Pokud se Vám článek líbí, oceňte ho!
Líbí se mi to! Už se mi to nelíbí!
Než se mi narodila dcera, nechápala jsem, proč mi pořád dokola všichni opakují, abych spala vždy zároveň s miminkem. V kontextu „malé děti pořád spí“ mi to přišlo jako zbytečná rada.
Už první noc mi ale má dcerka dala najevo, že ona „pořád spát“ rozhodně nebude.
Nikdy nezapomenu, jak jsem s ní ve čtyři ráno chodila po chodbě na oddělení šestinedělí ve strachu, že vzbudí vedlejší miminko.A doma to nebylo jiné. Pláč, chování, nošení. Pět set kroků tam a zpět jako lev v kleci, ve 2 + kk. Žluté světlo, kojení, úplná tma. Teplo, zima. Koupání nebo nekoupání před spaním. Bílý šum, ticho, hudba.
Společné spaní, postýlka, různé způsoby odříhnutí… Přes den dcera usnula jen za jízdy v kočárku nebo v autě, později v šátku. A víte, co je nejhorší? Ono jí to zůstalo. Mé mateřství je jedno velké nespaní. No, znáte to. Ale je to jen období.
Jak si tedy pomoci, když mám malého nespavce?
První 3 měsíce s miminkem
Přinesla jste si domů rozkošný raneček, který pořád jen pláče? Tak to dost pravděpodobně pláčete s ním, nestíháte jídlo, pití, nic. Svět se smrskne na stres, krmení, odříhávání a krátké chvíle úlevy. Nespavé miminko je schopné si dát i jen 10minutového šlofíka. Něco o tom vím.
Co můžete udělat pro sebe?
Nic po sobě nechtějte. Pokud můžete, válejte se celý den v posteli, usínejte, kdykoli to na vás přijde. Využijte, že máte dobu hájení a dítě se mimo pláče nehýbe, nikam vám neodleze.
Pokud usínáte u kojení, dovolte si to. Z bezpečnostních důvodů jsem se naučila kojit vleže – to je skvělá věc. Znamená to, že si noční kojení odbudete v polospánku.
A je rozdíl spát 6× hodinu, nebo 3× 2 hodiny.
Využijte poporodní hormony. Pokud máte k dispozici výrobky z placenty, užívejte je podle doporučení, jak to jenom jde. Pijte hodně vody a jezte železo.
Únavu zhoršuje i dehydratace, stejně jako nedostatek železa. Řekněte si o pomoca rozdělte si povinnosti.
Nechte v noci vstávat a odříhávat partnera, pošlete ho ven s kočárkem, nebo se jděte sama projít a nechte ho uklidit byt, případně najděte paní na úklid.
Co můžete udělat pro miminko?
Vylaďte odříhávání a přebalování. Naučte se odříhávat miminko tak, aby se co nejméně probouzelo. K přebalováku nainstalujte žárovky s upravitelnou intenzitou a barvou světla (tlumená, žlutá), umístěte všechny noční lampy do výšky kolen. Používejte pleny, které něco vydrží.
U nás to znamenalo buď „v křesílku“ (ležím na zádech, nohy pokrčené v kolenou, miminko mám zadečkem na klíně a zády o stehna, dá se i „hrkat“) nebo „na savce“ (miminko položím na hrudník na bříško, hlavička a záda jsou v jedné linii mírně nahoru.).
Zaviňte ho. Záleží na přesvědčení – buď sáhněte po klasické péřové zavinovačce, nebo po nosítku či šátku. Miminko bylo zvyklé na těsný prostor, teplo, přítmí. Pohyb vlastního těla ho může děsit a budit.
Nebuďte ve stresu. Citlivé děti reagují i na stres plynoucí z přečtené sms nebo příliš divoké hudby ve sluchátkách. Snižte množství stresu a napětí na minimum. Návštěvy či partner nechť stres odkládají spolu s obuví hned u dveří.
Bezplenkujte.Některé děti odmítají dělat svou potřebu do plínek. Poznáte to snadno – mrně se kroutí a pláče, jdete přebalit, rozepnutá plena je suchá… a najednou není. Pokud se tohle děje, zkuste to vypozorovat a miminko hned svlékněte a podržte nad umyvadlem.
Kontroverzní téma, ale pro mámy nespavých dětí to může být záchrana. Při nočním kojení nemusíte nikam chodit, jen nakojíte vleže, miminko se samo odpojí a spíte všichni dál. Výhoda je, že miminko cítí vaši blízkost a bezpečí – a hlavně i vy cítíte, když se vrtí hladem, takže nemusíte čekat na buzení pláčem a brzy se naučíte kojit „automaticky“, bez probuzení kohokoli.
Přendávání spícího dítěte do postýlky je risk. Na druhou stranu některé děti může i nepatrný pohyb rodičů budit. Proto – i kvůli bezpečnosti – je ideální dětská postýlka přiražená k posteli mámy. Miminko a později i batole má svůj prostor, a přesto je vám blízko.
Větší miminka od 3 do 6 měsíců
Čtvrtý trimestr jste přežily s kruhy pod očima, od neustálého chování vám narostly ocelové bicepsy, domácnost se pomalu rozpadá a vytoužený spánek ještě nepřišel? Nejste samy. Miminko už se naučilo žít ve svém těle, přes den sleduje, kde co lítá, a nemůže zabrat, v noci zpracovává zážitky a mele sebou. A vy byste už taky ráda zase trochu žila…
Co můžete udělat pro sebe?
Odpusťte si. Není to vaše vina. Některé děti spí, jiné ne. Některé se budí s úsměvem, jiné s řevem. Mám doma oba druhy. Ignorujte nevyžádané rady. Prostě máte nespavce, no. To je fakt. Další stres fakt není nutný, to, že se něco kdysi nějak dělalo a vy jste spala hned po uložení do postýlky, je irelevantní.
Pohyb místo kofeinu. Místo jednoho domácího kafe se rozhýbejte – co vám potomek dovolí. Zatančete si, dejte si rychlou jógu, protažení, cokoli. Také se vyhněte alkoholu, protože i jediná sklenička může zhoršovat váš spánek.
Jeďte si svoje, ale na dohled. Pokud potřebujete uklízet nebo vařit, dělejte to, když je dítě vzhůru. Noste ho v nosítku nebo šátku, položte pod hrazdičku, do koše na kolečkách… aby na vás pořád vidělo. Možná dokonce samo usne. A odpočívejte, když odpočívá. To platí pořád.
Jak pomoct miminku?
Omezte podněty. Z oslav odcházejte v dostatečném předstihu, odpoledne se vyhýbejte hluku, ruchu, chaosu. Čím méně toho bude na zpracování v noci, tím větší šance na klidné spaní.
Dodržujte režim– takový, který vám vyhovuje. Vykoupat, zpívat, nakojit a u toho usnout? Proč by ne? Jít spát v jedenáct večer a spát do rána, nebo usnout v sedm, mezi jednou a druhou si pohrát a pak usnout znova? Ignorujte pravidla společnosti, vymyslete si svoje. Umožněte dítěti spánek kdykoli. Pláč možná neznamená potřebu zábavy, ale může to být žadoněním o šlofíka.
Odborná veřejnost je ohledně nosítek a šátků rozdělena na dva téměř nesmiřitelné tábory řešící především vliv na páteř miminka. Pokud nemáte vyhraněný názor, pak doporučuju nošení a vození v kočárku/ležení kombinovat podle vlastních potřeb. Mě osobně půjčený šátek prakticky zachránil.
Umožnil mi se konečně najíst, napít, a dokonce i pracovat. Zatímco v kočárku, pokud nejezdil v mraze, usnula dcerka vždy max. na 15 minut, v šátku byla schopna spát i tři hodiny. V postýlce přes den neusnula snad nikdy. Hluboce spící miminko se navíc dá i „odložit“.
A to je teprve balzám!
Spánkové změny u mrňat od 6 do 12 měsíců
Už jste si zvykli, že potomek usne několikrát během dne, a když usne, spí 40–45 minut v kuse. Má nějaký spánkový rytmus. No, a najednou… sbohem! V noci si začne procvičovat lezení, sedání, někteří experti se ve snu i postaví. Místo spaní pláče a ryje hlavou v peřinách. Ve tři ráno si chce hrát. Má kruhy pod očima, ale řádí do úplného vyčerpání. A vy už jste z toho dočista vyřízená.
Co můžete udělat pro sebe?
Chvilka o samotě. Nechte mrňouse například babičce a dopřejte si odpoledne ve dvou. V noci si sem tam jděte lehnout jinam, třeba na sedačku. Možná to nebude pohodlné, ale vyspíte se jako za poslední rok nikdy. 🙂
Je to jen období.Buďte k sobě laskavá, někdy nejde dělat nic jiného než přežívat v nouzovém režimu. Takže když rostou zuby, rostou zuby a nechápat to může jen totální ignorant, který nikdy neřešil kaz nebo osmičky.
Mně nejvíce pomáhalo vyrazit ven. Položit miminko do kočárku nebo vzít do nosítka a jít naprosto kamkoli. Chůze vám umožní nevyspalou situaci trošku ignorovat a miminko venku nakonec buď usne, nebo bude koukat kolem.
Na chvíli získáte čas na vypnutí hlavy.
Ve dvou se to lépe táhne. Spojte se s jinou maminkou s dítětem stejného věku, navštivte se, jděte na hřiště nebo do dětského koutku. Děti se zabaví spolu, vy budete praktikovat sdílenou pozornost a odpočinete si.
Jak pomoct mrněti?
Zuby jsou zuby. Svědí, bolí a rostou hlavně v noci. Pokud dítko ryje hlavou v polštářích, má teplotu a/nebo je plačtivé a unavené přes den, problém je pravděpodobně v puse. Zavolejte pediatrovi o radu a v případě nouze aplikujte lék proti bolesti. Dopřejte miminku dostatek příležitostí k odpočinku během dne. A nezlobte se na něj. Vzpomeňte si na ty zatracené osmičky…
Nové pohyby, nové jídlo, nový svět. Všechno je nové, všechno je tak velké! Z příkrmů může bolet bříško, o nových pohybech se zdá ve snu, objevují se první slova, může to být divoké.
Nejpozději v tuhle chvíli by mělo mít dítko svůj spací prostor, kde může do libosti rotovat, aniž budí vás nebo vy jeho.
Může to být vlastní postýlka, přiražená postýlka nebo jen vyčleněný prostor ve velké posteli.
Zima, horko. Když sebou tak vrtíte, je těžké zůstat pod peřinou. Pro mrňata je ideální pořídit spací vak nebo teplé pyžamo. Nebudete tak muset myslet na přikrývání a vyspíte se o dost líp.
Výrazně si můžete pomoci také pozorováním miminka v době, kdy obvykle chodí spát. Vychytáte správný čas, kdy se mu klíží víčka. Ani brzy, ani pozdě. Pokud do 15 minut od uložení neusne, buď není unavené, nebo je přetažené.
Za půlhodinku uspávání zkuste znovu.
Za dob našeho mládí bylo běžné nechat dítko tzv. vyřvat. Na západě se tomu říká trénink spánku/usínání a v zásadě jde o to, naučit dítě, aby se uspalo samo. No. Ono to má něco do sebe. Přetažené děti pláčou, ječí, bojují… až pak najednou odpadnou. A kdo se na to má dívat, že?
Problém je, že pokud u toho nebudete, opustíte své mláďátko ve chvíli, kdy je nejslabší. Takže plakat ano, ale musíte u toho osobně být přítomni tak, aby o vás potomek bezpečně věděl.
Odcházet pryč, zhasínat a nedejbože strašit, to není nic pěkného. A že na to nemáte nervy ani ušní bubínky? Mám to podobně. Pokud zrovna není půlnoc a já už nejsem úplně vyřízená, nechám mládě, ať jde spát až se mnou.
Dítko je v 99 % případů vzorné a tiše sedí, kouká, čte si. A mě neubude.
Batole s vlastním názorem
Chci mít nohy na stole, jenže… je tu batole. Batole které si ráno vstane v šest, u oběda usíná ale pak ječí „nenene, nebudu spinkat“.
Batole, které si chce v noci hrát a číst, které přes den oka nezamhouří a to vydrží třeba 14 dnů. Batole s temnými kruhy pod očima, které chodí a naráží do věcí a ze zoufalství lumpačí.
A my rodiče, kteří chceme aspoň chvíli klidu. A kteří máme vážné obavy o zdraví toho tvrdohlavého prcka.
Co můžete udělat pro sebe?
Úklid nechte plavat. Beztak je to jako čistit si zuby a jíst u toho makovec. Místo toho si najděte každodenní radosti. Já jezdím pro chleba, nakrmit nutrie, zkontrolovat co nového v obchodě s přízemi… každá pochůzka zabere dvě hodiny a já si cestou odpočinu.
Máte právo dělat „chyby“.Křičeli jste na své dítko? Oplatili jste mu kousnutí? Nechali jste ho dívat se čtyři hodiny v kuse na televizi? Večeřelo mrazenou pizzu nebo dokonce bonbóny? Neobviňujte se. Občasný úlet nevadí. Ty týdny bez spánku, kdy se únava projevuje agresí potomka, jsou vážně jízda.
Najděte si své „unavené činnosti“. Vymyslete si, co můžete dělat spolu, i když už jste všichni na pokraji zhroucení. Někdo zpívá, někdo tančí, někdo čte pohádky. Někdo peče. Zaměstnejte dítko, aby zapomnělo na zlobení a čas do večerky utekl rychleji.
Napusťte si vanu a do ní dejte pěnu, šumák, potravinářské barvivo. Sobě. Sobě a potomkovi. Potomkovi samotnému. Říkám tomu vana poslední záchrany. 10 minut ticha.
Co můžete udělat pro batole?
Nechte ho vybít stres. Vyběhat se, vykřičet se. Mazlete, objímejte… Láska hory přenáší a strach zahání. I když byste ho v tu chvíli nejraději ani neviděli.
Pohádky jen dopoledne. Pokud už pouštíte pohádky v televizi nebo kdekoli jinde, vyhýbejte se večernímu koukání. Jednak to děti zbytečně rozrušuje, jednak modrá obrazovka narušuje tvorbu spánkových hormonů. A to fakt nechcete.
Ticho a tma pomáhají. V době spaní zatáhněte závěsy a nerozsvěcujte. Mimo Prahu dcera usíná i o dvě hodiny dříve. Mějte pochopení. Chtěli byste teď jít spát vy sami? Ne? Projevte empatii a netlačte na potomka.
Možná také nespavost zdědil po jednom z vás. 🙂
Když už spí, nechte ho spát. Když dítě usíná, nechte ho usnout. Pokud ho vzbudíte po minutě spánku, bude řádit, jako by spalo dvě hodiny. A unavené bude, jako by nespalo vůbec. A to je horší, než sice sedět večer do jedenácti nad knížkou, ale mít u sebe odpočaté sluníčko.
Fear Of Missing Out (strach, že mi něco unikne) je výdobytek poslední doby spojený s mileniály a sociálními sítěmi. Osobně si ale myslím, že to je hlavní důvod, proč spousta dětí nespí. Prostě se bojí, že by jim něco důležitého uteklo.
Že byste si bez nich dali večeři. Že byste bez nich nakoupili, myli si zuby, cokoli. Dcera spí jen tehdy, když cítí, že se nic nebude dít. V metru. V autě. Na cestě z obchodu domů. Na dovolených dcera přes den prakticky nespí.
Protože co kdyby, žejo…
Spánek dětí je komplexní věc. Pokud si nevíte rady, pozorujte své vlastní spací návyky a co na vás zabírá, nebo to nechte přírodě.
Každý z nás spí jinak, dokonce se i liší délka biologického dnu (někdo má 22 a někdo 25 hodin). V každé době bylo běžné spát jinak.
Ve středověku se o půlnoci vstávalo a následovaly dvě hodiny modliteb, manželských povinností, čtení, nebo dokonce i návštěv sousedů.
Vaše dítě a vy sami nejlépe víte, co potřebujete, netlačte se do žádných vzorů jen proto, že to tak dělá někdo jiný. Protože přidávat si k únavě ještě stres… to za to vážně nestojí.
Ač vdaná, na děti jsem sama
Martina, maminka 5leté Elišky a 3leté Karolínky, nemá problémy s dětmi, holčičky jsou zlobivé přiměřeně svému věku, nebývají naštěstí ani příliš nemocné.
Co víc si přát… Martinu ale trápí jedna věc: připadá jí, že je na výchovu dcer sama, že sama musí rozhodovat o tom, co se bude dělat o víkendu nebo kam se pojede, sama si hraje s dětmi, sama bývá i na jejich nemoci a trápení… “Připadá mi, jako kdyby byl můj muž z úplně jiné planety.
Když mu řeknu, je schopen umýt nádobí i nakoupit, dokáže dokonce připravit i večeři, když já nestíhám, dává mi peníze z výplaty…, ale není vůbec schopen se jakýmkoli způsobem věnovat dětem. Nečte jim, nepovídá si s nimi, nemazlí se s nimi, nepamatuji si, že by dal někdy dcerám pusu nebo že by je pohladil.
Říká, že se do toho našeho holčičího světa nebude montovat. Přitom jinak je můj muž hodný, spolehlivý a klidný člověk. Co s tím?”
A tady jsou reakce dvou maminek a jednoho tatínka:
Petra, 2 děti
Martino, asi si umím docela dobře představit, v jaké jste situaci. Něco podobného doma řeším i já.
Manžel je z rodiny, kde se táta dětem nikdy nevěnoval, místo mazlení nebo hraní po nich v pokusu o projev citu hodil polštář a vždy tvrdil, že se jim bude věnovat, až budou umět mluvit a bude s nimi moci komunikovat “na úrovni”. To se samozřejmě nikdy nestalo.
Když už byly děti velké, nepodařilo se zavést změnu do již zaběhnutého způsobu života rodiny. Můj táta byl pravý opak, člověk, který se mi věnoval vždy a za všech okolností, takže přístup manžela mě docela trápí. Nepomohlo, když jsem se na něho zlobila ani když jsem si chtěla změnu vynutit po zlém.
Jediné, co zabralo, byl rozhovor. Sedli jsme si v klidu, když už nás děti nerozptylovaly, a já se mu pokusila vyprávět o svém dětství, a jak si pamatuji tatínka (který již zemřel) a jak on si pamatuje svého tatínka a co si myslí, že si naše děti odnesou do života.
Manželovi to vše došlo poměrně rychle
asi to pro něj bylo jak rána do hlavy, protože se pak začal trápit tím, jak málo se dětem věnuje a jak v jejich životě figuruje jen jako někdo, kdo je věčně naštvaný a rozdává příkazy a pokyny. Výčitky svědomí jsem mu rychle vymluvila, nemá smysl, aby se trápil, když nemá výchovu dětí v krvi.
Je jasné, že pár dní po rozhovoru bylo vše skvělé. Pak bohužel ale začalo vše zase sklouzávat do starých kolejí. To byl akorát čas na další připomenutí. Občas závidím maminkám, které mají muže, kteří si s dětmi každý den hrají a věnují se jim. Martino, nevzdávejte to a nebuďte nešťastná a nezlobte se na manžela.
Zkuste zjistit, proč se chová tak, jak se chová. Promluvte si a pokuste se mu vysvětlit, o co se ochuzuje. A samozřejmě mu zalichoťte :-), povězte mu, co hezkého nebo legračního o něm holky vyprávějí a že si s ním chtějí hrát, že jsou věci, které s nimi může dělat jenom on, a že má nezastupitelnou úlohu v jejich životě.
Je to běh na hodně dlouhou trať a nečekejte zázraky. Je to asi jako s hubnutím a jojo efektem, ale nevzdávejte to – už kvůli holkám.
Jestli je to skvělý chlap a hodný a milující táta, jak píšete, tak si s Vámi určitě bude o všem chtít promluvit a pochopí to a možná stejně jako můj manžel si teprve po rozhovoru s Vámi uvědomí, jak vše vnímáte Vy a Vaše děti. Držím palce!
Važte si těch, které máte
Jana, 21 měsíční Matěj
Ráda bych poradila, jak zapojit manžela do péče o Vaše dvě dcerky. U nás moc pomohlo – protože si manžel také nevěděl s Matýskem rady – že jsem nastoupila na částečný úvazek do práce. Na manžela najednou padla zodpovědnost za malého, což obnášelo i hraní a zabavení dítěte.
A dopadlo to skvěle: Matýsek rád zůstává jenom s tatínkem, manžel má pocit, že i on je důležitý pro svého syna, a já mám radost a jsem na ně moc pyšná, protože do té doby byl Matýsek závislý převážně na mně. Takže radím, abyste nechala děti pouze s manželem, i kdyby třeba jen na dvě hodiny, a šla si například ke kadeřnici, na kosmetiku nebo ke kamarádce.
Být prostě chvíli sama a holky nechat „napospas“ manželovi. Přeji hodně úspěchů.
David, 2 letá dcera
Nevím, jestli jako muž můžu do této rubriky vstoupit, ale před třemi lety se mi přihodilo to, že jsem přišel o ženu a 6letou dceru Michalku. Smetl je kamion, kterému selhaly brzdy. Obě jsem miloval, ale nikdy jsem to Michalce neřekl, bral jsem to jako samozřejmost.
Neměl jsem na ně čas, zabezpečoval jsem přece rodinu. Píšu, abych vzkázal manželovi paní Martiny: Važte si těch, které máte! Osud je nevyzpytatelný a nikdy nevíte, jak krutě zasáhne. Běžte a obejměte své holky a řekněte jim, že je máte rád. Ony to potřebují.
Martino, váš manžel je jistě dobrý muž, pomožte mu nakouknout do “holčičího” světa, on to určitě ocení.
Názor odborníka
PhDr. Ilona Špaňhelová, privátní dětská psycholožka
Milá Martino, vy jistě znáte svého manžela nejlépe, a dovedete tedy nejlíp odhadnout, jak pomoct jemu i sobě, aby váš vzájemný vztah i vztah k holčičkám byl především z manželovy strany užší, přátelský, vstřícný.
Jaká může být příčina toho, že muž k nim neprojevuje vztah – kdo ví. Někteří muži nemají zkušenost se svým tatínkem, že by k nim takový vztah projevoval, proto ho neprojevují ani oni.
Někteří muži jsou přece jenom trochu zklamaní, že nemají syna, a trochu se distancují od holčiček. Neumí najít krásu a originalitu v tom, že mají dcery.
Někteří muži „začínají s výchovou“ až později, když se jim zdá, že jsou jim holčičky partnery. To mohou být možné příčiny toho, jak se muž k dcerám chová. Z mého pohledu je důležité, abyste s mužem o situaci mluvila. Ve chvíli vzájemné komunikace by mělo zaznívat, jak si danou situaci prožíváte vy.
Neměly by to tedy být výčitky, obviňování, manipulování s mužem. Tato komunikace by měla proběhnout ve chvíli klidu, bez holčiček. Zkuste se také zeptat muže na to, jaký vztah měli k němu rodiče, jaký vztah má k holčičkám on.
Možná ho to jen nenapadne, aby s nimi byl, hrál si s nimi… Zkuste mu říct, že si moc přejete, aby učil holky také všem kladům, které má a zná on. Aby jim vyprávěl o tom, co umí, co jsou jeho přednosti.
Někdy je to u mužů dar, že umí dětem vysvětlit zákonitosti v přírodě nebo jak funguje tramvaj, na jakém principu jezdí vlak… Zdá se mi také důležité, abyste vy sama předávala „úkoly“ z péče o dcery na muže.
Pokud je může někdy zavést do školky nebo vyzvednout, pokud může s nimi jít někdy k lékaři, do zoo, do cirkusu, ať to udělá. Klidně mu řekněte, že si chcete odpoledne odpočinout, zajít si zacvičit a prosíte ho, aby byl s dcerami. Vyzvedněte pak to, že se o ně dobře postaral, dejte mu kladnou odezvu z vaší strany.
Zkuste také dělat s dcerami radost tátovi. Např. upečte koláč pro tátu, a když přijde z práce, ať mu jej holky donesou. Namalujte něco pro tátu, běžte do lesa a doneste něco pro tátu. Zapojujte ho nejen do prací domácích, ale i do prací rodičovských. Pak uvidíte, jestli se situace změní. Držím vám moc palce!!!
‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu | Domov
PRAHA I když si to možná mnohé ženy myslí, nikdy to neřeknou nahlas. Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu. Kde se takový pocit v ženách bere? A proč se o něm nemluví?
„Dobrý den, bohužel patřím mezi špatné matky. Mám dvě děti, pětiletého syna a tříletou dceru. A lituji toho, že jsem matka,“ píše mi 35letá žena. Pracuje v IT, žije ve vesničce o 250 obyvatelích ve středních Čechách a za prací dojíždí do Prahy. „Chci, aby se ostatní matky nebály o tom mluvit,“ říká pak do telefonu.
S rozhovorem souhlasí, má ale jednu podmínku: z článku ji nesmí být možné identifikovat, a tak jí budeme říkat Petra. „Bojím se, aby mi pak třeba nesebrali děti,“ říká s obavou v hlase – a zjevně si vůbec neuvědomuje paradoxnost svého výroku. Těžko by se hledal lepší anekdotický úvod k článku o ženách, které se zmítají mezi láskou ke svým dětem a lítostí nad tím, že je mají.
Mýtus mateřského štěstí
Pro matky bývá těžké přiznat i menší selhání – třeba, že jejich dítě si ještě v osmi letech cucá palec. Nebo, že to prostě nezvládají. Říct, že svého mateřství litujete, je něco jiného.
Porušení největšího mateřského tabu.
Žena se takovým výrokem dotýká jedné z posvátných krav naší kultury: mocného mýtu, který mateřství staví na odiv jako zázračný stav, jako pravou roli ženy, jež jí přinese štěstí a naplnění.
Udržování a posilování tohoto mýtu je samozřejmě v zájmu lidského rodu: je projevem jeho pudu sebezáchovy. Začneme-li se v něm, lidově řečeno, šťourat, budeme rodit ještě méně než teď. A už teď rodíme málo. Možná proto tento mýtus donedávna odolával – jako jeden z posledních.
Dokud před dvěma lety izraelská socioložka Orna Donathová neuveřejnila v Izraeli svou studii o ženách, které litují, že se staly matkami.
Jmenuje se Regretting Motherhood: A Sociopolitical Analysis a autorka v ní vedla rozhovory s 23 matkami ve věku od 25 do 75 let.
Jediným předpokladem výběru žen bylo, že na otázku „Kdybyste mohla vrátit čas, stala byste se znovu matkou – se vším, co dnes víte a se svými dnešními zkušenostmi?“ odpověděly jasným „Ne“.
Musela vědět, co bude následovat: v Izraeli, kde je dostatečný počet dětí otázkou přežití státu, není radno předurčenost žen k mateřství zpochybňovat. Jenže Donathové to nestačilo a letos svou studii vydala i v Německu.
Myslela si, že v liberálním státě, kde zdánlivě žádné tlaky na „dětnost“ žen nejsou, se dočká daleko vlídnějšího přijetí.
Celých 40 procent tamních vysokoškolaček zůstává bezdětných – tak jakýpak společenský tlak? Jaképak tabu?
Zvládněte záchvaty vzteku rychle a efektivně / Rozhovory, články
Jako bezdětná jste možná měla spoustu teorií, jak byste si poradila se vztekajícím se dítětem. “Moje dítě se takhle vztekat rozhodně nebude.” Teď, když máte jedno nebo více dětí, jste k dítěti válejícímu se na zemi mnohem shovívavější. Zejména pokud není vaše. 🙂 Inu, člověk míní, život mění!
Která z nás, matek, tohle nezažila? Zpocená úplně všude, červená až za ušima s neuvěřitelným chtíčem být někde hodně hodně daleko nebo alespoň moci dělat, že tohle dítě vůbec není moje. Přitom vše začíná tak nevinně. V klidu nakupujete a v tom si dítě zamane, že ten jogurt chce hned. Teď a tady. Jíst ho třeba rukou v nákupním vozíku.
Trpělivě a s láskou vysvětlujete, že teď to nejde, že ho musíte zaplatit a doma si na něj vezmete lžičku. A v tom to přijde. Jako blesk z čistého nebe. Dítěti se zatmí před očima a přichází scéna, kdy kolem sebe kope, dupe, vřeští na celý obchod, hází vším, co mu přijde pod ruku, případně modrá nebo se i pozvrací. Přitom taková maličkost. Pro nás dospělé nepochopitelné.
Uklidním vás. Vývojově je to v pořádku!
Možná vás napadá, že takovým scénám se dá předcházet. Stačí se předem domluvit, co budete nakupovat a co si smí koupit vaše dítě. Nebo si může koupit cokoliv za svoje peníze, pokud mu budou stačit. Dítě odmala učíte, že dokud něco nezaplatíte, nebude se to jíst. To ano, máte pravdu. Když ale přijde záchvat vzteku, jde domluva stranou.
Naučte dítě zvládnout své emoce
Představte si situaci: o víkendu uklidíte celý dům a opravdu si dáte záležet. Je vytřeno pár minut a po celém domě se projde manžel ve špinavých ponožkách a trousí za sebou jehličí, protože právě přišel z lesa.
Také cítíte, jak ve vás bublá vztek, jen to čtete? Cítit vztek je normální! Proč říkáme dětem, že vztekat se není hezké, že se to nedělá, ať se hned uklidní, když my samy občas vztek cítíme? A teď si představte, jak na vás manžel začne křičet, ať se okamžitě uklidníte.
Nepříjemné, že? Vždyť vás tak naštval! Nehledě na to, jak říká Jaroslav Dušek, hned se uklidnit nedokáže ani zkušený jogín. Jak to pak má umět malé dítě?
Cítit vztek je naprosto v pořádku a je jedno, zda je to kvůli špinavé podlaze nebo zlomené sušence. Jde jen o to, jak svůj vztek ventilujeme. To je to, co máme dítě naučit. Ne se nevztekat, ale naučit se tuto emoci ovládat, mít ji pod kontrolou. Abychom neubližovaly sobě ani okolí.
Pokud cítíte vztek, přiznejte si svůj pocit a snažte se s ním “zatočit”. Až potom jednejte. A nezapomínejte, že za pár let si dítě bude pamatovat, jak se s vámi v různých situacích cítilo. Ne to, jestli byla dokonale čistá podlaha.
Stejně tak vy tyto informace zcela vypustíte, ale pocity ve vás zůstanou po celý život.
Proč se to děje?
Jedna část odborníků hovoří o pomalém dozrávání prefrontální mozkové kůry. Mozková kůra, které je takový hlídací pes emocí, začíná dozrávat až po čtvrtém roku života dítěte. Pokud dítě prožívá nezdar, který je v jeho očích příliš velký, dojde k nekontrolovanému výbuchu emocí. Tento stav graduje zejména kolem 2.roku.
Druhý tábor přisuzuje tyto záchvaty období vzdoru, kdy si dítě buduje vlastní osobnost a názory. Je důležité, aby se dítě nestalo poslušnou ovečkou bez vlastního myšlení, zároveň nesmíme dovolit, aby dělalo vše, co si zamane. Každé dítě toto období prožívá jinak. Některé dítě bouřlivě, jiné tak klidně, že jej rodiče ani nezaregistrují.
Jak záchvatu vzteku předejít?
Někteří odborníci a některé výchovné směry tzv. období vzdoru neuznávají. Dítě projevuje svůj názor, buďme rády, i když je to někdy těžké. Je fajn domlouvat se s dětmi již v kolébce a jen vše nezakazovat a nepřikazovat. Spoustě vygradovaným situacím se dá totiž předcházet.
Babička tvrdí, ať ho necháte řvát. Poslední výzkumy ale hovoří jasně – děti, které se nechávají vyplakat osamotě, mají mnohonásobně větší riziko ADHD (porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou).
Jiní vám radí, abyste dítě strčili pod ledovou sprchu. Nepřijde vám to ale ponižující? Nehledě na to, že dítěti může způsobit šok, kdy se nebude moci chvíli nadechnout nebo mu způsobit nesnášenlivost vody.
Zavřít ho do místnosti a říct mu, ať přijde, až se uklidní? Jenže dítě vaši blízkost, přestože má tendence do vás bušit nebo vás odhánět, ve skutečnosti potřebuje. Většinou se sami svých emocí děsí a potřebují cítit lásku. Potřebují cítit, že je má někdo rád i v těchto těžkých chvílích.
Možná jste slyšela i radu, že máte zvýšit hlas – jenže křik je nakažlivý, jak chcete vymýtit křik křikem? Je to lití oleje do ohně.
A dát dítěti přes zadek? Ani to není dobré pro správný vývoje dítěte, můžete to v něm zanechat hluboké následky. Navíc se pak spoustu rodičů diví, že je dítě plácnulo po ruce nebo zbilo jiné dítě na pískovišti.
A nenaučily se to děti právě od nás? Není přece logické něco dětem zakazovat a přitom dělat to samé.
Nejlepší je prevence. Pokud víte, že něco vaše dítě vždy vyprovokuje k afektivnímu záchvatu, zkuste tomu předejít. Jestli je jasné, že když půjdete kolem hračkářství, neobejde se to bez hodinové scény, zkuste to vzít oklikou. Také se zamyslete – nezakazujete některé věci vlastně zbytečně? Prostě jen ze zvyku nebo že tohle se přece “nesmí”?
Dítě se záchvatem vzteku
Když už je to zase tady, v první řadě je bezpečí. Dítěte a jeho bezprostředního okolí. Pokud kolem sebe hází hračkami nebo silně tříská klackem, zabraňte tomu – tyto věci odstraňte, případně dítě odneste do bezpečí. Poté zkuste dítě obejmout. Mnoho dětí “zjihne”, protože si uvědomí, že je tady pořád ta jejich milovaná maminka.
Jiné děti ovšem v době záchvatu nesnesou jakýkoliv dotek. V tom případě buďte dítěti nablízku, ale nechte ho emoci prožít. V žádném případě své rozhodnutí neměňte.
Pokud jste jednou řekla, že mu tu čokoládu nekoupíte, tak to nedělejte. Ani za cenu, že by byl v tu ránu zpět váš andílek.
Jen byste v dítěti pěstovala přesvědčení, že křikem dosáhne svého, což by ho podporovalo v dalším vztekání.
Až se dítě uklidní natolik, aby vás alespoň trochu slyšelo, pomozte mu zorientovat se v jeho pocitech. “Jsi asi hodně naštvaný, že jsem tu čokoládu nekoupila, viď?”. Tato skutečnost přispívá k rychlejšímu odeznění záchvatu.
Když je dítě úplně klidné, v klidu si s ním sedněte, obejměte ho a proberte s ním, proč k této situaci došlo. Třeba vám dítě poví, co by vás ani nenapadlo. Vy dítěti sdělte, proč jste mu danou věc nebo činnost nemohla dovolit.
Pokud je záchvat na veřejnosti, asi si nepřejte nic jiného, než aby byl konec. Neustupujte, nevyjednávejte, zkuste si tisíce očí odmyslet (ano, je to něco jako zdolat Himaláje). A hlavně – neberte si scénu vašeho dítěte osobně, jako útok na vás. Dítě se vám nechce pomstít za to že jste mu něco nedovolily. Jen se cítí frustrované a má touhu to vyjádřit.
Prošlo si vaše dítě obdobím vzteku či stále trvá? Jak silně to u vás probíhalo a jak jste si v takových situacích poradily? Máte nějaké tipy, jak vztekání předcházet a jak ho překonat, když už je tady?
Jak (ne)zničit svým dětem život
Velká část problémů v našem životě pramení z našeho dětství. To je jeden ze základních postulátů psychoanalýzy už od dob Freuda. A popravdě, dětství se více či méně dotýkají při práci s klienty či pacienty všechny psychoterapeutické směry.
A víte co? Ono na tom něco je. Klíčovou úlohu v dětství přitom hrají naši rodiče. Právě oni jsou pověstnými sudičkami, které vytyčí směr, kterým se bude ubírat celý náš další život – v dobrém i ve zlém.
Jak tedy (ne)zničit svým dětem život a jak se s tím pak vyrovnat z pohledu dítěte i rodiče?
Netradiční předmluva
Úvodem bych vás chtěl varovat. Tenhle text bude pro některé z vás asi hodně tvrdý. Tak tvrdý, že ve vás bude vzbuzovat emoce, a to ne nutně pozitivní.
Vím, co dokáže udělat byť jen jeden z těch výroků níže s plnou posluchárnou v zásadě vyrovnaných lidí, často psychoterapeutů, avšak rodičů. A tady těch výroků bude opravdu mnoho.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli ho napsat nebo ne, ale poptávka po něm od lidí kolem mě nakonec převážila argumenty, proč ne. Nečtěte tento článek prosím v době, kdy se necítíte dobře nebo máte depresi.
A pokud se vás, rodičů, tento článek dotkne natolik, že ve vás vzbudí pocity ohrožení, hoďte ho klidně za hlavu s tím, že „co o tom ten cucák ví, vždyť sám nemá děti.“ Přesto se budu snažit o to, abych měl vaši plnou pozornost co možná nejdéle.
TIP: Poslechněte si náš podcast 13 hříchů rodičovství
Dítě je jednoduché, potřebuje „jen“ bezpodmínečnou lásku a přijetí
Pokud chcete pro své dítě to nejlepší, existuje v podstatě „jednoduchý“ návod – dejte mu bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Co to znamená? Milujte ho, ať je hodné, nebo zlobí, ať nosí jedničky, nebo pětky, ať vystuduje vysokou, nebo s bídou základní školu. Nic jiného od vás dítě nepotřebuje.
Ve skutečnosti je tohle pro něj cennější než iPhone, iPad, anebo bezva fotky na Instagramu, a to bez ohledu na to, jak hrubě by se mnou teď třeba vaše dítě nesouhlasilo. Jenže bezpodmínečná láska neznamená, že mu dovolíte a koupíte cokoliv, co si zrovna umane. A to ani tehdy, máte-li výčitky, že ho vidíte jen o víkendech a přes den až pozdě večer, a to ještě spící v posteli.
Ne, láska není v penězích, láska se kupuje časem a vašim jednáním.
Přijímejte a respektujte své dítě i s jeho snovým světem. Když vám ve čtyřech letech na pískovišti přinese „zmrzlinu,“ když se v šesti chce stát princeznou, když ve dvanácti chce jít studovat umění. Přijetí ale automaticky neznamená, že s ním budete souhlasit a rozhodně to neznamená, že budete sdílet jeho názory (ne, bábovičku plnou písku nemusíte sníst jen proto, že je to zrovna teď zmrzlina). To od vás to dítě vlastně ani nečeká. Respekt to je to, oč tu jde. Říct mu: „Co to meleš? Vždyť je to jen nějakej písek pochcanej od psů a žádná zmrzlina!“ či případně „Co to meleš, studovat umění je úplná hloupost, na práva půjdeš! Uměním by ses nikdy neuživil a skončil by si pod mostem jako bezďák, to chceš?“ je ale v podstatě totéž.
Váš čas definuje budoucnost vašeho dítěte
Diskuze Bojím se, že druhé dítě nebudu mít tolik ráda jako první
Ahoj maminky, už z názvu jistě pochopíte, proč píši anonymně.
Strašně se za svoje pocity stydím. Vždycky jsem chtěla dvě děti, teď
čekám druhé, ale najednou mám strach.
První dítko je prostě můj
miláček, dýchala bych pro něj, nidky bych nevěřila, že je možné někoho
takhle moc milovat a proto mě tak napadá, že snad ani nikdy nikoho jiného
tolik milovat nelze. Já vážně nevím, jsou to prost hrozné pocity.
Osud mi
zkrátka nedopřál mít děti brzy po sobě a první dítko nyní dorostro do
věku, kdy je mi parťákem, podnikáme spolu spoustu věcí, který zkrátka
s mimčem dělat nelze a na mě to tak nějak dolehlo.
Přitom druhé dítě
chci, vždycky jsem chtěla, nevím jestli na mě nepůsobí hormony nebo co,
ale jsem z toho špatná. Bojím se, že se prvnímu nebudu moct věnovat tak
jako doteď a bojím se toho, abych to pak i nedělala na úkor toho druhého.
Měly jste taky takové pocity, nebo jsem prostě divná?
Velikost písma:
Není se za co stydět, tyhle pocity má téměř každá nevím teda jestli druhé už čekáš nebo je
zatím ve formě vytváření každopádně se láska nedělí obě své děti budeš mít ráda to se
neboj
Budeš ho milovat, ne stejně, každé je jiné a každé budeš milovat
jinak pro ně samé, ale budeš ho milovat stejnou intenzitou. Matčina láska
se nedělí, s každým dalším dítětem se násobí.
@terinka4444
krásně řečeno
@Anonymní píše:
Ahoj maminky, už z názvu jistě pochopíte, proč píši anonymně. Strašně
se za svoje pocity stydím. Vždycky jsem chtěla dvě děti, teď čekám
druhé, ale najednou mám strach. První dítko je prostě můj miláček,
dýchala bych pro něj, nidky bych nevěřila, že je možné někoho takhle moc
milovat a proto mě tak napadá, že snad ani nikdy nikoho jiného tolik milovat
nelze. Já vážně nevím, jsou to prost hrozné pocity. Osud mi zkrátka
nedopřál mít děti brzy po sobě a první dítko nyní dorostro do věku, kdy
je mi parťákem, podnikáme spolu spoustu věcí, který zkrátka s mimčem
dělat nelze a na mě to tak nějak dolehlo. Přitom druhé dítě chci,
vždycky jsem chtěla, nevím jestli na mě nepůsobí hormony nebo co, ale jsem
z toho špatná. Bojím se, že se prvnímu nebudu moct věnovat tak jako
doteď a bojím se toho, abych to pak i nedělala na úkor toho druhého. Měly
jste taky takové pocity, nebo jsem prostě divná?
To si pis, ze starsi pujde stranou a bude ti to sakra lito, ze mas maly
urvany mimino co mu rostou zuby ma hlad diky jakymu se nevyspíš a co bude
chtit nosit nenecha te ani vyspat kazdej bude muset byt potichu a brat ohledu na
mimco a vse se prizpusobi miminu mam deti 4,5 od sebe a porad jsem se neprenesla
přes to ze malej je malej a vyžaduje me vic nez mala, která by me taky
chtěla mit když nebyl a jsou chvile kdy se nemuzu věnovat oboum dvoum
nastejno a pak me to mrzi tuplem – uprimne mam rada malou podstatne vic nez
malého mam k n bliz ale vim, ze kluka si manzel pral pro nej je to sen ale
kdyby bylo o mym zustala bych jen u jednoho sama jsem jedináček a když
vždycky mamka prijde tak sama doda, ze je tak rada ze měli jen me když vidi
jak se ty naší nekdy dokážou poprat pohádat nebo co si vse udelat a ona
byla od mala hodnekrat ta co musela jit stranou protože malej byl mimco a
potrebovat tohle a tamto..jak rikam dodneška me to mrzi ze si chce v nejakou
chvili jen něco se mnou ale ja nemuzu protože musim brat ohled na malého
takze si nezahrajeme tu hru co chce ona nezajedeme kam chce ona protože malej
by to boril nebo by ho to tam nebavilo atd takze za me pokud mas takovouhle
partacku velkou neporizuj si druhy strasne te to vrati zpet a zmeni se ti ta
starsi a to malej je 7,5 let a malymu 3 roky takze
takovy ty reci ze se ta laska nasobi atd tak jako ja jsem pripad, kdy tomu tak
není a nestydim se za to a kdyby mi někdo dal kouzelny prsten s tim ze muzu
vrátit něco zpet a ze jsem si to zkusila tak bych do toho sla a užívala bych
si malou naplno a podotykam, ze mam deti zlaty fakt
hodny a naprosto v pohode a maj mezi sebou uzasnej vztah ale…
Příspěvek upraven
30.09.16 v 16:29
Laska se mezi deti nedeli, laska se nasobi taky jsem ted podruhe tehotna..uz mam doma
5 leteho kluka a i kdyz je zlobidlo, miluji ho nadevse..
vse se toci jen kolem
neho a i tehotenstvi s nim jsem asi vice prozivala..
spis se bojim toho ze
u syna jsem delala chyby ktere uz treba moc nejdou napravit a abych se neupla
na druhe s tim, ze ted to proste dokazu lepe ale verim ze az se nam zlaticka narodi, tak na
kraviny nebude cas
Tak já mám děti od sebe hezky, 5lět, 5měsíců a 5dnů. Ano, mimino ten
režim změní, ale to rozhodně není důvod, aby ten můj poklad neměl
sourozence, protože jednou je předpoklad, že na světě nezůstane sama a
bude toho sourozence mít. IMHO je sourozenec největší dar, co se dá tomu
dítěti dát, a když se ten dar využije, tak jednou v dospělosti to ty
děti ocení.
Hmm teda mám to o level výš, snažím se dělat vše proto aby starší
dítě nepoznalo že ho nemám tolik rád jako to druhé.
Starší je naprostý pesimista, vše je špatně, všeho je málo, nebo moc.
Nic mu nedovolíme, jen mu rozkazujeme. Pokud se přijde přitulit tak nás to
bolí, protože to prostě neumí a ubližuje nám. NAvíc je pořád studený.
To je potom dilema, né nějaké hormonální
pocity těhule které se můžou během týdne otočit třikrát.
@Anonymní píše:
Hmm teda mám to o level výš, snažím se dělat vše proto aby starší
dítě nepoznalo že ho nemám tolik rád jako to druhé.
Starší je naprostý pesimista, vše je špatně, všeho je málo, nebo moc.
Nic mu nedovolíme, jen mu rozkazujeme. Pokud se přijde přitulit tak nás to
bolí, protože to prostě neumí a ubližuje nám. NAvíc je pořád studený.
To je potom dilema, né nějaké hormonální
pocity těhule které se můžou během týdne otočit třikrát.
To je hrozne smutne nenapadlo te to nekdy resit kinezkou nebo
bachovkama treba? To dite to urcite drive nebo pozdeji stejne vyciti a zadelava
si taky na psycho problemy
Měla jsem to stejne. Pak se druhy narodil a ja zjistila, ze ho miluji mnohem
snaze a prirozeneji než prvního asi je to tím, ze uz jsem mateřskou lásku
měla nastartovanou starším synem. A výčitky nemám – proč taky?
Jsem 17tt a doma mám dceru 21mesiců strašně jí miluju, ale vůbec mě
nenapadlo, že to druhé mimčo budu milovat míň nebo víc. Starší už je
pohodová holčička, která je až na výjimky zlatá a samozřejmě příchod
sourozence dost věcí změní, ale chceme, aby měla sourozence budou se
potřebovat až tady my nebudeme
Nejsi divná Máme od sebe kluky necelé 4 roky
(3 roky a 8 měsíců). Takže se starším už byla naprostá pohoda. První
dny po porodu byly takové zvláštní, prostě už jsme nemohli s prvním
synem dělat věci tak jak jsem byli zvyklí před tím. Navíc druhorozený je
náročnější miminko než byl první.
Ale zvykli jsem si na sebe všichni
hodně rychle, všechno zvládáme, kluci jsou oba úžasní. Starší
mladšího zbožňuje, hned na první návštěvě v porodnici mi říkal, že
si ho vezmeme domů a od té doby ho chrání a má ho rád. Tohle mě pokaždé
nakopne, když na mě doma leze nějaká depka.
Teď má mladší už přes
4 měsíce a je to fajn. Starší dělá blbosti, mladší se směje
Co se týče mateřské lásky, tak u druhého naskočila ihned po porodu.
Malý se narodil skoro o měsíc dřív, takže jsem o něj měla velký
strach. Ale byl úplně v pořádku naštěstí.
Tak malinkatý bezbranný
uzlíček prostě nešlo nemilovat.
Ale neříkám, že začátky byly jednoduché. Nebyly. Ale teď, jak nám
mladší roste před očima, je to každý den veselejší
@kituska bachovky? To
jako ty kapky? aby měla ráda své dítě? Neb jak jsi to myslela? Děkuju