Expert: Ufinancovat zdravotní péči bude stále obtížnější. Jak to řešit?
Ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že v roce 2018 hospodařily zdravotní pojišťovny s přebytkem 14,5 miliardy korun a navýšily tak zůstatky na celkových 45 miliard korun.
Co si pod touto částkou představit? K čemu takové zůstatky slouží? Jedná se o veškeré finanční prostředky zdravotních pojišťoven včetně povinných rezerv, provozních účtů a dalších vázaných položek. Stav základního fondu pro běžné financování zdravotní péče je nyní pouze 22,8 miliardy korun.
Ta čísla mohou působit impozantně, ale oněch 14 miliard korun by pokrylo náklady českého zdravotnictví asi tak na dva týdny.
Za socialismu se říkalo, že zdravotnictví je pro všechny zadarmo, dnes máme solidární systém.
Dá se kvalitní zdravotní péče ufinancovat do budoucna pouze z veřejného zdravotnictví? Za socialismu bylo ve zdravotnictví formálně zadarmo úplně všechno, i když i tehdy byl například poplatek za recept.
Socialistický systém se tradičně pyšnil tím, že má zdravotnictví bezplatné, což však nemůže být pravda. Nic není zadarmo. Za socialismu se sice neodvádělo speciální zdravotní pojištění, ale lidé platili daně a vybrané peníze se pak rozdělily mezi jednotlivé oblasti státních výdajů.
Myslím, že docela pěkně socialistické zdravotnictví ilustruje tehdejší vtip, co znamená OÚNZ (zkratka Okresního ústavu národního zdraví, tedy zařízení, jež poskytovalo lékařskou péči, pozn. red.). V lidové tvořivosti to byla zkratka „Odevzdej úplatek, nebo zemřeš“.
Tehdejší systém byl ve skutečnosti podfinancovaný a projevovalo se to třeba v zastaralém vybavení nebo velmi dlouhých čekacích dobách. Ale abychom tomu systému úplně nekřivdili – lékaři byli kvalitní už tehdy a v řadě oborů dosahovali, i při těch horších podmínkách, než byly na Západě, výborných výsledků. Třeba v míře dětské úmrtnosti nebo v porodnictví.
Když se vrátím k otázce, zda se dá kvalitní péče ufinancovat jen z veřejného zdravotnictví – zatím se nám to, po recesi let 2008 až 2013, daří. Ale s tím, jak se objeví zpomalení růstu ekonomiky, přijdou další nákladné léčby a bude populace stárnout, bude to stále obtížnější.
Pak bude na stole zásadní otázka, zda něco omezit, nebo jak dostat do systému více peněz, což je vždycky politické rozhodnutí a takové bývá málokdy populární. Můžeme se bavit o zavedení standardů, o tom, že pojištění bude pokrývat pouze vážnější situace a nemoci, o nějaké formě spoluúčasti.
Přičemž dodávám, že část toho tu byla už i za první republiky, v řadě evropských zemí je výrazně vyšší, a část toho je tu i dnes, třeba doplatky na léky nebo ve stomatologii.
Zdravotní pojištění je už 25 let povinné, pro zaměstnance a zaměstnavatele jsou odvody dlouhodobě stejné, činí 13,5 % z vyměřovacího základu. Je to z dnešního pohledu přiměřený odvod, nebo je moc nízký? Ten odvod je podmíněný a limitovaný cenou práce a moc prostoru pro navýšení nedává.
Není však dobře vyřešena platba za státní pojištěnce a chybí nějaká motivační složka pojistného na straně pojištěnce. Dlouhodobě si však myslím, že hlavní možnosti řešení jsou na straně výdajů. Tedy co se má všechno z pojištění platit a co už ne, a zda to je správně nastavené a zákonem definované.
Za státní pojištěnce, což jsou převážně děti a důchodci, platí odvody do veřejného zdravotního pojištění stát. Od letošního roku je to 1018 korun měsíčně, loni to bylo 969 korun.
Neměl by stát přidat? Mohl by, i když nutných výdajů státu je samozřejmě víc. Ve skutečnosti jsou náklady na průměrného člověka v důchodovém věku násobně vyšší. Hlavně však vadí, že platba státu a její valorizace není pevně dána zákonem.
Například pro rok 2021 dosud nevíme o státním příspěvku nic. Jednotlivé návrhy se zásadně liší.
Ekonomika dříve nebo později zpomalí.
Na co se budeme muset připravit, jestliže chceme mít alespoň takovou zdravotní péči, na jakou jsme zvyklí?
Pokud příliš nepodlehneme nátlakovým kampaním na zvyšování cen, tak ten systém je v současné kvalitě v zásadě ještě několik let udržitelný a ufinancovatelný.Ale měli bychom se co nejdříve pořádně podívat na neefektivity. Třeba na neefektivní rozložení zdravotních služeb mezi regiony a na velmi heterogenní síť nemocnic.
Zdravotnictví také stále více nese tíhu služeb, které podle mého názoru už patří spíše do sociální sféry, to je zejména péče o velmi staré lidi. Starší pacienti na lůžku následné zdravotní péče a pacienti v zařízeních sociálních služeb jsou na tom z hlediska zdravotního stavu často velmi podobně, ale systém financování a výše spoluúčasti je úplně jiná.
Myslíte, že bude potřeba najít i další zdroje příjmů? Tedy například určitou spoluúčast? Ona ta debata o spoluúčasti nebo standardech a nadstandardech a podobných věcech je už dávno přetavená v realitu.
U řady úkonů mohou lidé využít plně hrazené péče, ale raději zvolí nesmluvní privátní zařízení, kde platí mnohatisícové částky.
Podívejte se třeba na tu obrovskou nabídku v oblasti proktologie (léčby hemoroidů), oční operace či stomatologii.
Souvisí to s tím, že část lidí, zejména ti s vyššími příjmy, si rádi připlatí například za rychlejší objednání nebo komfortnější prostředí.
Zda to zavést i v části placené z veřejných prostředků, čili určit kvalitní (a to zdůrazňuji!) základní standard a dát lidem možnost si za nadstandard připlatit, to je už politické rozhodnutí.
Faktem ale každopádně je, že takové příjmy by pak šly i do veřejných namísto soukromých zdravotnických zařízení a v důsledku by pomohly udržovat kvalitu služeb pro všechny.
|
Kolik korun vydají dnes zdravotní pojišťovny v průměru na jednoho klienta v aktivním věku a jak je to s náklady u dětí a seniorů? V průměru je to již přes 31 tisíc korun za rok. Velké rozdíly jsou však v průměrné nákladovosti například podle věku.
Mladší člověk asi do 50 let věku bude mít náklady v průměru někde kolem 10 až 20 tisíc, zatímco senior nad 65 let kolem 60 tisíc. V jednotlivých věkových skupinách ale průměrně nákladný pacient skoro neexistuje.
Většina lidí čerpá buď mnohem méně či skoro nic a menší část má naopak náklady ve statisících nebo milionech. To je podstatou solidárního systému.
Nutno dodat, že se zhoršuje poměr těch, kteří platí, ale moc nečerpají a těch, kdo už neplatí, ale čerpají hodně. Lidé se dožívají vyššího věku, v němž jsou však stále náchylnější k nemocem, potřebují více péče, a to nejen zdravotní, ale i sociální.
Jaké terapie patří dnes k nejdražším a kolik stojí? V extrémních případech bývá velmi drahá léčba třeba těžkých forem hemofilie, tam jsou případy, kdy léčba jednoho člověka přijde i na desítky milionů korun ročně. Drtivá většina nákladů jde na léky. Podobné náklady očekáváme u nastupujících genových terapií.
Český systém u mimořádně nákladných pacientů funguje tak, že se na takové léčbě podílejí všechny pojišťovny. A ono je to správně, protože pak není motivace takového pacienta raději v pojišťovně nemít.
Ono ale nakonec systémově nejde ani tak o to, jak je nějaká léčba drahá, ale o to, jak často se v populaci vyskytuje.
Nejvíc výdajů jde i nadále na léčbu související s rakovinou nebo kardiovaskulárními onemocněními.
Když má některá pojišťovna příliš drahé klienty a horší „kmen“, řeší se to přerozdělováním peněz. Jak konkrétně? Celá věc s kvalitou pojistného kmene má historii už v 90. letech.
V podstatě všechny nově vzniklé pojišťovny se snažily získat co nejvíce pojištěnců, a proto mít co nejlepší služby a co nejširší síť zasmluvněných zařízení. Další věcí byly benefity navíc: příspěvky na očkování, preventivní zdravotní prohlídky a příspěvky na sport.
To v sobě mělo logiku: přitahovalo to zodpovědnější lidi, kteří více pečují o své zdraví. Ti pak logicky odváděli do systému víc, než z něj čerpali. Potíž byla, že zejména VZP zůstával o dost horší „kmen“ – starší lidé a důchodci, státní pojištěnci (tedy lidé, za které platí pojištění stát ve výši dané zákonem).
To vedlo zákonitě spolu se samotnou kvalitou hospodaření k tomu, že se VZP pravidelně ocitala na konci roku v hluboké ztrátě, kterou stát musel doplňovat, zatímco většina zaměstnaneckých pojišťoven byla v plusu.
Už od začátku se část vybraných peněz mezi pojišťovnami přerozdělovala. Nejdřív to bylo 50 %, v roce 1993 se podíl zvýšil na 60 %, pak na 65 % a nakonec postupně na 100 %. Ani to však pro sanaci hospodaření VZP nestačilo.
Přibylo tedy ještě přerozdělení na mimořádně nákladné pacienty a v roce 2016 přerozdělení na nákladné chronické pacienty, například diabetiky a kardiaky. V současnosti se tak mezi pojišťovnami přerozděluje úplně všechno, co se vybere, a to dokonce vícenásobně.
Je fakt, že VZP už díky změnám přerozdělení není ve ztrátě a v poslední době naopak začíná kumulovat zdroje, ale na druhé straně to hodně ublížilo principu konkurence mezi pojišťovnami. Přerozdělovat 100 % je i v evropském srovnání zkrátka už moc.
Ve veřejném zdravotním pojištění bude v příštím roce 343 miliard, což je o 19 miliard více než letos. Na co se využijí a komu tyto peníze konkrétně pomůžou? Je to celkově šestiprocentní meziroční růst, což může vypadat příjemně, ale jen na průběžnou inflaci, postupné stárnutí populace a minimální rozvoj medicíny je třeba nárůst okolo čtyř procent.
Z 19 miliard pojišťovny navrhují rozdělit asi 12 miliard mezi všechny segmenty lékařské péče. Dalších až sedm miliard půjde využít třeba na nové služby a léky a také bude potřeba pokrýt výkony zavedené změnami zákonů.
Například asi 780 milionů korun by mohlo jít na nové terapie, například genovou, ty budou pojišťovny proplácet častěji.
Stovky milionů navíc půjdou také do reformy psychiatrické péče, která se dosud hradila hlavně z evropských fondů.
Porostou sociální služby, domácí a následná péče a mobilní hospice nebo nově zaváděný provoz urgentních příjmů v nemocnicích. Nejméně čtvrt miliardy by si mohla vyžádat také plánovaná úhrada léčebného konopí.
Dnes máme sedm zdravotních pojišťoven, šest zaměstnaneckých a jednu státní. Má smysl mít jich tolik? Oprávnění působit na trhu dostalo od roku 1992 celkem 29 zdravotních pojišťoven. Nevím, jestli si někdo dnes ještě vzpomene třeba na GRÁL – Železniční zdravotní pojišťovnu nebo ATLAS, Garant-Hospital, Prima, Radix… Z 29 jich zůstalo včetně VZP celkem sedm.
Na počátku vypadal systém tak, že byli všichni občané automaticky pojištěnci VZP a pokud chtěli, mohli si zvolit jinou.
Nejprve byl vstup omezený a například k Pojišťovně ministerstva vnitra či k Vojenské se mohli přihlásit jen zaměstnanci těchto rezortů a jejich rodinní příslušníci, podobně se to mělo i s dalšími pojišťovnami podle oboru či zaměstnavatele.
Už během jediného roku ale novela zákona umožnila, aby se lidé mohli přihlásit k jakékoli pojišťovně, ke které chtěli.
Postupně se ukázalo, že ne všechny pojišťovny dokázaly fungovat efektivně. Ono to hodně souviselo s počtem pojištěnců. Tyto pojišťovny postupně přebíraly jejich větší a silnější konkurenti. Klíčové byly roky 1996 a 1997, kdy se projevilo zpomalení české ekonomiky. Ještě na počátku roku 1996 bylo pojišťoven na trhu 27, o rok a půl později jich zůstávalo jen 11.
Konsolidace skončila kolem roku 2013. Tím se mimochodem i naplnilo přání exministra zdravotnictví Stráského (ODS), který se už kolem roku 1996 vyjádřil, že by chtěl na trhu mít pojišťoven maximálně deset.
Pohled na devadesátá léta by mohl působit divoce, ale není tomu tak. Na rozdíl od krachů bank, které po sobě nechaly smutné střadatele a obrovský pytel nedobytných závazků, méně úspěšné pojišťovny se podařilo buď zlikvidovat s tím, že pojištěnci přešli jinam, nebo zfúzovaly s většími institucemi s pohledávkami, závazky i klienty.
Kdybychom to měli hodnotit jako celek, docela se to povedlo. Původní záměr, aby si firmy zakládaly pojišťovny pouze pro vlastní zaměstnance, se nakonec v současné Evropě ukázal nereálný. Ale máme tu v porovnání s podobnými zeměmi možnost výběru, což tlačí na kvalitu péče o pojištěnce a celý systém se daří docela dobře ufinancovat. To vůbec není špatné.
Konkurence mezi zdravotními pojišťovnami dnes není příliš velká. To souvisí s těmi předchozími kroky, kdy se postupně konkurence omezovala.
Míra přerozdělování a svázanost v tom, kde se mohou pojišťovny v nabídce lišit, je příliš velká.
Současná konkurence je – vzhledem k systému – hlavně v tom, jak dobře daná instituce funguje a jaké rezervy třeba i na provozních výdajích dokáže vytvářet. Ty pak totiž může přetavit do různých benefitních programů pro pojištěnce.
Jste zastáncem názoru, že je načase, aby si zdravotní pojišťovny začaly více konkurovat? V čem konkrétně a jak toho dosáhnout? No, nejprve se můžeme zamyslet nad tím, jaké jsou alternativy.
Nechat jednu státní instituci, která by vše řídila, to už jsme tu v zásadě měli před rokem 1989.
Pokud by někdo měl pocit, že by to na Západě mohlo fungovat lépe, pak lze jako odstrašující příklad použít britskou NHS (National Health Service), jejíž pověst je zaslouženě dosti problematická. Centralizovaný systém bez konkurence začne být vždy zoufale neefektivní.
Systém s pojišťovnami, které si konkurují, je dobrý i proto, že může vytvářet cenový tlak na zdravotnická zařízení i na dodavatele léčiv a zdravotnických služeb. Pojišťovny by si nejlépe měly konkurovat v nabídce pro pojištěnce, tak aby pacient mohl volit například mezi ničím neomezeným pohybem mezi lékaři, nebo vyšší kvalitou služeb a plnění, ale za cenu dodržování smluvních pravidel.
Kolik stojí zdravotní péče
Hlavní obsahVíce než 98 procent všech nákladů na léčbu nejnákladnějších pacientů tvoří výdaje na léky.
Foto: Profimedia.cz
Například preventivní prohlídka dospělého člověka u praktického lékaře vyjde zdravotní pojišťovnu v průměru na 480 korun. Ovšem třeba operace kýly přijde na částku 17 300 korun. Za porod císařským řezem byste bez zdravotního pojištění museli zaplatit 22 tisíc korun a za operaci totální endoprotézy kyčelního kloubu dokonce 88 tisíc korun.
V České republice působí sedm zdravotních pojišťoven. Za zdravotní služby pro své pojištěnce uhradí každý rok desítky až stovky miliard korun. Největší Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) vydala v loňském roce za zdravotní péči o své pojištěnce 150 miliard korun.
Například jen za léčbu pacientů s některým ze tří nejčastějších nádorových onemocnění v Česku (rakovina kůže, rakovina prsu, rakovinou trávicího ústrojí) VZP vloni zaplatila 5,395 miliardy korun, o 287 miliónů korun více než v roce 2013.
Další téměř dvě a půl miliardy korun uhradila za léčbu hypertenze (vysokého krevního tlaku). Celkové náklady na léčbu pojištěnců VZP – pacientů trpících epilepsií se vyšplhaly na téměř 700 miliónů korun, přes 388 miliónů korun pak pojišťovna vydala za léčbu pacientů trpících Parkinsonovou chorobou.
Mezi nejnákladnější zdravotní komplikace patří nemoci spojené s poruchou srážlivosti krve. VZP za jednoho pacienta s hemofilií či s tzv. von Willebrandovou chorobou zaplatí ročně v průměru 270 tisíc korun. V loňském roce přišla pojišťovnu léčba těchto pacientů na bezmála 470 miliónů korun.
Druhá největší zaměstnanecká zdravotní pojišťovna Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (ČPZP) uhradila v roce 2014 za zdravotní služby pro své pojištěnce více než 24,6 miliardy korun.
„Například na zubní lékařství směřovalo 1,241 miliardy korun, dalších více než půl miliardy korun putovalo na gynekologickou a porodnickou ambulantní péči. Nemocnicím zaplatila ČPZP více než 11 miliard korun, zatímco náklady na léky vydané na recepty činily 3,4 miliardy korun,” uvedla ČPZP ve své tiskové zprávě.
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR (ZPMVČR) v loňském roce uhradila za zdravotní péči o své klienty téměř 26 miliard korun, Oborová zdravotní pojišťovna (OZP) pak 14,1 miliardy korun a Zaměstnanecká pojišťovna Škoda (ZP Škoda) více než tři miliardy korun.
| Zdravotní pojišťovna | Počet pojištěnců | Výše průměrných nákladů na pojištěnce za rok 2014 |
| Česká průmyslová ZP | 1 213 642 (1) | 20 476 korun |
| Oborová ZP | 740 tisíc | více než 19 tisíc korun |
| Revírní bratrská pokladna, ZP | 431 028 (2) | — |
| Vojenská ZP | 708 590 (2) | — |
| Všeobecná ZP | 5 968 807 (3) | 24 138 korun |
| ZP ministerstva vnitra | 1 259 750 (4) | více než 21 tisíc korun |
| ZP Škoda | 139 459 (5) | 21 719 korun |
| Zdroj: zdravotní pojišťovny; Poznámky: (1) k 1. září 2015; (2) k 1. lednu 2015; (3) k 31. prosinci 2014; (4) září 2015; (5) k 31. srpnu 2015 |
Průměrné náklady na jednoho pojištěnce se v jednotlivých zdravotních pojišťovnách pohybují kolem 20 tisíc korun.
Zdravotní pojišťovny každoročně vydají stovky miliónů korun za léčbu několika pacientů s nejvážnějšími zdravotními problémy. Například ČPZP v roce 2012 zaplatila za deset svých nejnákladnějších pojištěnců více než 73 miliónů korun, o rok později již o deset miliónů více, a v roce 2014 jejich léčba přišla již na téměř 104 miliónů korun.
„Nejnákladnějším pojištěncem za rok 2014 byl chlapec s diagnózou hemofilie, jehož léčba stála v uplynulém roce více než 24,44 miliónu korun. Zároveň šlo o nejvyšší částku, jakou v uplynulém roce kterákoli zdravotní pojišťovna v Česku za léčbu svého pojištěnce uhradila,“ doplnila tisková mluvčí ČPZP Elenka Mazurová.
Lidé trpící hemofilií patří mezi nejdražší pojištěnce i u VZP. „Nejvíce peněz – více než 22,5 miliónu korun – loni VZP zaplatila za péči o muže z Pardubického kraje, který se léčí s hemofilií. Na druhém místě skončil muž z Plzeňského kraje, který trpí stejnou nemocí a náklady na péči o něj byly srovnatelné,” uvedla pro Právo Dana Blahutová z VZP.
Vůbec poprvé v historii se v loňském roce výdaje VZP na dvacet nejnákladnějších klientů přehouply přes hranici 300 miliónů korun, přičemž více než 98 procent všech nákladů na léčbu těchto pacientů tvoří výdaje na léky.
„Nejnákladnějším pojištěncem bylo dítě narozené v roce 2014, u kterého bylo zjištěno vzácné a v České republice zcela unikátní onemocnění – infantilní hypofosfatázie. V celé historii naší zdravotní pojišťovny to je první pojištěnec, který celkovými ročními náklady přesáhl hranici 13 miliónů korun,” uvedl Petr Kvapil ze ZP Škoda.
Výdaje na nejnákladnějšího pojištěnce OZP dosáhly v roce 2014 více než 12 miliónů korun, ve ZP ministerstva vnitra pak více než 17 miliónů korun.
Hlavní zprávy
Průkaz pojištěnce – VZP ČR
Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR začala jako jedna z prvních zdravotních pojišťoven Evropské unie vydávat Evropské průkazy zdravotního pojištění (European Health Insurance Card – EHIC) již v druhé polovině roku 2004. Evropský průkaz zdravotního pojištění je prvním společným průkazem občanů EU a každý pojištěnec VZP ČR tak má „kousek Evropy ve své kapse“. Tento doklad pojištěncům zjednoduší čerpání zdravotní péče v zahraničí v závislosti na legislativě daného státu.
Průkaz EHIC je vydáván v jazyce příslušného státu. Všechny země EU používají na lícové straně průkazu EHIC stejný vzhled a uvádějí stejné údaje – například v poli č. 3 je vždy příjmení pojištěnce a v poli č.
