Jsou naše děti přetěžovány?

Tento – dnes zjevný – trend má však své oběti. Jsou jimi právě zmíněné děti. Za přetěžování platí víc, než se na první pohled zdá. Vnější úspěch bývá vykoupen vnitřním odcizením a často i chronickou únavou nebo nemocemi.

Obsah článku:

Volný čas? Pro mnoho dětí neznámý pojem

Není výjimkou, že se děti mladšího školního věku, ba někdy už předškoláci ocitají na rychle se točícím kolotoči permanentního snažení a soupeření s druhými.

Chybí možnost zastavení se a vydechnutí, kdy má dítě nerušenou možnost být samo se sebou a intuitivně vnímat otázky, které by k útlému věku za podpory nejbližších pečovatelů rozhodně měly patřit: Kdo vlastně jsem? K čemu se hodím? Co cítím? Co mne baví? Líbí se mi, jak žiju?

Až příliš mnoho současných dětí pro podobné otázky nedostane prostor. Jejich cesta je předem určena. To rodiče vědí, kudy má dítě jít. Už s miminky a batolaty vyrážejí na plavání a hudební přípravku.

K nástupu do školky patří široká nabídka rozvojových aktivit, od flétny přes tanec až po angličtinu.

No a ve školním a mimoškolním vzdělávání, kdy se navíc přidruží ještě hodnocení a soutěžení s ostatními, je to teprve nápor.

Rizikový předškolní a mladší školní věk

Přitom právě volný čas a nicnedělání tvoří nedílnou součást základních potřeb každého dítěte. Z hlediska vývojové psychologie v předškolním věku a v prvních letech školy stále ještě dominuje růst a dozrávání tělesných funkcí: „Dítě se ve svém těle potřebuje zabydlet.

Při troše vnímavosti můžeme pozorovat, že velký vývojový skok v tělesném růstu bývá vykoupen určitým zpomalením, někdy až krizí v duševním vývoji. Dítě jinak samostatné, aktivní a veselé je dočasně plačtivé, rozmrzelé. Někdy jde až do regrese, má větší potřebu blízkosti maminky. Jindy se dostaví horečnaté onemocnění.

A zpětně se zjistí, že dítě v tomto čase prudce povyrostlo a že je třeba jít koupit nové boty a oblečení,“ okomentoval to před časem pro časopis Aperio celostní lékař Lukáš Dostal.

Dítě má zkrátka s růstem svého fyzického těla tolik práce, že jeho duševní vývoj se v tomto období odehrává jaksi mimochodem.

Což nevylučuje, že se v mozku dítěte dějí velké věci, a to tím jistěji, čím více je dítěti dopřáno, čeho si děti historicky užívaly v každé volné chvíli, leč ty dnešní takovou příležitost až zoufale postrádají. Řeč je o volné, dospělými neorganizované a nerušené aktivní hře.

↑ nahoru

Hraní: Pohyb a zapojení fantazie a smyslů, nikoliv monitory

Ještě nedávno vedla hra v předškolním věku i do říše fantazie a běžně zapojovala magické přátele z nadzemských sfér, jako skřítky a další pohádkové postavy. Zároveň bylo na pořadu dne hraní na napodobování skutečnosti (na mámu a tátu, na obchod, na doktora, …).

• K oblíbené zábavě patřily hry stolní a společenské a své místo měly i všelijaké stavebnice, při nichž děti cvičily motoriku stejně jako sebeovládání.
• Mnohé z uvedeného navíc probíhalo výhradně v dětské společnosti, bez zasahování dospělých, kdy dítě v partě vrstevníků poznávalo reálné fungování kolektivu, zažívalo první velká přátelství i komploty a zradu a pěstovalo svou vynalézavost a odolnost tím, že si z bryndy muselo tu a tam pomoci samo.
• Zapomenout nesmíme na pohyb ve volné přírodě a její zkoumání a na zájmové sportovní aktivity.

Vše výše jmenované a zvláště volný pobyt a pohyb v přírodě je u současných dětí na úbytě. Nedostatečná možnost neorganizované hry a kontaktu s venkovním prostředím a neúměrný nadbytek takzvané obrazovkové zábavy přitom ohrožuje jejich vývoj v mnoha ohledech.

Odborníci připomínají stále se zhoršující pohyblivost (které dítě dnes ještě dokáže vylézt na strom či přejít po kládě přes potok?), hrozbu obezity (ano, nadváha už má epidemický charakter), oslabenou imunitu (průměrné dítě dnes bere antibiotika i vícekrát do roka), ubývající schopnost improvizace (dítě se ve všem spoléhá na pomoc dospělých) a manuální nešikovnost současných dětí (vymýšlí se například nové, jednodušší způsoby, jak učit děti psát, a podobně).

Přehnaně organizovaný a přítomností dospělých předimenzovaný čas zjevně přispívá ke zdravotním potížím a k problémovému chování včetně typických abnormalit, jakými jsou hyperaktivita, impulzivita nebo problémy se soustředěním.

Přehnané zaměstnávání dětí „umělými“ aktivitami narušuje jak zdravý vývoj jejich tělesné konstituce, tak i sociálnosti. A především odvádí dětí od jejich vlastního prožívání.

Ve světle poznatků, které současná věda i empirie přinášejí o dětské duši, je absurdní, jak dnes zatěžujeme dětský věk přehnanými nároky na výkonnost, soutěživost a jednostranné upřednostňování intelektuálně rozumového rozvoje jenom proto, že jsme se jako dospělí sami odpojili od jejich alternativ.

Ve videorozhovoru si rodinná poradkyně a autorka článku PhDr. Eva Labusová povídá s dětským psychologem PhDr. Václavem Mertinem

↑ nahoru

Samostatná kapitola: Nadané děti

Aby nedošlo k mýlce: Cokoliv dítě ve svých intelektuálních a jiných aktivitách vyhledává a chce samo od sebe zkusit, to by mu v mezích možností mělo být dopřáno, ať už jde o seznamování s písmenky, luštění rébusů, počítání matematických vzorců, hru na hudební nástroj nebo sportování. Má-li se z něho jednou stát vědec, profesionální muzikant, tanečník nebo sportovec, pravděpodobně není jiné cesty než ho na tuto mimořádnou dráhu připravit v průběhu mimořádně probíhajícího dětství naplněného intenzivním tréninkem, značnou dávkou osamělosti a individuálními učebními plány. Avšak přehnané zaúkolování a důraz na výkon u „obyčejných“ dětí znamená riskovat jejich optimální vývoj a zvýšit pravděpodobnost výskytu problémů jak v osobní, tak na společenské rovině.

Dětští psychologové se v tomto ohledu povětšinou shodují: Pokud dítě nevyrůstá v dramaticky nevhodných sociálních podmínkách ani neprojevuje mimořádné nadání a zájem, nepotřebuje vlastně až do začátku školní docházky žádnou speciální výuku ani úporné organizování volnočasových aktivit. Co potřebuje, to se naučí, pokud ho obklopíme inspirativním prostředím a harmonickými vztahy a pokud mu dopřejeme dostatek samostatnosti a příležitost pro seznámení s vlastní osobností i odolností.

Přitom je podstatné s dítětem mluvit, zrcadlit mu jeho prožívání i konání, vysvětlovat vše, na co se ptá, a nabízet mu další otázky, které s daným tématem souvisejí.

A až přijde čas nástupu do školy, stojí za to vybrat takovou, kde dbají také na osobnostní vývoj žáků, a tedy tu pracují učitelé, kteří vedle svých předmětů přikládají význam i vztahové rovině a kvalitě celkového ovzduší školy.

Nejspíš se v takové škole také učí etická výchova, funguje při ní skautský oddíl, svou pracovnu tu zřejmě už našel psycholog a podobně.

Čtěte také:
Deprese u dětí
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?
Rizika závislostního chování u dětí a dospívajících a jejich prevence

Problém jsou rodiče?

Když v poradně diagnostikujeme přetížené dítě, ta nejtěžší práce nás obvykle čeká s jeho rodiči. Je třeba jim srozumitelně sdělit, že dítě do problému dostali oni sami. Že dítě jen reaguje na dlouhodobý tlak a někdy až násilí, jímž je tlačeno někam, kam ono samo nesměřuje.

V mnoha případech rodiče své dítě nevědomě zneužívají pro realizování svých vlastních představ a cílů. Dítě pak iniciativou rodičů třeba navštěvuje prestižní školu, na jejíž zvládnutí nemá přirozené schopnosti. Musí hrát na housle, ač by raději modelovalo. Každé třetí ráno vstává na hokej, aniž přemýšlí, co mu to dává. Pomalu, ale jistě najíždí na způsob existence, kterou mu předurčil někdo jiný.

O své situaci ovšem nezvládá přemýšlet. Je na ni zvyklé od mala. Ke skutečné samostatnosti ho nikdy nikdo nevedl. Celkově je školními povinnostmi a mimoškolními aktivitami zahlceno natolik, že nezná ani skutečnou relaxaci a odpočinek, které by mu odstup a jiný pohled umožnily. A protože se s problémem nemůže konfrontovat vědomě, hovoří skrze své chování nebo skrze vlastní tělo.

↑ nahoru

Jak poznáme přetížené dítě?

Nepůsobí příliš radostně. Nebo ano, ale nějak jeho spokojenost není autentická, protože chybí přirozenost a spontaneita. Jindy je dítě zjevně nespokojené a přetažené a dává to i najevo.

Svou nelibost projevuje vůči okolí (problémové chování, netrpělivost, konfliktnost, agresivita, poruchy učení, …) nebo vůči sobě samému (sklon k sebepodceňování a pokleslé náladě, psychosomatické obtíže a zvláště bolesti břicha a hlavy, poruchy příjmu potravy – častá je zvýšená potřeba konzumace sladkostí, v krajních případech i sebepoškozování).

Jindy jsou přetížené děti prostě jen zmatené. Nezvládají všechny své povinnosti, jsou roztržité, trpí nadměrnou únavou, nezájmem. Rodiče mají pocit, že je stále těžší s dítětem se na něčem domluvit.

V číslech:
Jak tráví ve všední den děti svůj volný čas?
Názory rodičů na trávení volného času u dětí

Jak zachovat pevnou půdu pod nohama?

Nejsou to ale jen nároční a vlastními ambicemi zatížení rodiče, kteří vytvářejí fenomén přetížených dětí. Podstatnou měrou přispívá už jen samo prostředí a „duch doby“, v níž současné děti vyrůstají.

Hovoří se o věku infobiologické nedostatečnosti, v níž jsou malí i velcí vystaveni nezvladatelné přetíženosti ze záplavy nezpracovatelných informací a z pocitu, že v okolním světě již není možné se spolehlivě zorientovat.

A přesto i v tomto nepřehledném chaosu rodiče pro své potomky zůstávají v roli prvních a nejdůležitějších zprostředkovatelů informací o světě, a jsou tudíž konfrontováni s potřebou schopnosti umět rozhodnout, co dětem ukázat, co jim představit, čím je obklopit. A také naopak – před čím děti přinejmenším dočasně chránit nebo je od toho dokonce izolovat.

Od přetížených dětí se tak dostáváme k přetíženým rodičům. Stačí zajít do nejbližšího lepšího knihkupectví a nahlédnout do polic vyhrazených pro rodičovskou rádcovskou literaturu a pro příručky osobního rozvoje.

Hlava se zatočí nejen z množství nabízených publikací, ale především z rozporuplnosti nabízeného obsahu, která zahrnuje návody na prosperující děti ve škále od teorií tygřích matek (Američanka čínského původu Amy Chua neponechává nic náhodě a doporučuje od mala dětem zorganizovat každý okamžik a naplnit ji důsledným rozvíjením všech vrozených dispozic pod přísným dohledem a v denním drilu) až po líné rodiče (Angličan Tom Hodkinson se naopak přimlouvá za rodičovský pohov a směrem k dětem volí plnou důvěru v jejich potenciál, pro jehož rozvoj stačí dostatek volnosti a možností učit se spontánní interakcí s prostředím). Mezi těmito extrémy je k mání ještě mnoho námětů pro rodičovské počínání v různých odstínech míry autoritářské, respektive liberální výchovy.

Kudy tedy ven z pasti přemíry rad a tipů, názorů a zaručeně fungujících teorií? Odpověď na tuto otázku je zdánlivě prostá. Ukazuje se, že spokojené a nepřetížené děti mají ti rodiče, kteří sami dokážou vést spokojený a nepřetížený život. Kteří znají míru a sami nepropadají perfekcionismu a workaholismu.

Kteří umějí zacházet se stresem a jsou odolní vůči přemíře podnětů.

Především ale mají schopnost vytvářet stabilní a uspokojivé vztahy, milují své děti bez podmínek a dovedou vytvořit domov, v němž se žije plnokrevný život včetně jeho náročnější tváře v podobě běžných konfliktů a nutné dovednosti jejich řešení, vzájemného odpouštění, optimismu a pocitu sounáležitosti za všech okolností.

↑ nahoru

Jak nevychovat přetížené dítě?

Zaručené návody, navzdory tvrzením v mnoha rodičovských příručkách, bohužel nejsou k dispozici. Jako velmi nápomocné se osvědčují následující snahy:

• Poučte se o potřebách dětského věku z hlediska vývojové psychologie a zrání dětského mozku.
• Opatřete si informace o emočních potřebách dětí a o mimořádné důležitosti raného a předškolního věku.
• Nabídněte dítěti „klíč k duši“ vzájemným sdílením a zrcadlením.
• Láskyplně a včas dítěti vymezujte hranice, včetně zakomponování smyslu pro povinnost, odpovědnost a také ohleduplnosti vůči druhým (na intuitivní rovině tohle probíhá zhruba do konce třetího roku věku, do ukončení takzvaného období vzdoru).
• Vyvažujte svou náročnost mírou, s jakou jako rodiče reagujete na potřeby svého dítěte. Jde o to dítě ani nezanedbávat, ani nedusit přehnanou péčí, pozorností a zbytečnými nároky.
• Zprostředkovávejte dítěti informace o podobě současného světa a o způsobu zacházení s informacemi i s nabídkou dalšího hmotného a nehmotného zboží. Schopnost „switch off“ a „offline“ (nezávislost na elektronických médiích) patří spolu s dobrovolnou skromností (opravdu nemusíme mít vše, co vidíme) ke schopnostem zachraňujícím život.
• Věnujte svému dítěti dostatek času. Přistupujte k rodičovství s pokorou a potřebnou sebereflexí. Zkuste vztah s dítětem vnímat i jako velkou osobní školu života. Připomínejte si, že není žádoucí dokonalost, nýbrž schopnost nedokonalost přijímat a vyvažovat.
• Měli byste to být vy, rodiče, kdo vašemu dítěti zprostředkuje vědomí, že náš život je v mnoha směrech výsledkem naší volby.

Vůbec nejdůležitější bývá připustit si, že svým dětem obvykle předáme jenom to, co máme sami

V kladném i záporném smyslu. Víme-li si rady se svým vlastním životem, předáme nejspíše svým potomkům méně osudových zatížení, než když – ač neradi – oživujeme nefunkční stereotypy z vlastních původních rodin nebo stereotypy společenské.

K těm patří právě i představa, že úspěšné dítě je výhradně takové, které se dobře učí, podává mimořádné výkony, směřuje k dobře placené práci a vůbec k parametrům úspěchu, které sice tak nějak kolují médii i společenským prostorem, ve skutečnosti ovšem mají k pocitu skutečného úspěchu velmi daleko.

O úspěšném životě můžeme totiž mluvit pouze tehdy, pokud ho za úspěšný považujeme my sami. Všechny psychologické výzkumy vedou v tomto ohledu k poznání, že úspěšný může být jen takový život, který je vnitřně pravdivý a autentický a který žijeme v souladu se svými silnými i slabšími stránkami, při naplňování svých skutečných potřeb a přání, se schopností jít vpřed i méně vyšlapanými cestami.

↑ nahoru

Další informace a zdroje:

Devatero rad České rady dětí a mládeže pro rodiče při výběru mimoškolních aktivit   

Pokud byste se chtěli v souvislosti s přetěžováním dětí na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail [email protected]. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Školní zralost

Pojem školní zralost v sobě zahrnuje několik rovin: jednak zralost fyzickou, tělesnou, psychosociální související se sociální zralostí.

Z důvodu školní nezralosti bývá mnoho odkladů z důvodů nejen fyzické a sociální (děti bývají příliš ,,hravé“, nedokáží se odpoutat od rodičů, nejeví zájem o školu), ale také psychické, kdy jsou nezralé na výuku čtení, psaní a počítání. Jde především o smyslové vnímání zrakové a sluchové, jemnou a hrubou motoriku, paměť a pozornost, myšlení a řeč.

Proto bychom u dětí v mateřských školách měli cíleně pracovat a nenechávat je osudu. Vždyť ,,dobrý start“ ovlivní celou budoucnost a bude mít vliv na přístup ke školní práci vůbec a může ovlivnit celkové uplatnění v životě.

Den, kdy se z předškoláka stane školák, dost podstatně změní život celé rodiny. Nové prostředí, nová paní učitelka, noví spolužáci. Nutnost se učit, bez možnosti smlouvat jako v předškolním prostředí, nemožnost udělat si volno, kdy chceme a na jak dlouho chceme.

Jen málokteré dítěte do školy bezvýhradně těší – vždycky mu vrtá v hlavě alespoň malá pochybnost, zda to zvládne, popřípadě, co tomu řeknou rodiče. Většina budoucích prvňáčků si tvoří svůj postoj k tomuto nevyhnutelnému kroku podle toho, co slyší od svých sourozenců, od rodičů nebo prarodičů.

Někteří rodiče k nástupu do školy přistupují bez zvláštních emocí. Vzpomínám na jednoho chlapce, kterému paní učitelky navrhovaly odklad školní docházky.

Protože bydleli na malé vesnici a spolu s ním měli jít do školy ještě dvě stejně staré dívky, maminka rozhodla, že by to byla ostuda a do školy půjde. Myslím si, že to byla velká chyba.

Od první třídy se potýkal s učebními problémy a výsledky byly vždy velmi slabé. To se odrazilo i na jeho vztahu ke škole.

Zase si naopak myslím, že rodiče, kteří chtějí za každou cenu ponechat dítě ve školce, jen aby si prodloužily bezstarostné dětství, je také chyba.

Často škola funguje jako strašák: ,,Počkej, oni tě ve škole srovnají, tam se s tebou nikdo párat nebude“. Jde o výraz výchovné bezradnosti. Dítě má ze školy obavy a může chystat obrannou reakci. Může přerůst i v agresi.

Jiná reakce rodičů může být věcná: ,,Zvládli to jiní, zvládneš to také“.

K zápisu musí jít podle zákona děti, kterým je v den nástupu do školy 6 let, tedy děti narozené do 31. srpna včetně.

Pokud ukvapeně půjde do školy dítě nezralé, budou jeho výsledky průměrné, nikdy nedosáhne na své spolužáky. V horším případě bude vrácen do mateřské školy. Rozhodneme–li se dobře a dítě nastoupí se zralou nervovou soustavou, půjde mu všechno snáz, bude se učit s chutí a pocitem úspěchu.

Význam hry v životě dítěte – Hra je pro děti v předškolním věku nejdůležitější činností, asi jako práce pro dospělého.

Hra dítěti zprostředkovává poznávání světa, skutečnosti, učí je spolupráci, podřizováním pravidlům, respektování ostatních dětí i dospělých. Přináší radost z úspěchu, ale učí i prohrávat, nést neúspěch.

Učitelé zařazují hry nenásilnou cestou a přitom posilují u dítěte sebedůvěru, vědomosti, dovednosti, utváří správné návyky a chování.

Příklady a cvičení k rozvoji funkcí důležitých pro budoucí výuku čtení, psaní a počítání:

• Smyslové vnímání – zrakové vnímání, prostorové a pravolevá orientace a sluchové vnímání (např. hledání rozdílů, vyhledávání dvojic, cesta bludištěm, co se změnilo ve třídě, co se ztratilo z obrázků, rytmická cvičení, rozlišování hlásek na začátku a konci slov, hláska nás probudí…).
• Paměti a pozornosti (např. hledání chyby, opakování krátkých příběhů, boj o židli, předvádění pantomimy…).
• Řeči a myšlení, matematických představ (např. co k sobě patří, protiklady, co je správné a co ne, zobecnění řady slov, číselná řada do 10 …).
• Motorických a senzomotorických funkcí, motorické koordinace a rytmicky (např. nácvik správného držení tužky, modelování, vytrhávání papíru…).

Po prostudování těchto cvičení a her jsem došla k závěru, že většinu úkolů plníme s dětmi během volné hry, řízené činnosti i v odpoledních činnostech.

Zaujaly mě úkoly, které jsem s dětmi nikdy nedělala, protože knihy z kterých jsem čerpala, jsou určeny pro pedagogickou poradnu.

Rozhodla jsem se některé úkoly s dětmi vypracovat (samozřejmě, že jména dětí i výsledky nemohu zveřejnit, ale je to pomoc rodičům, kteří si chtějí něco takového s dětmi vyzkoušet nebo můžete přijít na radu).

• První úkol v textu nebo řadě písmen označit barevně jedno. Úkol: najdi všechna stejná písmenka. Dítě nemusí vůbec písmenko znát, ale hledá stejný tvar.
• Druhý úkol snažit se co nejpodobněji napsat písmena N a Z, písmenka by měla být velká a v řadě.
• Třetí úkol napsat řadu třech písmen, v které jsou chyby. Úkol: najdi chyby v textu. Dítě hledá chybějící části písmen.
• Další úkoly jsou sluchové hry, kdy děti hledají slabiky, které se stupňují – pes, ko-čka, ži-ra-fa nebo hláskují slova. Také určují dlouhé a krátké slabiky, kdy je zapisují jako v morseoavě abecedě.

Aby dítě pochopilo veškeré požadavky, které jsou na něho kladeny vzhledem k testům školní zralosti, musí pedagog přistupovat k dítěti velice citlivě. Mohlo by se stát, že mluvíme, mluvíme… a nějak to nefunguje. Jako první by se mělo dítě oslovovat jménem, kontakt se stává osobním.

Užívat příjemný hlas a zdvořilostní oslovení ,,prosím“. Důležitý je i úsměv, oční kontakt a jasná, pochopitelná formulace požadavku. Nechat dítěti dostatečný čas a prostor pro zadaný úkol. Respekt a rovnocenný vztah je také důležitý.

Dítě uvítá i odlehčení zadaného úkolu formou přiměřeného humoru.

Posouzení školní zralosti k odkladu školní docházky

1. Zdravotní stav – děti často nemocné, málo chodící do mateřské školy. Chronicky nemocné, tělesně křehké, nedonošené. Posouzení vydává dětský lékař.
2. Zralost CNS – nezralost CNS se objeví u dětí v druhé polovině druhé třídy. Mohou připomínat dyslektické děti, ale potíže později vymizí.

3. Soustředění – míra soustředěnosti a schopnost samostatně pracovat dává předpoklad k bezproblémovému vstupu do školy.
4. Pravolevá orientace – zrání CNS s pravolevou orientací úzce souvisí.
5. Rozvoj řeči – je dobré nastupovat do školy s dobrou výslovností. Pokud tomu tak není, je nutné zahájit logopedickou péči co nejdříve.

6. Kresba – úroveň kresby hodně napoví a schopnosti učit se psát.

Jak se rozhodnout

• Někdy je situace jasná – dítě je hravé, u ničeho neposedí, narodilo se někdy na jaře, vývoj řeči není dokončen. Odklad školní docházky je jasným řešením.
• Někdy nejsou testy zcela přesvědčivé, proto se zopakují před začátkem školy a dítě udělá velký skok a na podzim do školy nastoupí.
• Někdy se rodiče nemohou rozhodnout pod tíhou zodpovědnosti, v něčem je dítě šikovné, má zájem o písmenka, jindy je výkon průměrný. Tento případ je nerovnoměrný a rozhodnutí není jednoznačné.
• Dítě je zralé, ale s průměrným intelektem, pak je vhodné do školy nastoupit. Základní výbava se od přírody nezmění.
• Nevhodný odklad školní docházky je v případě, že si chce rodina ještě rok užít volna, přestože má dítě dostatečné schopnosti pro nástup do školy.

Každé dítě je jiné a rozhodnutí není lehké. Rodiče si nesou ze své výchovy určité zvyklosti a návyky a opakují to na svých dětech.

Jenže to nemusí fungovat v další generaci. Hodně se toho změnilo. Nároky na děti jsou stále větší a sama jako učitelka mohu potvrdit, že jsou děti přetěžovány již v předškolním věku. Rodiče je zapisují na řadu kroužků a tím přenášejí odpovědnost na jiné školské instituce.

Pokud jsou ve výchově s dítětem nějaké problémy, nepropadejme panice. Vždy se najdou cesty, jak všechno řešit. Důležité je hledat přirozenou cestu vývoje. I já mám stále ve svém rozhodnutí mezery.

Rodiče, kteří požádají o odklad školní docházky, by měli počítat s tím, že odklad není jen ,,ulehčením“, ale také určitým závazkem vůči dítěti, že mu jeho obtíže pomohou překonat.

Práce s dítětem není starostí navíc, ale vrátí se nám v podobě radosti ze hry a společného prožívání úspěchů a navíc můžeme zjistit, že má schopnosti, o kterých jsme nepředpokládali.

Čas a péče věnovaná dítěti v předškolním věku se ukládá jako do banky a začíná se vybírat nejen po nástupu do školy, ale i v období puberty a dokonce i ve vyšším věku.

Rodičovské desatero

1. Děti vychováváme od první chvíle života, a, to vlastním příkladem. Děti to bedlivě sledují. Dávejte pozor, co jim vlastně předvádíme.
2. Při výchově děláme chyby. Jestliže nejsou soustavné, je nám odpuštěno. Neodpustí vám však nedostatek zájmu o ně, nedostatek lásky a času, který jim věnujete.

3. Nepleťte si lásku s přílišnou shovívavostí a vlastní pohodlností, která nás nutí mávnou rukou nad malými prohřešky.
4. Jedna z mála věcí, kterou můžeme dítěti dát, je dostatek jistoty. Tu dítě načerpá v naší stálé přítomnosti. Až si bude jisté, opustí nás samo.
5. Říkejme dětem za všech okolností pravdu.

   Lépe je říci: ,,nechci s tebou o tom mluvit“, než sebelepší výmluva.
6. Mluvte s dětmi pozitivním způsobem, lépe a rychleji nám porozumí. Navíc budou dychtivé a aktivní.
7. Buďme uvážliví, než začneme trestat. Ověřme si vždy, zda dítě ví, proč je trestáno. Trest musí přijít hned a musí být přiměřený. Trestáme jednou, ne půl roku.

8. Nemusíme vždy souhlasit s tím, co naše děti dělají. Dejme jim ale najevo, že jsme s nimi, že je máme rádi a že mají vždy místo v našem náručí, ať už provedou cokoliv!
9. Neshazujte před dítětem autoritu těch druhých, spolehlivě tak podrýváme především tu vlastní!
10. Co nakonec.

    Snad Božena Němcová: ,,Úcta se nezíská hrdostí, ale láskou“

Děkuji všem rodičům, kteří dočetli až dokonce.

Zpracovala : Bc. Romana Píchová

Děti se občas potřebují i nudit

Minulou sobotu jsme jako by zázrakem strávili celou doma. Výjimečně jsme neměli žádné plány. Někdy uprostřed odpoledne jsem našla mou dcerku, jak se sklání nad psacím stolem.

Seděla jen tak „na půl zadku“, hluboce soustředěná, s vystrčeným jazýčkem. Otevřela si okno, aby mohl dovnitř proudit čerstvý vzduch a sluneční paprsky.

„Co děláš?“ zeptala jsem se jí.

„Hmm…“ pokrčila rameny. „Nudila jsem se, a tak jsem se rozhodla, že si vyrobím komiks.“

Nahlédla jsem přes její rameno na stůl. Naskládala si papír a všechno upevnila kancelářskou sešívačkou do tvaru knihy. Na obrázcích byly nakresleny draky a nad hlavami se jim vznášely bubliny s textem.

Moje dcera tvořila.

Z nudění se rodí kreativita. Nuda má svá pozitiva, která bychom se měli snažit využít.

Stále více si začínáme uvědomovat, jak jsou naše děti přetěžovány nadměrným množstvím aktivit. Naše dobře míněné plány, které jim mají obohatit život a poskytnout jim jedinečné zážitky, jim mnohokrát způsobují nežádoucí úzkostné stavy a potlačují jejich vlastní nápady a myšlenky.

• V posledních desetiletích se rodičovství stalo jednou obrovskou soutěží a rodiče, jejichž děti nenavštěvují alespoň pár kroužků či volnočasových aktivit, se cítí provinile.
• Vždyť co se už jejich děti naučí, když se budou jen tak toulat po domě?
• Jaké dovednosti se u nich vyvinou?
• Co jsme to za rodiče, když sobotu sedíme na gauči s knížkou v ruce a naše děti jsou odkázány samy na sebe?
• Možná bychom si měli klást úplně jiné otázky:
• Učí se naše děti sebereflexi a dokážou si organizovat svůj vlastní čas a aktivity?
• Umí děti naložit s časem, který jim byl dán?
• Umí děti překonat nudu a přijít s vlastním nápadem, jak s nudou zatočit?
• Nuda je užitečná a přináší celou řadu pozitiv, proto bychom ji měli dětem „dopřát“.

1. Nuda stimuluje kreativitu

Můžeme se rozložit na kuchyňském stole a začít s dítětem pracovat na nějakém velkolepém uměleckém díle. Výsledky určitě budou stát za to a náš mistrovský kousek se s největší pravděpodobností ocitne na školní nástěnce.

Byl to však náš nápad. První impuls vyšel od nás, to my jsme dítě podnítili k této aktivitě. Neudělali jsme samozřejmě nic špatného. Je třeba se však zamyslet nad tím, s jakým nápadem by mohlo přijít samotné dítě, kdyby se nudilo a začalo by se samo přehrabovat v zásuvce s uměleckými potřebami.

A zůstalo by jen u toho? Co kdyby vyběhlo ven nasbírat nějaký přírodní materiál? Co kdyby zůstalo v garáži mezi množstvím věcí, které by v jeho očích nabyly výjimečného smyslu a využití?

A možná by si mnohem raději hrálo v garáži jako u kuchyňského stolu… Jednou, když můj syn dostal „záchvat nudy“, vyrobil plně funkční nůž. Stačilo mu k tomu dřevo, hliníková fólie a lepidlo.

2. Nuda je pro fantazírování jako stvořená

Během snění se náš mozek vyrovnává s emocemi. Rovněž může být přínosné snění za bílého dne. Je to způsob, jakým se můžeme popasovat s problémy bez újmy na zdraví.

V duchu si přehráváme dialog, který jsme nezvládli dle našich představ. Aniž bychom si to uvědomovali, v naší mysli si vytváříme plán, jak to příště udělat lépe.

Vymýšlíme řešení, nebo se snažíme nazírat na problémy z poněkud jiného úhlu. Totéž dělají i děti, jen jim k tomu musíme dát příležitost.

3. Nuda nás může podnítit k produktivitě

Když se nudíme, naše mysl často zabloudí k úkolům, které jsme ještě nedokončili. Ani si to neuvědomíme a v mysli se nám rodí plán, jak by se dal úkol vyřešit efektivněji.

A nejen to – nuda je formou odpočinku a vysoká produktivita vyžaduje chvíle odpočinku.

4. Nuda nás učí žít v přítomnosti

Když se dítě dostane do toho „nejtěžšího“ stavu nudy, kdy už vyčerpalo všechny myšlenky na minulost a budoucnost, přichází na řadu chvíle, v níž může zakusit přítomnost.

Zkuste popřemýšlet o tom, jak často prožíváte přítomnost. Jak často můžete s čistým svědomím říct, že se v myšlenkách nezaobíráte něčím, co se již stalo, nebo neplánujete něco do budoucna?

Není divu, že všichni jsme po celou dobu ustaraní. Každému z nás by prospělo naučit se žít v přítomnosti. Ale měli bychom dbát na to, aby se to naučily i naše děti.

Není to však něco, co je můžete naučit vy – je to něco, co se musí naučit samy.

5. Nuda nás učí trpělivosti

Dopřejte dětem pocítit, jaké to je čekat. Čekejte v restauraci, dokud vás usadí, u lékaře, dokud se dostanete na řadu, v řadě na lístky do kina, na kamaráda, který má zpoždění…

Pamatujete ještě na ty časy, kdy nám nezbývalo nic jiného, jen čekat? Byli jsme nuceni vzít do rukou časopis, nezávazně konverzovat s člověkem vedle nás, nebo jen tak se oddat vlastním myšlenkám. Neměli jsme žádná zařízení, která by nás zabavila.

Nechci říct, že elektronická zařízení jsou to nejhorší na světě. Používáme je i my a budou je používat i naše děti. Toto je svět, ve kterém žijeme, a je nereálné očekávat, že elektronická zařízení přestaneme používat.

Ale pro naše děti by bylo užitečné, kdyby se naučily čekat i bez těchto rušivých vlivů. Naše děti mají příliš málo příležitostí zažít tento velice jednoduchý druh trpělivosti.

Denně naplňujeme jejich potřeby a ony nemají ani tušení, co to znamená čekat. Je to však něco, čemu se musí naučit.

Jak se tedy vymanit z návyku neustále něco dělat a podnikat? Jak vyzvednout potřebu občas se nudit?

Můžeme zanechat tolik volnočasových aktivit, kolik jen budeme chtít, ale pokud jsou naše děti neustále nalepené na obrazovce, získaný čas pro ně nebude nijak přínosný.

Není snadné vyloučit obrazovku ze života. I moje děti jsou při sledování televize nebo hraní na počítači neskutečně tichoučké a klidné.

Nejraději bych je nechala hrát si celý den a já bych si mohla v klidu dělat vše, co bych potřebovala. A to se ani nezmiňuji o tom, jaký dělají cirkus, když se je snažím odtrhnout od televize.

Je to však už pár let, co jsme zavedli pravidlo, že vypínáme Wi-Fi v jistou hodinu. O víkendech se moje děti nepřipojí na internet od 11.00 do 16.00 hodin. Zároveň jim nikdo nedělá program. Jelikož jsou odkázány samy na sebe, z těchto pěti hodin se stal čas, kdy jsou nejtvořivější.

Děti si potřebují vyzkoušet, jaké to je nudit se. Když už nic jiného, tak se alespoň naučí trpělivosti a dostanou úžasné nápady.

Zdroj: scarymommy.com, Zpracoval: Skvelyrodic.cz

Děti přetěžované a zanedbávané

     Mým dětským světem byla prašná ulice malého města, která se měnila se střídáním ročních dob. S příchodem jara vůně vlhké hlíny, kuličky, kočárky s panenkami, v létě brouzdání v nedalekém potoce, koupání pod splavem, hraní na obchod s lístečky stromů a keřů místo peněz, na podzim hrabání listí pod lipami před našimi okny, vůně spálené natě, v zimě sáňkování před domem.      Naše společenství tvořilo pár dětí ze sousedství, hranici vymezoval plot dvorku a zahrádky. Bezpečí domova s oběma rodiči, krásnými knížkami a gramofonovými deskami plnými vážné hudby. A to všechno prodchnuté klidem a mírem (přes občasný výprask za vyhozené jablko nebo za sprostou nadávku vypálenou na adresu starší sestry). Dospělí měli čas na povídání i pomoc, děti na hry s míčem, švihadlem, na lezení po stromech, na svět fantazie a prožívání malých i větších dobrodružství. Jaká je současnost dnešních dětí? Jsou šťastné? O dnešních dětech se často mluví jako o přetěžovaných. Říká se o nich ovšem také, že jsou zanedbávané. A mohou být zanedbávané děti přetěžované?

Když méně znamená více

     Nejvýrazněji se na přetěžování dítěte podepisují jeho vlastní rodiče, kteří nejsou schopni vidět reálné možnosti svého potomka. Typickým a často uváděným příkladem jsou kroužky – přetěžované dítě toho musí stihnout opravdu hodně, od hodin angličtiny přes keramiku a hudební nástroj po pohybovou či sportovní aktivitu a na odpočinek jaksi není čas.

Miroslav Bocan, garant výzkumu Hodnotových orientací dětí od 6 do 15 let, který byl uskutečněn v rámci projektu Klíče pro život, uvádí, že „víc než 15 % dětí navštěvuje minimálně čtyři kroužky týdně – a dokonce se objevily i děti, které jich navštěvují osm“.

Někteří rodiče tak přenášejí na dítě své nesplněné ambice, jiní jsou přesvědčeni, že pouze úspěšnost a všestrannost dítěte od nejútlejšího věku mu zaručí budoucnost (od přijetí na vybranou školu až po skvělou profesní kariéru), další pak jsou rádi, že je o jejich dítě postaráno a že oni se mu nemusí příliš věnovat.

Výsledkem je ve všech případech často nejprve únava, nervozita, nepozornost a neklid dítěte, to vše často spojené se strachem. S přibývajícími roky se pak často jako prostředek obrany objevuje revolta. Nejtragičtějším výsledkem pak může být útěk drogám nebo pokus o útěk ze života.

Danuše Netolická, garantka aktivity Zdravé klima v neformálním vzdělávání projektu Klíče pro život, ve svém článku „Mé dítě musí být nejlepší“ uvádí: Statistiky nám bohužel ukazují, že v době vysvědčení vzrůstá počet dětských sebevražd i sebevražd mládeže. Nejkritičtější věk je od 11 let do 19 let.

V roce 2011 na Kladensku ukončila například svůj život skokem ze skály šestnáctiletá dívka, na Klatovsku se oběsil sedmnáctiletý chlapec – oba případy podle vyšetřovatelů mají souvislost s neúspěchem ve škole, tedy s vysvědčením.… Linka bezpečí zaznamenala za poslední čtyři roky nárůst telefonů ohledně sebevražd o 60 %. Vše svědčí o velkém tlaku rodičů i společnosti, aby děti byly úspěšné (zde je ovšem třeba říci, že vzrůstající počet sebevražd také souvisí s neschopností dětí a mladých lidí překonávat i dříve docela banální překážky v životě).

      Jenže ony jsou přetěžované i děti, které třeba žádný kroužek nenavštěvují. Dnes se uvádí, že až 40 % dětí nechodí pravidelně ven, ale hodiny vysedává ve svém pokoji před zářící obrazovkou počítače nebo televize, přičemž nestačí zpracovávat doslova příval informací, který se na ně hrne. Z informační tříště si nedovede vybrat to podstatné, spíš se nechá ovlivnit tím, co je efektní, barevné, rychlé a líbivé. Jeho komunikace s okolím se odehrává přes sociální sítě, v běžném životě ale komunikovat neumí.

Děti na okraji

     A tady se začíná svět dětí přetěžovaných prolínat s těmi, které jsou zanedbávané. Vždyť i dítě jednostranně přetěžované (ať už sledováním výsledků studijních nebo třeba sportovních či uměleckých) bývá mnohdy zanedbávané ve svém celkovém věku přiměřeném rozvoji, zejména v rovině vztahů a hodnot.

Výsledkem pak bývají dospívající a mladí lidé, kteří jsou vlastně cizinci jak mezi svými vrstevníky, tak i mezi dospělými. Důvodů toho, proč je dítě zanedbávané, je ovšem víc.

Jsou to především příčiny takříkajíc klasické, kde zázemí takových dětí je sociálně nevyhovující – ať už proto, že žijí v prostředí ohroženém sociálním vyloučením, nebo proto, že žijí v rodinách neúplných (v drtivé většině s matkou samoživitelkou).

Výzkumy, které byly v letech 2009 až 2011 uskutečněny v rámci projektu NIDM Klíče pro život, do této kategorie zařadily kolem 9 % dětí ve věku 6 až 17 let, což představuje víc než 106 tisíc adeptů nešťastného života.

Protože ty výzkumy opět potvrdily, že takové děti jsou prakticky ve všech ohledech handicapované – nejen ve škole, ale i mezi vrstevníky, v tom, jak se dívají na svoje rodiče, na svět – a konečně i na sebe. Mimo jiné se ukázalo, že je pro ně typický nedostatek schopnosti správně hodnotit své jednání i to, jak působí na ostatní.

Jsou v zajetí vlastního světa, který se od toho reálného dost liší – a málo kdo jim pomůže se z té pasti dostat. Rozhodně pomoc, kterou zatím dostávají od státu, účinná není. Jejich šancí je spíš pomoc neziskových organizací.      Po roce 1990 se ale sféra dětí zanedbávaných rozšířila výrazně o další dvě skupiny.

Jde jednak o děti, jejichž rodiče zásadním způsobem nezvládají výchovu, protože jim chybí dovednosti nutné k tomu, aby úspěšně pomáhali svým dětem v růstu k dospělosti. Častokrát sami už nějakou systematickou výchovu nezažili, ze svého dětství si odnesli nepoužitelné vzory, takže vědí celkem dobře, co nechtějí, ale nemají ponětí o tom, jak dosáhnout toho, po čem jako rodiče touží. Souvisí to i s tím, že čím dále tím méně lidí je ochotno být nositeli autority – protože nezažili jinou autoritu než špatnou, hrubou, nechápající. Důsledkem pak je, že nedokážou svým dětem být skutečnou oporou, nemají odvahu stanovovat jim hranice a vést je k uznávání skutečných hodnot. A mnohdy na ně přenášejí odpovědnost za rozhodování, pro které jejich děti zdaleka nedozrály.

      Konečně čtvrtou výraznou skupinou dětí zanedbávaných jsou ty, jejichž rodiče dávají přednost vlastní kariéře před jejich výchovou. Tyto děti netrpí nedostatkem materiálního zázemí, ale skutečné rodičovské lásky – se všemi důsledky: vyrůstají z nich lidé, kterým chybí předpoklady pro vyváření kvalitních vztahů s druhými lidi – a tak je čeká nešťastný život.

Co třeba takhle

     Co tedy poradit alespoň těm rodičům, kteří si uvědomují svá pochybení a jsou vůbec ochotni nějakou radu přijmout? V první řadě je třeba si uvědomit, že kroužky ve střediscích volného času či při školách, kurzy ani sdružení dětí a mládeže, jakkoliv je jejich činnost bohulibá, nejsou místy, kde lze děti co nejčastěji „odkládat“. Rodinu nemůže dítěti nahradit nic. A rodičům by mělo záležet na tom, zda je jejich dítě šťastné, nikoliv na tom, aby z něj vyrůstal neurotický génius. Je třeba respektovat individualitu dítěte, vždyť zdaleka ne každé dítě bude vrcholovým sportovcem nebo houslovým virtuosem. Pro děti je navíc typické, že většinou rády vyzkouší několik zájmových aktivit. Není tedy rozhodně nutné snižovat jejich sebevědomí tím, že budeme sdělovat světu, jak je náš potomek nemožný, protože u ničeho nevydrží. Vždyť také stálost je výsledkem zdravého vývoje.      Nač tedy okrádat přemrštěnými nároky dítě o jeho už beztak se zkracující dětství? Dopřejme mu raději společnost kamarádů, které velmi potřebuje. Tato potřeba s věkem rok od roku roste. Mít dobrou partu kamarádů je pro dítě jednou z nejdůležitějších hodnot a životních výher. Správné oddíly tomíků, skautů nebo woodcrafterů, to jsou místa, kde kluci a děvčata potkají ta nejkrásnější a nejsmysluplnější přátelství. Léta strávená v tomto prostředí mohou pak naprosto zásadně nasměrovat životní dráhu dítěte tím správným směrem. Nemalou roli v tom může sehrát vedoucí oddílu. Ten, stejně jako rodič, by měl být obdařen laskavostí, trpělivostí a důsledností – vlastnostmi, které jsou při výchově dítěte snad nejdůležitější, ale které právě současným rodičům bohužel velmi často chybí.

      A snad poslední rada: dětem je zapotřebí naslouchat.

Platí to, k čemu vyzývá rodiče současný italský spisovatel a psycholog Stefano Biavaschi v knize Prorok větru: Naslouchejte svým dětem, třebaže jsou malé, protože na jejich tvářích ještě můžete číst stopy úsměvu, který jim dali andělé. Když je držíte za ruku, nespěchejte na ně, jděte jejich tempem, protože vás chtějí vyléčit ze spěchu. Nedávejte jim dárky, ale darujte se jim vy sami.

Text a fotografie: Svatava Šimková, NIDM

Rodiče a přetěžování dětí

Úspěch přejí svým dětem snad všichni rodiče. Pokud ale příliš lpějí na výborném školním prospěchu a maximálním zaplnění jejich volného času nejrůznějšími dalšími povinnostmi, možná děti nečeká spokojený život, ale vážné psychické problémy. Vždy je třeba zvážit, zda vršení povinností není spíše snahou naplnit představy rodičů.

Pod tíhou povinností a požadavků se dítě může rychle ocitnout ve stresu. Pro zdravý rozvoj dítěte je stimulující prostředí nutností, nicméně přílišná stimulace mu může vážně ublížit.

Zejména to hrozí, pokud velice ambiciózní rodiče už na prvním stupni dítěti téměř veškerý volný čas rozdělí mezi zájmové kroužky a přípravu do školy. V tomto věku si dítě se vzniklým stresem ještě neumí dobře poradit.

Častěji se pak u něj vyskytují různé psychosomatické obtíže, špatně spí nebo se může začít v noci pomočovat.

S pociťovanou nepohodou se doma dítě nemusí svěřit, obává se totiž zklamání rodičů. Naopak může volit různé únikové strategie: zapírá špatné známky, chodí za školu nebo v brzkém věku začíná experimentovat s cigaretami a alkoholem. Neadekvátní tlak na výkony mu tak může spíš než spokojený život přinést do budoucna duševní potíže: nízké sebevědomí a deprese.

Zažít pocit úspěchu

Nejdůležitějším úkolem pro školní období je získání zdravého sebevědomí. Tak o dětech přibližně ve věku od 6 do 12 let uvažuje i Erik Erikson.

Tento slavný psycholog rozdělil lidský život do osmi etap a pro každou určil jeden stěžejní úkol. Jeho splnění dává dobrou naději na úspěšný postup dalšími stadii, selhání naopak zanechává handicap.

Pro mladší školáky je podle jeho názoru nejdůležitější, aby si zažili pocit úspěchu po cílevědomě vykonané práci.

Musejí prostě zjistit, že pokud o něco usilují a věnují tomu dostatek času a energie, podaří se jim dosáhnout žádaného cíle. Splnění tohoto vývojového úkolu přináší do života pocit vlastní kompetentnosti, výborný základ zdravého sebevědomí. Opakem je pocit méněcennosti spojený s beznadějí a bezmocí: ať budu dělat cokoli, stejně se mi nebude dařit.

Odhalit, čí cíl to je

Jak tedy u dětí v mladším školním věku ladit nároky na jejich školní prospěch a volnočasové aktivity tak, abychom u nich vypěstovali zdravé sebevědomí namísto méněcennosti? Především: Dítě má realizovat vlastní sny, ne nenaplněná přání rodičů.

V rámci terapie se setkáváme s příběhy dětí, které realizují nedosažené cíle svých rodičů. Často tomu tak bývá ve sportu či umění. Mluvíme o tzv. přenosu. Ten někdy může fungovat i ob generaci.

Cíle babičky, které dosud nikdo nenaplnil, jsou skrze dceru-matku přenášeny na vnučku.

Tlak na dítě pak nabírá na síle o strach matky, že v očích babičky selže vlastně již podruhé. Poprvé, když se sama nestala třeba dobrou pianistkou, a podruhé, když se to nepodaří docílit ani její dceři.

I malý neúspěch pak vnouče může prožívat jako fatální selhání. Proč by však mělo být talentovanější a schopnější než jeho předchůdce?
Úlevu přináší, když se tento ne zcela uvědomovaný přenos vynese na světlo a tlak na dítě poleví.

Nápomocná bývá rodinná psychoterapie.

Hledání reálných aspirací

Vedle přenosu v rodinách panuje očekávání, že dítě musí ve škole či zájmových kroužcích dosáhnout alespoň stejných výsledků jako jeho rodiče. Jindy bývají vzory děti přátel. Pokud dítě výrazněji zaostává, bije se na poplach. Rodiče začínají mít strach, že při přípravě dítěte do života něco zanedbávají a tlak se rychle stupňuje.

Strachu z potenciálního neúspěchu dítěte v životě je dobré se bránit. Každý člověk přece nemusí dojít k vysokoškolskému titulu. Také srovnávání jeho výkonu s vrstevníky bývá vzhledem k budoucnosti zavádějící, mnohdy odráží víc úzkostnou povahu rodiče než reálné šance dítěte.

Měřítkem aspirací má být vždy samotné dítě. Je třeba jej podporovat, ne srážet výroky: „Když nebudeš mít skvělé výsledky, tak budeš v životě jen těžko spokojený.

“ Stejně tak srovnávání s vrstevníky dítě sice může na chvíli motivovat k vyššímu výkonu, pokud však často vyznívá v jeho neprospěch, následuje masivní rozvoj pocitu méněcennosti.

Jde o cestu, ne o z námku

Jak ovšem poznat, zda se u dítěte např. s trojkou z českého jazyka spokojit, nebo trvat na jejím zlepšení? Je třeba si s dítětem v klidu promluvit o důvodech horší známky, dát mu najevo svůj zájem a podporu.

Na názor se lze zeptat učitele. Je možné se obrátit i na odborníky z pedagogicko-psychologické poradny, kteří mohou pomocí testů rozpoznat slabé i silné stránky dítěte. Při dobrém zmapování situace dítěte tak získáme nejen správnou představu o jeho reálných možnostech, ale také praktické rady, jak mu pomoci známku zlepšit nebo alespoň udržet.

Jen málo při tom pomáhá rada typu „Musíš se víc snažit!“, kdy dítěti de facto nedáváme žádný návod, co a jak má dělat. Naopak je dobré s ním vytvořit plán zlepšování ve škole.

Například kdy a jak dlouho se bude látce věnovat, z čeho se bude učit a kdo mu bude pomáhat.

Dítě tím získá nejen lepší známku, ale především pocit vlastní zdatnosti (kompetence), o který v tomto věku jde na prvním místě.

Čas pro sebe

Vedle lpění na skvělém školním prospěchu je zdrojem stresu pro děti i velké množství zájmových kroužků či kurzů.
Děti musejí mít čas samy pro sebe, chvíle, kdy si řídí své aktivity, případně se scházejí doma nebo venku s kamarády. Tato potřeba narůstá s věkem a už na prvním stupni ji není možné podceňovat s tím, že dítě je nutné naplno zabavit.

Naopak, schopnost samostatně řídit své činnosti přispívá k růstu autonomie, dospělými neorganizovaná hra dětí pak k rozvoji sociálních dovedností. Obojí dítě potřebuje a v budoucnu se mu bude hodit stejně jako například znalost cizího jazyka.

Talent a dril nestačí

Řada velice úspěšných lidí přiznává, že za svou kariéru vedle vrozeného nadání vděčí i rodičům, kteří je v dětství k jeho rozvoji nekompromisně vedli.

Doporučení psychologů, být v nárocích na dítě uvážliví a střídmí, zde dodržena nebyla. Přesto toho dnes jako dospělí nelitují.

Je však nutné zdůraznit, že tito lidé jako děti museli být dostatečně silní na to, aby přetěžování ve zdraví ustáli.

Mezi talentovaným dítětem a úspěšnou kariérou stojí vedle podpory i náhoda. Jak podotýká Abraham J.

Tannenbaum, americký profesor zabývající se mimořádně nadanými dětmi, právě nedostatek štěstí může dítě bez ohledu na jeho talent a pečlivé vedení svést z cesty k úspěchu.

Co si pak má dítě, jemuž rodiče vtiskli do hlavy velkolepé plány a velkou část jeho dětství obětovali jejich naplnění, samo o sobě myslet?

Jinde bude outsider Vždycky je otázkou, co rozvoji talentu padlo za oběť. Varujeme před mistrovstvím pouze v omezeném okruhu oblastí.

Dítě, které sice báječně preluduje na klavír, ale neumí hrát fotbal nebo dokonce ani navazovat kamarádství, má docela těžké handicapy. Získalo sice pocit vlastní kompetence, ale pouze v určité oblasti.

Negativně pak může prožívat, když mu v ostatních teče do bot.