Mgr. Zuzana Schierová, Hrdličkovo muzeum člověka, Přírodovědecká fakulta UK
Barva kůže je dána několika faktory – přítomností pigmentů, prokrvením kůže a tloušťkou rohové vrstvy pokožky.
Tmavé zbarvení kůže je způsobeno produkcí pigmentu melaninu v buňkách zvaných melanocyty.
Melanin chrání buňky těla před ultrafialovým zářením, jež vyvolává vznik chemicky reaktivních volných radikálů, poškozuje DNA a může způsobit rakovinu kůže. Melanin funguje jako ochranný filtr, který se evolučně vyvinul jako obrana proti nebezpečné ultrafialové složce slunečního záření.
Na tomto místě vás určitě napadne, proč tedy všichni nemáme tmavou pleť. Přece čím více melaninu, tím vyšší ochrana před poškozením buněk a vznikem rakovinného bujení! Světlá kůže by měla být velmi nevýhodná.
S barvou pleti ovšem souvisí další důležitý děj, který probíhá v kůži – tvorba vitaminu D. Tento proces potřebuje dostatek slunečního záření. Příliš silná vrstva pigmentu omezí produkci vitaminu D a může způsobit například křivici, což je vážná choroba kostí.
Odstín barvy kůže je tedy kompromisem mezi ochranou buněk a nutností zajistit sluneční záření nezbytné k výrobě vitaminu D.
Barva pleti – určená produkcí melaninu – je u jedince dána geneticky a stupeň pigmentace odpovídá prostředí, ve kterém se vyvíjela daná populace.
Proto mají obyvatelé tropů kůži tmavou a lidé z vyšších zeměpisných šířek, kde Slunce svítí méně, naopak světlou.
- Tvorba melaninu u konkrétního člověka se nicméně do určité míry mění podle intenzity slunečního záření (když se v létě opalujete, pokožka tmavne).
Dalším důvodem, proč vznikla světlá barva kůže, je podle badatelky Ashley H. Robinsové odolnost buněk vůči chladu. Ve své studii došla k závěru, že buňky s vysokým obsahem melaninu jsou náchylnější k poškození mrazem a na tmavé kůži proto vznikají omrzliny snadněji než na světlé. V chladnějším klimatu je tedy výhodné mít pleť s menším množstvím pigmentu.
Šikmé oči jsou tvořeny kožní řasou překrývající vnitřní koutek oka. Tato řasa nazývaná odborně epikantus je typická například pro asijské národy a původní obyvatele Ameriky. Evoluční příčiny jejího vzniku zůstávají dodnes otázkou a předmětem mnoha vědeckých diskusí.
Epikantus bývá často spojován s adaptací na prostředí s vysokou koncentrací prachových částic. V jiných teoriích se můžete dočíst o souvislosti s arktickým (ochrana proti zimě) nebo tropickým podnebím (ochrana proti poškození UV zářením).
Každopádně můžeme říct, že velmi pravděpodobně je důvodem vzniku kožní řasy potřeba ochránit oční bulvu – ať už před prachem, nebo před jinými nežádoucími faktory, které by mohly poškodit zrak.
Chcete se o evoluci a vůbec biologii člověka dozvědět víc? Navštivte Hrdličkovo muzeum člověka na Přírodovědecké fakultě UK v Praze! Jeho stálou expozicí vás provedou zkušení odborní lektoři.
Použité zdroje:
Rauch, R.L. 2012: Histologie, Grada. ISBN 8024737299, 556 s.
Robins, A. H. 2009: The evolution of light skin color: Role of vitamin D disputed, Am. J. Phys. Anthropol., vol. 139, 1096-8644. Dostupné na: http://dx.doi.org/10.1002/ajpa.21077
Velký lékařský slovník. 2009, Maxdorf. ISBN 8073452022, 1159 s. Dostupné na: http://lekarske.slovniky.cz/
Co se děje s tělem při letu letadlem. Trpí uši, střeva, cévy i klouby
Změny tlaku, turbulence, přechod do jiných časových pásem, to vše dovede s lidským organismem pořádně zamávat. Nejvíce zatěžující jsou přitom dlouhé lety, které trvají pět hodin a déle. Někteří jedinci by se dokonce měli létání vyvarovat.
| „Základem je dodržování zdravého životního stylu, který zlepší fyzickou zdatnost organismu. Ten si tak snadněji poradí s cestováním napříč pásmy. Biologické hodiny navíc můžete adaptovat už před odletem. Při cestě na západ choďte spát zhruba o dvě hodiny později, než chodíte pravidelně, a při cestě na východ zase o dvě hodiny dříve. Při dlouhých cestách volte lety, které mají možnost mezipřistání, během letu pijte dostatek vody, vyhýbejte se alkoholu a těžkým jídlům. Občas se projděte v uličce, pravidelně se protahujte, čímž stimulujete krevní oběh a vezměte si pohodlné oblečení. Účinné je i pravidelné osvěžování,“ radí lékařka Irena Sobotková. |
„Let letadlem by se svým lékařem měli konzultovat především lidé, kteří trpí onemocněním srdce nebo plic (riskantní a tudíž nevhodné jsou zejména stavy po čerstvých úrazech a operacích dýchacího či kardiovaskulárního ústrojí). Nepříjemný let může být také pro ty, kteří se léčí s akutním zánětem nosohltanu a vedlejších nosních dutin.
Děti, které prodělaly zánět středního ucha, by na palubě letadla mohly trpět bolestí. Stejně tak byste si cestu letadlem měli rozmyslet s čerstvou zlomeninou, protože se může stát, že kvůli přetlaku v kabině při stoupání tkáň pod sádrou oteče.
Většina leteckých společností také odmítá přepravit ženy, které jsou v pokročilejším stadiu těhotenství,“ uvedla doktorka Irena Sobotková z Lékařského domu Praha 7.
Ale i zcela zdravé osoby mohou při letu zažívat různé potíže fyzického či duševního charakteru a většinou nepomůže ani nákup letenky první třídy. Přečtěte si, co vás při cestě letadlem může potkat a jaká podniknout opatření, aby se váš dlouhý let nestal noční můrou.
Změna tlaku způsobí nadýmání a bolest uší
Čím vyšší je nadmořská výška, tím více poklesne tlak v kabině. Nejnáročnější fází letu je přitom start a přistávání, při kterých změnu tlaku na palubě pocítíte nejsilněji. Nejobvyklejším příznakem změny tlaku je zalehnutí uší často spojené s jejich pobolíváním.
Tento problém většinou vyřeší žvýkání nebo zívání, ale lidé s oslabeným organismem (cestující s vysokým tlakem nebo se srdečním onemocněním), mohou na změnu tlaku doplatit zhoršením svého stavu. Při poklesu tlaku ve vašem těle může také docházet ke křečím v břiše, nadýmání a zácpě.
Vaše bolesti a zdravotní problémy se mohou zhoršit
Není to jen trávicí systém, který reaguje na změnu tlaku vzduchu. Tekutiny a plyny ve vašem oběhovém systému a kloubech mohou zhoustnout a způsobí zvýšený tlak uvnitř samotných kloubů. Pokud trpíte revmatoidní artritidou, mohou se symptomy po delším letu ještě zhoršit.
Objevit se mohou také otoky kloubů. Jestliže jste nedávno utrpěli zlomeninu končetiny, měli byste raději let odložit na dobu, kdy se kost zcela zahojí. Při letu totiž může dojít k otokům tkání.
Vzduch pod sádrou se během stoupání letadla rozpíná a může vám způsobit nepříjemné bolesti.
Jedinci, kteří mají problémy se žílami a krevní srážlivostí, by do letadla měli obléknout elastické punčochy.
Budete náchylnější k nachlazení
Možná se vám taky někdy stalo, že vás pár dní po příletu na vysněnou dovolenou skolilo nachlazení nebo dokonce chřipka. V letadle totiž můžete snadno nastydnout nebo dokonce chytit chřipkový virus. Asi polovina vzduchu v kabině letadla je recirkulována, což znamená, že váš imunitní systém je po celou dobu letu neustále vystaven všem bacilům, které se skrývají v letadle.
Podle některých odborníků je dokonce při letu až stokrát vyšší pravděpodobnost, že nastydnete. Nejlepší obranou je posílit imunitní systém ještě před odletem zdravou stravou a pravidelným cvičením. Při pobytu na palubě si také pravidelně myjte ruce nebo používejte dezinfekční gel.
Vaše tělo může při tříhodinovém letu ztratit až 1,5 litru vody. Vzduch v letadle má poměrně nízkou relativní vlhkost a při recirkulaci vzduchu může být vlhkost z pokožky odsávána docela rychle.
Mohou také vyschnout vaše slinné žlázy v ústech, nosní a hrdelní sliznice, což se projeví pocitem sucha v krku. Váš dech také nebude díky suchému vzduchu v letadle tak svěží jako před letem.
Celková dehydratace pak vede k únavě, ztrátě soustředění i k bolesti svalů.
 Ilustrační fotografie |
Pocit únavy může být rovněž způsoben nižšími hladinami kyslíku. Snížení kyslíku v krvi (hypoxie) pak může vést k závratím, bolestem hlavy, nevolnostem a únavě. Při dehydrataci vám rozhodně nepomůže konzumace alkoholu a kávy. Snažte se raději během letu pít dostatek tekutin, nejlépe čistou vodu bez bublinek. Dostatečná hydratace organismu vám také pomůže lépe snášet pásmovou nemoc.
Vaše tělo zatuhne a cévy se mohou ucpat
Dlouhodobé sezení v jedné pozici způsobuje ztuhnutí svalů a kloubů. Ze stejného důvodu vám mohou začít otékat kotníky a nohy.
V závažnějších případech dochází u některých jedinců následkem dlouhého sezení a malé možnosti pohybu ke zhoršení cirkulace krve, což zvyšuje pravděpodobnost krevní sraženiny.
Nerozpuštěná sraženina může způsobit vážné zdravotní potíže nebo dokonce smrt v důsledku plicní embolie, infarktu nebo mrtvice. To se může stát během letu, ale i několik dní až týdnů po něm.
Abyste předešli ztuhnutí těla a zlepšili cirkulaci krve, snažte se i v omezeném prostoru co nejvíce hýbat. Přímo na sedadle můžete kroužit kotníky a snažit se protahovat nohy. Jednou za čas (nejlépe každou hodinu) je také vhodné projít se po letadle nebo zkusit jednoduchá protahovací cvičení v zadní části kabiny.
Vaše smysly se zhorší
Podívejte se na fotky jídla, které loni posílali čtenáři Jídlo v byznys třídě Turkish Airlines. |
Studie z roku 2010 ukázala, že ve vysoké nadmořské výšce v důsledku odpařování nosního hlenu můžete ztratit až 30 % své schopnosti pociťovat sladkou a slanou chuť. Při letu tak může být asi třetina vašich chuťových pohárků znecitlivělá. Což může přijít vhod při podávání pokrmů v letadle, které mají často na míle daleko od jídel podávaných v restauracích.
Suchý vzduch v letadle také způsobí, že slané pokrmy budou chutnat méně slaně a vy budete častěji žádat letušku o extra pytlíček soli. Kvůli suchému vzduchu a změně tlaku vzduchu za letu se také může dočasně zhoršit váš sluch.
Naše vnitřní hodiny budou zmatené
Při dálkových letech čeká na cestovatele asi nejznámější problém spojený s cestováním letadlem. Jet leg neboli nemoc ze změny časového pásma může být velmi nepříjemný.
Doktorka Irena Sobotková vysvětlila, že jde o dočasnou poruchu denního cyklu – zjednodušeně řečeno při dlouhé cestě letadlem dojde k rozhození biologických hodin.
„Hlavním příznakem je porucha v cyklu spánku a bdění. Lidské tělo je zvyklé na pravidelné střídání dne a noci, což se odráží v periodické sekreci hormonu melatoninu.
Přes den je jeho tvorba potlačována slunečním zářením, které dopadá na sítnici lidského oka, s příchodem noci jeho sekrece vzrůstá a napomáhá kvalitnímu spánku. Problém tak nastává ve chvíli, kdy jsme v jiném časovém pásmu.
Organismu tak může nějakou dobu trvat, než se přizpůsobí novému časovému režimu,“ řekla doktorka Sobotková.
Jedinci, kteří cestují na východ, mají problém večer usnout a ráno vstát, při cestách na západ lidé pociťují ospalost už v brzkých večerních hodinách a ráno se velmi brzy budí. Podle Sobotkové se však příznaky různí člověk od člověka – za rozdíly stojí schopnost adaptace biologických hodin, věk i fyzická zdatnost.
„Většinou se stává, že starší jedinci mají větší problém s adaptací na nové časové pásmo (obecně také častější potíže nastávají při cestování východním směrem).
Kromě výše zmíněného se může jet lag projevit také snížením tělesných schopností, únavou, bolestmi hlavy, podrážděností, depresemi, nechutenstvím či zažívacími obtížemi.
Stav je ale přechodný,“ dodala praktická lékařka Irena Sobotková.
Proměny výšky postavy v průběhu věků
Výška postavy je geneticky kontrolovaný znak, na nějž působí další faktory, například zdravotní stav, výživa a klimatické podmínky. Dědivost tělesné výšky se odhaduje 1) na 50 až 60 %. Výška těla patřila vždy k základním údajům o identitě člověka. Informace o výšce jsou důležité jak pro výrobce průmyslového zboží, kteří se snaží přizpůsobit velikostní sortiment výrobků potřebám svých zákazníků, tak pro badatele zkoumající proměny životních podmínek a jejich vliv na jedince i populace.
Proč jsou někteří lidé malí a jiní velcí
Změřit výšku postavy živého člověka je snadné, její hodnoty se však mění během dne. Večer jsme o 1–2 cm nižší než ráno, v mládí jsme vyšší než ve stáří. Obdobně to platí i v následujících generacích. Například ještě v 19. století přesahovala výšku 185 cm pouze 3 % jedinců. Pro zajímavost zmiňme extrém z konce 20. století – r.
1997 bylo v okrese Plzeň-jih mezi 18letými branci naměřeno 29 % mužů vyšších než 185 cm. 2)
Představy o tělesné výšce bývají často zkreslovány, velmi vysocí lidé mají snahu výšku své postavy snižovat, velmi nízcí si naopak „přidávají“. Svou výšku často nadhodnocují zejména muži.
Chyba odhadu se zvyšuje s klesající sociální úrovní jedince.
Výška postavy se neliší jen mezi jednotlivci, ale také mezi skupinami. Na Zemi žije řada populací vzrůstu téměř trpasličího.
Jednou z nich jsou afričtí pygmejové – různorodé lovecko-sběračské společnosti deštných pralesů tropické Afriky, jejichž pojítkem je snad jen ten malý vzrůst. Výška pygmejů málokdy přesáhne 160 cm (v průměru mají muži asi 150 cm, ženy o 10 cm méně).
Zdá se, že jde o adaptaci, jejímž důsledkem je nízká hladina růstového hormonu. Zmiňme dvě z teorií, které se pokoušejí nízkou postavu této skupiny lidí vysvětlit:
- Teorie termoregulační účinnosti vychází z adaptace na přirozeně teplé a vlhké klima deštného pralesa. V tomto prostředí se vysocí lidé snadno přehřívají a při zvýšené tělesné aktivitě, kterou lov divoké zvěře vyžaduje, se velmi rychle unaví. Prostě se sem nehodí, protože jsou příliš velcí. Malé těleso má relativně větší povrch než velké a vzhledem k tomu, že se člověk ochlazuje povrchem těla, je jeho ochlazování účinnější, jestliže on sám je menší. Je možné, že v počáteční populaci, která se musela přizpůsobit životu v prostředí deštných pralesů, byli nízcí jedinci oproti vysokým zvýhodněni. Jejich úlovky byly vyšší, dožívali se vyššího věku, měli i více manželek a plodili více potomstva. Jestliže tento stav trval po řadu generací, byli vysocí lidé v deštném pralese čím dál tím vzácnější a jejich průměrná výška se snížila.
- Teorie snížení kalorických požadavků. Primární deštný prales je na potravu poměrně chudý, avšak na druhou stranu ji poskytuje neustále, bez větších časových prodlev. V takovém prostředí mají výhodu právě ti, kteří toho tolik nesnědí, tedy jedinci nižšího vzrůstu. (Tuto skutečnost lze demonstrovat na jiných savcích. Jiná pravidla platí v prostředí s periodickým nedostatkem potravního zdroje – tam se vyplatí být větší.)
Odhad výšky těla podle kostry
Výšku lidí v minulosti (viz obr. 1) odhadujeme především podle rozměrů dlouhých kostí. Odhad je komplikován nejednotným poměrem délek kostí k výšce postavy (viz rámeček na s. 167).
Svým způsobem poskytuje informaci o výšce člověka každá kost jeho těla. Nejpřesnější odhady získáváme z dlouhých kostí končetin, ale úplně přesné být nemohou.
Lidé, kteří mají stejně dlouhou stehenní kost, ještě nemusí být stejně vysocí, zvláště když pocházejí z různých historických období či z odlišných oblastí.
Předchůdci člověka a jeho rané formy
Když studujeme tělesnou výšku fosilních hominidů (viz Vesmír 76, 570, 1997/10), zjistíme, že od raných forem hominidů k současnému člověku se výška, resp. tělesná velikost postupně zvětšovala (vysvětlení tohoto procesu jsou pouze hypotetická). Pro gracilní australopitéky, kteří žili před 2 až 3 miliony let, se udává výška postavy od 105 do 114 cm.
První zástupci rodu Homo již dosahovali výšky okolo 120 cm a lidé před 1,5 milionu let, které dnes řadíme k druhu Homo erectus, byli vysocí 160 až 180 cm. Odhady jsou pochopitelně nepřesné, počet fosilních nálezů je velmi omezený a naprostá většina z nich je značně zlomkovitá.
Tělesné proporce předchůdců člověka neznáme, a proto je problematické i užití referenčních hodnot získaných studiem současných primátů či lidských populací s nižším tělesným vzrůstem.
Odhad dosud nejkompletnějšího skeletu zástupce rodu Homo, jímž je Homo ergaster nazývaný „Chlapec z Turkany“, se pohybuje od 148,9 cm do 170,1 cm podle toho, který referenční soubor pro odhad jeho tělesné výšky zvolíme. (O něco kvalitnější odhad obdržíme pro populace Homo sapiens sapiens, vzdálené od nás jen několik desítek tisíciletí.
)
Průměrná tělesná výška neandertálského člověka žijícího před 150 až 35 000 lety se pohybovala od 152 do 156 cm u žen a od 164 do 168 cm u mužů, je však nutno počítat s chybami způsobenými tím, že se antropologické metody opírají o soubory současných lidí, jejichž skutečná výška těla byla změřena. 3)
Lovci-sběrači mladšího paleolitu a mezolitu
Pro výšku lidí první fáze mladšího paleolitu (před 30 000 až 25 000 lety) máme k dispozici především nálezy z italské Ligurie a z Moravy. Uvádí se, že průměrná výška ligurských mužů dosahovala 180 cm, kdežto ženy měřily jen 158 cm. V odhadu ale opět mohou být chyby, jak naznačují nejnovější poznatky. Badatelé 19.
století, kdy průměrná mužská výška činila 165 cm, si patrně ani nedovedli představit ligurskou ženu vysokou téměř 180 cm, a proto ji označili za muže. Jejich omyl vyvrátila až nedávná revize nálezu.
V téže době byli obyvatelé Moravy (viz Vesmír 78, 630, 1999/11) rovněž spíše vyšší (v průměru 176 cm u mužů a 160 cm u žen), je ale třeba zdůraznit, že uvedené údaje byly vypočteny na podkladě několika málo jedinců.
V druhé fázi mladšího paleolitu (před 25 000–10 000 lety) se výška postavy mírně snížila.
Zajímavé je, že byl tento trend obdobný ve všech oblastech Evropy (v jižní Evropě byla průměrná výška postavy asi 165 cm u mužů a 152 cm u žen, ve střední Evropě 164 cm u mužů a 155 cm u žen).
Teprve v mezolitu zaznamenáváme rozdíly regionálního charakteru, kdy nálezy ze západní Evropy (s průměry 163 cm pro muže, 151 cm pro ženy) jsou zhruba o 10 cm nižší než nálezy z Evropy východní (173 cm pro muže, 162 cm pro ženy). Nabízí se několik vysvětlení.
- Přírodní podmínky. Lidé žijící v chladnějším klimatu mají tendenci k robustnější postavě s kratšími končetinami, kdežto lidé v teplých oblastech jsou spíše vyšší a mají gracilní stavbu těla.4 V tomto smyslu tedy mohli lovci-sběrači v první fázi mladšího paleolitu vykazovat „tropické“ adaptace odrážející jejich dávný africký původ.
- Výživa. Vyšší postava je známkou dobré dostupnosti bílkovinné stravy během růstu.
- Kulturní faktory. Zatímco první fáze mladšího paleolitu byla kulturně homogenní, ve druhé fázi se již jednotlivé regiony Evropy lišily. V důsledku toho mohly vznikat izolované oblasti s omezenou možností výběru partnera, kde se postava mohla v následujících generacích snížit v důsledku příbuzenských svazků (viz Vesmír 79, 12, 2000/1). Není vyloučeno, že se uvedené okolnosti uplatňovaly v různé míře v různých regionech a v různém časovém horizontu celého mladšího paleolitu. Z mezolitu Čech (před 10 000–7500 lety) bohužel neznáme žádný nález lidské kostry.
Neolitičtí zemědělci
Od neolitu lze považovat osídlení jednotlivých evropských regionů za kontinuální (Evropa byla osídlována postupně, např. území Čech a Moravy zhruba před 7500 lety). Přestože reprodukční potenciál zemědělské společnosti dosahoval vyšších hodnot, životní podmínky se zhoršovaly. Začaly se šířit infekční choroby.
Obdobný trend můžeme pozorovat téměř ve všech oblastech světa, kde jsou k dispozici příslušné antropologické nálezy.
Zemědělci byli oproti předchozím populacím výrazně nižší.
Z našeho území máme k dispozici údaje o tělesné výšce lidí kultury s lineární keramikou z Vedrovic, kde muži dosahovali průměrné výšky 165 cm a ženy 157 cm. (Jak je vidět, zmenšil se rozdíl mezi pohlavími, nejnižší žena měla 146 cm, nejvyšší muž 171 cm.
) Ani tento soubor není dostatečně početný, nicméně pro neolit v sousedním Německu se udává tělesná výška stejná jako pro moravský soubor z Vedrovic a ani údaje pro maďarský neolit se příliš neliší (průměrně 165 cm u mužů, 155 cm u žen).
Početnější a kvalitativně lepší antropologické nálezy pocházejí až z eneolitu, tedy z pozdní doby kamenné (u nás před 7000 až 5000 lety).
Společnost již byla výrazněji diferencovaná, vzrůstal význam chovu skotu a je možné, že už tenkrát lidé skot dojili a pili mléko.
V průběhu dalších tisíciletí je popisován pro tehdejší obyvatele území Německa trend zvyšující se průměrné výšky až na hodnotu 167 až 172 cm u mužů a 157 až 160 cm u žen. Údaje jsou omezené v důsledku rozšířeného žárového pohřebního ritu.
Laténské období – Keltové
V několika posledních staletích před přelomem letopočtu tvořili drtivou většinu tehdejšího obyvatelstva České kotliny Keltové. Kostrové pozůstatky, ze kterých je možno stanovit tělesnou výšku, se zachovaly pouze na kostrových pohřebištích s plochými hroby bez mohylového krytu, která spadají do období 4.–3. století př. n. l.
(viz Vesmír 82, 450, 2003/8). Potom se pohřební ritus změnil. Přibylo žárových pohřbů. Kostrových pohřbů z té doby je velmi málo. Z dalšího období keltské kultury známe jen pohřebiště s několika desítkami hrobů. Výjimkou je Jenišův Újezd s více než stovkou koster, které ovšem nejsou v příliš zachovalém stavu.
Keltové byli hlavně zemědělci a chovatelé domácího zvířectva. Celkově bylo období keltské expanze obdobím hospodářského rozkvětu a zlepšení životních podmínek, což s sebou neslo i změnu stravy. Zvýšil se sice přísun živočišných bílkovin, ale hlavní složka potravy byla již rostlinná.
Hodnoty vypovídají o značném rozdílu mezi muži a ženami. Výška keltských mužů v Čechách i na Moravě se pohybovala od 159 do 183 cm, výška žen od 140 do 158 cm. Podle rozměrů kompletních stehenních kostí 70 jedinců z laténského období Čech byla průměrná výška těla u mužů 164 cm a u žen 157 cm.
Současně s Kelty žili při okrajích nížin v nepočetných skupinách lidé jiných kultur, ti však své zemřelé spalovali.
Od přelomu letopočtu po novověk
Průměrná tělesná výška obyvatel střední Evropy od stěhování národů do současnosti podléhala změnám jak v čase, tak v prostoru. Před příchodem Slovanů se u mužů pohybovala od 172 do 174 cm.
Vzhledem k rozdílům v bohatosti pohřební výbavy lze konstatovat, že vyššímu sociálnímu postavení odpovídala často i vyšší tělesná výška zemřelého. V raném středověku se průměrná výška postavy výrazně snížila, což je patrné zejména na nálezech z jižních oblastí Německa.
Výšku postavy prvních Slovanů z našeho území neznáme, protože zemřelé spalovali. Teprve od 9.–11. století, kdy se zdejší společnost vracela ke kostrovému pohřbívání, jsou informace podloženy nálezy. Průměrná výška tehdy mírně poklesla na 170 cm a snižovala se v podstatě až do začátku 19. století (činila pouhých 165 cm).
Na území dnešního Rakouska měřili muži v průměru 169 cm, ženy 159 cm (rozptyl od 143 do 178 cm). V raném středověku (od r. 500 do r. 1000) se tělesná výška na tomto území příliš neměnila. Bavoři a Germáni byli poněkud vyšší než Avaři a Slované, v průměru o 2 až 3 cm (muži 168 až 171 cm, ženy 159 až 162 cm).
Výška se neměnila ani v pozdějším období (1000 až 1500). Teprve pro poslední sledované období (1500 až 1900) uvádějí rakouští autoři mírné snížení postavy a poukazují také na značné sociální rozdíly. Obdobně hodnotí maďarští antropologové situaci v Karpatské kotlině.
Konstatují kolísání či mírné zvýšení výšky těla s maximem u Germánů v raném středověku (170 cm u mužů, 162 cm u žen), výška maďarského obyvatelstva prvé poloviny druhého tisíciletí se podle nich pohybovala kolem 167 cm u mužů a 157 cm u žen.
Od mytických obrů k fyzické antropologii
Výšku postavy můžeme hodnotit vzhledem k sobě samému či k populaci, ve které žijeme. Také se ale můžeme ptát, jak výšku lidí v minulosti vnímali jejich současníci. Informace o výšce bývají zkresleny různými mýty.
Jedním z nich jsou zprávy o obřím vzrůstu obyvatel Ohňové země.
Když Ferdinand Magellan spatřil se svými muži r. 1520 Patagonce, byl jejich mimořádnou tělesnou výškou ohromen. Během 18. a 19. století získávaly etnografické expedice o obyvatelích Patagonie další informace.
Španěl Cordoba v roce 1787 udával výšku postavy patagonských mužů mezi 182 a 196 cm s nejvyšší hodnotou 203 cm, Angličan Benjamin Morell v roce 1826 popsal jejich výšku v rozpětí od 188 do 190 cm s maximem 193 cm. Uvedené údaje jsou odhady a pro úplnost zmiňme též odhad Ch.
Darwina, který uvádí výšku jejich postavy okolo 180 cm. Současné výzkumy vycházející z délky dlouhých kostí končetin této populace udávají výšku mužů v Ohňové zemi v rozmezí od 174 do 178 cm.
Čím lze tyto rozdíly vysvětlit? Legendu o obřím vzrůstu Patagonců vytvořili patrně první objevitelé a etnografové, kteří byli vesměs malí (průměrná výška španělských mužů v době zámořských objevů činila 165 cm), a proto vnímali Patagonce jako „obry“.
Spolehlivější informace o výšce postavy než zprávy cestovatelů mohou poskytnout brnění, jejich majitelé však pocházeli ze společenské elity, údaje tudíž neplatí pro celou populaci. Navíc brnění, která můžeme vidět v muzeálních sbírkách, mohla být dochována díky výjimečnosti, např. proto, že patřila výjimečným osobnostem.
Skutečné informace o tělesné výšce (výsledky měření živých lidí) se u nás shromažďovaly až v průběhu posledních dvou století. Nejprve se zjišťovala jen výška mladých mužů při vojenských odvodech, a teprve z 20. století pocházejí údaje o výšce jedinců všeho věku. Přehledem vývoje tělesné výšky a faktory, které ji ovlivňovaly, se nyní zabývá biologická antropologie.
V biologické antropologii rozlišujeme absolutní kategorie: muži velmi nízcí (od 135 do 152 cm), nízcí (od 152 do 161 cm), střední (od 161 do 172 cm), vysocí (172 do 182 cm) a velmi vysocí (od 182 do 200 cm). Ženy jsou ve všech kategoriích asi o 10 cm nižší.
Krom toho můžeme v každé populaci vytvořit relativní škálu hodnocení. Průměrná hodnota a její směrodatná odchylka jako ukazatel rozptylu umožňují rozdělit celek do různých skupin.
Za jedince střední výšky postavy pak považujeme ty, kteří se nacházejí v intervalu jedné směrodatné odchylky okolo populačního průměru. Takových lidí je v každé populaci nejvíce (67 %).
Obdobným způsobem – odečtením či přičtením další směrodatné odchylky od průměrné hodnoty – vymezíme interval jedinců nízkých (14 %) a vysokých (14 %).
Nad dvojnásobkem směrodatné odchylky od průměru pak najdeme jedince velmi vysoké a pod dvojnásobkem směrodatné odchylky od průměru jedince velmi malé. Takových je již v každém souboru málo, jen necelá 3 %. Je tedy možné, aby stejná tělesná výška jedince byla považována za střední vzrůst v populaci nízkorostlé, ale za nízký vzrůst v populaci středněrostlé.
Vysocí lidé žijí déle a jsou bohatší, ukázala studie. Češky jsou čtvrté nejvyšší na světě | Aktuálně.cz
Podle studie jsou nejvyššími muži světa v průměru Nizozemci, ženy dorůstají největší výšky v Lotyšsku. Češky jsou s průměrem 168,5 centimetru čtvrté. Vliv na průměrnou výšku populace má spíš než genetika životní styl či úroveň zdravotní péče. Američané tak o první příčku přišli. Vysocí lidé by podle expertů měli být zdravější, vzdělanější a mají vyšší platy.
New York – České ženy jsou čtvrté nejvyšší na světě. Ukázal to nový výzkum, který pod hlavičkou Světové zdravotnické organizace (WHO) zpracovali vědci ze 187 zemí světa. Žebříčku vévodí Lotyšky, které v průměru měří 170 centimetrů. Za nimi se umístily Nizozemky, Estonky a právě Češky.
Nejvyšší muži žijí v Nizozemsku, v průměru měří okolo 182 centimetrů. Na druhém místě skončila Belgie, potom Estonsko a Lotyšsko.
Vysocí lidé by se podle vědců měli dožívat úctyhodného věku, dosahovat vyššího vzdělání, mít vysoký plat a neměli by trpět vážnými nemocemi. Netýká se to však rakoviny prostaty a rakoviny vaječníků, ke které naopak inklinují lidé vyššího vzrůstu.
Vliv na změnu výšky za posledních sto let mělo mnoho faktorů, například ekonomika jednotlivých zemí, potraviny, životní prostředí nebo hygiena a zdravotní péče. Genetika vzrůst ovlivňuje jen mírně.
‚Genetika jednotlivců má vliv na jejich výšku, ale jakmile se budete snažit tyto informace zprůměrovat v rámci celé populace, potom už není tolik rozhodující. Většina obyvatelstva by dosahovala stále stejné výšky, pokud by žila ve stejném prostředí,‘ řekl britskému The Guardian spoluautor studie James Bentham z Imperial College v Londýně.
Nejmenší lidé pochází z Východního Timoru
Vědecký tým také vytvořil studii o změně průměrné výšky za posledních sto let u lidí z celého světa. Průměr výšky se počítal podle osob ve věku osmnácti let, tedy muže a ženy narozené v roce 1896 a 1996, kteří věku osmnácti let dosáhli v roce 1914 a 2014.
Za posledních sto let se nezměnil nejmenší průměr výšky u žen ani u mužů. Nejmenší muži žijí ve Východním Timoru, měří v průměru pouhých 159 centimetrů. Na poslední místo v kategorii žen se řadí Guatemalky se 149 centimetry.
V roce 1914 podle údajů ze studie byli nejvyšší Američané, od 70. let se však na změně výšky podepsal životní styl a nutriční skladba potravin, takže ke světové špičce vysokých lidí Američané již nepatří.
Nejvíc ‚vyrostli‘ Evropané
Podle průzkumů se největší rozdíl nárůstu průměrné výšky projevil v kontinentální Evropě, na Blízkém východě a v některých částech Asie. Muži v Íránu jsou teď o 16 centimetrů vyšší než jejich předkové a jihokorejské ženy jsou vyšší o dvacet centimetrů.
Světová zdravotnická organizace projektu poskytla údaje z mnoha zdrojů, například data z formulářů vojáků, kteří plnili brannou povinnost, zdravotní a nutriční údaje z průzkumů obyvatel a údaje ze studie epidemií.
Podle vědce Jamese Benthama se během světového průzkumu ukázalo, že za posledních sto let se výrazně nezměnila výška v jižní Asii a v subsaharské oblasti Afriky. V těchto regionech od roku 1914 do roku 2014 je rozdíl průměrné výšky pouze o jeden až šest centimetrů.
Na projektu pracovalo téměř osm set vědců a výškový průměr se počítal u lidí ze 187 zemí světa. Jde o první ucelenou studii výšky člověka. Vědci svůj projekt prezentovali v pondělí na evropské vědecké konferenci, European Science Open Forum, který se konal v Manchesteru ve Velké Británii a jako první ji uveřejnil vědecký magazín eLife.