Sešli jsme se v sídle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, státní instituce, která kontroluje, jak televize a rádia dodržují zákony, za budovou Národního muzea v Praze. Ačkoli bylo krátce po třetí hodině odpoledne, Kateřina Kalistová právě stačila narychlo poobědvat – v kanceláři.
Autor: Ivana Dvorská
„Snažím se dodržovat určitý rytmus stravování, loni na podzim jsem přes den nestíhala jíst a doháněla jsem to po večerech. Prostě děs,“ konstatuje šéfka vysílací rady, která se kromě kontroly rádií a televizí ráda věnuje i pořádání různých seminářů a konferencí.
- Myslíte si, že žijete zdravě?
- Ne.
- Proč si to myslíte?
- Poslední dobou se málo pohybuji a hodně jím.
- Kolik hodin denně průměrně spíte?
- Asi tak devět hodin.
- Jak často pijete alkohol a kávu?
Kávu tak jednou, dvakrát denně. Alkohol jednou za čtrnáct dní.
Jakému alkoholu dáváte přednost? Spíše pivu, nebo vínu?
- Bílému vínu.
- Tvrdý alkohol nemáte ráda?
- Ne.
- Kouříte?
- Ne.
- Nikdy jste to nezkoušela?
- Ano, když mi bylo dvanáct let, ale jinak ne.
Jak často jíte? Dodržujete rytmus snídaně, oběd, večeře, nebo to máte nahodilé podle toho, kdy máte zrovna čas?
Poslední dobou, dejme tomu od začátku letošního roku, se snažím dodržovat nějaký rytmus a jíst pravidelněji. O období podzimu loňského roku se to říct nedá. To byla úplná katastrofa.
Co vás vedlo k tomu, že jste upravila svoje dřívější návyky?
Na podzim jsem měla hodně pracovního stresu, nestíhala jsem se přes den najíst, a tak jsem to klasicky doháněla večer. Nevyhovovalo mi to.
Řídíte se při nákupu potravin tím, co je zdravé? Kontrolujete obsah konzervantů a dalších složek podle obalu? Řešíte to?
Řeším. Je to pro mě zásadní. Nekupuji právě potraviny s éčky, všeobecně nekupuji uzeniny. Nemám je ráda. Nekupuji si ani džusy, pokud nejsou přírodní nebo bio. Kupuji bio potraviny.
Kupujete je ve velkých supermarketech, nebo v menších specializovaných prodejnách, případně na trhu?
Zpravidla v těch velkých supermarketech, protože nemám čas obíhat malé potraviny. Ale někdy, když jdu okolo specializované prodejny, třeba v Truhlářské ulici v Praze, nakoupím tam.
Zlepšila se nabídka bio potravin v supermarketech?
Zlepšila. Řekla bych ale, že je to stále nedostatečné, protože když jedu třeba do Německa, mají tam jeden druh supermarketu, který je celý specializovaný na bio potraviny. U nás zatím nic takového není. Když to ale srovnám se situací před třemi lety, určité zlepšení tu je.
Jsou biopotraviny zdravější nebo ne? Obsahují víc vitamínů a výživných látek? Co když je to celé úplně jinak? Nejsou bio potraviny stejné jako normální, jen dražší?
Když vás něco bolí, jdete hned k doktorovi?
K doktorovi jdu spíš dříve než později. Myslím si, že určitá prevence je důležitá. Asi k němu nepůjdu, když mě bude bolet noha, ale když bych si nahmatala bulku na prsu, budu u něj hned druhý den, to je jasné.
Chodíte tedy na pravidelné preventivní lékařské prohlídky?
Chodím.
Necháváte se očkovat? A nechala byste se očkovat třeba proti prasečí chřipce?
Proti prasečí chřipce ne. Očkování mám už z dětství, jako každý, povinné. Dceru jsem nechala očkovat také, ale proti prasečí chřipce bych se skutečně očkovat nenechala.
A třeba proti klíšťové encefalitidě nebo žloutence, tedy dobrovolné očkování?
Proti žloutence očkovaná jsem, nechala jsem se kvůli cestování. Pokud jsem se tedy v dospělosti nechala na něco očkovat, bylo to spíše v souvislosti s nějakou cestou do zemí, kde je velké riziko nákazy, ale jinak ne.
- Chodíte pravidelně k zubaři?
- Ano.
- Když vás něco bolí, vydržíte to, nebo si hned vezmete nějaký lék?
Léky beru opravdu jenom výjimečně. Manžel je lékař, takže to nejdřív konzultuji s ním, ale všeobecně nerada užívám jakékoli léky.
Teď jsem musela brát po mnoha letech antibiotika, protože jsem v zimě uklouzla a praštila jsem se do hlavy. Z nosu mi vytékal mozkomíšní mok, měla jsem, podle lékařů, asi nějakou vlasovou zlomeninu lebky.
Tak to jsem je brala docela ráda, protože jsem se bála, ale jinak jsem už léta antibiotika neužívala.
Pokračování rozhovoru čtěte dále…
MUDr. Jan Hnízdil se zabývá komplexní rehabilitací a psychosomatikou. Jak říká, nedokáže se smířit s tím, že by se situoval do role „policisty“ životního stylu a někoho známkoval, byť symbolicky. Proto jsme právě jeho požádali o komentář, bez „známkování“ a „doktorských rad“.
Hodnotit životní styl cizího člověka jen z krátkého rozhovoru je jako věštit z kávové sedliny. Paní Kalistová může být ve skutečností laskavá a vřelá žena. Její rozhovor na mne tak rozhodně nepůsobí. Odpovědi jsou věcné a úsečné. Střílí je jako dávky ze samopalu. Jako správná manažerka Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Stravuje se přísně „bio“. Říká, že je to pro ni zásadní. Všeobecné nadšení pro „bio“ mi připadá legrační. Představa „bio“ supermarketů mne upřímně děsí. Nejradši nakupuji ve stánku přímo u zelináře. Kontrolovat „ éčka“ by mne taky nebavilo. Člověk má jíst to, co mu chutná, v klidu a v pohodě. To se paní Kalistové zrovna nedaří.
- Na podzim měla hodně pracovního stresu, přes den se nestíhala najíst, doháněla to večer, Rada vedla 400 soudních sporů, na intranetu musí vysedávat pořád, aby jí něco neuniklo, k tomu si ještě rozbila hlavu… Možná to všechno nějak souvisí.
- Paní Kalistové i celé Radě bych poradil: neberte se tak vážně, zkuste se na chvíli vypnout, uvolněte se, prosím.
- MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice
- …pokračování rozhovoru:
Jak relaxujete? Dokážete vůbec „vypnout“?
Abych řekla pravdu, od té doby, co jsem v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se mi vypíná velice těžko. Ale když už, ráda jezdím na hory. Hlavně v létě, to tam jezdím raději než v zimě.
- Nosíte si práci domů?
- Myslíte fyzicky, nebo v hlavě?
- Z hlavy se asi dostat nedá, spíš zda doma ještě večer pracujete, vyřizujete poštu…
Autor: Ivana Dvorská
Často to tak řeším, protože se mohu elektronicky podepisovat pod různé dokumenty Rady. Musím podepisovat všechny dokumenty za Radu a většinu za Úřad Rady, a spousta z nich má přesné lhůty pro vyřízení, jde o různá vyjádření k soudu, atd.
Jenom za loňský rok jsme jako Rada absolvovali 400 soudních sporů, takže u intranetu Rady musím vysedávat pořád, aby nám náhodou něco neuniklo. Což je tedy hrozné.
Proto uvažuji, že v létě, až pojedu na dovolenou, si sebou nevezmu notebook a některému z místopředsedů Rady tuto kratochvíli svěřím.
Sportujete? A pokud ano, pravidelně?
Odmala jsem docela hodně sportovala, deset let jsem dělala moderní gymnastiku a pak jsem hrávala bowling, squash a chodila jsem do posilovny. Za poslední rok jsem to ale vůbec nestíhala, což se na mně docela negativně projevilo. Od začátku letošního roku jsem proto zase začala chodit na spinning a pilates. Dřív jsem taky dělala kickbox.
Jak často teď sportujete?
Dvakrát, třikrát týdně. Víckrát ne.
Jste spokojená se svým životním stylem?
Tak, jak je to v současné chvíli, ano. Ale jak říkám, za poslední rok na sebe příliš pyšná nejsem, ale od začátku letošního roku se to snažím změnit.
Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete?
Na světě? Doufám, že dlouho, alespoň než budu mít dospělou dceru. To by mi stačilo. Možná bych brala, kdybych se dožila takového věku, jako moje babička, která zemřela v 86 letech přirozenou smrtí. To by mi vyhovovalo.
„Nejpříjemnější na světě je hřích, zatímco to zdravé hřích není,“ říká v rozhovoru matador českého, slovenského i světového filmu. „Znáte ten vtip, jak přijde člověk do pekla, a tam všichni jedí, pijí, šampaňské a kaviár, jsou tam plné bary, a najednou se tam objeví manželé…“
Jaromír Nosek: Spím čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju
Typický filmový záporňák hodně pracuje: „Jsem tak trochu workoholik, i když mám volno, na víc než pět hodin spánku denně se stejně nedostanu…“
Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech
Její nejnovější film Mamas & Papas o moderním rodičovství právě běží v kinech a jeho autorka říká: „Jakmile přijdu domů, čekají mně tam moje dvě malé děti, takže nevím, co je náročnější. Relaxuji asi prací.“
Foto: Ivana Dvorská
Naše biojablka kupují i důchodci
Jak se žije českým ekosadařům v době klimatických změn, jaké lidi potkáte na farmářských trzích, ale i o tom, kdy jezdí ekozemědělec na dovolenou, jsme si povídali s Petrem a Jaroslavou Schauerovými z rodinného bioovocnářství Schauerovy zahrady v Českém středohoří.
PŠ: Loňská sezóna byla jedna z nejsilnějších za zhruba pětadvacet let, co sadařím. V době jarního kvetení nám přálo počasí – bylo teplo a zároveň i dostatek vody, takže úroda ovoce byla opravdu hojná.
Na druhou stranu se nedařilo zelenině, která by potřebovala víc vody na vzcházení. Naštěstí ale nejsme na produkci zeleniny ekonomicky závislí.
Záměrně se snažíme nesázet na jednu věc – máme farmu rozdělenou zhruba po hektaru na peckoviny, jádroviny a zeleninu, abychom se nepoložili, když se něco nevydaří. Nejvíc máme jádrovin.
Někteří ovocnáři si na konci sezóny stěžovali na nesklizená jablka…
PŠ: Taky jsme nesklidili. Jednu pětinu úrody jsme neočesali, nebylo ani do čeho, měli jsme plný sklad.
JŠ: U nás to byla souhra okolností. Zaprvé nebyli česáči, zadruhé, jak byla jablka naakumulovaná vedrem, tak přišel déšť a popraskalo to… Navíc nám najednou odešli všichni česáči, co jsme tady měli. Tedy všichni dva.
Je pro vás problém sehnat pracovní sílu?
PŠ: Teď je na trhu trochu přetahovačka o lidi, navíc se v jednu dobu všichni sezónní pracovníci najatí přes agentury přesunuli do Německa, kde vyhlásili, že na sezónní práce se neodvádí žádné daně. Co si člověk vydělá, to dostane.
Vypadá to i logicky – proč byste někde, kde jste na tři měsíce, měla platit sociální a zdravotní pojištění, když jste za chvíli zase někde jinde? Naproti tomu u nás, i když byste šli pracovat na čtrnáct dní, musíte být přihlášení. Takže Německo si díky tomu natáhlo obrovské množství lidí. Vycucli pracovní sílu z celé Evropy.
Ale jak jsem říkal, my bychom to stejně neměli kam dát, museli bychom si pronajmout sklad.
JŠ: Zase ale nebyla taková kvalita. Jablka byla spíš menší, i když jsme hodně prostřihávali.
Byl o menší jablka na farmářských trzích zájem?
PŠ: Jak u koho. Někdo chce jabko jak dětskou hlavičku, někdo chce menší… My máme skladbu jablek různou, dostanete u nás i velká, na druhou stranu u nás nakupují hodně mámy pro děti do školy…
JŠ: My tomu říkáme svačinový jabka. Nás na to navedla jedna paní učitelka, která říkala: Já si kupuju tyhlety malý, protože to člověk stačí o přestávce sníst. Oni to lidi už i vítají, protože malé jablko v obchodě neseženou.
Kam všude jezdíte?
JŠ: Jezdíme do Prahy – na Arkády Pankrác a v pátek na Anděl. Taky jsme navázali spolupráci s bezobalovým obchodem v Litoměřicích. Tam dodáváme ovoce a mošty. A loni poprvé se to překlopilo tak, že jsou lidi rádi, že vidí bio.
Poprvé po těch sedmi letech jsme zaznamenali kladné a přívětivé reakce, takže už jsme si po trzích nemuseli brát antidepresiva. (smích) Poprvé to začalo být normální.
Předtím jsme byli za exoty, pořád jsme poslouchali nějaké řeči…
PŠ: Jak společnost bohatne, lidé jsou přístupnější informaci, že biopotravina neznamená jenom větší cenu a za nic. Už se trochu víc zajímají.
Na druhou stranu mi jedna paní ekonomka, profesorka na vysoké škole, v Praze řekla: Na co vy v sadu potřebujete žebřík nebo traktor? Ona si představuje, že asi vezmu plachtu, ty stromy oklepu, odvezu na trh a to mě živí.
Taky se lidi hodně diví, jakmile řeknete, že když u konvenčně pěstovaného jablíčka zatáhnete za stopku, tak se vám rozsvítí. Je v něm pětadvacet chemických postřiků – a kam by se asi ztratily? Někteří lidé jsou úplně odtržení od reality, jen se bojím, aby jich nebylo velké procento.
PŠ: Já myslím, že se to zase vrací, spousta mladých k tomu inklinuje už z principu nějaké revolty vůči rodičům (smích). Nebo je to prostě zajímá.
Před časem způsobil mezi lidmi rozruch velký test jablek v MF DNES, kde se ukázalo, že testovaná jablka obsahují pět, deset i více druhů pesticidů – v pořádku byla jen jablka v biokvalitě…
Vy tomu bio taky věříte?
Myslela jsem si, že vám napíšu krátkou vtipnou historku o tom, jak jsem dnes v obchodě kupovala jáhly a potkala staršího pána, který to komentoval. Ale jak jsem se pustila do psaní, zjistila jsem, že to vlastně vůbec není k smíchu a je ještě potřeba hodně osvěty. Víte, kolik stojí bio potraviny v běžném obchodě? A víte, kolik ve světě? Já jsem vlastně v šoku.
Nemám jáhly!
Nestihla jsem si před dovolenou nakoupit svá obvyklá velká balení obilovin a luštěnin a s příchodem podzimních dnů mi náhle rychle došly jáhly. S pocitem, že celý další týden, než se ke mě dostane nákup z eshopu, to bez nich nevydržím, jsem dnes zaběhla do místního pidi Tesca.
Už nějakou dobu tam mají takový bio koutek a v něm nějaké luštěniny, obiloviny a semínka. S velkou nadějí jsem došla k tomuto místu. Jenže před regálem stál starší pán a něco hledal.
Shýbla jsem se k žlutým sáčkům s omluvným: „Pardón, já se jen podívám, jestli mají jáhly,“ načež pán couvl, omluvil se a pravil, že on zase hledá čočku.
To je ale bio čočka
Měla jsem ji přímo proti očím, tak jsem mu sáček podala. Poděkoval, ale k mému překvapení řekl: „To je ale nějaká bio,“ a vrátil mi ji, abych ji dala zpět tam dolů, kde jsem ji našla. „Tady v těch regálech je všechno bio,“ řekla jsem, aby pochopil, že tady tedy nepochodí. „Já chci normální čočku,“ řekl na vysvětlenou.
„Nevíte, kde to je?“ „Vím,“ pravila jsem, protože jsem si myslela, že vím. „Tamhle za těmi oleji vzadu,“ nasměrovala jsem pána. Usmál se a pravil: „Vy jste jako moje dcera. Ta tomuhle taky věří.“ Unikala mi souvislost a tak jsem se zeptala:“Čemu?“ „No tomu vašemu bio,“pravil pán a usmál se nad naivitou kupovat bio potraviny.
„Já tomu nevěřím,“ odpověděla jsem bez zaváhání, „mě to uzdravilo z tolika věcí, že to za třicet let lékaři nedokázali. Čím míň chemie, tím lip.“ Nechtěla jsem ho zatěžovat přednáškou na téma ochrana životního prostředí, dlouhodobě udržitelné zemědělství apod.
Zdraví je většinou beztak nejsilnější argument a v mém podání po všech těch letech neoddiskutovatelný už z tónu, kterým jsem to spontánně řekla. „Aha, no tak to jo,“ pravil pán velmi překvapeně. A pak jsme spolu hledali jáhly a čočku po celém obchodě. Jáhly od Probia totiž v bio koutku neměli. Hlavně že měli kukuřičnou krupici, kterou jsem zase nenašla v létě.
Kdepak, sezónnost v obchodech, to je námět na další článek. A navíc, až do dnešního dne jsem byla ráda, že se bio potraviny do tohohle mini obchodu už taky dostaly.
Vy to budete jíst?
Jak už to bývá, v obchodě změnili polohu produktů a čočka nebyla tam kde bývala, takže jsme prošli celý obchod, než jsme našli čočku a jáhly od Lagrisu. Žádné bio. „A to vy budete jíst, když to není bio?“ divil se pán.
„Co můžu, to si vypěstuju, co nemůžu, koupím, ale když to pro jednou nemají, tak se z toho nezblázním,“ smála jsem se jeho výrazu a celou cestu domů přemýšlela, zda se dá v případě bio potravin nebo zdravé výživy hovořit o víře. Ale asi jo, jak vidím.
Už jsem se s tím dlouho nesetkala, ale v našich začátcích to bylo velké téma.
Někteří naši příbuzní používají slovíčko bio spíš jako sprosté slovo, jiní s námi domlouvají návštěvu se slovy: „A jak to uděláme s tím vaším bio?“ ve smyslu, co budeme během návštěvy jíst, nebo formou: „Neboj, je to to vaše bio, nic špatného jsem tam nedala.“ apod.
Kolik stojí bio potraviny
Chtěla jsem se o to s vámi podělit na webu jako o krátkou vtipnou historku. Čistě pro pořádek jsem však mrkla ne web Tesca, abych ověřila ceny. Přemýšlela jsem, proč ten pán nebyl ochotný přidat deset kaček na lepší kvalitu. Byl to důchodce, šetří každou korunu, pomyslela jsem si.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem porovnala ceny v obchodě za bio čočku značky Harmonie a tu od Lagrisu. Pane jo, 33 Kč versus 65 Kč za půl kila! Tesco čočka byla za dvacku. Zatracený řetězce. Nedávno jsem byla v Německu a tam se ceny bio a nebio zboží ve stejném regálu liší o pár centů.
Ani u nás není problém koupit za dobré peníze obiloviny a luštěniny v bio kvalitě. Ale musíte za nimi do zdravé výživy nebo ještě lépe do eshopu a ideálně na začátek obchodního řetězce k výrobcům nebo prvním dodavatelům. A když ještě kupujete několika kilová balení jako já, dostanete se taky na ceny 20 či 30 Kč za kilo.
A když vám jídlo tak slouží jako mě, tak ani koruny nepočítáte, respektive my evidentně šetříme spoustu peněz od chvíle, kdy vaříme jinak. Ale z pohledu toho pána to vypadá všechno jistě jinak. Jeho dcera a já jsme v jeho očích skočily na lep obchodu, který na sáček napíše, že je to bio a dá na to dvakrát takovou cenu.
Kruci, začínám ho chápat a přestává to být vtipná historka.
Bio u nás a jinde
O cenách v Německu už jsem mluvila. Je to celkem známá věc, mnoho lidí si jezdí pro potraviny do Německa, a nemusí to být zrovna vyznavači zdravé stravy. Rozdíl v kvalitě je obrovský a v ceně mizivý.
Pro mléko, jogurty, uzeniny, ovoce i zeleninu tam jezdí spousta našich známých. My jsme se zrovna vrátili z Anglie a tam je zdravá výživa na každém rohu. Alespoň tam, kde jsme byli my. A v restauracích se pyšní jídlem, které je „organic“, tedy bio.
Zatímco tady tomu lidé nevěří, tam se tím pyšní.
Uvědomila jsem si dnes s hrůzou, jak běžná veřejnost pořád ještě nemá páru o kvalitě potravin, o výrobě, o chemii v jídle a o tom, jak to mají bio zemědělci těžké. Všechny je tak poslat na festival Země na talíři! Mimochodem, byl jste někdo?
Abych nějak zakončila svoje povídání, které původně mělo být jen na pár řádků, tak si dávám závazek, že se tématu bio potravin budeme více věnovat a že vám přineseme nějaká fakta a čísla, abyste měli v ruce trumfy, až se do vás opře nějaký bio odpůrce.
Bio dobývá pole i supermarkety
Zdroj: profit
Počet farmářů, kteří hospodaří podle ekologických pravidel, letos vzrostl o třicet procent. Zájmu o biopotraviny v Česku pomohly obchodní řetězce. Stále větší módou však je odebírat zemědělské produkty přímo od „svého“ farmáře.
Foto: Shutterstock.com
Před čtyřmi lety ještě považovala Eva Váchová lidi, kteří se při nákupu pídili po složení potravin nebo kupovali biovýrobky, tak trochu za podivíny. S narozením první dcery se ale její přístup změnil.
„Než dáte něco malému dítěti, tak se na složení výrobku podíváte.
A najednou jsem zjistila, že některé potraviny jsou spíše chemické koktejly umělých barviv a aromatických či konzervačních látek,“ říká Eva Váchová.
Do obchodu si proto začala, podobně jako tisíce dalších maminek, brát kartičku se seznamem nejškodlivějších umělých přísad, takzvaných „éček“. Od toho byl už jen krok k biopotravinám. „Mnoho výrobců uvádí složení potravin nesrozumitelně, někde je jen v cizích jazycích.
Nejjednodušší a nejrychlejší je sáhnout po biopotravinách, které neobsahují žádné škodlivé umělé přísady. Pomohlo mi hlavně to, když se biopotraviny začaly objevovat v běžných supermarketech, v našem městě totiž žádná specializovaná prodejna není,“ dodává Eva Váchová.
Její příběh není ojedinělý. Z podobných důvodů si cestu k biopotravinám nachází stále více Čechů. „Biopotraviny nejčastěji nakupují mladé ženy a maminky s dětmi, protože chtějí sobě i jim dávat to nejlepší. A biopotraviny jim to v plné míře umožňují,“ říká Tom Václavík (celý rozhovor přineseme zítra), zakladatel společnosti Green Marketing a provozovatel internetového zpravodaje Bio-info.
I když ekonomická krize nástup biopotravin v Česku poněkud zpomalila, zájem veřejnosti o produkty organického země-
dělství se stále zvyšuje. I když už neroste o desítky procent ročně, jako tomu bylo v předchozích letech.
Češi ale všeobecně začínají více přemýšlet, za co utrácejí. Rozhodně ocení domácí původ potravin. Někteří si uvědomí i to, že podpora konkrétního českého zemědělce a výrobce není v konečném důsledku vůbec k zahození.
Zatímco ostatní sektory ekonomiky během krize prudce poklesly, zájem o biopotraviny dál mírně rostl nebo se alespoň udržel na úrovni z předchozích let.
Jsou ale i výjimky, které si i v době krize udržely růst v dvouciferných číslech. To je případ české pobočky společnosti Sonnentor, výrobce bio čajů a koření, která za poslední rok rostla o 11 procent.
Její mateřská firma je přitom v Německu nejznámější značkou na trhu s bioprodukty.
Desetina půdy bez chemie
Na rostoucí zájem zákazníků reagují i tuzemští zemědělci. Jen od začátku letošního roku se podle ministerstva zemědělství zvětšuje bio nabídka českých farmářů tempem, které nemá za posledních 20 let obdoby. „V průběhu letošního roku vzrostl počet ekologických zemědělců o 805 subjektů, což představuje největší absolutní nárůst od roku 1990.
Momentálně jich je už téměř 3 500,“ říká náměstek ministra zemědělství Juraj Chmiel. O třetinu přibylo nejenom ekologických zemědělců, ale také výrobců biopotravin. Od ledna do konce srpna vzrostl jejich počet o 146 na 643.
„Bioprodukce se nejčastěji týká zpracování masa, pekařských, cukrářských a jiných moučných výrobků, zpracování mléka, výroby mléčných produktů a sýra a také zeleninových a ovocných,“ doplňuje náměstek Chmiel.
Ekofarmy tak hospodaří již na více než 10 procentech celkové zemědělské půdy. Plocha orné půdy obhospodařovaná podle přísných pravidel ekologického zemědělství se zvětšila o 10 tisíc hektarů na celkových
55 tisíc hektarů.
„V České republice nastal bioboom, který do zemí západní Evropy přišel před pěti či osmi lety. Samozřejmě se snažíme tento trend velmi výrazně podporovat,“ říká prezident Agrární komory Jan Veleba.
Přechod na šetrné hospodaření má podle něj pro farmáře i ekonomický efekt, protože zemědělci se samozřejmě zaměřují na to, co se jim nejvíce vyplatí.
Česká republika, stejně jako další země, bioprodukci dotuje, proto se toho snaží zemědělci využívat.
Ministerstvo zemědělství počítá s tím, že v roce 2015 by měl podíl ekologicky obdělávané půdy dosáhnout 15 procent.
Stejně tak má podle jeho odhadů růst i zájem veřejnosti o biopotraviny – do pěti let by se na celkové spotřebě měly podílet přibližně pěti procenty. To zhruba odpovídá současnému podílu v Německu.
Domácí spotřeba by se tak měla zvýšit více než pětinásobně. Nyní je v Česku podíl biopotravin na celkovém trhu přibližně tři čtvrtiny procenta.
Raketovým růstem ekologického zemědělství přitom není Česká republika v regionu nijak výjimečná. Například v sousedním Slovensku přibývá biofarmářů od roku 2004 v průměru o 30 procent ročně. Především díky menším farmám, které vznikají v horských oblastech.
| Téma: Česko prožívá BIOBOOM |
Za dvě hodiny vyprodáno
Biopotravin nejenom přibývá, ale také se mění způsob, jakým je Češi nakupují. Od 90. let měli možnost je nakupovat v několika specializovaných obchodech, především v Praze a dalších velkých městech.
Ty však navštěvovali hlavně skalní fanoušci ekologických potravin a zdravého životního stylu. Zlom přišel před několika lety, kdy se cedulky s nápisem „Bio“ objevily na prvních regálech českých supermarketů.
Stále více zákazníků však nechce konzumovat jen biopotraviny od anonymního výrobce a chce znát farmáře, od něhož organické produkty odebírá. Letošní rok se tak nese ve znamení obnovy tradice takzvaných farmářských trhů v řadě měst.
Právě bioprodukce patří na trzích k nejvyhledávanějším, některé trhy jsou zaměřené výhradně na produkty ekologického zemědělství. To, že podobné trhy nejsou výsadou pouze největších měst, jako jsou Praha nebo Brno, ukázal nedávno první biojarmark pořádaný v Ústí nad Labem.
Již dvě hodiny po zahájení měli farmáři vyprodáno.
Zemědělské trhy přitom nejsou v Česku novinkou. V řadě měst mají tradici mnoho¨desítek let, kterou nepřerušil ani komunistický režim.
O biokvalitě však před rokem 1989 většinou nemohla být řeč, řada drobných pěstitelů zeleniny naopak při kontrolách překračovala povolené hodnoty dusičnanů a dalších látek. Mnoho trhů paradoxně zaniklo až v 90. letech, kdy se spotřebitelům naskytly jiné možnosti nákupu.
Jejich obnovení v posledních letech se ukázalo jako dobrý marketingový tah. Spotřebitelům podobná možnost nákupu zemědělských produktů chyběla a zájem o trhy je tak obrovský.
Na systému spolupráce se „svým“ zemědělcem je založený také systém bedýnek. Ten vznikl v 60. letech v Německu a ve Švýcarsku a od té doby se úspěšně šíří do dalších vyspělých zemí. Je založen na důvěře a dlouhodobé spolupráci zákazníků z města se zemědělci z blízkého okolí. Lidé zaplatí předem dohodnutou částku peněz na celou sezonu.
Farmář je pak celý rok zásobuje pestrou nabídkou své zeleniny, ovoce, ale i mléčných výrobků či medu. Součástí systému je i určitý prvek solidarity. Zákazníci počítají s tím, že úroda kvůli počasí a dalším vlivům podléhá různým výkyvům.
Pokud je úroda dobrá, odrazí se to i na plnějších bedýnkách, pokud se rok nevydaří, počítají zákazníci, že si na některých plodinách pochutnají méně.
Ceny padají
Rostoucí zájem spotřebitelů i větší počet výrobců přináší zákazníkům velmi příjemný efekt – pokles cen. Velmi zřetelné je to například u kuřecího masa. Ještě loni stála chlazená kuřecí prsa z Rakouska či Itálie od šesti do devíti set korun za kilogram.
Když však začala s produkcí kuřecího masa tuzemská společnost Biopark, klesla cena na 360 korun za kilo. „Přáli si to naši odběratelé a byla to pro nás výzva,“ vysvětluje spolumajitel společnosti Petr Krogman (celý rozhovor přineseme zítra), proč se Biopark pustil do segmentu kuřecího masa.
Společnost, která kraluje hlavně v oblasti biohovězího, nabízí také biomléko a biojehněčí z pěti desítek farem převážně v Libereckém kraji.
O tom, že zvětšování trhu má pozitivní vliv na snižování cen, svědčí i zkušenosti ze zahraničí. Například v sousedním Rakousku, kde se biopotraviny podílejí na celkové spotřebě jídla 6,1 procenta, se ceny některých bioproduktů, například pečiva, blíží cenám konvenčních potravin.
Letošní nárůst počtu českých biofarem o třetinu by se měl na trhu příznivě projevit za dva roky.
„Farmám, které se letos zapojily do systému ekologického zemědělství, bude trvat dva roky, než budou certifikované,“ říká Otakar Jiránek, zakladatel společnosti Country Life specializované na bioprodukci.
Zákazníci se mohou těšit také na mnohem bohatší výběr. Již nyní domácí producenti dokáží nabízet mnohem více než před několika málo lety.
Na velmi dobré úrovni je v Česku zejména ekologická produkce mléka a mléčných výrobků, zlepšuje se i nabídka masa a uzenin, i když v porovnání se zahraničím mají tuzemští řezníci stále co dohánět.
„Co však zatím stále chybí v biokvalitě od domácích výrobců, jsou chlazené lahůdky jako saláty, paštiky a další sortiment určený k rychlé spotřebě. Nabídka není příliš široká také u nápojů,“ vypočítává Tom Václavík.
Jedním z důvodů, proč se některých produktů nedostává i přes vysoké procento zemědělské půdy obdělávané ekologickým způsobem, je zaměření většiny farmářů. Podle odborníků totiž v České republice stále dominuje produkce takzvaného „biosena“, tedy ekologické obhospodařování luk a travních porostů motivované státními dotacemi.
„I když i zde se situace pomalu lepší. Zatímco dříve býval poměr celkové ekologické produkce 90 ku 10 ve prospěch ,biosena‘, nyní je to už 80 ku 20,“ upřesňuje Jiránek.
Farmářům se tak více vyplatí šetrné hospodaření na velkých travních porostech, pro jejichž údržbu je potřeba minimum lidí, než například produkce biozeleniny, která se pěstuje na malých plochách a s velkým počtem pracovníků.
Místo nadšenců miliardy
Ekologické zemědělství nejenom roste, ale také se mění k nepoznání. Z oboru, v němž před 20 lety působilo pár zapálených nadšenců, se stalo komerčně úspěšné odvětví s mnohamiliardovým obratem. Pro firmy, které v oboru dlouhodobě působí, tak vyrůstá stále tvrdší konkurence. Masová produkce navíc mění vnímání celé branže.
Odborníci už začali rozlišovat „pravé“ bio od „komerčních“ bio výrobků, kde snaha o maximální kvalitu střídá masovou produkci s co nejnižšími náklady – někdy i za cenu dovozů ze zemí třetího světa, kde je původ certifikátů bio kvality mnohdy pochybný.
Proto je stále důležitější odebírat produkci od ověřených a spolehlivých dodavatelů a jen ze zemí, které jsou zárukou dodržování pravidel bio certifikace. Právě kvůli často neohleduplnému způsobu podnikání v rozvojových zemích, ať už vůči místním lidem nebo vůči životnímu prostředí, vznikl projekt Fair Trade.
Jeho logo na výrobcích má garantovat, že produkty ze zemí třetího světa nevznikly za cenu porušování práv zaměstnanců a poškozování přírody.
I když potraviny pěstované ve velkém v rozvojových zemích splní všechny předpisy a certifikace, které mají biovýrobky mít, vytrácí se z nich jeden důležitý rozměr. Součástí biozemědělství byl od počátku kontakt zákazníka s „jeho“ farmářem, tedy dostupnost místní produkce, a omezování negativních dopadů, které má přeprava potravin přes půlku světa.
Naštěstí se kromě tlaku na komerci objevují v ekologickém zemědělství také opačné trendy, směřující ke kořenům původního biozemědělství. Na farmách v západní Evropě se začíná rozšiřovat trend „vypěstuj si sám“. Farmáři na svých polích umožní zájemcům, aby si ekologicky vypěstovali svoje vlastní ovoce nebo zeleninu.
Snad po biopotravinách, farmářských trzích a bedýnkách dorazí na česká pole co nejdříve i tato novinka.
Proč nakupuji nejraději na trzích?
Miluji být soběstačnou, v jakékoli životní etapě, činnosti či oblasti. Už dávno mi došlo, že pocit štěstí není ani tak závislý na okolních jevech, jakožto na mém vlastním snažení a konání. Teprve tehdy se kameny pohnou, teprve tehdy je mohu přenést na místo, které lze nazvat milovanou Citadelou.
Prostorem, ve kterém sídlí radost a klid, z malých drobných věcí, které život nese. Těšení se, na to, až zasadím strom, dlaněmi vytvaruji těsto, které pak s vidinou chlebové kůrky ukládám do pece.
Byliny, které se zelenají pod přínosem vláhy, radost z chvíle pro sebe, ve které splyneme, louky, pole, stromy, já…
Mnozí z nás pozapomněli, jaké to je, pracovat rukama. Cítit energii dřeva, rostlin, vody či slunce. Přitom, nic nám tak nenavrátí pozbytou sílu, jako právě možnost, zhmotňovat fyzicky své sny. Miluji svou soběstačnost, ale také, mohu-li podpořit soběstačnost druhého. Někoho, kdo věnoval řádku cenných hodin a dní, aby pak postál se svou kůží na trhu.
Vše, co můžeme, vypěstujeme si sami. Ačkoli nás to vlastně nikdo neučil, proces je snadný, zasadíš semínko a ono vzklíčí. Zaléváš, opatruješ, vytváříš prostor, který nebrání kořínkům zhmotňovat úrodu. Pokud však něco pochybí a není, miluji návštěvy zelených trhů.
Kolik tam toho vždycky jen je, voňavá jablka, sladké hrušky, šťávou naplněné švestky, krásné žluté brambory, česnek plný léčivého alicinu, domácí maliny, jahody a rybíz. A také květiny, z rukou starých, bělovlasých stařenek. Vždy si nějaké s pokorou koupím. Stejně jako vejce, mléko či kozí sýr.
Trhy jsou láska, trpělivé čekání, které se odměnilo bohatou úrodou.
Nenakujeme pouze tak, od kdekoho. Spousta lidí zde přeprodává to, co jinde levně koupila. To mne neláká, stejně jako mne neláká brázdit stránky s podbízivě levným čínským zbožím. Ne, raději vždy směním svou energii s energií někoho, u něhož vím, že zrovna jeho ruce šily šaty pro mne, vypěstovaly výtečnou, chutnou cuketu, ze které uchystám parádní placky.
Netoužím po rajčatech z Polska, která se sklízela z větviček zelená. Bažím po ranních rajčatech, které natrhaly známé ruce chvíli předtím, než s úrodou cestovaly na trh.
A ty příběhy…Kolik prodávajících vám dá nějaký k dobru, jen tak, od cesty, pochválí dítko, které kouká na tu šťavnatou nádheru, ukazuje které meruňky a broskve a prosí, prosí: „Maminko, že si to mohu sníst už tady a ne až doma.“
Spoustu dobrého si zároveň kupujete v té nejlepší možné kvalitě, bez zbytečných postřiků, hnojiv a Bůh ví čeho ještě. Ze záhonů, na které celý den svítilo blahodárné slunce, ze záhonů, které jsou čistou láskou. Do svých vlastních tašek, bez zbytečných obalů. Tady vám nikdo nenabídne polomrtvou okurku, vše je čerstvé a tak lákavé.
Na trhu koupíte také domácí mléko, tvaroh, jogurt či sýr. Úžasné prokvašené zelí, kyselé okurčičky, domácí hořčici, rajčatovou omáčku, včelí pyl, ale také med. Mnohé ženy zde nabízejí marmeládu, domácí müsli, sušené ovoce. Květiny, které jsou lokální, ze zahrádky, voní. Ořechy, bylinky, koření či čaj. Trh, to je život, ruch a čilý shon.
Tradice a nápad. Likéry a sirupy, domácí limonáda. Tak ráda tu chodím, prohlížím jednotlivé zboží, vnímám smějící se oči, dychtivě toužící sdílet své příběhy. Nic z toho se v supermarketu neděje, zboží jen lenivě leží, pod velkými zářivkami, ale tady… Vlastně se procházíte pod sluncem, vnímáte sladkost nabízeného ovoce. A takové jahody, ty tedy voní.
Nejraději mám však trh v létě, brzy po ránu, kdy se svět probouzí, plahočí, líně zívá. Kdy slunce teprve shromažďuje paprsky, aby v plné své síle dalo světu teplo.
Ve vzduchu je ještě cítit noční chlad, ale jen zdánlivě, neboť horkost léta nabírá na síle. Ranní hovory, ospalé oči, úsměvy, to krásné svěží: „Dobré ráno, pojďte se podívat, mám čerstvé maliny.
“ Jak je to božské, jednoduché, přirozené a naše.
Pokaždé, když někam jedeme, musím vidět tamější trh, ať už v zahraničí či u nás. V Bratislavě zbožňuji Miletičku, rozlehlý barevný prostor plný rozličných druhů ovoce a zeleniny, ale také koření, které vám stařenky prodají v malých plátěných pytlíčcích.
Takto jsem si domů přivezla voňavou majoránku, rozmarýn a estragon, lahodný med, včelí pyl, vypadající jako drobná barevná cukrátka. Bali, trh plný koření, úžasné vanilky, skořice a šafránu. Jejich typické ceremoniální oběti-nové košíky, ovoce, z jehož barevnosti a chuti přechází zrak.
Nádherný trh v chorvatském Trogiru, plný česneku a levandule, domácích sirupů, fíkových marmelád. Rozličná balení, dle fantazie zručných rukou, které využívají barevných látek k dozdobení skleniček. Olej, nejčastěji z levandule a oliv.
V průběhu chladné zimy tak ochutnávám léto, prosluněné, voňavé, plné a štědré.
Ještě nikdy jsme se tolik nevzdálili lidem, kteří pro nás něco vyrobí. Kupujeme zboží z druhé půlky světa, zboží, které pro nás vyráběli nešťastní lidí, pod svou cenou. Lidé, mající své sny, na které však nedosáhnou, protože, ačkoli pracují, chybí jim prostředky.
Dříve bylo naprostou samozřejmostí, že člověk věděl, kdo pro něj ušil boty, stříhal na šaty, zadělal na chléb. Nyní víme jen stěží. Přitom, udělat někomu radost nákupem, někomu konkrétnímu, jako bychom vzdali hold jeho poctivé práci, jeho daru, trpělivosti a píli.
Jako bychom řekli: „Mohl jsem dát přednost tamtomu, ale, Tvé služby jsou vždy o poznání dál. Ty jsi mi sympatický, Tvou píseň chci slyšet znít.“
Proto mám ráda trhy, pro osobní příběh, pro ty ruce, mající za nehty ještě zbytek hlíny, pro to, aby druhý mým nákupem pookřál: „Ano, má to smysl, zasít na jaře semínko a čekat, až jednoho krásného dne vyžene do květu.“