Univerzálním ostravským oslovením je proto na portálu www.cilivcil.cz výraz Pyčo, který je zde s dalšími slovy využíván i v příkladových spojeních (Bo, pyčo!, Bacha, pyčo, ďura!, Hej, pyčo, rožni!). Sami reagující čtenáři ovšem upozorňují pisatele, že dělají chybu, neboť uvedené slovo skandují i sami baníkovští chuligáni s měkkým i.
„Nevim, kery odbornik na ma na starosti ten slovnik, ale je to dost neostravske. Pyča je spatně, vždycky s měkim i. Spojeni to si neexistuje. Vždycky: ty zje, kaj zje… Kaj deš? Kokotina, vždycky: kaj ideš? A co ty čarki nad pismenama? Ty se v ostravštině vubec nepouživaju. Běż s tim do dupy, cype…“ vzkazuje reagující čtenář Petr Švrček.
Otakar Žurek upozorňuje, že „kurva“ není v Ostravě sprosté slovo: „Příklad? Manželka se ptá manžela: Máš mě ještě rád? Odpověď: No kurva!“
Přečíst článek ›
CO NA TO ODBORNÍK?
Univerzitní docentka z katedry českého jazyka Eva Jandová má poněkud kulantnější připomínky: „Bebechy označují spíše jenom věci, nikoliv nepořádek, jak je na webu uvedeno. Pro ten užíváme výrazy binec nebo burdel. U některých příkladů se objevují dlouhé samohlásky, které by tam být neměly.“
K chacharovi upřesňuje, že to rozhodně není jen příznivec FC Baník Ostrava, nýbrž označení pro muže či chlapce provádějícího špatnou až kriminální činnost. „Dříve se chachar říkalo každému muži, to se dnes už nepoužívá,“ líčí Jandová.
Ta jako ostravská rodačka samozřejmě veškeré výrazy ve slovníku s názvem „23 základních slov z Ostravštiny pro všechny Pražáky“ zná. „Ano, mluva je zde poněkud rázovitá.
Částečně odráží místní dialekt, částečně je obhroublá.
Jadrná je snad v důsledku zdejších chlapských povolání horníků a ocelářů a myslím si, že některé původně vulgární slova řada uživatelů jako vulgarismy nepociťuje,“ tvrdí odbornice na český jazyk.
Přečíst článek ›
I termín „pyčo“ ve správném podání podle ní dnes slouží v Ostravě spíše jako výplňkový. „Jenom mne osobně trošku zarazí, když ho uslyším z úst křehké mladé dívky,“ říká Jandová.
AUTOŘI
S autory webu www.cilivcil.cz se spojit nedaří, kontakt na ně chybí. Na svém portále každopádně ještě zveřejňují „17 důvodů, proč by chtěl v Ostravě žít každý“, přičemž tím posledním je podle nich „Bo, pyčo!“.
To primátor města Tomáš Macura má jiný názor: „Já pozitiva života v Ostravě vidím úplně jinde a budu rád, když si lidé pro život u nás najdou své vlastní důvody. Podstatné je, aby odtud už neodcházeli a naopak přicházeli noví.“
Zajímavosti: proč bydlet v Ostravě? – v žádném jiném městě neuvidíte vzduch- Ostrava je ráj svalnatých chlapů, bodejť, všichni tu fandí Baníku, a tudíž potřebují pořádná kladiva- i proto ušetříte za vstupenky na box a všeliká bojová umění, stačí vyjít na Stodolní, pro ránu se tu nejde daleko a občas vás dokonce vezmou do kola- druhou a mnohem pestřejší zoo máte v hromadné dopravě, tolik exotických druhů nemají ani v Troji- za čas budete mluvit tak kratce, že si vás budou vozit do Prahy na ukázky a možná po vás skočí i nějaké to rádio
Perličky ze slovníku bulat = nepřijít do práce, do školy, pražsky „zatáhnout“, druhý význam je nebýt stabilní, použití ve větě: Tu zkoušku sem včera vybulal! nebo Však se úplně bulaš, pyčo!
chuj = blbec, debil, nemusí být nutně hanlivé, použití ve větě: Ty si ale chuj!Bazaly = nejkrásnější stadion na světě, použití ve větě: Sem potkal Nohavicu na Bazalech.Jarek = Jaromír Nohavica, použití ve větě: Však lístky na Jarka už sou v dupě.grcat = zvracet, použití ve větě: On byl tak najebaný, že mi pogrcal koberec.
Více na www.cilivcil.cz
Přečíst článek › Přečíst článek ›
Fenomén lidské blbosti
Kdo je to tedy blbec a kdo blbec není? Je blbost stálá vlastnost, nebo jde jen o nějaký způsob obecně společensky nevhodného chování či vyjadřování? Dokážeme to odlišit a rozeznat? Na tyto otázky chci hledat odpovědi, aniž bych si kladl za cíl na ně fundovaně odpovědět a definovat nějakou nezvratnou teorii.
Pokud se chceme dobrat k jakési definici či vymezení toho, kdo je to blbec nebo co je to blbost, myslím, že je nejprve nutné uvést, co v žádném případě za blbost není možno považovat a kde tento pojem slouží pouze jako nesmyslná chybná nadávka nebo označení.
Blbce rozhodně nelze definovat jen úrovní jeho inteligence. Blbec není člověk slaboduchý ani vyloženě mentálně retardovaný. Pojmy označující stupně mentální retardace mnohdy přešly do obecného povědomí a sami odborníci je přestali používat.
- Více v článku Petra Pražáka Průvodce psychologickými urážkami
Považovat tedy někoho za blbce jen proto, že nemá dostatečně vysoké IQ, není myslím na místě.
Někteří lidé označují za blbce ty, kteří nedosahují podle jejich měřítek dostatečné úrovně vzdělanosti. Nijak nesnižuji význam lidské inteligence a vzdělání, ale pro naše potřeby je i toto pojetí nutno vyloučit.
Člověk málo vzdělaný jistě nemá rozsáhlé odborné znalosti z nějakého konkrétního oboru, nicméně může být dobrý obecně v širokém společenském rozhledu, může znát (daleko lépe než velký vzdělanec) každodenní praktické záležitosti, intuitivně rozumět přírodě, potřebám dětí apod. Navíc jako blbce lidé často označí například i lékaře, právníka, vysokého státního úředníka či politika, a ty rozhodně nemůžeme považovat za lidi málo inteligentní nebo málo vzdělané.
Tři podoby lidské blbosti
Koho tedy můžeme označit za blbce a co za lidskou blbost? Napadá mě několik typů chování, které jsou takto okolím obvykle označovány.
Blbec je člověk, který dokola opakuje stále stejné věci a očekává rozdílné výsledky
To zní velmi jednoduše a logicky, a přesto se to děje snad každému z nás. Opakujeme stejné chyby v zaměstnání, v osobním životě, ve vztazích nebo v internetových diskusích.
- Žena, která si najde pátého opilce a násilníka a bude vám tvrdit, jak to teď už konečně vyjde, že na ni určitě bude hodný, že tento muž je ten pravý a podobně, rozhodně vykazuje známky… minimálně toho, že opakuje stále stejnou chybu.
- Nebo muž, který už třikrát spadl při práci ze střechy, je celý dolámaný, ale i přes dobře míněné rady od okolí se odmítá upoutat bezpečnostním pásem, protože prostě nemá čas, je to nepohodlné…
Jsou toto blbci, naivkové, hlupáci, lidé líní přemýšlet, lidé, kteří se nemají rádi? Jaké jiné bychom jim dali označení? A nechováme se tak někdy sami také? Zasloužíme si proto být všichni označeni za blbce?
Blbec je samolibý člověk, který má (podle sebe samého) vždy, za všech okolností a ve všem pravdu
Nechci se příliš pouštět do velkých filozofických úvah o tom, co je to pravda. Pokud jde o obecné pravdy o světě a životě, známe jen určité střípky velké skládačky a mohli bychom říci, že úplnou pravdu nemá nikdo z nás – možná je to spíš tak, že „pravda má nás“. Zůstaňme tedy u pravdy ve formě přesvědčení o něčem.
O pravdu se hádají děti na pískovišti, puberťáci ve škole, partneři ve vztazích i politici vládnoucí světu. Všichni mají pocit, že mají recept na pravdu, na to, co je správné, kudy vede cesta ven z problémů. Přitom jde často jen o sobecké zájmy prosazované na úkor druhých a neschopnost nebo spíš neochotu vnímat druhou stranu, naslouchat jí a v ideálním případě hledat společné východisko.
Opět pokládám otázku – nechováme se tak někdy všichni? Nehrajeme si hru na pravdu a na to, že ji máme právě my a v žádném případě ne ten druhý? Nejsme tedy všichni tak trochu blbci?
Blbec je člověk, který škodí sobě či druhým, aniž bychom mohli nalézt jasnou motivaci, proč to dělá
Manipulátor hraje hry, aby dotyčného dostal tam, kam chce. Je jedno, jestli jde o obchodního zástupce, který chce prodat, muže, který svádí ženu, aby ji dostal do postele, nebo ženu, která je zrovna hodná na svého partnera jen proto, aby jí koupil nový svetřík. Jsou to hry, je to někdy dost nepříjemné, ale takové chování lze odhalit a najít pro ně vysvětlení.
Můžeme říci, že člověk označovaný jako blbec škodí bez důvodu, bez logického vysvětlení. Bez dlouhodobé intenzivní hluboké analýzy za jeho dobrovolné účasti prakticky nelze nalézt kořen jeho motivace a jeho blbost vyléčit.
Sám často ani neví, proč se chová, jak se chová, není si vědom toho, že dělá „blbost“, že škodí sám sobě i druhým, a není ani v nejmenším schopen a ochoten uznat a přiznat sobě ani druhým, že to tak je, i kdyby byl tisíckrát na své nevhodné nebo dokonce vyloženě škodlivé chování upozorňován.
Znovu se ptám – nechováme se tak někdy všichni? Kolikrát jsme byli upozorněni svým okolím: „Hele, tohle nedělej, tím škodíš sobě, mně, druhým lidem…“, a přesto jsme nad tím mávli rukou a udělali znovu totéž, aniž bychom ve skutečnosti svým chováním něčeho smysluplného dosáhli nebo něco získali.
Kouzelné slůvko sebereflexe
Co myslíte, mají tyto tři kategorie blbců a blbosti něco společného? Podle mého názoru je společným prvkem nedostatek schopnosti sebereflexe. Tu chápu jako schopnost reflektovat sebe sama, tj.
nahlížet na sebe sama, vnímat a uvědomovat si svou osobnost, své postoje, své myšlenkové konstrukce, svá přesvědčení o sobě i o světě, schopnost a ochotu tyto zpochybnit v případě, že dostaneme na základě svých zkušeností sami od sebe nebo od okolí zpětnou vazbu, že něco není v pořádku.
Neznamená to být „kam vítr, tam plášť“ a neustále pochybovat o všem, co děláme a co si myslíme, ani o svých schopnostech, dovednostech, názorech a životních zkušenostech, cílech a smyslu našeho bytí.
Cítíme‑li se se svými názory, postoji, myšlenkovými konstrukcemi šťastni, cítíme‑li, že nás nic netíží, že jsme v souladu s naším nitrem, resp.
s tím, co bychom mohli obrazně nazvat „tichý hlas našeho srdce“, máme‑li zpětnou vazbu i od svého okolí, že svým chováním druhým neubližujeme, popř. dokonce pomáháme, není důvod něco zásadně měnit.
Pokud však negativní zpětnou vazbu od svého nitra nebo od okolí opakovaně dostáváme, myslím, že je naší povinností a úkolem se nad tím minimálně zamyslet, poctivě si projít všechny své dosavadní postoje, myšlenkové konstrukty, přesvědčení a názory, podívat se na své způsoby, jakými se chováme k sobě nebo k okolí.
To, že budeme považováni druhými za blbce, ještě možná není taková tragédie. Tragédií ovšem je, pokud za celý život tuto zpětnou vazbu nedokážeme využít, nenaučíme se dostatečné sebereflexi a necháme tak (byť nevědomě) sebe či druhé lidi kvůli své neochotě podívat se sami na sebe zbytečně trpět.
LáďaUO, čtenář Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail [email protected]
Nej ČT: Nejlepší scénka — Česká televize
Videoukázky
Felix Holzmann, Iva Janžurová(režie: Josef Vondráček; 1985)
Není radno postavit se do fronty před pokladnou kina za Felixe Holzmanna! A už vůbec ne tehdy, když názvy filmů jsou pro něj řekněme lehce zavádějící. Jak se má někdo jako Felix Holzmann rozhodnout, na co jít do kina, když zatím jediná informace, kterou od zoufalé pokladní Ivy Janžurové dostává, je den promítání?
Oldřich Kaiser, Jiří Lábus(režie: Zdeněk Podskalský; 1988)
Referent, ten těžký život má. Celý týden čeká referent Jiří Lábus na gumičky, které ne a ne dorazit. A tak dennodenně vylévá litry nálevu a jeho pokleslou a chmurnou náladu mu dokáže zlepšit jen a jen jeho Staník s vozembouchem, Donaldem, šotkem apod.
Martin Dejdar(režie: František Polák; 1992)
Když se chce, všechno jde. A o tom, že jde udělat z velké ruské výpravné pohádky malou půvabnou a navíc neuvěřitelně vtipnou skeč, přesvědčil Martin Dejdar. A vystačil si úplně sám!
Jiřina Bohdalová, Vladimír Dvořák, Vlastimil Bedrna a další(režie: Petr Soukup; 1988)
Učitelka Anežka Lídlová by ráda před celým národem vyzdvihla přednosti nejen své, ale především své milované třídy. A jak už to tak bývá, nervozita, kamera a režisér se svými připomínkami vykonali své. Doma před zrcadlem jistě vzorně a pečlivě natrénovaný příspěvek vzal za své, a tak se na konci příspěvku dozvídáme, co všechno vykonala třída Antonína Mlčocha a jaké má plány do budoucna.
Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Jiřina Bohdalová(režie: František Polák; 2002)
V parodii na kdysi populární vědomostní pořad se u soutěžních stolků sešli dva. Téměř vševědoucí Jiří Lábus, kterého ani ty nejsložitější otázky nedokážou zaskočit, a Jiřina Bohdalová, která naopak tápe i při sebejednodušší otázce. O tom, kdo se stane nakonec vítězem, rozhodují nejen otázky, ale i Oldřich Kaiser jako nekompromisní průvodce pořadu.
Laďka Kozderková, Jiří Lír(režie: Alexej Nosek; 1980)
Laďka Kozderková je počestná, dvacet let vdaná žena, která ovšem po návratu z lázní řeší zásadní problém. Během svého pobytu se seznámila s někým, s kým má techtle. Ale mechtlím se zatím brání. Už jen proto, že ji před nimi rodiče varovali. Co poradí své pacientce odborník a sexuolog Jiří Lír?
Oldřich Kaiser, Jiří Lábus(režie: Zdeněk Podskalský; 1991)
Dnes již všichni ví, že na procházku lesem spojenou třeba se sběrem hub je potřeba se důkladně připravit a chránit se před jeho případnými nežádoucími obyvateli, například před klíšťaty. Toho se ale nedržel Jiří Lábus, a tak se stalo, že si z lesa donesl nejen košík plný hub, ale i jedno velmi zákeřné klíště – Oldřicha Kaisera.
Oldřich Kaiser, Jiří Lábus(režie: Zdeněk Podskalský; 1986)
Lůďa je ve vývinu a trochu to s ním mlátí. Zřejmě nastala doba, kdy je dobré navštívit odborného lékaře. Nebohý Lůďa se vydá společně se svojí přítelkyní Ivetkou k psychologovi Oldřichu Kaiserovi, který se snaží přijít na to, jak nejlépe nevyzrálému puberťákovi z jeho trablů pomoci.
Jiřina Bohdalová, Vladimír Menšík(režie: Ivo Paukert; 1973)
Jiřina Bohdalová, jako půvabná manželka se vrací domů později, než obvykle, neboť řeší se svojí přítelkyní nevěru jejího manžela. Vladimír Menšík ovšem pro samaritánské chování své manželky příliš velké pochopení nemá. Zejména proto, že některé problémy se s prázdným žaludkem špatně chápou.
Bolek Polívka, Karel Šíp(režie: Rudolf Chudoba; 1999)
O tom, že Tour de France je náročný cyklistický závod, není pochyb. Také se na startu objevují jen výborní cyklisté a do cíle dojedou jen ti opravdu nejlepší. Jak to na závodech asi vypadá, čím vším si musí závodníci projít, jaké nástrahy a svízele je během závodu čekají, to vše se Bolek Polívka snažil ve své Manéži předvést „závodníkovi a českému reprezentantovi“ Karlu Šípovi.
Jiří Wimmer, Karel Černoch(režie: Alexej Nosek; 1982)
Maďarština je velmi náročný a pro většinu lidí velmi nesrozumitelný jazyk. A odborníků na ni je velmi málo, a tak když Karel Černoch dostane za úkol naučit lidi zpívat maďarsky, požádá o pomoc jednoho z mála renomovaných překladatelů Jiřího Wimmera.
Felix Holzmann, František Budín(režie: Zdeněk Podskalský; 1974)
Restauraci „U nudle“ neodhadnutelné cenové skupiny vládne vrchní Felix Holzmann. A ten se kvůli příchozímu hostu – Františku Budínovi – rozhodně nehodlá přetrhnout.
Už od příchodu do restaurace provází hosta samé nepříjemnosti – jídelní lístek slouží jako podložka pod viklajícím se stolem, nabídka je zoufalá a prakticky jediný pokrm k objednání je studený a navíc tuhý řízek, který je možné zapít kalným pivem nevalné chuti.
Jiří Krampol, Miloslav Šimek(režie: Eduard Sedlář; 1989)
Maškarní bál v národním podniku Špuntana vrcholí, a tak si reportér může vybírat z množství komických masek a převleků. Ovšem Surio Mario není vůbec pro smích, naopak, je vycvičen pro boj ve vysoké trávě!
Luděk Sobota, Miloslav Šimek(režie: Jiří Adamec; 1981)
Hlavní šéfredaktor pro televizní přestávky doktor Lumír Práskal odpovídá, nebo spíš díky své specifické dikci neodpovídá, na otázky zvídavého redaktora. Dozvíme se také, že televizní diváci v přestávkách obdivují „hrající si kaťata“, aneb „Deset, dvacet,třicet – narodil se prcek!“
Felix Holzmann, František Budín(režie: Alexej Nosek; 1974)
Odborník na rozprašování lesní vůně Felix Holzmann se nečekaně a neplánovaně stane součástí zábavné hry o ceny – kvízu.
Přílišnými znalostmi zrovna nevládne a na otázky typu „Kde je Zanzibar?“ nebo „Kde leží Addis Abeba?“ odpovídá svým typicky prostým způsobem.
Na druhou stranu ale i on dokáže tazatele, průvodce soutěží Františka Budína svými „otázkami na zkoušku“ dostat do úzkých. Ani on totiž nedokáže správně odpovědět Felixi Holzmannovi na to, kdo mu včera vypil ve špajzce rum.
Oldřich Kaiser, Jiří Lábus(režie: Zdeněk Podskalský; 1986)
Olda má problém. Chce se totiž stát Kaiserem, kterému je až nápadně podobný. Jeho otec, Jiří Lábus stojí před problémem, jak synovi tuhle lehce pubertální představu vymluvit. A tak se za svým synem vydá k telátku, aby si s ním promluvil jako chlap s chlapem.
Ivan Mládek(režie: Ján Roháč; 1978)
Proč nedat starým věcem novou tvář? Možná takhle nějak přemýšlel Ivan Mládek, když vyprávěl dospělému publiku, navíc v silvestrovském pořadu, tradiční a všemi oblíbenou pohádku o Sněhurce a sedmi trpaslících. A tak se diváci dozvěděli, že Sněhurka nebyla zpočátku příliš hezká, vypadala spíš jako krokodýl, že byla barvoslepá a chudáci trpaslíci skončili v ZOO.
Vladimír Menšík(režie: Ivo Paukert; 1972)
Po tolika dcerách pochopitelně chce každý otec konečně nějakého toho mužského následovníka rodu. Ale jak to udělat, když se proti němu spikli i porodník se sestrou? A jak si zařídit chlapečka bez protekce? Řešením můžou být dvojčátka.
Otakar Brousek(režie: Zdeněk Podskalský; 1985)
Fenomenální recitátor a sólista činohry Vinohradského divadla, který na divadelních prknech ztvárnil nejednu charakterní roli, nás seznámí s pohádkou, která svou pointou šokovala celou kulturní frontu.
Jiřina Bohdalová, Vladimír Dvořák, Jiří Lír(režie: Pavel Háša; 1982)
Byl jednou jeden vtip. A ten vtip se svému hostu rozhodnou vyprávět hned dva – tedy manželská dvojice v podání Jiřiny Bohdalové a Vladimíra Dvořáka. Po nějaké době je nejen těžké se v samotném vyprávění vtipu vyznat a zorientovat, ale navíc dochází mezi manželi k bouřlivé výměně názorů. A pointa? Té se host Jiří Lír nedočkal.
Miloslav Šimek, Jiří Grossmann(režie: Ján Roháč; 1971)
Jiří Grossmann má problém. Neumí totiž zvolit správný druh květiny pro svoji milou. S pohřebním věncem, který kupoval posledně, příliš úspěchů neměl, a tak požádá svého přítele Miloslava Šimka o radu. Ten se s grácií zhostí role italské prodavačky květin a pomáhá Jiřímu Grossmannovi problém s květinami vyřešit.
Jiřina Bohdalová, Karel Šíp, Karel Gott(režie: Viktor Polesný; 2005)
Součástí Muzea Karla Gotta je „robot“ Karel, který je od skutečného Karla Gotta doslova k nerozeznání. A co víc, za mírnou úplatu si ho lze vzít domů. Je mnoho slečen a dam, které by daly kdoví co za čas prožitý ve společnosti Mistra. Odolá této lákavé nabídce Jiřina Bohdalová a stráví s Karlem Gottem nezapomenutelný víkend?
Jiří Wimmer(režie: František Polák; 1996)
V orchestru se nikdo nesmí ulejvat. Ani flétnista, který má v symfonii zahrát jen pár not. Nepřípustné je též nosit si s sebou svačinu a tajně ji ukrývat mezi partiturou. Démonický dirigent Wimmer ale vidí všechno, a tak flétnistu Wimmera zasloužený trest nemine.
Miloslav Šimek, Luděk Sobota, Petr Nárožný(režie: Ján Roháč; 1973)
Klasiky není nikdy dost, proto je dobře, že se Petr Nárožný ujal iniciativy a pomáhá paní kněžně i mlynáři s nastudováním touho nelehkého úkolu. Nelehkého nejen proto, že kněžnu hraje Miloslav Šimek a mlynáře Luděk Sobota. Navíc má paní kněžna všude nejen kamení a mokřinu, ale i modřinu.
Josef Náhlovský, Josef Mladý(režie: Jiří Adamec; 1986)
Přednáška, která je spojena nejen s výpravou do dějin chrabrého národa z okolí dnešních Teplic, ale i s názornými ukázkami tradičního kroje a bájesloví.
Jiřina Bohdalová, Vladimír Dvořák(režie: Pavel Háša; 1977)
Návštěva zubaře není pro nikoho zrovna příjemnou záležitostí. Je to o to horší, že se svým zubařem si člověk ani moc nepopovídá. Jsou ovšem tací dentisté, kteří si na prapodivné huhňání svých pacientů se vždy otevřenou pusou už natolik zvykli, že v okamžiku, kdy na ně promluvíte hezky česky, jsou úplně mimo.
Ivan Mládek(režie: Zdeněk Podskalský; 1988)
Ivan Mládek nemá problém s ničím. Rád převezme cenu Za přibližování české kultury jiným národům a ještě pohovoří s předávající v jejím rodném jazyce. Co na tom, že Ivan Mládek německy neumí, hlavně, že má dáma pěkné nohy.
Vladimír Dvořák, Jiřina Bohdalová, Laďka Kozderková(režie: Pavel Háša; 1984)
Vladimír Dvořák je ředitel Výzkumného ústavu chůze, jeho sekretářkou je Laďka Kozderková. Jiřina Bohdalová vědecká kolegyně z Ústavu normalizace kroků ohlásila návštěvu, aby jim předvedla něco, co ještě nikdo nikdy neviděl.
Miloslav Šimek, Luděk Sobota, Petr Nárožný(režie: Zdeněk Podskalský; 1974)
Když se chce člověk zbavit bytu, je třeba některé skutečnosti zamlčet nebo alespoň pozměnit. Fakt, že má někdo vlhký byt, přijde zajímavé snad jen potenciálnímu pěstiteli žampiónů. Trojice Šimek, Sobota a Nárožný si ve známé scénce mění role manželů a manželek s takovou rychlostí a vehemencí, že nad tím rozum zůstává stát.
Lubomír Lipský, Miroslav Homola(režie: Ivo Paukert; 1965)
Legendární postava estrád šedesátých i sedmdesátých let se jde zeptat, jaké jsou aktuální podmínky při vykonávání základní vojenské služby a zda vojna udělá chlapa i z Máni. Pokud ovšem Máňa už dávno není chlap!