Kde syn je víc než dcera

Dobrý den,

pokud je Váš bratr zapsán v rodném listě dítěte jako otec, tak má stejná práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti jako matka.

Pokud se otec s matkou nedohodnou, musí otec podat návrh k soudu na úpravu péče a styku s dítětem.

Vzhledem k věku dítěte Vám pro bližší informace doporučuji zkontaktovat pracovníky OSPOD (kontakty na pracovníky a rozdělení obvodů dle trvalého bydliště dítěte naleznete zde: http://rodina.c-budejovice.cz/kontakty-spod-cb)

Dobrý den,

Váš dotaz nevyřešíme tímto způsobem. Doporučila bych osobní schůzku obou rodičů na OSPOD.

Obecně lze říci, že  rodič, který má dítě ve své péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem připravit, řádně jej umožnit a s druhým rodičem spolupracovat. Rodiče jsou povinni vzájemně si sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů.

Dobrý den, na Váš dotaz Vám nemohu konkrétně odpovědět, protože neznám přesné znění Vašeho rozsudku. Tam máte přesně uvedeno, co jste povinen – je potřeba se podívat do výroku rozsudku, kde jsou stanoveny Vaše povinnosti a tyto povinnosti, pokud je nesplníte, jsou dále vymahatelné.

Obecně platí, že rodič, který nemá dítě svěřené do své péče, má určeno tzv. výživné. Částku máte uvedenou v rozsudku, včetně doby splatnosti za každý měsíc. Vše, co pak dáváte navíc, je nad rámec stanoveného výživného a je to jistě v zájmu dítěte. Může zde ale býti uvedena i Vaše další povinnost se podílet na.., ale to je opravdu na konkrétním znění rozsudku.

Nevidím zásadní důvod, proč by Váš syn nemohl mít kvalitní postel s kvalitní matrací, je ale na vaší domluvě jako rodičů, jakou postel zakoupíte a jakou částkou se na tom budete podílet.

Dobrý den,

problém, který popisujete je za daných okolností asi pochopitelný. Pokud dítě nevidělo rodiče pět let, nemůžete očekávat, že po prvním nebo druhém kontaktu bude holčička říkat Vašemu příteli tatínku. Zde bude jistě potřeba dlouhodobá práce k navázání vztahu a důvěry. Jak to udělat, nevyřešíme touto odpovědí na Váš dotaz.

Doporučuji Vašemu příteli se obrátit na dětského psychologa a tyto věci s ním probrat a domluvit se, jak postupně vztah navazovat. Dále se můžete obrátit jak na pěstounskou rodinu, tak na jejich doprovázející organizaci (každá pěstounská rodina má na něj kontakt), případně na pracovníka OSPOD, který má dceru Vašeho přítele na starost.

Dobrý den, z Vašeho dotazu není zcela jasné, zda je otec uveden v rodném listu, píšete jen, že otcovství nepodepsal. Pokud otec není uveden v rodném listu, nemá žádný zákonný nárok cokoli požadovat a pokud by chtěl uznat své otcovství, musí k soudu podat žalobu na určení otcovství.

Pokud je otec zapsán v rodném listu dítěte, má stejná práva a povinnosti jako Vy – rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům.

Předpokládám, že doposud nemáte žádnou soudní úpravu a rozsudek, kde by byl určen styk – pokud tedy otec bude požadovat styk s dítětem a nedomluví se s Vámi, musí podat návrh k soudu. Soud pak bude posuzovat jeho návrh a bude zkoumat všechny skutečnosti.

Jedna věc je, že otec má nárok na styk s dítětem a dítě má nárok na styk s otcem, druhá věc, jakým způsobem bude styk probíhat a v jakém časovém intervalu.

Ve vašem případě, kdy dcera neviděla otce 4 roky a prakticky ho nezná, si nedokáži úplně představit, že by soud ihned rozhodl o střídavé péči.

Pro bližší informace Vám doporučuji zkontaktovat pracovníky OSPOD (kontakty na pracovníky a rozdělení obvodů dle trvalého bydliště dítěte naleznete zde: http://rodina.c-budejovice.cz/kontakty-spod-cb)

Dobrý den,

v případě, že blízký přítel i nadále bydlí v druhé bytové jednotce, ale odmítá vám hradit domluvené náklady, můžete na dotyčného podat žalobu pro bezdůvodné obohacení. V případě, že blízký přítel v bytové jednotce nebydlí, musela byste u soudu prokázat uzavření ústní smlouvy, pokud byste nebyla schopná toto prokázat, neměla byste šanci na úspěch a vymáhání slíbené částky.

V případě dalších dotazů se můžete obrátit přímo na:

THEIA – krizové centrum o.p.s. 

Kde syn je víc než dcera

Mánesova 11/3 b České Budějovice 370 01 tel : 728 008 771

mail : [email protected]

www.theia.cz

 Naše organizace se umístila ve své kategorii na 1. místě a získala Cenu hejtmanky Jihočeského kraje ZA SPOLEČENSKOU ODPOVĚDNOST 2018

Kde syn je víc než dcera

Maminka se stará o děti a domácnost, vaří, pere a uklízí. Tatínek chodí do práce, živí rodinu a doma si hlavně hraje s dětmi. Tak vypadá obrázek v jedné z knížek, jež vydávají indické nevládní organizace pro děti žijící ve slumech. Knihy je mají naučit správným rodinným návykům.

Kde syn je víc než dcera
Autor: Ladislav Kudláček

Předkládaný pohled na rozdělení mužských a ženských rolí je pro Evropany už zastaralý, ale pro Indy představuje tradiční a velmi ceněný model fungujícího rodinného soužití. Pro většinu Indů je takový obrázek životním ideálem. A ten má své přednosti i trhliny, stejně jako ten Západní.

Nejvýraznějším rysem indického životního stylu je všudypřítomná sociální provázanost a závislost jedince na nějaké skupině. Lidé jsou součástí nějakého společenského uskupení, ať už je to rodina, celý rod, kasta nebo jedna z mnoha indických náboženských komunit. Každého Inda straší představa, že ve vypjaté životní situaci zůstane sám.

Indie trvá na tom, že stavět manželství na lásce je naivní a nepraktické…

Příbuzným pomohu vždy

Člověk, který důsledně udržuje rodinné vazby, se může na své příbuzné vždycky spolehnout. „Svým příbuzným pomohu vždy, když to potřebují. Vydělávám si velmi dobře, a tak svým sestřenicím, tetám a strýčkům často půjčuji peníze, když potřebují. Vím, že oni by pro mne udělali to samé,“ vypráví o své rodině s hrdostí Vibhuti, která pracuje pro indickou pobočku UNICEF.

Není proto divu, že silného vztahu Indů k rodině využívají i místní nevládní organizace k podpoře lidí, kteří se ocitají na okraji společnosti.

Neziskovky se snaží podporovat tradiční vazby, protože jenom fungující rodina může dětem i dalším ze slumů pomoci překonat problém sociálního vyloučení a chudoby. Nejchudší lidé totiž často pocházejí z poměrů, kde byl rodinný život nějak narušen.

„Když rodina nefunguje, začnou často selhávat i další věci. Objevuje se například domácí násilí nebo alkoholismus. Děti pak v důsledku různých rodinných problémů nechodí do školy a stávají se oběťmi různých pouličních gangů.

Snadno se tak dostanou do podobné sociální pasti, v jaké jsou jejich rodiče.

Snažíme se tomu předcházet tím, že zdůrazňujeme tradiční rodinné hodnoty, které společnost uznává a cení si jich,“ popisuje přístup k práci s dětmi ze slumů paní Patel z jedné indické nevládní organizace.

Většinou souhlasíme s tím, že přispívat potřebným je správné. A obvykle jedním dechem dodáváme, že nevíme jak a komu, aby peníze opravdu splnily svůj účel a nebyly zneužity. 

Věno vás zruinuje

Rodina je bezesporu silný element, který pomáhá chránit své členy před bídou, nemocí či dalšími nástrahami světa. Bohužel – rodinná přízeň není všem jejím členům poskytována stejně. Tradičně níže stojí v rodinné hierarchii žena.

Postavení muže a ženy není rovnocenné už od jejich narození. Známým jevem z rozvojových zemí je preferování syna. Tento fenomén stále přežívá na indickém venkově i ve městech. Synové jsou protěžováni proto, že za nevěstu musí rodina ženichovi vyplatit věno.

I když je už dávání věna v Indii zakázáno, protože jeho tradiční výše často ruinuje celé rodiny, paradoxně jeho význam v dnešní globalizované době stoupá. Vysoké věno vyžadují mladí muži, aby měli peníze na emigraci za prací.

Mohou si tak pořídit víza, letenky a zaplatit i další náklady.

Upřednostňování syna je v Indii všudypřítomné a kvůli nelegálním potratům dívčích plodů je v populaci až 56% převaha mužů. Syn je ten, kdo se postará o budoucnost a harmonii v rodině. Nejstarší syn pak má povinnost se ve stáří postarat o své rodiče. Je to povinnost, která pomáhá starým lidem zachovávat sociální status.

Narození dcery chápe mnoho Indů stále jako přítěž. Mít doma dívku rodině přináší jen náklady – rodiče musí platit věno i náklady na svatbu. To je také jeden z důvodů, proč jsou ženy v rodinách chápány jako druhořadé bytosti. Dívka je často ta poslední, která má nárok na vzdělání, najíst se například smí až jako poslední z rodiny.

Žena se jako méněcenná bytost také často stává obětí domácího násilí a dalších způsobů týrání. „To už je příznak toho, že rodina selhává ve své kontrolní funkci. Podle indických tradic by se měla na každého vztahovat pravidla, hierarchie a loajalita jednoho k druhému,“ dodává paní Patel.

Indická rodina stále tvoří důležitý sociálně-kulturní pilíř indické společnosti. Rodina zajišťuje své členy proti nepřízni osudu, ve stáří i v nemoci. Nejsou si v ní všichni rovni, ale i tak je rodina tím, čeho si Indové cení nejvíce.

Zaujal vás tento článek? Kupte letos svým blízkým originální vánoční dárek z charitativního e-shopu Skutečnýdárek.cz společnosti Člověk v tísni a podpořte tak zároveň lidi ze zemí třetího světa. Darujte živé kozy do Angoly, bezpečný porod do Kambodži nebo školní pomůcky do Etiopie… www.skutecnyda­rek.cz

Článek původně vyšel na www.rozvojovka­.cz.

Chat: Monika Němcová — Sama doma — Česká televize

Hana: „Dobrý den, jak usnadnit 8letému synovi příchod mimina (po narození)? Syn se těší a kreslí miminku obrázky.“

Monika Němcová: „V osmi letech váš syn velice dobře vnímá svou zodpovědnost a určitě může prožívat i pocit ohrožení. Doporučuji aby u vás rodičů měl stále pocit bezpečí, který vyniká uznáním jeho role staršího a respektem k jeho přáním a vyslyšení jeho potřeb. Další sourozenec po osmi letech většinou už bude veden jako prvorozené dítě. Držím vám palec.“

SK: „Není to individuální – jaký vliv má na dítě pořadí narození?“

Monika Němcová: „Samozřejmě ano. Každá rodina se skládá z vlastního rodového systému a tudíž vztahy v rodě naší maminky a tatinka ovlivní i způsob jakým „povedeme“ naše děti.“

DAYD: „Co jedináčci?“

Monika Němcová: „Dobrý den. U vedení jedináčka je důležité zda je to plánované nebo vynucené, prostě další dítě nevyšlo. Jedináček vedený od začátku rodiči, kteří chtěli jedno dítě bude veden systematicky a může na něho být kladeno veliké očekávání od rodičů.

Dlouho bude mít pocit nedostatečnosti, protože nesplnil ještě to nebo to. Zatímco jedináček neplánovaný může od rodičů dostat víc, protože mu rodiče věnují daleko více pozornosti, kterou by jinak dělili mezi další děti.

Může v dospělosti mít problémy, které budou pramenit z jeho pocitu, že potřebuje víc než od partnera dostává.“

WAR: „Co když se pořadí narození částečně změní smutnou událostí, že dítě, děti zemřou?“

Monika Němcová: „Dobrý den. Velice těžká chvíle pro rodiče i pro sourozence. Dítě které následuje po zemřelém bude mít vnitřní pocit, že ho má nahradit. Jeho role ale je v systému jiná. S tím se může poněkud potýkat.“

Barbora: „Krásný den, máme dceru 3,5 y a syna 1 y . je důležité, abychom byli spravedlivý k oběma nebo aby ta starší dcera měla privilegia? Děkuji“

Budete mít zájem:  Radkin Honzák: Lékaři, smějte se na pacienty

Monika Němcová: „Dobrý den. Určitě vaše dcera potřebuje uznání a pocítit vaši důvěru. Spravedlivé dělení není žádoucí. Pravděpodobně by jste sami byli nespravedliví. Sama příroda vám ukazuje o kolik dopředu je vaše dcera a ona potřebu váš respekt. Děkuji“

Markéta: „Dobrý den, zajímalo by mě, jak by mělo vypadat ideální rozložení pořadí narození u partnerů? Ovlivňuje jejich vztah a fungování? Děkuji za odpověď“

Monika Němcová: „Dalo by se říct, že pokud váš muž vyrostl v rodině, kde měl mladší sestru a vy jste vyrostla se starším bratrem, tak to by mohlo teoreticky 🙂 fungovat nejlépe.“

Zuzana: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat, mám šestiletého syna a každým dnem čekáme dvojčata – holčičky. Syn je v euforii moc se na sestřičky těší, dost ho zapojujeme do příprav. Jak přistupovat k dětem s takovým věkovým rozdílem? Jako k jedináčkům?Předem děkuji. Zuzana“

Monika Němcová: „Dobrý den. mám radost s vámi. Dvojčata vám ale dají hodně „práce“ a tak váš syn potřebuje mít jasno na koho se má se svými požadavky obracet.

V šesti letech děti jdou do školy a cítí velikou potřebu sdílet vše se stejně starými dětmi. Vaše holčičky nebudou jedináčci. Budete mít jiný úkol.

Ta která se narodí jako první, tu budete pravděpodobně vést jako starší a tu druhou jako „mladší“ nej mladší z vaší trojice. Děkuji a přeji hodně sil“

Martina O.: „Dobrý den, chtela bych Vás poprosit o radu.

Mám 10letou dceru je to taková velitelka potom máme 7letého syna je to takovej ufňukanek a nevím jak ho to odnaučit,potom máme 2leteho syna jak jste právě v pořadu řekla je to takovej rebel mluvit nechce,vzteká se na veřejnosti toto jsem dřív u předešlých dětech nezažila a dost s tím bojují potom máme nejmladší dítko to má 6mes zatím je pohodář tak uvidíme. Mohla by jste mě prosim poradit jak to trochu ukočírovat jinak musím říct,že dcera je velká pomocnice a po me takovej velitel a kluci jsou taky skvělí …jsou prostě moji nej.“

Monika Němcová: „Dobrý den. Začnu od nejmladšího – ten má ještě čas, začne se zapojovat i ukazovat, kdo je až si začne hrát. Váš rebel potřebuje hodně pozornosti a váš klid a nedhled ve všech situacích, kdy dělá to, co se vám „nelíbí“.

Je to těžké, ale doporučuji nekritizovat a dát mu pozornost. Sedmiletý syn a jeho fňukání – jaký vztah máte k tomuto jeho projevu? pokud ho budete přijímat i když fňuká, věřím, že se uklidní – může to trvat tak dlouho, než se opravdu zbavíte svého vztahu k lítostivosti.

Mít oporu ve vaší dceři je přesně to, co potřebujete a tím myslím obě. Děkuji“

Simona: „Chtěla bych se zeptat jak moc může ovlivnit narození druhého dítěte po 5,5 letech, mám 7 letého syna a chodí do první třídy a máme problém s chováním zlobí a chová se stále dětinsky jako jeho mladší segra. Napodobuje jí a a i ve škole si stěžují na chování, myslím si že to bude asi žárlivost, moc děkuju za odpověď.“

Monika Němcová: „Dobrý den. Určitě to cítíte správně – téma je žárlivost. Tento pocit je v životě velice normální a je důležité si uvědomit, že pokud mu dáte prostor a pochopení. Smíříte se s tím, že může být žárlivý – naučí se nalézt způsob, jak se s ní vypořádat, a to do celého života. Držím palec.“

Pavla: „Dobrý den. Mám dvouletá dvojčata. Holčičky. Tak by mě zajímalo, jak je to u dvojčat? Jestli je to stejné nebo jsou tam nějaké rozdílnosti. Děkuji za odpověď.“

Monika Němcová: „Dobrý den. U dvojčat je ten rozdíl stejný. Už v bříšku věděly o tom, která je ta silnější – šéfka a ta druhá se jí může snažit z tohoto místa jaksi dostat. Je na vás, aby jste to rozlišila a začali se k ní chovat jako k prvorozené. Děkuji“

Monika: „Dobry den, cekame na prichod prvniho ditete na svet a chteli bysme jeste druhe dite. Jak pristupovat k tomu prvnimu i druhemu? Ja jsem narozena jako prvni a citim to tak, ze tomu prvnimu diteti bych chtela dat vice volnosti nez jsem napriklad mela ja. Nechtela bych se na nej zas tolik upinat jako na prvniho a klast na nej vyssi naroky nez na toho druheho. Jak toho dosahnout?“

Monika Němcová: „Dobrý den. Můžu vás ujistit, že naši představu o volnosti si prvorození mohou vykládat všelijak. Doporučuji pozorovat a pozorovat a teprve potom uvidíte, pocítíte, co váš prvorozený potřebuje. To co se nám dělo v dětství můžeme sice změnit, ale aby v tom nebyl pouze opačný přístup než měli rodiče a tudíž se dítě a jeho potřeby vytratit. Děkuji“

Marcela: „Dobrý den proč jsou třetí děti považovány za ty rozmazlené, nemůže to být dáno společností, že společnost to tak řekla a podle čeho se to určuje?“

Monika Němcová: „Dobrý den. Oni jsou rebelové a jaksi se snaží vybočit z řady. Společnost může toto vybočování poněkud dráždit a „obtěžovat“. Rozdíly vlastností a pořadí dětí a popisuje ve svých knihách např. Jiřina Prekopová, Alice Milerová. Děkuji“

Pavlína: „Dobrý den, mam mladšího bratra 18 let, často se bohužel nad ním povyšuji jelikož jsem starší je možné aby v budoucnu měl z toho jakési psychické potíže?“

Monika Němcová: „Dobrý den. Nevím o kolik jste starší, ale do své pozice starší sestry jste se narodila a vždy je v pořádku, aby jste ji přijímala. Díky vaší síle váš mladší bratr bude moct nalézt i svou vlastní sílu. Držím palce a děkuji“

Zuzana: „Dobrý den, ráda bych se zeptala jaký věkový rozestup doporučujete (mezi prvním a druhým dítětem). Děkuji“

Monika Němcová: „Dobrý den. Jednoduché – tři roky. Je to historicky podložené. Děkuji“

Galina: „Ahoj, Mo, nas Alex ma 3 a pol tyzdna a July ma 2 a pol roku. Akym sposobom je mozne zachovavat hierarchiu a davat starsiemu surodencovi najavo lasku a uznanie jeho prvenstva? A kolko casu od narodenia moze trvat, kym sa ich vztah ako-tak utrasie pri zachovavani ich hierarchie? (sestra mi vravela, ze cca pol roka) Dakujem :)“

Monika Němcová: „Ahoj Gal. Alex se může snažit už teď dát najevo svou sílu a touhu Juli vyšoupnout z pozice. Je ale maličký a tak doporučuji jet i nadále – Juli je ta starší a podle její síly bude i naš Alex silný. Jeho individualita se začala projevovat už ve tvém bříšku. Až si začnou spolu s Juli hrát, tak tam se to začne prakticky srovnávat. Objímám“

Věra Šibravová: „Dobrý den, chci se zeptat, jak to je s prvorozeným mým synem, ale druhorozeným, mého chlapa.? Syna z předchozího partnerství máme pravidelně od malička, takže ho beru jako vlastního.

Pak se nám tedy narodil náš společný syn a nyní máme i společného druhého syna. Ten první (druhý) teď trochu rebeluje.

Jakou tedy bude mít roli, nejstaršího a nebo toho prostředního?Děkuji moc a přeji pěkný den V.“

Monika Němcová: „Dobrý den. Je to tak že v rodině je nevlastní pro vás syn, potom váš společný a další dítě opět syn.

Doporučuji, aby syn vašeho muže především byl pro vás sice skoro-vlastní, ale vaši vlastní synové nutně potřebují mít jasno.

Vaši synové a hlavně teď ten rebelující vám nastavuje zrcadlo, kde on nemusí rozumět tomu, proč by jste měla mít ráda toho, který do vašeho rodinného systému přišel „jen“ díky otci. Držím palce“

PhDr. Eva Labusová

Anketa: Záleží otcům na pohlaví potomků?

Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna… Nakolik je pro současné muže důležité přivést na svět mužského potomka?

Ač můžeme naší době vytýkat celou řadu nedokonalostí, v jednom jsme si polepšili: Nejsme už vystavováni někdejšímu tlaku rigidně prožívaného významu mužského prvorozenectví a nestavíme své rodičovské štěstí na tom, zda se nám podaří přivést na svět syna.

Není to tak dávno, kdy na pohlaví dítěte hodně záleželo. Přivádět na svět pouze holčičky mohlo na ženu strhnout nespokojenost manžela, a narodit se jako dívka už vůbec nebyl med.

Ženy o ničem podstatném nerozhodovaly, nemohly studovat ani dědit grunty či živnosti, zkrátka nemít syna znamenalo velký společenský hendikep.

Dnes ĂşdajnÄ› vÄ›tšinÄ› rodiÄŤĹŻ na pohlavĂ­ potomka nezáleží. „HlavnÄ› aĹĄ je to zdravĂ©“, říkáme. PĹ™esto však mnozĂ­ nÄ›jakĂ© vnitĹ™nĂ­ preference majĂ­ a ve chvĂ­li, kdy se dozvÄ›dĂ­ pravdu, prožívajĂ­ radost nebo zklamánĂ­.

V čem je to pro muže se synem či dcerou jiné?

„ÄŚasto si všímám toho, Ĺľe syn je pro otce vĂ­ce součástĂ­ jeho samĂ©ho, ztÄ›lesĹ�uje pro nÄ›j nadÄ›ji pro naplĹ�ovánĂ­ vlastnĂ­ch ideálĹŻ nebo nesplnÄ›nĂ˝ch ambicĂ­,“ říká dÄ›tská psycholoĹľka Dana TvrÄŹochová.

VysvÄ›tluje tĂ­m, proÄŤ jsou synovĂ© ÄŤastÄ›ji vystaveni mnohem vÄ›tším otcovskĂ˝m tlakĹŻm, proÄŤ bĂ˝vajĂ­ pĹ™etěžováni i zavrhováni a proÄŤ se z tÄ›chto dĹŻvodĹŻ proti otcĹŻm takĂ© ÄŤastÄ›ji neĹľ dcery bouří a bojujĂ­ s nimi. „Dcera, pokud nenĂ­ jedináček, takovĂ© zatĂ­ĹľenĂ­ obvykle nenese, a proto bĂ˝vá jejĂ­ vztah s otcem volnÄ›jší.

K dcerám jsou dnešní otcové obecně tolerantnější, tento vztah ale zase mohou ovliv�ovat postoje muže k manželce, matce či jiným ženám. Pohlaví našich dětí určitě ovliv�uje atmosféru našeho rodičovství a v obou případech na nás číhají rizika.

Je dobrĂ© nahlĂ­Ĺľet na nÄ› jako na koĹ™enĂ­ vztahĹŻ a jako na vĂ˝zvu, ke kterĂ© bychom mÄ›li zaujmout jasnĂ˝ a vÄ›domĂ˝ postoj,“ tvrdĂ­ Dana TvrÄŹochová. Nakolik jejĂ­ slova potvrdila anketa mezi muĹľi-otci? O tom svÄ›dÄŤĂ­ následujĂ­cĂ­ řádky.

Liší se nějak vaše otcovství podle pohlaví vašich dětí? Chováte se v něčem k synovi/dceři jinak?,zeptala jsem se několika mužů. Zde jsou jejich odpovědi:

Štěpán Suchochleb, manažer:

Mám dvě dcery ve věku 4 a 9 let. O tom, jaké by to bylo mít syna nijak zvlášť nepřemýšlím. Syn chybí, když na chalupě řežu dříví a čistím okapy. Taky v zimě na rybníce, když s holkama hrajeme hokej. Taky doufám, že aspo� jedna bude feministkou a nechá si rodné jméno, aby to naše pěkné příjmení na světě zůstalo.

Jestli bych se k synovi choval jinak? NeumĂ­m si to pĹ™edstavit, ale doufám, Ĺľe ne, pořád bych se snaĹľil dávat mu ze sebe to nejlepší jako se snažím dcerám. Nerovnováhu pohlavĂ­ v naší rodinÄ› pochopitelnÄ› cĂ­tĂ­m, ale docela mÄ› bavĂ­ – nikdo okolo mÄ› nestřílĂ­ a neboxuje, nikdo nikoho neškrtĂ­, naopak se oblĂ©kajĂ­ panenky, znĂ­ hudba a je celkem poklid.

Budete mít zájem:  Opalovací krémy: Zrada v tubičce

Svou mužskou identitu nehájím, není proč a vůči komu.

Peter Kodyš atomový fyzik:

Vyrůstal jsem s bratrem, a tudíž jsem měl v dětství s dívčím světem minimální zkušenosti. Mám pět dětí, synům je 19 a 2, dcerám 24, 6 a 4 roky. K synům se chovám jinak, líp se umím vcítit do jejich pocitů, protože na ně vztahuji vzpomínky na své dětství i dospívání.

U dcer je má sebejistota mírně zpochyb�ovaná manželkou, která je víc brání před mými někdy bouřlivějšími projevy pocitů, hlavně hněvu. Už jsem se smířil s věčným konstatováním, že holky jsou citlivější a musí se na ně opatrněji.

Myslím, že na syny jsem náročnější a v jistém slova smyslu bezohlednější, víc od nich vyžaduju, chci, ať si věci řeší sami, a důvěřuju jim, že to zvládnou. U holek si tak jistý nejsem a víc se za ně trápím.

Zárove� si myslím, že mám všechny své děti stejně rád, nedokázal bych říct koho víc…

František Jakubec, pracovník nakladatelství:

Myslím, že v zásadě jsem rozdíl mezi pohlavími mých dětí nikdy necítil ani nepěstoval. Máme již dva dospěláky a jednoho žáka prvního stupně. S nejmenším si rád pohraji, středoškoláky vedeme k zodpovědnosti a samostatnosti, dospělákům necháváme dosti volnosti. Vztahy budujeme na důvěře.

Jeden rozdĂ­lnĂ˝ přístup pĹ™eci jen mám: Synovi pĹ™enechávám auto s klidnĂ˝m svÄ›domĂ­m na celĂ© vĂ­kendy, ale sedÄ›t v autÄ› vedle dcery – ÄŤerstvĂ© Ĺ™idiÄŤky, to je o infarkt.

Miroslav Zámečník, informatik:

Já pĹŻvodnÄ› chtÄ›l spíš dceru, Šárku. TeÄŹ mi to pĹ™ipadá jako přánĂ­ dávnĂ©, danĂ© z nepochopenĂ­ vÄ›cĂ­. Dnes uĹľ vĂ­m, jak hlubokĂ© zákonitosti vedou k tomu, Ĺľe máme dÄ›ti, jakĂ© máme, a cĂ­tĂ­m podivnost nÄ›kdejších zamýšlenĂ­ se nad všemi „kdyby“. ObecnÄ› uĹľ nemám ono kdyby ani „rád“, je to jen fikce.

Máme dva syny, dnes uĹľ dospÄ›lĂ©, a je to tak dobĹ™e. PĹ™esto, budu-li hrát hru na „kdyby“, tuším, Ĺľe s dcerami by to jistÄ› bylo jinĂ©. Ale to je tak všechno, co k tomu mohu říct. Nerovnováha pohlavĂ­ by nemÄ›la nastat, pokud se vzájemnÄ› chápeme jako rovnocennĂ© bytosti. Slovo bytost používám tam, kde chci říci, Ĺľe pohlavĂ­ je fuk.

Nezáleží na pohlaví, jde o lidství.

Josef BubenĂ­k, dĹŻchodce:

Mám tři dnes už dospělé syny a nikdy jsem se nezabýval otázkou, jaké by to bylo mít dceru. Výchova synů mne plně uspokojovala, asi i proto, že vychovávat chlapce je pro muže jednodušší. Otcovství vůči dceři by určitě bylo jiné a zcela jistě by u mne rozvinulo jiné složky osobnosti.

Naši synovĂ© milovali maminku kaĹľdĂ˝ svĂ˝m zpĹŻsobem. Honza se s nĂ­ i ještÄ› jako puberťák beze studu drĹľel za ruku pĹ™ed kamarády. Jirka s nĂ­ mÄ›l spory „kosa na kámen“, ale takĂ© ji miloval.

Martin ji nejtrpělivěji ošetřoval, když měla po autohavárii zlomenou pánev, nemohla se na lůžku hnout a podrážděně vyžadovala např.

opakované úpravy polštáře, a jindy byl zase dost nečitelný.

Kdyby v naší rodině byla i dcera, byl by to určitě zajímavější a pestřejší život a pro moji ženu by všechno mohlo být snazší. Myslím, že mé ženě dcera chybí, protože snacha, to je úplně něco jiného.

Mám zřetelný pocit, skoro jistotu, že moje žena musela v naší rodině svoji ženskou identitu často hájit.

Bylo to po výtce především mé sobectví a zahleděnost do sebe, do mé práce, do mých zájmů, což mi musela má žena často připomínat.

Vždy jsem si to nakonec, i když nerad, přiznal, promudroval, a snažil se své chování korigovat. To bylo, myslím, základem našeho rodinného štěstí.

Jan SedmidubskĂ˝, rozhlasovĂ˝ dramaturg:

PopravdÄ› Ĺ™eÄŤeno – o tom, jakĂ© to bude vychovávat syna ÄŤi dceru, jsem pĹ™emýšlel uĹľ pĹ™ed porodem. V případÄ› obou našich dÄ›tĂ­ jsme se nechali ohlednÄ› pohlavĂ­ pĹ™ekvapit, takĹľe jsme do poslednĂ­ chvĂ­le nevÄ›dÄ›li. UvaĹľovánĂ­ o vĂ˝chovÄ› synĹŻ pak skonÄŤilo velmi rychle – máme dvÄ› dcery, jednu ve školce a druhou zrovna v 1. třídÄ›.

Výchova k jistým ctnostem je podle mě univerzální, tam se rozdílný přístup neprojevuje a projevovat nemá. A jestli mám čeho litovat, taky nevím, spíš ne, protože v každém dítěti i dospělém se přece projevuje mužsko-ženská polarita.

Starší dcera má v sobě někdy dost klukovského a nebojím se, že bych si s ní, až bude starší, o mužském vidění světa nepopovídal.

Jiná vÄ›c je, Ĺľe je doma ÄŤlovÄ›k pořád se tĹ™emi ĹľenskĂ˝mi. Snažím se to vidÄ›t tak, Ĺľe je o mÄ› tĂ­m pádem dobĹ™e peÄŤováno, na druhĂ© stranÄ› je tĹ™eba mĂ­t na pamÄ›ti, Ĺľe proti tĂ© „pĹ™esile“ je obÄŤas nutnĂ© se vymezit.

Jak, to uĹľ si s dovolenĂ­m nechám pro sebe… Snad jenom naznaÄŤĂ­m, Ĺľe pozici „hlavy rodiny“ je nutnĂ© zaujĂ­mat málokdy, obraznÄ› Ĺ™eÄŤeno používat tuto zbraĹ� jako šafránu. KdyĹľ na to ale dojde, o to dĹŻraznÄ›ji a pevnÄ›ji.

Vyšlo v časopise Miminko 12/2008

Zpět na ankety

Sebevědomí

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po
něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si
ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na
otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem
dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju 🙂

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě
jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne
s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál
nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel
pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi
moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem
Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší
matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém,
který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl.
K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna
dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla
proč.

Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo
něco špatně.

A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi
ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem,
že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

A má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj,
ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato
vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a
já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy
nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná
vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý
den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě,
přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a
já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono.
Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se
rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí
rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát
delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se
v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné.
Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká
máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi
„provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím
si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za
mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila 🙂 a pustila si
další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu,
že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala
jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí.
A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou
otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne
na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala
jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila.

Toník se vztekal, řval a ve
mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho,
co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem
je problém.

A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné
„mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý
den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám
vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat 🙂
Neuvěřitelné 🙂

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se
náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si
užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne
s dvouletým synem 🙂

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já
než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je
mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou
mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám
se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt
prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a
že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to,
vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde,
tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit,
vystoupit z ní.

Budete mít zájem:  Vykaď rakovinu! ČT odhaluje praktiky terapeutického zařízení známé lékařky

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou
nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce
opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem
dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma,
neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení,
o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 %
času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a
je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže.
Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám
jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším,
že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a
vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám
přibude nový člen 🙂 Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka
připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který
sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma
sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem
spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky
a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé
těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem
převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený.
Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka
nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem
si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje
odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky
spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát
sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat
otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co
spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez
pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a
zeptat se, co potřebuje 🙂

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou
se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je
stejně všechny nevypsala 🙂 Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích
nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské
nohy 🙂

Diskuze Syn nebo dcera?

Ahoj holky,
chtěla sem se zeptat na jednu věc, která mě celkem zajímá. Myslíte si,
že mají chapy radši dcery nebo syny? Samozřejmě vím, že každý rodič
miluje to svoje dítě a je to individuální.

Ale když sem se tak koukala na
vztahy rodičů a dětí ve svém okolí, tak sem vypozorovala, že chlapy mají
radši dcery. Nebo aspoň to dávají víc najevo a ke klukům mají spíš
takový kamarádský vztah A zase naopak kluci víc tíhnou k matkám.
Myslíte si, že to tak opravdu je?
Pokud by ste chtěli psát o tom, že na pohlaví nezáleží a každý rodič
miluje to svoje dítě nebo děti, tak s tím souhlasím a psát to nemusíte,
ale zajímá mě váš názor nebo osobní zkušenost. Díky 

Velikost písma:

Ja bych rekla, ze to tak je-teda u nas v rodine jsme same holky a jasne
tihneme jen k otci.A u pritele v rodine jsou 3 synove a maji bliz k matce
.
Jinak my cekame holcicku a uz tedka je to „tatinkova holcicka“ 

U nás to tak je. Syn je mamánek, miluje mě bezmezně, kouká na mě jako
na svatou a taťku bere jako kámoše s kterým paří na PC nebo si hrají na
písku. Dcera mi sice pořád nosí dárky, ale cítím z ní větší
samostatnost, že mě moc nepotřebuje a poradí si sama Taťku máme sice novýho z obchodu ale už jsme spolu myslím si dlouho na to aby
jsme ho brali za vlastního a jeho vztah k dceři je troufám si tvrdit
bližší než k synovi. Aspoň já to tak cítím 

u nás to tak není.Ani já neměla nikdy otce radši než maminku

myslím si, že matky více tíhnou k synům, pár žen, které mají dceru
i syna mi to potvrdilo

Ano, i psychologie to zna ako odveky fenomen, ze otec ma na archetypalni
urvoni mimoradne blizko k dceri, dokonce casem, i kdyz je to tabu tak
v dnesni spolecnosti rikat, jeste bliz nez k vlastni zene! Samozrejme jde
o to spravne tuto blizkost zpracovat, coz se nastesti vetsine dari, a sice ze
se tato rovnina nezvrhne v neco nevhodneho, prilisnou blizskot telesnou nebo
naopak jako druhy protipol nasili. Anebo, kdyz to tata neumi zpracovat a citi to
v sobe, nekdy se stane ze se jeste vic uzavre, ve snaze kontrolovat neco ceho
hloubky se boji a proteze se o tom takhle nemluvi mysli si ze je to neco
nenormalniho. Kdyz to vyjde, je z toho hluboky vztah, je to o uprimnych
citech. At si to prizna nebo ne, ma to tak absolutni vetsina zdravych
chlapu-otcu.
Dite to proziva zase jinak, a nemusi si toho byt natolik vedomo, jako
ten otec.

my jsme 2 dcery – já si víc rozumím s mámou, všechno ji vyklopím,
chodíme po nákupech, na kávičky, prostě nadstandartně výborný vztah, ale
ségra se určitě mnohem víc vidí v našem otci a s mámou má spíš
vlažnější vztahy
je to individuální, ale obecně bych řekla, že opravdu opačné pohlaví
rodič-dítě se více přitahuje

Tak přítele brácha a bratranec oba svorně tvrdí, že jejich holčičky
(mají celkem tři dcery) jsou to nejlepší, co je potkalo a že by kluka ani
nechtěli..
Můj přítel našeho syna miluje už od prvního UTZ a za holku by ho
nevyměnil za žádnou cenu
Z toho usuzuji, že nejdůležitější je, zda je to „jeho“ mimi, které
bylo chtěné a milované už od samého začátku  

  • Tak já mám ráda oba rodiče Vlastně si uvědomuju, že když mám problém,
    vysypu ho tomu prvnímu z nich, kdo zvedne telefon jako první a nečekám na
    toho, koho mám raději Prostě ať přemýšlím jak přemýšlím: já
    se neumím přiklonit jen k jednomu z nich…
    Naše děti jsou odmalička obě zatížené na mně, ale tam je to dané tím,
    jak se ex choval i k nim… Ač se dnes již chová vůči nim jinak, přesto
    už to tam pořád nějak drhne
    Nevlastní dcera brala také vždy spíš mně, než jeho
    Já si myslím, že to není tím, jestli jde o kluka nebo holku, otce či
    matku, ale o to, kdo se jak chová k těm druhým… Je to prostě
    o oboustranné povaze…
  • A co se týká toho, jestli matka má raději syna a otec dceru? No, já
    mám děti ráda všechny (i tu nevlastní), ale každý z nich je jiná
    osobnost, takže ač je mám moc ráda všechny, ke každému se chovám trošku
    jinak – úměrně jejich povahám
    Rozhodně ale když zpětně promítnu exův přístup: hodně dlouho preferoval
    syna, holky byly tak trochu na vedlejší koleji
    Syn se už osamostanil, je dospělý a najednou se ex upnul k nejmladší
    dceři, která se toho ale pomalu naučila zneužívat
    Já to beru tak, že když dorazí nejstarší (nevlastní) dcera, vyfasuje
    bábovku a řízky s sebou stejně tak, jako syn… A ta nejmladší si svůj „příděl“
    sbaští ještě než ti dva odjedou 
  • Je to těžká otázka…

@Strapatka píše:
Ano, i psychologie to zna ako odveky fenomen, ze otec ma na archetypalni urvoni
mimoradne blizko k dceri, dokonce casem, i kdyz je to tabu tak v dnesni
spolecnosti rikat, jeste bliz nez k vlastni zene! Samozrejme jde o to spravne
tuto blizkost zpracovat, coz se nastesti vetsine dari, a sice ze se tato rovnina
nezvrhne v neco nevhodneho, prilisnou blizskot telesnou nebo naopak jako druhy
protipol nasili. Anebo, kdyz to tata neumi zpracovat a citi to v sobe, nekdy se
stane ze se jeste vic uzavre, ve snaze kontrolovat neco ceho hloubky se boji a
proteze se o tom takhle nemluvi mysli si ze je to neco nenormalniho. Kdyz to
vyjde, je z toho hluboky vztah, je to o uprimnych citech. At si to prizna nebo
ne, ma to tak absolutni vetsina zdravych chlapu-otcu.

Dite to proziva zase jinak, a nemusi si toho byt natolik vedomo, jako ten
otec.

To asi dává logiku Dítě je tvoje – má po fyzické i povahové
stránce něco z tebe, takže ti asi musí být nejblíž i jako „muž“
nebo „žena“ – ale nemyslím to v sexuálním smyslu, spíš jako určitá
chlouba – že tahle sexy chytrá úžasná holka je moje dcera.. A naopak  

já jsem někde četla, že se dokonce z matky a dcery můžou stát
„rivalky“ soupeřící o pozornost manžela-otce……..nebo pokud je matka
hezčí a úspěšnější než dcera, tak že u dcery může vzniknout na
matku žárlivost  

mě to příjde i celkem logické, protože když vidím, jak se můj
partner chová k naší dceři, tak je mi úplně jasné, že primariát
v jeho životě už začíná zaujímat jiná žena, a to jí ještě není ani
rok 

Já osobně si myslím, že na tom něco je už z pohledu té „rivality“
stejného pohlaví.
Ale také myslím, že se to „dědí“ (tím myslím né po genetické, ale
„rodinné“ stránce) = že člověk, co měl lepší vztah s matkou bude
tíhnout k dceři a ten, kdo si víc rozuměl s otcem, bude mít radši syna.
A myslím, že záleží i na sourozencích (počtu, pohlaví a vztahu
k nim).

Ne nadarmo chlapi v období dospívání svých dcer ládují pistole a
ženy se zase většinou nesnesou se svými snachami  

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector