V časech hromadného umírání se častým námětem umělců stal danse macabre (z francouzštiny), tanec smrti.
Foto: Profimedia.cz
V dnešní proočkované, civilizované Evropě plné antibiotik na to rádi zapomínáme, nejde však jen o minulost. Staré nemoci se vracejí a nové vznikají. U nejmladší generace se snižuje preventivní vakcinace vymýcených nemocí, antibiotika přestávají zabírat, objevují se nové nemoci a viry mutují.
K trojici nejobávanějších zabijáků v našich dějinách patří bakterie Yersinia pestis, která u lidí způsobuje mor. Ať už šlo o mor plicní, kdy postižený kašle krev, dýmějový s hnisavými boláky, nebo septický, při němž maso černá a odpadá z kostí, výsledkem bývala skoro stoprocentní úmrtnost během několika dnů.
A tak umírali. A nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství.
Dokonce i moderní léčba širokospektrálními antibiotiky dává šanci na uzdravení pouze jedna ku jedné, kvůli rychlému průběhu nemoci totiž musí být zahájena do třiceti hodin od nakažení. Není proto divu, že právě tato strašná nemoc dala obecný název morová rána všem středověkým epidemiím: lidé tak označovali nemoci, které je hromadně kosily, aniž by rozlišovali, o jakou konkrétní jde.
Pandemie způsobená bakterií Yersinia pestis propukla v roce 541 v Etiopii. Podle vládnoucího císaře dostala název justiniánský mor.
Prohnala se jako smršť celým Středomořím a pronikla až do Galie a Irska. A několikrát se vrátila, takže v rozmezí let 541 až 750 skosila až padesát milionů lidí.
Pandemie na dlouhou dobu zlomila vojenskou moc Byzance, což umožnilo rozšíření islámu ve Středomoří.
S ještě ničivější silou se mor vrátil o šest set let později. Tehdy jej vyděšení lidé nazvali černá smrt, protože u postižených docházelo k podkožním výronům krve, kvůli kterým kůže doslova zčernala.
Zrodil se v píscích mongolské pouště Gobi a stačila mu jediná generace, aby zlikvidoval dvě třetiny obyvatel Číny. Poté ho mongolští nájezdníci dovezli na Krym, odkud ho janovští námořníci zavlekli do Evropy.
V říjnu 1347 přistála nakažená obchodní flotila v sicilské Messině.
Místní bezostyšně rabovali opuštěné lodi, jejichž posádky vymřely, takže nemoc brzy roznesli po ostrově a na pobřeží Itálie. Do konce roku zpustošil mor Janov, Benátky a Pisu, dva roky poté už pohltil Francii, Španělsko, Německo, Anglii (kam se dostal s nákladem červeného vína z Bordeaux) a do tří let pronikl až do Ruska.
Lékař v dobách morové epidemie v Římě roku 1656
Foto: Profimedia.cz
„Umírání bylo ukrutné. Lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého, neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali,“ zapsal léta Páně 1348 sienský kronikář Agnolo z Tury.
Nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. Ani zvony za mrtvé nezněly. Umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do jam a zahazováni hlínou.
A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla.
Nebyl už nikdo, kdo by plakal pro něčí smrt,“ popsal kronikář.
Vědci našli bakterie moru u ženy mrtvé 5000 letVěda a školy
Marně se kajícníci bičovali, marně se Židé na mučidlech přiznávali ke světovému spiknutí. Flagelantství rozhněvaného Boha neusmířilo, a dokonce ani vypalování ghett mor nezastavilo. Spravedlivě kosil chudé i bohaté, nerozlišoval mezi křesťany a muslimy.
Pandemie zahubila asi třetinu obyvatel Evropy a Asie, vyplenila také Konstantinopol a oblasti ovládané muslimy: Káhiru, Asuán, Antiochii, Damašek, Jeruzalém, Tunis, Mekku. Jen samotné první vlně v letech 1348 až 1350 padlo za oběť okolo pětadvaceti milionů lidí, epidemie se vracela až do 20. století.
Celkově si mor vyžádal ke dvě stě milionům životů.
Pandemie prohloubila krizi, v níž se Evropa nacházela na konci 13. století kvůli zhoršení podnebí, a urychlila společenské změny: oslabila šlechtu, posílila pozice měšťanstva.
Někde vedla nejistota k eskalaci náboženského fanatismu, jinde prožité hrůzy podlomily víru v církev a lidé začali volat po její očistě.
Nepřímým důsledkem zoufalé situace těch nejchudších byly mimo jiné i husitské války.
Mor není jedinou metlou, která stíhala lidstvo. Ještě zákeřnější byl virus z čeledi Poxviridae, původce pravých neštovic. První příznaky nemoci jsou podobné chřipce, pak se objeví typická vyrážka.
Horečka vystřelí nahoru, puchýřky zhnisají a prasknou a za dva týdny je překryje pevná krusta. Většina postižených zemře na oběhové selhání, u hemoragické formy na vykrvácení do podkoží.
Ti, kteří přežijí, zůstanou do smrti poznamenaní hlubokými bledými jizvami.
Lidé padali jako mouchy. Na jejich tělech se objevovaly boláky, které praskaly a šířily mor dál. Nakažení šíleli.
Neštovicím podlehla anglická královna Marie II. Stuartovna, francouzský král Ludvík XV. nebo ruský car Petr II., ale také starověký egyptský faraon Ramses V. Tato nebezpečná choroba, latinsky zvaná Variola vera, zahubila jen během 20. století podle odhadů až pět set miliónů lidí.
Neštovice zavlekli do starověkého Říma druhé poloviny 2. století, za vlády Marka Aurelia, legionáři. Podle vládnoucího rodu Antoninovců dostala epidemie přízvisko antoniniánský mor. Podlehla jí čtvrtina obyvatel, asi pět milionů lidí.
„Strašlivá choroba řádila v Římě i v provinciích a lidé padali jako mouchy. Na jejich tělech se objevovaly boláky, které praskaly a šířily mor dál. Nakažení šíleli.
Rozškrabávali si vředy, do kterých se dostávala špína, takže nešťastníkům nakonec hnisalo celé tělo a po městě se šířil strašný puch,“ popsal události historik Cassius Dio.
Podle anglického historika Edwarda Gibbona patřila epidemie neštovic ke spouštěcím mechanismům, jež vedly o dvě století později k rozpadu římské říše.
Neštovice se vracely po celé generace, takže vůči nim získali Evropané částečnou imunitu. Pro původní obyvatele Ameriky, kam je španělští dobyvatelé zavlekli na přelomu 15. a 16. století, byly však decimující. Pád říší Inků a Aztéků nezpůsobily jen „hromové hole“ a vychytralá taktika conquistadorů – i když se hrdlořezové jako Francisco Pizarro a Hernán Cortés hodně snažili.
Aztékové zasažení neštovicemi. Florentinský kodex, 16. století.
Foto: Profimedia.cz
Cestu ke genocidě celého kontinentu, která dodnes nemá v dějinách obdoby, umetl kolonizátorům virus neštovic.
Kvůli němu se brutální vojenské diktatury předkolumbovské Ameriky zhroutily jako domečky z karet. Kdo nepodlehl variole, toho vyhladily dvě vlny epidemie zvané cocoliztli, zřejmě paratyfu C.
Za pouhých sto let od objevení Ameriky v roce 1492 bylo vyhlazeno až devadesát procent původních obyvatel.
Ani neštovice však na žebříčku pandemií nezabírají první místo. Nejhroznějším zabijákem – alespoň z hlediska počtu mrtvých za nejkratší časový úsek – byla na počátku 20. století španělská chřipka.
Virus typu A/H1N1, který ji vyvolal, zmutoval zřejmě v Asii přenosem z ptáků na člověka. Útočil hlavně na imunitní systém a tělo se mu bránilo tak sveřepě, že obrana napáchala víc škody než nemoc samotná.
Proto také na španělskou chřipku umírali ti s nejsilnější imunitou, zejména mladí lidé ve věku 20 až 40 let.
Vražedná byla zejména rychlost nákazy: na rozdíl od běžné chřipky se virus H1N1 dokázal množit i v plicích, takže úmrtnost 20 procent stačila na to, aby nemoci podlehlo za půl roku až sto milionů lidí. Jen pro srovnání: 1. světová válka stála patnáct milionů lidských životů.
Pandemie začala 4. března 1918 v kansaském vojenském táboře Funston. Napřed se na marodku dostavil kuchař s běžnými příznaky chřipky, do dvou dnů onemocnělo dalších 522 lidí. Američtí vojáci pak ve víru bitev první světové války zavlekli nákazu na evropský kontinent. Za čtvrt roku zpustošila Itálii, Anglii, Španělsko, dále Čínu a Japonsko, došla i na Sibiř a do jižní Afriky.
Veškerá léčba selhala. Nepomohly gázové roušky, zákaz kašlání či podávání rukou na ulicích, marná byla dezinfekce telefonních sluchátek alkoholem, o vytrhávání mandlí a zubů nebo nošení kousku síry v kapse ani nemluvě. Nakažení přeplnili nemocnice, mrtví márnice.
Pohřbívalo se do hromadných hrobů. Úřady, školy a obchody zavřely. Města se hroutila. Aby zabránili panice, uvalili vojáci na informace o zabijácké nemoci přísné embargo.
Výjimkou bylo neutrální Španělsko, tamní tisk o nemoci jako jediný informoval, což chřipce dalo – neprávem – přízvisko „španělská“.
Neštovice, mor, chřipka, ale také tyfus, tuberkulóza, dětská obrna či cholera trápily Evropu až do konce 20. století.
Tehdy se díky vakcinaci, antibiotikům a dodržování základních hygienických pravidel podařilo ty nejhorší nemoci vymýtit. Stačily nám dvě generace a už jsme na ně skoro zapomněli. Ale neměli bychom.
Jak rychle se dokáže kolo dějin otočit zpět, připomněl spisovatel a blogger Marian Kechlibar v knize Zapomenuté příběhy.
V roce 1972 vyrazil pětatřicetiletý muslim Ibrahim Hoti z Kosova na svatou pouť do Mekky. Aby ušetřil, vybavil se místo očkování jen zfalšovaným razítkem. To mu však imunitu nezajistilo, takže se vrátil 15.
února 1972 s čestným titulem hadži, ale také nakažený pravými neštovicemi. Jako první na ně počátkem března zemřel v bělehradské nemocnici jeho přítel Latif Mumdžič.
Koncem března už bylo v Kosovu nakažených 140 osob.
Když tuberkulóza sužovala celý světStyl
Občané tehdejší Jugoslávie však měli štěstí v neštěstí, protože do bělehradské nemocnice chodíval příležitostně konzultovat 85letý profesor Kosta Todorovič. Díky tomu, že ordinoval už před první světovou válkou, okamžitě poznal, s jakou hrůzou má tu čest.
Tajná noční exhumace Mumdžičova těla diagnózu potvrdila: Variola vera! Vláda se snažila vše utajit. Bělehradskou kliniku obklíčily policejní jednotky, telefonní linky z nemocnice byly přerušeny. Nastalo horečné pátrání, s kým vším přišel nakažený do kontaktu.
Nakonec padlo rozhodnutí přeočkovat celé Kosovo, na to však nouzové zásoby očkovací látky nestačily.
Teprve v této situaci přiznala Jugoslávie pravdu celému světu. Díky tomu izolovali hannoverští lékaři včas nakaženého gastarbeitera, takže se neštovice nerozšířily do Německa. Desítky zemí se o své vakcíny solidárně podělily a epidemie neštovic byla v polovině dubna zastavena. Přesto stihla nakazit 174 lidí, z nichž 35 zemřelo.
Poslední oficiální obětí pravých neštovic se stala 11. září 1978 fotografka Janet Parkerová, která se omylem nakazila při focení viru v birminghamských laboratořích.
Poté všechny státy světa s výjimkou jedné americké a jedné ruské laboratoře zásoby viru Poxviridae zničily. V roce 2018 se však americkým biologům povedlo virus pravých neštovic zrekonstruovat uměle, což se do té doby považovalo za nemožné.
Cena takové syntézy se pohybuje v desítkách korun na smrtelnou dávku a biologickou bombu toho druhu lze poslat třeba poštou…
Ke katastrofě však ani není potřeba zlý lidský úmysl, pandemie si lidstvo najdou samy. V roce 2010 byl objeven nový druh tuberkulózní bakterie. Kuba přiznala epidemii cholery v Havaně v roce 2013.
Poslední epidemie moru na Madagaskaru proběhla v roce 2017. Objevují se nové nemoci jako AIDS, ebola, BSE (nemoc šílených krav).
Viry mutují ze zvířat na člověka (ptačí chřipka, prasečí chřipka, SARS, MERS) a je jen otázkou času, až se objeví takový, který bude stejnou měrou smrtící jako nakažlivý.
V říjnu 2019 proběhla v USA epidemiologická „válečná hra“ Event 201. Odborníci z různých oborů při ní nasimulovali, jak by probíhala pandemie fiktivního koronaviru. Výsledek? „Nákaza“ se za půl roku rozšířila z Brazílie do celého světa, o rok později už měla na kontě 65 milionů „mrtvých“ a vyvolala globální finanční krizi.
SPECIÁL: Koronavirus 2019-nCoVSpeciály
Ani ne čtvrt roku poté se v čínském městě Wu-chan objevil skutečný nový koronavirus, který dostal název SARS-CoV-2 a způsobuje nemoc Covid-19. Pokud by byl stejně smrtící jako nakažlivý, mohla by lidstvo zachvátit pandemie, kterou popsal Event 201.
Koronavirus v datech: co už vímeKoronavirus
Hlavní zprávy
Kdy může skončit pandemie koronaviru? Odpovědi nabízí pohled do historie
Na začátku epidemie lidé doufali, že koronavirus jednoduše vymizí. Objevovaly se názory, že by mu nemusely svědčit vysoké letní teploty, a šíření viru by mohla zastavit také rostoucí kolektivní iminuta. K ničemu z toho však nedošlo.
Ukázalo se sice, že šíření viru do značné míry omezí dodržování důsledných hygienických pravidel, sociální distancování, nošení roušek či pečlivé trasování kontaktů nakažených, pouze tato ale nedokáží pandemii ukončit. Naděje celého světa se proto upírá k vývoji vakcíny.
Přečíst článek ›
Mnozí odborníci přesto varují, že ani po schválení vakcíny nemusí covid-19 zcela vymizet. Jako pravděpodobná se jeví varianta, že zatímco v jedné části světa bude virus pod kontrolou, jinde bude jeho šíření pokračovat i nadále.
V tomto okamžiku již ale nebude covid-19 představovat bezprostřední hrozbu. Z pandemie se totiž stane endemie, což znamená přetrvávající, ale poměrně pomalý přenos. Koronavirus tak bude – podobně jako sezónní chřipka – omezen převážně na lokální ohniska, upozornil server ScienceAlert.
Vymýcení nemoci
Dřívější pandemie svědčí o tom, že jakmile se ve společnosti objeví nové onemocnění, zpravidla v ní zůstane, protože je prakticky nemožné jej vymýtit.
Nejznámější, ale nikoliv jedinou, vymýcenou nemocí jsou neštovice. Během 20. století tato choroba zahubila zhruba 500 milionů lidí, masivní očkovací kampaň Světové zdravotnické organizace v šedesátých letechvšak slavila úspěch a 8. května 1980 byly pravé neštovice prohlášeny za zcela vymýcené. Druhou smrtelnou chorobou, kterou se lidstvu povedlo vymýtit, je mor skotu.
Přečíst článek ›
Podobné úspěchy jsou ale výjimečné, což dokládá zejména příklad malárie. Jedna z nejvýznamějších infekčních nemocí mohla podle odhadů zabít až polovinu lidí, co kdy žila. Onemocnění je prakticky stejně staré jako lidstvo samo a stále se jej nedaří vymýtit – jen v roce 2018 bylo celosvětově zaznamenáno asi 228 milionů případů nákazy a 405 tisíc úmrtí.
Již několik století zůstávají ve společnosti i tuberkulóza, spalničky či lepra – a jejich úplné vymýcení stále není na programu dne. O něco novějšími onemocněními, která zůstávají v populaci, jsou HIV či ebola.
Obávaná Černá smrt
Samostatnou kapitolou je pak mor, nejsmrtejnější infekční onemocnění v lidské historii, které je způsobeno bakterií Yersinia pestis. Ten za posledních 5000 let způsobil nejméně tři pandemie, během nichž zahynuly stovky milionů lidí, připomněl server ScienceAlert.
Nejznámější z morových pandemií je Černá smrt ze 14. století, nešlo ale o ojedinělý případ. Mor sužoval společnost po dobu nejméně šesti století, přičemž se vracel každých deset let, či dokonce častěji, a zcela nevymizel ani poté.
Přečíst článek ›
Zatímco některé společnosti se ze ztrát způsobených pandemiemi moru vzpamatovaly relativně rychle, pro jiné znamenaly skutečně smrtící ránu. Klesající populace kupříkladu vedla k postupnému úpadku Mamlúckého sultanátu a jeho dobytí Osmanskou říší.
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než doufat, že se covid-19 ukáže být snadno odstranitelným patogenem a nebude ve společnosti přetrvávat po staletí. Ale historie naznačuje něco jiného…
Blechy milují lidskou krev. Jak se jich zbavit?
Můžete být posedlí čistotou a denně uklízet, přesto se vám doma usadí nezvaný návštěvník – blecha.
Fakta o blechách
Blechy žijí s člověkem od nepaměti. Tenhle nepříjemný krev sající parazit se vyskytuje i v perfektně čistých domovech. Stačí, když se blecha dostane do kožichu vašeho zvířecího miláčka a pak skočí na vás.
- Dospělci blech vydrží bez potravy až dva týdny. Následně se krmí agresivněji.
- Blecha naklade až 50 vajíček za den.
- Blechy dokážou skočit opravdu daleko, zvládnou vzdálenost 150krát větší, než je délka jejich těl. Pro představu – je to jako by člověk o výšce 180 centimetrů skočil 270 metrů…
- Ve starověku a středověku byla blecha morová zodpovědná za šíření morových ran. Ve 14. století epidemie černé smrti zabila v Evropě a Asii až 200 milionů lidí.
- Více než 4 miliardy dolarů se ročně utratí v USA za likvidaci blech a odblešování zvířat.
Druhy blech
Blechy na člověka jdou, a dokonce jim naše krev velmi chutná. Taková blecha má hodně příbuzných, počet druhů dosahuje 2500, z toho 90 druhů žije v Česku. Nejčastěji se setkáme s druhy blech, které jsou pojmenované podle svých hostitelů. Pokud nejsme odborníci, pouhým okem rozdíly poznáme jen těžko.
- Blecha psí je nejznámějším druhem. Chutná jí i krev kočičí a lidská.
- Blecha kočičí parazituje na kočkách, ale pochutná si i na dalších savcích včetně člověka, je blízce příbuzná bleše psí.
- Blecha slepičí žije z krve drůbeže, ale podobně jako další druhy blech není vybíravá a bude hodovat i na nás.
- Blecha obecná neboli lidská je parazitem, který se živí přímo lidskou krví. Nejspíše se vyvíjela společně s člověkem a původně pocházela od domestikovaných předchůdců psa. Dřív byla nejrozšířenějším druhem blechy, dnes její počty klesají, což souvisí s rozvojem společnosti a zlepšením hygieny. Pokud dnes chytíme blechy, nejspíše to budou ty výše zmíněné, které pocházejí od našich mazlíčků nebo hospodářských zvířat.
Blechám chutná i lidská krev
Kde se blechám daří?
Ačkoliv jsou blechy malé, není radno je podceňovat. Množí se totiž velmi rychle a je těžké se jich zbavit. Důležité proto je, abyste svého zvířecího miláčka pravidelně kontrolovali nebo ještě lépe mu koupili preventivní přípravek proti blechám. Na trhu jich je několik v různých cenových relacích, z nichž si může vybrat skutečně každý.
Blechy se zvířatům usazují na místě, kam si nedosáhnou zuby, takže je najdete například v tříslech nebo na hřbetě. Obecně se usazují na savcích, kteří si budují nory, brlohy nebo pelechy. Ano, to se týká i našich psů a jejich pelíšků a potažmo našich domovů. Blechy potřebují určité zázemí.
Při odblešování tak nezapomeňte ani na pelíšky a čalouněný nábytek (pokud na něm zvíře spí), jinak se blech nezbavíte.
Jak poznat, že máme doma blechy
Červení, hnědí nebo černí parazité měří od 1,5 až do 7 milimetrů. Že má vaše zvíře nějaké potíže, můžete poznat i tak, že se neustále škrábe nebo kouše, často i do krve. Dalším viditelným znamením je bleší trus.
Jde o malé černé kuličky podobné máku, které po rozmáznutí zanechávají tmavě hnědé skvrny.
Blechy totiž vysají daleko více krve, než stráví, a přebytečná krev odchází trusem z jejich těla jako potrava pro larvy – proto ta barva.
Jak vypadá kousnutí od blechy?
Kousnutí blechou svědí a připomíná štípnutí od štěnice nebo komára. Ani zkušený lékař často nedokáže určit hmyz, který kousnutí způsobil. Štípnutí má podobu červeného kolečka, které je velké několik milimetrů až centimetrů. U některých jedinců může vyvolat alergickou reakci.
Ukázka kůže pokousané od blech
Jak se blechy šíří?
Blechy jsou skvělí skokani, toho skvěle využívají, když se přemnoží na původním hostiteli a potřebují nový zdroj potravy, a to klidně i lidi, když jim k tomu dáme příležitost. Dalším způsobem, jak tito parazité rozšiřují své působiště, jsou vajíčka a larvy. Ty se totiž na srsti zvířete při pohybu neudrží, proto je zvířata rozsévají po okolí.
Blechy se usazují na hřbetě nebo tříslech psů, aby byly daleko od zubů a drápů
Z výše uvedeného vyplývá, že jakmile dáme blechám příležitost, zamoří naši domácnost po tisících. A čím víc jich je, tím těžší je se jich zbavit. Nelze je ani vyhladovět, protože larvy bez potravy vydrží až rok, dospělci několik týdnů.
U blech ale platí stejné pravidlo jako u vší – je nutné je vymýtit všechny, pokud jich jen pár zapomenete, zase se rozmnoží. Celou domácnost včetně zvířecích miláčků je nutné odblešovat najednou. A protože většina přípravků zabíjí jen dospělé blechy, ale larvy a vajíčka přežijí, je nutné zásah opakovat.
Jak se zbavit blech?
Proti blechám můžete využít šampon proti parazitům. Ale jsou mazlíčci, kteří se koupání brání zuby drápy, a to doslova. Pro taková zvířata existuje pudr, který jim vetřete do kůže. Vyzkoušet můžete i sprej. Všechny tyto přípravky běžně seženete v drogeriích.
U veterináře může zase koupit pipetu, která se aplikuje zvířeti na kůži, nejčastěji podél páteře. Pipety se liší podle zvířete i podle váhové kategorie a vydrží asi měsíc. Pipety se dají používat i preventivně, například jednou měsíčně. Na zvířecího miláčka pak nejdou klíšťata ani jiní parazité.
Důležité je též odblešit místa, kde se mazlíček pohybuje, zejména jeho pelíšek. Vyperte ho nebo vydezinfikujte a stejně jako u zvířete i toto musíte po čase opakovat.
Jak odblešit byt?
Samozřejmě si můžete pozvat deratizátory, ale za tuto službu budete muset pořádně zaplatit. Jedna jejich návštěva stojí několik tisíc korun a velmi pravděpodobně bude třeba postřik alespoň jednou opakovat.
Odborníci nejprve prohledají zasažené místo a prověří výskyt blech. Následuje postřik. Před zásahem proveďte pečlivý úklid a vyperte pelíšky domácích mazlíčků na 60 °C.
Naplánujte jejich odblešení na stejný termín jako návštěvu odborníků na dezinsekce.
Svůj dům nebo byt můžete začít používat po zaschnutí postřiku (cca několik hodin), postřiky proti blechám jsou bezpečné pro lidi, necílové druhy i životní prostředí.
Jak odblešit byt bez deratizátora?
Dobrá zpráva je, že blechy zvládnete odstranit z domácnosti i sami. Jen budete muset pořádně uklízet. Nesmíte zapomenout ani na kousek bytu, zejména se zaměřte na místa, kde jsou textilie – sedačku, koberec, postel, špinavé prádlo. Vysávejte, perte, vytírejte…
Například koberce je dobré vysávat několikrát denně, stejně tak i podlahy, protože blechy se mohou ukrývat i ve spárách mezi parketami. Pomoci si můžete i chemickými přípravky speciálně určenými na hubení blech, které najdete v drogerii. Těmi pak vystříkejte vše, co můžete.
Po vyvětrání nebo zaschnutí spreje jsou zdravotně nezávadné, a to i pro zvířata a malé děti.
Blechy nejsou jen obtížnými parazity, ale přenášejí i závažné nemoci jako třeba mor a tularémii. Jsou přenašeči tasemnic. Typickým příkladem je blecha psí a blecha kočičí, kdy se pes a kočka nakazí tasemnicí psí pozřením infikované blechy. Z jiných druhů tasemnic přenášených blechami jmenujme tasemnice, které se přenášejí u myší a potkanů.
Mnoho dalších tipů a rad najdete na našem Pinterestu. Sledujte nás: