Aktualizováno 21. listopadu 2020
S rostoucí cenou Bitcoinu se opět objevují staré mýty, kterým stále věří velké množství lidí. Pojďme se jim podívat na zoubek a nadobro je pohřbít.
Velmi populární mýtus, který je udržován naživu zejména ze strany fanoušků všemožných altcoinů (tj. kryptoměn, které nejsou Bitcoin). “Bitcoin neumožňuje věc X a nemá technologii Y!” je typická kritika, již slýcháme už dlouhá léta. Jako každý mýtus, i tento se udržuje při životě, protože v sobě má kousíček pravdy.
Bitcoin – respektive bitcoinová komunita a vývojáři – má v určitých ohledech vskutku konzervativnější přístup k zavádění technologických změn.
Na rozdíl od záplavy altcoinů totiž Bitcoin má co ztratit: svou bezpečnost a precedent nezměnitelnosti monetární politiky a způsobu dosahování shody na potenciálně nevratných změnách.
i
Lekce blockchainového pravopisu:
Mluvíme-li o síti či technologii Bitcoinu, píšeme velké B. Těžíme a utrácíme však bitcoiny s malým b.
Co je to vlastně ten blockchain se dočtete zde.
Konzervativní přístup nicméně neznamená, že by se Bitcoin nerozvíjel. Pravda je taková, že vývoj v rámci Bitcoinu je “úzký a hluboký” – vývojáři nepracují na velkém množství povrchních zlepšováků, nýbrž se soustředí okolo hrstky skutečně důležitých věcí.
V současnosti se jedná zejména o vylepšení Taproot a Schnorrovy podpisy – technologie, které mají potenciál výrazně zlepšit bezpečnost, soukromí a možnosti bitcoinových transakcí (hlouběji technologie popisuje tento článek na Lupě).
V případě altcoinů je naopak přístup k vývoji “široký a mělký” – vývojáři chrlí množství povrchních vylepšení, které spíše než skutečné progresi slouží marketingu a snaze vypumpovat cenu.
O aktuálních technologických pokrocích v rámci Bitcoinu informuje newsletter Bitcoin Optech, doporučuji jej občas navštívit.
Mýtus: Bitcoinu je příliš málo na to, aby se mohl stát skutečnými penězi
Tento mýtus je oblíbený mezi lidmi, kteří se rádi zamýšlejí nad makroekonomickými problémy, zejména pak jsou-li zmateni moderní mainstreamovou ekonomií. Převládající teorie v rámci dnešní ekonomie totiž je taková, že nabídka peněz musí být flexibilní, zejména pak směrem nahoru.
Typickým obrázkem posledních desítek let je čím dál rychleji rostoucí graf měnové zásoby. Níže uvádíme peněžní agregát M2 amerického dolaru – stručně řečeno, kolik peněz (fyzických i elektronických) je v oběhu.
Vývoj peněžního agregátu M2 (bankovky, mince, běžné a spořící vklady, fondy peněžních trhů). Zdroj: Fred.
Tempo navyšování peněžní zásoby se stále zrychluje, v aktuálně probíhající recesi došlo k nejvyššímu skokovému nárůstu za posledních 40 let (dále časová řada nesahá).
Důsledkem takto rapidně rostoucí měnové zásoby je inflace – která se nemusí projevovat pouze ve formě vyšších cen spotřebního zboží, nýbrž i ve formě nižší kvality výrobků a menším obsahu balení různých výrobků; posledně jmenovaný důsledek má dokonce vtipné označení “shrinkflation”.
A samozřejmě, nepřehlédnutelným dopadem rostoucí měnové zásoby je nafukování cen nemovitostí, školného (týká se hlavně Spojených států) a finančních instrumentů. Tomuto dopadu se říká Cantillonův efekt, který funguje jako reverzní daň: bohatství se přesouvá od chudších k bohatším.
Fiat peněz je zkrátka neomezené množství a dlouhodobě musí jejich hodnota pouze klesat.
Bitcoin a jeho “měnová politika” vskutku takto nefungují. Dle bitcoinového protokolu – který se ve svých základních principech nezměnil od spuštění v roce 2009 – je vývoj peněžní zásoby Bitcoinu naprosto předvídatelný a proto víme, že bitcoinů nebude nikdy více než 21 milionů. Graf nabídky pak vypadá dlouhodobě takto:
Graf vývoje peněžní zásoby Bitcoinu je tak v principu naprosto opačný, než dolarový (a většiny ostatních fiat měn).
Je 21 milionů bitcoinu málo? Předně je dobré si uvědomit, že bitcoin je dělitelný na sto milionů menších jednotek, které nazýváme “satoshi”. Či abychom byli přesnější, jsou to právě jednotky satoshi, se kterými protokol pracuje.
Ve skutečnosti je tak maximální množství měnových jednotek 2,1 biliardy, což je obří množství. V současnosti stojí 1 satoshi okolo 0,0002 centů.
Pokud by se Bitcoin měl stát světovou měnou s tržní kapitalizací okolo 100 bilionů dolarů (celková peněžní zásoba světa dle Visual capitalist), pak by 1 satoshi měl hodnotu okolo pěti centů. Pět centů je zhruba jedna koruna – naše mince o nejnižší nominální hodnotě.
Bitcoinu je tudíž víc než dost – i při převzetí role světových peněz bude mít jeho nejnižší peněžní jednotka dostatečně nízkou hodnotu, aby s ní šlo platit za drobné nákupy. A to jsme se ani nedotkli platební vrstvy Lightning Network, kde lze provádět transakce o ještě nižší hodnotě, než je 1 satoshi.
Mýtus: Bitcoin je už moc drahý
Trvale převládající domněnka, která má na svědomí litry prolitých slz. Slova o předraženém bitcoinu a ujetém vlaku vyslovují zejména ti, kdo nepochopili smysl Bitcoinu coby pojistku proti bezprecedentní monetární politice v podobě čím dál uvolněnějšího vytváření nových peněz a zákonitě klesající kupní síly.
Máme-li si věci říct na rovinu, pak je zapotřebí konstatovat: Bitcoin nemá žádný cenový strop, jelikož ani množství fiat peněz v oběhu nemá žádný strop.
Jak dokládají četné případy hyperinflací, hodnota státní měny může padat velmi hluboko a velmi dlouho – a je jen velmi málo instrumentů, které dokáží držitele státních peněz od propadu hodnoty ochránit. Historicky to bylo zlato, které má však četné nevýhody (nepřístupnost, složitější logistika, ověření pravosti atd.).
Bitcoin bývá občas nazýván digitálním zlatem – ačkoli je toto označení v mnoha ohledech zavádějící, je výstižné při ochraně kupní síly před oficiální měnovou politikou.
Bitcoin má při ceně 16 tisíc dolarů tržní kapitalizaci okolo 300 miliard dolarů. To je pouze 3 % tržní kapitalizace zlata, a 0,3 % z celkové hodnoty všech světových peněz.
Má-li Bitcoin hrát peněžní roli (a prozatím se zdá, že k tomu má velmi dobře nakročeno), pak musí vzrůst i jeho celková tržní kapitalizace – která nicméně kvůli bitcoinovému protokolu nemůže růst s pomocí zvyšování jednotek v oběhu, nýbrž s pomocí vyšší jednotkové ceny.
Zásadní je však přistupovat k Bitcoinu s chladnou hlavou a nepřeskočit ze syndromu ujetého vlaku do syndromu ujíždějícího vlaku: budete-li si v bitcoinu spořit, čiňte tak formou pravidelných, menších nákupů.
Všichni bitcoinisté mají alespoň jednoho známého, který do bitcoinu naskočil jednorázovým nákupem na lokálním cenovém maximu, aby v následném propadu v panice prodal.
Z dlouhodobého hlediska je mnohem lepší strategií brát bitcoin jako úspory a osvojit si strategii DCA (dollar cost averaging), tj. pravidelných nákupů o menším objemu.
Mýtus: Bitcoin je anonymní
Mnoho lidí se stále domnívá, že Bitcoin je ze své podstaty anonymní a jak držba, tak transakce se dějí pod rouškou tajemství. Není to pravda a spoléhat se na tento mýtus může některé vyjít pěkně draho. Bitcoin je tzv. pseudonymní – uživatelé drží bitcoiny pod identifikátorem tzv.
adres, které jsou vesměs náhodně vygenerované řetězce čísel a znaků. Transakce mezi uživateli bitcoinů pak probíhají právě mezi těmito pseudonymními identifikátory.
Veškeré adresy, zůstatky na adresách a transakce mezi adresami jsou plně transparentní, kdokoli na světě si je může kdykoli zobrazit, stáhnout, analyzovat.
Existují specializované firmy (např. Chainalysis), které se právě transakčními analýzami zabývají a prodávají je policii, daňovým úřadům a jiným státním orgánům.
Zbavit se takového propojení je následně velmi těžké, právě vzhledem k plné transparentnosti bitcoinového blockchainu (databáze všech zůstatků a transakcí).Nebudeme se zde pouštět do debaty o správnosti takového počínání: je pouze zapotřebí mít na paměti, že pokud nakupujete bitcoin na burze s ověřením identity, pak je vaše identita spojena s určitou adresou a následnými transakcemi z této adresy.
Peněženka Samourai poskytuje kvalitní nástroje pro posílení transakčního soukromí při nakládání s Bitcoinem.
Problematika soukromí v rámci Bitcoinu je v rámci bitcoinové komunity považována za čím dál palčivější, vznikají proto postupy a nástroje pro alespoň částečnou anonymizaci. Jedná se např. o peněženku Samourai, v rámci které je možné si bitcoiny “mixovat” s ostatními uživateli.
Je však na místě upozornit, že bez dodržení náležité transakční hygieny může uživatel takových nástrojů o své soukromí opět rychle přijít.
Doporučuji se s peněženkou Samourai a anonymizační technologií CoinJoin seznámit, nicméně zároveň doporučuji nepovažovat ji za kouzelnou hůlku, která uživateli přinese stoprocentní anonymitu.
Mýtus: Bitcoin není ničím krytý
“Vždyť ty vaše bitcoiny nejsou ničím kryté, jsou to jen jedničky a nuly, které můžou kdykoli zmizet!” rozčiluje se nejeden kritik Bitcoinu při nervózním pohledu na dlouhodobý cenový graf.
Inu, tento mýtus má dvě roviny:
Zaprvé, představa “krytí” peněz je historická obskurita, která měla svou platnost zhruba do třicátých let dvacátého století.
V průběhu devatenáctého století mohli lidé platit buďto skutečnými penězi (zlatými a stříbrnými mincemi), anebo tzv. peněžními substituty, tj. bankovkami.
Bankovky pak byly vskutku kryté zlatem a stříbrem, za které byly směnitelné na požádání: tento příslib můžeme nalézt například na starých dolarových bankovkách:
Stříbrný dolar z roku 1886, představující certifikát o uloženém stříbru. Zdroj: Wikipedia. Zlato a stříbro samotné pochopitelně nikdy ničím “kryto” nebylo, jelikož tyto kovy představovaly peníze samy o sobě. Kryté byly pouze bankovky, představující certifikáty o uložení skutečných peněz v bankách či v trezorech ministerstva financí (jak je uvedeno na obrázku výše). Postupem času se vazba mezi bankovkami a zlatem/stříbrem zpřetrhala a zbyly pouze bankovky, které již nejsou za nic směnitelné – nejsou v pravém slova smyslu ničím kryté. Dnešní peníze tak již ničím kryté nejsou. Centrální banky drží devizové rezervy a státní dluhopisy, jedná se však spíše o účetní úkon, nežli o záruku směnitelnosti bankovek za podkladové peníze, jako tomu bylo v dřívějších dobách.
i
Těžba bitcoinu
Za tvorbu bloku dostává těžař 6,25 bitcoinu. Odměna se každé 4 roky (210 000 bloků) snižuje na polovinu. V roce 2009 při spuštění Bitcoinu byla odměna 50 bitcoinů za ověřený blok, mezi lety 2013-2016 byla odměna 25 bitcoinů, mezi lety 2016-2020 to bylo 12,5 bitcoinů a v květnu 2020 se odměna opět snížila na 6,25 bitcoinu.
Protože je bitcoinů omezené množství, tedy 21 milionů mincí, probíhá u Bitcoinu jev zvaný deterministická inflace. Víme tedy, kdy se dotěží poslední bitcoin. To se stane v roce 2140 (většina bitcoinů však bude vytěžena do roku 2033), do té doby se budou odměny za vytěžený blok neustále zmenšovat.
Protože těžaři musí být k těžbě ekonomicky motivováni i po vytěžení všech bitcoinů, dostávají také odměny v podobě transakčních poplatků.
Zadruhé, bitcoin je v určitém smyslu kryt (či lépe řečeno podložen) vynaloženým výpočetním výkonem.
Těžaři usilující o získání práva na aktualizaci blockchainu (a odpovídající odměnu) totiž musejí vynaložit dostatečný výpočetní výkon na to, aby nalezli hash dle zadání protokolu – hash je výsledek jednosměrné matematické funkce, představující nezfalšovatelný otisk sady dat.
Platný hash představuje důkaz o tom, že těžaři vynaložili dostatek výkonu – jedná se o tzv. důkaz prací (proof of work). Nebudeme se zde zabývat detaily těžby (zájemci se s nimi mohou seznámit zde), pouze konstatujeme, že těžba je jedním z hlavních prvků, které zajišťují dlouhodobou bezpečnost – a tím i hodnotu – bitcoinu.
i
Proč má vlastně Bitcoin hodnotu? S přibývajícími léty se u něj čím dál více projevují atributy kvalitních peněz. Je vhodné začít Bitcoin považovat za nestátní peníze, které konkurují dolaru, libře, či koruně. Do hloubky je tato myšlenka rozpracována v online knize Bitcoin: Odluka peněz od státu.
Mýtus: Bitcoin je jen pro šprty
Je pochopitelné, že zejména pro starší generaci působí Bitcoin a myšlenka jeho držení a používání děsivě. Adresy, hashe, těžba, privátní a veřejné klíče, transakční poplatky? Na první pohled se vskutku zdá, že Bitcoin je velmi složitý a sebemenší chybka způsobí nenávratnou ztrátu. Bitcoin se tak zdá být určen pouze IT expertům, či – jak se říkalo za mých mladých let – šprtům.
Sice můžete takto machrovat, ale vše důležité za vás zařídí hardwarová peněženka Trezor.
Pravda je nicméně taková, že Bitcoin ušel v posledních letech velmi dlouhou cestu v rozvoji uživatelsky přístupných nástrojů. Kupříkladu dnešní mobilní peněženky si v jednoduchosti v ničem nezadají s aplikacemi internetového bankovnictví – a popravdě bitcoinové peněženky bývají často i mnohem jednodušší, jelikož zpravidla obsahují pouze dvě velká tlačítka “přijmout” a “odeslat”.
- Ušli jsme velkou cestu i co se pořádného zabezpečení bitcoinů týče: zatímco dříve bylo zapotřebí si vygenerovat privátní klíče na offline počítači s Linuxem, v dnešní době stačí si pořídit hardwarovou peněženku a postupovat dle návodu – což není o nic těžší, než si kupříkladu pořídit a nastavit novou televizi.
- Uživatel Bitcoinu se samozřejmě může dále vzdělávat a učit se náležitosti práce s transakčními poplatky a provozem vlastního full node; stejně tak ale může pouze koupit zařízení či si stáhnout aplikaci, pořídit bitcoin na burze, v ATM či od známého, a tím to pro něj může končit.
- Doporučuji tudíž seznámit se s těmito nástroji:
- Samourai Wallet – již výše zmiňovaná peněženka pro zařízení Android
- Green Wallet – peněženka pro iPhone
- Trezor – hardwarová peněženka pro uchování větších částek (doporučuji novější model T)
Pro další tipy ohledně prvních krůčků v Bitcoinu mrkněte na kapitolu doporučení v knize Bitcoin: Odluka peněz od státu.
Mýtus: Bitcoin jsou peníze druglordů a teroristů
Poslední mýtus přežívá již jen z historické setrvačnosti. Stejně jako na každém předchozím šprochu, i na tomto je pravdy trochu. Bitcoin byl v minulosti vskutku hojně využíván na tzv. darknetovém tržišti s názvem Silk Road.
Toto tržiště je samo opředeno četnými mýty, zejména ohledně obchodu se zbraněmi či dětskou pornografií – ve skutečnosti sloužilo téměř výlučně jako trh s drogami a léky na předpis (v minulosti jsem o Silk Road napsal samostatný článek).
A je pravda, že v době své největší slávy v letech 2011-2013 se zde protočilo velké množství bitcoinů, jelikož se jednalo o první možnost, jak relativně bezpečně nakoupit nelegální látky přes internet.
Nejedná se koneckonců o první případ v historii, kdy lidé mimo zákon adoptovali novou technologii mezi prvními – s vyšším rizikem se pojí i vyšší ochota zkoušet nové vynálezy: první případ využití automobilu k úprku od bankovní loupeže pochází z roku 1911!
Role bitcoinu v obchodu s drogami však v posledních letech značně poklesla – a to jak v relativním vyjádření (podíl obchodu s drogami na celkovém objemu transakcí), tak i v absolutním (objem peněz točících se v obchodu s drogami).
Důvody jsou dvojí: uživatelé zjišťují, že bitcoin není ani zdaleka anonymní, a zároveň si začínají uvědomovat, že bitcoin je mnohem lepší dlouhodobě držet – a drogy si pořídit například za fiat peníze, které trvale klesají na hodnotě. Koneckonců nejpoužívanější měnou k obchodu s drogami je dolar, a to jak ve fyzické podobě, tak i v podobě vkladů, propraných přes etablované bankovní giganty.
Bitcoin zkrátka na praní peněz není zapotřebí, a prozatím ani nemá dostatečnou tržní kapitalizaci, transakční anonymitu, likviditu a objemy na plnění této role.
Co se financování terorismu týče, je to tak trochu jako s Columbovou ženou: všichni o ní mluví, ale nikdo ji neviděl.
Čas od času se objeví zpráva o pokusu zaslat bitcoiny teroristické organizaci; jenže kvůli transparentnosti bitcoinového blockchainu se jedná o jednu z nejhloupějších forem financování terorismu.
Spíše než o skutečnou hrozbu tak Bitcoin představuje vítanou pomoc v rozkrývání teroristických skupin, jelikož neinformovaní uživatelé sami předkládají trestním orgánům potřebné informace.
Každý, kdo s Bitcoinem jakkoli nakládá, by měl být schopen oddělit pravdu od mýtu.
Kupříkladu spoleh na anonymitu může přijít uživatele velmi draho, stejně jako poslouchání nepravdivých osočení ze zastaralosti Bitcoinu a překonanosti ze strany náhodného altcoinu.
Kritiku Bitcoinu – ale i jeho nadšené oslavování – proto berte vždy s rezervou, a své domněnky si ověřujte, než učiníte nevratné rozhodnutí.
Rozvody – mýty a fakta – Vitalia.cz
V rámci přípravy na svátost manželství řekl mladý farář snoubencům: „Při civilním sňatku to dneska máte tak padesát na padesát, že se rozvedete. Budete-li mít církevní svatbu, pravděpodobnost rozvodu se výrazně snižuje, a pokud budete společně chodit do kostela a modlit se, máte 99% jistotu, že se nerozvedete. Četl jsem to v jednom americkém výzkumu.“ Měl duchovní pravdu? Podívali jsme se nejen na vztah víry a manželství, ale i na další rozšířené představy. Které z nich mají své opodstatnění?
Češi, rozvodoví přeborníci
Podle evropského statistického úřadu Eurostat má Česká republika nejvyšší rozvodovost v EU – rozpadá se tu 48 % manželství. Podle statistiky za 1.
pololetí loňského roku dosáhl počet uzavřených manželství 18,7 tisíce. Ve stejném období bylo rozvedeno 14,9 tisíce manželství.
Pětinu rozvodů tvořily rozvody manželství, která netrvala ani 5 let, čtvrtinu naopak rozvody po více než dvaceti letech uplynulých od sňatku.
Podíváme-li se na srovnatelné období roku 2008, zjistíme, že během prvních šesti měsíců bylo oddáno 21,6 tisíce párů a rozvedeno 15,8 tisíce.
Třebaže statistická výpověď vychází z poměru mezi počtem sňatků a rozvodů v daném roce a nezohledňuje tudíž klesající počet nově uzavíraných sňatků, který vytváří zdánlivý relativní nárůst rozvodů, je nesporné, že ve srovnání s ostatními zaujímáme na světovém žebříčku rozvodovosti přední místo.
Čtěte téma: Rozvod po padesátce: Nový trend?
Život před svatbou = stabilnější manželství?
Názor, že společný život před svatbou vede ke stabilnějšímu manželství, se zakládá na omylu. Sociolog NEIL BENNETT z Yaleské univerzity zjistil, že u párů, které žily již před svatbou pohromadě, je pravděpodobnost rozvodu o 80 % vyšší než u těch dvojic, které spolu před uzavřením manželstvím nežily.
Další zdroje uvádějí, že kohabitující páry se rozvádějí do osmi let od sňatku o 60 % častěji. Podobně páry, které byly před manželstvím sexuálně aktivní, se rozvádějí o 53 až 71 procent častěji než zdrženlivější dvojice. Studie Národní rady pro rodinné vztahy odhalila, že ti, kdo spolu žili před svatbou, byli v manželství méně šťastni.
Ženy uváděly zvláště špatnou kvalitu komunikace po svatbě.
Na druhé straně křesťansky orientovaný psycholog JERONÝM KLIMEŠ ve svém článku Pseudovědecká demagogie a konkubinát relativizuje výsledky podobných výzkumů. Soudí, že je těžké srovnávat dva vzorky, které mají odlišné morální zázemí.
Lidé, kteří odmítají předmanželský sexuální styk, zpravidla odmítají i rozvody. Bylo by proto divné, kdyby mezi nimi bylo více rozvodů než v kontrolní skupině.
Podle Klimeše by bylo demagogické vyvozovat z těchto údajů závěr, který se zdá logickým – nežijte v konkubinátu, jinak vám nevydrží vztah.
Nenašel jsem informace o žádném výzkumu, který by monitoroval vztah rozvodovosti a náboženského vyznání v České republice.
Zato jsem objevil výsledky průzkumu, který provedla společnost Barna Group, kalifornská firma orientující se na statistická měření, která zjišťují vztah víry a kultury.
Výsledky, které vycházely z výpovědí 3854 dospělých lidí z 48 amerických států, by konzervativního křesťana musely doslova zaskočit.
Termín “bez denominace” odkazuje k evangelikálním křesťanským kongregacím, které nejsou přidruženy ke specifické denominaci. Převážná většina z nich jsou ve svém teologickém přesvědčení fundamentalisty.
Zpráva uvádí, že výzkum Barna Group potvrdil výsledky dřívějších anket, již tvrdily, že konzervativní protestanti mají v průměru nejvyšší rozvodovost, zatímco křesťané hlavního směru ji mají mnohem nižší.
Byla odhalena i nová informace: Ze všech nejnižší rozvodovost mají ateisti a agnostici. GEORGE BARNA poznamenává, že výsledky vzbuzují „otázku ohledně vlivu církve na rodiny“.
Údaje zpochybňují „názor, že církve poskytují skutečně praktickou a život proměňující podporu manželství“.
DONALD HUGHES, autor knihy The Divorce Reality, říká: „V církvích mají lidé pověrčivý názor, že je křesťanství uchrání od rozvodu, ale zatím podléhají týmž problémům jako kdokoliv jiný…“ Hughes dále tvrdí, že k 90 % rozvodů mezi páry znovuzrozených křesťanů dochází poté, co byli „spaseni“.
Nejvyšší rozvodovost má tzv. biblický pás: Tennessee, Arkansas, Alabama a Oklahoma. Rozvodovost v těchto konzervativních státech je zhruba 50 % nad národním průměrem.
Rozdíly v číslech rozvodovosti jsou zvláště zajímavé vzhledem k faktu, že křesťané, kteří se rozvádějí nejvíce, patří také k těm, kdo nejhlasitěji burcují kvůli stavu manželství ve společnosti.
Někteří křesťané ale tyto výsledky zpochybňují a tvrdí, že podle jiných výzkumů je rozvodovost mezi aktivními znovuzrozenými křesťany jen 32 % v poměru k 48 % u nekřesťanů.
Čtěte téma: Čím víc lásky, tím víc rozvodů
Jsou statistiky spolehlivým vodítkem?
Přiznávám, že výsledky výše uvedeného výzkumu značně překvapily i mě. Předpokládal bych, že budou přesně obráceně.
Kdyby se prokázalo, že nejvíce se rozvádějí ateisté, vysvětlovalo by to realitu nejvyšších příček rozvodovosti v ateistické české společnosti.
Jakožto člověk, který se pohyboval v církevním prostředí a měl přístup k rodinám věřících, jsem nabyl dojmu, že křesťanská víra v katolické podobě výrazně upevňuje rodinné vazby a zvyšuje jejich kvalitu.
Když jsem se po deseti letech setkal se spolužáky z církevní školy, tento můj dojem ještě zesílil: Žádný z těchto praktikujících katolíků nebyl rozvedený ani neprocházel manželskou krizí.
Výsledky Barnova měření, které ukazují, že rozvodovost katolíků je stejná jako u ateistů, tak neodpovídají mé osobní zkušenosti.
Otázku, zda statistiky věrně odrážejí realitu, si ale každý musí zodpovědět sám.
Pokud ale statistikám věříte, pak by náš recept na stabilní manželství nejspíš zněl: Žijte v bohabojné předmanželské zdrženlivosti až do svatby… s ateistou!
Ilustrační foto: agentura SXC
Mýty a fakta o CNG: 10 nejčastějších omylů
V České republice jezdí už 5500 aut na zemní plyn. A tento počet bude dál rychle stoupat.
Nejen proto, že se chystá zatím největší dotace do CNG dopravy, ale především díky tomu, že zemní plyn pomáhá snižovat provozní náklady. V následujícím článku vyvracíme 10 nejčastějších mýtů o pohonu aut na CNG.
Stlačený zemní plyn (CNG) má dnes čím dál tím větší podporu automobilek. Patrné je to zejména v sousedním Německu, ale pomalu už i u nás. Škoda Auto aktuálně představila model Škoda Citigo CNG (viz. test) a chystá další.foto: E.ON
Mýtus 1: CNG je ropný produkt
Není.
Zkratka CNG pochází z termínu „Compressed Natural Gas“, tedy stlačený přírodní plyn (u nás spíše zemní plyn). Naleziště zemního plynu obvykle nekopírují naleziště ropy, dostupnost a cena zemního plynu tudíž není přímo závislá na silně kolísavém a nejistém trhu ropy. Navíc světové zásoby zemního plynu jsou odhadovány i při současné globální spotřebě na 100 – 150 let.
Mýtus 2: CNG se vyrábí v rafinerii nebo jiné továrně
Nevyrábí. CNG vzniká stlačením na místě výdeje.
Zemní plyn je k čerpací stanici přiveden potrubím z normální plynové sítě – takové, která slouží pro všeobecně používané rozvody do domácností a podniků. Pro tankování do vozidla je stlačen na cca 250 – 300 bar speciální kompresorovou jednotkou se zásobníky tlaku.
K vlastnímu výdeji je zapotřebí speciálního výdejního stojanu, který je velmi podobný stojanu na benzín nebo diesel. Celý systém si představme jako velký kompresor na pneumatiky, ovšem s 10x větším „hustícím“ tlakem a plynem namísto vzduchu.
Jiné je to v případě méně rozšířeného LNG – zemní plyn v kapalné formě (LNG – Liquefied Natural Gas). Plyn je podchlazen ve speciální výrobní jednotce a ještě více stlačen než CNG, aby ho nádrže vozidla pojmuly co nejvíce.
Takto tekutý produkt se pak musí převážet na místo spotřeby. Používá se zejména v dálkové kamionové dopravě (USA), v lodní dopravě a první pokusy byly učiněny i v dopravě letecké.
Mýtus 3: CNG je srovnatelné s LPG
Není.
Jde o zcela jiná paliva. LPG je ropným produktem, populárně známým jako propan-butan. Ostatně vyplývá to i z názvu produktu: Liquefied Petroleum Gas – zkapalněný ropný plyn. Dále i přepočtená energetická hodnota LPG je daleko nižší než u CNG.
Veřejnost si bohužel často oba produkty pletla nebo je přinejmenším mylně zařazovala do stejné kategorie. Srovnávání obou plynných paliv je stejné jako srovnávat CNG s benzínem.
Mýtus 4: CNG je totéž co biometan (BioCNG)
Je a není.
Chemickou podstatu mají oba plyny stejné (metan), energetické vlastnosti a využití rovněž. Rozdíl je v původu plynů:
CNG je zemní plyn, který je k čerpací stanici přiveden potrubím z normální plynové sítě – takové, která slouží pro všeobecně používané rozvody do domácností a podniků. Po stlačení na 250 – 300 bar se z něj stává CNG.
BioCNG je obnovitelný zdroj, obvykle využívá lokální biologický zdroj metanu (hnůj, kejdu, případně jinou biomasu), je vyráběn speciálními stanicemi na místě a po stejném stlačení se z něj stává BioCNG.
BioCNG je obvykle levnější než CNG, protože využívá v podstatě odpadní zdroje. Z technických a investičních důvodů ale není BioCNG tolik rozšířen jako CNG, který je dostupný prakticky kdekoli kde je k dispozici infrastruktura plynového potrubí.
Mýtus 5: CNG je nebezpečnější než jiné pohonné hmoty
Není tomu tak.
Zemní plyn je těkavý, lehčí než vzduch a velice rychle se rozptyluje do ovzduší. Při náhodném manipulačním úniku (např. během tankování) se rozptýlí během několika sekund na zcela neškodnou, nehořlavou a netřaskavou směs. I z tohoto důvodu může s plnící pistolí CNG manipulovat po malém zaškolení jakákoli osoba bez asistence osoby povolané.
Naproti tomu benzínové páry nebo páry LPG jsou těžší než vzduch, při úniku tedy doslova „tečou“ pod vozidlo a do jeho okolí ve formě třaskavé směsi. Proto jsou například benzínové pistole opatřeny odsáváním par nebo tankování LPG vždy vyžaduje asistenci povolané osoby (obsluhy čerpací stanice).
Mýtus 6: Vozidla na CNG jsou nebezpečná
Není tomu tak.
Naopak, výrobci věnují právě bezpečnosti palivových systémů CNG vozidel mimořádnou pozornost, náplň CNG ve vozidle tak je prakticky bezpečnější než benzínová náplň u některých starších vozidel. Tlaková nádrž na CNG je v podstatě nejodolnějším zařízením ve voze.
Vozidlo však musí být vybaveno na CNG již výrobcem, pak jsou poskytovány veškeré garance, které pokrývají vývoj a koncepci vozu, komponenty, materiály, montáž atd.
Vzhledem k vysokým pracovním tlakům CNG je právě bezpečnosti vozů věnována výjimečná pozornost, takže výsledkem je bezpečnější způsob uložení pohonné hmoty v robustních tlakových nádržích vybavených speciálními multifunkčními ventily.
Výsledkem je potom vyšší bezpečnost provozu těchto automobilů než u kapalných PHM či LPG. Výrobci obvykle uvádějí požární odolnost tlakového systému CNG až na 15 minut v hořícím voze. Ale ani poté nedojde k explozi, jen k řízenému „odfouknutí“ plynu jistícími ventily.
Mýtus 7: Kdo mi přestaví auto na CNG? Auta na CNG nejsou k dostání
Nejlépe je koupit si takové vozidlo již vyrobené.
Moderní vozy jsou pro CNG optimalizovány, zejména motory, navazující elektronické systémy, palubní počítače a nádrže. Vše je do vozu zakomponováno již při vývoji. Takové vozy pak vykazují mimořádné ekonomické a provozní parametry.
Většina světových automobilek CNG vozy nabízí, některé i několik desítek modelů a variant. Automobilky v poslední době stále silněji deklarují zvyšování podpory těchto paliv ve svém výrobním programu do budoucna.
Je pravdou, že čeští distributoři si svoji cestu k CNG sice ještě zcela nenašli, ale i tato situace se rapidně zlepšuje.
Přestavba benzínových vozů na CNG je však také možná – v ČR existuje mnoho profesionálních firem, které tuto službu nabízejí. Je však nutno vzít v úvahu, že takto přestavěný vůz nikdy nedosáhne parametrů CNG vozu továrního.
Mýtus 8: Plynové nádrže zabírají místo v kufru
Není tomu tak.
Do moderních vozů jsou CNG nádrže spolu s benzínovými již zakomponovány při vývoji. CNG nádrže jsou obvykle umístěny pod podlahou a umožňují tak plné využití užitných prostor bez jakéhokoliv omezení.
Jediným omezením je absence místa pro rezervní pneumatiku, které je obvykle využito pro jednu z CNG nádrží. Toto omezení ale známe i z mnoha modelů vozů na klasický pohon.
Výjimku ale tvoří vozy, dodatečně na CNG upravené. Zde logicky dochází k dodatečnému umístění nádrže a tím i k jistému omezení komfortu.
Mýtus 9: CNG vozy jsou drahé při nákupu a servisu
- Není tomu tak.
- Cena vozu a provozní náklady:
- Vezmeme-li v úvahu průměrnou pořizovací cenu, o něco vyšší než turbo diesel a naopak rychlou návratnost investice na ušetřených nákladech na pohonné hmoty, pak se dostáváme k velmi zajímavým číslům, zejména u vozů střední třídy a u dodávkových vozů.
Kupříkladu u CNG osobního automobilu střední třídy je rozdíl ceny kompenzován již po ujetí cca 30 – 60 tisíc km oproti srovnatelnému dieselu. Dalším provozem pak už vozidlo de facto „vydělává“.
Najede-li takový vůz 300 000 km, pak se úsporou prakticky zaplatí polovina pořizovací ceny. Většinu kilometrů je však nutno ujet na CNG! Benzín je třeba považovat jen za „alternativní“ palivo „na dojetí“.
- V tomto smyslu se automobilky občas dopouštějí zásadní chyby v komunikaci: zákazníkovi prezentují celkové náklady na provoz formou průměru nákladů na CNG a benzín.
- Servis a životnost vozidla:
- Většina výrobců si uvědomuje jistou nedůvěru trhu v nový produkt – zejména pak nedůvěru v životnost motoru, který pracuje se zcela jiným palivem za vyšších výkonových parametrů na jednotku zdvihového objemu.
- Tento fakt však zákazníkovi kompenzují možností přikoupit si za rozumnou cenu (cca 16 000 Kč – Volkswagen Passat) rozšířenou plnou záruku bez limitu ujetých kilometrů.
Mýtus 10: CNG stanice nejsou dostupné
Částečně pravda, ale situace se rapidně zlepšuje.
V současné době je v České republice v provozu sice jen 47 plnících stanic CNG a přístup k některým z nich může být považován za problematický. Většina odborníků na pohonné hmoty ale dnes připouští, že CNG je perspektivní palivo, které v blízké budoucnosti nahradí značnou část spotřeby benzínu a motorové nafty.
Na to reagují naši přední distributoři plynu a začínají CNG zpřístupňovat zákazníkovi stejným standardem, jaký je obvyklý pro tradiční pohonné hmoty. Tímto standardem – podobně jako již v mnoha evropských zemích – je čerpání CNG jako dostupného paliva na běžných čerpacích stanicích pohonných hmot.
Výdejní stojany CNG začínají být umísťovány v bezprostřední blízkosti víceproduktových stojanů na tekutá paliva, zákazník tak může do svého CNG vozu pohodlně nečerpat i benzín, aniž by musel přejíždět na jiné místo.
Součástí takto komplexních řešení je i velký komfort ve výběru platebních prostředků: stejně jako u běžných pohonných hmot je možno zaplatit CNG na pokladně čerpací stanice ať již hotovostí v Kč nebo EUR, všemi druhy bankovních karet a dále všemi palivovými kartami počínaje CCS až po mezinárodní karty Routex nebo DKV. Významné je i pohodlí, které majiteli CNG vozu poskytuje zázemí čerpací stanice například ve formě prodeje doplňkového zboží a občerstvení.
Společnostem E.ON Energie a Next Energy se v tomto standardu osvědčil téměř půlroční společný pilotní projekt, který v současné době prozatím pokrývá nejslabší místo na „mapě CNG“: dálnici D1 na dvou místech a z obou směrů.
V tomto standardu „odbourávání bariér“ hodlají obě společnosti intenzivně pokračovat formou výstavby výdejních míst CNG na většině sítí běžných čerpacích stanic. CNG se tak brzy stane běžným, cenově zajímavým a ekologicky šetrným palivem budoucnosti pro každého.
tisková zpráva
Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu
Střídavá péče rodičů o dítě po jejich rozvodu vyvolává emoce. Někteří lidé do ní vkládají naděje jako do spravedlivého a nekonfliktního řešení. Jiní ji ostře kritizují jako úlitbu mocným, byť třeba výchovně méně schopným, rodičům.
Někteří horují pro možnost tento typ péče nařídit a jiní tvrdí, že bez dobrovolného souhlasu obou rodičů půjde jen o pokračování rozvodového boje o dítě, samozřejmé v nových podmínkách a poněkud odlišnými prostředky než dříve. V poradenské praxi se setkáváme s řadou diskutabilních názorů, někdy přímo mýtů o zmíněném typu péče.
V tomto textu uvedeme některé z takových názorů i odpověď na ně.
Dítě nebude nikam patřit, nebude mít domov.
Odpověď:
Princip „dělení se“ je k dítěti vštěpován od raného věku. Výrazný je zejména u sourozenců, nicméně i jedináčci jsou vedeni k tomu, aby se dokázali rozdělit s ostatními dětmi. Bez větších problémů dítě akceptuje i fakt, že se rodiče o ně hodlají „podělit“. Podmínkou je, že to akceptují i rodiče.
Námitka:
Z dítěte učiníte věčného tuláka. Bude to jako ve filmu“Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Nebude vědět, kam ze školy jít.
Odpověď:
Nadsázka námitky je zřejmá. Nikdo netvrdí, že střídavá péče má střídat pobyt u otce a u matky dítěte každý den.
Týden, zejména pokud jej předchází alespoň jeden adaptační víkendový den, je obdobím dostatečně dlouhým m.j. i pro adaptaci. Název zmíněné veselohry lze pak bez ironie parafrázovat např.
na „Jestliže je sudý týden, musím být u otce?“. Takto lze plánovat čas a ovlivnit program dítěte v dlouhodobé perspektivě.
Námitka:
Dítě přece nemůže mít dvoje učebnice, dvoje hračky, dvojí zimní výbavu atd. Je to finančně i technicky nemožné.
Odpověď:
Možné to nesporně je. Porovnáme-li výdaje spojené s rozvodem, je podobné zdvojení výbavy jen relativně malá částka. Je nutno zdůraznit, že „možné“ zde naprosto neznamená „nutné“. Většina věcí se dá přenést, jiné ne nezbytné prostě počkají.
Námitka:
Při například měsíčním pobytu u otce se dítě přizpůsobí jeho výchovnému stylu a odvykne obdobnému stylu matky. A samozřejmé i naopak. Nebude vědět, „čí je“.
Odpověď:
Střídání po měsíci skutečně postuluje poměrně dlouhý a ne ideální interval. Za vhodnější považuji střídání po týdnu. V mé praxi se zdá, že co nejdelší časový interval pro střídání péče vyžadují ti z rodičů,kteří se s daným stavem jen těžko smiřují. Jinými slovy, střídavou péči si v podstatě nepřejí.
Nedostatečné ztotožnění rodiče s daným řešením situace je pochopitelně komplikací a někdy dokonce jeho kontraindikací.
Námitka:
Střídavá péče je legalizací nejednotnosti při výchově. Nechci, aby mé dítě bylo v situaci, kdy jeden týden je něco černé a druhý týden je stejná věc bílá. Nejde jen o to, že ve svém týdnu bude otec dítku např. vyprávět, jak jej jeho matka okradla a jak vždy byla „samý chlap“, přičemž od následujícího pondělka bude dítě slýchat, jak matku okradl otec.
Odpověď:
Takhle by to opravdu nešlo. Stejně tak například dítě nemůže být týráno, zneužíváno ani vystavováno zásadním výchovným chybám. Je třeba mít jistotu přijatelných podmínek u obou rodičů.
I proto nejsem zastáncem autoritativního příkazu střídavé péče. Rodiče je nutno přesvědčit o tom, že dané řešení je přijatelné pro další život dítěte. Ne pro pokračování rozvodového boje.
Námitka:
Střídání „černé“ a „bílé“ je extrémem. Jenomže žena se s naším dítětem není schopna učit matematiku (nebo jinak – muž nemá trpělivost se s klukem učit). Nechci, aby kvůli střídavé péči dítě propadlo. Abych nezapomněla – můj bývalý tvrdí, že se mu hnusí třídní schůzky a o učitelkách se vyjadřuje nelichotivě.
Odpověď:
I když teoreticky připustíme podobný katastrofický scénář, je nepravděpodobné, že žák připravující se kvalitně do školy jen v sudém (lichém) týdnu propadne. Tempo školní výuky není tak zběsilé, že by nebylo možné potenciální zanedbání dohnat. Na specifika obdobného extrémního případu lze učitele upozornit.
Netvrdím, že všichni, ale mnozí jsou schopni k situaci přihlédnout. Jindy lze alespoň v čase zvýšeného zkoušení a písemek domluvit i v „matčině týdnu“ konzultaci s otcem, nebo naopak. Vše zlé může být k něčemu dobré. Není na škodu, pokud se dítě při přípravě do školy učí samostatnosti.
Svou hodnotu má i to, pokud žádný z rodičů není pouhým rodičem na neděli, tj. když pozná, co vše péče o dítě vyžaduje. Pokud se týče třídních schůzek, měl by je absolvovat ten z rodičů, který jejich specifický kolorit lépe zvládá.
Nejednotnost rodiny a školy, jak lze delikátně nazvat například nevhodnou kritiku vyučujících, je nešvarem, může se projevit při všech možných typech kontaktu s dítětem.
Námitka:
Dítě nemohu otci na celý týden svěřit. Neumí se o ně postarat, neumí vařit, prát, žehlit. Je příliš zaměstnaný. Nechci, aby kvůli ješitnosti otce byl náš potomek dítětem s klíčem na krku.
Odpověď:
Ženy často podceňují hospodyňské schopnosti mužů. Jsou jistě muži, kteří v určitých rodinných konstelacích předstírají, že nedokáží uvařit ani čaj a rozlišit při vkládání do pračky bílé a barevné prádlo je nad jejich síly. Je to jen účelová přetvářka.
Mužský způsob vedení domácnosti je mnohdy jiný než ženský. Pro dítě je ovšem cenné, pokud zjistí, že co je jiné, nemusí být vždy (podstatně) horší. Přílišnou zaměstnanost či jiné zájmy rodiče lze saturovat v týdnu, kdy nemá dítě ve své péči.
V dalším týdnu obvykle lze pracovní dobu přizpůsobit školnímu rozvrhu.
Námitka:
Nedovedu si to technicky představit. Jakápak střídavá péče, když dítě musí přece mít jedno trvalé bydliště, jednoho lékaře.
Odpověď:
To samozřejmě ano. Vše je věcí dohody a není důvod měnit to, co funguje.
Námitka:
Neměnit, co funguje, to se snadno řekne. Dělám všechnu práci kolem dítěte sama a dovedu si živě představit, jak dítě přijde od otce s rancem plným špinavého prádla a „matko, vyper to…!“
Odpověď:
Opět jedna z relativně katastrofických vizí. Podobnému vývoji lze předejít domluvou. Pokud není domluva možná a podřídit nátlaku se nechceme, nezbývá než situaci řešit konfrontačně – prostě neprat. Povede to k zvýšeným finančním výdajům za dvojí výbavu. Jak již bylo řečeno, v kontextu nákladů na rozvod jde jen o malou část.
Námitka:
O dítě se nezajímal a teď najednou chce střídavou péči. Nejde mu o děcko, chce mi jen dělat potíže.
Odpověď:
Hierarchie hodnot se časem, okolnostmi a kontextem situace mění. V žebříčku životních událostí, již mohou vyvolat stres, je rozvod vždy na některém z čelných míst. Stres vzniká i u toho, kdo rozvod převážně zavinil, a může postoj k dítěti změnit.
Mnohého si v životě začneme vážit až v situaci ohrožení. Samozřejmě, ani motiv „dělat potíže“ nelze a priori vyloučit. Známá právní zásada ale říká: „V pochybách ve prospěch obžalovaného.“ Přinejmenším pochyby o „motivaci snahou dělat potíže“ je možno mít vždy.
Připouštím zcela ojedinělé výjimky, které potvrzují pravidlo.
Zdroj: Právo a rodina
Za aktualizaci zodpovídá: Mgr. Zdeňka TarabováVytvořeno / změněno: 11.4.2019 / 11.4.2019
Mýty a fakta o wifi | Airwaynet.cz – Internet na doma v Praze
Využíváte v domácnosti bezdrátový přenos internetového signálu prostřednictvím Wi-Fi? V takovém případě jste se určitě setkali s tvrzením, že je tato technologie životu nebezpečná.
Podívejme se společně na nejznámější mýty a odhalme, kolik se v nich skrývá pravdy.
Nemoci a Wi-FI?
V otázkách kolem moderních technologií asi těžko najdeme diskusi, která by byla kontroverznější než dohady o vlivu signálu Wi-Fi, mobilních telefonů a mikrovlnek na lidský organismus. Podle těch nejradikálnějších názorů údajně právě tyto typy vyzařování a přenášeného signálu podporují vznik rakoviny v lidském těle i organismech ostatních živočichů.
Bezdrátový signál, který pro přenos dat prostřednictvím Wi-Fi slouží, je přítomen prakticky všude, ve městě i na venkově, v zaměstnání i na chatě. Dostupnost Wi-Fi sítí se stále rozšiřuje.
Ve světě začala fungovat síť Wi-Fi v roce 1990, v naší republice se její začátky datují od roku 1992.
K výraznějšímu rozšíření došla ještě o několik let později a dnes si bez ní spoustu aktivit nedokážete nejspíš ani představit.
Co se týče mobilních telefonů, jsou součástí našeho života už dobrých dvacet let.
A co nám říkají lékařské statistiky? Při porovnání údajů za posledních deset let s obdobím předchozích třiceti let se procenta mozkových nádorů (nejčastěji astrocytomů a gliomů), pohybuje stále na stejné úrovni. Tedy s používáním nových technologií případů nepřibylo, což jasně ukazuje, že poplašné zprávy jsou hodně přitažené za vlasy.
Přestane opravdu Wi-Fi fungovat, když venku prší?
Počasí může mít skutečně určitý vliv úroveň a kvalitu přenášeného na Wi-Fi signálu, není ale třeba dělat z komára příslovečného velblouda. Při velmi silném dešti dochází k zeslabení a mírnému poklesu signálu, kriticky by se to ale mohlo projevovat jen v místech, kde je i za normálních podmínek úroveň signálu na hraně použitelnosti.
Zajímavé je, že například mlha na bezdrátové Wi-Fi připojení nemá vliv vůbec žádný. Určitým problémem ale může být sníh. Pokud totiž pokryje anténu, musíte ji pro obnovení kvalitního signálu zbavit sněhové přikrývky. Samotné sněžení ve vás obavy budit nemusí, kvalitu signálu nijak neovlivní.
Problémy s Wi-fi signálem za vytrvalého deště jsou někdy způsobeny i tím, že konektor antény není dostatečně dobře chráněn proti vniknutí vlhkosti nebo dokonce zatečení vody. Jako řešení postačí vulkanizační nebo izolační páska společně s důkladným omotáním kritického místa.
Musí být vidět pro připojení přístupový bod?
Tato podmínka neplatí v plném rozsahu, ačkoli pokud je přístupový bod v dosahu přímé viditelnosti, je to zárukou dobrého přenosu signálu. V některých ročních obdobích se však mohou poměrně velkým problémem mohou stát hustě olistěné stromy.
Tam, kde jste měli přes holé větve plný a spolehlivý signál, se najednou začnou objevovat (zvláště po dešti) mírné poklesy signálu, výjimkou není ani úplný výpadek.
Obecně každopádně platí, že čím méně je překážek mezi vámi a vysílačem, tím bude signál méně tlumen a kvalita spojení bude vyšší. Samotný dosah Wi-Fi signálu je vždy závislý především na použitých anténách. Standardně dodávané typy mají dosah často až kolem jednoho kilometru.
Na větší vzdálenosti byste měli použít silnější vysílač i anténu. Musíte ovšem dát pozor na to, abyste následně nerušili někoho v okolí.
Prostoupí Wi-Fi signál zdí?
Je pravda, že Wi-Fi signál je, stejně jako například světlo nebo teplo, některými materiály odrážen nebo dokonce pohlcován. Tudíž musíte přijmout fakt, že jakákoliv překážka mezi vysílačem a přijímačem může negativně ovlivnit sílu a kvalitu signálu.
Pokud máte v bytě silné zdi či dokonce kovovou konstrukci nebo armaturu ve zdi, mohou se v přenosu signálu objevit výpadky, které se projeví jako hluchá místa.
Na nich máte příležitost zjistit, že jste s mobilním zařízením bez signálu, ačkoli o pár kroků vedle už zase signál máte.
Wi-Fi signál překvapivě odstíní i voda, takže router byste rozhodně neměli umístit například vedle velkého akvária. Podobně působí také zrcadla.
Při volbě umístění routeru je tedy třeba, abyste brali v potaz uspořádání domácnosti i materiál stěn a jejich sílu.
Nejjednodušším řešením v případě silných zdí je použití dalšího routeru, případně opakovače (takzvaného repeateru).
Rušení elektronikou a spotřebiči
Pro umístění vysílače Wi-Fi signálu dbejte také na to, aby nebyl v bezprostřední blízkosti televizního přijímače, ledničky nebo mikrovlnné trouby a dalších spotřebičů. Rušení by nemuselo být trvalé, ale při používání spotřebičů (některé se zapínají samovolně) by mohlo docházet k nežádoucím interferencím.