Tenhle text vznikl jako okénko do (Ne)výchovné komunikace pro učitele mateřských škol. Stejné strategie ale používají i rodiče. A stejně tak se s dětmi dostávají do slepé uličky věčného opakování, okřikování, zakazování… ve kterém se necítí dobře. Tak ať tu i vy najdete první vodítko, jak to změnit.
Vyšlo v časopise Poradce ředitelky mateřské školy
Jak se s dětmi domluvit (doma i ve školce)
Výchova Nevýchovou
Ondra věčně pošťuchuje ostatní. Anička pláče, sotva vkročí do šatny. Jiříkovi můžete říkat horem dolem, ať na to okno neleze, stejně to zase zkusí. A Matěj dokonce děti kouše. Když dnes a denně zažíváte ve školce tyhle situace, možná nemáte daleko k pocitu, že být s dětmi je především dřina. Sice krásná, ale nesmírně vyčerpávající. Nešlo by to s nimi jinak?
Pojďme tu naťuknout, jak podobné situace s dětmi my učitelé a rodiče nejčastěji řešíme – a k čemu to vede. A jak i malá změna v komunikaci může „udělat divy“.
Nejčastější strategie, které na děti neplatí
Když dítě nespolupracuje nebo „zlobí“, většinou se mu nejdřív snažíme domluvit. Po dobrém vysvětlit, jak se má chovat.
„Madlenko, po chodbě se neběhá. Chodíme pomalu, aby se někomu něco nestalo.“
„Tondo, nemůžeš brát klukům hračky, měli je první. Hraj si s něčím jiným.“
„U jídla nepovídáme. Zamkneme pusinky.“
„Ale nebreč prosim tě, vždyť už jsi veliká holka.“
Proč tedy děti dělají zas a znovu to samé, když jsme jim už stokrát vysvětlili, že tohle dělat nemají?
Potíž všech našich dobře míněných výchovných vět je v tom, že jimi sice říkáme, co se dělá a nedělá, ale neříkáme nic o sobě ani o dítěti – tedy o těch, kteří jsou v celé situaci nejdůležitější. A tak ve skutečnosti, byť to zní možná trochu tvrdě, jen planě moralizujeme (i když třeba velmi laskavě). Říkáme obecná poučení, a nebudujeme vztah.
Na příbězích rodičů i učitelů, kteří začali s Nevýchovným přístupem, je dokonale vidět, že děti mají doslova vrozenou touhu nám dospělým rozumět a chtějí se podílet na společném řešení. Když ale donekonečna vysvětlujeme, moralizujeme a nemluvíme o tom, co vlastně dítě a já v konkrétní situaci potřebujeme, prostor pro spolupráci necháváme zavřený.
Naše stokrát zopakovaná slova už dítě ani nevnímá a chová se dál stejně.
(Anebo začne být naopak podezřele hodné a snaží se za každou cenu vyhovět, což ve skutečnosti není pro život taky žádné terno, přestože to vypadá jako dobrý výsledek výchovného snažení.
Možná si sami vzpomenete na situace, ve kterých jste radši „hodná holka“, i když to ve vás vře – jen aby se šéfová nezlobila a dala vám odměnu.)
Když se vysvětlování míjí účinkem
Když moralizování nezabere, sáhneme většinou k další běžné strategii: příkazům, zákazům a trestům.
„Péťo, oblíkej se, ať nejsi zase poslední. No honem, pospěš si, nebo tu chceš zůstat ve třídě u malátek?“
„Tak Evička půjde poslední, když neumí chvilku počkat, než na ni přijde řada.“
„Fando, ke stolečku. Tak tu holt budeš sedět, když kluky pořád pošťuchuješ.“
„Zavři už tu pusu, Áďo, neslyšelas?“
Možná to pro tuhle chvíli zafunguje. Dítě přestane dělat nežádoucí věc. Problém je v tom, že z naší reakce se nenaučí pro příště nic víc, než že za přestupek je trest. Vlastně to jako problém nevypadá, za přestupek je trest, tak to na světě chodí.
Zákazy, příkazy a tresty jsou ale ve skutečnosti vždycky jen nouzové řešení
Použijeme je obvykle, když už nevíme, jak jinak, a potřebujeme situaci rychle utnout. Ale promeškáme tím příležitost najít s dítětem funkční řešení do budoucna. Utnout dítě (byť někdy prostě nevidíme jinou možnost a musíme honem jednat) bohužel vždycky znamená zavřít vrátka ke spolupráci zas o kousek víc.
Jak místo zákazů dítě pozvat ke spolupráci
Pojďme si to ukázat na dvou příkladech absolventů kurzu Výchova Nevýchovou.
Jeden chlapec ve skupině šestiletých dětí své spolužáky často trápil (strkal je, kreslil jim do výkresů, ukusoval svačiny). Řekla jsem mu, že se v takových situacích necítím dobře, je z toho mnoho křiku, bojím se, že si ublíží, je mi líto, že řešíme šarvátky a nestihneme si hrát.
Řekla jsem taky, že nerozumím tomu, proč to dělá? A řekla jsem, že potřebuji, abychom vytvořili bezpečné prostředí, oslovovali se jménem… Zeptala jsem se ho, zda mi s tím může pomoci, abychom se cítili oba dobře.
On odpověděl, že teda kamaráda zatahá za ruku, pokud s ním bude chtít navázat kontakt. A opravdu, ze zdánlivého zlobení se vynořilo to, že nevěděl, jak navázat kontakt s kamarády. A ataky se umírnily na zatahání za ruku.
… mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. … Já si se synem promluvila (spíš to byl monolog, ještě neumí o všem mluvit). Dost jsem před tím v sobě rozebrala chvíle, kdy kouše, a našla v tom důvod.
Na začátku mého rozhovoru s ním jsem mu řekla, že chápu, proč to dělá, a dala jsem mu pár návrhů na to, jak to dělat jinak.
Těch důvodů ke kousání měl několik, třeba chtěl být první v řadě, tak kousnul kluka před ním, ať uhne. Nebo si bránil hračky.
Ještě právě neumí skvěle mluvit a z obavy, že by mu děti nerozuměly a zdržoval by se zdlouhavým vysvětlováním, prostě kousnul. Bylo to pro něj rychlejší.
Naučili jsme se spolu pár větiček, které zvládne říct. Od té doby žádný problém. I ve školce mi řekli, že vidí změnu.
Možná namítnete, že ve školce při 27 dětech nejde s každým všechno rozebírat, to by se z toho člověk zbláznil… a samozřejmě hraje roli i spolupráce rodičů. Ale často jen malá změna pomůže k velkým výsledkům. A hlavně k porozumění, bez kterého žádná skutečná změna není možná.
Například namísto: „Nemůžeš děti kousat!“ můžete říct:
„Nemůžu tě nechat děti kousat, Péťo, protože je to bolí. Ale chtěla bych tomu rozumět. Všimla jsem si, že koušeš, když se ti něco nelíbí. Je to tak? Podívej, takhle by to šlo jinak. Pomůžeš mi s tím?“
Dát najevo porozumění, mluvit o tom, co potřebuju, a ptát se dítěte, co potřebuje ono, zní v kostce klíč k řešení naprosté většiny problémových situací. Vnesete tím totiž do vztahu s dětmi úplně novou kvalitu, začnete vytvářet důvěru a otevřené konstruktivní prostředí, ve kterém dobré řešení existuje vždycky.
A nemusí to vůbec znamenat mluvit víc, jen jinak.
Ptát se, co by pomohlo
Tenhle přístup nakonec využijete nejen v komunikaci s dětmi, ale i v každodenních situacích s rodiči. Někdy jsou to zdánlivě banality, co s nimi řešíte. Přesto je velký rozdíl, jestli odcházíte oba otrávení, anebo s příjemným pocitem, že si rozumíte.
Pracuji jako učitelka v adaptační třídě pro děti mezi 2 a 3 roky. V první den nástupu do školky jsem u nově příchozích dětí, ale i maminek užila mnohokrát nápady z Nevýchovy.
… Řešili jsme trable se značkou na skříňce, kterou dítě chtělo a nemělo, a maminka měla obavy z toho, že nové zvířátko nezná a nedokáže vyslovit. Tak jsme se spolu bavily, jestli se dítěti líbí nová značka – že prý ano. A tak jsem se maminky ptala, co by potřebovala, co by jí pomohlo – a prý kdyby to zvíře prostě znal, měl s tím něco spojené…
Nabídla jsem mamince, jestli by třeba pomohlo, kdyby na zvířátko znal nějakou básničku, a tak by se naučil i to slovo, jestli by to pak pro ni bylo lepší. S úlevou řekla, že to by se jí líbilo, že to zkusí…
S jakým pocitem maminka odcházela, si umíte představit. Přeji nám všem, rodičům, učitelům a našim dětem, abychom se spolu cítili stejně dobře.
P.S. A někdy prostě jen stačí použít to, co dennodenně vštěpujeme dětem:
Andulka (3,5 roku) na plavání.
Paní učitelka: „Tak a teď, Aňo, vylez na okraj bazénu a jdeme skákat.“
Andulka: „Musíš říct prosím.“
Paní učitelka: „Já jsem tvoje učitelka, a tak nemusím říkat prosím!“
Andulka trochu zaraženě: „Ale každý přece, když se chce domluvit a být laskavý k ostatním, říká prosím.“
Paní učitelka mrk na mě a pak říká: „Aničko, prosím, vylezeš na okraj bazénu, ať můžeme jít skákat do vody?“
Andulka: „No jasně 🙂 Ráda…“
Jestli vás Nevýchovný přístup zaujal, pojďte do něj rovnou víc proniknout, ať ho můžete s dětmi využít v každodenních situacích:
Natočili jsme pro vás celý seriál o komunikaci s dětmi. O tom, proč zlobí, vztekají se, neposlouchají a jak to změnit. Aby už věčné opakování, okřikování ani zakazování nebylo nutné. Abyste s dětmi vybudovali důvěru a spolupráci. Aby vám s nimi bylo dobře. Doma i ve školce.
Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:
Článek pro vás napsala Hanka Havrilcová
Neviditelný spolutvůrce kurzů Nevýchovy. Vystudovala učitelství, vzdělávání dospělých, a učila děti od školky po maturitu, dospělé i kolegy učitele. Dneska se učí od svých dvou dcer. Mámou se stala po třicítce. Pak ji překvapila nemoc. Měsíce uzdravování s 3letým prckem po boku změnily od základů její pohled na výchovu.
V Nevýchově sedí a píše, a co píše, to sedí 🙂
Diskuze Moje děti, tvoje děti, naše děti… jak to funguje?
Tak mě napadlo…jak to funguje v rodinách, kde mají oba dva rodiče ve
vlastní péči svoje dítě z předchozího vztahu a ještě společné ze
současného? Dokáží brát všechny děti stejně? Figurují ve výchově
nějak i bývalí partneři? Jak to vnímají děti? Klidně pište
i anonymně, jsem jenom zvědavá…:-)
Velikost písma:
zkušenost měla moje sestřenka.byl to boj ,ale zvladli to.nebylo to vubec
lehky.ted už je holka od jejiho muže u mamky a všechno s eneskutečně
srovnalo a všichni maji krasny vztah.holka prostě nechtěla byt u taty a
davala to najevo.ten ji nechtěl ztratit a kopal kolem sebe.no a jejich
společny kluk,to je mazec.rozmazlenej neskutečně.ale naštěsti je už velkej
a docela se dava do klidku.
Taky diky bohu tu zkusenost nemam ale par kamaradu kolem me, tak ano a je to
mazec protoze kazdej si uprednostuje ty sve a chce pro ne to nejlepsi a kdyz je
problem, tak to dite rekne tomu jednomu: ty mi nemas co poroucet – nejses muj
tata/mama
Mangelovo kamarad ma s pritelkyni co byl 10 let tak 5ti letou holciku ale ona
ma z predchozi vztahu 11cti letou holku a dokud byla mala, tak to slo az ta
ulety typu jak jsem psala vejš ale ted je v puberte a jak se ji snazil kárat
aby nekourila a netajala se s ruznejma indoviduama aby se ucila a doma
uklizela, tak se mu pomstila a to itm, ze rekla mame, ze ji obtezoval takze ta
se s nim rozesla, sbalila kufry a nekde zivori na podnajmu s dvouma detma a on chudak timpadem prichazi i o to sve co
s nima a je to tezky pro nej a moc
A dalsimu kamaradovi se stalo to, ze se nedavno ozenil, maji rocni holcicku
a chodili spolu cca 6 let a vse cajk no jo ale z niceho nic se mu ozvala
bejvalka, ze s nim ma dite a privedla mu ji ukazat – zazvonila u nich za
dverma a ze by rada penize takze šok pac vubec netusil, ze nejaky dite jeste ma a co
ted no takze testy DNA a pokud se to
potvrdi tak bude mit o jedno dite navic, ktery asi urcite taky uce chtit do
pece pokud to pujde no a chudak ta jeho mangelka to musi byt mazec pro
ni
Rozdíly také nehodláme dělat.
- k tomu společně: 2 holky
- Rozdíly nedělají ani náhodou, všechny děti berou nastejno a i přes
ten počet potomků je u nich vždy čisto, pohoda a plno smíchu, ráda k nim
chodím
A další příklad: kamarád ovdověl po autonehodě a zůstal mu syn. Jeho
nynější žena byla taky vdova s klukem a holčinou. Nějak to mezi nima
zajiskřilo a ještě přibyl společný potomek…
Ale příjmení mají stejné, on ty její dvě děti adoptoval
A takových případů mám kolem sebe plno
A když se nad nima tak zamyslím, funguje to jen těm, kteří neřeší
„moje – tvoje – naše“ Taky mám nevlastního taťku a nikdy bych ho
nevymněnila za jiného… ten pokrevní mně ani nezná (nikdy nechtěl), ale
ten můj nevlastní by mi přiběhl na pomoc třeba o půlnoci, až jeho
pokrevní dcera (moje sestra) kolikrát v dětství žárlila přitom ji miluje odjakživa strašně moc, jen
jí chvilku trvalo, než pochopila, že táta nás má rád obě
já měla bývalého přítele který v takové rodině vyrůstal. Moje,
tvoje, naše děti. Mamka měla dvě děti základní třídy přítel měl
holčičku 1.5 a pak si spolu pořídili klučíka.
A vše skvěle klapalo
i s přítelem si ty starší děti rozuměli dost dobře prostě kámoši a
pomáhal jim a nahrazoval otce. Ale je fakt že se do jejich vztahu jejich ex
nemontovali prostě zmizeli jak pára nad hrncem.
Tak tím to asi měli
jednoduší a lehčí všichni.
Ahoj,přidám svůj názor,zažila jsem,tvoje děti a naše. Manžel dostal
během našeho soužití dceru do péče,spolu máme 2 děti,já
z předchozího manželství jsem děti neměla.
Dnes už jeho dcera dospělá,bydlí sama,ale já na to moc dobré vzpomínky
nemám,přesně jak tady někdo psal,i když byla cca o 10 a 17 let starší
než naše společné děti,pořád se k ní choval jak k malýmu děcku,měl
potřebu jí pořád něco kupovat,platit,vynahrazovat,co jsem jí řekla
já,všechno bylo špatně,dost často mi předhazoval,že se k ní chovám tak
nebo onak(chovala jsem se k ní normálně,holka v pobertě snad může dojít
nakoupit,čí vytřít kuchyn)
No,už je to pryč,ale za mě teda,kdybych do toho měla jít podruhé
,ta NE!!!
.
Příspěvek upraven
28.02.17 v 14:22
@Zuzka1973
píše:
Zkušenost mám
S exem jsme měli naše dvě děti + jeho dceru z prvního manželství. (Tedy
ne v jeho péči, ale byla u nás HODNĚ často). A rozdíly jsme nedělali,
holka je skvělá, je jí dávno přes dvacet a ač s jejím tátou už nejsme,
pořád si píšeme a navštěvujeme se.
Nyní mám přítele, sice bezdětného, ale mimčo plánujem (jen se nějak
pořád nedaří)
- Rozdíly také nehodláme dělat.
- Ale nejblíže tvému dotazu je prípad mé kámošky, kterou v tomto velice
obdivuju:
Má 3 děti svoje, její manžel také 3 ve vlastní péči (jeho bývalka je
sestra té kamarádky a děcek se vzdala) A společně se jim narodila
dvojčata
Takže mají:
ona – 2 holky + kluk
on: 2 kluci + holka - k tomu společně: 2 holky
- Rozdíly nedělají ani náhodou, všechny děti berou nastejno a i přes
ten počet potomků je u nich vždy čisto, pohoda a plno smíchu, ráda k nim
chodím
A další příklad: kamarád ovdověl po autonehodě a zůstal mu syn. Jeho
nynější žena byla taky vdova s klukem a holčinou. Nějak to mezi nima
zajiskřilo a ještě přibyl společný potomek…
Ale příjmení mají stejné, on ty její dvě děti adoptoval
A takových případů mám kolem sebe plno
A když se nad nima tak zamyslím, funguje to jen těm, kteří neřeší
„moje – tvoje – naše“ Taky mám nevlastního taťku a nikdy bych ho
nevymněnila za jiného… ten pokrevní mně ani nezná (nikdy nechtěl), ale
ten můj nevlastní by mi přiběhl na pomoc třeba o půlnoci, až jeho
pokrevní dcera (moje sestra) kolikrát v dětství žárlila přitom ji miluje odjakživa strašně moc, jen
jí chvilku trvalo, než pochopila, že táta nás má rád obě
to je tak krásně napsany až mam husí kuži.tak by to mělo byt
@mucinka2 píše:
to je tak krásně napsany až mam husí kuži.tak by to mělo byt
Copak napsaný… Ale když to znám na vlastní oči, tak je fakt
musím obdivovat… O tom kámošovi (vdovec po autonehodě) jsem dokonce
zkusila napsat román ) Jo, má docela úspěch
Step by step po česku aneb patchworková rodina
Seriál Krok za krokem se u nás začal vysílat v devadesátých letech a kupodivu jsou jeho reprízy koukatelné dodnes. Mix dobré zábavy a poučení v příjemném poměru nám dává nahlédnout do jedné velké rodiny, která to vznikla až na druhý pokus.
Seriál Krok za krokem se u nás začal vysílat v devadesátých letech a kupodivu jsou jeho reprízy koukatelné dodnes. Mix dobré zábavy a poučení v příjemném poměru nám dává nahlédnout do svérázné domácnosti, kde se sžívají členové jedné velké nové rodiny.
Když jsme seriál sledovali jako děti a obkoukávali nápady dětských hrdinů, asi nás ani ve snu nenapadlo, jak čas rychle uteče… A že nám za pár let může přinést naopak situace, které v rodinné televizní sáze zažívali sympatičtí rodiče Carol Fosterová a Frank Lambert.
Ono totiž není vůbec snadné (a tak úsměvné jak seriál často líčil) dát dohromady děti ze dvou původních rodin. Své o tom ví čtenářka Kateřina, která právě řeší podobný problém. A prý si velmi často vzpomene na své oblíbené hrdiny a s povzdechem si pomyslí:
- „Co by tak asi udělala krásná Carol?“
Přečtěte si její příběh a posuďte, jak to zvládá.
„Před třemi roky jsem se rozvedla s manželem, který nebyl schopný uživit naši početnou rodinu, kterou si tak přál. Dvě holčičky a ani nakonec vysněný chlapec ho nepřinutil k tomu, aby si našel nějakou stabilní práci.
Místo aktivního hledání ke konci už jen vysedával na gauči, řval na děti a nadával na bývalé zaměstnavatele, kteří prý dostatečně neoceňovali jeho schopnosti,“ začíná své vyprávění pětatřicetiletá bruneta, která se sice blonďaté Carol ze seriálu Step by step nepodobá ani trochu, ale dovede si teď živě představit scénky, kterým se kdysi jako dítě jen smála….
Měla štěstí v neštěstí. Už rok po rozvodu natrefila na inzerát na příjemného muže, který se – dle jejích slov – nebál tak jako většina jeho předchůdců ženy se třemi dětmi. Naopak. Vypadalo to, že ho nová početná rodina docela baví. Sám měl z prvního vztahu dvě děti a na Katku zapůsobilo, jak často a dobře se o ně stará.
- Představa, že budou všichni společně jezdit na výlety, ji naplnila novou nadějí. Jenže narazili.
Nejmladší syn, miláček bývalého muže, jednoznačně dával najevo, že kromě svého tatínka jiného muže, který by získal jeho srdce, na světě není. Byl příliš malý, než aby si pamatoval peklo doma, a spíš mu utkvělo v paměti, že sedával tátovi na klíně a že s ním často kopal do míče na dvorku za domem.
Jakmile to bylo možné, začal rezolutně prosazovat, že chce být s tátou. „Je těžké vidět, že vaše dítě má jednoznačně raději člověka, kterého byste chtěla už navždy vymazat ze svého života. Musím se moc snažit, abych na syna nebyla naštvaná, protože jsem naštvaná na svého bývalého muže,“ říká na rovinu Katka.
Prostřední dítko, zádumčivá Veronika, se uzavřela do svého světa. Rozpad rodiny vnímala velmi tragicky a v podstatě se nebavila s nikým. Sabotovala veškeré snahy o propojení rodin a na nové děti od Katčina přítele strašně žárlila.
„Mám-li být upřímná, asi jsem ze začátku dost chybovala,“ přiznává Katka. „Ve snaze udržet si slibného chlapa, jsem možná dokonce upřednostňovala jeho děti. Hlídala je, kdykoliv potřeboval, a byla schopna narušit třeba i náš dlouho naplánovaný program s mými dětmi, jen abych mu vyhověla. Byla to chyba, kterou asi nikdy nenapravím“.
Nejstarší holčička si naopak nového přítele své matky oblíbila. Ačkoliv po rozvodu prohlásila, že ona se nikdy nechce zamilovat, aby jí nikdo nemohl takto ublížit, a prožila si také těžší – až depresivní chvíle, které Katku děsily, nyní radostně vítá všechny společné chvíle.
Nevadí jí ani noví „sourozenci“ a má dokonce tendenci říkat novému členu rodiny TÁTO. „Když jsem to slyšela poprvé, až mě to zaskočilo,“ vypráví Katka.
„Svého skutečného otce ovšem doslova nenávidí a nechce s ním ani na víkendy, kdy má děti mít na starosti bývalý manžel.
Ten z toho pochopitelně obviňuje mě,“ krčí bezradně rameny žena, která navíc musí řešit i to, jak ji přijmou děti jejího přítele.
„Není to žádná sláva,“ konstatuje. „U nás bylo zvykem, že jsem hlava rodiny já. Musela jsem, když manžel nebyl schopný nejen pracovat, ale vlastně ani nic zařídit. Bydlení, dovolené, vše bylo v mé režii a jen díky mým schopnostem se o vše postarat.
S tím samozřejmě souviselo i to, že mě všichni poslouchali a dělali přesně, co řeknu. Jenže přítelovy holky mě neberou. Když je hlídám, vidím ten vzdor.
Na to nejsem zvyklá a musím se strašně ovládat, aby ze mě časem nebyla macecha jako pohádkách,“ pokouší se na závěr o žert Kateřina.
Přečtěte si také
Moje děti, tvoje děti a možná i naše děti. S jakými problémy musíte počítat?
Podle statistik nejen u nás, ale i v Evropě, žije každé desáté dítě v nové rodině, kde je pouze jeden rodič jejich vlastní. Často tam žijí s nevlastními sourozenci, nebo se s nimi setkávají v rámci různých programů a dohod rozvedených rodičů o víkendech, prázdninách či svátcích.
Společné soužití takové rodiny není zpočátku vůbec jednoduché.
Pojem “sešívané rodiny” vznikl z anglického patchwork. Určitě znáte přehozy, které jsou vyrobené metodou sešívání různých pestrých čtverců látek. A takhle sešívaná bývá i dnešní rodina.
Při soužití sešívané rodiny je cílem dospělých nastolit určité standardy výchovy tak, aby na sebe děti nežárlily a platily pro ně stejná pravidla hry. Realizace však bývá složitá. Bránit v tom mohou minulí partneři i dospělejší děti, které se ještě nevyrovnaly s traumatem rozvodu.
Protože sžít se, shodnout se na chodu domácnosti a začít uplatňovat stejná pravidla u všech dětí i dospělých žijících společně pod jednou střechou není vůbec jednoduché.
Čím mladší děti, tím lépe. Kladem je vyřešený minulý vztah
Mladší děti se přirozeně lépe přizpůsobují změnám. A tou může být jak stěhování, tak začlenění do nové rodiny, kde mohou mimo něj být ještě další noví sourozenci. Největší výhodou je, pokud druhý rodič má již také svého nového partnera a když mají bývalí manželé korektní vztahy.
Tvrzení o tom, jak se z lidí obratem po rozvodu stanou nejlepší přátelé, je spíše romantickou představou. Stačí však, když se lidé k sobě v zájmu společného postupu ve výchově dětí dokážou slušně chovat. Neurážejí se, nepomlouvají se před dětmi. Naopak, potvrdí i rozhodnutí druhého rodiče.
Děti si nevybírají. Nenuťte je a netrestejte
Děti si většinou nemohou vybrat, zda budou s vaším novým partnerem žít nebo ne. I když seznámení probíhá postupně, konečné rozhodnutí o společném soužití patří dospělým. Děti se musí přizpůsobit, ovšem vy tomu můžete velmi pomoci.
Zpočátku se držte zpátky a nesnažte se dítě svého partnera nadměrně řídit nebo ho nutit k tomu, jak se k vám má chovat. Výkřiky typu „Nejsi moje matka, tak mi nemáš co přikazovat,“ mohou být jasnou reakcí.
Musíte si uvědomit, že dítě neútočí přímo na vás. Každé přirozeně chce, aby se jeho rodiče nikdy nerozešli. Z rozpadu manželství může být nešťastné.
A vinit za to nového partnera jednoho z rodičů je nejsnazším emocionálním řešením.
Dohodněte se hned zpočátku na základních pravidlech fungování domácnosti. Kdo co udělá, kdo za co zodpovídá, kdo bude koho kde vyzvedávat. A kdo bude koho poslouchat. Snažte se být optimistická, ale realistka. A buďte připravena hasit mnoho konfliktů.
Střídání domácností. Stejná láska všem?
Děti si musí zvyknout, že jim “velí” více dospělých. Je to pro ně opravdu složité. Navíc v každé domácnosti mohou být trochu jinak nastavená pravidla. Někde se stoluje společně v jídelně, jinde se jí třeba u televize nebo v posteli.
Počítač, tablet v jedné domácnosti povolen, v druhé omezen. Odborníci přesto konstatují, že pokud se dítě naučí při střídání domácností respektovat pravidla jednotlivých rodin, budu lépe vybaveno do dospělého života.
Bude se umět o sebe dobře postarat, dohodnout se, prosadit se.
Je pochopitelné, že vaše vlastní dítě ve vás vyvolává jiné reakce, než dítě vašeho partnera. Nemáte se za co stydět. Je to normální. A není ve vaší moci ani ovlivnit, jak bude přistupovat k vám. Chce-li se mazlit, mazlete se s ním. Drží-li si odstup, nevnucujte se. Snažte se postupovat přátelsky.
Zpočátku alespoň najít společný zájem, o kterém si můžete popovídat nebo ho sdílet. Hlavně se nesnažte dítě jakkoli uplácet či pomlouvat jeho biologického rodiče. Taková komunikace patří pouze dospělým. Dítě ho miluje a nepochopí vaše pomluvy, ani pokud by to byl zločinec. Přijde na to samo, až dospěje.
Nezapomeňte na svůj nový vztah
Problémy s vytvořením harmonické sešívané rodiny mohou být náročné. Může se vám stát, že vám snaha, aby se všechny děti i váš nový partner cítili dobře, přeroste přes hlavu. Ponoříte se natolik do uspokojování potřeb druhých, že zapomenete hýčkat si své partnerské vztahy.
„Upozadění partnerského vztahu v zájmu dětí a rodiny je jednou z chyb, která může vést k tomu, že se i nový partnerský vztah jednou rozpadne,“ konstatuje psycholožka Kamila Petrovská.
Nejedno takové manželství se rozchází, když děti dospějí a najdou si svou životní cestu. A právě proto nezapomínejte stále pěstovat svůj vzájemný vztah. Děti totiž odejdou, ale vy byste měli zůstat a užívat si společné chvíle.
Ne odejít ze vztahu frustrována, že jste vychovala svoje i cizí děti, a nakonec jste zůstala sama.
Příběh Jany (44): „Patchworková“ alias sešívaná rodina
datum: 26. 5. 2019 0:03 autor: podle příběhu Jany H. napsala Lada Sychrovská
Pomoc! Moje děti a tvoje děti bijí naše děti. To je snad trochu nadnesená věta, společný život a výchova potomků z „různých hnízd“ vyžaduje velkou diplomacii a pevné nervy. Rodin, kde je (pouze) jedna maminka, jeden tatínek a dvě děti, dnes rapidně ubývá.
„Nahraj!“ mával rukama a vyskakoval do výšky Honzík. „Bacha,“ prosvištěl těsně kolem něj Tomáš, šťouchnul do syna loktem a ten se kácel k zemi. „Postřeh,“ hvízdl směrem k bráchovi Jakubovi a míč směřoval přímo na něj. Čutali si spolu a Honzu přehlíželi jako vzduch.
Kousla jsem se do rtu, abych na ně hned nevystartovala. Ty tři „skorobratry“ jsem pozorovala z okna a už po několikáté si v duchu vyčítala svoji unáhlenost. „Možná jsem udělala děsnou chybu!“ hučelo mi v hlavě jako roj divokých včel.
Starostlivý taťka
Za zavřenými víčky jsem si pustila film mé zásadní životní křižovatky. Šest let jsem byla matka samoživitelka, což je dnes naprosto normální. Sem tam se nějaká ta mužská duše vedle mě objevila, abych byla přesnější, tedy spíš tělo. Pánové by mě brali, ale Honzík pro ně představoval „nekomfortní“ přidanou hodnotu. Tak jsem měla jasno, to raději nic!
Pracuji jako sestra u dětského doktora a v zimě míváme doslova narvanou čekárnu smrkajících, kašlajících a kňourajících dítek. „Tome,“ hladil horečkou zpocené vlasy chlapce v čekárně jeho otec.
U jeho nohou na zemi seděl druhý klučina Jakub. V místnosti plné maminek, se tenhle starostlivý taťka se svými dvěma ratolestmi, objevoval poměrně často.
„Mám doma podobného raubíře,“ povídala jsem si vždycky s tím zdravějším, zatímco doktor prohlížel maroda.
Hra na rodinu
„To je pro vás,“ podával mi otec devítiletých dvojčat tabulku čokolády, „s dětmi si tak rozumíte.“ „To je moje… (práce),“ chtěla jsem říct, ale nenechal mě domluvit. „Šla byste s námi někdy do zoo?“ sklopil oči. Mile dodal: „Do vinárny to, ehmm,“ chytil kluky kolem ramen, „kvůli nim nejde.“
A tak jsme šli. Honzík se mě držel jako klíště, Otovi kluci běhali kolem jako utržení z řetězu. Dozvěděla jsem se, že jeho žena zemřela na rakovinu a on je takový jejich „tátamáma“. Přiznávám, obdivovala jsem ho. Na Honzíka jeho otec neplatil ani alimenty, a tenhle chlap…
Nevím, jestli jsme i trochu randili nebo si hlavně hráli na rodinu, ale za necelý rok už jsme bydleli všichni čtyři pod jednou střechou. Zdálo se to být fajn, až na ty děti.
Honzík pod plachtou
Tom s Kubou byli jedno tělo, jedna duše a o tři roky mladší Honza jen vetřelec. Nebrali ho. O co víc škemral, žadonil, běhal za nimi jako pejsek, o to víc ho ignorovali.
„Oto, končím, já to takhle nechci,“ stěžovala jsem si příteli. „To se podá, Jani,“ držel mě za ruku, „věř mi. Cloumá s nimi začínající puberta.
Chápu tě, ale prosím, vydrž,“ zadíval se na i Honzu sedícího v koutě, „vydržte.“
Byly to snad nejkrutější měsíce až do doby, kdy… „Brácha je v nemocnici,“ přilítl uříceně s očima navrch hlavy Tomáš. „Kuba?“ lekl se Ota. „Né, Honza, a vlastně…,“ mačkal nervózně pěsti Tom.
„Co jste mu zase provedli. Vy dva…,“ vytryskly mi slzy. Naskočili jsme s Otou a Tomem do auta ujížděli na pohotovost. Honza ležel na lehátku. Nahý, přikrytý jen prostěradlem, připojený na kapačku. Kuba seděl vedle na židličce, ze šatů mu kapala voda. Na oku mu vykvétal monokl a třásl se jako osika. „C… co,“ víc jsem nevykoktala.
„Dyk“ by se brácha utopil
„Jani, bude v pořádku,“ mluvil ke mně doktor od nás z nemocnice, který měl službu. „Tvůj mladej spadl z prolomené lávky do řeky. Nebýt tadyhle záchranáře…,“ to už svlékal a ošetřoval Kubu. „Určitě ho tam napřed strčil,“ bylo první, co mě v té chvíli napadlo.
„Když přijela ‚rychlá‘, kterou zavolal Tom, už byli oba na břehu. Svědci potvrdili, že prý ten druhý nezaváhal ani vteřinu. Skočil za tím mrňousem okamžitě. Malý zazmatkoval, chvílemi byli pod hladinou oba. (Tak odtud byly ty Kubovy modřiny.
Topící se má prý obrovskou sílu.)
Myslela jsem, že Ota samým štěstím Kubu umačká: „Ty můj hrdino.“ „Hé…pčík, pčík,“ rozkýchal se Kuba. „Normálka. Dyk by se brácha utopil. Je to mrně, neumí plavat.“ Teď už se roztrhla hráz slz i mně. Slyšela jsem dobře? Říkal Honzíkovi BRÁCHA?
Honzu si nechali v nemocnici přes noc. Ráno jsme pro něj jeli všichni. Můj zlatý rarášek seděl na posteli. „Pinďo, koho bychom bez tebe zlobili?“ spustili Tom s Kubou dvojhlasně. „Čeká tě pořádná lekce plavání.“
To vše se odehrálo před pěti lety. Dnes se jednak jmenujeme všichni stejně, ale hlavně… Moji tři kluci jsou ochránci naší čtyřleté Nelinky.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na [email protected]. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Poradna: Když nevlastní dospívající syn rozvrací rodinu
Dospívání je velmi složité období.
Foto: Profimedia.cz
| Dobrý den, mám 15letého nevlastního syna, který nám doslova rozvrací rodinu. Vůbec si s ním nevíme rady. Jeho otec a jeho babička úspěšně podnikají, tudíž mu koupí vše, co si jen přeje, a nejedná se o zrovna levné věci. Syn je arogantní, drzý a nám s partnerkou dělá jen samé naschvály. Hází odpadky ze sladkostí pod svůj stůl a pod svou postel. Dojí a nechá nádobí na stole a odejde. Je arogantní a nervní.Neumí prohrávat, málem mne utopil v bazénu, jen proto, že jsem vytáhl rychleji potápěčské brýle ze dna. Bije svého mladšího bratra. Když jsme třeba na dovolené, tak musím být ve střehu, aby mladšímu nic neudělal.Nejsem jeho otec, ale nikdy jsem nezažil, aby syn pomlouval svoji mámu. Žena pracuje na zkrácený úvazek a věnuje se svým třem dětem. Jejich otec bydlí pár metrů od nás. S dětmi manipuluje a děti si dělají, co chtějí. Nepomáhají ženě, na vše je sama, protože já bohužel jezdím s kamionem. Vracím se domů a žena je zničená, čím dál tím víc. Kde se posadí, tam usne. Nevím, zkoušel jsem děti motivovat, ale s nima to nejde ani po dobrém, ani po zlém. Teď nám hrozí s ženou rozchod, protože 15letý rozhádal mne a ženu. Žena ho omlouvá pubertou, ale kluk je drzý a dovoluje si na všechny. |
Vážím si toho, že se snažíte řešit vztah s partnerkou i nevlastním synem a hledáte informace. Vaše situace, kdy dospívající kluk vstupuje konfliktně do partnerského vztahu, je častá.
Nevím, jak máte s partnerkou domluveno, jaké je vaše místo v rodině, co je náplní vaší role ve vztahu k dětem. Je domluveno, že i vy budete v případě nutnosti vstupovat do výchovných situací s dětmi? Bylo by užitečné si to s partnerkou domluvit a dětem oznámit.
Není užitečné vše omlouvat pubertou, i když je to výjimečné období. Bude pro vás jednodušší udržet vaše hranice a v případě situace, když si na vás bude chlapec „dovolovat”, rázně nastavíte hranici.
Zároveň předejdete situaci, kdy si nejstarší „problematický” teenager neodpustí poznámku: „Nevychovávej mě, ty nejsi můj otec”.
Máte se v tu chvíli o co opřít: „Nejsem tvůj otec, ale s mámou jsme se domluvili, že řeknu svůj výchovný názor.”
Jak lépe komunikovat se svými teenageryDěti
S 15letým puberťákem je hodně složité vycházet. Sám se zmítá v tom, co by chtěl, proč tady je. Pravidla dodržovat nechce, a přitom je bytostně potřebuje pro své bezpečí. O to náročnější je, když se biologičtí rodiče a babička neshodnou, jakého člověka vlastně chtějí vychovat. Jeden rozmazluje a druhý chce, aby pomáhal.
Je jasné, co si teenager vybere. Vždycky je jednodušší vzít si z talíře upečený koláč než se o něj prací zasloužit. V tom se mu nedá nic vyčítat.
Vaše partnerka, pokud chce něco jinak a záleží jí, aby i váš partnerský vztah fungoval, tak se o sebe začne starat. S dětmi se domluví, že i ona potřebuje od nich spoluúčast na domácnosti a dá jim možnost si vybrat, kdo s čím přispěje.
Může dopředu sepsat vše, co se v domácnosti dělá a každý si vytáhne alespoň dva úkoly, které budou jeho. Vytvoří i pravidlo, kdy, kdo a co udělá a hlavně, co bude, když to neudělá. Potom už bude důsledně dohlížet na dodržování.
Jak rodiče manipulují s dospívajícími dětmiDěti
Když budou děti říkat, že u táty nic nemusí, jejich máma v klidu odpoví, že to je v pořádku, u táty mají jiná pravidla. Je vysoký předpoklad, že nejstarší syn začne postupně více vyhledávat biologického otce a je dobře, že žije blízko. Jaká je možnost, aby u něj bydlel a více mu pomohl zvládnout jeho dospívání?
Zároveň i vy máte co nabídnout. Vykonáváte nelehkou práci řidiče kamionu. Můžete dětem o své práci povídat, co je na ní nejtěžší, co vás baví, popřípadě je svézt.
Patnáctiletý kluk touží po tom, aby se k němu ostatní chovali jako k dospělému, a to se vám může dařit, protože chlapci můžete říkat věci na rovinu bez emocí. Pochvalte, oceňte za maličkosti, třeba v okamžiku, když si něčeho všimnete, co umí a dělá. Určitě drobnosti najdete.
Poradna: Sourozenecké hádky v dospíváníDěti
Ne vždy na sourozence útočí, určitě umí pomoct, zastat se. Když na vaši žádost něco udělá – přinese, nachystá, usměje se, povídá. Staňte se takovým „hledačem” okamžiků, kdy se chlapec chová přijatelně.
Uvidíte, jak se po drobných krůčcích váš vztah začne měnit. Teenager bude vyhledávat takové lidi, u kterých bude cítit alespoň trochu respekt.
Dobrým průvodcem, jak fungovat v rodině s dětmi partnerky, vám může být kniha Moje děti, tvoje děti, naše šťastná rodina, kterou jsme s kolegyní vydaly. Věřím, že se vám podaří se s partnerkou a dětmi domluvit na pravidlech a nebude potřeba vztah ukončit, naopak se vám podaří jej budovat.