Následky omrzlin můžete léčit celý život

Omrzliny řadíme mezi dermatózy způsobené tepelnými vlivy.
Jedná se o poškození kůže, na kterou působí nízká teplota po delší
dobu. Základním rozdílem mezi omrzlinou a popáleninou je vyjma teploty,
která na organismus působí, je skutečnost, že vznik a průběh omrzlin je
značně závislý na odolnosti organismu.

Rizikové faktory omrzlin

Jednoznačné riziko je porucha prokrvení končetin, která
může být vrozená nebo může být způsobena léky či cukrovkou ( diabetes
mellitus). Dalším a častým rizikovým faktorem je
kouření. Omrzliny nejčastěji postihují prsty u nohou,
rukou, ušní boltce, špičku nosu.

Působení chladu na organizmus můžeme rozdělit na
celkové ( vznik podchlazení organismu) a lokální ( vznik omrzlin). Pro
vysvětlení vzniku omrzlin se musíme podrobněji seznámit s účinky chladu
na organismus, a také s tím, jak se organismus dokáže proti chladu
bránit.

Chlad působí na tělo člověka jako významný stresor. Stresor definujeme
jako faktor, který vyvolává u organizmu stav vnitřního napětí –
stres. Organismus má na stres vytvořenou odpověď, které se říká
všeobecný adaptační syndrom, jehož součástí je uniformní
neurohumorální odpověď ( aktivita mozku a hormonů).

Chlad vyvolá u organizmu odpověď, která spočívá ve zvýšení tonu
sympatického vegetativního systému, což má za následek
vazokonstrikci cév v kůži ( vazokonstrikce= zúžení
příčného průřezu cévy, kterou se dostává do tkáně méně krve).

Za normálních okolností se krev vrací k srdci žilami, které vytváří
na končetinách dva systémy : jeden povrchový, který vidíme na svých
končetinách, a dále systém hluboký, který běží podél tepen mezi svaly.
Vazokonstrikce přesměrovává krev do hlubokých žil, kde se krev, která je
relativně chladnější ( vrací se z končetin směrem k srdci), ohřívá
od krve tepen, které jsou vedle.

To je první adaptační mechanismus na chlad. Tělo má v tomto případě
jediný záměr, a to udržet teplotu tělesného jádra, kde jsou uloženy
klíčové orgány pro život. Končetiny v tomto ohledu nejsou pro tělo
prioritní.

Pokud se člověk v chladu pohybuje déle, fouká na něj vítr, a roste
vlhkost okolního vzduchu, dojde k situaci, že samotná vazokonstrikce cév
nebude dostatečná a teplota tělesného jádra bude klesat. Tělo se zatím
bránilo řekněme pasivně, tedy tak, že bránilo úniku tepla.

Tělo však
může teplo navíc vytvořit. Děje se to tak, že v chladu se člověk
snaží co nejvíce hýbat, a dále dochází ke vzniku
svalového třesu.

Oba tyto procesy jsou velmi náročné na
energii, ale mohou zvýšit produkci tepla několikanásobně během
několika minut.

Pokud selže i tento mechanismus, dochází k tzv.
hypotermii – pokles teploty tělesného jádra pod
35°C. Při poklesu teploty tělesného jádra pod 34°C dochází
k poruchám vědomí, o dva stupně méně vzniká bezvědomí. Člověk
umírá při poklesu teploty tělesného jádra na 24°C z důvodu selhání
dýchání nebo selhání srdce.

Pro komplexní informaci o problému je třeba zmínit, že novorozenci
mají odlišnou strategii, jak se vypořádat s chladem. Dítě není schopno
do konce 1. měsíce života vytvářet teplo třesem.

K tomu, aby teplo
vytvořilo, má speciální tukovou tkáň, které se říká hnědá
tuková tkáň.

Metabolismus této tkáně nevytváří primárně
energii pro člověka ( jako normální tuková tkáň dospělého),
ale teplo.

I přes tento důmyslný mechanismus na vytváření tepla, je malé dítě
velmi náchylné k prochladnutí. Důvody jsou dva, za prvé dítě nemá
správně vyvinuté termoregulační mechanismy, a za druhé je hmotnost
novorozence malá oproti jeho relativně velkému tělesnému povrchu, takže
snadno prochladne.

Příznaky a projevy omrzlin

Omrzliny neboli congelationes vznikají při lokálním
působení chladu nejčastěji na periferní oblasti lidského těla, které
jsou na úkor životně důležitých orgánů méně zásobované teplou krví
z tělesného jádra.

Projevy nemoci se rozdělují do tří skupin, odtud je pak označení
omrzlina 1.,2. a 3. stupně.

Omrzliny prvního stupně

První stupeň se projeví konstrikcí cév v kůži ( viz výše), což má
za následek zbělání postižené kůže. Následné
rozevření cév, kdy se do oblasti dostává víc krve, znamená
charakteristické začervenání– dermatitis acuta
erythematosa: bolestivé a ohraničené zarudnutí kůže, které je
doprovázeno otokem.

Omrzliny druhého stupně

Druhé stadium, označované jako dermatitis acuta bullosa, se vyznačuje
tím, že se na postižené kůži vytváří puchýře
s krvavým obsahem.

Omrzliny třetího stupně

Třetí a zároveň nejtěžší stupeň je označován jako dermatitis acuta
necrotica. Tento stupeň se vyznačuje tvorbou nekróz.
Postižená tkáň zasáhla hlubší oblasti podkoží, poškodila přívodné
cévy. Kůže je necitlivá, a dochází k jejímu zčernání.

Oznobeniny (perniones)

Perniones jsou definovány jako kožní změny, které jsou způsobené
chladem u predisponovaných osob s periferními cévními poruchami. Perniones
vznikají hlavně na kůži rukou po opakovaném dlouhodobém vystavení chladu
( teplota je však nad bodem mrazu).

Predisponujícími faktory jsou poruchy prokrvení, zvýšené
pocení apod. Častěji jsou postiženy ženy.

Klinickým nálezem jsou vyzdvižené skvrny či pupínky,
které jsou v chladu červenomodré a v teple světle
červené. Perniones najdeme na kůži rukou, ale i na nohou,
bércích, nose. Pacienta můžou projevy svědět, pálet. Příznaky se
zhorší v teple či při rychlých výkyvech teplot.

Léčba spočívá v podávání vazodilatačních preparatů (
pentoxiphylin) a navádění, aby pacient pobývál spíše v teplejším
prostředí.

Léčba omrzlin

U léčby omrzlin je důležitá vlastní první pomoc, která pomůže
vzniku omrzlin zabránit či snížit jejich dopad. Nejlepší je prevence tedy
nepohybovat se v horách, a když, tak pouze po vyznačených trasách, dbát
ohled na počasí a rovněž na vlastní fyzické schopnosti.

Lehké omrzliny lze poměrně snadno léčit, a to dostat
končetinu do teplejšího prostředí (nad 15 °C),
v žádném případě ji však nevystavovat sálavému teplu (oheň) či
v danou chvíli extrémním teplotám (topení, fén). Je nutné si totiž
uvědomit, že omrzlina, i když lehká, znamená zásadní poškození kůže,
která se tak stává citlivá k dalšímu poškození (a to teplem, chladem,
infekcí).

Těžší případy se léčí jako u popálenin, aplikuje
se na ránu fyziologický roztok, který je ohřán na
správnou teplotu. Musí se rovněž zabránit průniku bakterií
do kůže.

U nekrotických ploch se mohou provádět nářezy, které
uvolní tlak, který by způsobil ischémii. Po určité době se nekrotická
kůže odstraňuje a kryje se transplantátem. U kompletně odumřelých prstů
či jiných periferních tkání se provádí amputace.

Celkově jsou pacientovi podávány tekutiny (infúze), léky proti
bolesti.

Diskuse

• Omrzliny
  na tváři
• Omrzliny
  v obličeji – co pomáhá?

Další názvy: congelatio, pernio, congelationes, dermatitis acuta erythematosa, omrzliny prvního stupně, omrzliny druhého stupně, omrzliny třetího stupně, dermatitis acuta bullosa, dermatitis acuta necrotica, oznobeniny, perniones

Omrzliny mohou být i životu nebezpečné

Zima s sebou může kromě krásných zážitků přinést i různé nepříjemnosti. Jednou z nich jsou i omrzliny, které mohou být velmi nepříjemné a na prstech mohou být v nejhorších případech dokonce i příčinou amputací prstů.

Rány z mrazu

Omrzliny (neboli latinsky congelatio) jsou poškození kůže způsobená dlouhým působením nízké teploty. Oproti popáleninám se kromě teploty, která na organismus působí, odlišují tím, že vznik a průběh omrzlin je značně závislý na odolnosti organismu.

Podle stupně poškození se omrzliny dělí na omrzliny 1., 2. a 3. stupně a tzv. oznobeniny, což jsou kožní změny, které jsou způsobené chladem u predisponovaných osob s periferními cévními poruchami.

Oznobeniny (latinsky periones) vznikají hlavně na kůži rukou po opakovaném dlouhodobém vystavení chladu.

Jak omrzliny léčit

U léčby omrzlin je velmi důležitá hlavně první pomoc, která pomůže vzniku omrzlin zabránit a zmírnit jejich následky. Lehké omrzliny se léčí poměrně snadno, stačí totiž dostat postiženou končetinu do teplejšího prostředí (nad 15 °C).

V žádném případě ji ale nelze třít například sněhem a nesmí se vystavovat sálavému teplu (např. ohni) nebo extrémnímu rozdílu teplot (radiátoru).

Je totiž nutné si uvědomit, že i lehká omrzlina znamená poškození kůže, která se tak stává citlivou k dalšímu poškození (a to teplem, chladem, infekcí).

Těžší případy omrzlin se léčí podobně jako popáleniny.

Na ránu se aplikuje fyziologický roztok, který je třeba zahřát na správnou teplotu. Musí se rovněž zabránit průniku bakterií do kůže, proto je třeba ránu krýt sterilním krytím. Obě tyto podmínky splňuje Hemagel, který navíc hojení omrzlin zrychluje.

Pokud se již jedná o omrzliny třetího stupně, je možné použít u nekrotických ploch nářezy kůže, které uvolní tlak, jenž by způsobil nedokrvování postižených partií. Po čase se pak odumřelá kůže odstraňuje a nahrazuje transplantátem (nejčastěji z oblasti stehen). Pokud však nekróza postihne i svaly, může dojít až k amputaci postižených tkání.

Důležité rady při léčbě omrzlin:

• Jakoukoliv omrzlinu sterilně kryjte.
• Postižené místo nemněte, netřete sněhem ani nevystavujte přímému zdroji tepla.
• Postiženého dopravte do teplého prostředí.
• Dbejte u postiženého na pitný režim, u omrzlin je totiž třeba doplňovat tekutiny.
• Pokud je to nutné, podávejte léky proti bolesti, např. Ibalgin atd. (kam)

Zdroje: www.

horosvaz.cz

http://nemoci.vitalion.cz/omrzliny/

Datum publikace: 31.1.2010

Čtěte dále

Vyhněte se nepříjemným úrazům při zimních radovánkách

Sníh a zamrzlé rybníky – pro milovníky zimních sportů naprosto ideální období. S přicházející zimou každý vášnivý lyžař či snowboardista opráší svou… Celý článek

Lékárnička na hory má své zvláštnosti: znáte je?

Nejen správný cestovatel a zálesák s sebou na své putování nosí alespoň základně vybavenou lékárničku. Pak ho totiž nepřekvapí ani úrazy (má… Celý článek

Kůže zimu nemusí

Kdyby si vaše pleť měla vybrat, které roční období má nejméně ráda, pravděpodobně by zvolila zimu. Mráz, vítr, smog, prach, studené vlhko, ostré… Celý článek

Omrzliny: mají trvalé následky a hrozí, i když není mráz

Foto: Tutatamafilm, Shutterstock.com

Omrzliny vznikají vlivem velkého chladu, riziko zvyšuje vítr, vlhkost a mokré oblečení. Na omrzlinách je nejzrádnější, že vážnost poškození se projeví, až když se zasažené místo ohřeje na teplotu těla. Proto omrzliny nikdy nerozehřívejte horkou vodou – způsobíte tím jen další poškození kůže!

Omrzliny hrozí nejčastěji bezdomovcům, postihnout mohou ale každého, zvlášť když má špatné vybavení nebo podcení počasí. Vznikají během několika minut a teplota ani nemusí klesnout pod nulu.

Proto každý rok horská služba doporučuje, abyste v zimě byli připraveni na prudké změny počasí a měli s sebou náhradní a teplé oblečení.

Důležité také je, aby nic nebylo „na tělo“: těsná obuv, ponožky či rukavice zhoršují průtok krve.

Problémy s omrznutím vznikají nejčastěji na okrajových a méně prokrvených částech těla, jako jsou končetiny, nos, rty či uši. Jsou následkem reakce cév na zimu. Aby organismus snížil ztráty tepla, začne uzavírat podkožní cévy.

Do zmíněných míst přestane normálně proudit krev, tkáně prochladnou, voda v buňkách zmrzne a po jisté době začnou v těle probíhat negativní změny.

Postižená kůže zbělá až zmodrá, je studená a pálí, případně vypadá jako vosk a je zcela necitlivá.

Proč vás v zimě ohrožuje dehydratace?

O jak vážnou omrzlinu se jedná, se pozná až po zahřátí, když tkáně přijdou k sobě. Poškození má několik stupňů a rozvíjí se nějakou dobu. Nejméně postižená kůže pálí, svědí a je zarudlá. V horším případě se zhruba druhý den udělají bolestivé otoky a puchýře s čirým či zkaleným obsahem.

Vážnější situace nastane, když jsou puchýře tmavé, znamená to, že je v nich krev. Nejhorší je, když začnou tkáně po několika dnech (ale i měsících) odumírat a později vysychat a černat (= mumifikace).

Zásadní pro vývoj stavu také je, zda je omrzlá jenom kůže, nebo i hlubší tkáně (svaly, nervy i kosti).

K odumírání tkání může dojít i ze zcela nečekaných příčin!

Důležité je dostat postiženého co nejrychleji alespoň do závětří a začít o omrzlinu ihned pečovat, aby se zkrátila doba působení chladu. Postižená místa netřete, ale zahřívejte – nejlépe lidským teplem (zmrzlé ruce schovejte třeba do podpaží). Omrzlého je nutné převléknout do suchého a dávat mu pít teplé nápoje (ne alkohol!), dehydratace zhoršuje stav.

Až se dostanete do bezpečí, ponořte omrzlé části do vlažné vody nebo na ně přiložte teplé (ne horké!) termofory. Když dostanou omrzliny normální barvu, překryjte je sterilními čtverci a obvažte, ne však pevně! Rány je vždy nutné chránit před infekcí, protože může dojít k nebezpečné otravě krve. Puchýře nikdy nepropichujte a nemocného odvezte k lékaři.

Jak doma šetrně ošetřit nepříjemné omrzliny?

Foto: HENADZI PECHAN, Shutterstock.com

Když vážná omrzlina přijde k sobě, začnou se postupně objevovat otevřené rány, někdy i velice hluboké. Pokud začnou zdevastované tkáně odumírat, hrozí amputace

Lékaři poznají omrzliny pohledem, zejména když je jasné, že nemocný byl na mraze. Lehké omrzliny zmizí při dobré péči samy bez následků. V těžších případech je nutné zahájit odbornou léčbu. Lékaři by měli vyšetřit stav hlubších tkání kvůli prognóze.

Jestliže hrozí riziko infekce, podávají se antibiotika, rány se ošetřují dezinfekcí, převazy, krytím, koupelemi, kyslíkem. Léčí se otoky a podporuje se krevní oběh (rozpouštěním krevních sraženin v cévách). Někdy může dojít k nevratnému odumírání tkání, pak bývá nutná amputace, jinak hrozí otrava krve.

U všech vyléčených omrzlin platí, že tato místa zůstávají citlivá a zvýšeně choulostivá na chlad.

Jak přišel horolezec Radek Jaroš o prsty na nohou a jak se bez nich žije?

Naprosto zásadní je dostatečné vybavení, náhradní a teplé oblečení by měl mít každý návštěvník hor s sebou, nejdůležitější jsou kvalitní boty a rukavice. Obličej chraňte opalovacím krémem. Nezapomínejte však, že omrzliny se netýkají jen mrazivého počasí či výletů do hor. Pořádně prochladnout se dá i při sáňkování nebo při procházce na silném studeném větru. Zvlášť dbejte o bezpečnost dětí.

Proč spáleniny nikdy nechladit přímo ledem?

• Popis – Poškození tkání, nejčastěji kůže, chladem
• Příznaky – Bělavá a ledová kůže, později bolest, pálení a puchýře
• Léčba – Léčbu zahajte ihned, ještě venku. Omrzlé části těla netřete! Zahřejte je lidským teplem, zakryjte je, uvnitř je ponořte do vlažné vody. Celou dobu podávejte teplé nápoje. Těžší poškození je nutné co nejdříve ukázat lékaři, namístě je důsledná léčba ran, podpora krevního oběhu, polohování, v nejhorších případech je potřeba amputace.
• Smrtnost – Na omrzliny se obvykle neumírá, ale umírá se na otravu krve, kterou mohou těžké případy způsobit.
• Prevence – Čepice, rukavice, dobré boty, mastný krém proti chladu na obličej

Ještě měsíce po nemoci nemohou pracovat. Postcovidový syndrom trápí tisíce Čechů

Vyléčením z onemocnění covid-19 to nemusí končit. Lékaři odhadují, že až u deseti procent pacientů se objeví takzvaný postcovidový syndrom, který u některých trvá týdny, u jiných i měsíce. Provází ho nejčastěji chronická únava, dušnost, kašel nebo přetrvávající ztráta čichu a chuti.

Čtyřiadvacetiletá Šárka z Brna prodělala covid-19 v říjnu. Ačkoliv neměla vážný nebo komplikovaný průběh, trápily ji prudké bolesti hlavy a krku, kašel, rýma a pálení kůže. Nejhorší však podle ní byla extrémní únava, která i při sebemenší námaze vedla ke klepání nohou a rukou. S koncem karantény, a tedy i „papírovým“ vyléčením však obtíže neskončily, krátce nato navíc dostala angínu.

Některých komplikací po covidu se stále ještě nezbavila. „Doteď mi vydržela nadměrná únava, olézají mi uši vyrážkou, občas jsem dušná při námaze, ale ty nejhorší stavy se mi držely v podstatě až do nedávna. Ty největší pominuly v lednu,“ vypráví Šárka.

Problémy spojené s takzvaným postcovidovým syndromem jí navíc zkomplikovaly i pracovní život. Jako pečovatelka v domově se zvláštním režimem vykonává i fyzicky náročnou práci, což jí ale její zdravotní stav neumožňoval.

Po zotavení z nemoci se 7. prosince vrátila do práce a s vypětím všech sil odsloužila pár směn. Na Štědrý den šla ale do práce naposledy, pak musela znovu nastoupit do pracovní neschopnosti.

„Ta práce byla dost fyzicky náročná a já už ji nemůžu dělat. Při námaze jsem se dusila v roušce a třásly se mi nohy vyčerpáním.

Doufám, že se mi podaří najít nějaké méně fyzicky náročné zaměstnání,“ svěřuje se Šárka.

Podobné komplikace po covidu má i dvaatřicetiletá Tereza. Ta si nákazou koronavirem prošla v září, přičemž se projevovala zvýšenou teplotou, bolestí kloubů, ztrátou čichu a chuti, intenzivní bolestí hlavy a suchým kašlem.

Některých problémů se však po vyléčení nezbavila. „Od té doby se mi vrátil čich asi jen na 50 procent a pořád přetrvává hrozná únava, dušnost, bolest hlavy a kloubů. Nijak se to nezlepšuje ani nezhoršuje.

Vyjít do druhého patra je pro mě, jako bych běžela maraton,“ říká Tereza.

Problémy může mít každý desátý pacient

Právě únavu a zadýchávání se i několik týdnů či měsíců po prodělaném covidu popisují další pacienti, se kterými deník Aktuálně.cz mluvil, nejčastěji. A není to nic ojedinělého.

Plicní lékaři, kteří se postcovidovým syndromem zabývají, odhadují, že přetrvávající obtíže může mít až 10 procent nemocných. A netýká se to pouze starších ročníků.

Česko brzy překročí milion potvrzených případů nákazy koronavirem, problémy po prodělání nemoci tak mohou mít v zemi desetitisíce lidí.

Mezi nejčastější projevy patří dušnost, únava, přetrvávající ztráta čichu a chuti, problémy se spánkem, bolesti hlavy a nemožnost se soustředit.

Pneumolog Petr Jakubec z Fakultní nemocnice Olomouc, kde otevřeli postcovidovou poradnu, upozorňuje, že vypořádat se s postcovidovým syndromem může být skutečně i otázka týdnů či měsíců. „Pacientům říkáme, že vidíme, že potíže mají, ale že musí být trpěliví. Zlepšení jde hrozně pomalu, není to viditelné po dnech.

U jiných nemocí jsme totiž zvyklí, že pacienti pociťují zlepšení každým dnem, ale u covidu je to bohužel až po týdnech, někdy i po měsících,“ vysvětluje Jakubec. Zároveň upozorňuje, že pokud u lidí problémy přetrvávají delší dobu, je na místě vyhledat plicního lékaře.

Vyšetření totiž může někdy ukázat třeba i to, že za postcovidový syndrom se ve skutečnosti skrývá i jiné onemocnění.

Urychlit léčbu může podle lékařů vhodná rehabilitace například ve formě pravidelného pohybu na čerstvém vzduchu.

Olomoucká nemocnice však ve svém materiálu pro pacienty upozorňuje, že je potřeba začínat pomalu. Záleží také na tom, jakou formu covidu lidé prodělali.

Bezpříznakoví pacienti mohou začít s pohybem nízké až střední intenzity týden po ukončení izolace, pacienti s mírně výraznými projevy o týden později.

Není přitom neobvyklé, že problémy s únavou způsobují lidem komplikace i v pracovním životě, podobně jako Šárce z Brna.

Podle lékaře Ondřeje Zely z frýdecko-místecké nemocnice i prvotní zahraniční studie ukazují, že některým lidem postcovidový syndrom znemožňuje pracovat a zůstávají v pracovní neschopnosti i několik měsíců po prodělání covidu.

„Do budoucna bude zajímavé sledovat, jak dlouho budou nemocenské trvat a jak dlouho budou pacienti považováni za práce neschopné. Už se objevují různé lázeňské nabídky. Sám se ve svém okolí setkávám s tím, že řada pacientů, která je papírově vyléčená, se pořád necítí dobře,“ říká Zela.

Koneckonců, zdravotní stav dvaatřicetileté Terezy je rovněž takový, že ona sama si nedovede představit, že by mohla nyní pracovat. „Doufám, že se to postupem času zlepší a vrátím se do normálu, nicméně teď je to únavné. Jelikož pracuji v obchodě, který je teď zavřený, mám čas odpočívat. Nevím ale, jak bych byla schopná fungovat za normálního režimu a být 12 hodin v práci,“ říká Tereza.

Některým po covidu vypadávají vlasy

Kromě typických příznaků ve formě dušnosti, únavy či přetrvávající ztráty čichu a chuti si řada lidí stěžuje i na to, že jim po covidu začaly vypadávat vlasy. Ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Petr Arenberger, který na zdejší dermatovenerologické klinice založil Centrum zdravé vlasy, potvrzuje, že i on se s podobnými problémy setkal.

Podle něj existují dvě vysvětlení, proč pacientům po prodělání koronavirové infekce začnou vypadávat vlasy. „Jakákoliv stresová situace může vést k takové zátěži, že mohou vlasy vypadávat. Může to být celkovou zátěží organismu při těžké infekci, jako jsme se s tím dříve setkávali například po těžkých angínách,“ říká Arenberger.

Jeho druhé vysvětlení pak přímo souvisí s covidem, který se může projevovat i dermatologickými projevy. Už během jarní vlny epidemie se například začalo mluvit o takzvaných covidových prstech.

„V nejtenčích cévách, tedy kapilárách, které jsou v kůži, vzniká zánět. Ten pak může ovlivnit to, že jsou hůře prokrvované vlasové kutikuly a vlasy mohou vypadávat. Ony zase narostou.

Každopádně oboje vysvětlení je možné,“ popisuje Arenberger.

Lékař Zela se však domnívá, že vypadávání vlasů nemusí vždy souviset s koronavirem. „Ne vždycky to je nutně spojeno s postcovidovým syndromem. Zvláště pokud je to markantní vypadávání vlasů, tak příčinou může být i něco dalšího.

Vždycky takové pacientky, protože jde většinou o ženy, posílám na komplexní vyšetření zaměřené především na to, co může způsobit vypadávání vlasů, ať už je to nedostatečnost štítné žlázy, nedostatek některých minerálů nebo nutrientů, jako je železo,“ říká Zela.

Zároveň ale uznává, že zejména u pacientů, kteří si prošli těžkým stavem a byli připojení na plicní ventilaci, vypadávání vlasů skutečně může být důsledkem náročné léčby. „V rámci marasmu, kterým si prošli a během kterého mohli ztratit hmotnost a také bílkoviny, opravdu vlasy padat mohou. Ale děje se to i ženám po lehčích průbězích,“ vysvětluje Zela.

Tento i všechny ostatní, méně běžné, ale i obvyklé příznaky postcovidového syndromu by mohli brzy lékaři evidovat v rámci speciálního registru, k jehož spuštění by mělo dojít v únoru. V něm se mimo jiné budou shromažďovat data o dopadech nemoci, což by mělo sloužit k lepšímu pochopení postcovidového syndromu.

Odchodem viru z těla to nekončí, říká lékař

21:53

Asi desetina lidí má potíže i měsíc po nemoci, pět procent i po čtvrt roce. U nejtěžších případů budou mizet měsíce, říká Vladimír Koblížek. | Video: Martin Veselovský

Ivo Grabmüller o veselých i mrazivých zážitcích z nejvyšších vrcholů sedmi světadílů

Úvod  > 

Aconcagua     Autor: Archiv Iva Grabmüllera

13.9.2018 20:09

JIŽNÍ ČECHY/PRACHATICE – Jen pět Čechů si zatím připsalo zdolání takzvané Koruny světa tak jako Jihočech Ivo Grabmüller. Vystoupal na nejvyšší vrcholy sedmi světadílů a letos v květnu Korunu světa zakončil na nejvyšší hoře světa a dočkal se i přijetí doma na prachatické radnici. A nebyl proti tomu podělit se o nejzajímavější i nejnebezpečnější zážitky.

zobrazit všechny fotky

Koruna světa je horolezecká výzva. Náročná na fyzickou kondici i finance a také na čas a rovněž jde o hodně nebezpečný podnik.

Vrcholy sedmi světových kontinentů stoupají do nadmořských výšek přes pět tisíc metrů, panují na nich drsné klimatické podmínky jako třeba v Antarktidě nebo na Everestu, ale patří k nim i těžké pochody pralesem v Indonésii a obavy o to, jestli nejdete přes území někdejších lidožroutů.

Triatlonista a stavař z Prachatic Ivo Grabmüller vrcholy sedmi kontinentů zdolával postupně devět let. Začal v roce 2009 na legendárním africkém Kilimandžáru a skončil letos na Mont Everestu.

Do Koruny světa patří například ještě jihoamerická Aconcagua, severoamerická Denali, kavkazský Elbrus, Vinson Masif v Antarktidě nebo Carstensz Pyramid na Nové Guinei.

K nim přidal Ivo Grabmüller například i Mont Keniu nebo Mont Blanc či Muztagh Atu a osmitisícovku Čo Iji v Číně.

Když se posadil před novináře, sálal z něj životní optimismus a dobrá nálada, i přesto, že přišel o části prstů na obou rukách kvůli těžkým omrzlinám, které si přivezl z Everestu, kde se ocitl bez kyslíku, nebyl aklimatizovaný na sestup bez něj a dlouhé hodiny sám ve tmě bojoval o život a přestával i vidět.

Nebo navzdory tomu, že na Everestu ho okradli o českou vlajku, kterou chtěl vynést na vrchol i se znakem Jihočeského kraje a Prachatic. Nebo navzdory tomu, že na Nové Guinei se ocitl mezi dvěma kmeny vyřizujícími si účty a hrozilo, že se stane součástí konfliktu na ostří nože.

Přesto vše vtipkoval, poutavě vyprávěl o zážitcích, jaké má málokdo a o každé expedici by mohl napsat knihu.

Setkání s prachatickými novináři začalo chlapským vtipkováním o omrzlinách a jejich následcích, které utrpěl na obou rukách. Léčba byla dlouhá a omrzliny jsou navíc velmi bolestivá záležitost. Nakonec přišel o několik článků a částí prstů na obou rukách. Omrzliny utrpěl na Everestu, při návratu z vrcholu, když musel na chvíli sundávat péřové rukavice při střídání fixních lan.

Nakonec měl ale štěstí a palci a ukazováky může stále uchopovat věci. A také začal opět jezdit na kole a také plavaz, takže triatlonu se se svou ženou, také triatlonistkou, bude moc věnovat dál.

„Na tom silničním kole to bude komplikovanější, ale na tom biku to půjde vyřešit technicky,“ řekl o tom, jak bude moct na kolech řadit a brzdit. A padl i novinářský dotaz, zda uhraje na následky omrzlin osvobození od domácích prací.

„Občas jim pohrozím, že zase někam pojedu a nic po mě nechtějí,“ smál se Ivo Grabmüller.

Opakované cesty na vrcholy, které už zdolal, ale nejsou jen planý plán. Dostal totiž nabídku, aby zkusil vystoupat na Everest znovu i z druhé (čínské) strany. „Je to levnější, ale těžší,“ řekl s tím, že z nepálské strany se jde s mačkami po sněhu, ale z čínské se musí po skalách a je tu i šedesátimetrová stěna, která se zdolává po žebříku.

Ale že už by nikam nejel, nevyloučil. Jiné trasy výstupů ale představují i logistický problém a je na ně třeba nést více nákladu než po tradičních trasách.

„Třeba na Nové Guinei by to šlo, ale v tu chvíli se tam dostaneš do kontaktu s domorodci a věř tomu, že už nejsou lidožrouti,“ směje se.

V zápětí ale řekl, že se s ním domlouvali další prachatičtí triatlonisté jako třeba Jan Hron, že by příští rok vystoupali společně na Mont Blanc nebo na Elbrus a možná tím začne cesta dalších Prachatičáků za Korunou světa.

Povídání s novináři tak začalo vlastně od konce – léčení omrzlin a dalších plánů – ale pak se vrátilo na začátek. Proč Koruna světa? Ivo Grabmüller sportoval celý život – běhal a lyžoval. A doufal, že v tom dosáhne světové špičky, ale to se nepodařilo. Tak přesedlal na triatlon.

„S většími či menšími úspěchy,“ řekl o tom, jak se mu dařilo. A tak hledal dál. A horolezectví bylo pro zdatného chlapa ze Šumavy logické. „Prostě ty kopce máš za zády, tak jsem si říkal, že zkusím tohle,“ vysvětluje pětaapadesátiletý Ivo, který je od pohledu v lepší kondici než mnohem mladší muži.

Když ho potkáte v prachatickém bazénu na tréninku, nevidíte na něm ani gram zbytečného tuku.

První cesta vedla v roce 2009 na Kilimandžáro. Inspiroval ho kamarád Roman Kübelbeck, který na tomto zasněženém africkém vrcholku byl rok před tím.

„Později uzrál nějak nápad tu Korunu světa zkusit, i když jsem věděl, že na konci mě čeká Everest a ještě před tím Denali a spousta jiných kopců, o kterých jsem neměl ani tušení a nevěděl jsem, co to obnáší,“ řekl. Musel tak především sbírat zkušenosti a informace.

S kamarádem, s kterým byl na Kilimandžáru, společně plánovali, že vystoupají i na jihoamerickou Aconcaggu, ale mezi tím se oba věnovali jiným cestám a když se Ivo Grabmüller vracel v roce 2012 z Patagonie, dozvěděl se, že kamarád při výstupu na Aconcaguu zemřel. „To byl ten impuls, který mě rozhýbal,“ řekl. A od té doby to na Everst trvalo ještě sedm let…

V příštím díle vzpomínek na výstupy se podíváme na kavkazký Elbrus, na který Ivo rád vzpomíná a rád by se tam ještě někdy podíval. I proto, že tam může zúročit své předrevoluční studium ruštiny.

Diskuse k článku – napište váš názor

• před 2 hodinami ČESKÝ KRUMLOV – Na několik týdnů se v Hornobránském rybníku v Českém Krumlově usadily bagry. Začalo plánované odbahňování rybníka a zároveň… 0 komentářů Více info
• před 2 hodinami ČESKÉ BUDĚJOVICE – Budějovická profesionální jednotka hasičů zasahovala v úterý 6. dubna po poledni na sídlišti Vltava, kde v ulici Fr.… 0 komentářů Více info
• před 3 hodinami TÁBOR – Skvělá práce! Důležitý souboj s posledním Vyšehradem zachraňující se Táborsko zvládlo a poprvé v sezoně doma vyhrálo. Středeční… 0 komentářů Více info a fotek (62)

Poškození z chladu – omrzliny

Vystavení jedince vlhkému chladu (teploty okolo bodu mrazu, tj. 0 stupňů Celsiovy stupnice) bývá příčinou vzniku oznobenin a tzv. zákopové nohy. Vystavení jedince suchému chladu (tedy teplotám hlouběji pod bodem mrazu) bývá příčinou vzniku omrzlin a celkové hypotermie.

Ztráta tělesného tepla se uskutečňuje vedením (například když má postižený vlhký oděv, nebo při kontaktu s kovem), prouděním (při chladovém třesu těla) a sáláním.

Citlivost postiženého jedince k poškození působením chladu se zvyšuje při dehydrataci (tedy při odvodnění organizmu), abúzu drog (tedy jestliže je postižený pod vlivem nějakých drog) nebo po požití alkoholu, dále také při poruchách vědomí, při vyčerpání organizmu, při hladu, anémii (tedy při sníženém počtu červených krvinek v krvi postiženého), při zhoršeném krevním oběhu v důsledku kardiovaskulárního onemocnění (tedy při onemocnění srdce a cév ), při vasokonstrikci (tedy při spastickém uzavření krevních cév)  nebo při polycytémii (tak se označuje zvýšení počtu červených krvinek v krvi pacienta nad normální fyziologickou mez), a dále také u velice mladých nebo naopak starých osob. Hypotermie (podchlazení neboli hypotermie je stav, kdy teplota organismu poklesne pod úroveň potřebnou pro běžný metabolismus a fungování, zpravidla pod 35 stupňů Celsiovy stupnice) vzniká, jestliže tělo postiženého jedince není schopno udržovat normální tělesnou teplotu.

Chladový třes, mokré nebo nedostatečné oblečení, abúzus různých organizmus ovlivňujících látek nebo tělesná slabost mohou vést k nebezpečné hypotermii dokonce i v takových případech, jestliže teplota v okolí není nižší než 10 až 15 stupňů Celsiovy stupnice.

S odezníváním tělesného třesu přestává být tělo postiženého jedince schopno se zahřát a teplota tělesného jádra klesá. V chladem postižených tělesných tkáních uvnitř buněk nebo mezi nimi se mohou vytvářet ledové krystaly, které interferují s natriovou pumpou.

To vede k popraskávání buněčných stěn, adherenci červených krvinek a ke vzniku mikroembolů tvořených krevními destičkami a následně ke vzniku trombóz (trombóza je onemocnění způsobené vznikem krevní sraženiny, která ucpává krevní cévu a která se může uvolnit a dostat se do jiné důležité cévy a tu ucpat).

Ve tkáních postiženého těla chladem neurovaskulární regulace (tedy nervová regulace napětí stěny krevních cév) vyvolává postupně zkraty krevního toku, velmi často za účelem obětování postižené části těla ve snaze zachránit celé tělo. Kterákoliv z těchto situací, nebo všechny dohromady, mohou vyvolat střední až těžká tělesná poškození.

Poškození suchým chladem je v naprosté většině případů obvykle pouze povrchové: vytvořený tvrdý krunýř suché gangrény (jako suchá gangréna se označuje nekróza, tedy odumření tkáně, modifikovaná vyschnutím) nad zdravou tkání je často jenom několik milimetrů silný.

Vlhká gangréna (jako vlhká gangréna se označuje nekróza, tedy odumření tkáně, modifikovaná infekcí hnilobnými bakteriemi) je v celé řadě případů komplikována rozvojem infekce a postupně se prohlubuje.

Zákopová noha způsobuje spíše než ztrátu postižených tkání pouze fyziologické poruchy, jako je například edém (tedy otok tkání), skvrnitá cyanóza (cyanóza je označení pro namodralé zabarvení kůže a sliznic při vyšším obsahu deoxygenovaného hemoglobinu v krvi), zvýšené pocení a parestézie (parestézie je označení pro nepříjemný pocit brnění, píchání, svědění či pálení kůže bez trvalých následků, neodborně se tento stav též označuje jako mravenčení). Patofyziologické příčiny vzniku dlouhodobých příznaků vyvolaných mírným poškozením z chladu (tedy tzv. oznobenin) jsou neznámé.

Manifestní klinické příznaky postižení jedince poškozením chladem se liší podle typu vyvolaných změn v organizmu. Tak oznobeniny se manifestují jako pevné, studené bílé plochy vyskytující se u postiženého jedince v oblasti obličeje, uší nebo na končetinách.

V průběhu následujících 24 až 72 hodin po vystavení jedince chladu se může projevit zhruběním postiženého místa kůže nebo dokonce tvorbou puchýřů (stejně jako při postižení jedince okolní vysokou teplotou při úžehu), a v některých případech přetrvává u postiženého jedince hypersenzitivita (tedy nadměrná citlivost) na působení chladu. Při postižení pacienta změnami ve smyslu tzv. zákopové nohy je zasažená končetina bledá, edematózní (tedy oteklá), lepkavá, chladná a necitlivá na dotek. Velmi častý je také výskyt macerací tkání (jako macerace se označuje změknutí tkání vzniklé působením tekutiny, jedná se vlastně o vyluhování) a lokální infekční komplikace.

Zvýšené pocení, bolest postižené končetiny a její přecitlivělost na teplotní změny mohou následně přetrvávat u pacienta také i celé roky po proběhlém poškození chladem. Při vzniku tzv.

omrzlin je postižená oblast zasažené části těla studená, tvrdá, bílá a necitlivá na dotyk; při následném zahřívání se oblast zasažená omrzlinou změní na skvrnitě červenou, oteklou a stane se bolestivou.

  V závislosti na rozsahu poranění se může postižená oblast těla jednak zcela zotavit do normálního stavu nebo se může naopak vyvinout měkká, vlhká gangréna (jako vlhká gangréna se označuje nekróza, tedy odumření tkáně, modifikovaná infekcí hnilobnými bakteriemi)  nebo černý krunýř suché gangrény (jako suchá gangréna se označuje nekróza, tedy odumření tkáně, modifikovaná vyschnutím). Při hypotermii vede klesající teplota tělesného jádra organizmu u postiženého jedince k letargii (jako letargie, název je odvozen z řeckého lethargos = zapomínající, se označuje nenormální netečnost, či chorobná spavost nebo lhostejnost), nemotornosti, zmatenosti, podrážděnosti, halucinacím, zpomalení nebo až k zástavě dýchání, dále ke zpomalení nebo k nepravidelnostem srdeční akce, a může nakonec vést až k srdeční zástavě a smrti pacienta. Jestliže byl jedinec obětí postižení hypotermií, nesmí být nikdy považována za mrtvého, dokud není tělo oběti „ teplé a mrtvé “. V odborné literatuře je popsáno uzdravení hypotermií zasaženého pacienta dokonce i v případě poklesu jeho tělesného jádra pod 26 stupňů Celsiovy stupnice.

Změření rektální teploty (tedy teploty v konečníku) u postiženého jedince  pomůže odlišit změny v organizmu vyvolané hypotermií od změn vyvolaných u nemocného při cerebrovaskulární příhodě (tedy při cévní mozkové příhodě), dále při nějakém srdečním onemocnění, při drogové abúzu, při diabetickém kómatu (tedy v případě bezvědomí pacienta způsobeného vysokou hladinou krevního cukru při onemocnění cukrovkou) nebo při hyperinzulinismu (tedy při poruše vědomí způsobené naopak nízkou hladinou cukru v krvi při nadměrné sekreci hormonu inzulinu). Běžné klinické teploměry nezměří při postižení pacienta hypotermií teplotu jeho tělesného jádra přesně, proto je nezbytně potřeba použít speciální teploměry na měření nízkých teplot.

Stanovení správné diagnózy postižení nemocného poškozením z chladu je založeno na zjištění, že pacient byl vystaven působení chladu a na průkazu některých strukturálních a funkčních poruch malých krevních cév, buněk a kůže na těle postiženého jedince (tj.

průkaz oznobenin, zákopové nohy nebo omrzlin), které lékař prokáže při podrobném fyzikálním vyšetření nemocného.

K průkazu celkové hypotermie je potřeba kromě průkazu typických manifestních klinických příznaků (popsaných viz výše v odstavci chorobopis) a změření tělesné teploty vyšetřit i hodnotu teploty rektální (tedy teplotu v konečníku).

Nejúčinnějším prostředkem proti vzniku poškození z chladu je prevence. A ačkoliv jsou preventivní opatření naprosto zřejmá a jednoduchá, jsou bohužel velmi často ignorována.

Důležité je vhodné oblečení sestávající z několika vrstev teplého prádla a nezbytná je také ochrana proti vlhku a větru, a to dokonce i v takových případech, když se zdá, že počasí není tak dost chladné, aby vyvolávalo poškození z chladu.

  Především rukavice a ponožky musejí být udržovány tak suché, jak je to jenom možné, a vodotěsná obuv nezhoršující krevní oběh v nohách je při chladném počasí naprosto nezbytným opatřením. Nosit teplou pokrývku hlavy je zvláště významné, neboť je prokázáno, že až 30 procent tepelných ztrát těla uniká z nepokryté hlavy.

Dostatek tekutin a potravin je důležitý k udržení metabolické produkce tepla (tedy tepla uvolňovaného vnitřní látkovou výměnou v lidském těle). Vznik poškozenin z chladu může pomoci zabránit udržení stavu bdělosti u jedince vystaveného chladu a postupné ohřívání studených, znecitlivělých částí jeho těla.

Když se tělo vystavené chladnému prostředí ochlazuje, vzniku hypotermie (tj. generalizovanému poklesu tělesné teploty) zabraňuje svalový třes, tělesné cvičení, nošení teplého oblečení a pití horkých nápojů. Pokud se ovšem vzniku poškození z chladu nezabrání, musí nastoupit vlastní léčba.

Vzniklé oznobeniny se léčí zahříváním postižené části těla nepostiženou rukou nebo teplým předmětem. Omrzliny končetin musejí být ohřívány rychle v teplé vodě, jejíž vhodná teplota se určuje tak, aby byla snesitelně teplá pro ruku jiné osoby. Je totiž třeba být velice opatrný na možné riziko opaření zahřívané omrzlé tkáně, která je necitlivá.

Jestliže musí oběť postižení chladem ujít nějakou vzdálenost pro pomoc, stojíme před velice obtížným rozhodnutím, protože ohřívaná omrzlá tkáň je dále poškozována jakýmkoliv traumatem. Přesto je jasné, že čím déle zůstává postižená tělesná tkáň zmrzlá, tím větší je konečné poškození.

Takže může být rozumnější nejprve ohřát postiženou část těla, a teprve potom opatrně jít pro pomoc. Problémem ovšem může být znovuomrznutí po ohřátí. Je třeba věnovat pozornost zahřívání celého těla. Ohřátí například omrznutím postižené končetiny pomohou i teplé nápoje, suché teplé oblečení a také tělesný kontakt s jinou osobou.

Jestliže je v terénu rozhodnuto neohřívat ihned postiženou omrzlou tkáň, musí být zasažená tkáň s omrzlinou pečlivě očištěna, vysušena a dokonale opatrně obalena sterilním materiálem, pokud je to ovšem možné. Je nutné co nejdříve zahájit podávání širokospektrých antibiotik.

Jakmile se jedinec postižený omrzlinami dostane do nemocnice, zahřívají se zde končetiny ve velkých kontejnerech s vodou teplou 38 až 43 stupňů Celsiovy stupnice, zatímco se provádějí ostatní opatření. Provádějí se opatření k obnovení mikrocirkulace (tj.

obnovení průtoku krve v drobných krevních vlásečnicích ve tkáních), dále se provádějí opatření ke snížení rizika mikroembolizace (jako mikroembolizace se označuje embolizace drobnými vmetky do menších cév, a tím jejich ucpání, což se následně projeví  ischemizací postižené tkáně, tedy jejím špatným prokrvením, a tím nedostatečným zásobením této tkáně kyslíkem) a opatření k minimalizaci poškození buněk. V rámci těchto opatření se nejčastěji uplatňuje nasazení antibiotik (ke kontrole a prevenci možné infekce) a aplikace tetanového toxoidu (tedy přeočkování proti tetanu, pro eliminaci rizika vzniku této závažné infekce).

Dále se nasazuje ibuprofen (za účelem snížení agregace krevních destiček, a tím předcházení vzniku sraženin krve, které mohou ucpávat krevní cévy), zajišťuje se dobrá hydratace organizmu (tj. přísun vhodného množství tekutin), dále obnovení normální koncentrace elektrolytů v krvi a zahajuje se včasná fyzioterapie.

Lék reserpin (v dávce 0,5 miligramů) může být vstříknut do pažní nebo stehenní tepny postižené končetiny k dilataci cév (tj. k rozšíření krevních cév) a ke snížení trombotizace (tj. ke snížení rizika ucpání krevních cév krevními sraženinami).

Lékaři v evropských zemích zpravidla před použitím léku reserpinu dávají přednost použití preparátu vyrobeného z jedu zmije krajtovité. Po ohřátí se postižené končetiny musí udržovat suché, přístupné vzduchu, a místa s omrzlinami tak sterilně kryté, jak je jenom možno.

Ztrátám tkání se můžeme pokusit zabránit nebo je alespoň snížit na minimum podáním ústy léku fenoxybenzaminu v dávce 10 miligramů na 24 hodin, postupně podávanou dávku léku navyšujeme o 10 miligramů na 24 hodin ve 4 až 6 denních intervalech. Přidávání kyslíku do vdechovaného vzduchu pomáhá pacientům s omrzlinami pouze jenom v horách ve vysokých nadmořských výškách.

Provedení chemické nebo chirurgické sympatektomie je nutné jenom v ojedinělých případech (jako sympatektomie se označuje chirurgické přetětí sympatických nervových vláken nebo jejich přerušení působením chemické látky, většinou v bederní oblasti, podráždění sympatických nervových vláken vede ke zúžení průsvitu krevních cév, a proto jeho „vyřazení“ způsobí jejich rozšíření s následným zlepšeným prokrvením tělesných tkání). Zvláštní pozornost vyžaduje zajištění dostatečné výživy a také je často nezbytná psychická podpora zvláště jedince postiženého omrzlinami s následnou ztrátou částí těla. Chirurgické ošetření znekrotizovaných (tj. odumřelých) tkání po omrznutí musí být nejprve odloženo, protože zlověstně vypadající černá krusta překrývající omrznutím postiženou část těla v celé řadě případů odpadne a zanechá pod ní životaschopnou tkáň. Stále proto zůstává platným pravidlem: „omrzne v lednu, operuje se v červenci“. Nejlepšími dlouhodobými opatřeními jsou koupele omrznutím postižených částí těla ve vířivé vodě, následované jemným osušením a klidem. Bohužel doposud nejsou známy žádné druhy terapie dlouhodobých obtíží při postižení pacienta zákopovou nohou a omrzlinami. Při hypotermii (tj. při generalizovaném poklesu tělesné teploty) hrozí vznik těžké akutní situace po odeznění svalového třesu a při prohlubující se letargii a ostatních příznacích (viz. výše).

Jedinec postižený hypotermií bývá často nalezen v bezvědomí i nedaleko přístřeší. V terénu je nezbytné zabránit dalším ztrátám tepla a okamžitě postiženého jedinci v hypotermii poskytnout první pomoc. V takovém případě, jestliže je pacient při vědomí, může při současném plánování transportu postiženého probíhat ohřívání jeho těla, a to jakýmkoliv způsobem.

Jestliže je postižený jedinec v bezvědomí, musí být zváženy mnohé faktory a je stále předmětem diskuzí, zda by měl být pacient ohříván již před přijetím do nemocnice nebo až poté. V případě, že je u pacienta hmatný tep srdce, i když je slabý, dává se přednost urychlenému transportu postiženého do nemocnice.

V průběhu transportu je potřeba zabránit dalším ztrátám tělesného tepla a především se vyvarovat otřesům nebo náhlým pohybům, které mohou spustit arytmii srdečních komor, k níž je studené srdce podchlazeného pacienta velice náchylné.

V takovém případě, jestliže srdeční tep u postiženého jedince není hmatný, je prioritní potřebou neprodleně zahájit kardiopulmonální resuscitaci, ale může být přitom obtížné obnovit sinusový rytmus srdeční akce.

Kdykoliv u pacienta v takovém stavu může nastat komorová tachykardie (tedy vysoká frekvence stahu srdečních komor) nebo fibrilace srdečních komor (komorová fibrilace je závažná srdeční arytmie, kdy se srdeční převodní systém přestane synchronizovat, vznikne elektrický chaos a srdeční svalstvo se začne nekoordinovaně stahovat, čímž srdce přestane fungovat jako pumpa, dochází k oběhové zástavě a není-li stav urgentně vyřešen, dojde k úmrtí jedince). Někteří odborníci doporučují dávat přednost kontrole přísunu tekutin, udržení optimálního pH vnitřního prostředí pacienta (pH určuje kyselost nebo zásaditost prostředí, jedná se o udržení acidobazické rovnováhy, což je dynamická rovnováha mezi kyselými a zásaditými látkami uvnitř organismu, jejich tvorbou a vylučováním) a zajištění oxygenace (tj. okysličení) před zahájením resuscitace za předpokladu okamžitého zajištění. Postižení jedinci v hypotermii, jestliže jsou v bezvědomí, nemohou sami vytvářet dostatek tepla, aby se spontánně ohřáli, a musejí proto být zahříváni externě (tj. ze zevního okolního prostředí).

V nemocnici je třeba urychleně dosáhnout normalizace hematokritu (hematokrit je laboratorní hodnota popisující podíl červených krvinek na celkovém objemu krve) a elektrolytů v krvi pacienta.

Přednost se dává rychlému zahřátí celého těla pacienta postiženého hypotermií ve vaně s vodou udržovanou při teplotě 45 až 48 stupňů Celsiovy stupnice. Zatímco se chystá teplá vodní lázeň, aplikuje se inhalace teplého vlhkého vzduchu, ohřívací dečky nebo termální přikrývky.

V některých případech může být život zachraňujícím opatřením provedení  peritoneální dialýzy (jako peritoneální neboli břišní dialýza se označuje čištění krve při selhání ledvin pomocí opakovaného pravidelného napouštění dialyzační tekutiny do břišní dutiny) s velkým množstvím teplého fyziologického roztoku napuštěného do dutiny břišní hypotermií postiženého jedince. V průběhu zahřívání lze očekávat rozvoj acidózy (tj. výrazného okyselení vnitřního prostředí v těle pacienta), a proto musejí být hodnoty pH krve, a sérové hladiny iontů natria a kalia sledovány po dvou hodinách, a to až do návratu  pacienta k vědomí a do dosažení rektální teploty (tj. teploty v konečníku) alespoň 35 stupňů Celsiovy stupnice. Je třeba sledovat také i EKG (tedy elektrokardiogram – tj. záznam elektrické srdeční činnosti), aby se zachytily případné srdeční arytmie (tedy nepravidelnosti srdeční akce).