Kdy říct antibiotikům ne?

Nám jako pacientům tak nezbývá nic jiného, než se pečlivě ptát. V ordinaci i v lékárně. Jak totiž říká praktikující lékárník a viceprezident ČLnK Aleš Krebs: „Nejde tu o nic menšího než o vaše zdraví.“

Kdy brát antibiotika. Po jídle, nebo před ním?

Antibiotika dostanete pouze na lékařský předpis a působí na bakteriální infekce. U angíny, zánětů močových cest, aktuální lymské boreliózy a dalších mnoha klasických chorob nám obvykle do několika dnů velmi uleví. Přesný způsob jejich užívání a další okolnosti byste ale měli pečlivě probrat už v ordinaci s lékařem:

„Některá antibiotika je vhodné užívat nalačno, u některých nevadí současné užívání s jídlem a v některých případech je lepší je užít s odstupem po jídle,“ vysvětluje Kateřina Javorská, praktická lékařka z Nového Města nad Metují a členka výboru Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP. „Obecně léky nalačno mohou dráždit žaludek, a naopak strava většinou ovlivňuje vstřebávání a účinek léků, proto je vždy dobré vědět, o jaký typ antibiotika se v konkrétním případě jedná, a podle toho upravit dietní režim.“

Co ještě užíváte? Když se léky poperou

A to zdaleka není vše. Málokoho z nás totiž napadne, že třeba antibiotika na zánět průdušek či jinou respirační infekci, se mohou v těle „poprat“ s některými léky na snižování hladiny cholesterolu, které jsou v české populaci užívané hojně. Například klarithromycin, klasické širokospektré antibiotikum, stojí za bolestmi svalů. 

„Nežádoucími účinky tzv. statinů, které toto antibiotikum zvýší, je bolest svalů, myopatie, kterou někteří pacienti popisují jako atypickou či ‚divnou‘,“ říká lékárnice a tisková mluvčí ČLnK Michaela Bažantová.

Ptáte se, jak k tomuhle může dojít? My pacienti „laici“ přece nemůžeme tušit, že se některé léky nemohou užívat společně, to by nám měl říct lékař. V ideálním případě ano. „Lékař může předepsat antibiotika i v případě, že statiny užíváte.

Upraví vám dávkování statinu, nebo jeho užívání na čas vysadíte,“ popisuje Aleš Krebs. A zároveň připouští, že ale někdy může dojít k nedorozumění mezi lékařem a pacientem.

Nebo pacient nenavštíví svého praktika, který o něm ví vše, ale třeba pohotovost nebo ORL ambulanci.

„V tom případě je tu ještě jako poslední instance lékárník, který může kontraindikaci zachytit,“ říká dále Aleš Krebs. „Buď na základě současného výdeje, nebo na základě cíleného dotazu či interního lékového záznamu pacienta v lékárně. Do budoucna nám pomůže lékový záznam. Do něj z lékárny uvidí pouze vydávající lékárník, a to po přihlášení speciálním osobním bezpečnostním certifikátem.“

Než bude zavedený lékový záznam, můžeme se jako pacienti částečně vyvarovat některých rizik tím, že budeme chodit do jedné lékárny, kde nás i naše léky a nemoci znají. Podle nedávného průzkumu ČLnK to ale zatím dělá jen pětina z nás.

Šumivým hořčíkem nezapíjej 

A u zbylých čtyř pětin mohou nastat další situace, kdy nám antibiotika nemusí pomoci tak, jak by měla. Mléko, jogurty, rozpustné minerální tablety nebo mnohé doplňky stravy tak mohou doslova blokovat účinek doxycyklinu, který je třeba teď v létě kromě jiného často předepisován na lymskou boreliózu, přenášenou klíšťaty.

„Borelióza často postihuje i pacientky ve vyšším věku, které zároveň trpí osteoporózou a užívají například vápník i v kombinaci s vitamínem D ke zpomalení nebo zastavení progrese osteoporózy,“ upozorňuje Michaela Bažantová. „U nich tedy může dojít k interakci doxycyklinu s lékem na osteoporózu obsahujícím vápník.“

Není ale nutné se pro dobu užívání antibiotik vzdát třeba jogurtů. „K interakci – vzhledem k jejímu charakteru – dochází pouze tehdy, když jsou obě látky současně v zažívacímu ústrojí.

Tedy nejde o to, že by během léčby tímto antibiotikem pacient nemohl po dobu například deseti dnů jíst či pít mléčné výrobky nebo minerály, ale musí mezi nimi být dostatečný časový odstup.

Když užíváte doxycyklin po dvanácti hodinách, často ráno a večer, a v poledne vypijete litr mléka, nic se neděje,“ dodává Michaela Bažantová.

Když ale lék zapijete sklenicí šumivého hořčíku, může podle odbornice dojít k situaci, že koncentrace antibiotika v krvi nebude dostatečná na boj s bakteriální infekcí. Pokud obojí užijete ve stejný den s alespoň dvouhodinovým odstupem, opět se nic neděje.

Urologické potíže? Nepijte džus

Máte urologickou bakteriální infekci a je třeba ji léčit antibiotiky? Lékař vám může předepsat co-trimoxazol. U něj se ale vyvarujte kyselých potravin nebo třeba vitamínu C, kterým se spousta z nás „dopuje“, aby infekci dříve vyléčila.

Galerie: Barvy léků taky léčí

„Při nižším pH moči, které kyselé látky mohou způsobit, dochází totiž ke vzniku krystalků v ledvinách, které je mohou poškodit,“ varuje Michaela Bažantová. „Kyselé potraviny si může dovolit při této léčbě pouze pacient s dostatečným příjmem tekutin. Případně, a u urologických infekcí je to více než vhodné, můžete ještě množství nápojů zvýšit.“

Co si s tím jako pacient počít

Leckterý pacient pak musí logicky dojít k pocitu, že se „nic s ničím“ bez následků neobejde. Jestli spoléháte na příbalový leták, nechcete lékaře „zdržovat“, protože má plnou čekárnu, rozhodně to přehodnoťte. 

