Co se to stalo, že jsou ojeté pětileté trojkové bavoráky tak levné? Těch důvodů je několik a skutečnost, že výrobce nahradil tradiční šestiválce čtyřválci s turbem, není tím hlavním, neboť pro běžného kupujícího, toužícího po čtyřválcové naftě, je nedůležitá. Především je to celkově mizerná kvalita a problémy číhající na mnoha místech.
Časy se mění a každý výrobce zažívá jednou dobré a jednou špatné období. Stačí si vzpomenout na přelom tisíciletí. Tehdy byla německá značka BMW na absolutním vrcholu a prakticky každý model byl špičkou ve své třídě. Řada 3 E46 byl bez diskuse nejlepší kompaktní sedan, řada 5 nejlepší manažerský model a řada 7 nejlepší luxusní auto. A tehdy nové BMW X5 bylo hned nejlepší SUV.
Konkurence ale dotahovala, a především v Mnichově zjistili, že lidé zase až tak dobrá auta nepotřebují. Navíc o jejich vývoji stále častěji začali rozhodovat účetní s kalkulačkami místo techniků a inženýrů. Uběhlo tak 10 let a některé systémové problémy s kvalitou udělaly noční můru z vlastnictví pár konkrétních modelů — konkrétně třeba trojkové řady s označením F30.
Je nám jasné, že ortodoxní fanoušci odpustí automobilce cokoli. Stačí se podívat na nadšence do značek Alfa Romeo, Saab nebo Citroën. A s BMW je to stejné. Jenže jak si to má všechno vyložit člověk, který si jde koupit ojetého rodinného kombíka za tři sta tisíc a najednou vedle superbů a octavií stojí stejně starý trojkový bavorák za úplně stejné peníze nebo dokonce ještě levnější?
Jako příklad typické všelidové ojetiny můžeme vzít naši testovačku, kterou jsme si půjčili v Auto ESA. BMW 318d Touring s manuální převodovkou a pohonem zadních kol bylo z roku 2013, prozatím ujelo něco málo přes 151 000 km a prodejce za něj chtěl v době testu 300 000 Kč. Tedy úplně stejných tři sta tisíc, jako za černou Octravii 2.0 TDI Combi, kterou jsme tu měli minulý týden.
Naprostá většina lidí bude hledat diesel, ideálně v kombíku. Taková verze se bude později také zase dobře prodávat. Navíc i přes pár choulostivých míst se dá udržet v provozu
Říkáte si, jak může ojetý bavorák stát stejně jako Octavia? Je to o motorizaci, ale také o proměně celé značky. Dnes už není každý bavorák samozřejmá volba pro automobilové nadšence.
Ta auta už nejezdí tak jako dřív a fanoušci už nemají moc důvodů hladově skákat po jakékoli „trojce“ v inzerátu. To se ještě možná týká verzí 330d a 340i se šestiválci, ale těchto čtyřválcových konzumních moc ne.
A navíc už tenhle bavorák nemá moc dobrou pověst, což si brzy vysvětlíme.
Pokud se podíváme na inzerentní server sauto.cz, tak od roku 2013 je v nabídce zhruba tři sta BMW řady 3 a ceny začínají už u 200 000 Kč. Tak málo (zhruba pětinu původní ceny) ještě nikdy pěti až šestileté trojkové bavoráky nestály.
Na benzin jezdí jen asi padesátka nabízených aut, stejně tak jen padesátka jich má manuální převodovku a asi 70 má pohon zadních kol. Tohle je další důvod, proč se nadšenci po trojce nehrnou.
Nafta v čtyřkolce s automatem není nic, s čím byste chtěli vymetat okresky a o víkendu dovádět na okruhu.
V rozpočtu do 300 000 korun ale nekoupíte jen utahané fleetové kusy s vražedným nájezdem. Vlastně se v této relaci pohybuje dost BMW řady 3 s nájezdem okolo 100 000 km. Všechno jsou ale čtyřválce. Šestiválců je na prodej málo a na benzinové 335i a 340i nebo naftové 330d a 335d budete pořád potřebovat minimálně půl milionu, spíše víc.
Aby to nevypadalo, že chceme tohle BMW sestřelit za každou cenu, tak je tu i mnoho pozitivních věcí. Stačí si do auta sednout. Sedačky jsou perfektní, široce nastavitelné (tady ale hodně záleží na tom, jakou specifikaci zvolíte) a sedí se pěkně nízko. Volant si můžete doslova přirazit k hrudníku jako v závodním autě.
Proti ergonomii nejde říci křivého slova, v autě se dobře sedí a sedačky jsou skvělé a uchycené nízko. Infotainment funguje velmi slušně a vyhoví i dnešním požadavkům. Pár funkcí vyžaduje zvyk, ale za chvíli se v tomhle BMW cítíte jako doma
Ergonomie je příkladná a kdo je na bavoráky zvyklý, bude se tu za pět minut cítit jako doma. I obsluha systému iDrive už je intuitivnější a brzy si na všechno zvyknete. Navigace je rychlá, mapy přehledné (mám rád tu grafiku připomínající klasický autoatlas) a z těch uživatelsky důležitých věcí tu nic zásadního špatně není.
A navíc je v tomhle autě už dost místa i vzadu a v kufru. Trojkové BMW vždycky bylo méně prostorné než passaty a mondea, ale tady si dozadu sedne naprosto pohodlně dospělý jedinec. Není tedy nutné pro rodinné povinnosti hned hledat větší řadu 5 Touring. Tahle trojka už naprosto postačí.
Z Touringu uděláte praktický stěhovák a na zadních sedačkách je dost místa. Pokud si řidič nepoloží opěradlo jako u zubaře a bude za volantem sedět normálně, posadí se i za něj dospělý jedinec
Přesuny na delších cestách pak zvládá F30 parádně. Na dálnici nastavte tempomat na libovolnou rychlost a tohle auto doslova sežere 500 km jako nic. Kultivovanost, zejména na kvalitním povrchu, je na opravdu vysoké úrovni. Jenže až si vzpomenete, že máte vlastně bavoráka s klasickou koncepcí a mohli byste to vzít chvíli po okresce, budete zklamaní.
Měkké zavěšení, které musí bojovat s těžkými a tvrdými runflaty, vlastně hned v první zatáčce ukáže, že nastavení podvozku tohoto auta se v Mnichově nepovedlo.
Celé to vypadá jak nějaký taxikářský speciál po půl milionu kilometrů.
Rozbředlé gumové řízení působí, jako by v něm byla vůle (není v něm žádná, ale neustále musíte provádět při jízdě korekce a auto doslova honíte zleva doprava) a kolo na každé menší nerovnosti nakopne karoserii do vzduchu.
Na zatočené silnici to není žádná paráda, zejména pokud nemá úplně hladký povrch. Trochu lepší je to se sportovním podvozkem, který má pevnější zavěšení. Radost pak ale stejně kazí řízení bez mechanického citu
Jezdit s tímhle autem rychleji na zatočené silnici není radost, jak tomu bývalo do řady E90. Tohle je z čistě řidičského pohledu nejhorší BMW řady 3, se kterým jsem kdy jezdil. Proto se nedivme, že se nadšenci po těchto obyčejných verzích trojkové řady nehrnou.
U aut na sportovním M podvozku to bývá lepší (nemají tak rozbředlé zavěšení), ale to jalové řízení bez zpětné vazby a bez pocitu mechanického spojení s předními koly zůstává i u nich. Ale pokud jste smířeni s tím, že stejně budete jezdit hlavně rovně po dálnici, tak si pojďme aspoň říci něco o motorech. Těch verzí bylo totiž mnoho a jen pár jich stojí za úvahu.
Asi bychom mohli začít diesely, protože ty budou kupce ojetiny zřejmě zajímat nejvíc. My jsme měli pod kapotu ještě starší verzi bavorského dieselu s označením N47. Testované auto mělo parametry 105 kW a 320 Nm, vrcholem bylo provedení 325d se dvěma turby a parametry 160 kW a 450 Nm. Komu by těch 105 kW verze 318d přišlo málo, je tu ještě jednoturbová 320d se 135 kW a 380 Nm.
Tenhle motor proslul mnoha drahými problémy, ale výrobce postupně jednotku modernizoval a už někdy od roku 2011 to není v ojetinách takový zákeřný padouch. Vlastně mu zůstaly jen choulostivější rozvody.
„U čtyřválcového dieselu bych doporučoval vyměnit rozvody preventivně po 100 000 km,“ radí Petr Dorotovič, kolínský specialista na vozy BMW, ke kterému jsme přivezli naši testovačku na kontrolu, jako by se jednalo o předkupní prohlídku.
„U téhle verze se to dá udělat za nějakých čtyřicet tisíc korun,“ dodává Petr k rozvodům.
Testovaného kombíka 318d nám ve své dílně pořádně prověřil kolínský specialista na BMW Petr Dorotovič. Diagnostika ukázala plno zajímavých věcí
Naše podezření, že testované auto už má na odchodu spojku, pak Petr potvrzuje: „No jasně, spojka se trochu sklouzne, takže elektronika hned omezí výkon.“ A dokládá to logem z diagnostického software.
„Proto auto po přidání plynu pocitově moc nejede.“ Zatímco v BMW byste za novou spojku a dvouhmotu dali asi 56 tisíc korun, Petr Dorotovič říká, že díly od prvovýrobce přijdou na asi 25 tisíc.
A pak si započtěte práci.
Záznam z diagnostiky ukazuje na prokluz spojky, na který řídicí jednotka reaguje snížením plnicího tlaku a tedy poklesem točivého momentu. Spojka s dvouhmotou jsou tak první věci, které musí kupující vyměnit
U více ojetých dieselů ještě selhávají turba, ale ono to všechno spíše souvisí s tím, že naprostá většina těchto aut využívá prodloužené servisní intervaly na maximum.
V palubním počítači je sice paměť servisní historie, ale stejně je lepší olej měnit dřív, u dieselů maximálně po 20 000 km nebo jednom roce.
V motoru je jen 5,2 litru oleje a spolu s filtrem to je nějakých 1 500 korun za materiál plus nějaká práce.
Z diagnostiky také rychle vyčtete zbývající životnost filtru pevných částic a jeho odhadované zaplnění. Tady je ještě všechno v pořádku a obvykle u BMW vydrží kolem 250 000 km. Ale to jen tehdy, pokud motor funguje správně.
Jinak hluboko v diagnostickém programu se dá i zjistit, jestli sedí kilometry. Podle počtu sekund běhu motoru či jiných spotřebičů se dá prostým přepočtem zjistit, jestli se průměrná rychlost auta pohybuje kolem obvyklých 40 km/h. Pak údaj na tachometru zpravidla sedí.
Pokud by vám vyšlo, že má auto průměrnou rychlost třeba jen 7 km/h, někdo ho pravděpodobně stočil
Pozdější verze čtyřválce, která přišla s modernizací v roce 2015, je už lepší. Motor B47 má lepší turbodmychadla, a hlavně spolehlivější rozvody.
Jestli si to můžete dovolit, raději hledejte tuhle modernější verzi, která se zatím jeví jako perspektivnější pro dlouhodobé vlastnictví. Přesto se nedá říci, že by byl čtyřválec N47 takový postrach jako dřív.
Jen musíte být hodně opatrní a počítat s preventivními investicemi, aby jezdil.
Naftový šestiválec N57 je sám o sobě velmi slušný, ale je potřeba počítat s tím, že je to na údržbu a provoz prostě velmi luxusní, tedy drahý pohon. I tady mohou selhat řetězové rozvody a ideální je jejich preventivní výměna nejpozději po 200 000 km. Olej (6,5 l) měňte opět nejpozději po 20 000 km nebo jednom roce.
Pokud jde o parametry, samozřejmě přeplňované čtyřválce naprosto stačí. Naftová verze 320d uspokojí i dynamicky založené řidiče. Zamrzí spíše absence charakteru u benzinových čtyřválců, i když výkonu mají také dost
Z benzinových motorů lze doporučit jen moderní šestiválec B58 ve verzi 340i. Bohužel na zadokolku s manuálem v inzerátu nenarazíte, prakticky všechna auta mají čtyřkolku a automat. Je to ale bytelný motor, který, pokud ho nezabijete oddalovaným olejovým servisem a nekvalitním palivem, vydrží dost. Dynamicky letí jako minulá M3, tohle je v řadě 3 F30 bez diskuse nejlepší motor.
Starší verze šestiválce v provedení 335i je ještě jednotka N55, která není vyloženě špatná. Spíše je ale problém v bývalých uživatelích, kteří raději utratili peníze za M pruhy, matnou folii a růženec na zrcátko, než aby vyměnili po 10 000 km olej a tankovali osmadevadesátku s aditivy. Po větším nájezdu bude i tenhle jinak slušný motor stejná továrna na problémy jako utahaný diesel.
Se čtyřválci je to horší, ale když už, tak chtějte verzi 320i nebo 330i s motorem B48, která se prodává od faceliftu z července 2015. Jedná se o novou generaci modulárního motoru BMW se spolehlivějšími rozvody, vylepšeným přeplňováním a snad už vyléčenými chorobami prvních přeplňovaných čtyřválců. Pětilitrovou olejovou náplň ale měňte nejpozději po roce nebo 15 000 km.
Některá BMW mají sice předplacený pětiletý servis, ale stejně je spoustě majitelům líto utrácet za kvalitní palivo a práce navíc. Úplná servisní historie tak není zárukou, že bude na autě všechno v pořádku
Starší čtyřválec N20 ve verzích 320i a 328i jel slušně, když byl nový, ale bazarovka bude mít už nejlepší léta za sebou a je potřeba počítat se zakarbonovaným sáním a celkově silně „zasviněným“ motorem od přejížděných olejových intervalů a nekvalitního paliva. Běžným projevem je kolísání tahu, vynechávání motoru a pády do nouzového režimu.
Doporučili bychom preventivní dekarbonizaci, proplach motoru, výměnu svíček i zapalovacích cívek a pak opravdu důkladný přístup k údržbě a provozu. Jenže nikomu se nebude chtít jezdit pro nový olej po 10 000 km a tankovat aditivovaný stooktan. Na druhou stranu, v nějaké jednoduché specifikaci s manuálem a zadokolkou po nízkém nájezdu by tohle ještě mohlo být akceptovatelné auto.
Malou šestnáctistovku N13 ve verzích 316i nebo 320i Efficient Dynamics si škrtněte úplně.
Je to ten starý známý průšvihář z kooperace BMW a PSA, kterému kolabovaly rozvody, tekly vodní pumpy a po dvou nádržích na obyčejnou pětadevadesátku byl zalepený karbonem, jako by do něj někdo vyklopil kbelík asfaltu.
To už je snad lepší tříválcová patnáctistovka B48, která sice nemá moc výkonu na rozdávání a zvuk má jako Wartburg, ale aspoň je docela spolehlivá.
Tady vidíte, že se ten výběr značne zužuje. A pak tu máme další věci. Osmistupňové automatické převodovky ZF sice řadí parádně, ale automobilka BMW jaksi zapomněla, že i v nich je olejová náplň, která postupem času degraduje. BMW označuje olej v převodovce za doživotní, což bezesporu naplňuje, protože po 180 000 km je na konci životnosti a převodovka klekne.
Nemůžete počítat s tím, že když si koupíte pětiletého bavoráka za méně než třetinu původní ceny, že do něj nebudete muset vrazit ani korunu
Pokud prodávající nedoloží, že nechal olej vyměnit (musí se sundat plastová vana, do které je integrován filtr oleje), musíte tohle udělat hned. Auto s nájezdem vyšším než 150 000 km bez doložené výměny oleje v automatu nekupujte. První výměnu je dobré udělat nejpozději po 120 000 km, každou další maximálně po 90 000 km.
A žádná sláva to není ani s pohonem xDrive. Složitý systém je velice náchylný na správné rozměry, a dokonce specifikace pneumatik. Experimentování s koly se nevyplácí, neboť stačí malý rozdíl v obvodu kola, xDrive se rozhádá a rozdílné momenty ho pak roztrhají.
Tohle se klasické zadokolky netýká. Takže pokud u ní zahodíte runflaty a vyberete si nějaké obyčejné gumy, lze tím třískání na českých cestách částečně vyřešit. Dalším krokem by ale mělo být i nahrazení měkkých silentbloků tvrdšími. „To lze vyřešit preventivní výměnou kompletních ramen i se silentbloky v rámci většího servisu podvozku po 100 000 km,“ doporučuje Petr Dorotovič.
Z mechanických věcí je ještě potřeba zmínit hromadící se stížnosti na vibrace kardanu a nízkou životnost zadního diferenciálu. Vůbec je překvapivé, kolik zla tohle auto dokáže napáchat. Tyhle potíže se dříve obvykle týkaly dotáhnutých bouraček s falšovanou historií a milionovým nájezdem, ne relativně nového auta po prvním majiteli s kompletní servisní historií.
A když se pak podíváte do interiéru a vidíte u spousty aut po 100 000 km oloupaný volant, řadicí páku, oškrábaná tlačítka na dveřích, prošoupané sedačky a osahané ovladače na klimatizaci a rádiu, řeknete si, jestli kupujete mladé auto, nebo nějaký stočený střep po tureckém taxikáři z Wupperthalu.
Ono už to začalo s BMW řady 5 F10 a pokračuje to bohužel i u téhle řady 3 F30. Co mám na mysli? Ten kvalitativní propad tradiční německé značky, která jako by se v tomto případě rozhodla stát pouze lacinou masovou značkou.
Pozor, nepleťte si termíny laciný a levný, protože levný tenhle bavorák rozhodně není. Možná teď, za čtvrt milionu jako ojetina, ale nikoli při následné údržbě a provozu.
Člověk by vlastně i přimhouřil oko nad tím, že zmizely klasické atmosférické řadové šestiválce, kdyby aspoň nástupnické čtyřválce s turbem byly dobré motory. Ale nejsou. A dobré není ani celé tohle auto.
Musíte být opravdu obrovský nadšenec, který nad spoustou věcí přimhouří oko, abyste si ojeté BMW řady 3 F30 koupili z přesvědčení. Jestli ale chcete prostě jen nějaké slušné pětileté rodinné auto, kupte si raději Octavii nebo Superba v kombíku.
Afty: příznaky, léčba (aftózní stomatitida)
DISKUSE, Popis, Rizikové faktory, Prevence, Příznaky, Léčba, Pomoc, Komplikace
S afty se za někdy za život setkala až čtvrtina naší populace. Afta
vypadá jako menší bolestivý vřídek uvnitř dutiny
ústní, na rozdíl od oparu, který se tvoří na rtech.
Afty se vyskytují hlavně u mladších lidí, častěji
postihují ženy než muže. Uvádí se, že v populaci lidí do třiceti let
se vyskytují až u pětiny jedinců. Po třicítce se afty objevují
méně často.
Přesná příčina aft zatím není známá, nejčastěji se hovoří
o důsledku porušené imunity a tudíž i ústní
mikroflóry. Afty sice nepatří mezi závažná onemocnění, zato ale mohou
způsobit nepříjemné bolesti a dokonce znemožnit pití, příjem potravy
nebo mluvení.
O nakažlivosti aft se názory dost různí. Jejich nakažlivost je další
zásadní rozdíl od oparů, kde je virový přenos bez diskuzí. Některé
prameny uvádí, že afty se lze nakazit, ovšem s jistotou to
netvrdí nikdo.
Polemizuje se také o genetických predispozicích
k tomuto onemocnění. Pokud se o nich dá vůbec mluvit tak s opravdu
velkým vlivem vnějšího prostředí
Rizikové faktory aft
Afty jsou tedy nejčastěji postiženy ženy a celkově
mladí lidé do třiceti let.
Protože je výsev aft podmíněn i hormonálními změnami, mohou se
častěji objevit u žen před menstruací.
Dále se uvádí, že riziko aft přibývá se stresovou
zátěží, což stejně jako již zmíněné hormonální změny souvisí
s rovnováhou imunitního systému. Pokud je ochranný systém organismu
oslabený, opět se zvyšuje riziko poškození ústní sliznice.
Dále se afty objevují častěji u jedinců se zubními
protézami nebo rovnátky, v těchto případech se
totiž zvyšuje plocha pro usazování škodlivých bakterií v ústech.
Negativně, co se týče aft, také působí zlozvyky v podobě okusování
nebo žvýkání tváří, rtů nebo jazyka. Drážděná sliznice je opět
náchylnější k zánětu.
Stejně tak může být důvodem pro aftu ostrý konec zubu nebo zubní
výplně nebo nesprávně pasující zubní náhrada.
Další rizikovou skupinou jsou kuřáci nebo lidé
pravidelně žvýkající tabák. Tady je sliznice narušena
opakovaným stykem s cizorodými látkami, a proto je náchylnější
k různým infekcím nebo lézím.
Dalším důvodem může být nedostatek vitamínů, a to
hlavně vitamínů z řady B, které nalezneme například
v droždí.
Mluví se také o individuální citlivosti na složky některých zubních
past nebo potravin, na kterou těla některých jedinců reagují právě
výsevem aft.
Prevence aft
Jelikož afty velmi závisí na stavu imunitního systému, je jeho podpora
jedním ze způsobů prevence těchto obtíží. Ochrana imunitního
systému spočívá ve správné životosprávě, dostatku spánku a
vyhýbání se dlouhodobým stresům.
Další předcházení tkví ve správné péči o dutinu ústní, tak aby
se v ní nemnožily cizorodé mikroorganismy, které by mohly sliznici
poškozovat.
Samozřejmě je potřeba se při riziku aft vyhýbat výše uvedeným
faktorům, jako je kouření, poškozování ústní sliznice kousáním nebo
případným dráždivým hygienickým prostředkům a potravinám. Pokud jste
k aftám náchylní, nepoužívejte zubní kartáček s ostrými a tvrdými
štětinami.
Kromě klasických vitamínů podporující imunitu (vit. C)
je velmi doporučeno přibrat ještě vitamíny skupiny B, kam
patří např. kyselina listová (běžně se prodávají v tzv. B- komplexu),
protože drobné vřídky na ústní sliznici jsou jedním z prvních
příznaků jejich nedostatku.
Příznaky a projevy aft
Afta je malý, bělavý nebo
žlutavý vřídek na sliznici dutiny ústní, většinou
olemovaný červeně. Jejich velikost se může pohybovat od
rozměru špendlíkové hlavičky do 0,5 cm čtverečních.
Mohou se objevit kdekoli v ústní dutině, nejčastěji na
vnitřní straně tváře, dále pak na patře nebo jazyku.
Rozlišujeme malé a velké afty. Malá afta nepřesahuje
běžný půlcentimetr a vymizí samovolně do deseti dnů, bez toho aby
zanechala jizvu. Naproti tomu tzv.
velké afty se mohou hojit
pomaleji, někdy i několik týdnů, a zanechat jizvy. Velké
afty jsou často příčinou řezavých bolestí, které znepříjemňují jinak
tak běžné činnosti, jako je jídlo nebo pití.
Nepříjemná bolest se
obvykle objeví už den v předstihu před objevením aft.
Bolestivá místa na ústní sliznici jsou patrná již den před objevení
prvních vřídků, ty pak mají typický bělavý povrch se zarudlými okraji.
Najednou se jich může objevit v ústech i několik.
Větší afty mohou způsobovat velké řezavé bolesti. Je důležité
pozorovat průběh onemocnění hlavně u dětí, které z důvodu
bolestivých aft v ústech mohou odmítat přijímat tekutiny a snadno se pak
stanou nebezpečně dehydratovanými. Jedinci náchylní
k aftám je mohou pozorovat i vícekrát do roka.
Léčba aft
Za normálních okolností afty po několika dnech samy odezní, popřípadě
pomůže léčba vitamíny nebo vynechání dráždivých jídel
z jídelníčku.
Pokud jsou však afty natolik bolestivé, že by nám zabraňovaly
dostatečné pít, je jich v ústech najednou více než 4 nebo pokud bolí
natolik, že způsobují horečku, nemělo by se otálet s návštěvou
lékaře. To také v případě, že se afty opakovaně vrací více
než třikrát ha rok nebo jejich léčba trvá déle než dva týdny. S afty
nejlépe poradí stomatolog.
V současné době existuje mnoho přípravků zmírňující nepříjemné
příznaky aftózní stomatitidy. Jsou to lokální anestetika,
která po potření znecitlivují danou oblast.
Dále se můžete setkat s desinfekčními prostředky
ústní dutiny, kdy sliznici úst zbavíte nadbytečného množství
patogenních bakterií, které mohou záněty podporovat.
Léčba aft je obtížnější než u oparů pro to, že není jasná
příčina jako u oparů a také že aplikované masti a gely se snadno smyjí
vlhkým prostředím ústní dutiny. Některé gely se ovšem vyznačují
vysokou přilnavostí, postižené místo dočasně zakryjí a proto umožňují
například jíst nebo pít. Mnohdy ale za cenu dočasné ztráty chuti.
Jak si mohu pomoci sám
Na momentální bolest pomáhá cucat kostku ledu, která
ústní celkově znecitliví.
Zklidňující účinek také mohou mít výplachy
heřmánkem, můžete se setkat i se speciálními bylinnými
ústními vodami, které by taktéž měly ústní dutinu zklidnit a
desinfikovat.
Po dobu léčby aft se vyvarujte kořeněných jídel a kávy, dále jinak
dráždivých a kyselých jídel jako jsou citrusy nebo rajčata a papriky.
Kouření a žvýkání tabáku, ale i žvýkaček může ústní sliznici
dráždit a proto znesnadňovat léčbu aft.
Komplikace aft
Již zmíněná dehydratace malých dětí není ani tak
komplikací, jako spíš extrémním vedlejším účinkem aft. Pokud
u dospělého afty ohrožují pitný režim, u malých dětí je na něj
třeba dohlížet dvojnásob.
Jedná se také o imunitní problém, proto bychom si na afty měli dávat
větší pozor v době nemoci nebo jiného imunitního oslabení.
Ve výjimečných případech může proti opakovaným navracením
aft pomoci až laserová minioperace, kdy se poškozená tkáň
odstraní invazivním laserovým paprskem.
Diskuse
- Krvácející
dásně, afty a teplota u 20měsíční - Co na
afty na jazyku?
Další názvy: aftózní stomatitida, ústní vřídky
Nevíte si rady? Zeptejte se v diskuzi nebo položte otázku do poradny lékařů.
Máte zkušenost s afty?
Přidejte zkušenost s afty
Používám.propolis, kterým aft umrtvím i léčím. Pomáhá mi. Afty
mám občas celý život, poslední dobou díky velké zátěží častěji.
Mně se afty vždycky udělají pokud si nedopatřením sáhnu do pusy
špinavýma rukama (při jídle apod.) Výborně zabírá aloe vera –
uřízněte kousek rostliny a šťávou aft důkladně 2-3× denně potírejte –
za chvilku máte klid.
Nemohl jsem se zbavit aftů, vyzkoušel jsem všechny známé rady a poto mi
kamarád poradil hřebíček.
Úplně neuvěřitelné, jemně pocucávat celé dny, do týdne pryč.
Mě na afty pomáhá kloktadlo ze šalvěje Florsalmin. Neředěný
namočený do vatové tyčinky, přiložit na aft a vypálit. Chvilku to pálí
jak čert, ale hodně urychlí léčbu a pití i jídlo už není takový
problém.
Afty, to je bolení při jídle, pálení při ošetřování a dlouhé
léčení. To už není pravda. Stačí přiložit pastilku Larypront na aft a
ten brzy zmizí.
Já mám sníženou imunitu a afty mě trápí dost často. Mně se
nedělají vřídky, ale spíše díry do dásní, nevím, zda to tak má
vypadat, ale bolesti jsou příšerně. Jednou jsem kvůli tomu týden nespala.
Jsem ráda za všechny tipy a rady tady, hned to vyzkouším. Já si to
dezinfikuji klasickým peroxidem a pak na to aplikuji URGO gel. Ale stejně
léčba trvá tak týden.
Afty mě pořádně začaly trápit cca ve 25 letech. Myslím, že hlavním
spouštěčem byl stres. Do té doby jsem aft měla párkrát v dětství,
zejména při oslabené imunitě.
Afty se mi začali dělat z počátku po 1 až 2. Pak jsem měla i třeba
20ks. Někdy se i spojily do několika velkých. Nejčastěji jsem měla
3 o velikosti přes půl cm2. Vždy bez teplot. Jednou se mi ohromný a
hlavně hluboký aft udělal v záhybu přechodu dásně mezi horní a dolní
sanicí a tváří. To bych opravdu nikomu nepřála.
Tkáň všude v puse mám od těchto nepříjemností zjizvenou. Nutnost
aktivně řešit tento problém u mě vyvolaly záškuby úst, které
nevypadaly vzhledně a byly nepříjemné. Dále mě občas silně pobolívalo
v břiše na různých místech, vždy několik dní.
Po několika návštěvách své obvoďačky, která mi doporučila B –
komplex a znecitlivující gely jsem se zeptala sama sebe, co proto mohu uděla,
protože problémy neustupovaly. První na řadě bylo kouření. Nepomohlo to,
ale cítím se lépe. Další byl stres, se kterým bojuji dodnes(doporučuji
čtvercové dýchání, jógu či jiné relaxační techniky).
Co mi pomohlo
Po vyzkoušení všech dostupných preparátů dostupných v lékárnách,
přes všemožné babské rady a že jich byly desítky, jsem někde na netu
našla doporučení na bezlepkovou dietu. Již rok se snažím žít bez lepku a
musím říci, že to jediné plus občasně B – komplex mi opradu pomohlo. Je
to boj, ale člověk hezky zhubne, cítí se líp a ještě nemá afty. Takže
za mě Gluten free.
Na afty trpím odjakživa. Jako malé holce se mi udělaly vždy párkrát do
roka, většinou po manuálním poškození sliznice v puse, kousnutí, od
zubního kartáčku atd.
Po třetím porodu cca v 35 letech se mi začaly objevovat téměř pořád,
mívala jsem období, kdy jsem měla v puse i 5, 6 kousků najednou,
různých velikostí.
Vždy, když už se zdálo, že mizí, objevily se na
jiných místech další, takže jsem jich měla v puse vždy několik najednou
v různých stadiích rozpuku. Jíst i pít byl problém, bolela mě hlava a
občas se přidružila i teplota.
Konzultovala jsem svůj stav s několika zubaři, lékaři i alternativci.
Nejpravděpodobnější příčina byla u mě asi dlouhodobá únava a hormony
při kojení, dceru jsem totiž kojila přes 3 roky.
Vyzkoušela jsem všechny možné, doposud známé formy léčby
i umrtvovací mastičky, kupovala jsem náplasti na afty, abych se mohla
alespoň najíst. Nic afty nikdy nevyléčilo, pouze na chvíli vypálily
natolik, že jsem je třeba hodinu necítila. Jediná věc, která mi kdy
pomohla, bylo koloidní stříbro.
Našla jsem si spolehlivého dodavatele a
když se mi udělá aft, začnu ho kloktat, nepřeháním to s množstvím, jen
tak poválím v puse asi minutu a vyplivnu, podle potřeby, jak si vzpomenu 1 –
3 x denně. Aft nezmizí, ale průběh jeho hojení se výrazně zrychluje, už
druhý den cítím výraznou úlevu a mohu jíst i pít.
Doba hojení
jednotlivých aftů se zkracuje třeba i čtyřikrát. Koloidní stříbro
občas vykloktám i preventivně a když si ho přivezu čerstvé, klidně ho
i spolku. Afty se mi teď dělají opravdu zřídka a pokud ano, vždy mám
max. jeden.
Jediné, co jsem asi nezkoušela , je ošetření aftů laserem
u zubaře, slyšela jsem od lidí, že je to velice účinná metoda a snad
v místě ošetření laserem už se nikdy žádný další neobjeví.
Z ničeho nic, ze dne na den, se mi v puse udělal aft. Bolelo to tak, že
jsem sotva pil a jedl, a tak jsem hledal na internetu a všude byly jen nějaké
bylinky, které jsme doma neměli. Hledal jsem dál a našel jsem že pomáhá
cucat kostku ledu, ale led jsme také neměli.
Nakonec jsem našel, že pomáhá ústní voda tak jsem to zkusil. Kloktal
jsem zhruba 1-2 minuty a pak bolest zcela přestala. Sice to pálilo jako
blázen, ale pomohlo to a již to nebolí ani nepálí!
Na afty od jisté doby používám jen pastilky Larypront. Není po nich
žádná pachuť v puse a můžeš je mít pořád u sebe.
Afty se mi dělají jen příležitostně a příčina mi není známa. Je
sice pravda, že nosím na noc plastová rovnátka, ale jelikož se mi afty
dělaly odjakživa, myslím, že to nebude jen tím.
U nás doma se vždycky říkalo, že se dělají, když si strkáte
předměty do úst (okusujete tužky a podobně).
Vždycky používám starý dobrý recept mojí maminky. Na „uchošťour“
si dám citronovou šťávu a aftu rozedřu až do krve. Bolí to jak čert, ale
urychluje to léčbu. Tohle opakuju jednou denně po dobu tří až čtyř dní
a afta je pryč.
Z ničeho nic od rána mě začala bolet dáseň, nebo jsem si to aspoň
myslel. Po pár dnech jsem se koukám a pod rtem jsem měl malý vřídek (cca
4×4mm).
Jelikož jsem si už nemohl ani dát cigaretu bez bolesti, přešel jsem
k léčbě stylem míra – nemoci buď přecházím nebo léčím na svůj
způsob.
večer nebo po příchodu domů z práce (jsem řidič) vemu slivovici a
pomocí malého množství vydezinfikuju.
Slivovici nechám „za žgraní“
cca minutku a pak teprv polknu nebo vyplivnu (záleží na vkusu) večer to
praktikuji aspoň 2× a to po příchodu domů a pak ihned po jídle.
druhý den
zmizel bílý povlak přestalo to celkem bolet (jen když se směju) a nyní to
je již třetí den, nebolí ale je to ještě viditelé…popravdě dle sebe
můžu doporučit
Afty mě trápily už jako dítě. To mi je rodiče mazali fialkou a já od
ní byla celá špinavá. Později jsem si je mazala mastičkami (docela
drahými), které ale i dost pálily.
Nedávno mi kamarádka poradila Larypront. Tak je cucám a jsou
perfektní.
Afty mám do malička, vždy sami odezněly, po narození syna je mívá
často i on.
Náhodně vyzkoušený gelík na prořezávání zoubků u dětí se jeví
jako nejúčinnější. Nejlepší z gelů je KAMISTAD, velmi rychle a
znatelně znecitliví (lépe než Calgel), desinfikuje, je dobrý i při
bolesti zubů u dospělých. Aft se hojí rychle, do druhého dne bez problému
i při větším aftu. Jako prevence samozřejmě B – complex, pak jsem min.
rok bez obtíží.
Afty se mi začaly dělat po tom, co jsem byla na operaci a od té doby se to
jen a jen hrne. Nejdříve absces v krku, který bolel opravdu velmi hodně a
po zničení mě biosféry v dutině ústní se mi začaly vyskytovat afty.
Většinou je mám tak max. okolo 3 dní.
Zkoušela jsem vitaminy, vodičky a další známější rady, ale nic
nezabralo. Co mi zabralo na delší dobu, bylo droždí. Nijak jsem jej
neupravovala. Sním 1/3kostky- popř. potřu aftu a do rána je pryč.
Afty se mi objevují od dětství. Pokud se kousnu nebo např. škrábnu
zubním kartáčkem, je 100% jistota, že se mi udělají afty. Někdy se
objevují podle mého názoru bez významnější příčiny. Nepomáhá na ně
v podstatě nic, když chtějí, stejně se objeví.
Často jich mám několik najednou a není výjimkou ani zvýšená teplota,
když je hodně bolestivý.
Když se afta objeví, chce to užívat B-komplex forte. Urychlí jejich
průběh. Také používám URGO Filmgel na afty, aplikuje se lokálně na
vřídek a účinně ho umrtvuje. Bezprostředně po aplikaci to ale dost
výrazně bolí.
Jinak přidávám osobní zkušenost: afty mi příšerně dráždí
čokoláda.
Někdy na střední jsem poprvé dostal afty. Bylo to pořád horší a
horší, až jsem měl afty obsypané obě vnitřní strany tváří. Teď se mi
aft objevuje pravidelně asi jednou za rok. A vždy je o něco odolnější.
A to, co zabralo předtím, už nefunguje. :-/ Až se bojím stavu, kdy nebude
fungovat nic.
- Poprvé švédské kapky, namočit ušní tyčinku a potřít místo, jestli
to nepálí jak čert, tak to děláte špatně. Teď, když je použiju, mám
obsypanou pusu ještě víc… - Potom mi párkrát zabral Listerine.
- Fialová vodička u mě nikdy nefungovala.
- Porom jsem na internetu našel přiložit na postižené místo tabletu
vitaminu C – párkrát zabralo hned, teď pomaličku.
Jak s dětmi zvládnout zubaře
Bojíte se zubaře?
Já hrozně.
Jde mi mráz po zádech, jen slyším to slovo. To drnčení, bolest, píchání, vrtání, trhání… brrr fuj!
A představa, že to moje heboučké, usměvavé, milované batole bude muset podstoupit i jenom zlomek toho?! No to je čirá hrůza.
Jenže co nadělám, zubař je potřeba. Dlouho jsem to odkládala,
ale už je to tady.
Chystáme se s dvouletým Filim na první prohlídku k „pidi zubaři“, jak mu říkáme
Nečekám, že mu něco budou dělat, ale jsem z toho nervózní – co když pusinku ani neotevře? Na mě zuby vycení jen při společném blbnutí a dovnitř si donedávna nechtěl nechat sáhnout ani od mámy, natož od nějaké cizí paní!
Mám ve zvyku být připravená na nejhorší scénáře předem, aby mě nic nepřekvapilo. A tak si to představuju:
Stojíme v bílo-kovové, sterilní ordinaci, na stole se třpytí spousta ostrých nástrojů. Svírá se mi žaludek už jen z toho místa. Fili to cítí a bojí se za mě i za sebe. Ví, že tady něco nehraje. Drží se mě jako klíště a natahuje. Zubařka se sestrou ho přesvědčují:
„No tak, takovej velkej kluk, pusť se tý maminky! Ty jsi teda pěknej mamánek. Vždyť o nic nejde, jen se ti podíváme do pusinky. No tak, udělej ááá! Koukni, krteček se tady na tebe směje. A jak ten umí otevírat pusinku!“
Fili se bojí, neví, co se bude dít. Já rudnu pod kritickými pohledy doktorky i sestry, jaké to mám nesamostatné dítě, a držím se, abych nezačala automaticky vysvětlovat: „On je normálně ale úplně v pohodě, fakt, to jen dneska, asi se špatně vyspal…“
Potím se nervozitou, v čekárně jsou další lidi, jenom tady zdržujeme.
Takhle to nechci ani za milion. Jenže co s tím?
Držet ho a nechat ho ošetřit proti jeho vůli? Nechat ho řvát a vidět tu křivdu v jeho očích?
Jde to vůbec jinak? Chtěla jsem se vybavit opravdovými zkušenostmi, ne radami z časopisu. A tak jsem udělala průzkum mezi rodiči. Jak to udělaly ostatní mámy, kterým to šlo u zubaře hladce. A vylezly mi z toho…
4 zásadní tipy, jak můžete zubaře zvládnout bez slz a násilí i vy
TIP 1: Řekněte mu předem, co se bude dít
A vůbec nejlíp si všechno rovnou vyzkoušejte:
- posaďte dítě do křesla a vezměte si roušku jako paní doktorka (stačí i bílý nebo zelený šátek),
- posviťte si do pusy (obyčejnou baterkou),
- zkuste mu „jako“ rejdit zrcátkem v puse (my nacvičujeme s malou kovovou lžičkou).
Zkuste si to párkrát v uvolněné atmosféře doma a naživo to pak zvládnete daleko líp – oba budete vědět, co čekat.
A když vaše dítě kromě preventivní prohlídky čeká i zákrok? Všechno mu pravdivě vysvětlete – kreslete obrázky, bolavé zoubky si pojmenujte a povězte si jejich příběh (třeba jak zoubek ke kazu přišel a jak se vyléčil).
Třeba jako to udělala Katka Burešová se svou šestiletou Eliškou:
„Elišku začal bolet zub. Zubař řekl, že má zánět v kanálku. Dal nám na vybranou: vyčistit kanálek, nebo vytrhnout zub. Zvolila jsem trhání, ale Eli se bála tak moc, že se rozplakala.
Pan zubař řekl, že to jen zkusí – ukázal jí na prstu, jak zub obejme, a že by pak jen zkusil viklat – a když bude Eli chtít, jen zvedne ruku a on přestane. Eli ji zvedla hned poté, co zub chytil. On přestal, dal jí čas, ale ona se bála víc a víc.
Už byla tak vyplašená, že se bála všeho, a říkala jen, že se bojí… Domluvili jsme se tedy, že počkáme v čekárně, až se trochu uklidní.
V čekárně jsem Eli objala, řekla jí, že je v pořádku se bát, že i já se někdy bojím. Omluvila jsem se za to, že jsem rozhodla za ni, a vysvětlila jsem jí, co je to ten zánět kanálku.
Nakreslila jsem jí zub, dásně, kanálek, klepala jsem na zoubek a ukazovala, jak ten nerv zlobí a jak ho zubař potřebuje uspat, aby už nezlobil.
Taky jsem jí řekla, že bez ošetření bude ten zub možná bolet ještě víc a bude to bolet i zítra a celý víkend, a že když dá panu zubaři šanci, ten nerv umře a ona bude mít klid. Chvíli chtěla jenom mazlit a pak se rozhodla, že to chce zkusit.
Teď už vím, že děti se někdy bojí jen proto, že i když jim říkáme, co je čeká, neumí si to představit. Po nakreslení zubu a nervu a zobrazení toho, jak ťuká a jak nerv bude umírat, přišlo Elišce najednou všechno ‚v poho‘.“
Eliška sebrala odvahu a šla do ordinace zpátky. Jak to dopadlo? Nechala si kanálek nakonec vyčistit? Konec příběhu se dozvíte hned za chvilku. Teď ale ještě jeden megadůležitý krok:
TIP 2: Nelžete mu. Fakt ne
Ani „aby se nebál předem“. Jestli víte, že ho paní zubařka píchne nebo mu bude v puse něčím drnčet, kápněte božskou. I když se zdá zbytečné, aby se dítě bálo dopředu.
Když dětem něco zatajíme, pomůžeme jim pak bát se na tom divném bílém křesle míň?
Nemyslím si. Koukněte, jak tuhle rodičovskou „ochranu“ odnesly dvě mámy – a pamatují si to celý život:
„Vždycky jsem se cítila podvedená, když mi něco na tajňačku doktoři udělali. Ani to nemělo ten efekt, že bych se míň bála, protože jsem se pokaždé bála preventivně, co mi zas udělají!“
„Chodila jsem jako pozůstatek socialismu v první třídě k zubaři ve škole. Paní doktorka mi řekla, že se mi viklá zub a že mi ho přeměří… a byl venku. Brala jsem to jako velkou zradu a dodnes si pamatuju, jak jí, sedmiletá, říkám: ‚To jste mi mohla říct, že mi ho chcete vytrhnout, já nejsem ani malá, ani blbá.‘“
TIP 3: Nepodléhejte křivým pohledům
Rodiče musí často v těchhle situacích ustát ještě další obrovský stres navíc. Spousta doktorů je zlatých, ale přece jen se může stát i opak.
Může se stát, že sestřička obrátí oči v sloup, že nechcete svoje dítě nutit násilím. Nebo si se zubařem vymění tichý pohled „Jak moc neschopné matky na světě jsou?!“ Někdy doktor tlačí a přesvědčuje, dítě pláče, čekají další pacienti. Dost hrůza.
Není divu, že tolik maminek děti radši podrží a přestojí chvilku řevu, hlavně ať už to mají za sebou
Já s tím třeba bojuju hrozně často. Když se na mě doktor se vší svou autoritou přísně podívá nebo na mě něco kriticky štěkne, hned se červenám, měknou mi kolena a odvaha vzdorovat mě opouští. Sestra nade mnou pohoršeně potřese hlavou a já bych se nejradši studem propadla.
Snadno začnu pochybovat, jestli celé to mámování náhodou nedělám od začátku do konce úplně blbě
Pomohlo mi až, když jsem si všimla, že během jednoho dne slyším klidně i čtyři různé názory na svoje dítě i moje schopnosti jako mámy. Fili je tedy prosím: slušně vychovaný, klidný, neuvěřitelně samostatný, odvážný, vzteklý, zcela závislý mamánek, napřed i pozadu – a to všechno během jediného dne, když stihneme potkat dost lidí.
Víte co, ono to nemůže být všechno absolutní pravda najednou. Anebo naopak jo, od každého trochu. Protože všichni jsme takoví. Já jsem zároveň sebevědomá i ustrašená, milá a protivná – podle situace. Proč se tedy nechat zviklat tím, co si o nás říkají v ordinaci, kde jsme jednou za rok? Tamto jsou cizí lidi. Fili je můj.
Není to pro mě jednoduché a chce to odvahu, ale dělám na tom, co mi přijde nejdůležitější:
Aby Fili věděl, že máma je tam s ním. Že ho nedá. Nepůjde proti němu
- A může se na ni spolehnout.
Nervózní sestřičce zkuste třeba říct: „Promiňte, že zdržujeme, ale my to máme prostě jinak, potřebujeme oba ještě chvilku času…“ - I kdybychom měli od zubaře tentokrát odejít s nepořízenou a vrátit se za týden.
- A s tím souvisí další důležitá věc:
TIP 4: Dejte mu dost času
A tím myslím opravdu celou obrovitou kupu času.
Ne počkat 10 minut, načež nervy stejně rupnou („Přece tady ty lidi nenecháme čekat, koukej, jak blbě vypadáme, pojď, to vydržíš…“), a stejně ho dotlačit k tomu, co se po něm zrovna chce.
Pokud to aspoň trošku jde, vyčleňte si na návštěvu zubaře nějaký čas navíc, ať nemusíte hned potom spěchat do banky a k babičce. Ať je to opravdu na pohodu.
Nechte to na dítěti. Pusťte před sebe klidně i několik pacientů. Dítěti může trvat, než se odhodlá, ale stojí to za to – a jestli váháte, přečtěte si, jak do toho jdou jiné mámy:
O Elišce a její bezvadné mámě už jste četli výš. Tady je zbytek jejich příběhu – o tom, jak si v čekárně daly spoustu času a jak máma opravdu počkala, až bude Eliška sama připravená:
Po tom, co jsem Eli všechno vysvětlila a nechala rozhodnutí na ní, se chtěla chvíli jenom mazlit a pak se sama rozhodla zkusit čištění. Šla jsem se zeptat sestřičky, jestli to ještě půjde. Odpověď byla, že ano, ale musíme počkat, až budou hotoví objednaní pacienti. Nakonec jsme tam tedy strávily necelé dvě hodiny.
Když jsme do ordinace přišly znovu, Eli byla úplně v klidu, nechala si říct všechno, co se bude dít, a oznámila, že chce kanálek vyčistit. Pan zubař vše vysvětloval, ona se bála, ale už to zvládala.
Večer, než usnula, mi ukazovala, co se dělo s tím zoubkem, jak zlobil a ťukal, a co bylo dál. Řekla jsem jí, že překonat strach je velká věc a že jsem na ni pyšná, jak to zvládla – a ona povídá, že byla ráda, že jsme jí dali čas navíc, že se cítila milovaná.
Už nikdy nebudu rozhodovat za dítě, i když si myslím, že vím, co je pro něj nejlepší. A budu si pamatovat, že zvládnout to všechno v klidu, i když je před doktorem „trapné“ odejít, se vyplatí – dítě je na prvním místě, jsme v tom spolu a vrátit se můžeme vždycky.
Aby se moje dítě cítilo milované při návštěvě zubaře? Boží, to přesně chci!
I kdybych kvůli tomu musela ustát deset odsuzujících pohledů.
Načas si dala i maminka Monika s malým Teem. Cvičili doma i to, co by vás možná v první chvíli ani nenapadlo. A dobře udělali 🙂 Koukejte proč:
„Týždeň dopredu sme si každý deň nacvičovali, ako to asi bude prebiehať.
Dala som si na tvár riadne rúško (z lekárne za pár centov), na hlavu som si dala čelovku, aby bolo čím svietiť, jemu som dala okolo krku šatku (ochrana pred slinami), zobrala som si kávovú lyžičku, ktorej koncom som mu na každý zúbok zaťukala, aby si vedel predstaviť ten zvonivý kovový kontakt. Samozrejme pred tým obligátny rozhovor typu: ‚Ahoj mládenec, ako sa voláš? Umývaš si zúbky každý deň? a pod.‘ Potom skontroloval Teo moje zuby.
Ráno sme tam prišli; keďže sa hanbil, nechcel ísť ani prvý, ani druhý, ani tretí, tak zubár navrhol, aby si ho niekto zobral na kolená – sedel teda na tatovi. Na otázku, ako sa volá, odpovedal, našťastie nič iné sa ho nepýtali :), len pochválili, že má zuby v poriadku.”
Všimli jste si, co všechno měly příběhy těchto maminek společné? Sebraly odvahu a pozvaly děti, ať na náročnou návštěvu ordinace vyzrajou společně. Vymýšlely, co by jim oběma pomohlo to zvládnout líp – bez spěchu a slziček.
A to je vlastně i poslední a úplně nejdůležitější věc:
PÁTÝ, KLÍČOVÝ TIP pro všechny rodiče, co chtějí, aby zoubky sbližovaly, ne ubližovaly:
Neudolávejte ho. Buďte v tom spolu
Jestli jste pozorně pročetli všechny předchozí 4 body, tak tenhle už vám půjde snadno. Sám od sebe. Protože už jste na to možná přišli sami, jak zmáknout zubaře v pohodě: Buďte v tom s ním.
Nechystejte se k zubaři s tím, že to svoje dítě musím nějak udolat, zpracovat, ošálit, aby si nechalo udělat, co bude potřeba. Protože my dospěláci přece víme, jak to s těmi zuby je, a ono tomu ještě nerozumí. A je to pak celé na nás – zodpovědnost, tíha, stres.
Je fakt, že máma s tátou ví o zubech daleko víc než jejich batole nebo předškolák. A chtějí, aby to jejich mládě mělo ty nejspokojenější zdravé perličky na světě. Ale když na něj nastoupíte silou, pak může dítě jít i silou proti vám. Může zaklapnout pusinku na zámek a nepříjemná scéna (a možná i zárodek fóbie z doktorů) je na světě.
Proto – jděte do toho spolu, jako parťáci. Tahle změna přístupu způsobí obrovskou věc: najednou v tom nejste ani jeden sám! No schválně:
- místo vzpurného, uřvaného dítěte, které mi byl čert dlužen, je tam zničehonic malý človíček, co neví, do čeho jde, a bojí se. Že to bude nepříjemný, že to bude bolet, že se bude dít něco, co nechce, a on s tím nebude moct nic dělat.
- a místo mámy, na které to všechno stojí a se kterou dítě bojuje, protože ho drží a nutí a je v tu chvíli vlastně „proti“ němu, je tam třeba jenom unavená máma, která zrovna neví, jak to zmáknout. A moc by chtěla.
A možná se ta máma i jen prachobyčejně bojí. Že jejímu broučkovi budou dělat něco nepříjemného a že ho to bude bolet. Anebo je nervózní z toho, že na ni budou zubař se sestřičkou přísně koukat a vrtět hlavou nad tím, co je to za neschopnou matku, když její dítě ani neotevře pusu.
Bez habaďůr zkuste spolu přijít na to, co by vám oběma z toho strachu pomohlo ven
Abyste na konci mohli z ordinace vítězně vyjít ruku v ruce, dát si pusu a aby vám oběma zářily oči radostí, protože jste to zmákli jako králové anebo královny 🙂
Zkuste třeba říct:
„Ty, Fili, já teď nevím, jak to udělat dobře, a nechci tě nutit, ale je mi nepříjemný, jak na nás pan doktor se sestřičkou čekají, potřebovala bych to rychle zvládnout a jít. Pomohl bys mi?“
Rodiče dětí 0–3 se teď možná zamračili: „Hmm, vymyslet to spolu, ale co když máme doma teprve žvatlavé batole?“
Jak být parťákem i těm nejmenším? Když mi ještě neumí pořádně vyoslit, jak by to chtěl on?
Mám vyzkoušené, že nejvíc pomáhá s ním mluvit. I když vám třeba ještě neumí odpovědět. Klekněte si k němu a řekněte mu všechno na rovinu. Aby věděl, jak to máte vy.
Ukažte, že máma není nebojácný generál, ale že má třeba taky nahnáno. Na děti tohle působí jako kouzlo. I kdyby nerozuměly každému slovu, okamžitě ucítí, jak z nás čiší nehraná upřímnost. Když proti nim nejdeme silou, ani oni často nemají potřebu se silou bránit.
Já klidně řeknu jenom: „Zlatíčko, já bych to chtěla dát nějak v pohodě, a vůbec netuším, jak to udělat. Pomoc.“
A poslouchám, co on. Nebo spíš koukám, protože zatím mluví dost lámaně. Ale dorozumíme se dobře.
Někdy chce obejmout.
Někdy touží jít na chvíli ven z té místnosti plné stresu.
A jindy se jen zamyslí a už to jde.
Vždycky na něco přijdeme. On potřebuje dost času (většinou se rozhodne nebo uklidní do pěti minut, ale když jsem ve stresu, přijde mi to jako věčnost) a já potřebuju, aby na mě nekoukali lidi. A tak se ve vypjatých situacích většinou omluvíme a jdeme si na chvíli sednout někam do soukromí. A hned to jde líp.
Cítíte to taky? Ono to totiž celé není jen o zubech
Když zrovna bolí, tak se to nezdá :), ale vedle zubů jsou i další křehké a důležité věci!
Třeba jestli si to naše děťátko bude věřit, až vyroste. A jestli bude věřit nám. Jestli bude vědět, že si ho vážíme. A že respektujeme jeho pocity a obavy.
Můžeme mu totiž tisíckrát říkat, že je úžasné, báječné, milované a moudré, ale když od nás pak v ordinaci uslyší variaci na: „Nevyváděj tady, vždyť to nic není. No tááák, otevři tu pusinu. Přece se nebojíš, už jsi veliká holka.“ Co si z toho pak odnese?
Pozvěte ho radši k zodpovědnosti za svoje tělo včas. Kdy jindy by se to měl začít učit, když ne teď. Aby mu péče a zodpovědnost za zuby vrostla do těla.
Aby s tím nemusel zas bojovat od nuly, až za zády nebude mít přísný prst paní doktorky nebo hubování rodiče
Chystají se vaši přátelé s dětmi taky k zubaři? Sdílejte jim průvodce, ať to taky dají v klidu: