Novelizace zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přinesla do oblasti zdravotnictví doslova revoluční změnu. Máte jasno v tom, jak si zákon vyložit? Víte, za které trestné činy může nést nemocnice zodpovědnost? A jak se tomuto riziku vyhnout? To nejdůležitější o novele zákona vysvětluje MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, Ph.D.
Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (zákon č. 418/2011 Sb.
), který upravuje podmínky trestní odpovědnosti právnických osob, tresty a ochranná opatření, jež lze za spáchání stanovených trestných činů právnickým osobám uložit, a rovněž i postup v trestním řízení vedeném proti právnickým osobám, nabyl účinnosti již 1.
ledna 2012. Rozsah trestní odpovědnosti byl tímto zákonem vymezen taxativním pozitivním výčtem trestných činů, kterých se může právnická osoba dopustit.
Mezi těmito trestnými činy nebyly – až na výjimky – uvedeny trestné činy, kterých by se mohl dopustit poskytovatel zdravotních služeb v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče.
Novelou tohoto zákona (č. 183/2016 Sb.) došlo ale s účinností ke dni 1. prosince 2016 k zásadní změně koncepce vymezení trestných činů, za které může být právnická osoba trestně odpovědná, a to výčtem negativním.
Právnické osoby tak mohou být trestně odpovědné za všechny trestné činy s výjimkou těch, o kterých tak stanoví zákon (např. zabití, vražda novorozeného dítěte matkou, účast na sebevraždě).
Výčet trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, se tak masivně rozšířil a citelně se dotýká i poskytování zdravotních služeb.
Pro oblast zdravotnictví se jedná o „revoluční“ změnu, neboť vůči poskytovatelům zdravotních služeb, jakožto právnickým osobám, nikdy v právním prostředí České republiky nebyla trestní odpovědnost dovozována.
Revoluční změna spočívá i ve výčtu trestných činů, za které poskytovatelé zdravotních služeb odpovídají, a to na většinu trestných činů proti životu a zdraví spáchaných i z nedbalosti (např. usmrcení, těžké ublížení na zdraví, ublížení na zdraví, neposkytnutí pomoci), ale i za trestné činy, jejichž objektem není život a zdraví (např.
zbavení či omezení osobní svobody, neoprávněné nakládání s osobními údaji, padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu).
Nová právní úprava zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dopadá na všechny druhy poskytovatelů zdravotních služeb (dále jen „poskytovatel“), kteří mají charakter právnické osoby.
Pro vyvození této odpovědnosti tak není rozhodující, zda se jedná o poskytovatele zdravotních služeb zřizovaného státem (např. fakultní nemocnice), územně samosprávnými celky (např. krajské nemocnice) či zařízení provozovaná jinými „soukromými“ poskytovateli zdravotních služeb (např.
církev, nadace, obchodní společnosti). Trestní odpovědnost právnické osoby také přechází na všechny její právní nástupce!
Právnická osoba jako celek nemá vlastní vůli, nemůže podle ní jednat a navenek ji projevovat. Právnickou osobu tak zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.
V českém trestním právu je trestní odpovědnost založena na principu odpovědnosti za zavinění, které představuje jeden ze znaků definice trestného činu. Tento princip musí být zachován rovněž vůči trestní odpovědnosti právnických osob.
Sama právnická osoba však trestný čin nespáchá, nýbrž se jí za určitých podmínek „přičítá“, a její zavinění je tak zásadně odvozováno od zavinění fyzické osoby.
Pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby – a tedy i samotného poskytovatele – je třeba prokázat, že trestný čin byl spáchán fyzickou osobou, která jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti, a zároveň, že ze strany orgánů právnické osoby došlo k nečinnosti, ačkoliv činné být měly. Právnická osoba odpovídá v podstatě za nezvládnutá rizika z provozování zdravotnického zařízení, zanedbání realizace dohledu, kontroly a organizace poskytování zdravotních služeb a souvisejících činností.
„Trestní postih poskytovatele lze očekávat zejména v případech systémových chyb, kdy v důsledku jednání většího množství osob vedoucímu k trestněprávně relevantnímu následku je obtížné zjistit, který konkrétní zdravotnický pracovník se dopustil protiprávního jednání postižitelného prostředky trestního práva či takového systémového nastavení, které zdravotnický pracovník nemůže ovlivnit.“
V praxi se může jednat například o nedostatečné personální zajištění, včetně nezajištění přítomnosti kvalifikovaného personálu, nedostatečné materiální zabezpečení daného zdravotnického zařízení, nedostatečnou prevenci šíření infekčních chorob, nedostatečné zajištění ochrany pacientů před úrazem.
Aby se poskytovatel vyvinil z trestní odpovědnosti a zůstalo případně pouze u trestněprávního excesu osoby fyzické, musí vynaložit veškeré úsilí, které bylo na něm možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránil.
Konkrétně musí učinit určitá opatření ve vztahu k řádnému řízení a kontrole, včetně povinností předcházejících páchání trestné činnosti v jejím rámci. Právě systém vnitřní kontrolní činnosti se považuje za součást činností, v nichž může být shledána odpovědnost za trestný čin.
Tato opatření musejí být specifická a individuální, tzv. šitá přímo na míru daného poskytovatele.
Za specifické instrumenty snižující riziko porušení právních a jiných předpisů, jimiž se budou orgány činné v trestním řízení zabývat, jsou považovány již uvedené vnitřní předpisy a standardy (zejména jejich srozumitelnost a vzájemná provázanost), etické kodexy (zejména aplikace jejich zásad v praxi), vzdělávací akce (zejména pravidelnost, odbornost a ověřování účinnosti), institut ombudsmana (zejména jeho nestrannost, nezávislost na vedení a vyhodnocování podnětů) či compliance programy. Lze zobecnit, že rozsah a komplexnost těchto nástrojů jsou přímo úměrné míře rizika porušení právních a etických norem a závažnosti dopadů takového porušení na daného poskytovatele. Významnost tohoto rizika se bude odvíjet od složitosti organizační struktury, povahy činnosti, počtu zaměstnanců a vnějšího prostředí (např. nastavení veřejnoprávního regulačního rámce).
Zákon nedefinuje minimální standard, při jehož dosažení by se mělo za to, že poskytovatel učinil potřebná požadovaná opatření k případnému vyvinění z trestního postihu.
Stejně tak neznamená, že by každý poskytovatel musel vykazovat všechny uvedené nástroje jako projev dostatečného úsilí k předcházení trestné činnosti.
Učiněná opatření budou zkoumána jednotlivě i v jejich souhrnu na pozadí okolností případu, za nichž by měl být poskytovatel stíhán.
Úkolem orgánů činných v trestním řízení není provádět „audit firemní kultury“ v celém jejím profilu. Orgány činné v trestním řízení musí především zkoumat nejen samotné přijetí uvedených opatření ze strany daného poskytovatele, ale rovněž zda a jak byla tato opatření kontrolována, jak byla jejich znalost ověřována a jejich dodržování vynucováno.
Orgány činné v trestním řízení budou opatření – s důsledky vyvinění pro daného poskytovatele – posuzovat především prostřednictvím kritéria vhodnosti, tedy zda je příslušné opatření vůbec způsobilé dosáhnout zamýšleného cíle, a dále prostřednictvím kritéria přiměřenosti – tedy nakolik potřeba existence příslušného opatření odpovídá situaci u daného poskytovatele.
Jestliže bude rozšíření trestní odpovědnosti právnických osob i na činnosti přímo související s poskytováním zdravotních služeb vnímáno samotnými poskytovateli jako motivace k případné revizi vnitřních předpisů, edukaci zaměstnanců a nastavení účinných mechanismů kontroly, může ve svém důsledku jít o tendenci prospěšnou nejen pro konkrétního poskytovatele zdravotních služeb, ale i zdravotnické pracovníky a pacienty obecně.
MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, Ph.D.
přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví
a medicínského práva, 1. lékařská fakulta
Univerzity Karlovy v Praze
Může nemocnice vraždit?
Dne 27. srpna 2014 schválila vláda[2] návrh novely zákona 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob.
V současné době je okruh trestných činů, které mohou být spáchány právnickou osobou, vyčten pozitivně, přičemž navrhovaná úprava tento koncept mění a přichází s negativním výčtem trestných činů, kterých se právnická osoba z povahy věci dopustit nemůže a tyto činy výslovně vyjmenovává.
Navrhuje se tak rozšíření katalogu trestných činů mimo jiné o trestné činy proti životu a zdraví, které jsou nyní z pozitivního výčtu vyloučeny. Právě těmto trestným činů se článek dále blíže věnuje. Ve světle navrhované novely by se nově tak nově mohly právnické osoby dopustit také trestného činu vraždy (§ 140 tr. zák.), ublížení na zdraví (§ 146 tr. zák.
) či těžkého ublížení na zdraví (§ 145 tr. zák.), nicméně mnohem větší význam pro praxi by měla možnost trestního postihu těchto entit za nedbalostní trestné činy proti životu a zdraví, a to zejména usmrcení z nedbalosti (§ 143 tr. zák.) a nedbalostní forma (těžkého) ublížení na zdraví (§ 147 tr. zák a § 148 tr. zák.).
Cesta k univerzální trestní odpovědnosti právnických osob
Tendenci rozšiřování katalogu trestných činů směrem k univerzální trestní odpovědnosti můžeme pozorovat v kontextu evropského vývoje například ve Francii, na jejíž právní úpravu trestní odpovědnosti právnických osob upozorňuje důvodová zpráva k připravované novele.
Trestní odpovědnost byla ve Francii původně omezena na trestné činy, u nichž to výslovně stanoví zákon.
V původním znění francouzského trestního zákoníku byly mezi činy, které mohou být spáchány právnickou osobou, obsaženy i trestné činy proti životu a zdraví, a to ublížení na zdraví a usmrcení v nedbalostní formě.
Trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti byl v roce 2005 ve Francii druhým nejčastějším trestným činem páchaným právnickými osobami. Univerzální trestní odpovědnost právnických osob (s určitými výjimkami) byla do francouzského právního řádu zavedena s účinností od 31. 12. 2005 (zákonem číslo 2004-204 ze dne 9. 3. 2004).[3]
I v rámci českého legislativního procesu byly zvažovány dvě varianty rozsahu kriminalizace jednání právnických osob. První variantou bylo, že právnické osoby budou odpovědné za tytéž trestné činy jako osoby fyzické, pokud jejich spáchání právnickou osobou není z povahy věci vyloučeno.
Druhou možností pak bylo zakotvení trestní odpovědnosti právnické osoby pouze za vyjmenované trestné činy, přičemž tento výčet se omezí pouze na ty přečiny a zločiny, k jejichž stíhání se Česká republika zavázala v mezinárodních smlouvách nebo u kterých povinnost postihnout právnickou osobu za jejich spáchání vyplývá z požadavků práva Evropské unie.[4] Obstála varianta druhá, tedy varianta taxativního výčtu, kdy bylo argumentováno hlavně principem právní jistoty a zásadou nullum crimen sine lege certa. Otevřený výčet byl některými autory kritizován právě z důvodu absence této základní trestněprávní zásady. S ohledem na skutečnost, že návrh novely zákona o trestní odpovědnosti právnických osob výslovně uvádí, za které trestné činy právnická osoba odpovědná být nemůže a neponechává model otevřeného výčtu s vágní eliminací trestní odpovědnosti za některé trestné činy, jejichž spáchání právnickou osobou je vyloučeno jejich povahou, považuji tuto variantu za legislativně vhodnou.
Jedním z důvodu zavedení trestní odpovědnosti právnických osob byla skutečnost, že ne vždy je snadné a možné vypátrat konkrétního viníka, tedy pachatele – fyzickou osobu. Tato zásada souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob je vyjádřena v § 8 odst.
3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, kdy “trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2” a dále v § 9 odst.
3 který uvádí, že “trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby.
” Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich tak, jako by ho spáchala sama.
Trestněprávní odpovědnost nemocnic
Možnost trestně postihnout nemocnice jakožto právnické osoby se jeví jako vhodný prostředek v případě systémových chyb,[5] kdy v důsledku jednání velkého množství osob vedoucímu k trestněprávně relevantnímu následku bude obtížné zjistit, kdo je za trestný čin odpovědný.
Typickým příkladem z praxe může být odmítnutí přijetí pacienta v ohrožení života, který je převážen do nemocnice zdravotnickou záchrannou službou. Nedostatečná kapacita lůžek akutní péče v nemocnicích není v dnešní době neobvyklým jevem. V průběhu roku 2014 měla s přijímáním pacientů problém Zdravotnická záchranná služba hl. města Prahy.
V jednom případě přijetí ženy přiotrávené léky v kombinaci s alkoholem k akutní péči trvalo hodinu a půl, z toho téměř 40 minut trvalo umístění ženy do nemocnice s volnou kapacitou.[6] V dalším případě nebylo možné přijmout tři pacienty, kteří jevili známky cévní mozkové příhody a srdečních obtíží.
[7] Přitom je nutno podotknout, že takové případy bohužel nejsou ojedinělé.
Ve výše nastíněných případech si jen stěží dovedu představit, že by bylo možno dovodit zavinění konkrétního člověka. V případě kladného výsledku legislativního procesu by nově bylo možné postihnout nemocnici jako celek. V úvahu přichází především aplikace ustanovení § 8 odst. 1 písm d) a § 8 odst.
2 písm b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, která přičítají právnické osobě jednání zaměstnance nemocnice nebo osoby v obdobném postavení. Jejich odpovědnost je omezena oproti jednání jiných osob za právnickou osobu (ředitel nemocnice) korektivem učinění opatření kriminální prevence.
Nemocnice bude tedy trestně odpovědná pouze v případě, že ředitel či jiné řídící orgány nemocnice “neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu (například § 46 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb.
, o zdravotních službách) nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností těchto osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu” nebo dokonce zdravotnický personál jednal na základě “pokynu či schválení” orgánem právnické osoby nebo osoby vykonávající řídící funkci nebo mající vliv na řízení nemocnice. Od právnických osob je tak zákonem vyžadováno, aby vypracovávaly preventivní programy, školily své zaměstnance a prováděly jiná opatření eliminující tato rizika. V praxi je tento požadavek naplňován zřízením oddělení interního auditu nemocnice. Pokud nemocnice prokáže, že žádný z těchto předpokladů nezanedbala, nebude za individuální jednání zaměstnance odpovědná[8]. To vše za předpokladu, že by zdravotnický personál nebo jiná osoba jednala v rámci činnosti nemocnice, jejím jménem nebo v jejím zájmu. Přestože není možné slučovat zavinění právnické osoby s pojmem viny u fyzické osoby, je pro konstrukci přičitatelnosti podstatná rovněž subjektivní stránka jednání zaměstnance nebo jiného pracovníka.[9]
Jak by mohla nemocnice vraždit?
Může se tedy nemocnice s ohledem na připravovanou novelu dopustit vraždy podle § 140 tr.
zákoníku? Tedy úmyslně usmrtit jinou osobu? Otázkou je, zda úmyslné usmrcení jiného může naplnit uvedené podmínky přičitatelnosti jednání právnické osobě, tedy jednání v jejím zájmu, jejím jménem nebo v rámci její činnosti. Dle současné úpravy není vyžadován psychický stav jedince k takovému jednání.
Jde o znaky objektivní povahy a nezkoumá se k nim zavinění. Všichni si určitě vzpomeneme na případ, který se odehrál v Havlíčkobrodské nemocnici (známý jako případ Heparinového vraha), kdy zaměstnanec nemocnice systematicky aplikoval lék na ředění krve a tím usmrtil několik pacientů.
Lze si jen těžko představit, že by nemocnice neučinila všechna možná opatření, aby tomuto scénáři předešla. Proto trestněprávní odpovědnost nemocnice za trestný čin vraždy podle § 140 tr zák. bude tedy ryze krajní a hypotetická.
S ohledem na individuální jednání pachatele fyzické osoby (exces zaměstnance) by se mohla snadno z odpovědnosti vyvinit. Rovněž s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (tedy uplatnění prostředků trestního práva jako ultima ratio) by zde podle mého názoru trestní postih nebyl na místě.
Neméně častým problémem současného zdravotnického systému je práce lékařů přesčas. Výkon lékařského povolání s sebou nese velkou zodpovědnost a nepochybně vyžaduje vysokou míru koncentrace. Pokud je po lékaři vyžadováno, aby odsloužil několik po sobě následujících služeb, pravděpodobnost, že může učinit chybu, se exponenciálně zvyšuje.
Může se tak stát, že v důsledku únavy neprovede vyšetření, které by dle dostupných poznatků současné vědy (lege artis) provést měl, a v důsledku toho vznikne pacientovi újma na zdraví.
Měl by následek být přičítán právě tomuto lékaři, kterého zaměstnavatel nutí zůstávat na pracovišti přesčas nebo jeho zaměstnavateli – právnické osobě?
V této souvislosti je vhodné zmínit, že trestný čin může být spáchán i opomenutím (omisivně), kdy toto opomenutí je postaveno na roveň konání (§ 112 tr. zák.). Nemocnice, která nutí lékaře pracovat přesčas, ačkoliv tak činit nemá, nepochybně neučinila zákonem předpokládaná preventivní opatření. Trestní postih nemocnice by tak pro podobné případy byl vhodným.
Trestní odpovědnosti nemocnice nebude bránit ani skutečnost, že se nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala (§ 8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob), avšak z logiky věci musí být nepochybné, že k protiprávnímu jednání došlo.
Závěrem
Přestože se varianta takto rozsáhlé změny v kriminalizaci jednání právnických osob nejspíše nebude těšit podpoře v rámci legislativního procesu, trestné činy proti životu a zdraví v nedbalostní formě by de lege ferenda bylo vhodné do výčtu § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob zařadit. Pokud jde o úmyslné trestné činy, a to hlavně o trestný čin vraždy podle § 140 tr. zák., není zcela jasné, v kterých případech by za tyto delikty mohla být trestní odpovědnost právnické osoby dovozena, jelikož se nejčastěji bude jednat o exces jejího zaměstnance či osoby v obdobném postavení. Nicméně pokud by byla novela schválena v navrhovaném znění, bude na rozhodovací praxi soudů, jak se k jednotlivým složitějším případům postaví a osvětlí aplikaci některých teoretických nejasností.
[1] Např. D. Císařová viz. Beranová A.: Zpráva z mezinárodní vědecké konference „Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy“, konané dne 24. 9. 2013, Trestněprávní revue 11-12/2013, str. 279.
[2] Viz. http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tiskove-zpravy/vysledky-jednani-vlady–27–srpna-2014–122054/
[3] Gibaldová D.,:Aplikace trestní odpovědnosti právnických osob ve Francii. Trestněprávní revue 5/2011 a rovněž Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 418/ 2011 Sb, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
[4] Důvodová zpráva k zákonu č. 418/2011 Sb, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
[5] Na tento problém je upozorňováno v příspěvku O. Sovové a D. Císařové v publikaci Jelínek J. a kol, Trestní odpovědnost právnických osob v České republice, Bilance a perspektivy
[6] Na tento případ poukazuje i zpráva Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy, dostupná z http://www.zzshmp.cz/Content/uploads/2011/09/TZ_10_04_14.pdf
[7] Viz. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/278321-novy-system-zachrankam-ukaze-ktera-nemocnice-ma-volna-luzka/
[8] Jelínek J., a kol., Trestní odpovědnost právnických osob v České republice, Bilance a perspektivy
[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 418/2011 Sb, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
MEDICAL TRIBUNE CZ > Právní odpovědnost za možné důsledky krize ve zdravotnictví
Vzhledem kvývoji posledních dnů ve věci protestní akce nemocničních lékařů, pokusím se vtomto příspěvku nastínit některé možné právní důsledky budoucího vývoje, pokud by lékaři skutečně ve velkém počtu zmnoha nemocničních zařízení k28. 2. 2011 odešli.
Vsoučasné době se sice zdá, že je tato krize zažehnána, nicméně jednak ke stažení výpovědí ještě ve velké míře nedošlo a zároveň zatím nebylo vládou schváleno dohodnuté navýšení mzdových tarifů. Nelze tak nástup krize ještě zcela vyloučit.
Právní analýza na toto téma byla autorem již dříve vrozšířeném znění uveřejněna vodborném časopise Zdravotnictví a právo 1/2011, Havlíček Brain Team, Praha 2011 pod názvem „Možné právní důsledky personální krize zdravotnického systému“.
Jakou zodpovědnost by měli lékaři, kteří zůstanou?
Vpřípadě, že by skutečně došlo kmasivnímu odchodu lékařů, a to zřejmě uplynutím výpovědní doby k28. 2.
2011, je nutné si položit otázku, jaký bude mít tato situace vliv na právní postavení lékařů a dalších zdravotnických pracovníků, kteří vnemocnicích zůstanou, na postavení samotných nemocnic a vneposlední řadě i na postavení státu, zejména pak ministerstva zdravotnictví a dále také jednotlivých zdravotních pojišťoven.
Důsledkem masivního odchodu lékařů bude zřejmě omezení rozsahu a dostupnosti zdravotní péče, a to minimálně do doby stabilizace zdravotnického systému.
Dopady této krize však nelze předem jasně odhadnout, o čemž svědčí jasný rozpor mezi názorem ministerstva zdravotnictví na straně jedné a Lékařského odborového klubu a České lékařské komory na straně druhé.
Ministerstvo zdravotnictví především spoléhá na to, že lékaři podané výpovědi vezmou zpět.
V každém případě však dojde kurčitému omezení zdravotní péče a zároveň ke kvantitativnímu zvýšení pracovní zátěže těch lékařů, kteří vnemocnicích po 28. 2. 2011 ještě zůstanou.
Ztéto situace pak nutně vzniknou určitá zejména trestněprávní rizika pro lékaře, kteří vnemocnicích zůstanou, ale také i pro další zdravotnické pracovníky, kteří se podílejí na léčbě pacientů, zejména pak pro střední zdravotnický personál.
Dalším zřejmým zásahem do právního postavení samotných nemocnic pak bude patrně nárůst počtu žalob vrovině civilní odpovědnost za škody na zdraví pacientů způsobených jak postupem např. nekvalifikovaného personálu vrozporu spéčí lege artis, popř.
vpřípadě výrazného omezení zdravotní péče ze strany některých nemocnici i škodou na zdraví způsobenou nekonáním, tedy neprovedením nutného lékařského zákroku zdůvodu nedostatku kapacity zdravotnického zařízení.
Krize zdravotnického systému pak může zasáhnout vsoukromoprávní rovině i do postavení státu a zdravotních pojišťoven, které zpovahy věci by měly zajišťovat dostupnost zdravotní péče pro občany (stát), resp. pojištěnce (zdravotní pojišťovna). Nelze pak vyloučit i určitou právní odpovědnost představitelů veřejné moci za postup, kterým knastalé krizi přistupují, nebo budou vnásledujících měsících přistupovat.
Ústavně zaručené právo na ochranu zdraví
Podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR má každý právo na ochranu zdraví. Toto ústavně zaručené právo se vztahuje na každého, tedy na každou fyzickou osobu. Jde o právo lidské, nikoliv občanské a souvisí správem na život.
Subjektem povinnosti, který je odpovědný za zajištění tohoto práva je stát. Občané ČR pak mají podle tohoto článku právo na základě veřejného zdravotního pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Zust. čl.
31 Listiny základních práv a svobod tak plyne, že každému občanu přísluší právo, aby vydané zákony stanovily podmínky, na jejichž zákoně se mu dostane bezplatné zdravotní péče a zdravotních pomůcek.
Vrozporu stouto ústavní normou by byly zákony nebo praxe, jež by takový stav nezabezpečily, či popřely, nebo omezily jen na některé občany, některé zvýhodnily, jiné diskriminovaly.
Práva zakotvená včl. 31 Listiny základních práv a svobod upravuje zejména zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a zákon č. 550/1991 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Trestněprávní ochranu právům stanoveným včl. 31.
Listiny pak poskytují jednotlivá ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Podle platné právní úpravy tak má každý občan právo na zdravotní péči lege artis (tedy vposkytovanou vsouladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy) poskytovanou zdravotnickými zařízeními.
Vpřípadě, že pacientovi nebude tato péče poskytnuta sohledem na personální krizi nemocnice, popř.
bude poskytnuta vdůsledku krize vrozporu sprincipem lege artis a vznikne pacientovi škoda na zdraví, je oprávněn se jednak domáhat náhrady způsobené škody a dále i požadovat, aby jednání či opomenutí povinných osob bylo přezkoumáno orgány činnými vtrestním řízení na základě podaného trestního oznámení.
Trestněprávní odpovědnost lékařů a dalších zdravotnických pracovníků
Vprvé řadě je třeba zhodnotit dopady situace, kdy např. personálně značně oslabená nemocnice není schopna zajistit výkon neodkladné péče pro pacienty, kteří již jsou vnemocnici hospitalizováni a nelze je převést do jiné nemocnice. Šlo by např.
o situaci, kdy na oddělení, kde běžně vykonávají služby 2 – 3 lékaři je vdůsledku personální krize přítomen pouze 1 lékař a i ten je již vzhledem kvelmi častým nočním službám a přesčasům sám velmi pracovně přetížen.
Lékař tak může být okolnostmi postaven do pro něj neřešitelné situace, kdy není schopen akutní péči u pacientů zajistit.
Při posuzování, zda došlo knaplnění skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci, resp.
trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti (či těžkého ublížení na zdraví znedbalosti) bude třeba především určit, jestli bylo vobjektivních možnostech lékaře zajistit potřebnou zdravotní péči pro všechny pacienty či nikoliv.
Podle závěrů odborné literatury tak je třeba se předem vždy tázat, zda zde bylo jednání objektivně způsobilé zadržet výsledek. Má-li být opominutí projevem vůle, je třeba, aby opomíjející měl možnost konat.
Ztéto definice vyplývá, že trestní odpovědnost lékaře vdaném případě může nastat pouze, pokud bylo vobjektivních možnostech lékaře poskytnout akutní péči všem pacientům, nebo jí zajistit jiným způsobem např. zajištěním jiného lékaře apod.
Další možnou situací vzniklou vdůsledku personální krize, která je velmi pravděpodobná je stav, kdy nemocnice sice disponuje dostatkem lékařů kzajištění akutní péče, nicméně většina lékařů je bez tzv.
specializované způsobilosti a neměla by tak vykonávat povolání samostatně, neboť podmínkou pro samostatný výkon povolání lékaře je získání specializované způsobilosti.
Lékař, který dosud nezískal specializovanou způsobilost je oprávněn vykonávat léčebné úkony pouze pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí v příslušném oboru.
Vpřípadě skutečného vzniku personální krize tak lze očekávat to, že nad lékaři bez specializované způsobilosti nebude tento dohled vykonáván, nebo nebude vykonáván dostatečně. Může nastat i situace, kdy na některém oddělení nebude (byť dočasně) žádný lékař se specializovanou způsobilostí a dohled nad lékařem bez specializované způsobilosti tak nebude vůbec zajištěn.
Vpřípadě, že by jednáním či opomenutím lékaře bez specializované způsobilosti vrozporu slege artis byla způsobena škoda na zdraví pacienta, lze uvažovat o trestní odpovědnosti jak lékaře bez specializované způsobilosti, tak lékaře se specializovanou způsobilostí, který měl dohled vykonávat a nelze vyloučit ani odpovědnost vedoucích pracovníků zdravotnického zařízení (ředitel, náměstek ředitele pro LPP, primář, zástupce primáře atd.). Vkonkrétním případě by však orgány činné vtrestním řízení musely posuzovat míru zavinění těchto zaměstnanců.
Pokud by však hrozila pacientovi akutně újma na zdraví či by pacient byl vohrožení života a pokud by nebylo možné zajistit specializovaného lékaře, byl by povinen i lékař bez specializované způsobilosti pacientovi poskytnout pomoc (byť by tuto pomoc měl vzhledem ksložitosti poskytnout lékař se specializovanou způsobilostí).
Pokud by takto poskytnutá pomoc byla provedena vrozporu slege artis, mohl by se tento lékař zbavit trestní odpovědnosti sohledem na subjektivní hledisko nedbalosti, vzhledem knedostatku kvalifikace voboru.
Lékař by tak měl upřednostnit pomoc pacientovi před odmítnutím jejího poskytnutí sohledem na nedostatek kvalifikace, nicméně vždy by bylo třeba konkrétní situaci posoudit vzhledem kmožným rizikům pro pacienta.
Zřejmou povinností nekvalifikovaného lékaře je však zdravotnické zařízení jako zaměstnavatele písemně upozornit na to, že odborný dohled není dostatečně vykonáván.
Podle obdobných kritérií pak lze hodnotit i možnou trestní odpovědnost jiných zdravotnických pracovníků pokud by vdůsledku personální krize byli nuceni činit odborné úkony nad rámec vlastního oprávnění jejich odbornosti a pracovního zařazení.
Vuvedených případech je však téměř vždy dána odpovědnost lékaře se specializovanou způsobilostí, který měl nad svým kolegou zajišťovat dohled.
I u tohoto lékaře by orgány činné vtrestním řízení musely posuzovat míru nedbalosti způsobené jeho jednáním či opomenutím, nicméně lze předpokládat, že by zde zavinění sohledem na konstrukci způsobilosti kvýkonu lékařského povolání stanovené v § 4 – 5 zákona č.
95/2004 Sb. bylo shledáno. Tyto závěry však vždy je třeba hodnotit sohledem na konkrétní skutková zjištění daného případu.
Podle obdobných kritérií pak nelze vyloučit ani trestní odpovědnost řídících pracovníků zdravotnického zařízení (ředitel, náměstek pro LPP, primář, zástupce primáře), jejichž povinností je zajistit, aby lékař bez specializované způsobilosti vykonával léčebnou péči pod odborným dohledem. Rezignace na tuto zákonnou povinnost pouze sodkazem na personální krizi nemocnice není sama o sobě důvodem kzániku (resp. neexistenci) trestní odpovědnosti za škodu na zdraví vzniklou pacientům tohoto zdravotnického zařízení.
Občanskoprávní odpovědnost zdravotnických zařízení
Vpřípadě vzniku personální krize vzdravotnickém systému lze očekávat, že vpřípadě vzniku škod na zdraví pacientů způsobených nedostatečnou péčí personálně oslabených nemocnic bude docházet také nárůstu občanskoprávních žalob na tato zdravotnická zařízení, a to jak žalob na náhradu škody na zdraví, tak i žalob na ochranu osobnosti. Vzhledem ktomu je pravděpodobné, že zdravotnická zařízení budou jako ospravedlňující argument používat skutečnost, že není vjejich moci tuto krizi zvrátit, neboť jde o problém systémový, tedy problém především na straně státu jako garanta dostupnosti zdravotní péče a zdravotních pojišťoven.
Domnívám se, že nelze obecně říci, že tento argument by mohl vyloučit civilní odpovědnost zdravotnických zařízení za nedostatečnou péči o pacienty.
Vkonkrétním případě však nelze zcela vyloučit, že by se zdravotnické zařízení tímto způsobem odpovědnost za škodu na zdraví pacientů zbavilo, zejména pokud by bylo prokázáno, že zdravotnické zařízení učinilo veškeré kroky kzajištění kvalifikovaného personálu. Vkaždém případě však nelze vyloučit regresní nárok těchto zdravotnických zařízení po státu.
Odpovědnost státu, resp. jiných veřejnoprávních subjektů
Vzhledem kústavnímu zakotvení práva na dostupnou zdravotní péči (čl.
31 Listiny základních práv a svobod) je zřejmé, že stát je zpovahy garantem dostupnosti zdravotní péče a je za dostupnost této péče odpovědný.
Zároveň stát disponuje řadou prostředků jak tuto péči zajistit a je zcela vjeho moci současný systém zdravotní péče změnit tak, aby byla její dostupnost zachována i do budoucna.
Je proto na rozhodnutí státu jakými prostředky této vznikající krizi čelit, nelze však předpokládat, že se stát může zbavit odpovědnosti za zdravotnický systém pouze spoukazem na deficit veřejných financí. Domnívám se proto, že vpřípadě vzniku této personální krize a sní nutně spojeném omezení dostupnosti zdravotní péče nelze vyloučit nejen politickou, ale ani právní odpovědnost státu za tento stav.
Zhlediska občanskoprávní odpovědnosti jsou vprvé řadě odpovědna zdravotnická zařízení, která zdravotní péči poskytují. Tato zařízení se své odpovědnosti vdaném případě zřejmě nezbaví, nicméně nelze vyloučit, že se budou se svými regresními nároky domáhat náhrady škody po státu.
Důvodem by pak zřejmě byla skutečnost, že stát svými regulačními prostředky vytvořil systém zdravotní péče, ve kterém na jedné straně neumožní zdravotnickým zařízením dosáhnout takových příjmů, aby mohly zajistit dostatek kvalifikovaného personálu za vEvropské unii konkurenceschopné mzdy, a na straně druhé požaduje zajištění zdravotní péče pro všechny občany vnejvyšší dostupné kvalitě.
Zdravotnická zařízení by se tak záhy mohla ocitnout vjinak neřešitelném právním postavení, které by zřejmě zakládalo oprávněnost těchto nároků po státu. Zároveň však nelze zcela vyloučit, že se poškození pacienti budou moci domáhat práva na náhradu škody přímo po státu, aniž by žalovali konkrétní zdravotnická zařízení.
Vzhledem kdosavadnímu postoji státu, resp.
za stát jednajících odpovědných osob však nelze zcela vyloučit ani odpovědnost těchto osob za předpokladu, že by skutečně došlo krozsáhlé krizi zdravotnického systému.
Pokud by taková krize skutečně nastala, bylo by možné uvažovat o tom, zda tyto osoby nenaplnily svým jednáním, resp. opomenutím skutkovou podstatu některého zobecně ohrožujících trestných činů.
Důvod pro tento závěr spatřuji zejména vtom, že alespoň dle dosavadního vývoje odpovědné orgány státu rezignovaly na zamezení vzniku této personální krize, přičemž nelze jednoznačně uzavřít, že byly pro odvrácení krize učiněny všechny možné kroky (viz výše). Domnívám se však, že činit konkrétní závěry vtéto otázce je dosud předčasné.
Lze očekávat omezení péče
Současný stav systému veřejného zdravotního pojištění na straně jedné a požadavky lékařů na adekvátní mzdové ohodnocení na straně druhé daly vzniknout současné, resp. blížící se personální krizi tohoto systému.
Nechci hodnotit, zda požadavky lékařů jsou zcela oprávněné, či vzhledem kdeficitu veřejných financí (kdy je třeba šetřit) přehnané, nicméně již dlouhodobě je známo, že mzdové ohodnocení lékařů vČR není zpohledu jednotného trhu Evropské unie konkurenceschopné.
Plíživý dlouhotrvající úbytek kvalifikovaných lékařů, kteří odcházeli převážně do západní Evropy již dříve, zřejmě vroce 2011 nahradí personální krize po odchodu cca 3.800 lékařů, tj, asi čtvrtina nemocničních lékařů (pokud nevezmou své výpovědi zpět).
Lze proto očekávat, že dojde krazantnímu omezení dostupnosti zdravotní péče, kdy se zvýší riziko možných pochybení zbývajících lékařů, ať již zdůvodu jejich pracovního vytížení, nebo např. zdůvodu nedostatečné kvalifikace.
Stímto budoucím stavem tak bude spojený pravděpodobně i nárůst trestních oznámení na lékaře, nebo žalob na zdravotnická zařízení. Domnívám se, že nelze vyloučit ani odpovědnost státu jako garanta a regulátora zdravotnického systému vpřípadě výrazného omezení dostupnosti zdravotní péče.
JUDr. Jan Langmeier, www.tribune.cz
Odpovědnost lékaře z hlediska trestního zákona | Odborné kurzy, semináře, školení a konference Verlag Dashöfer
Současné české trestní právo je založeno na zásadě individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby. Nezná tedy kolektivní trestní odpovědnost, ani odpovědnost za cizí vinu.
M: Základy trestní odpovědnosti
Rovněž trestní odpovědnost právnických osob dosud nebyla do našeho právního řádu zavedena, jakkoli se tato převratná změna v současné době reálně připravuje. V oblasti zdravotnictví tak stále nelze hovořit o trestní odpovědnosti zdravotnických zařízeních či jejich provozovatelů, pokud jsou právnickými osobami.
Základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu, protože pouze za něj mohou být lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci v souvislosti s výkonem svého povolání pohnáni před soud k trestní odpovědnosti.
Trestným činem je přitom takový čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný (materiální stránka) a jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (formální stránka).
Jedná se o výraz materiálně-formálního pojetí trestného činu, díky němuž tak není trestným činem čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný buď vůbec nebo jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný. Stejně tak není trestným činem čin, jehož stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný, avšak nenaplňuje byť jen jeden z formálních znaků uvedených v trestním zákoně.
Lékař či jiný zdravotnický pracovník se stane pachatelem trestného činu, pokud svým jednáním naplní všechny znaky trestného činu a pokud je v době spáchání činu schopen ovládat své jednání a zároveň rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost.
Za pachatele je považován nejen pachatel dokonaného trestného činu, ale i ten, kdo takový čin připravuje nebo se pokusí o jeho spáchání. Za pachatele v širším slova smyslu lze potom označit i ostatní trestně odpovědné osoby, které trestní zákon kvalifikuje jako spolupachatele či organizátora, návodce a pomocníka.
Zvlášť v souvislosti s některými lékařskými obory sluší se připomenout, že za pachatele trestného činu se považuje i tzv. nepřímý pachatel, který ke spáchání trestného činu užije jiné osoby, kdy tato osoba nejedná sama nebo nejedná zaviněně a stává se v rukou nepřímého pachatele toliko „živým nástrojem.
“ Za nepřímého pachatele je tak mimo jiné označován ten, kdo úmyslně užil ke spáchání trestného činu osoby nepříčetné (např. lékař v psychiatrické léčebně zneužívá nepříčetného pacienta ke krádežím), přičemž nepřímého pachatelství lze se dopustit i úmyslným opomenutím (např.
lékař v psychiatrické léčebně úmyslně opomene zabránit nepříčetnému pacientovi v ublížení na zdraví či v usmrcení poškozeného).
M: Lékař jako speciální subjekt, kvalifikovaná skutková podstata
Jak vyplývá ze shora uvedeného, trestní řízení proti lékaři či jinému zdravotnickému pracovníkovi může být vedeno toliko pro konkrétní trestný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Většina skutkových podstat trestných činů je v trestním zákoně konstruována tak, že je může svým jednáním naplnit kdokoli, tzn.
nejen lékař či jiný zdravotnický pracovník při výkonu svého povolání. Některé trestné činy však mohou být spáchány pouze lékařem či jiným zdravotnickým pracovníkem (např. vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle § 175b odst. 1, 2 alinea 1 trestního zákona). Trestněprávní nauka zde hovoří o tzv.
speciálním subjektu trestného činu[1].
U některých trestných činů zase trestní zákon k povolání lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka přihlíží jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. V takových případech hovoříme o tzv. kvalifikované skutkové podstatě trestného činu (např. ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona).
M: Ublížení na zdraví z nedbalosti
Výčet trestných činů přicházejících do úvahy v souvislosti se zdravotnickým povoláním lze začít právě trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 223, § 224 trestního zákona), kterého se zdravotnický pracovník dopustí tak, že jinému z nedbalosti ublíží na zdraví, způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt tím nebo proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení, funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z hlediska jednání lze tento trestný čin spáchat nejen konáním, ale i opomenutím. Např. opomenutím lékaře spočívajícím v nedostatečném vyšetření poškozeného pacienta, který zemřel na následky nemoci, jež nebyla v důsledku takového pochybení v poskytnuté zdravotní péči zjištěna a léčena. Akademickým rozsudkem Nejvyššího soudu bylo jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 trestního zákona posouzeno i jednání lékaře, který v průběhu služby na chirurgické ambulanci jen zběžně prohlédl pacienta s tržnou ránou v týlní krajině hlavy. Pacient byl neklidný a bez komunikace. Lékař provedl sešití tržné rány, neprovedl však žádné podrobnější vyšetření a ponechal pacienta ležet na chodbě ambulance pouze pod dohledem zdravotních sester a o stavu pacienta neinformoval ani střídající lékaře. Pacient na následky poranění hlavy zemřel. Trestněprávní odpovědnost za tento trestný čin není ovšem vyloučena ani u relativně méně závažných, zato však v praxi častějších pochybení, jako např. vznik hnisavých komplikací následkem ponechání sušícího materiálu v operační ráně, chybným ošetřením kůže před začátkem operace, nedodržením zásad sterility, nedrenováním rány, ponecháním cizího tělesa v dutině břišní apod.
- M: Neposkytnutí pomoci
- Ve vztahu subsidiarity k trestnému činu ublížení na zdraví z nedbalosti je trestný čin neposkytnutí pomoci (§ 207 trestního zákona), za který bude trestně odpovědný lékař, který při výkonu svého povolání neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, přestože z tohoto jeho opomenutí zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví poškozeného.
- M: Nedovolené přerušení těhotenství
Trestný čin nedovolené přerušení těhotenství (§ 227, § 228) kryje poněkud širší škálu jednání než na první pohled vyplývá z názvu jeho skutkové podstaty.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo těhotné ženě pomáhá nebo ji svede k tomu, aby své těhotenství sama uměle přerušila nebo, aby jiného požádala nebo jinému dovolila její těhotenství uměle přerušit jinak než způsobem přípustným podle zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství.
Dále potom samozřejmě ten, kdo se souhlasem těhotné ženy uměle přeruší její těhotenství jinak než způsobem přípustným podle zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství. Onen přípustný způsob umělého přerušení těhotenství je v současné době upraven zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a jeho prováděcí vyhláškou.
M: Účast na sebevraždě
Skupinu trestných činů proti životu a zdraví lze uzavřít upozorněním na skutkovou podstatu trestného činu účasti na sebevraždě (§ 230 trestního zákona), kterého se dopustí ten, kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, dojde-li alespoň k pokusu sebevraždy.
V praxi se může jednat například o situaci, kdy lékař opatří pacientovi patřičné množství léčiv k tomu, aby je potom pacient použil k sebevraždě.
Jelikož se však jedná o trestný čin, k jehož spáchání zákon vyžaduje úmyslné zavinění, nebude například trestně odpovědný zdravotnický pracovník, pokud z nedbalosti ponechá léčiva v dosahu pacienta, který je následně zneužije ke spáchání sebevraždy.
Pro upřesnění jeví se jako vhodné dodat, že usmrcení jiné osoby na její žádost (tzv. euthanasie) je třeba za současného právního stavu posuzovat přímo jako vraždu nikoli jako pomoc k sebevraždě.
V návrhu nového trestního zákona se již počítá se zavedením nové samostatné skutkové podstaty euthanasie v návrhu nazvané jako usmrcení na žádost s výrazně nižší trestní sazbou než u trestného činu vraždy.
M: Nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány
Trestný čin nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány (§ 209a trestního zákona) postihuje jak samotný odběr tkáně nebo orgánu z těla mrtvého člověka v rozporu s transplantačním zákonem, tak i další nakládání s odebranou lidskou tkání nebo odebraným lidským orgánem v rozporu s transplantačním zákonem s úmyslem sebe nebo jiného obohatit.
Je třeba zdůraznit, že tato skutková podstata postihuje odběr tkáně nebo orgánu z těla mrtvého člověka. Neoprávněný odběr tkáně nebo orgánu z těla živého člověka je postihováno jako ublížení na zdraví, popř. vražda. V praxi se lze dopustit trestného činu nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány např.
tím, že odebrané tkáně nejsou předány za účelem dalšího vyšetření, zpracování, preparování, uchovávání a distribuce tkáňové bance.
M: Podávání anabolických látek mládeži
Zavedením trestného činu podávání anabolických látek mládeži (§ 218a trestního zákona) sledoval zákonodárce zájem společnosti na ochraně zdravého tělesného a duševního rozvoje osob mladších osmnácti let.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo opakovaně nebo ve větší míře podává osobě mladší než osmnáct let anabolika nebo jiné prostředky s anabolickým účinkem k jinému než léčebnému účelu. Touto skutkovou podstatou je mířeno např.
na případy, kdy lékař podává anabolické látky osobě mladší osmnácti let za účelem dosažení vysokých sportovních výkonů. Za tento trestný čin samozřejmě nebude trestně odpovědný lékař, který v souladu s lex artis podá osobě mladší než osmnáct let takovou látku v rámci poskytování zdravotní péče.
Nařízením vlády č. 72/1997 Sb. pak vláda stanoví, co se pro účely tohoto trestného činu považuje za anabolika a jiné prostředky s anabolickým účinkem.
M: Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie
Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů (§ 187 trestního zákona) a trestný čin šíření toxikomanie (188a trestního zákona) lze označit za tzv. drogové delikty, které postihují širokou škálu jednání spočívající v neoprávněném zacházení s omamnými a psychotropními látkami a jedy.
Vyjadřují jak zájem společnosti na ochraně před možným ohrožením vyplývajícím z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, přípravky obsahujícími omamnou a psychotropní látku a jed a s prekurzory, tak i zájem na ochraně před ohrožením vyplývajícím ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu.
M: Šíření nakažlivé choroby
Za trestný čin šíření nakažlivé choroby (§ 190 trestního zákona) bude trestně odpovědný lékař nebo jiný zdravotnický pracovník, který z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské choroby.
Jde o případy vyvolání nebezpečí vzniku hromadné infekce či epidemie v místě, kde se dosud nevyskytovala. Vzhledem k tomu, že se jedná o tzv.
ohrožovací delikt, nemusí zde k zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské choroby dojít, ale postačí zde toliko způsobení nebo zvýšení nebezpečí jejího zavlečení nebo rozšíření.
M: Ohrožení pod vlivem návykové látky
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 trestního zákona) postihuje výkon zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých může dojít k ohrožení života nebo zdraví lidí nebo ke způsobení značné škody na majetku, ve stavu vylučujícím způsobilost vlivem návykové látky.
V praxi tak nejčastěji může jít o případy, kdy lékař poskytuje zdravotní péči (např. při chirurgickém zákroku) v podnapilém stavu.
V minulosti byl například trestně stíhán a následně odsouzen internista, který vykonával ústavní pohotovostní službu na interním oddělení nemocnice s poliklinikou, přestože měl v krvi 2, 59 promile alkoholu.
M: Omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody
Skutková podstata trestných činů omezování osobní svobody (§ 231 trestního zákona) a zbavení osobní svobody (§ 232 trestního zákona) může být naplněna zejména v případech hospitalizace ve zdravotnickém zařízení (např. nemocnice, psychiatrická léčebna) proti vůli pacienta a bez splnění zákonných podmínek včetně oznámení soudu, popř.
v rozporu s rozhodnutím soudu o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotní péče.
V praxi se mimo jiné objevil případ trestního stíhání primáře interního oddělení obviněného z uvedených trestných činů pro skutek spočívající v zajištění hospitalizace pacienta na infekčním oddělení na základě vědomě nepravdivých údajů o jeho zdravotním stavu.
M: Nepřekažení trestného činu, neoznámení trestného činu
Trestné činy nepřekažení a neoznámení trestného činu (§ 167, § 168 trestního zákona) představují průlom do povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků. Lékař tak má povinnost překazit resp.
oznámit taxativně vypočtené trestné činy, o nichž se hodnověrným způsobem dozví, přestože jinak musí zachovávat mlčenlivost o svěřených skutečnostech.
Jedná se o širokou škálu trestných činů, z nichž v oblasti zdravotnictví zřejmě nejčastěji půjde o povinnost překazit či oznámit takové trestní činy jako jsou trestné činy týrání svěřené osoby, pohlavní zneužívání či znásilnění.
Přijde-li tedy lékař či jiný zdravotnický pracovník do styku s takovými případy (např. týrání dítěte nebo jeho pohlavní zneužívání apod.), má zde právní povinnost učinit o tom oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. V těchto případech je zákonem uložená povinnost mlčenlivosti prolomena oznamovací povinností uloženou trestním zákonem.
M: Neoprávněné nakládání s osobními údaji
V souvislosti s dnes často diskutovanou problematikou povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků je třeba rovněž připomenout skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 178 trestního zákona), jehož se zdravotnický pracovník dopustí tím, že sdělí nebo zpřístupní osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého povolání, a poruší-li tím tak právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti. Nejčastěji tak půjde např. o sdělení jakýchkoli informací o zdravotním stavu pacienta bez jeho výslovného souhlasu nebo o sdělení či zpřístupnění údajů uvedených ve zdravotnické dokumentaci pacienta v rozporu s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
M: Padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů
Za padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů (§ 175b trestního zákona) bude zejména trestně odpovědný lékař nebo jiný zdravotnický pracovník, který vystaví nepravdivou nebo hrubě zkreslenou lékařskou zprávu, posudek nebo nález nebo v nich zamlčí podstatné skutečnosti o zdravotním stavu svém nebo jiného, aby jí bylo užito před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné správy nebo v řízení před soudy. Dochází tak k postihu společensky nebezpečné činnosti lékařů, kteří pro účely řízení o sociálních dávkách nebo v jiných řízeních před orgány veřejné správy a soudy vědomě vystaví lékařské zprávy neodpovídající skutečnému zdravotnímu stavu vyšetřených osob. Tento trestný čin má především chránit důvěryhodnost lékařských zpráv, posudků a nálezů, které slouží často jako rozhodující podklad v řízení před orgány veřejné správy a soudy.
M: Podvod
V souvislosti s výkonem zdravotnického povolání přichází v úvahu i majetková trestná činnost. Jde zejména o trestný čin podvodu (§ 250 trestního řádu), který je v oblasti zdravotnictví páchán povětšinou vykazováním neuskutečněných zdravotních výkonů ke škodě příslušné zdravotní pojišťovny.
V soudní praxi však byl kvalifikován jako podvod i případ, kdy lékař přijal přímou úhradu od „pacientky“ za předstírané umělé přerušení těhotenství.
V souvislosti s tímto trestným činem se objevil poněkud zarážející případ, kdy zubní lékař vyúčtoval zdravotní pojišťovně výkony spočívající v provedení kompletního umělého chrupu u pacientů, u nichž v rámci kontroly ze strany zdravotní pojišťovny byla zjištěna skutečnost, že k datu provedení vyúčtovaných výkonů byli tito již po smrti nebo zemřeli v poměrně krátké době po provedení výkonů. Trestně stíhán a následně odsouzen byl i lékař, který žádal a přijímal přímou úhradu od pacientů za lékařské výkony, které byly plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, přičemž seznam takových pacientů byl „úctyhodně“ dlouhý.
M: Druhy trestů
Za shora uvedené trestné činy může soud v trestním řízení uložit trest odnětí svobody (ať už s podmíněným odkladem či nepodmíněně) s možností současného uložení trestu zákazu činnosti v trvání od jednoho do deseti let. Vedle toho nebo za splnění zákonných podmínek i místo toho lze uložit peněžitý trest ve výměře od 2000 do 5 000 000 korun.
Dalším neméně závažným následkem odsouzení lékaře či jiného zdravotnického pracovníka je rovněž případná ztráta bezúhonnosti takového zdravotníka, která ve svém důsledku znamená ztrátu způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání.
Ke ztrátě bezúhonnosti dojde pravomocným odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s poskytováním zdravotní péče a trvá do okamžiku, od kterého se na zdravotníka podle trestního zákona hledí, jako by nebyl odsouzen.
Vyhněte se případným neshodám a nepříjemnostem s pacienty! Připravili jsme pro Vás seminář „Právní odpovědnost ve zdravotnictví v praxi“, který povede specialista zabývající se touto problematikou JUDr. Jan Mach
[1] Např. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003