generace, která nezažila krizové situace, získala pocit, že nás všechny vymoženosti moderního světa před rozmary přírody ochrání. Že se nám nemůže nic stát.
Ono to tak ale není, příroda vždycky dokáže vyhrát. Já bych tu situaci nepodceňoval.
Podceňuje ji veřejnost?
Bohužel se ukazuje, že se část lidí nedokáže chovat odpovědně. Den před zavedením povinnosti nosit roušky jsem jel Prahou a viděl spoustu mladých lidí, kteří poctivě roušky nosili.
Současně jsem ale viděl i nemálo seniorů, kteří se shlukovali, čile si povídali a roušky neměli.
Je zvláštní, že se nedá spolehnout ani na to, že se člověk bude chovat zodpovědně alespoň ve vztahu ke svému vlastnímu životu.
Máte strach?
Nebojím se o sebe, o svůj život. Cítím ale obrovskou odpovědnost k ostatním a vůbec mě netěší, že se někteří lidé snaží nařízení a doporučení obejít a nedodržovat je. Může se to obrátit proti lidstvu jako takovému, ale i proti nim samotným. Lidé, kteří chodí v koronavirem zasažených zemích na koncerty a do hospod, mohou za velmi krátkou dobu oplakávat své nejbližší příbuzné.
To je ostatně příběh italského Bergama, kde jsou noviny plné úmrtních oznámení a kde velmi často docházelo k přenosu v rodině. Například tak, že syn si zašel na fotbal, za pět až šest dnů navštívil své rodiče, objal je, políbil se s tatínkem a maminkou, jak to mají Italové ve zvyku, a za dva týdny už jeho rodiče bojovali v nemocnici o život.
Když se podíváme na zprávy z Itálie, je jasné, že problém tam je zejména v kolabujícím systému zdravotnictví, který nápor pacientů nezvládá. Předpokládám, že ten plán nakazit co největší část populace na britský způsob, by asi také napnul zdravotnictví k prasknutí…
Samozřejmě a obzvláště ve Velké Británii. Tamní NHS (Národní zdravotnický systém, pozn. red.) v rámci úspor vláda před nějakou dobou poměrně značně zredukovala a zeštíhlila. Jsou tam místy už teď dlouhé čekací doby na některé výkony a poměrně značná obsazenost lůžek.
To znamená například i to, že jednotky intenzivní péče nemají moc velkou rezervní kapacitu, aby ve velkém přijímaly pacienty s těžkým zápalem plic koronavirového původu. Osobně si myslím, že ten jejich systém by koronavirová epidemie přetížila velmi rychle.
Co čeká Česko v příštích dvanácti měsících?
Všimněte si, jak se objevují různé předpovědi a zase se velmi rychle mění. Já bych nechtěl vařit z vody. Ještě například nevíme, co přesně s virem udělá počasí. Kdybych si ale měl tipnout, myslím, že opatření zaberou a nákazu se podaří ve větší míře udržet u zdravější skupiny populace. Občas ale někdo dostane těžký zápal plic, kdy bude muset být napojen na mechanickou ventilaci.
Tímhle způsobem budeme fungovat tak dlouho, než se promoří velká část populace. Tedy za předpokladu, že proděláním nemoci skutečně vzniká dlouhodobější imunita. Pokud za tři až čtyři měsíce začnou protilátky v těle klesat, tak může docházet k opakovaným nákazám. Jako první by se to ukázalo v Číně.
Co by takový vývoj znamenal?
Vzplanutí epidemií by se mohla opakovat v pravidelných cyklech.
Nemáme ale přece jen tak trochu štěstí, že Covid-19 ještě není tak smrtelnou nemocí, jakou by mohl být, přestože virus, který ji působí, se tak nenápadně a neviditelně šíří? Nemohli jsme na tom být mnohem hůř?
V tom s vámi naprosto souhlasím. V jistém smyslu jsme měli skutečně štěstí.
Kdyby se současný koronavirus šířil stejně snadno, jako se šíří, ale měl smrtnost jako jeho předchůdce MERS, tedy nějakých 36 procent, byli bychom dnes v obrovských problémech. Nebo pokud by jako SARS zabíjel v jakékoliv věkové kategorii.
Berme to tak, že nyní máme možnost vyzkoušet si prevenci a nastavit všechny systémy tak, abychom byli připraveni na to, že v budoucnu může přijít něco, co by mohlo být ještě horší.
Kde jsou největší nedostatky?
V tom, jak si to každá země dělá víceméně po svém za pochodu. To je ale způsobené tím, že tady v reálném čase zkoušíme, který přístup je vlastně nejlepší. Jestli ten náš nebo třeba ten britský.
Může se ale časem ukázat, že nejlepší je něco mezi, třeba to, co dělá Švýcarsko. Každopádně, doufejme, že do budoucna se nám to podaří nastavit procesy tak, abychom dokázali jednat rychleji a hned na začátku jednotně.
Snad díky tomu už příště předejdeme stejně zoufalé situaci, jaká je teď v severní Itálii.
Lze na současné situaci hledat i něco pozitivního?
To určitě ano. Zdá se, že se tady lámou staré zlozvyky a je šance, že se lidé začnou chovat odpovědněji. Může se stát, že až nastane na podzim sezona respiračních nákaz, bez ohledu na to, jestli tady ještě bude koronavirus, nebo ne, lidé už budou aktivně myslet na to, že si musí pečlivě mýt ruce a zejména ti rizikoví také udržovat vzájemný odstup či chránit dýchací cesty.
Může se stát, že roušky na obličeji přestanou být už napořád něčím podivným a že to naopak bude podobné jako v Asii, kde se běžně nosí, když je někdo nemocný nebo je sezona respiračních nákaz. To všechno nám může v konečném důsledku pomoci stát se bezpečnější společností. Je to příležitost se změnit k lepšímu.
37:40
Nejtěžší pacient má selhání obou plic a je napojený na mimotělní oběh, požádali jsme o nově schválený lék Remdesivir, ale není jasné, že ho dostaneme. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
Jak být opravdu šťastný? Dělejte tyhle maličkosti a štěstí přijde samo
Partner a peníze nejsou kabelka, může někdo po právu namítnout a bude mít pravdu. Skvělý partnerský vztah samozřejmě může přinést do života spoustu báječných zážitků, ale jak to, že někdo má doma tak trochu blázna, a sálá z něj radost a vyrovnanost, a jiný perfektního kluka, kterého si nedokáže vážit?
Pokud budeme hovořit s lidmi, kteří se považují za šťastné, a psychology, kteří se touto problematikou zabývají, většina z nich dojde k závěru, že štěstí není něco, čeho se dá dosáhnout.
„Štěstí je stav mysli nebo prožívání přítomnosti bez ohledu na okolnosti.
“
Není to žádné naplnění potřeb. A čím dále tím více se v lidském životě ukazuje, že šťastní a spokojení lidé jsou ti, kteří vědomě či nevědomě pracují se seberealizací. Kde se tento pojem vzal? Pochází od psychologa Abrahama Maslowa.
Ten vytvořil teorii lidských potřeb, které srovnal do pětistupňové pyramidy. Vespod jsou ty nejzákladnější – potrava a voda, vzduch, teplo, spánek.
O stupeň výš je potřeba bezpečí a stability a na třetím místě jsou pak potřeby sociální – potřeba lásky, přátelství, intimity a sounáležitosti.
Další stupně začínají být pro nás zajímavé: Na čtvrtém stupni je potřeba úspěchu, ocenění a sebeúcty. A na posledním stupni stojí seberealizace, někdy také nazývána sebe-aktualizace, což je potřeba naplnit své schopnosti a být dobrým člověkem. Skvělá teorie má ale háček.
Maslow jakoby předpokládal, že člověk bude šťastný až teprve poté, co splní všechny stupně řetězce, jeden po druhém. Ale čím dál tím více se ukazuje, že po pyramidě se nemusí nutně kráčet odspodu nahoru a že právě ten poslední stupínek – seberealizace – hraje v našich spokojených životech podstatnou roli.
Co je to seberealizace?
Seberealizace nebo také sebe-aktualizace je schopnost naplnit naše schopnosti, přijmout se plně s našimi talenty i nedostatky a posouvat se v životě dál.
Lidé, kteří pracují na seberealizaci, se vyznačují například tím, že nemají strach z neznámých nebo nových věcí. Vědí, že nikdy nebudou mít nic stoprocentně pod kontrolou.
Problémy se snaží řešit, nikoliv o nich hovořit a přemýšlet, a soustředí se na ně tehdy, až když nastanou, nikoliv „předem“.
V dalším výčtu jejich ideálních vlastností zmiňme třeba to, že mají silné morální cítění pro to, co je správně, dovedou se radovat z maličkostí, jsou zaměřeni na osobní růst a zároveň vědí, že nejsou dokonalí, a jsou ještě ke všemu pokorní! Jinými slovy – dost na to, aby nás začali štvát už teď. Anebo bychom se mohli pokusit zjistit, jak by se alespoň něco z toho dalo přenést do naší každodenní praxe rodiče, zaměstnance, člověka, který tak snadno podlehne lákadlu chytrého telefonu nebo nákupního střediska.
Jak dosáhnout seberealizace?
V první řadě se přestaňme srovnávat s ostatními. Není to jednoduché, ale je to fakt: Někdo cestuje, někdo má krásný byt a jiný má svoji úspěšnou firmu. Ale to neznamená, že to je měřítkem úspěchu i pro vás, Vy nemusíte být stejní. Vám může dělat radost vaše kočka.
Odpojme se
A k tomu nám dopomáhej menší čas na sociálních sítích. Mnohé studie opakovaně dokazují, že i hodina denně dokáže u čtvrtiny uživatelů probudit nízké sebehodnocení, žárlivost a stavy blízké depresi.
Neřešte zbytečně
Víte, že 90 % toho, čeho se bojíte, se nestane? A když ano, tak to stejně vždycky nějak zvládnete. Řešte věci, až když nastanou. Ne předem.
Nebojte se neznámého
Nejlepší věci přicházejí nečekaně, neslyšeli jste to někdy? Možná máte pocit, že stoprocentní kontrola nad vaším životem je skvělá věc, která by vám přinesla pocit jistoty a bezpečí. Jenže plnou kontrolu nedá nikdo a o to víc ho pak rozhodí každé vybočení z plánu.
Uvědomte si, za co můžete být vděční
Je spousta věcí, které máme, a jiní ne. Jídlo, teplo, pitnou vodu, přátele, krásný výhled z okna a čas se jím těšit. Važme si toho a učme se radovat i z těchto věcí. Pro všechny zdaleka nejsou samozřejmostí. Naučme se mít radost tady a teď a ne až tehdy, splním-li nějaký úkol (až zhubnu, vydělám peníze a podobně).
Věřme sami sobě
Všichni víme, že naše chování ovlivňuje nás i okolí. Jednejme tak, abychom především obstáli sami před sebou a svým svědomím. Přidejme meditaci a to už je všechno taková vyšší dívčí.
Možná si řeknete: Za pocit, že jsem dobrým člověkem, si chleba nekoupím. Ale ruku na srdce: O chleba přeci nejde, že? A jak je to s tou novou kabelkou, to už jsme si řekli na začátku. Žádný člověk není dokonalý.
Ale pokoušet se o tom můžeme stále.
Desítky stěrů a žádný virus, ukázal pokus v nákupním centru
Foto: OC Galerie Šantovka
Po covidu-19 ani stopy. Měl makrobiolog a soudní znalec Omar Šerý jen štěstí nebo je v rušném obchodním centru Galerie Šantovka bezpečno?
Desítky stěrů a žádné stopy po covidu-19. Asociace nákupních center chce přemoci vládní neústupnost novým znaleckým posudkem experta na molekulární genetiku Omara Šerého.
Asociace nákupních center se vyzbrojila znaleckým posudkem profesora Omara Šerého, neurobiologa a specialisty na DNA diagnostiku, a snaží se zatlouct klín do názorově rozpolcené vlády. Otevření obchodů je podle obchodníků bezpečné.
Důkazem má být patnáctistránkový znalecký posudek, který získaly Seznam Zprávy.
Neurobiolog, jenž loni v dubnu varoval před předčasným uvolňováním restrikcí a řízeným promořováním obyvatel, provedl ve středu mezi 18:30 až 19:30 v olomouckém obchodním centru Galerie Šantovka desítky stěrů s jasným závěrem: „Nebyla potvrzena přítomnost virové RNA viru SARS-CoV-2. Znamená to, že na uvedených površích nebyl přítomen virus SARS-CoV-2, který by byl schopen infikovat jedince, již by se těchto povrchů dotkli.“
Expert zjišťoval přítomnost viru na desítkách míst.
Na tlačítkách při vjezdu na horní parkoviště, tlačítkách ve výtazích, madlech na eskalátorech, klikách u kabin na WC, madlech košíků a vozíků v prodejně Albert, displejích samoobslužných pokladen a rukách pokladních. „Čisté“ byly i vzorky ze vzduchu odebrané v časech od 9 hodin ráno do 18 hodin večer. Celkem provedl 51 stěrů s negativním výsledkem.
Dle vyjádření OC Galerie Šantovka se stěry prováděly na nejfrekventovanějších místech a po celou dobu otevření centra pracovníci úklidu vybraná místa nedezinfikovali. V supermarketu Albert daný den platilo 3147 lidí a odhadem tisíc dalších jim dělalo doprovod.
Soudní znalec Omar Šerý se v posudku slovem nezmínil o bezpečnosti ostatních obchodních center a nevyvozuje z analýzy žádné obecné závěry.
Předseda českého výboru Asociace nákupních center Jan Kubíček tvrdí, že nárůst počtu případů lidí s onemocněním covid-19 nesouvisí s „chrámy konzumu“. A také to, že znalecký posudek vypovídá o bezpečnosti obchodních center.
„Víme, že návštěvníci obchodů nejsou těmi, kteří plní nemocnice, a nyní máme i znaleckým posudkem od soudního znalce v oblasti zdravotnictví a molekulární genetiky profesora Omara Šerého podloženo, že prostředí obchodních center je bezpečné,“ uvedl.
Jan Kubíček připustil jen velmi mírné zvýšení rizika kontaminace v řádu jednotek procent v případě otevření center, podle něj by však hrozby více než kompenzovala zpřísněná opatření v podobě povinných respirátorů FFP2. „To vychází z odborného odhadu a našich předchozích zkušeností po rozvolnění,“ uvedl.
Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček v pátek s návrhem na otevření všech obchodů od pondělka na vládě neuspěl. Kabinet o tom vůbec nejednal kvůli špatné situaci ve zdravotnictví. Vicepremiér ale slíbil, že to příští týden zkusí znovu.
Mnoho podniků kritizuje, že kompenzace za škody způsobené uzávěrami ekonomiky jsou nedostatečné. Část podpor, například Antivirus nebo COVID Nájemné, jen proteče k vlastníkům či zaměstnancům a s úhradou dalších nákladů, jako jsou úvěry a energie, firmám často nikdo nepomůže.
„Situace v maloobchodu je velmi vážná a řadě prodejců hrozí bankrot nebo vážné ekonomické problémy. S neustále se měnícími podmínkami a nejistotou nevědí, jaké zboží objednat, zda zimní, jarní či letní. Je proto nutné vnést do situace elementární jistotu,“ uvedl Kubíček, podle kterého je další prodlužování uzavírek neefektivní a navíc enormně drahé.
Průzkum Hospodářské komory ČR z tohoto týdne ukázal, že část podniků dělí od krachu už jen týdny.
Pětina podniků a živnostníků se současnými zákazy podle průzkumu nevydrží déle než měsíc, dalších 40 procent podniků z nejpostiženějších sektorů zřejmě zamíří do insolvence do tří měsíců.
Nejpostiženějšími obory jsou restaurace, bary, vnitřní sportoviště, prádelny, čistírny, eventy nebo obchody.
Oblíbené citáty
☰
Anna 13
- Autoři 50
- Série 14
- Žánry 13
- Seznamy
- Citáty 4534
- Uživatelé 3
„- U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. – Nenalézají … – odpověděl jsem. – A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody… – Ano – odpověděl jsem. A malý princ dodal: Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Důkazem, že malý princ skutečně existoval je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkaz, že žije.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Svět slz je tak záhadný.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„Cíl bez plánu je jen přání.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa shasne…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk je sám i mezi lidmi“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk přece nemůže trvale žít z ledniček, politiky, financí a křížovek. Člověk to prostě nemůže. Člověk přeci nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Jedině děti vědí co hledají.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Krása je totéž jako štěstí.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nikdy nejsme spokojeni, tam kde jsme.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Předpokládáme, že ostatní myslí stejně jako my. A z toho důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože se domníváme, že nás ostatní budou soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Ještě dříve, než nás mají příležitost zavrhnout jiní, zavrhneme se sami.“
— Miguel Ángel Ruiz Macías
„Když cítíte lásku sami k sobě, nežijete už svůj život v závislosti na názorech jiných lidí. Nepotřebujete, aby vás druzí lidé přijímali nebo vám říkali, jací dobří jste, protože vy víte, kdo jste.“
— Miguel Ángel Ruiz Macías
„„Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže… A jednoho nádherného rána – Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.““
— Francis Scott Fitzgerald
„A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Až někdy dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že ne všichni lidé na tomhle světě měli takové výhody jako ty.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Byl mužem své ženy, nepatřil sobě.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Potom ji políbil. Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné. (Velký Gatsby, s. 94)“
— Francis Scott Fitzgerald
„Člověk je sám i mezi lidmi.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nestojím o učenost, důstojnost ani vážnost. Chci tuhle hudbu a tohle svítání a teplo tvojí tváře.“
— Džaláleddín Balchí Rúmí
„Víš, ty jsi přece jen trochu složitá.“ „Ale ne,“ ujistila ho spěšně. „Ne, to opravdu nejsem – jsem jenom – jsem jenom spousta všelijakých jednoduchých lidí dohromady.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Život začíná vždycky znova, když zvadne.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Mládí je sen, forma chemického šílenství.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Budoucí matka by měla vidět hvězdy. A darovat mu v myšlenkách všechny hvězdy a všechny planety, svému překrásnému dítěti.“
— Vladimir Nikolajevič Puzakov
„Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Minulost se nedá opakovat.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Na trávníku a na cestě se kupily tváře těch, kdož spřádali teorie o tom, jak je Gatsby zkažený, a on stál na těch schodech, kynul jim na rozloučenou a skrýval před nimi svůj nezničitelný sen…“
— Francis Scott Fitzgerald
„Myslel jsem na Gatsbyho úžas, když poprvé spatřil zelené světlo na konci Daisyiny loděnice. Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje…“
— Francis Scott Fitzgerald
„Věděl, že když tuto dívku políbí a navždy zasnoubí své nevyslovitelné vidiny s jejím smrtelným dechem, nebude se jeho mysl už nikdy lehce vznášet jako mysl boží.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Svět slz je tak záhadný.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Co je důležité, je očím neviditelné…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Jedině děti vědí, co hledají. Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka se stane hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou… Mají štěstí.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„V noci rozum spí a věci prostě jen jsou. Ty, na kterých opravdu záleží, nabudou zase své podoby, přežijí pustošení denních analýz…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Krásu může člověk poznat a zamilovat se do ní během hodiny, a přestane ji milovat ještě rychleji. Ale duši se člověk musí naučit znát.“
— Lev Nikolajevič Tolstoj
„Žena krásná a věrná je tak vzácná jako dokonalý překlad poezie. Překlad obvykle není pěkný, když je věrný, a není věrný, když je pěkný.“
— William Somerset Maugham
„Zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl; vím však, že obojí přispívá k uchování mého ducha i těla.“
— Georg Christoph Lichtenberg
„Klíčem k verši je lidský vzlyk.“
— Boris Leonidovič Pasternak