„Můj názor je, že by pacienti moc příbalový leták číst neměli a raději své otázky směřovali na lékaře,“ říká Kateřina Javorská.

„Měli by se zeptat, jak mají léky užívat, a lékař by si měl ověřit, zda jeho doporučení rozumějí. Měl by jim také vysvětlit možné nežádoucí účinky či interakce s ostatními léky.

“ Podle Aleše Krebse je také dobře, že na sebe lékař a lékárník „navazují“ v celém procesu, než začnete léky užívat.

„Chyba se totiž může stát v kterékoliv fázi procesu,“ připouští Aleš Krebs.

„Je dobře, že na sebe předepsání a výdej léčivého přípravku navazují a nejsou spojeny do jednoho kroku – tedy je správně, že lékař lék předepíše a lékárník jej vydá.

Role lékaře a lékárníka jsou totiž odlišné a schválně rozdělené, protože tak dochází k zesílení bezpečnosti farmakoterapie a zvýšení ochrany pacientova zdraví.“

Co má říct lékař a co pacient

Váš praktický lékař by vám měl vždy vše kolem užívání antibiotik pečlivě vysvětlit. Včetně toho, že když budete mít jakýkoliv problém, měli byste ho telefonicky kontaktovat nebo přijít na kontrolu dříve než v domluveném čase.

„Lékař by měl říct, proč antibiotika nasazuje, že působí na bakteriální infekce, kdy a jak se užívají, že je vhodné jejich užívání doplnit probiotiky a v některých případech se vyvarovat slunění, určitým potravinám a alkoholu, nebo že určitá antibiotika mohou přechodně snížit účinek hormonální antikoncepce,“ shrnuje základní informace Kateřina Javorská.

„A v případě, že se vyskytnou nežádoucí účinky, nejčastěji jako kožní vyrážka, nevolnost a jiné, tak aby se pacient svému lékaři ozval.“

Až půjdete do lékárny, určitě informujte lékárníka o lécích, které užíváte pravidelně. Praktickým tipem je nosit třeba jejich seznam.

„A ptejte se. Nejde o nic menšího než o vaše zdraví. Do budoucna umožněte lékaři i lékárníkovi přístup do svého lékového záznamu – obě profese jsou povinovány mlčenlivostí, jiný personál než lékaři a lékárníci k němu přístup mít nebude,“ uzavírá Aleš Krebs.

Odborná spolupráce:

Kdy říct antibiotikům ne?

Mgr. Michaela Bažantová

Lékárnice, tisková mluvčí České lékárnické komory

Kdy říct antibiotikům ne?

Mgr. Aleš Krebs, Ph.D.

  • Praktikující lékárník a viceprezident České lékárnické komory
  • MUDr. Kateřina Javorská
  • Praktická lékařka z Nového Města nad Metují a členka výboru Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP.

Antibiotika se musí předepisovat s rozumem

Jednak jde o nebezpečí pro pacienta samotného, kdy následkem nadměrného užívání antibiotik může dojít k narušení střevní mikroflóry, a potom je to nebezpečí obecné.

Pokud budeme dávat antibiotika neuváženě a zbytečně, bude se snižovat citlivost různých mikroorganismů k antibiotikům, což už se ostatně děje a začíná to být problém.

Podle Národního antibiotického programu, který byl zahájen v roce 2009, je účinnost antibiotik vážně ohrožena narůstající a rychle se šířící rezistencí mikrobů a tato rezistence zvyšuje nemocnost i úmrtnost a ohrožuje tak bezpečí pacientů.

Ale nejde jen o tento problém. Antibiotika mění střevní mikroflóru a z posledních studií například vyplývá, že podání antibiotik dětem do jednoho roku zvyšuje riziko vzniku zánětlivého onemocnění střeva pětkrát a také, že už jedna týdenní kůra antibiotik způsobuje snížení počtu střevních bakterií i zúžení spektra této mikroflóry.

 Dále je tu riziko vzniku zánětu střeva, tzv. colitidy způsobené bakterií Clostridium difficile a také riziko vzniku alergie. Z toho důvodu je racionální předepisování antibiotik velmi důležité a osvěta jak odborné tak laické společnosti nezbytná.

Až 90 % antibiotik je předepisováno v primární péči a často zbytečně, takže odpovědnost leží zejména na pediatrech a praktických lékařích.

Ano, proto například když doporučujeme dávat probiotika, nesouvisí to jen s narušením střevní flóry po léčbě antibiotiky. I alergologové doporučují probiotika pro posílení imunity, obzvláště u dětí.

Střevo zajišťuje nejen trávení potravy, ale musí se také vyrovnat s patogeny, které se do něj s potravou dostanou. Takže provázanost s imunitním systémem je jasná. Střevo jako takové je velmi komplexní orgán. Pro zajímavost: je dlouhé 7–10 m, jeho povrch je velký jako tenisový kurt a bakterie, které ho osídlují, váží zhruba kilo.

Všem těmto bakteriím se říká lidský mikrobiom a jsou pro zdraví samozřejmě velmi důležité. Bez nadsázky můžeme tyto „hodné“ bakterie nazvat naším rozšířeným já, které plní mnoho funkcí.

Lidský mikrobiom tvoří zhruba 100 bilionů mikroorganismů, což je desetkrát více, než máme našich vlastních buněk v těle, a dohromady obsahují stokrát více genů než lidský genom. A nenachází se jen v trávicím traktu, ale i na kůži, v respiračním systému či v urogenitálním traktu nebo ve slinách.

V jednom mililitru slin je například okolo miliardy bakterií. A na všechny tyto bakterie, které v našem těle dělají spoustu důležité práce, samozřejmě působí i antibiotika.

Tak například jsou-li ve správné rovnováze, produkují vitamin K a B12 a mají nezastupitelnou roli v trávicím procesu a v imunitních reakcích organismu. Zamezují třeba osídlení střeva patogeny.

A odchylky ve složení těchto mikroorganismů narušují imunitní regulační mechanismy a vedou k alergiím, autoimunitním chorobám anebo třeba k obezitě. Ale mnoho se toho ještě neví. Lidský mikrobiom se intenzivně zkoumá.

Výzkum by měl ukázat, které bakterie konkrétně souvisejí s určitým onemocněním.

Péče o lidský mikrobiom začíná už během porodu a raného dětství. Důležitý je třeba vaginální porod. V děloze je sterilní prostředí, střevo novorozence je také sterilní. Porodem dochází k počátku kolonizace bakteriemi a k nastartování celého procesu budování slizniční imunity.

Také kojení hraje svoji roli, kojené děti mají jinou skladbu střevních mikroorganizmů než děti krmené umělým mlékem. Dalším důležitým prvkem je také zdravá strava. Konzervanty totiž nezabíjejí pouze bakterie v potravinách, ale můžou mít vliv i na bakterie v těle.

A svoji negativní roli sehrávají samozřejmě i antibiotika, takže k jejich užívání je potřeba přistupovat s rozumem.

Může to mít vliv na imunitu, na střevní mikroflóru, může dojít k superinfekci jinou bakterií, která je potom velice svízelná a komplikovaná co do léčby.  Dlouhodobý problém představují stavy, kdy ve střevní sliznici dojde k nějakým zánětům či autoimunitním procesům.

Obecně lze říct, že nesprávné a nadměrné užívání antibiotik zejména v raném dětství může zapříčinit, že v dospělosti dojde k zánětlivému onemocnění střeva, například ke Crohnově chorobě.

Stává se také, že kvůli podávání antibiotika se vybije střevní mikroflóra a přerostou v ní bakterie, které by tam jinak žádný prostor neměly a neměly by možnost se tam usadit. Ty pak působí značné problémy – velký zánět, krvácivost, průjmy.

Vloni se u nás na klinice objevili rodiče s 12letým synem, kterému byla kvůli kloubnímu zánětu a s tím spojené vysoké horečce v nemocnici, kde byl hospitalizován, nasazena poměrně intenzivní a široká antibiotická léčba. Zhruba tři týdny po vyřešení problémů s kloubním zánětem chlapec začal mít krvavé průjmy a bolestivé křeče v břiše, ztrácel na váze, byl bledý.

Podrobné vyšetření odhalilo, že má velký zánět v zažívacím traktu. Došlo totiž k tomu, že jeho normální střevní mikroflóra byla potlačena antibiotickou léčbou, což umožnilo, že se mu v trávicím traktu rozmnožila nepříjemná bakterie Clostridium difficile, která je považovaná za nejzávažnějšího původce průjmů spjatých s antibiotiky.

Tato bakterie běžně přežívá v lidském organismu, ale když se přemnoží, bakterie začnou uvolňovat toxiny, které mohou způsobovat nadýmání, zácpu a průjem spojený s velkými bolestmi břicha.

Chlapec si vytrpěl své a bylo velice obtížně se této bakterie zbavit, léčba se táhla několik měsíců a nakonec jsme museli v zahraničí objednat lék za několik desítek tisíc korun, který nehradí zdravotní pojišťovna. Lék naštěstí pomohl, ale byla to velmi nepříjemná a komplikovaná situace.

Riziko je větší proto, že střevní mikroflóra je u dětí citlivější než u dospělých a podávání antibiotik u nich může mít dlouhodobější následky. U malých pacientů jsme tedy obzvláště opatrní – s indikací antibiotika, s délkou podávání, s druhem antibiotika a s tím, jak často dětem antibiotika dáváme.

V naší uspěchané době se zdá, že to je rychlé a jednoduché řešení na všechny infekce, které se objevují nebo se kterými pacient bojuje. Jenže to tak není.

Často hlavně dospělí preferují to, aby dostali předepsáno antibiotikum, než aby se snažili nemoc nějakým jiným způsobem vyléčit – zůstat doma, v klidu, vyležet ji s pomocí běžně dostupných domácích prostředků.

Tak preferují rychlý způsob, který ale není správný.

Určitě také. A naším úkolem je takové pocity vyvracet a dělat osvětu v tom smysl, že běžné infekce, tedy rýma, kašel, bronchitida či zánět středního ucha, jsou povětšinou virové, tudíž dát na ně antibiotika je zbytečné a je to špatně.

Ano, je to zbytečné. Jedině to stojí za úvahu v případě, kdy se obáváme superinfekce – to znamená, že na virové onemocnění nasedne nějaká bakteriální infekce a virózu zkomplikuje. Potom je antibiotikum indikováno, jinak ne.

Tam jsou dvě otázky. Jednak jde o rozhodnutí, zda antibiotikum nasadit, zda s ním začít léčit. A druhé rozhodnutí je, které antibiotikum – máme mnoho skupin od úzkospektrých po širokospektrá.

To první rozhodnutí se odvíjí od historie nemoci, klinického nálezu v den, kdy pacient přijde, i celkové anamnézy pacienta a k tomu obvykle přichází ještě nějaký test. To je na zvážení lékaře. Nejjednodušší je udělat přímo v ordinaci tzv.

CRP nebo odběr na krevní obraz, sedimentaci, test na streptokoka a podobně. Jde o rychlé testy, kdy výsledek je buď ihned, nebo v ten samý den, a podle nich se lze zorientovat v tom, zda je opravdu nutné antibiotikum nasadit a případně jaké.

To druhé rozhodnutí se pak odvíjí od dalších věcí – od toho, zda se jedná o opakované onemocnění, zda pacient nemá nějakou alergii apod.

To nelze říct takto obecně, záleží na tom, jak je dítě staré, v jaké zdravotní kondici…, je tam spousta okolností.

Dalo by se říci, že u dětí do jednoho roku věku by se mělo jednat o zcela mimořádnou záležitost, opravdu indikovanou, podloženou i nějakými testy, aby bylo jisté, že dítě antibiotika potřebuje.

U dětí ve školkovém věku, když jsou nemocné, jde většinou o virová onemocnění, takže i u nich by měla být přísná indikace a zase alespoň jeden dva testy, které by podpořily indikaci k tomu, že antibiotikum je nutné dát.

Určitě, takové dítě by mělo mít základní pediatrické vyšetření, ale třeba i imunologické vyšetření, abychom zjistili, jestli tam není například nějaký imunologický defekt, který způsobuje, že jsou opakovaně potřeba antibiotika. U zdravých dětí to tak nebývá. U opakovaných infekcí, například když má dítě v krku streptokoka, se snažíme zjistit, zda není nosič té bakterie v rodině či někdo jiný v blízkém okolí dítěte danou bakterii nemá – to je asi nejtypičtější příklad.

Najít vztah mezi akutním infektem a nějakým psychosomatickým podkladem je myslím docela těžké. Takovou spojitost lze mnohem snáze vysledovat u dětí, které trpí opakovanými bolestmi hlavy, bříška, kloubů, … Tedy v případech, kdy po vyloučení všech organických příčin je namístě zamyslet se, zdali tam není nějaká psychická příčina.

To se děje spíše jen v situacích, kdy mají nějaký plán – například když mají někam odjet a nechtějí jít do rizika, že dítě bude nemocné, že nemoc přeroste v bakteriální infekci a podobně. Snažím se s nimi dohodnout, aby antibiotika dítěti podali jen v případě, že to bude opravdu nutné, aby je nedávali preventivně.

Jinak pokud není důvod, stres, tak rodiče spíše souhlasí s konzervativním postupem – mají možnost zavolat mi ve dne v noci, přijít i o víkendu… U větších dětí je situace potom zase trochu jiná. Rodiče většinou chtějí, aby dítě bylo rychle zdravé, nezameškalo vyučování. Nasazení antibiotika je rychlé, jednoduché řešení.

Bohužel se stává, že lékař vychází ze své zkušenost a z klinického stavu pacienta, ale už třeba nesahá k nějakému dalšímu ověření, ať už z jakéhokoli důvodu. Když se antibiotikum nenasadí, péče o nemocné dítě složitější, musí se hlídat, je to víc práce. A větší odpovědnost ze strany lékaře.

Stará se tím ale i o dlouhodobější zdraví.

Vodítkem je deset infekcí za rok, což je pro rodiče často šokující zjištění. V podstatě jde o to, že dítě má horší či mírnější infekci průměrně jednou měsíčně a zpravidla se jedná o jeden až dva roky na začátku školní docházky.

Ze začátku jsou z toho rodiče, jejichž dítě častější nemocností dosud netrpělo, překvapení a nervózní a hned vyhledávají lékaře, pak se s tím ale naučí zacházet.

U jinak zdravého dítěte je vhodné první dny vyčkávat doma, kontrolovat teplotu a případné symptomy (rýmu, kašel) léčit domácími prostředky, lékař jim stejně nic jiného neporadí.

Praktický pediatr se nejčastěji setkává s infekčními onemocněními dýchacího systému, zažívacího systému a močového systému. To je to, s čím se u dětí potýkáme. Důležité je mít na to jasný názor, jasný postup, snažit se eliminovat škodlivé vlivy různých léků a neškodit. Snažit se rodiče a děti tímto obdobím provést bez újmy.

Je těžké dávat obecná doporučení, záleží na mnoha okolnostech – v jakém věku dítě je, jaký je jeho zdravotní stav, jestli jsou v rodině další děti… Když dítě často stůně, obecně doporučujeme, aby po nějaký čas nechodilo do kolektivu, aby jeho imunitní systém vyzrál, a po nějakém čase zkusí jít znovu mezi děti.

Jde-li o častá onemocnění, která vyžadují aktivní léčbu antibiotiky, pak je namístě další vyšetření, které by mělo osvětlit, zda u dítěte není nějaký další problém. Otužování dětí, vhodná strava, častý pobyt na čerstvém vzduchu a podobně – to jsou obecné rady, které platily, platí a platit budou.

Doporučujeme probiotika a také preparáty na posílení imunity u dětí, které jsou často nemocné, nemají žádný imunitní defekt a u nichž potřebujeme mírně podpořit imunitu. Probiotika a imunoglukany působí velice dobře a mají minimum vedlejších účinků.

U dítěte, které se potýká s nějakými problémy, je určitě lepší vítězit nad nemocí s pomocí takových podpůrných doplňků a preparátů než dávat složité léky, které mají nějaké vedlejší účinky. U zdravého dítěte žádné doplňky a preparáty nedoporučujeme.

Často předepisujeme k antibiotikům rovnou i probiotika a doporučujeme, aby rodiče začali probiotika dávat už během antibiotické léčby a pokračovali i nějakou dobu po ukončení léčby.

Tato možnost se využívá hlavně u dětí, které mají závažnější infekce a dáváme jim širokospektrá antibitiotika, o nichž víme, že mají negativní efekt na střevní flóru, že děti je budou brát dlouho a že riziko je tam velké. Dále probiotika doporučujeme také u dětí, které mají opakované infekce.

 Imunoglukany a jiné preparáty, které posilují imunitu, dáváme v mezidobí, kdy se dítě vyzdraví a my se snažíme jeho imunitu trochu aktivovat, aby záhy nedošlo k dalšímu onemocnění.

V případě nemoci se objednávejte k našim praktickým lékařům a pediatrům, kteří pomocí moderních metod zjistí, zda je vhodné antibiotika nasadit či nikoliv. Telefonické objednání je nejrychlejší cestou: +420235360133

Antibiotika užíváme často zbytečně. Co nám v budoucnu hrozí?

Vypráví se, že k jednomu z nejfantastičtějších lékařských objevů došlo náhodou. Když se v roce 1928 Alexander Fleming chystal na dovolenou, zapomněl ve své laboratoři uklidit misku, kde kultivoval stafylokokové bakterie.

Vytvořila se na nich plíseň, která stafylokoky zabila. Fleming pak zjistil, že účinkuje například i na streptokoky a meningokoky, a účinnou látku pojmenoval penicilin.

Když v roce 1945 přebíral Nobelovu cenu, nemohl tušit, že po sedmdesáti letech budou bakterie vracet úder.

Zapamatujte si1. Antibiotika zabírají jen při bakteriálních onemocněních. Na chřipku a další virové infekce nefungují. Zbytečné podání ATB u viróz má za následek nárůst odolnosti bakterií vůči ATB.2. Antibiotika se vždy musí dobrat. Jinak jen posilníte odolnější bakterie.3. Užívat byste měli jen takové léky, které vám předepíše lékař. Žádné staré, schované nebo po někom, kdo je nedobral.4. Snažte se posilovat imunitu preventivně, i v době, kdy nejste nemocní. Existují tzv. přírodní antibiotika, která organismu velmi prospívají – většinou se mezi ně řadí česnek, med, propolis, lichořeřišnice, šalvěj, skořice, zázvor, tea tree olej. Křen, echinacea, brusinky a borůvky nebo rakytník působí také zázračně.

Jsou totiž stále odolnější. Nejde o planý poplach, situace je vážná. Trendu si všímá Světová zdravotnická organizace (WHO) už léta a stále vylepšuje strategii proti vzniku a šíření globální rezistence. Přesto na světě umírá 700 000 lidí za rok kvůli neúčinnosti antibiotik (ATB). Jen v Evropské unii se to týká 25 000 pacientů ročně.

Mikrobi si zvykli

Je to skvělý námět na sci-fi film. Léky, které dosud fungovaly, přestávají zabírat. Bakterie se pasou, množí, libují si. A lidé se bojí. Padá představa o tom, že jsme pány tvorstva, protože ve skutečnosti mají drobné organismy navrch.

Ve filmu by se patřilo, aby se v kritický okamžik, kdy už je nejhůř, objevil hrdina zachránce, spásná vakcína, fatální objev slabiny nepřítele. Ale co ve skutečnosti?

„Už dnes se u nás vyskytují mikrobi rezistentní ke všem antibiotikům. Odolnost k důležitým skupinám ATB je zcela reálná i v současnosti.“ Toť slova Heleny Žemličkové ze Státního zdravotního ústavu. Žádné science fiction.

Jak vůbec mohlo k takové situaci dojít? Vilma Marešová z Infekční kliniky 2. LF UK vidí důvody jednoznačně: „Antibiotika jsou často podávána zbytečně. Jejich spotřeba v České republice stoupá. Ještě v devadesátých letech byla přibližně stejná jako ve skandinávských zemích, kde jsou v tomto ohledu velmi rozumní. Od té doby stoupla přibližně o 30 procent.“

Přitom Česko se zapojilo do „antibiotické politiky“. Existují léky, které lze předepsat jen po schválení antibiotickým střediskem. Tlačí se na snížení spotřeby, klade se důraz na správnou volbu ATB, správnou dávku a správnou délku terapie.

Předpisy z alibismu

Vzpomínám, jak jsem se před deseti lety ocitla po nevhodné (a zbytečné) aplikaci ATB v nemocnici. Čtyřicítka horečka, závratě. Původně jsem šla ke své lékařce s načervenalým ekzémem na předloktí.

Bez teploty. Zkrátím to: dostala jsem antibiotika v situaci, kdy jsem měla dostat antivirotika. Od té doby jsem velmi opatrná a nechám se k zobání pilulí spíš přemlouvat.

Rozhodně si nechám předem udělat kontrolní testy.

Profesor Milan Kolář z olomouckého Ústavu mikrobiologie má opačnou zkušenost. Hodně pacientů si prý recept přímo vynucuje. „Lékař je velmi často postavený do situace, kdy pacient léčebnému postupu bez aplikace antibiotik nedůvěřuje.“ I když může být v konkrétním případě škodlivá.

Expert dále vysvětluje: „Antibiotika jsou látky s účinkem na bakteriální patogeny, resp. na bakterie, které vyvolaly infekci. Proto by se měla aplikovat u prokázaných nebo alespoň vysoce pravděpodobných bakteriálních onemocnění. V žádném případě by neměla být používána jako léky na snížení horečky nebo z alibismu.“

Kritizuje postup, kdy se ATB podávají i v nejasných případech v duchu „pokud nepomůžou, tak alespoň neublíží“. Všechny tyto cesty zase vedou jen k odolnosti bakteriálních patogenů.

Antibiotika, alkohol a slunceOpravdu platí, že když bereme antibiotika, neměli bychom pít alkohol? Snižuje víno nebo pivo léčivý účinek ATB? A musíme se při jejich užívání vyvarovat pobytu na slunci?* Je známo přes 6 000 látek s antibiotickým účinkem, v medicíně se jich uplatňuje asi 70. Rozdělují se do dvou velkých skupin. Baktericidní bakterie hubí, bakteriostatické zastavují jejich množení. Podle chemické struktury se rozdělují do několika skupin: např. peniciliny, cefalosporiny, tetracykliny, aminoglykozidy, ansamyciny, flurochinolony a další. Podle rozsahu působení na bakterie se ATB dělí na úzkospektrá a širokospektrá. V ambulantní péči mají největší význam penicilinová antibiotika.* Existují antibiotika (například cefalosporiny), která zpomalují odbourávání alkoholu, což se může projevit závratěmi, zvracením, rudnutím obličeje, bolestmi hrudníku nebo hlavy. Většinu antibiotik ale alkohol nijak neovlivňuje. Jde spíš o to, že lidé můžou kvůli popíjení zapomenout a nevzít si dávku včas.* Co se týče pobytu na slunci při léčbě ATB, nejsou všichni lékaři stejně přísní. Někteří tvrdí, že hrozí riziko například svědivých vyrážek na kůži a dalších fotosenzitivních reakcí. Penicilinové řady jsou prý v tomto ohledu bezpečné, ale ani tak se nedoporučuje žádné velké slunění. Na slunce si dávejte pozor hlavně v souvislosti s látkami doxycyklin, tetracyklin, ciprofloxacin, ofloxacin, levofloxacin, trimethoprim a griseofulvin. (Mimochodem, ani při užívání některých antidepresiv, antihistaminik, léků na cukrovku nebo antihypertenziv byste se neměli opalovat.)

Jak tedy zabránit tomu, aby se antibiotika předepisovala nadarmo? Aby se neužívala u virových onemocnění, kde stejně nezabírají, jen při nich zničí citlivé bakterie ve střevě a zaplatí vstupenku těm méně citlivým – rezistentním? Základním předpokladem je adekvátní klinická diagnóza.

Konkrétně by měl podle profesora Koláře lékař zvážit celkové a lokální příznaky infekčního onemocnění, případně laboratorní výsledky: „Důležité je posoudit zvýšení sedimentace červených krvinek, CRP a ostatní faktory časného zánětu.“

Podle londýnské studie například užívání antibiotik v prvním roce života zvyšuje pravděpodobnost rozvinutí ekzému o 40 %. S každým dalším užíváním antibiotik podle ní vzrůstá riziko ekzému o dalších 7 %.

Zeptala jsem se proto, jestli může být riskantní, když pacient odmítne užívat ATB s tím, že se vyléčí „alternativně“. Odpověď Milana Koláře: „Ano, může to být za určitých podmínek velmi nebezpečné.

Například neléčená infekce dolních močových cest může podmínit rozvoj pyelonefritidy (bakteriální zánět ledviny – pozn. red.), neléčená streptokoková infekce může mít za následek vznik pozdních streptokokových nákaz, jako je například revmatická horečka.

Antibiotická léčba je nutná například u bakteriální pneumonie, která může ohrozit pacienta i na životě.“

Vilma Marešová si myslí, že je řada infekčních onemocnění, i bakteriálních, samoúzdravných: „Pacient s dobrou odolností se může uzdravit i bez antibiotik.“ Souhlasí ovšem s tím, že u některých onemocnění může mít nepodání antibiotik za následek smrt.

Přežijeme?

Zní to děsivě. Můžeme vůbec přežít bez antibiotik? Budou za pár let lidé, respektive bakterie zabydlené v lidských tělech vůči ATB odolné? Podle Vilmy Marešové je lidstvo schopné přežít bez antibiotik. Ale s velkými ztrátami na životech. Ohroženy na životě by podle ní byly hlavně děti, staří lidé, pacienti se sníženou odolností nebo s nádorovým onemocněním.

„Nikomu nepřeji postantibiotickou éru. Znamenala by umírání na spálovou angínu. Nepřežili by pacienti s meningokokovou sepsí. Rizika by byla téměř nepředstavitelná.“

„Cílená antibiotika jsou ideální,“ říká primářka klinické mikrobiologie. Ne vždy se jich ale dočkáte..

Lékaři mají možnost určit prostřednictvím testů, jaká antibiotika budou právě vám vyhovovat nejvíce. Ne ve všech ordinacích se jich ale dočkáte. Proč tomu tak je a co jste o antibioticích možná vůbec nevěděli? Na to mi odpověděla MUDr. Václava Adámková, primářka Klinické mikrobiologie a ATB centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Jak vlastně antibiotika působí? Pokud byste to měla popsat pro naprosté laiky.

Vezmete si tabletku, ta projde zažívacím traktem, kde se rozpustí, proniká do oběhu a metabolizuje se. Nejčastěji v játrech, nebo v ledvinách. Buď je účinná už jako rozpuštěná látka, nebo až ve formě metabolitů (produktů metabolismu mikroorganismů). Účinná látka se následně rozprostře po celém těle a zde už záleží na typu antibiotika.

Některá se více vychytávají do tkání, jiná velmi dobře pronikají do kostí, další naopak zůstávají v krevním řečišti. Podle toho se také na konkrétní onemocnění vybírají. Když antibiotikum pronikne do místa infekce, začne ovlivňovat přítomné bakterie, které jsou původci nemoci, a vzájemně na sebe působí. Např. inhibují syntézu buněčné stěny.

Pak bakterie zaniká, nebo zastaví její proteosyntézu a tak dále…

Takže je možné, že antibiotikum nezafunguje, protože je dávka nízká?

Záleží na tom, zda je daná bakterie na dané antibiotikum citlivá, kolik antibiotika se k bakteriím dostane, tedy zda je koncentrace dostatečná, aby zlikvidovala všechny bakterie, nebo ne. Pokud je nedostatečná, část bakterií to sice ovlivní, ale zůstane určité procento přeživších bakterií.

Ty se budou dále množit, infekce bude přetrvávat a přejde do chronicity. Že je antibiotika málo, stačí k tomu, aby se s ním bakterie“ naučily“ žít a vyvinuly rezistenci. Dávky zkrátka nejsou dostatečné pro to, aby je zlikvidovaly, ale jen aktivují mechanismus rezistence.

To je pak začátek začarovaného kruhu, kdy antibiotika selhávají.

Na čem závisí dávkování?

Záleží na mnoha faktorech – důležité je, kde infekce probíhá a jaký systém je postižen, aby tam antibiotikum vůbec pronikalo. Ale záleží také na hmotnosti pacienta. U dětí je to jednodušší, dávkuje se přesně podle váhy pacienta.

U dospělých je však množství paušalizováno, bývá udávána celková dávka na den a podobně. Například obézní pacient tak bude při standardním doporučeném dávkování poddávkován. Je to tedy závislé na všem. Nízká dávka sebelepšího antibiotika je chybou.

Ošetřující lékař ale pacienta vidí a měl by správné dávkování určit. Problém může nastat například u kojenců, kteří přibývají na váze každý týden, měsíc. Je velký rozdíl, zda váží šest kilogramů, nebo sedm. Může u něj totiž také dojít k poddávkování.

Roli hraje i dávkovací interval, který závisí na typu antibiotika.  

Dobu, po jakou má člověk antibiotika brát, volí také lékař. Podle čeho?

Ano, volí. Odvíjí se to od tíže aktuální infekce. Pokud je jen mírná, život neohrožující, platí, že čím kratší dobu antibiotika užíváme, tím lépe.

V dnešní době se například prosté infekce močové řeší podáváním antibiotik jen tři až pět dnů. Pokud je to vážnější nemoc, například zápal plic, vyžaduje už dobu delší.

Pokud je tedy antibiotikum správně zvoleno, může být i pětidenní léčba plně dostačující.

Pozná se bez testování, zda je antibiotikum správně zvolené?

Těžko. Jednodušší je zjistit, kdy je antibiotikum podáno špatně. Léčba pak selhává, pacient se horší. Antibiotikum je zvoleno nesprávně buď proto, že původce infekce je rezistentní vůči danému antibiotiku a neví se to, protože nebylo uděláno mikrobiologické vyšetření, nebo je pacient poddávkován. Může to být ale i tím, že pacient nespolupracuje s lékařem a antibiotika neužívá správně.

A za jak dlouho by se mělo pacientovi ulevit?

Je-li antibiotikum zvoleno správně, mělo by u běžných infekcí zafungovat. Pacient by se měl cítit lépe do 48 hodin. To samozřejmě neplatí třeba u zánětu mandlí, lidově řečeno angíny. Pokud je bakteriálního původu, což může být, předepisují sice lékaři penicilin, ale spíše jako prevenci komplikací, než že by měl pacientovi ulevit. Bude mu sedm dní stejně špatně, ať už jej užívá, či ne.

Máte pocit, že lékaři nasazují antibiotika někdy zbytečně?

Určitě. Nemyslím si ale, že by je zbytečně předepisovali sami od sebe, jen pro jistotu. Povědomí o rezistenci mezi nimi už dnes přeci jen nějaké je. Většinou je to hlavně z tlaku pacientů. Ti lékařům vyhrožují, že je vymění, nebo zažalují. Je pak pochopitelné, že lékař často podlehne, nebojuje s tím člověkem.

Třeba v jednom případě ze sta se totiž může stát, že by mohl být pacient skutečně poškozen, pokud by antibiotika nedostal. Lidé už ale často nechápou, že antibiotika fungují jen na bakteriální infekce.

Přitom velká část běžných infekcí, hlavně respiračních, je virového původu, takže na ně antibiotika nemají šanci fungovat.

Lékař ale může zjistit, zda je nemoc vyvolána bakterií, či virem, že?

Ano, je to stanovení např. CRP aktivního proteinu jakožto markeru bakteriální infekce. Pro akutní rozhodování, zda antibiotika předepsat, či ne, je to v praxi velmi přínosné. Jde navíc o rychlý test. Po vyšetření krve odebrané z prstu jsou výsledky známy do několika minut, přímo v ordinaci. Na základě toho se pak může lékař rozhodnout, zda nasadit antibiotika.

Já osobně se s takovým testem zatím nesetkala. Proč toto vyšetření nedělají lékaři automaticky, u každého pacienta? Je drahé?

Toto vyšetření je hrazeno pojišťovnou. Ale těžko říct, proč jej někteří lékaři nedělají, na to nedokážu odpovědět.

Nejlépe prý funguje cílená antibiotická léčba. Co to vlastně je?

Cílená antibiotická léčba je ideální případ. Známe původce, máme laboratorní výsledky citlivosti k antibiotikům a na základě toho pak vybereme to nejvhodnější, které bude do místa infekce dobře pronikat.

Proč ji nepoužívají všichni lékaři?

Možná proto, že dostupnost tohoto vyšetření je různá. Praktický lékař nemá ve své ordinaci takové možnosti, jako třeba v nemocnici. Tam je velice jednoduché poslat vzorek do laboratoře a mají výsledek během chvíle. Důvodem, proč praktičtí lékaři nechtějí vzorek nabírat, může být i čas.

Výsledek mají až za dva dny, takže se může zdát, že jim to už nepomůže. To ale není pravda. Během prvních dvou dnů lze terapii zacílit tak, že předepíší v rámci úvodní léčby antibiotika se širším spektrem. Ty se pacientovi, jehož stav to vyžaduje, nasadí dle předpokládaného původce infekce. Mezitím se vzorek odešle do laboratoře.

Jakmile lékař obdrží výsledek, může následně léčbu korigovat. Buď ví, zda jsou již nasazená antibiotika přesná a jinou možnost ani nemá, nebo zjistí, že jsou antibiotika zbytečně širokospektrá. Pak může nasadit antibiotika s užším spektrem, aby tolik nedocházelo k poškození mikroflóry v těle a podobně. Prostor pro to tedy má.

Ale že se tyto testy tak často nedělají, je bohužel také fakt.

Čtěte také:

Časté dotazy

Dobrý den, v lékárně jsem si koupila váš test CRP 10 ks v krabičce. Bohužel jsem při prvním testování mojí dcery omylem celý balíček mikropipet na náběr krve (10ul mikropipeta) vyhodila. Chtěla jsem se zeptat, zda by bylo možné dokoupit těchto 10 ks mikropipet zvlášť? Děkuji Vám moc za odpověď. S pozdravem. Monika H.

Dobrý den, toto se samozřejmě může stát každému. V dnešní poště Vám posíláme zdarma 10 kusů mikropipet. Přejeme Vám pěkný den

Provedla jsem si tento test při nachlazení, je výsledek stejný jako u doktora, kdybych k němu šla? Děkuji, Lída K.

Dobrý den a děkujeme za důvěru v náš produkt. Ano, výsledek, při správném provedení, je stejný jako u lékaře. Test, jak jste si všimla při zobrazení výsledku, má vnitřní kontrolu správnosti provedení, to je ten proužek v zóně C. Když je přítomen, je vše v pořádku a výsledek je tzv. validní, laicky řečeno odpovídající stavu.

Ráda bych použila tento test, zdá se mi výborný, ale nejsem si jistá, jestli zvládnu odběr kapičky krve z prstu, můžete mi popsat případné problémy? Alena

Děkujeme za dotaz, posouváme jej v pořadí na začátek, neboť je důležité si říci (a sama uvidíte), že se jedná o vpich minimální a navíc provedený aplikátorem, používaným i u dětského lékaře.

Aplikátor (tzv. lancetové pero) má natolik tenkou jehlu, že je stěží viditelná okem, vpich je tedy minimální a vytvoří jedinou kapičku krve.

Veškerý materiál potřebný k provedení testu je samozřejmě v balení. Návod obsahuje ilustrační fotografie, jak odběr provést. Jednodušší už to být nemůže, malá kapička stačí a test nelze provést jinak,nežli z krve.

(4) Dobrý den, můžeme test doma použít někdy všichni? Nemá nějaké omezení, třeba pro malé děti atd.? Pavel J.

Děkujeme za dotaz k použití našeho testu. Omezení test nemá. Látku (C-reaktivní protein), kterou zjišťuje, produkuje imunitní systém každého z nás bez ohledu na věk, tedy v případě, kdy je to pro náš organizmus nezbytné (při bakteriálním zánětu/infekci).

(5) Nemyslíte si, že když jsou mi předepsána antibiotika, tak je to zřejmě proto, že je potřebuji brát. Píšete, že test odhalí zbytečnost antibiotik, jak tomu rozumět ? Martin K.

Statistika je neúprosná, a zdejší „zvyk“ a tlak výrobců antibiotik veliký. Až 70% je užíváno zbytečně. Netvrdíme, že jsou antibiotika „špatná“. Jen se snažíme udržet si zdravý rozum ve zdravém těle, a to doslova.

Vedlejší nežádoucí účinky antibiotik zbytečně užívaných poškozují zdraví dětí i dospělých. Bakterie získávají větší odolnost (rezistenci) vůči antibiotikům a tento stav pak vede k tvorbě superodolných kmenů, proti nimž nemáme obranu (tj. další antibiotika).

Začarovaný kruh, jehož řešením je jediné: užívat antibiotika jedině tehdy, když to má smysl.

(6) Co znamená ‚rezistence‘ bakterií?

Slovo ‚rezistence‘ pochází z latiny a znamená odolnost či schopnost vzdorovat. Rezistence bakterií je buď tzv. prvotní, tj. že daný typ bakterie je prostě na určité antibiotikum rezistentní ‚ze své podstaty‘ (geneticky neobsahuje místo pro zásah antibiotika).

Tento případ je z našeho hlediska zajímavý tehdy, pokud monitorujeme CRP testem účinnost antibiotika a ‚nic se neděje‘, tj. výsledkem je stále ‚zvýšená hladina CRP‘. Druhá možnost je získaná rezistence, těch je většina.

Jedná se o proces, kdy se bakterie ‚naučí‘ (mutací, genetickým přenosem), jak se antibiotikům ubránit. A právě zde je problém zbytečného užívání antibiotik navýsost aktuální.

Bakterie jsou velice rychle se množící mikroorganismy, které mají spoustu možností – mechanismů, jak se naučit bojovat s antibiotiky, je lepší je ktomu zbytečně neponoukat.

(7) Odhalí CRP test i zánět, který vznikl třeba zraněním, přetížením (svalů, kloubů či šlach)?

Ano, výsledek CRP testu bude v tomto případě ‚pozitivní‘, tj. hladina CRP zvýšená, právě na projevy přetížení pohybového aparátu nebo projevy revmatismu je CRP test také určen.

(8) Moje lékařka má v ordinaci přístroj na testování CRP, musím váš CRP test přinést k ní do ordinace?

Ne, CRP test, který jste si zakoupil(a) u nás, obsahuje vše potřebné k provedení vyšetření v klidu domova. Princip stanovení je stejný jako u Vaší lékařky, vše včetně vyhodnocení můžete provést doma. Výrobek je schválen a certifikován pro domácí použití.

(9) Může být výsledek testu něčím ovlivněn (např. stravou, pitným režimem, užívanými léky či vitamíny, denní dobou, věkem apod.)?

Test je vysoce specifický, tzn. s ohledem na charakter vzorku a princip testu nemůže být ‚běžným denním režimem‘ ovlivněn. Rovněž věk nehraje pro ovlivnění výsledků žádnou roli. Užívaná léčiva mohou ovlivnit výsledek ve smyslu produkce C-reaktivního proteinu (látky, kterou test stanovuje), ale tato skutečnost je právě žádoucí např. při monitorování účinnosti antibiotik.

(10) Při vyhodnocování testu si mám všímat intenzity zbarvení anebo též tloušťky proužků?

Pro vyhodnocení výsledků je důležitá intenzita proužků, nikoliv jejich tloušťka. Proužky mají přesně vymezené zóny a jejich tloušťka zůstává konstantní.

(11) Existují i jiné choroby (než záněty), které se v těle projevují zvýšenou hladinou CRP?

Ano, ale typické využití koncentrace CRP jako faktoru odpovědi organizmu na infekci je pro rozlišení virového nebo bakteriálního původu nemoci.

Změny koncentrace C-reaktivního proteinu v krvi jsou způsobeny záněty obvykle bakteriální povahy, poškozením tkání. CRP je také využíván i jako prediktivní ukazatel kardiovaskulárních chorob.

Pro poslední zmíněnou možnost je ovšem zapotřebí test s vysokou citlivostí.

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *