Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

Tentokrát se do Rishikeshe vydávám spolupořádat už potřetí kurz, který tak nějak pro mě byl klíčový. A jak už to bývá, že se lidé vzájemně inspirují, chystá se na něj i pár zájemců z Prahy. Takže je načase dát dohromady pár praktických informací pro ty, kteří se třeba vydávají do Indie poprvé.

—Pozn. než budete číst dále, vězte, že tento článek jsem napsala v roce 2015 a od té doby se mnohé změnilo (např. již nevedu indickou pobočku školy Agama yoga), takže info zde je pouze orientační! ????

Aktuální společnou cestu do Indie můžete najít zde: Jógové cesty

V Rishikeshi je opravdu velký výběr nejrůznějších škol, kurzů a tradičních ašrámů, kde naleznete ledacos. Můj původní plán cesty před pár lety byl přijít na to, co je to vlastně jóga a hledala jsem něco, co by uspokojilo můj „hlad po poznání“.

Zkusila jsem různé kurzy, ale často to bylo jen takové to protahování, ale já měla pocit, že vlastně hledám víc – když už jsem přeci v Indii, té kolébce jógy! Nakonec jsem se usídlila ve škole s názvem Agama Yoga a tam začala moje pravá cesta za poznáním – intenzivním měsíčním kurzem Level 1.

Level 1 proto, že škola pak nabízí dalších 13 úrovní ponoření se hlouběji a hlouběji do tajů hatha jógy a pak nadstavbový program kundalini jógy.

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

Takže pro ty, kteří mají chuť udělat si netradiční dovolenou, zkusit třeba i něco nového, nebo si prostě udělat čas na sebe a ponořit se do sebe, zde je pár praktických informací o měsíčním kurzu tradiční hatha jógy Level 1 ve škole Agama v Rishikeshi:

Vydejte se za pravými jogíny. Do IndieJak probíhá kurz? Kurz běží už od roku 1998 několikrát do roka, teď na jaře 2015 od 9.února do 7. března a veden týmem lektorů z různých koutů světa. Trvá 4 týdny, ale je možné se zúčastnit třeba jen jeho části. Ráno 8:30-10:30 je ranní lekce jógy spolu s vysvětlením asán – každý den se kromě praxe probírají i účinky jednotlivých asán/pozic (zdravotní, spirituální, energetické). Odpoledne je pak další lekce 16-18:00 praxe hatha jógy postavené na tantrických principech (práce s čakrami a energií), spolu s pozdravy slunce. Praxe jógy je vždy vedena lektorem, který v průběhu lekce vysvětluje různé aspekty  praktikovaných pozic. Večer pak následuje teoretická lekce – vysvětlení jógové teorie s tím, co k józe patří, včetně výživy a základů sebeléčení. Podrobné info o kurzu a škole naleznete zde: www.agamayogaindia.com

Pro koho je kurz určen? Kurz je vhodný jak pro úplné začátečníky, tak i pro ty, kteří se józe už věnují.

S praxí začínáme postupně a jemně, ale na kurzu se nenudí ani pokročilejší jógíni, protože se zde zabýváme principy jógy jak z hlediska praxe, tak teorie, na kterých v lekcích jógy na západě nejen nezbývá čas, ale informace v takovém rozsahu tu také nejsou tak snadno dostupné.

Tento styl jógy se věnuje méně fyzického tělu a více energetice tak to je dobré brát v potaz – máte-li nějaké zdravotní potíže či tělesné disbalance je nutné jako vždy informovat lektora.

Vydejte se za pravými jogíny. Do IndieCo je důležité před cestou?

Do Indie máme vízovou povinnost, je tedy potřeba zažádat o vízum. Indická ambasáda je v Praze u stanice metra Hradčanská, příjem žádosti o vízum je mezi 9:30-12h ranní. Turistické vízum na jeden vstup stojí myslím 1150 kč a pozor, potřebujete na ně: platný pas (alespoň 6měs.

), online vyplněnou žádost (vytištěnou s sebou) – do ní nahranou fotografii 5×5 cm (ano přesně tento formát, dělají ho už i různá fotolab studia) + jednu tuto stejnou fotku s sebou, kopii pasu, kopii letenky (nebo rezervace), peníze v hotovosti.

Vyřízení víza trvá cca 10 dní

(nově i rychleji online).

Očkování – není povinné, dá se jet i bez očkování, doporučuje se očkování břišní tyfus, popř. žloutenka. V Indii je samozřejmost dbát na osobní hygienu, mýt si ruce, nejíst nemyté ovoce (a rozhodně bych se vyhla masu), vodu raději vždy balenou. Co se týče obav ze zažívacích problémů, první cestě mi pomohlo preventivně užívat extrakt z grapefruitových zrn a olej z oregána.

Jaké je to v Risikeshi?

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

Co se dá dělat v okolí?

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie
Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

Co na sebe? V severní části Indie je dobrým zvykem mít zahalená ramena a dlouhé kalhoty/sukni.

Potkáte zde i turisty v kraťasech, ale přeci jen z kulturního respektu je dobré volit méně výstřední oblečení. Stačí tričko s krátkým rukávem, a dlouhé kalhoty/sukně.

Oblíbené jsou volné indické „chrámové“ kalhoty, které tu pořídíte za 200-300 rupií (pod 150 Kč). Nebo třeba tunika a legíny.

Pro ty, kteří chtějí vyrazit do hor (v okolí jsou zelené himalájské kopce), je dobré mít s sebou kromě sandálů třeba i lehčí sportovní obuv (nemusí to být zrovna super pohory, které jsem původně v neznalosti pořídila před pár lety já s tím, že přeci jedu do Himalájí ???? ). Jinak je běžné, že i na treky chodí Indové v žabkách nebo mokasínách. Potkala jsem je tak i v Kašmíru ve výšce 4500 mnm ????

Vydejte se za pravými jogíny. Do IndieKde se bydlí a co se jí? Při prvním pobytu v Rishikeshi jsem bydlela 6 týdnů v jednom z místních ašrámů. Musím přiznat, že to byl poměrně autentický zážitek. Ašrám byl docela čistý, spalo se na dřevěné pryčně a indický „šlapací“ záchod byl na patře včetně „kýblové“ sprchy. Ovšem, běžně zde najdete i penziony téměř západního standardu s evropským typem záchodu a teplou sprchou, takže každý si může vybrat, co jemu zrovna vyhovuje ???? Já teď už volím penziony (cenově kolem 500-900 RS/noc, tj 250-450 kč), některé mají i kuchyň a to je docela příjemné. Navíc i při docela nízké ceně jídel v restauracích je to další možnost ušetřit.

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

Co se týče jídla, v restauracích i pouličních bufetech se nejlevněji a rychle najíte z thali (rýže, chlebová placka, dal – čočková omáčka a sabji-koženěná zelenina, nechybí ani kyselé pickles, nebo jogurtová raita). Cena thali je mezi 40 – 120 Rupiemi (20-50 Kč).

Jinak kromě tradičních indických jídel, jako jsou nejrůznější šťavnatá curry (cenově kolem 120 Rupií/50 kč), smažené rýže, placek dosa atp, běžně najdete i italská jídla a hlavně izraelská, protože po Indii cestuje opravdu hodně Izraelců. A všude je i „German bakery“ s koláči a tmavým chlebem.

Běžná cena jídel kari nebo třeba těstovin je v restauracích 100-150 rupií (50-70 Kč).

Nakupovat potraviny se dá v obchůdcích na ulicích, zeleninu a ovoce mají na stáncích na pojízdných kárkách – oblíbená je papája, ananasy, pomeranče, banány i jablka.

Jak cestovat? Mým nejoblíbenějším dopravním prostředkem v Indii jsou vlaky. Přestože sehnat lístek s místenkou je docela výkon, protože ačkoli vlaky mají třeba i kolem 20 vagónů, jsou OPRAVDU plné. Indií křižují denně stovky vlaků všemi směry a v nich se přepravují statisíce či možná i milióny lidí.

Často i na svatby (opět ve velkém počtu), takže ve svatební sezóně se lístky shánějí ještě obtížněji, neboť na tradiční indické svatbě bývá kolem 1000 hostů, kteří se sem dopravují z celé Indie. Vlaky mají několik tříd – nejnižší je UNRESERVED – bez rezervace, a ty bývají VELICE plné.

Je to taková poslední záchrana pokud opravdu někam chcete jet,ale už nikde jinde není lístek. V zásadě pro otrlé. Já většinou jezdím SECOND CLASS, neboli druhou třídou. Tam lze jezdit pouze s rezervací. Je dobré využít na velkých stanicích turisdtických kvót nebo risknout tzv. Tatkal quata ticket.

Jeho získání je něco jako velká loterie. Jednou jsem se pokusila ho vyhádat na stanici sama mezi stovkami dalších pasažérů (Indů), nyní si raději za službu kouzelného získání tatkal quota ticket (dostupný přesně 1-2 dny před odjezdem vlaku) raději připlatím pár set rupií.

Agenti cestovek mají osvědčené metody a s nimi se nemůžu rovnat ???? Jinak vyšší třídy (kde je dokonce i klimatizace a povlečení) jsou 3 AC, 2 AC a 1 AC. Ty jsou ale také několikanásobně dražší, takže záleží na tom, kolik člověk chce do svého výletu investovat.

UNRESERVED můžete cestovat třeba celou noc za 50 rupií, SECOND CLASS to bude za pár set, 3 AC (nejnižší třída klimatizace) už bude přes 1000 RS (což je pro nás pořád pár set, ale když člověk žije v Indii déle, počítá nakonec každou rupii).

Vlaky jezdí z obou hlavních nádraží v Dillí několikrát denně buď do Rishikeshe (trvá déle a jezdí méně – Rishikesh má jen malé nádraží), nebo do nedalekého Haridwaru (vetší město), odkud pak lze jet autobusem – 35 km, cca 1h za cca 65 RS – nebo rikshou (vozítkem), ale to tak za 650 RS, taxík stojí 800-900 RS).

Kromě vlaku se do Rishikeshe dá jet třeba i taxíkem z Dillí.

V tomto případě doporučuji prostudovat stránku průvodce Lonely Planet (knižní vydání pro Indii je v tomto ohledu opravdu dobré), která pro mě byla při první cestě do Indie naprosto klíčová a pojednává o tom, co vše za různé podfuky vás může potkat.

Mě v Dillí po příletu uprostřed noci potkalo téměř vše. Dillí je opravdu specifické, proto je dobré hned všemu nevěřit, ceny si vždy prověřit a vědět, že pokud máte lístek na vlak, je platný (nevěřte, pokud se vám někdo na nádraží bude snažit říci, že ne a že už nic nejede atd.).

Případně taxík z Dillí do Rishikeshe stojí 3500 RS (cca 1700 Kč) – tuto cenu ale dodržjí spíše taxíky objednané předem (a tím nemyslím ten stánek na letišti pre-paid taxi – i tam jsou ceny vyšší). Lovíte-li taxík přímo na letišti, navrhovaná cena může být klidně kolem 20.000 RS.

  • Tak už jen zývá popřát šťastnou cestu, krásné zážitky a třeba brzy naviděnou ????
  • Dagmar Volfová
  • simhayoga.cz

PS: tento článek vznikl v lednu roku 2015. Nyní došlo v Rišikéši ke změnám a kurz se pořádá pouze na podzim – v době, kdy školu  vede indický majitel. Více info na www.agamayogaindia.com.

PSS: Pro ty, co by se rádi vydali do Indie společně, pořádáme cestu za jógou do severní Indie: Magická severní Indie s meditacemi a jógou

Více info zde.

Jóga a spočinutí v čirém bytí v zeleném podhůří Himalájí a u posvátné řeky Gangy… s návštěvou nezapomenutelného Taj Mahalu. Cesta pro ty, kteří mají chuť a odvahu poznávat – nejen magickou Indii všemi smysly, ale i svou krajinu vnitřní. Přeji krásné dny a těším se na lecích a seminářích v Praze, Indii, na Bali, nebo třeba ještě jinde. ????

Budete mít zájem:  Chřipka U Dětí Léčba?

Dáša

www.simhayoga.cz

V Indii toaletní papír nefrčí

Indie je jedna z nejchudších zemí. Hygiena a zdravotní péče jsou na velmi nízké úrovni. Proč si se rozhodla vyrazit zrovna sem?

Od té doby, co se věnuji józe, jsem si říkala, že JEDNOU se do Indie vydám, abych poznala ty “pravé jogíny” a mohla se od nich učit.

To, jaká je tam úroveň hygieny či zdravotní péče mě vlastně ani nenapadlo a popravdě to, s čím jsem se osobně setkala, bych nízkou úrovní opravdu nenazvala.

Město, kde jsem byla, bylo velmi bohaté, tudíž s takovou tou klasickou představou nás zápaďáků o špinavé Indii jsem tu čest neměla.

Jak si jinou životní úroveň pocítila na vlastní kůži? (shánění běžných věcí, lékařská péče,…)

Shánění běžných věcí popravdě nebyl problém a například doktoři či lékárny jsou doslova na každém rohu. Všude jsou i školy a výzkumná centra pro rakovinu či cukrovku.

Samozřejmě mluvím jen o městě, ve kterém jsem byla, bohužel nemám srovnání se zbytkem Indie. Jediné, s čím jsem měla trochu problém, bylo sehnat toaletní papír. Ten tam nefrčí.

Až tehdy jsem plně pochopila vtipy o Indech a jejich levé ruce.

Kam přesně si vyrazila?

Na jih, do města Mysore ve státě Karnataka.

Kde jsi bydlela?

Nakonec u rodiny, která často poskytovala ubytování studentům jógy. Za svým domem měli malý domeček a ten byl kromě spodního patra celý, i s obrovskou terasou, jen pro mě.

Připadala sis někdy opravdu ztracená?

Ano. Stupňovalo se to od prvního dne a vyvrcholilo to hysterickým pláčem asi třetí den a plánováním odletu o měsíc a půl dříve. Naštěstí krize netrvala dlouho a pár dní na to jsem si svůj výlet nesmírně užívala, až se mi ke konci nechtělo letět domů.

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

„S takovou tou klasickou představou nás zápaďáků o špinavé Indii jsem tu čest neměla.“

Do země třetího světa si vyrazila úplně sama. Nebála ses?

Nebála jsem se samotné země, spíš cesty. Nikdy před tím jsem sama takhle necestovala, takže mě šíleně děsil dlouhý let, to, jak se vlastně z letiště dostanu dalších 300km do města, kam potřebuju, a jestli dorazím i se zavazadly. Ze samotné Indie jsem předem ani strach neměla, ale nebudu popírat, že prvních pár dní se nedostavil. Pak už ale bylo vše v pohodě.

Co ti na to řekli doma?

Nejdříve jsem přišla za taťkou, co si o tom vlastně myslí. Ten mi řekl, že mám jet, dokud na to mám čas, že je to super nápad. To mi dodalo odvahu a koupila jsem si letenku.

Mamce jsem to oznámila až potom, bála jsem se, že by se mi to snažila vymluvit.

Nejdřív byla vyděšená, ale hned vzápětí řekla, že sice strach bude mít šílenej, ale že je ráda, že doma nesedím na zadku a věnuju se naplno tomu, co mě baví.

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

„Po navštívení očkovacího centra, kde mi v podstatě řekli, že pokud se nenechám naočkovat asi proti tisíci nemocem, rozhodně umřu…“

Co vše sis musela zařídit před cestou?

Nejdřív přišlo na řadu očkování.

Po navštívení očkovacího centra, kde mi v podstatě řekli, že pokud se nenechám naočkovat asi proti tisíci nemocem, rozhodně umřu, jsem se sice zprvu vyděsila, ale nakonec se rozhodla, že zvolím jen břišní tyfus a žloutenku.

S sebou jsem si skoro nic nebrala, řekla jsem si, že vše, včetně oblečení, seženu až na místě. V krosně jsem s sebou měla jen podložku na jógu, pár kusů oblečení na cvičení, sváču na cestu, pár knih a léky, kdyby něco.

A co takové zařizování víza?

Na zařizování víza mám nehezké vzpomínky. Místní úředník se ten den asi rozhodl, že někomu užene infarkt, a tak mi vydal vízum, které končilo o pár dní dříve, než jsem odlétala zpět. Když jsem vznesla námitku, řekl mi, že mám smůlu, že si to holt musím přebookovat.

To je ale bohužel otázka pěti tisíc, takže jsem se nenechala a prosila ho, jestli by to nešlo jinak. Prý rozhodně nešlo. Už jsem propadala panice, když najednou vytáhl nové vízum, prodloužené.

Doteď nechápu, co to bylo za fór, každopádně jsem to rozdýchávala ještě hodně dlouho.

Jela si tam za jógou. Našla sis už nějaký kurz před odjezdem nebo až na místě?

Rozhodovala jsem se mezi dvěma kurzy. Z jednoho mi odepsali až pár dní před odletem, ale to už jsem samozřejmě měla zařízený ten druhý. Vedl ho Sheshadri, učitel, kterého jsem měla doporučeného hned od dvou známých. Volby rozhodně nelituji.

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

„Tolik potu ze mě nikdy nelilo.“

Jak probíhaly samotné kurzy jógy a jak moc těžké byly?

Ásany, tedy to, čemu my říkáme jóga, jsem měla denně kromě neděle od šesti od rána, dvě hodiny. Tolik potu ze mě nikdy nelilo. Cvičila jsem asthangu, o které jsem sice věděla, že je náročná, ale až na místě jsem zjistila, jak moc doopravdy.

Jelikož Sheshadri není z těch nejznámějších místních učitelů (jsou jich tam doslova stovky), jeho shalu nás v té době navštěvovalo přibližně 5 (počet se měnil). U jiných učitelů je to kolem dvaceti, v hlavní shale jich najednou cvičí dokonce 80.

Díky tomu se mi dostalo spoustu pozornosti a adjustmentu v pozicích, kterých se vám v hlavní shale opravdu moc nedostane. Jenže sem tam to má i své nevýhody. Nejednou jsem se modlila, aby nás tam bylo více a na lámání mého těla zbylo trochu méně času :).

Kromě ásan jsem navštěvovala ještě hodiny pranayamy, filosofie a ájurvédy.

Co třeba školství, setkala si se s nějakou indickou školou?

Osobně ne, jen jsem je míjela na ulicích. Každopádně jsem měla ten dojem, že všichni Indové studují inženýrství. Opravdu, kohokoliv jsem se zeptala, ten byl, či plánoval býti, inženýrem.

Indii se přezdívá „kořenka světa“, jak zvládl tvůj žaludek jejich typické jídlo?

Žaludek zvládal na jedničku, bohužel jen poslední týden mě cosi přepadlo, ale to byla asi spíš dehydratace, nevím.

Je nějaká lahůdka, kterou sis zamilovala?

Zamilovala jsem si snad všechna jídla. Opravdu, indická kuchyně mi chybí neskutečně. Ať už thálí či jen naan, nedala bych na ni dopustit. Pokud bych měla vybrat jednu lahůdku, byl by to gulab jamoon. Jsou to jakési koule ze sušeného mléka a krupice, máčené v cukrové omáčce s růžovou vodou. Neskutečná mňamka.

Tvoje cesta do Indie byla veliký skok do neznáma, co tě nejvíce překvapilo?

Nejvíce mě překvapilo, že to všechno bylo o tolik jednodušší, než jsem si myslela v době, co mě poprvé myšlenka Indie napadla. Říkala jsem si, že pojedu jednou, až mi bude třeba třicet, rozhodně ne sama, to by mě ukradli, no a přece až si na to vydělám.

Taky nemůžu přerušit školu, takže až budu mít dostudováno. Viděla jsem spoustu překážek a přišlo mi to nereálné. Pak jsem si ale opravdu řekla, že to je to co chci, a najednou se to dalo.

Ve škole jsem si obešla ředitele s učiteli a všichni mi s mým plánem na dva měsíce zmizet vyšli vstříc.

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

U nás jsme zvyklí na to, že vejdeme do jednoho velkého obchodu a tam nakoupíme vše, od mléka, přes zeleninu, mouku až po maso. Jaké to je ale v Indii?

V centru města jsou obrovské trhy rozprostírající se na několika kilometrech čtverečních. Tam seženete jak jídlo, tak oblečení a suvenýry. Pak jsou samozřejmě všude malinké krámečky, především s oblečením, cukrárny či lékárny. Potom je ve městech také spousta normálních supermarketů, které se od těch našich liší jen ochrankou u vchodu. Tam seženete vše, dokonce i vytoužený toaletní papír.

Indie je silně náboženská země. Tradiční indický filosofický a náboženský koncept Hinduismus je třetím nejrozšířenějším náboženstvím na světě. Jak si tě to v Indii dotklo?

Jelikož jsem měla téměř pořád nějaké kurzy, s hinduismem jsem do kontaktu tolik nepřišla, věnovali jsme se především jógové filosofii, Patanjaliho sutrám.

Co zajímavého si tam navštívila?

Snažila jsem se co nejvíce prochodit Mysore, kde jsem nemohla nenavštívit místní palác, pýchu města. Potom také Chamundi hills všetně tisíce schodů vedoucí na úplný vrchol. Mimo město jsem byla jen jednou, v tibetské vesničce Bylakuppe.

Plánuješ nějak využít získané jogínské dovednosti?

Samozřejmě ve své vlastní každodenní praxi. Do budoucna bych však i ráda nějaké kurzy vedla. Toto léto jsem měla tu čest poprvé jógu učit, a to na pětidenním soustředění tanečnic ze skupiny Mirákl. Věřím, že to nebylo naposledy, co jsem vedla lekce jógy. Moc mě to bavilo.

Dcery Bohyně, svaté ženy Indie

Rubrika: Učitelé Autor: Růžena Sedlářová

Části článku:

přepis přednášky

Milí přátelé, jsem ráda, že jsme se tu mohli dnes takto setkat. Jsem ráda a děkuji, že jste si našli čas. Dnešní téma, jak zřejmě všichni víte, se týká svatých žen a to především z Indie.

Podmětem této přednášky, nebo referátu, chcete-li, bylo přečtení zajímavé knihy kterou napsala Linda Johnsenová a její titul je stejný jako název dnešní přednášky. Především ale díky mnohým z vás a vašemu zájmu o toto téma a o tuto knihu jsme se tu dnes sešli, abychom mohli odcestovat na křídlech naší představivosti do daleké Indie za těmito ženami.

Ani ne tak někam do dálky, spíše do vašeho srdce, kde možná dají příběhy o těchto indických klenotech vzkvést mnohým láskyplným pocitům a uvědoměním, kdo ví.

S vaším dovolením bych tedy začala. Nejprve jen maličko nastíním situaci žen v Indii a tamější kastovní systém ve vztahu k duchovnímu životu. Duchovnímu myslím opravdu silně odevzdanému do božích rukou, nebo Absolutnu…, jak chcete.

Vydejte se za pravými jogíny. Do IndieIndické ženy neměly přístup k tradičnímu bráhmanskému učení, proto byly nuceny, pokud se chtěly stát Bohyněmi, hledat učení jiné. Hledat nauku, která by byla přístupná všem. Takové postavení však neměly tyto ženy odjakživa. Až asi 500 let před Kristem začalo postavení žen v indické kultuře upadat. Dříve byly mnohé ženy i autorkami véd. Učení, které bylo přístupné i ženám, byla mantrajóga, krija, meditace, kontrola dechu a jiné techniky, které se v Indii shrnují pod názvem „tantra“. Je také zajímavé a nutné dodat, že Indie zrodila vůbec nejvíc světců na světě. Mezi nimi můžeme, i přes postavení jaké ženy měly, najít mnohé světice, které rovněž zaujaly pevné místo v historii. Byla jich spousta. Stejně jako dnes, kdy mnohé z nich žijí kajíce se v horách a meditují, nebo naopak, a těch je mnohem více, žijí se svými rodinami, pečují o děti, o muže a o domácnost. A přitom dosahují osvícení.

Budete mít zájem:  Kadeřávek je nejotužilejší zelenina, listy můžeme sklízet i v zimě

Svými významnými činy se v 19. století zasloužily některé osobnosti Indie o odstranění pohlavní nerovnosti. Důležitou roli sehrál Upasáni Bába, který učil, že ženy jsou schopny rychlejšího duchovního vývoje než muži a že muži, aby dosáhli pokroku, si musí osvojit a vypěstovat takové ženské vlastnosti a kvality, jakými jsou nesobeckost, čistota a nevinnost.

To ukazuje i nedávná minulost, kdy někteří velcí mistři předali své učení ženám. Například Rama Krišna své ženě Sáradě Dévi, Parahamsa Jógananda Američance Daje Ratě, Šivananda Kanaďance Šivanandě Rádze, Šrí Aurobindo Francouzce Niře Aifasa Richard… Zajímavé také je, že spousta žen které žijí jako světice nejsou vůbec známy.

Neznají je například ani lidé z vedlejší vesnice. O tom vypovídá příběh o mudrci Agastjovi, který chtěl mermomocí poznat Bohyni a vydal se hledat mistra do daleké provincie, který by ho mohl zasvětit. Putoval dlouho, několik týdnů, pěšky.

Když dorazil na dané misto mistr mu oznámil, že jej zasvětit nemůže, ale že zná jiného mistra, který jej velmi předčí a nemá sobě rovného a ten by to mohl udělat. Agastia se tedy zeptal, kde onen neznámý mistr bydlí.

Když uslyšel jméno provincie, vykřikl: „Ale to je naše provincie…“ a podivil se, neboť o nikom takovém ve svém kraji nevěděl. Jak uslyšel jméno vesnice opět zvolal: „Ale vždyť to je naše vesnice…“ a zastyděl se.

Když mu učitel oznámil dům, ve kterém ten mistr bydlí, vykřikl ohromen: „Ale to je přeci můj dům!“ a v tu ránu si připadal maličký sotva pět centimetrů. No a nakonec, když uslyšel jméno mistra „Šri Vydja“, mistra učení Bohyně: Lopamudra, opět vykřikl: „Ale to je přeci moje žena!!“ Podobně to často vypadá i v dnešní Indii, i když možná ne v takové míře.

Ráda bych vám teď pověděla jiný příběh, který mám moc ráda. Odehrává se v Rádžastánu v 16. století. Malé Mirabai je 5 let, když uslyší na ulici hluk a vykloní se z okna, kde zahlédne nějaký průvod. „Kdo to jde?“ ptá se zvědavě.

„To je manžel se svatebním průvodem, který si jde pro svou nevěstu“, odpovídá maminka Miře, která se dále ptá: „A kdo je můj ženich?“ „Pán Kršna“, odpovídá trochu žertem maminka a ukazuje na obrázek domácího božstva.

Dítě se na něj se zalíbením podívá a od té doby Mira začala Kršnovi vždy nosit během oběda misku s jídlem, zpívat mu a uctívat jej, jako by byl skutečný. Nejdříve tomu rodiče nevěnovali takovou pozornost, ale později si začali uvědomovat, že Mirabai nepochopila matčin žert a myslí to smrtelně vážně.

S přibývajícími léty se začali bát o její duševní zdraví. Už byl čas na vdávání a rodiče nevěděli co dělat. Brzy však měli veliké štěstí, neboť právě městem projížděl princ Bhoiraj, vládce provincie Čitoru, a uslyšel krásný hlas, který jej okouzlil.

Když uviděl stvoření, kterému patří, zastavilo se mu krásou a láskou dočista srdce. Netrvalo dlouho a rodičům přišla žádost k sňatku. Bylo rozhodnuto i přesto, že Mira už provdána byla. Ale to rodiče nechápali. Nebylo cesty zpět.

Jako manželka prince vždy po vykonání svých povinností usedala Mirabai ke svému obrázku pána Kršny a uctívala jej. Brzy princ zjistil, že mít za manželku Bohem okouzlenou ženu je náročné. Být jí očarován je jedna věc, tedy její krásou, ale žít s ní věc druhá a velice obtížná. Miřina vyhraněnost mu začala brzy velmi vadit.

I když je v Indii naprosté odevzdání se Bohu považováno za nejvyšší ideál, členové čitorské rodiny to považovali za vhodné jen pro prostý lid, k jakémusi jeho ukonejšení. Nedokázali připustit, aby člen jejich rodiny měl takové chování. Miře bylo zakázáno uctívat v královském paláci, proto vždy se svým obrázkem odcházela uctívat Kršnu do veřejného chrámu.

To byl pro ostatní vrchol. Královská rodina zuřila a říká se, že Miřina tchyně dokonce usilovala o její život. Tak vznikly mnohé legendy, jako třeba že jed v Miřiných ústech se mění v nejsladší nektar, nebo že hřebíky v Miřině posteli se při doteku jejího těla promění v lístky lotosu, či had omotaný kolem jejího krku se promění v girlandu.

Může to sice vypadat jako metafora, ale Indové je berou již po čtyři století vážně. No, kdo ví jak to bylo.

Tisíce oddaných přicházelo, aby mohly uctívat společně s ní. Tato popularita mezi lidem se donesla až k muslimskému císaři, který se přestrojil za hinduistického mnicha a jel Mirabai navštívit.

Když se však Miřin manžel Bhoiraj dozvěděl, že jeho odvěký nepřítel políbil nohy jeho ženy, vzplanul hněvem tak, že Miru vyhnal.

Ta si radostně putovala se svými oddanými po místech, kde Krišna za svého života pobýval jako mladý pastevec, kde pobýval jako panovník a kde se narodil. Byla šťastna, tancovala a zpívala svému manželovi Kršnovi.

Mezitím zemi doma stíhaly veliké bouře. Lid spílal Bhoirajovi, že to pán Krišna se zlobí za to, jak se k Miře zachoval. Bhoiraj se tedy vydal hledat ženu, aby lid zachránil. Dal jí slib náboženské svobody, dokud bude živ. Po jeho smrti však Mirabai opět odešla, tentokráte již navždy.

Putovala opět tam, kde pobýval její pravý muž, z celého srdce milovaný pán Krišna. Skládala přitom i krásné písně. Lidé byli přesvědčeny, že byla inkarnací Rádhy, dívky doprovázející Kršnu a při jejich odloučení neustále po něm toužící, dívky, která byla Kršnovou nejmilejší.

Podle legendy se Mirabai v pokročilém věku během tance v extázi rozplynula ve svůj idol. Mosazně žlutá postava se natahovala, aby ji zachytila, její tělo se beze stopy rozplynulo ve smějící se přelud. Životopisci pravděpodobně chtěli vyjádřit, jak se poslední část Miřiny osobnosti v posledních chvílích jejího života přeměnila v božskou bytost.

Říká se, že k tomu došlo ve Dwarace a od té doby tam putují tisíce oddaných, aby se modlily a zpívaly písně na místě, kde se Bohu dostalo poslední Miřiny oběti.

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

Tato její smrt v rozplynutí má hluboký mystický podtext, je to takzvaná mystická smrt, kdy nižší já naprosto a konečně ustoupí vyššímu božskému Já. Avšak všechny svaté ženy neměly až tak dramatický život. Povězme si ještě jiný příběh. Příběh ženy, který již se blíží svojí dobou pobývaní na zemi našim dnům více:

Jmenovala se Sára Déví. Jedna z největších světic 20. století. V Bengálsku kde žila je tak oblíbená, že když byste se tam jeli podívat, tak prý její portrét najdete skoro všude. V obchodech, v kancelářích, v taxících apod., aby vás mohla doprovázet a dodávat duchovní podporu.

Tato negramotná a velice skromná a plachá dívka byla ve svých pěti letech zasnoubena s mužem velikého významu. S knězem Rama Krišnou, který si ji zřejmě vybral tak mladičkou, aby měl čas na své duchovní povinnosti. Dívka ale dorostla a snoubenec se neozval. Povídalo se o něm, že zešílel.

Sára Déví to nemohla vydržet, jindy tolik plachá, nyní s odhodláním požádala otce, aby jí zavedl do Dakšinašváru za jejím nastávajícím. Když se s Rama Krišnou setkala, zjistila že není pomatený, ale naprosto pohroužený do uctívání.

Když mu přednesla svou prosbu, zeptal se Rama Krišna: „Budeš mě zatahovat do světských záležitostí?“ A ona odpověděla: „Nebudu.“ Proto si ji tedy Rama Krišna vzal.

V té době o Rama Krišnu projevila zájem i jedna jogínka, Bhairavi Ma, která ho chtěla zasvětit do určitých technik, ale ke svému zděšení zjišťovala, že techniky které se sama učila několik měsíců či let on zvládl během chvilky.

Opravdového překvapení se jí dostalo, když Rama Krišna seděl v samádhí déle než 28 dní, což se nesmí z důvodů zachování těla. On vydržel nehnutě v nejvyšších stavech po dobu šesti měsíců.

Po této zkušenosti byl Rama Krišna uznán bohem, tedy čistým duchem, nejvyšším možným Já v člověku.

V té chvíli si Sára Déví uvědomila, že se provdala za Boha a když se zvyšoval počet manželových příznivců, neustále zaměřovala pozornost na něj, aby mu klidně a plně sloužila. Jednou se jí od manžela dostalo veliké milosti.

Byla šokována, protože před ní vykonal obřad nazývaný pudža, aby ji uctil jako Bohyni obřadem oddanosti.

Rama Krišna považoval svou ženu za živé ztělesnění Bohyně a trval na tom, aby po jeho smrti ona sama převzala jeho roli duchovního učitele a šířila jeho učení.

Tato skromná a plachá žena se stala legendou a je o ní známo, že její mateřský princip nedokázal odmítnout žádného adepta, jako tomu činil někdy její manžel. Zasvěcovala každého, kdo jí o to žádal.

Za Sára Déví přicházeli do Dakšvinišváru věřící v naději, že ji spatří, ale nikdy se jim to nepovedlo. Pouze až když odjeli se dověděli, že to byla právě Sára Déví, kdo zametal jejich pokoje a pral jejich povlečení v době, kdy meditovali v chrámu.

Tak se tato žena stala po boku Ramana Krišny jednou z nejvýznamnějších osobností Indie 20. století. Její skromnost, odevzdanost boží vůli a pokora, jenž byla příkladem velkému množství věřících, může inspirovat i nás zde na západě.

Jak nenechala pýchu, kterou asi ani neznala, projevit, i když byla tak uctívána a obdivována a za muže měla boží vtělení.

Krásný příběh, nemyslíte? Mám pro vás další. Je to vyprávění o ženě o které vím, že někteří z vás ji určitě znají. Budu vyprávět o Ma Ananděmóji, nebo někde můžete slyšet i Ma Anandamája, to znamená „Matka prostoupená blažeností“.

Tak jí říkají její oddaní. Vlastním jménem Nirmala Sundári, což znamená „neposkvrněná krása“. Krásné jméno, vhodné pro ženu jejíž fyzická, ale i duchovní krása je úžasná. Narodila se v roce 1896 a svět opustila roku 1982.

To už byla po celém světě známa jako Ma Anandamája.

Sousedé si pamatovali Nirmalu jako výjimečně veselou a zářící dívku, ale ne nijak zvláště inteligentní. Její sklony neočekávaně všeho zanechat a upřeně se dívat po dlouhou dobu do prostoru její rodiče zneklidňovaly.

Nirmala stihla s potěšením dva roky vzdělání, než byla ze školy odhlášena. Poté začala pracovat doma a starala se o domácnost. V roce 1909 byla zasnoubena s Bholanátem Čakranartinem, ke kterému se o pět let později odstěhovala.

Bholanáte dostal opravdu krásnou okouzlující ženu, byl vskutku požehnán, ale ne v tom smyslu, který měl na mysli. Jeho žena s ním odmítala sdílet společné lože.

Budete mít zájem:  Vitamíny Pro Těhotné 2. Trimestr?

Po nějaké době začal být přesvědčený, že je uhranutá, neboť se někdy svíjela na zemi ve zvláštních pozicích a protože oba byli nevzdělaní, nepoznali, že jsou to hathajógové ásany a to co si přitom brouká jsou mantry.

Vydejte se za pravými jogíny. Do Indie

Od roku 1918 do roku 1924 Nirmala nezaujatě pozorovala sebe samu, jak prochází různými stupni sádhany, duchovní praxe. Od svého narození očividně zůstávala stále v roli pozorovatele, svědka.

Nevnímala, že by cokoliv úmyslně konala, prostě se to vše jen dělo. Říká: „To co jsem, jsem byla vždy, dokonce i v dobách, kdy jsem byla batole. Nicméně došlo k realizaci různých stupňů sádhany v tomto těle.

Moudrost se odhalovala postupně, integrální poznání bylo rozděleno do částí.“

Nirmala nikdy neměla učitele, ale pro její zájem o nadpozemské věci ji přátelé povzbuzovali, ať se vydá nějakého hledat. Když však navštívila místní učence, nikdo neměl zájem učit negramotnou vesnickou dívku.

Proto Nirmala porušila hinduistickou náboženskou tradici a rozhodla se, že se sama zasvětí.

Tradice jógy nám říká, že Guru, jeho nebo její mantra, kterou sdělí během zasvěcení, a žák tvoří vesměs v pravé podstatě jednotu.

Ma Anandamája, která byla usazena v této neoddělitelné skutečnosti dramatizovala tuto jednotu, když sehrála roli jak učitele, tak i žáka zároveň. Její vyšší Já udělilo mantru nižšímu já.

Tímto způsobem obdržela mantru přímo od božské podstaty uvnitř sebe sama a stala se jednou z mála světic hinduismu, která podobně jako Brahmadžma Ma a Ramana Mahariši dosáhla úplného osvícení bez pomoci gurua.

Roku 1922 její zmatený manžel Bholenáta konečně pochopil, že jeho žena není posedlá ďábly, nýbrž konstatoval, že pokud je někým posedlá, tak jen Bohem. Stal se jejím prvním žákem. Postupně se začaly šířit zvěsti o její zázračné schopnosti léčit. Mluvila o stavech za časem a prostorem s takovou jasností, jako kdyby je zcela důvěrně znala.

Říkala: „Čas je neustále pohlcován. Ještě než dojde k zakončení dětských let, nastanou roky dospívání, jedno období pohltí druhé. Tato změna se objeví tak zvolna, že člověk stěží zaznamená, že se to stalo. Ale ve skutečnost objevení, setrvání a mizení se zjeví současně na jednom místě.

Vše je nekonečné, nekonečnost a konečnost jsou opravdu jedno a to samé.“

  • Předchozí strana
  • Další strana →

Rišikéš – staňte se mistrem jógy v pěti dnech

Ano, máte pravdu. Ten nadpis je mírně ironický. Na severoindický Rišikéš si totiž názor musí udělat každý sám.

Jeďte do Rišikéše, pokud

  • vás zajímá Ganga a hinduistická poutní místa
  • chcete si odpočinout od indického shonu
  • chcete se zúčastnit lekcí jógy

Mám Rišikéš rád. Je to velmi příjemné město na břehu řeky Gangy v podhůří indického Himálaje.

Najdete zde klid a pohodu, nabízí úžasné lekce jógy a můžete se setkat se zajímavými lidmi. Pro mnoho návštěvníků Indie bývá jediným cílem celé cesty. Vzhledem ke své poloze a nadmořské výšce může být také příhodným útočištěm během horkých letních měsíců. Ale i během zbytku roku má co nabídnout.

Rišikéš ve zkratce

  • Rišikéš je zajímavé místo na břehu řeky Gangy.
  • Patří mezi stará poutní místa.
  • Kurzy jógy tu najdete na každém rohu.
  • Ne všechny kurzy a nabízené služby jsou kvalitní. Narazíte tu na množství podvodníků.
  • Rišikeš si můžete užít i bez jógy.

Rišikéš je typicky indický

Pro miliony hinduistů je totiž posvátným a poutním místem. Podle pověsti tu Ráma činil pokání poté, co zabil démona Ravanu. Rámův bratr Lakšmana tu postavil visutý liánový most přes řeku Gangu. Jhula znamená houpačka, přeneseně tedy houpavý most. Odtud také pochází pojmenování jedné části Rišikeše – Lakshman Jhula.

Právě sem pak míří většina poutníků. Bydlí v ášramech, potkáte je na ghátech a v chrámech. Je jich mnoho a jsou všudepřítomní.

  • Možná i díky tomu tu zatím zas tak úplně nepřevládl další aspekt tohoto města a to boom turistických obchodů, restaurací orientovaných na zahraniční návštěvníky a zejména nekonečná nabídka masáží a kurzů jógy.

Rišikéš je také příliš globalizovaný a západní

Není typickým indickým městem. Je klidnější, čistší a řekl bych i „více turistický“ v tom pozitivním i negativním slova významu.

Rišikéš bývá někdy nazýván „hlavním městem jógy“. Zřejmě díky tomu se sem stahují západní cestovatelé, vyznavači jógy a všichni, kteří si chtějí odpočinout od té „pravé Indie“ tam dole v planinách.

Zatímco v centru a kolem autobusového nádraží najdete klasický indický zmatek, o kousek dál, proti proudu Gangy kolem Rám Jhula a Lakshman Jhula, panuje úplně jiná atmosféra.

Mezi indické poutníky se tu míchá nezanedbatelné množství západních turistů. Obchody na druhém břehu řeky u Lakshman Jhula jsou orientované na typické turistické suvenýry. Každý druhý dům tu nabízí lekce a kurzy jógy, jediné a pravé jihoindické masáže nebo ájurvédu.

Já sám, jako autor toho textu, nemám žádné konkrétní zkušenosti s kurzy jógy v Rišikéši. Možná právě proto vidím s nadhledem zmatek v nabídce, jistou devalvaci pojmů a podvody jak v masážích, tak v jógových kurzech.

Je libo jógu na hodinu, týden nebo měsíc?

Rišikéš se prezentuje jako hlavní město jógy. Meditace na břehu Gangy zde má nepopiratelnou tradici. Město je známé svojí klidnou a spirituální energií. Už v dávné minulosti přitahovalo světce, mudrce, askety a jogíny a činí tak i dnes.

Bohužel stejně tak, jako tu najdete mnoho výborných ášramů a kvalitních mistrů a učitelů jógy, setkáte se i s mnoha podvodníky. Každý, kdo absolvoval dvacetihodinový krátký kurz, má pocit, že si může otevřít „Yoga training centre“ a začít sám učit.

Netvrdím, že jsou takoví všichni. Jen říkám:

Dejte si pozor při výběru, věnujte tomu čas a pečlivě si prověřte svoji školu jógy.

Jihoindická masáž v Rišikéši má stejnou logiku jako matriošky v Praze

  1. Za zhruba tisíc Rupií zde můžete absolvovat „originální jihoindickou olejovou masáž hlavy“ shirodhara.
  2. Na severu Indie.
  3. V podhůří Himálaje.

Cítíte sami tu ironii?!

Zapovídal jsem se chvíli s jedním z provozovatelů takového masážního salonu. Ve slabé chvíli mi třetí den, kdy jsme se znali, prozradil, že namísto originálních keralských olejů používají obyčejný jedlý olej v ceně pár rupií, který naředí voňavými esencemi a koncentrovaným originálním olejíčkem.

A turisté to baští.

Není masáž jako masáž

Za ty roky, co sem jezdím, jsem si nemohl nevšimnout překotného otevírání a krachu mnoha center masáže, jógy a astronomie. Mnohé místní postavičky se jeden rok prezentují jako odborníci na jógu, aby mi další rok tvrdili, že rozumí dokonale jihoindické masáži a ájurvédě.

Mnoho místních podniků bez mrknutí oka společně inzeruje a nabízí lekce jógy, masáž a astrologa.

Tři v jednom. No nekupte to!

A turisté jim to pořád žerou i s navijákem.

Lež jménem Beatles

Kde se vzalo renomé Rišikéše jako centra jógy? Nebylo to tak odjakživa. Rišikéš byl v minulosti především poutním místem věřících hinduistů.

V šedesátých létech zde žil Mahariši Maheš Jógi, propagátor transcendentální meditace. Právě v jeho ášramu žili pár týdnů během indického pobytu členové skupiny Beatles. Zmínili se o tom během rozhovorů pro média a sláva města mezi bílými turisty mohla začít.

Možná právě někde tady hledejme kořeny desítek místních jógických škol.

Jak to bylo s Beatles doopravdy?

I když tu členové slavné kapely strávily mnoho týdnů, realita prý byla jiná. Zejména podle později napsaných životopisů.

  • Ringo Starr opustil ášram už po deseti dnech. Stěžoval si zejména na jídlo.
  • McCartney to vydržel zhruba o měsíc déle. Později se v rozhovorech nevyjadřoval příliš lichotivě o samotném guruovi. Nazýval jej „malým hihňavým chlápkem“ a byl k němu celkem kritický.
  • John Lennon a George Harrison vydrželi nejdéle. Ale i oni nakonec ášram opustili s názorem, že jejich guru je spíše sebestředný podvodník s podivným vztahem k majetku, mamonu a zejména s náklonností k ženám.
  • John Lennon dokonce později složil písničku Sexy Sadie. Doslova se v ní zpívá:
  • “Sexy Sadie what have you done/ You made a fool of everyone.”
  • I když v pozdějších rozhovorech všichni členové kapely mírnili svá prvotní vyjádření, pachuť konfliktu tu zůstává.

Po stopách Beatles se v Rišikéši můžete vydat i nyní. Původní Maharishi Mahesh Yogi Asharm zůstával mnoho let opuštěný a v ruinách. Nyní byl na náklady státu a národního parku obnoven a stal se něčím jako malým muzeem.

Pokud vám není líto 600 Rs (zhruba 250 Kč), můžete se na vlastní oči podívat, kde členové Beatles meditovali, kde získali inspiraci a snad i složili mnoho písní pro svá alba „Abbey Road“ a „The White Album“.

Ptejte se na Chaurasi Kutia Ashram, jak se nyní toto místo nazývá. Najdete je bokem od veškerého dění, obklopené lesem, nad řekou poblíž Rám Jhula.

Takže ano, Rišikéš je velmi příjemné místo

Určitě si sem zajeďte. Byl bych nerad, kdyby tento text vyzněl příliš negativisticky. Rišikéš vážně stojí za návštěvu. Má totiž co nabídnout různě zaměřeným skupinám turistů i poutníků. Své si tu najde opravdu každý.

Navštivte jej však s očima otevřenýma. Toto není celá Indie. Jen to jen její malá část.

Praktické tipy

  • Rišikéš je posvátné město. Pro strávníky to mimo jiné znamená, že ve většině restaurací najdete jen vegetariánské pokrmy a nekoupíte alkohol.
  • Většina poutníků i zahraničních turistů nezůstává v samotném městě poblíž autobusového nádraží, ale výše proti směru toku Gangy. Zde leží vlastní poutní místa Lakshman jhula a Rám jhula, chrámy, restaurace, hotely, ášramy a mnohé oblíbené turistické kratochvíle.
  • Rám jhula je mnohem klidnější a autentičtější než komerčnější Lakshman jhula
  • V posledních letech tu výrazně rozrostla nabídka raftingu, paraglidingu, bungee jumpingu a jiných moderních adrenalinových sportů.
  • Při ubytování v ášramu počítejte s jistým omezením – noční klid, pevně stanovená  otevírací doba nebo třeba zákaz kouření. Pokud vám to nevyhovuje, ubytujte se v některém z hotýlků.
  • Pokud nejste skalní fandové Beatles, Chaurasi Kutia Ashram, neboli Beatles ášram, nestojí za návštěvu. Podle mého názoru je tu více jiných zajímavých a originálních míst, než zřícenina uměle obnovená a přiživovaná turistickým zájmem. Projděte se kolem, pokochejte se přírodou, užijte si místo. Beatles v Rišikéši je jen marketing.
  • Cesta z Dillí trvá přibližně sedm hodin autobusem. Pohodlnější a někdy i rychlejší způsob, jak se sem dopravit, je jet vlakem do Haridwaru a zbytek dojet autobusem.
  • Do Haridwaru je to odtud asi 20 km a hodinu jízdy autobusem. Určitě se tam cestou zastavte a navštivte Har Ki Pauri ghát. Stojí to za to.

Stojí za přečtení

  • Fotoreportáž z Beatles ášramu

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector