62_R11_2010_n.jpg • Autor: Respekt
Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou – moje dcera mi důvěřuje.
Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly.
Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.
Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není „strašná“, ani umírání. Realita není nikdy strašná – realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku.
Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost.
Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tom složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak, než říkají vžité předsudky.
Předsudek číslo jedna:dítě by bylo příliš sklíčené, kdyby vidělo smrtelně nemocného.
Lidé to často dělávají: smrtelně nemocné nechávají v nemocnicích, někdy protože se o ně nedokážou postarat, ale většinou proto, že se jednoduše bojí vzít si je domů, bojí se bolesti, bojí se umírání – bojí se důkazu své vlastní smrtelnosti.
Chodí za umírajícími do nemocnice na návštěvu a děti nechávají doma, aby si nemocné pamatovaly, jací byli „předtím“.
Jenže když vidíme někoho umírat, vidíme, jak jeho tělo vypovídá službu, jak s námi přestává komunikovat, jak se obrací do sebe a je už napůl v jiném světě, cítíme, že umírání je přirozené. Není to žádné drama z televizního seriálu, kde tým doktorů křičí povely a jedinou metou je násilím donutit tělo, aby ještě žilo. Umírání je přechod z jednoho světa do druhého a sledovat ho může být i krásné, nejen tragické.
Doufám, že dcera nikdy nezapomene poslední okamžiky míru a sounáležitosti, které jsme jako rodina zažili, když její otec umíral a my jsme s ním ležely v posteli, povídaly si, kreslily. Ano, byl částečně paralyzovaný, někdy zuřil, občas tekla krev, občas jiné tekutiny.
Ale to se dá zvládnout a dítěti vysvětlit – taky se umí vztekat a ještě má v dobré paměti, jak se počurávalo. Nedělá z toho velkou vědu, pokud ji z toho neděláme my.
Na těchto odpoledních jsem lpěla hlavně kvůli manželovi, který umíral a dceru chtěl mít u sebe, ale taky kvůli dceři, aby si to pamatovala: byli jsme spolu až do konce a byli jsme šťastní a taky, jak osobně opravdu věřím, ač žádné náboženství nevyznávám – láska je věčná a možná se zase jednou někde setkáme.
Předsudek číslo dvě:děti by neměly být přítomné v okamžiku smrti.Ten den, kdy nastal konec, dcera zůstala u babičky. Byla jsem příliš rozjitřená, než abych ji dokázala vzít ke smrtelné posteli, ukázat jí mrtvého tatínka. Dnes si myslím, že to možná byla chyba. Něco pro ni asi zůstalo neukončené.
My, kteří jsme u toho byli, zažili jsme sice drásavý, ale nanejvýš důležitý okamžik: viděli jsme a cítili, jak s posledním výdechem duše odchází z těla.
Myslím, že o existenci duše může polemizovat jen člověk, který to neviděl, nezažil okamžik, kdy umírající přestane dýchat a pak, po nějakém čase, prudce a odkudsi z hloubi těla naposled vydechne. Energie, která naplňovala tělo, se vydere ven.
Od té chvíle pro mě smrt není něco negativního, čemu se má člověk snažit za každou cenu vyhnout. Ta energie nezaniká, to lze fyzicky cítit. Dere se ven, do vesmíru, do jiného rozměru, já nevím kam, ale je to nepopiratelná entita. Snad u toho dcera měla také být.
Myslím, že když je nádherný život, je nádherná i smrt a nemá smysl se jí vyhýbat. Ani loučení s tělem. Když jsem se na to připravovala a četla si o podvazování brady, už dopředu jsem brečela hrůzou. Ale pak jsem zjistila, že je to jako se vším ostatním: když ta chvíle přijde, všechno je přirozené, a láska k tělu blízkého člověka trvá, i když duše už v něm není.
Předsudek číslo tři:dětem nemůžeme přímo říct, že někdo zemřel.Přiznám se, že jsem nevěděla jak na to. Pomohla mi podivná souhra náhod – ve stejný den, kdy zemřel manžel, umřela ve vzdáleném městě i moje stará babička. Následující ráno jsme si s dcerou povídaly v posteli a já jsem jí řekla, že její prababička zemřela.
Nejdřív se nadechla k pláči, ale když viděla, že jsem klidná, také se uklidnila. Řekla jsem jí, že nikdo přesně neví, co to znamená, když někdo umře. Někteří lidé věří, že mrtvý odejde do nebe a žije mezi anděly, řekla jsem jí. Jiní si zase myslí, že se duše rozplyne ve vesmíru, stane se vzduchem, trávou, květinami. „Já myslím, že prababička je mezi anděly,“ řekla mi rozhodně.
Respektovala jsem to. Zamávaly jsme babičce do nebe a poslaly jí pusu.
Říct jí o tatínkovi, který byl součástí jejího denního života, bylo samozřejmě těžší. Když jsem ji vzala do náruče a pověděla jí, že i tatínek odešel do nebe mezi anděly, následoval výbuch pláče. Viděla jsem, jak se v ní sváří různé emoce a snažila jsem se klidně reagovat na otázky, protesty, zoufalý vzdor.
Vysvětlovala jsem, že tatínek ji nechtěl opustit, ale že byl moc nemocný a musel umřít, ale že ji moc miloval, ze všech lidí nejvíc. Dcera nad tím přemýšlela a pak se zeptala, na které planetě teď je. Měla dojem, že musí být na určitém místě, kde ho může navštívit, když bude mít skafandr a raketu.
Řekla jsem popravdě, že nevím, kde je, a že ho navštívit nemůžeme, ale že se na ni určitě dívá z nebe a raduje se z ní, jaká je báječná. Dcera se pozvolna uklidnila.
Po chvíli začala znovu plakat, tentokrát už z ryze dětských důvodů: „Všechny děti mají tatínka, jen já ne…“ Řekla jsem, že všechny děti rodiče nemají, že každému rodiče jednou zemřou, někomu, když už je velký, někomu zase dřív. Ale že má velikou rodinu a spoustu přátel a všichni ji mají moc rádi a budou si s ní hrát a tatínek se na ni bude dívat.
Vypočítala jsem jmenovitě všechny členy rodiny a všechny kamarády. Úplně ji to neuspokojilo, ale definitivně přestala plakat. Pak jsme šly na oběd do restaurace, kde na nás čekala babička s dědečkem. „Můj tatínek umřel,“ oznámila jim důležitě.
Už to samozřejmě věděli, takže jen rozpačitě pokývali hlavou, což mi připadalo jako škoda, bylo vidět, že tu velkou novinu potřebuje probrat a je jí divné, že nereagují. Řekla jim, že tatínek ji má moc rád, ale že byl moc nemocný, a tak je mrtvý v nebi. Pak si šla hrát a nakonec snědla horu špaget.
Několik dní, kdykoli se jí něco povedlo, tvrdila, že se na ni tatínek dívá a má z ní radost. Někdy byla smutná, ale když jsem ji vzala do náruče a poslaly jsme spolu tatínkovi pusu do nebe, přešlo ji to. Teď už podobnou útěchu nepotřebuje tak často, ale pořád funguje.
Předsudek číslo čtyři:děti nemají chodit na pohřeb.Můj muž měl krátký pohřeb v krematoriu a pak následovala smuteční slavnost. Měla jsem pocit, že na fyzický aspekt smrti dcera není připravená, že jí nemůžu říct, že mrtvé tělo tatínka je v té dřevěné bedně a že se spálí na popel.
Vzala jsem ji až na „tatínkovu slavnost“, na kterou se těšila jako na narozeninovou party, převlékla se za princeznu, vybrala si písničku, kterou chce tatínkovi pustit (dost mystickou skladbu od Bowieho), dokonce si přála instalovat diskotékovou blyštivou kouli (v tom jsem jí nevyhověla). Celou oslavu si hrála, jedla dobroty a byla veselá.
Měla jsem pocit, že jsem to vyřešila, ale po čase, když se od dětí dozvěděla, že existují pohřby a hroby, začala se mě ptát, proč neměl tatínek pohřeb. Chtěla ho uspořádat. Pochopila jsem, že byla chyba ji do krematoria nevzít, nenechat ji vidět, jak všichni pláčou předtím, než začnou oslavovat.
Děti toho o světě moc nevědí, ale emoce mají stejné jako dospělí a stejně jako dospělí potřebují katarzi.
Předsudek číslo pět:o smrti a smutných věcech se nemluví.Děti samozřejmě mluví o tom, o čem přemýšlejí, a na dospělých si své představy, obavy a pocity ověřují. Jsou velice citlivé na to, jak lidé reagují na zprávu: „Můj tatínek umřel.
“ Když se na to dospělí netváří tragicky, nebere to tragicky ani dítě. Několik dceřiných kamarádů zpochybnilo tatínka na nebesích, ale nenechala se tím vyvést z míry. Naopak ji nesmírně zaujala idea reinkarnace.
Ráda si představuje, že se tatínek jednou převtělí do jejího děťátka nebo dokonce do jejího manžela. Nic jí nevyvracím.
Ani když jí jakési morbidní dítě barvitě vykládalo, že mrtvé sežerou červi a tím to končí, nepodlehla jsem pokušení to popírat, pouze jsem řekla, že někdo si to myslí, ale ačkoli tělo se pod zemí postupně rozpadne na prach a zbudou jen kosti nebo ho spálí na popel, já osobně si myslím, že duše žije dál a nedá se zničit.
Někdo je pro červy, někdo pro nebe, někdo spoléhá na zážitky klinické smrti, vysvětlení jsou různá, ale skutečností zůstává, že o smrti nevíme nic. Máme jen přítomnost a do jisté míry se sami můžeme rozhodnout, jak ji pojmeme. Jsem ráda, že moje dcera si sama vybrala, jak se na smrt svého otce a snad i smrt obecně bude dívat, a že tu ztrátu neprožívá jako negativní stigma.
Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou – moje dcera mi důvěřuje.
Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly.
Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.
62_R11_2010_s.jpg • Autor: Respekt Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není „strašná“, ani umírání. Realita není nikdy strašná – realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku. Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost.
Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tom složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak, než říkají vžité předsudky.
Bára Kopecká(1970, Kašťáková) pracuje jako režisérka, střihačka, dramaturgyně, scenáristka, publicistka. Vystudovala katedru střihové skladby FAMU, později krátce katedru vedla. Několik let strávila ve Vancouveru, Torontu a New Yorku. Dnes přednáší na FAMU International.
Češi neumí přijmout smrt. Umírají proto v nemocnicích, míní gerontoložka
Je péči o umírající v Česku věnována dostatečná pozornost?Kolegové z oboru paliativní medicíny se snaží o maximum možného i péče v hospicech je kvalitní. Ale to nestačí. Ne každý může nebo si přeje zemřít v hospici. U nás zemře ročně 120 tisíc lidí. Většina si přeje dožít doma, ale málokomu z nás se to podaří. Úmrtí v nemocnici je proto velmi častá situace.
Seriál iDNES.cz II.díl – Proč seriál o Smrti?Stáří a umírání se dříve či později bude týkat každého z nás. Přesto je toto téma ve veřejném prostoru opomíjené ne-li přímo tabuizované. Redakce iDNES.cz vám proto přinese sérii několika článků věnujících se praktickým otázkám souvisejícím se stářím a umíráním v Česku. Nabídneme rozhovor s gerontoložkou, reportáž z hospicu, článek o „adopci“ seniorů či reportáž z domovu seniorů pro přeživší holokaustu.Předchozí díly:Smrt po česku: děláme, že neexistuje, a končíme v nedůstojných podmínkáchPříští díl v pondělí: reportáž z pražského hospicu Štrasburk |
Mnoho starších lidí umírá v sociálních zařízeních různého typu: v domovech pro seniory, v domovech se zvláštním režimem. A tam spíše ubývá zdravotnický personál, přestože se stále zhoršuje stav pacientů.
Často je problematické získat do těchto zařízení lékaře, často tu není dostatek ošetřujícího personálu. Umírajícím není mnohdy možné poskytnout ani základní zdravotní péči, o paliativní péči ani nemluvím.
Proč lidé neumírají doma, když si to přejí? Rodiny se o ně nedokáží postarat?My zřejmě nejsme schopni přijmout otázku konečnosti života. Nejsme k tomu vychováváni jako populace. Odsouváme to někam mimo. Vedeni a vychováni k tomu nejsou ani samotní zdravotníci a lékaři.
Na lékařských fakultách se učí zejména akutní „vítězná“ medicína. Ale se stárnutím populace by se měl klást důraz také na medicínu vyššího věku – na geriatrii. A vzdělávání by se mělo také zaměřit na stavy, kdy už medicína nemůže člověka zachránit.
Kdy člověk potřebuje buď dlouhodobou péči v případě chronického onemocnění a nesoběstačnosti nebo paliativní péči, protože jeho život se chýlí ke konci.
Není dalším důvodem také nezájem rodin přizpůsobit svůj životní styl péči o člověka v poslední fázi života?Veřejnost na péči o umírající není připravená. Ale je to i technicky náročné a vyčerpávající.
U nás je systém propojení zdravotnictví a další pomoci nesmírně těžkopádný. Třeba udělení příspěvku na péči trvá tak dlouho, že umírající zemřou dřív, než se to vyřeší. Pro rodinu je to i emočně nesmírně náročná záležitost.
Zvládnout to bez jakékoli podpory zvenčí je nadlidský úkol. Proto umírající pacienti nakonec většinou končí v nemocnici.
V Gerontologickém centru každý den pracujete se seniory, z nichž mnozí jsou ve velmi pokročilém věku. Mluvíte s nimi o umírání a smrti?Snažíme se mluvit. Ale ne každý o tom chce mluvit.
Umírajícímu člověku se snažíme vysvětlit jeho situaci, čím jsou způsobené příznaky, jak se jeho stav bude dále vyvíjet. Hlavně se od něho chceme dozvědět, co je pro něho důležité.
Je důležité rozhodovat společně s ním a také samozřejmě společně s jeho rodinou, s lidmi, ke kterým má důvěru. Ve většině případů umírajících je důležité léčit bolest.
| MUDr. Iva Holmerová, Ph.D. je předsedkyní České gerontologické společnosti a spoluzakladatelkou České alzheimerovské společnosti. Od roku 1992 pracuje v Gerontologickém centru v Praze 8 – Kobylisích. Zabývá se geriatrií, medicínou stáří, ale i dalšími otázkami, které se stářím, postavením seniorů a rodinných pečujících i službami pro seniory souvisejí. |
Ale měli jsme i pána v terminální (závěrečné, pozn. red.) fázi těžkého degenerativního onemocnění. Věděli jsme, že má bolesti a snažili jsme se mu nabídnout odpovídající léčbu. On ale říkal, že bolest je pro něho snesitelná. Nechtěl opiáty, které by ho utlumily. Chtěl mít jasnou mysl, aby mohl dopsat svoji knihu.
My jsme to respektovali a snažili se léčbu nastavit tak, aby mírnila bolest ale netlumila jej. Dopsal svojí knihu a krátce poté zemřel. Pro jiné lidi je ale zase důležité, aby neměli bolest a aby mohli lépe spát.
I to je třeba respektovat, v dlouhodobé paliativní péči podle mého neexistuje univerzální návod, všechna řešení mají být individuální.
Píšeme závěti o své zahradě i psovi. O smrti ale nepřemýšlíme
Dokáží lidé v poslední fázi života uvažovat o praktických otázkách spojených se smrtí, třeba kde by chtěli zemřít a kdo se o ně postará?Podle našich zkušeností o tom lidé neradi přemýšlejí a také proto bývají často nepřipraveni, když k takové situaci dojde.
Myslíte, že by si člověk tyto otázky měl ujasnit už v dřívějším věku? Aby už dřív přemýšlel, jak budou probíhat jeho poslední dny a týdny před smrtí?Toť otázka. My jsme ochotni a schopni dopředu uvažovat o různých věcech.
Jsme schopni napsat závěť, poslední vůli o své zahradě, o svém domu, o svém psovi. Sami o sobě ale už zpravidla nejsme ochotni uvažovat. Nechceme si připustit, že náš život je konečný a o smrti se nechceme vyjadřovat.
Myslím, že přijetí této skutečnosti je důležité, a že bychom o tom měli přemýšlet.
Ani v diskusních skupinách seniorů jsme se nedobrali nějaké odpovědi. To vychází z toho strašného tabu, že lidé chtějí uvažovat o své budoucnosti, co budou dělat, kde budou žít. Ale už se nechtějí zabývat tím, co bude, až budou nesoběstační, nemocní nebo když budou umírat.
| Paliativní péče je komplexní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.Zdroj: Umirani.cz |
Mnoho lidí si možná myslí, že právě jich se dlouhé a bolestné umírání týkat nebude.Tak také většinou zní odpověď. Když tuto otázku někde klademe, tak lidé zpravidla odpovídají: „Mě se to netýká. Se mnou najednou švihne a bude konec.
“ Spousta lidí si to prostě nechce připustit. Ale je realitou, že žijeme déle. Naděje dožití v Evropě je kolem osmdesátky, ale to zdravé dožití bez nemoci je kolem šedesáti let.
Takže každá čtvrtá žena a každý pátý muž v Evropě bude potřebovat nějakou dlouhodobou péči při chronické nemoci.
Kde v Česku už paliativní péče funguje dobře?V hospicech máme kapacitu tak tří set lůžek, tedy rozhodně ne dostatečnou. Ale nemyslím, že by bylo řešení stavět další hospice a další hospice.
Paliativní péče o nevyléčitelně nemocné by měla fungovat i v nemocnicích, v léčebnách, v pobytových zařízeních, prostě všude tam, kde jsou lidé v terminálních stadiích nevyléčitelných nemocí by za nimi měla paliativní péče jít.
Čím se péče na paliativních odděleních liší od běžné péče o pacienty například v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo na běžných nemocničních odděleních?Součástí paliativní péče je informování pacienta o jeho stavu. Musí se společně dospět k doprovázení člověka jeho závažným terminálním stavem. Měl by být poučený, měl by to nějak reflektovat – přijmout to nebo i nepřijmout.
V nemocnicích se stává to, že lidé jsou ve velmi závažném stavu a lékaři jim řeknou třeba jen „My vás překládáme na jiné oddělení na doléčení.“ Ten člověk je umírající a neví o tom. A neví to ani jeho rodina. Paliativní péči tedy nevidím jako péči jednoho oddělení – ale jako komplexní přístup k pacientovi v poslední fázi, na kterém by se měli podílet všichni, kdo o něj pečují.
Proč mají zdravotníci problém s umírajícími mluvit o jejich stavu?Lékaři a sestry přicházejí do praxe nepřipraveni se s těmito otázkami setkat. Přitom to jsou otázky gigantické – gigantické co se týká významu pro člověka, ale také, co se týká počtu. Je to nějakých 120 tisíc lidí ročně.
Mnozí z nich zemřou v důsledku akutních onemocnění či úrazů. Ale mnoho z nich prochází dlouhou fází umírání, kdy by měli mít adekvátní péči, nikoli jen snahu zachraňovat. Náš systém zdravotnictví není vůbec uspořádaný pro umírající.
Oni tam nějakým způsobem překážejí, kazí nám iluzi o všemocnosti medicíny.
Není problém právě v tom, že zdravotníci se učí zachraňovat vždy a za každou cenu bez ohledu na kvalitu života?Často se vyskytuje snaha zachraňovat tam, kde to je zcela nemístné. Měli jsme například pacientku s demencí, která u nás byla opakovaně hospitalizovaná. Její dcera byla nesmírně pečující. Paní postupně chřadla a její stav se zhoršoval.
Věděli jsme, že onemocnění postupuje a pacientka je v terminální fázi Alzheimerovy choroby, že směřuje ke konci. Zajímavé je, že rodiny, co o pacienta skutečně dlouhodobě pečují, nějakým způsobem vždy vědí, že se blíží konec. Dcera s tím byla smířená a mamince opakovaně slíbila, že jí nechá zemřít doma. Byla velmi poučená a znala ošetřovatelské postupy.
Maminka ale jednoho dne dostala křeče, což při terminální fázi může nastat. Pro laika je to hrozivá situace. Ona si v tu chvíli nevěděla rady a zavolala záchranku, která podle svých předpisů pacientku zavezla do nemocnice. Bylo to ve stavu umírání.
Ty křeče by odezněly a její stav by se postupně dál zhoršoval. V nemocnici paní napojili na všechny přístroje. Ta péče byla strašně nákladná a invazivní, a přitom pacientce přinesla obrovské utrpení.
Dezorientovaná, v cizím prostředí, napojená na přístroje nakonec zemřela.
Zdravotnictví se zkrátka nedokázalo vypořádat s tím, že se jedná o umírající pacientku a ta nakonec zemřela v nemocnici, přestože dcera jí chtěla vzít domů. Je nutné, aby se zdravotníci učili respektovat taky jiné potřeby. Hlavní potřeba totiž nemusí být jen záchrana a léčení. Měli bychom také respektovat člověka jako takového a jeho přání, stav jeho onemocnění.
Paliativní péče není pro lékaře atraktivní. Chtějí zachraňovat
Existuje v Česku nějaká systematická výuka péče o umírající?Ano, vyučuje se geriatrie i paliativní péče, máme dokonce postgraduální obory paliativní medicína i medicína dlouhodobé péče. Struktury jsou nachystané, ale není dostatek poptávky. Je to otázka do značné míry tabuizovaná.
Mladý medik má možnost volby mezi obory, které mu nabízí úžasné technologické možnosti, které dokáží nemocného vrátit do života. Paliativní péče však znamená postupy, které vedou spíš ke zvládání příznaků. To pro ně není atraktivní.
| V rámci speciálu o stáří a umírání jsme pro vás připravili internetovou poradnu. V následujících dnech a týdnech můžete posílat na tento e-mail své dotazy ohledně praktických záležitostí spojených s koncem života ale i otázky psychologického či sociálního rázu. Redakce z nich vybere takové, které se objevují nejčastěji. Tyto dotazy pak na závěr seriálu zodpoví gerontoložka Iva Holmerová. |
Ale tento obor je natolik potřebný, že by se nad tím lékařské fakulty i celá společnost by se měly zamyslet. Měla by vzniknout větší společenská poptávka i lepší finanční kompenzace.
Například dlouhodobá péče je obrovsky podfinancovaná, péče v domácím prostředí je mnohdy nemožná proto, že neexistuje dostatek služeb. Umírání se odehrává za zdmi ústavů a nemocnic. Naše společnost to nechce vidět.
Kdyby ten člověk byl dlouhodobě doma, společnost by to musela vidět. Když je v nemocnici, tak to vidět ani nemusí.
V tomto ohledu zřejmě fungují dobře domácí hospice, v rámci kterých zdravotníci za umírajícími dochází domů.To ano, ale těch je naprosté minimum. Myslím, že jich je v republice asi dvanáct a některé z nich ani nemají smlouvu s pojišťovnou.
Domácí péče by měla zahrnovat i další služby. Umírající člověk potřebuje zdravotní, ošetřovatelskou a psychologickou péči. Je třeba podpořit rodinu, dodat jí nějaké pomůcky, například speciální lůžko.
Myslím si, že největším problémem naší společnosti je právě nedostatek služeb v domácím prostředí.
I za předpokladu, že pacienta doma navštěvuje zdravotník, může rodina bez zdravotnického vzdělání péči o umírajícího zvládnout?To záleží na každém člověku.
V rámci České alzheimrovské společnosti známe spoustu nezdravotníků, rodinných příslušníků, kteří se starají neuvěřitelným způsobem.
Ale jsou také rodiny, které nám přiváží do Gerontologického centra své blízké na rehabilitaci a říkají třeba: „My si je vezmeme zpět domů, až budou moci chodit.“ Jakoby člověk, který už dejme tomu po cévní příhodě chodit nebude moci, neměl své místo doma a v rodině.
Vaše Gerontologické centrum sice neprovozuje domácí hospic, ale také poskytuje péči v domovech pacientů. Jak to probíhá?Díky financování a podpoře městské části Praha 8 existuje Gerontologické centrum už více než dvacet let.
Máme oddělení k doléčení a rehabilitaci, oddělení pro lidi s demencí, denní stacionář a domácí péči. To jsou sestřičky, které jezdí k pacientům domů. Domácí péče je hrazená ze zdravotního pojištění.
Osobní asistence je zase hrazena jako sociální služba.
| „A kde tu nemoc chytí?“ přihlásí se s otázkou zvědavá holčička s brýlemi a čelenkou. S dalšími dětmi právě poslouchá vyprávění o stáří a Alzheimerově chorobě. „Není nakažlivá. Přijde jen tak sama, ale nevíme, co se v mozku a paměti děje,“ odpovídá americká odbornice na tuto chorobu Joyce Simardová, která dětem z pražské mateřské školky Štěpničná právě představuje svou knížku Kouzelný magnetofon.V ní popisuje projevy stárnutí a dětem radí, jak se mají ke svým prarodičům chovat. Ilustrovanou publikaci vydala Česká alzhaimerovská společnost, setkání s autorkou se uskutečnilo 19. června v rámci projektu Plán Alzheimer Praha 8. |
Jaký je zájem o tyto služby?V podstatě stačíme vyhovět poptávce. V lůžkové části se snažíme o rehabilitaci, doléčení a zlepšení stavu pacientů, takže je zpravidla za měsíc propouštíme domů. Stále tak můžeme přijímat nové pacienty. Kapacita domácí péče také odpovídá poptávce, která je ale do značné míry limitovaná systémem zdravotního pojištění.
Paradoxní je, že praktický lékař je pojišťovnou limitován v tom, kolik předepíše domácí péče. Naše kapacita stačí, protože praktičtí lékaři nejsou ochotni předepsat více domácí péče. Raději pošlou pacienty do nemocnice.
Společnost to stojí daleko víc, než kdyby se ty služby organizovaly efektivně s ohledem na skutečné potřeby dlouhodobě nemocných či umírajících.
Starší lidé si často připadají jako přítěž pro svoji rodinu, a tak mnohdy dobrovolně raději dožívají v ústavních zařízeních. Není však to, že se mladí starají o babičku a dědečka určitým způsobem obohacující pro celou rodinu?Já si myslím, že ano.
Jsou rodiny, které ta tradice je taková, že si vzájemně pomáhají napříč generacemi a pečují o sebe. Ale vídáme rodiny, kde jsou na sebe zlí. Nedávno jsme měli případ paní, která chtěla jít domů a bylo to možné.
Přestože měla hodně dětí, tak skončila v sociálním zařízení a rodina se ještě divila, že musí něco platit. Rádi by maminku označili za státní, ať se stát stará.
I smrt může být krásná
V takových rodinách pak pravděpodobně vyrůstá další generace, pro kterou péče o seniory není přirozená.Ano, z toho plynou takové ty frackovité ošklivé vtipy na adresu seniorů. Nemyslím si, že by to bylo proto, že ty děti jsou zlé.
Důvodem je, že nevychováváme děti ke stáří, oni nevidí starší lidi. Děti se bojí starých lidí, protože v některých rodinách se s nimi prakticky nesetkají. Ale myslím, že takových rodin je spíše méně, že je více těch, které se starají.
Pozitivní je, že mezigenerační setkávání, která se organizují, vždy dopadnou dobře. Když se potká dítě a starý člověk, vždy je to dobré. Nějakým způsobem k sobě najdou cestu.
Jen ta střední generace – učitelé, lékaři, sociální pracovníci – asi jsme všichni nějak poznamenaní a podceňujeme to. Roli v tom možná hraje i devastace společnosti, která u nás byla těch padesát let totality.
Existuje podle vás něco jako šťastná smrt? Může člověk umřít spokojený?I ta konečná fáze života v nemoci může být krásná, když je člověk obklopený rodinou, když ho lidé mají rádi. Když o sobě všichni vědí a vzájemně si pomáhají. Důležitý je určitě pocit, že můj život byl k něčemu. V poslední fázi má velký význam také víra.
Poslední dny a týdny
Nebuďte hned aktivní. Nechte na sebe působit ticho a výjimečnost takové situace. Nechte své pocity přicházet a projevit se. Věnujte se tomu, co pokládáte za případné. Můžete rozsvítit svíčky, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy potichu nebo i nahlas, uvařit s přítomnými čaj a posedět, vzpomínat a děkovat.
Někteří by se třeba rádi modlili. Děkujme Bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že milovaný člověk je nyní volný, zbavený svého utrpení. Odpouštějme nebo prosme za odpuštění.
Poslední úkony
Pokud jste sami, může se stát, že vám je nepříjemné osamocení s mrtvým tělem. Nestyďte se někomu zavolat a požádat jej o pomoc – některému z přátel nebo někomu, kdo už se setkal s umíráním a se smrtí. Neváhejte ani tehdy, je-li to uprostřed noci, jistě se setkáte s pochopením. Někdy může být dobré si takovou pomoc domluvit předem.
Kontaktujte potom lékaře, aby vystavil list o prohlídce mrtvého. Pokud je to v noci, můžete klidně počkat do dalšího dne, nejsou žádné lhůty, které by nás zavazovaly a nutily k jakémukoli spěchu. Bývá nejlepší zavolat pak přímo praktickému lékaři zemřelého, který přijde konstatovat smrt. Teprve poté zavolejte pohřební službu, kterou si sami vyberete.
Podrobný návod, jak postupovat při úmrtí v domácnosti
Úprava těla
Někteří lidé mají strach hýbat mrtvým tělem. Není třeba se ničeho bát, zemřelému již neublížíte. V první hodině, před vznikem ztuhlosti, je lehčí mrtvé tělo srovnat. Zacházejte s ním s pozorností a s úctou.
Přitom lze doporučit:
- Po smrti položte zemřelého na záda do vodorovné polohy, bez polštáře nebo jen s malým polštářkem pod hlavou.
- Zavřete opatrně oční víčka, eventuálně položte navlhčený tampónek na asi 1 hodinu na oční víčka.
- Pokud jsou ústa nepřirozeně vpadlá, nasaďte opatrně zase zubní protézy do úst. Zdá-li se vám to příliš násilné nebo nepříjemné, nemusíte to dělat.
- Aby ústa zůstala zavřená, můžete srolovat malý ručník a položit jej pod bradu, někdy jde bradu podvázat obvazem nebo šátkem
Pokud si to přejete, můžete tělo milovaného člověka umýt, a tak se s ním naposledy rozloučit. Buďte si vědomi toho, že konáte spíše obřad než důkladnou hygienu, a konejte tuto očistu klidně a jemně. Někdy dochází ještě k mimovolnému vyprázdnění, a proto je vhodné po umytí dát čistou plenu, která zůstává pod oblečením.
Není nezbytné zvlášť oblékat zemřelého k pohřbu, ale můžeme to učinit, přejeme-li si to. Zvolme takový oděv, který zemřelý rád nosil a který mu padne, nebo takový, jaký by on sám rád měl na sobě. Pokud nemocný během nemoci hodně zhubl a všechno oblečení je mu veliké, nebojme se ho založit pomocí pár stehů nebo jenom zavíracím špendlíkem.
Rozloučení
Upravme pokoj, odstraňme léky a ošetřovatelské pomůcky.
Zapalme svíčky. Můžeme na mrtvé tělo položit čerstvé květiny. Jejich rozvité i uvadlé květy jsou symbolem pomíjivosti viditelných projevů života.
Dopřejme si čas k rozloučení. Posaďme se vedle lůžka a pokusme se vnitřně se uklidnit. Když pozorujeme obličej zemřelého, můžeme sledovat, jak mizí všechno napětí a vyzařuje pokoj. Jestli chceme, mluvme se zemřelým, doprovoďme jej svými myšlenkami na jeho pro nás neviditelné cestě. Nechme vynořit se vzpomínky na společná setkání. Bděme u opuštěného těla.
Zemřelého můžeme ponechat ještě chvíli v bytě, abychom měli čas se rozloučit, nebo aby se mohli rozloučit i přátelé. Pro přátele, kteří bydlí daleko a nemohou přijet rozloučit se osobně, je mnohem hůře pochopitelné, že milovaný člověk zemřel. Zdá se to neskutečné. V takovém případě pomáhá, jestliže zemřelého vyfotografujeme.
Přinese to uklidnění a ujištění, že opravdu zemřel.
Vyrozumějme pohřební službu. Můžeme si ji vybrat a zavolat sami, lze to učinit i nějaký čas před smrtí. Je dobré se seznámit s nabídkou a kvalitou služeb. Pokud zemřel náš blízký v nemocnici a odvezla jej pohřební služba jiná, než kterou si přejeme, máme právo si pohřeb objednat tam, kde chceme.
Volba závisí pouze na nás.
Období smutku
Když pomine zařizování kolem pohřbu, nastane období velké samoty, opuštěnosti, únavy a truchlení.
V tomto období je dobré vyhledat pomoc lidí, kteří takovou zkušeností prošli, nebát se zeptat odborníků, najít vhodnou literaturu.
Někde také existují svépomocné skupiny pozůstalých, kde člověk může reflektovat své truchlení snáz než se svým nejbližším okolím, které nechce svou bolestí zatěžovat.
Lékařka: Umírající mne často překvapí tím, co prožívají těsně před svým odchodem
O umírání, odcházení blízké osoby, o kterou se do posledního okamžiku doma starají, jsme si povídali s lékařkou neziskové organizace Cesta domů Kateřinou Menčíkovou.
V galerii se dozvíte, jak případně sepsat závěť.
Ačkoli dnes jedno za druhým padají nejrůznější společenská nebo sexuální tabu, myšlenky na smrt jako bychom podvědomě vytlačovali na okraj. Čím to podle vás je?
Přemýšlet a mluvit otevřeně o smrti vždycky těžké bylo a těžké to vždy bude. Částečně se na tom podílí skutečnost, že jsme si odvykli tomu, že někdo v naší přítomnosti umírá.
V posledních desetiletích naši blízcí umírají převážně v nemocnici nebo jiné instituci a my se tak trochu tváříme, že smrt do našeho života nepatří.
Pak býváme zaskočeni, šokováni, nepočítáme s tím, že jsme všichni smrtelní a umírání se nás také jednou bude týkat.
Bylo to tak vždy?
Rozhodně ne, dříve bylo normální, že stařenka se stařečkem dožili ve své chalupě a při umírání jim posloužila rodina. Nebylo to žádné tabu a lidé věděli, jak se v takové situaci chovat a co umírající od svého okolí potřebuje.
I rituály okolo pohřbů byly zažité, lidem bylo jasné, jak se v tu chvíli zachovat. Dnes se takto o své nejbližší postará jen malá část z nás.
V situaci, kdy se nás smrt náhle dotýká, si nejsme jisti, jak máme reagovat, o čem s umírajícím mluvit, jak rodinu, která se stará o svého nejbližšího před smrtí, podpořit.
Je možné v umírání najít i cosi, co náš život obohatí?
Zcela určitě. I poslední dny a týdny života jsou časem, který má velkou cenu a důležitost. Ačkoli síly těm lidem ubývají a potřebují od svého okolí pomoci víc a víc, rozhodně tím neztrácejí lidskou důstojnost.
Naopak je to velká příležitost, aby umírající mohl svoje zkušenosti, ke kterým za celý život došel, předat nejbližším a v klidu završit vztahy s okolím, důstojně se rozloučit s blízkými a přáteli. V mých očích pacient tím, že je ležící, a třeba je i inkontinentní, rozhodně nepřichází o svou důstojnost.
Pořád to jsou lidé s bohatým životním příběhem, kteří nám mají co předávat, a byla by škoda to promarnit.
Může nám péče o umírající pomoci lépe se vypořádat s vlastní smrtelností?
Ti, kdo se rozhodnou o své blízké pečovat až do jejich odchodu, mají často strach, jak to zvládnou, jestli to psychicky i fyzicky vydrží, ale většina z nich nám potom říká, že je to obohatilo, protože poznali, že poslední chvíle mohou být jistým způsobem slavnostní a paradoxně i krásné.
Většinou jde o pokojné a klidné okamžiky a pro nejbližší je nesmírně důležité, že mohli být při tom a udělat vše, co bylo v jejich silách.
My jako mobilní hospic se proto snažíme rodiny v tomto úsilí podpořit, poskytnout jim oporu, ujistit je, že když se bude dít něco mimořádného, tak za nimi zdravotník přijede, nastaví medikaci nebo je naučí některé ošetřovatelské postupy.
Velká část naší práce spočívá v tom, že ubezpečujeme rodinu, že to, jak se stará, je záslužné, protože v nemocnici by o jejich blízké nebylo pečováno lépe. Ve fázi, kdy onemocnění je natolik pokročilé, že neexistuje žádná kurativní léčba, která by nemocného byla schopna vyléčit, tak nemocniční zařízení nemají co nabídnout.
Nakolik dokážete vycítit, co se odehrává v mysli člověka v okamžicích těsně před smrtí?
Víme o tom hodně málo. My, kteří jsme tou zkušeností sami neprošli, můžeme jen tušit, hlavně podle toho, co je umírající schopen nebo ochoten nám sdělit.
Myslím si, že jde o zkušenost velice individuální, u každého je to jinak, ale jistá forma rekapitulace zážitků a ohlížení se za životem je zde bezesporu přítomna.
Jsme svědky toho, že nemocný mluví s osobami, které už jsou třeba po smrti, ale byly pro něj důležité, hodně pro něj znamenaly třeba v dětství.
Mám nedávnou zkušenost s umírajícím, jenž už měl pohled upřený do prostoru, nicméně bylo zřejmé, že tam něco vidí, a když se ho jeho dcera zeptala, co vidí, tatínek jí řekl, že vidí hory. A ona se ptala, jestli jsou to Dolomity, kam jezdívali s rodinou, ale on odpověděl: „Ne, to jsou úplně jiné hory, úplně nádherné. Na to ty jsi ještě moc mladá, na to máš čas.“
256 kWh/m²/rok)“,“price“:“5 985 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd82cec4001.09151161.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-2-kk-praha-5-nadrazni-4025639″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej bytu atypický“,“locality“:“Děčín, Tržní“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, 1. patro, umístění v centru, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“4 100 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd80bf0a814.20218526.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-atypicky-decin-trzni-4025637″},{„serverId“:1,“heading“:“Pronájem bytu 3+1″,“locality“:“Pardubice, Bělehradská“,“information“:“osobní vlastnictví, panelová konstrukce, přízemí, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“12 000 Kč /měs.“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd7d9f3ed59.11558159.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/pronajem-bytu-3-1-pardubice-belehradska-4025636″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej bytu 3+1″,“locality“:“Milovice, Topolová“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, 4. patro, umístění v klidné části obce, energetická třída C (83-120 kWh/m²/rok)“,“price“:“informace v RK“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd79e24b4b4.89016874.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-3-1-milovice-topolova-4025635″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej domu“,“locality“:“Velvary, Růžová“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“3 200 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd775b8c825.90274330.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-domu-velvary-ruzova-4025633″},{„serverId“:1,“heading“:“Pronájem bytu 4+1″,“locality“:“Praha 3, Kouřimská“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, 1. patro, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“34 900 Kč /měs.“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd758eb6cd9.81841126.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/pronajem-bytu-4-1-praha-3-kourimska-4025632″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej bytu 4+kk“,“locality“:“Praha 9, Makedonská“,“information“:“družstevní vlastnictví, cihlová konstrukce, 1. patro, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“11 994 508 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd74da30616.51739191.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-bytu-4-kk-praha-9-makedonska-4025631″},{„serverId“:1,“heading“:“Prodej domu“,“locality“:“Černovice, Dobešovská“,“information“:“osobní vlastnictví, umístění v klidné části obce, energetická třída G (>256 kWh/m²/rok)“,“price“:“1 925 000 Kč „,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd7324c54b4.21780022.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/prodej-domu-cernovice-dobesovska-4025630″},{„serverId“:1,“heading“:“Pronájem bytu 2+kk“,“locality“:“Praha 9, K náhonu“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, přízemí, umístění v klidné části obce, energetická třída B (43-82 kWh/m²/rok)“,“price“:“16 000 Kč /měs.“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd71c57fc25.54036445.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/pronajem-bytu-2-kk-praha-9-k-nahonu-4025629″},{„serverId“:1,“heading“:“Pronájem bytu 2+kk“,“locality“:“Plzeň, Poděbradova“,“information“:“osobní vlastnictví, cihlová konstrukce, 6. patro, umístění v centru, energetická třída B (43-82 kWh/m²/rok)“,“price“:“11 500 Kč /měs.“,“imgUrl“:“//media.realcity.cz/files/mobile/12359/img_606cd6fa5eafe2.59342318.jpg“,“detailUrl“:“https://www.realcity.cz/nemovitost/pronajem-bytu-2-kk-plzen-podebradova-4025627″}]}>