7 kód zdravotní pojišťovny. Vzhled a obsah rubové strany byl v pravomoci vydávající instituce.
V kompetenci jednotlivých států bylo také rozhodnutí, zda EHIC je vydáván jako samostatný průkaz, nebo bude mít platnost i národního průkazu.
Standardní platnost nového průkazu pojištěnce VZP ČR / EHIC je 10 let (u průkazů vydávaných do 1. 6. 2014 byla 5 let), za určitých okolností ale mohou mít platnost omezenu na kratší dobu. Po ukončení jejich platnosti vydává, za splnění všech podmínek, VZP průkazy nové.
Od poloviny září 2019 mají průkazy vydávané VZP pozměněný vzhled. Nový průkaz budou dostávat noví pojištěnci a ti, jimž skončí platnost starého průkazu. Několik let tedy budou v oběhu dvě mírně odlišné verze.
To, jestli se lidé u lékaře prokážou „starým“ nebo „novým“ průkazem, však nemá žádný vliv na nárok na ošetření.
Evropský průkaz zdravotního pojištění s platností národního průkazu pojištěnce VZP je podle evropských nařízení vydáván i některým cizincům – občanům jiných států EU/EHP/Švýcarska a za určitých podmínek i některým občanům třetích zemí.
Cizinci ze zemí mimo EU/EHP/Švýcarsko, kteří jsou pojištěni z titulu zaměstnání v ČR, samozřejmě nemají nárok na vydání Evropského průkazu zdravotního pojištění (EHICu).
Jako pojištěncům VZP ČR je jim vydáván sice také plastový průkaz (s obdobným uspořádáním údajů, jako má EHIC), ale jiné barvy – zelené, platný jen na území ČR, a to maximálně jeden rok.
Tito pojištěnci mají nicméně nárok na poskytnutí stejné zdravotní péče jako ostatní naši pojištěnci.
Vzory průkazů
Platnost průkazu EHIC je možno si ověřit na tel. čísle 952 222 221 nebo na www.vzp.cz/ehic.
Jak postupovat při ztrátě průkazu
Ztrátu průkazu zdravotního pojištění musíte ohlásit své zdravotní pojišťovně neprodleně, podle zákona do osmi dnů. K vystavení nového průkazu budete potřebovat doklad totožnosti. VZP ČR vystavuje průkaz svým pojištěncům bezplatně, a to i pokud se jedná o duplikát.
O vydání průkazu můžete požádat na libovolné ppobočce VZP ČR. Nový průkaz VZP/EHIC pojišťovna vystaví přibližně do dvou týdnů, na počkání ale může vystavit papírový náhradní doklad s omezenou dobou platnosti (3 měsíce od data vystavení), použitelný i při cestě do zahraničí (Potvrzení dočasně nahrazující Evropský průkaz zdravotního pojištění).
Nový průkaz je obvykle zasílán poštou na adresu trvalého bydliště. Pojištěnec si jej také může vyzvednout osobně na pobočce VZP ČR, kde o jeho vydání požádal. Pokud tedy např. máte trvalé bydliště v Kolíně a studujete nebo pracujete v Praze, můžete ztrátu průkazu nahlásit na pobočce VZP v Praze a tamtéž si pak průkaz vyzvednout.
K dispozici je také on-line formulář žádosti o vystavení průkazu, který zároveň slouží k nahlášení ztráty průkazu. Náhradní doklad pak klienti dostanou do e-mailu nejpozději do 2 pracovních dnů, samotný průkaz si buď vyzvednou na pobočce, nebo jim přijde poštou (podle vyplněné varianty předání).
Pokud ztratíte průkaz VZP/EHIC v zahraničí a potřebujete čerpat zdravotní péči, můžete se obrátit na naše informační centrum (+420 952 222 222 nebo [email protected]) a požádat o zaslání kopie náhradního dokladu zdravotnickému zařízení. Pomoci vám může i Kancelář zdravotního pojištění, která je styčným místem pro oblast zdravotního pojištění v rámci EU.
Jakékoliv dotazy ohledně Evropského průkazu zdravotního pojištění vám naši pracovníci rádi zodpoví, ať již osobně na všech našich pracovištích nebo na telefonní lince 952 222 222.
MEDICAL TRIBUNE CZ > Zefektivní zkušenosti z pandemie české zdravotnictví
Pandemie by mohla podle diskutujících online kulatého stolu s názvem Pacient jako spotřebitel, který začátkem května uspořádalo Spotřebitelské fórum, v lidech probudit větší zájem o to, jak zdravotnictví funguje a také jaká je jejich role v něm, tedy aby se začali chovat jako spotřebitelé služby, kterou si přes zdravotní pojišťovny platí. Aby se zajímali, kolik jejich péče stojí, a snažili se sami omezit zbytečné návštěvy lékařů, které ekonomicky zatěžují systém.
„Zdravotnictví ovlivňuje stav člověka pouze z 25 procent, zbytek si koriguje každý sám, například prevencí, stravou, pohybem. Podle dat z Eurostatu lze prevencí, včasnou diagnostikou a léčbou předejít až 40 000 úmrtím ročně.
Podle těchto a dalších statistik Česká republika bohužel rozhodně nepatří mezi šampiony těchto odvratitelných rizik,“ uvedl MUDr. Tomáš Doležal, Ph.D., z Institutu pro zdravotní ekonomiku. Podle něj není české zdravotnictví pouze o koronaviru, a proto by se ani po skončení pandemie neměly utlumovat investice do oboru.
„Ukazuje se, že pokud je v zemi zdravotnictví financováno dobře, pak vychází lépe i smrtnost na COVID‑19,“ doplnil.
Význam eHealth praxe potvrdila
Jak pro MT MUDr. Doležal dále uvedl, pozitivní dopad koronavirové epidemie na české zdravotnictví vidí ve dvou základních rovinách. Tou první je akcelerace přechodu k eHealth a celkové elektronizaci zdravotnictví, což do doby epidemie představoval pouze eRecept a případně e‑zpráva, která však neměla celonárodní působnost.
„Doufám, že toto bude ten pozitivní impuls, kdy se telemedicína rozšíří. Nicméně je třeba si uvědomit, že zde chybí legislativní podpora, s níž bude muset ministerstvo zdravotnictví co nejdříve přijít. Zákon o elektronizaci mělo ministerstvo podle plánu předložit v prvním kvartálu letošního roku, zatím k tomu nedošlo,“ upozorňuje MUDr.
Doležal a varuje, že pozitivní rozjezd nesmí být ztracen legislativní neaktivitou ministerstva. Do legislativního rámce je podle něho třeba začlenit např. určitý datový standard, standard výměny informací, principy kyberbezpečnosti, možnost nahlédnutí pacienta do elektronické dokumentace atd.
„Je třeba využít toho, že lékaři již začínají se svými pacienty rozjíždět různá telemedicínská řešení. Digitalizace poběží tak jako tak, ale pokud tomu ministerstvo nepomůže, bude spousta problémů,“ uzavírá odborník.
S tím souhlasí i další účastnice debaty PhDr. Ivana Plechatá, Průvodce pacienta, z. ú., a pacientská platforma Hlas onkologických pacientů (HOP). „Prokázala se užitečnost e‑zdravotnictví a telemedicíny.
Pacienti těch zdravotnických zařízení, která byla ještě před pandemií zvyklá komunikovat virtuálně, z toho nyní těžili a nepocítili v péči tak velký rozdíl,“ uvedla s tím, že se ukázalo, jak klíčové principy eHealth a telemedicíny v praxi jsou a jak mohou být jednoznačným přínosem pro pacienty.
„Věříme, že už nebudou tak hlasité protesty proti moderním formám komunikace mezi lékařem a pacientem, ale naopak že se tyto metody budou rozvíjet, budou právně zakotveny a také plátci pochopí, že je dobré je podporovat a platit,“ zdůraznila PhDr. Plechatá.
Zvítězí péče zaměřená na kvalitu místo kvantity?
Druhý potenciálně pozitivní dopad koronavirové epidemie vidí MUDr. Doležal v poklesu návštěvnosti ordinací. „Svým způsobem to může být potenciálně negativní s tím, že lidé mohli zanedbat některé své chronické nemoci z důvodu strachu, že se nakazí COVID‑19 v ordinaci lékaře nebo v nemocnici, což se spíše týká hospitalizačních případů.
Nicméně v ambulancích by se tento trend mohl využít ve smyslu racionálního snížení frekvence návštěv a k přenesení části péče do distančního telemedicínského prostředí,“ popisuje.
Všeobecně známy jsou statistiky ukazující, že Česká republika má zdaleka nejvíce kontaktů pacienta s lékařem v průběhu celého roku (11 kontaktů na každého průměrného pojištěnce, což je dvojnásobek průměru zemí EU). „Právě zde je tedy šance.
Lidé si uvědomí, že není nutné chodit se vším hned k lékaři osobně, spoustu věcí si mohou vyřešit sami nebo na dálku. Jde tedy spíše o příležitost, která, doufám, bude využita,“ říká MUDr.
Doležal s tím, že již nyní se zdravotní pojišťovny snaží tento nepřirozený pokles čerpání zdravotní péče přetavit v určité racionální omezení čerpání péče s větším důrazem na kvalitu než na objem. Příkladem je například projekt VZP Plus. Podle MUDr. Doležala je zde tedy šance, aby se z naší velkoobjemové medicíny stala medicína, která bude klást spíše důraz na kvalitu než na vykazování masivního počtu výkonů, bodů a návštěv.
Podle účastníka debaty Mgr. Viktora Vodičky, ředitele Sdružení českých spotřebitelů, by zodpovědnost lidí zvýšilo zprůhlednění systému – včetně hodnocení kvality péče ve zdravotnických zařízeních i samotných lékařů.
„Naši spotřebitelé chtějí, aby peníze, které za zdravotní pojištění platí, směřovaly tam, kde to umějí dobře. Pacient by měl mít respekt váženého spotřebitele, toho, kdo celý systém platí, a na druhou stranu sám svým přístupem zajišťovat, že nebude zdravotnictví zatěžovat nezodpovědným chováním,“ vysvětlil.
Diskutující se shodli, že by zdravotnictví potřebovalo více „tvrdých dat“, která by ukázala, kde se s prostředky plýtvá. Zapotřebí je i ukazatelů kvality péče, podle nichž by se pacient mohl orientovat. „Úspory by se pak mohly využít pro nemocné, jejichž léčba je nákladnější, například pro onkologické pacienty.
A také pro inovativní léky,“ komentuje Ing. Helena Rögnerová, náměstkyně ministra zdravotnictví ČR.
„Každé zdravotnictví má ambice držet krok s vědou, ale některé léky jsou nákladné a my nemáme dost informací, co od nich čekat. Rozumíme pohledu rodin pacientů, ale systém zdravotního pojištění je solidární – když budeme hradit nákladnou péči některým skupinám, nedostane se na jiné.
Musíme řešit, kolik stojí péče pro konkrétního člověka. Nabízíme lidem jejich zdravotnický účet – přehled toho, kolik péče čerpali, ale zájem má jen 10–15 procent pojištěnců,“ dodává Kateřina Podrazilová ze Svazu zdravotních pojišťoven ČR. Zdroje jsou omezené, a proto je třeba důkladně zvažovat, kam putují.
Pokud do zdravotního systému nebude lépe vidět a všichni zainteresovaní, včetně pacientů, nebudou mít k dispozici více snadno dostupných dat, zůstane podle Ing.
Aleše Roda z Centra ekonomických a tržních analýz systém veřejného zdravotního pojištění i nadále černou skříňkou, kde bude vždy chybět o korunu více, než se do ní vloží.
Pandemie jako výzva
„V platformě HOP jsme se snažili přijmout výzvu COVID‑19 a vytěžit z ní i něco pozitivního. Zjistili jsme, že jde efektivně komunikovat na dálku jak mezi sebou, tak pochopitelně také s našimi členy a dalšími pacienty.
Nutno přiznat, že jsme se nakonec ‚viděli‘ díky různým on‑line konferenčním aplikacím častěji než v době před koronavirem, a naše projekty a aktivity tak mohly pokračovat,“ uvádí pro MT Ivana Plechatá.
Protože „poučení z krize“ považuje za důležité, připravili v rámci platformy HOP pro onkologické pacienty (zejména ty v akutní léčbě) online dotazník, který má popsat zkušenosti pacientů ve složité koronavirové době.
„Věříme, že z více než 350 odpovědí brzy zjistíme, jak se dařilo léčbu organizovat, jak vypadala komunikace se zdravotnickými zařízeními, zda k odkladům v péči docházelo z důvodů na straně poskytovatele, či pacienta, který se bál nákazy, a mnoho dalšího. Nejde nám přitom rozhodně o novinové senzace, ale seriózní sondu do situace, se kterou jsme se tady zatím nesetkali,“ popisuje. Výsledky budou následně předány prioritně zástupcům ČOS a ČHS ČLS JEP, aby bylo k dispozici vodítko, na co se v případě podobné situace zaměřit.
Jak popisuje, z prvních signálů od pacientů i zkušeností od některých poskytovatelů se zdá, že tam, kde byla dobře nastavena komunikace s pacientem a dobrá organizace péče před nákazou, neměli pacienti (a zřejmě ani zdravotníci) takové problémy jako v zařízeních, kde již před opatřeními pacienti se zdravotníky „na dálku“ těžko komunikovali, dlouho čekali na ambulancích na kontroly, neměli přesné informace, proč a jak bude léčba pokračovat apod.
„Na případu moderních antivirotických léků, které nebyly zatím v ČR registrovány, jsme také zjistili, že když se chce, lze dostat potřebné léky k pacientům velmi rychle. Stát dokázal urychlit procesy, a díky tomu mohli čeští pacienti s COVID‑19 využít lék remdesivir.
Jakkoli chápeme, že mimořádná situace žádá mimořádná opatření, je to pro nás určitý precedent, abychom žádali regulační autority a plátce o podstatné zrychlení vstupu také onkologických léků, které prokázaly klinickou potřebu, účinnost a efektivitu.
Doufáme tedy, že stejně rychle by úřady mohly zprocesovat i vstup jiných inovativních léků na vážné nemoci, jejichž účinnost je bezesporu prokázána. Ty zatím dlouhé měsíce čekají na to, až se dostanou k vážně nemocným pacientům,“ uzavírá PhDr. Plechatá.
Chat: Mgr. Vladimíra Kalnická — Sama doma — Česká televize
DAYD: „Jak je na to v současnosti ČR s výdaji za léky a s výdaji pojišťoven na léčbu ve srovnání se zeměmi EU?“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den, děkuji za dotaz. V mezinárodním srovnání jsou dostupná pouze data za ambulantně vydávané léky. Poslední mezinárodně srovnatelná data jsou za rok 2016. V tomto roce dosáhly výdaje za ambulantně podávané léky průměrně za země EU 20% na celkových výdajích na zdravotní péči.
V České republice se pohybovaly tyto výdaje na léky na úrovni 15 %. V sousedním Německu dosáhly 23%, v Rakousku pak 17 %. Nejvyšší podíl ambulantních léků na celkových výdajích na zdravotní péči byly zaznamenány v Bulharsku 44 %, Slovensku 35 %, Maďarsku 32 %.
Naopak nízké hodnoty uvedly země jako Lucembursko, Norsko a Dánsko – zhruba 10 %.“
DAYD: „Jaké jsou obecně v současnosti v ČR výdaje pojišťoven na léčbu?“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den, děkuji za váš dotaz.Zdravotní pojišťovny vydaly na zdravotní péči v roce 2017 částku ve výši 252 mld. korun.“
Ondřej Havelka: „Dobrý den, prosím kolik zaplatily zdravotní pojišťovny za lázeňskou péči v roce 2017 a kolik uhradí lidé sami?“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den, děkuji za Váš dotaz. V roce 2017 zaplatily zdravotní pojišťovny na lázeňskou péči včetně pobytu v rehabilitačních zařízeních 5 mld. korun. Pro úplnost přidávám informaci, že domácnosti zaplatily z vlastních kapes téměř 3 mld. korun.“
Šárka Krahulcová: „V posledních dnech proběhla v médiích informace o návrhu MF na zrušení plateb za státní pojištěnce ze strany státu. Máte informaci o tom, kolik peněz vydá ročně stát za státní pojištěnce?“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den paní Krahulcová, děkuji za Váš aktuální dotaz. Stát zaplatil za tzv. státní pojištěnce v roce 2017 částku ve výši 65,2 mld. korun, v roce 2018 to bylo 68,4 mld. korun.“
Honza: „Často navštěvuji zubaře. a tak by mě zajímalo, kolik vlastně stojí u nás stomatologická péče?“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Hezké odpoledne, děkuji za Váš dotaz. Stomatologickou péči z velké části hradí domácnosti samy. V roce 2017 bylo vydáno za ambulantní stomatologickou péči celkem 19,7 mld. korun, ze kterých si domácnosti hradily více než polovinu 10,3 mld. korun. Zbývajících 9,4 mld. zaplatily zdravotní pojišťovny.“
Jana Š.: „V novinách jsem se setkala se skupinou diagnoz faktory ovlivňující zdravotní stav. Co si pod tím mám představit?“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den, děkuji za Váš dotaz. Skupina diagnóz pod názvem faktory ovlivňující zdravotní stav je obsahově široká škála příčin čerpání zdravotní péče.
Patří sem nejrůznější prohlídky, laboratorní vyšetření, screeningové vyšetření, očkování, dárcovství orgánů a tkání, hospitalizace dětí po porodu nebo doprovod dítěte při hospitalizaci.
Výdaje zdravotních pojišťoven na tuto skupinu diagnóz dosáhly v roce 2017 částky 20 mld. korun.“
Michaela: „Dobrý den, mám endometriózu, doktoři mi nepomůžou, tak se musím léčit sama. Bohužel mě to stojí nemalé výdaje – měsíčně až několik tisíc korun za doplňky stravy a bylinky, které kupuji hodně v lékárně nebo v e-shopech s doplňky stravy.
Tato přírodní samoléčba mi pomáhá.
Kdybych kupovala běžné léky na předpis, tak mi pojišťovna vrátí nějaké peníze nad limit každý rok, ale toto se nepočítá? Mám nějakou možnost, abych nemusela vše platit ze svého? Jsem na mateřské, mám malé příjmy a je to pro mě náročné.“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den paní Michaelo, děkuji za Váš dotaz. V tomto případě Vám mohu jedině doporučit obrátit se s dotazem přímo na vaši zdravotní pojišťovnu popř. zkontaktovat vašeho ošetřujícího lékaře.“
Šárka Havelková: „Dobrý den, pracuje ČSÚ s daty o tom, kolik vydávají domácnosti za léky pro děti?Nebo lze tato data někde získat?Děkuji a moc vás zdravím“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den paní Havelková, děkuji za Váš dotaz. ČSÚ sleduje pouze kolik vydávají domácnosti za doplatky na léky na předpis a za volně prodejné léky obecně. Na léky a zdravotnické prostředky speciálně pro děti se nezaměřujeme. Doporučuji se obrátit se svým dotazem na Státní úřad pro kontrolu léčiv, kde by Vám mohli poradit.“
Jan Klus: „Dobrý den, ve vstupu jste nám sdělila kolik stojí léky a různé léčby což bylo velmi zajímavé. Také by nás zajímalo kolik byly příjmy pojišťoven od zaměstnavatelů a zaměstnanců. Děkuji.“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den, děkuji za Váš dotaz. Naše analýza obsahuje velké množství informací a současně pracujeme s velkým množstvím externích dat. Všechny údaje opravdu nemám v hlavě. Váš dotaz ráda zodpovím, kontaktujte mě na emailové adrese: vladimira.kalnicka@zso. cz“
Blanka Majeková: „Chci se zeptat jestli mĕ přispĕje RBP na očkování proti neštovicím nebo nĕjakou vakcínu společnou neštovice,spalničky atd.Je mi 65 let a neprodĕlala jsem žádné dĕtské nemoci.Byla jsem ve styku s vnučkou v jejich asi 2 letech teď ji bylo 6 let a ted má vnouček 6 mĕs. a má neštovice a byla jsem s ním ve styku.Trochu se bojím v mém vĕku. Dĕkuji za odpovĕď.“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Hezké odpoledne, s vaším konkrétním dotazem se prosím obraťte přímo na zdravotní pojišťovnu RBP. Přeji příjemný den.“
Ivana H.: „Dobrý den ! Zdravím a nejprve děkuji za velice zajímavá, téměř až šokující čísla nákladů za zdravotnickou péči.
A Pak bych se Vás chtěla zeptat, jakým způsobem je hrazena zdravotní péče za odsouzené ve věznicích a ve vězeňských nemocnicích, kteří nemají práci, nejsou výdělečně činní , ale potřebují např. operaci, onkologickou léčbu, atd.
Jsou v kategorii osob, za které hradí péči stát ? Předem děkuji za odpověď. S díky a s pozdravem Ivana H.“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Hezké odpoledne, děkuji za Váš dotaz i milé poděkování. Jsem ráda, že Vás výsledky naší analýzy zaujaly. Za odsouzené, kteří nejsou výdělečně činní, platí zdravotní pojištění stát.“
Voňásková: „Paní magistro, vypadáte skvěle! Máte představu, která věková skupina utratí za své zdraví nejvíce? Děkuji“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Hezké odpoledne, děkuji za Váš dotaz i za kompliment. Zdravotní pojišťovny vydaly nejvíce finančních prostředků na léčbu mužů ve věkové skupině 65-69 let (15,5 mld. Kč)a za léčbu žen ve věkové skupině 70 -74 let (14 mld. Kč).“
Hanka: „Proč pojišťovna neproplácí lékařům některé úkony a lékař tak odmítá např odebrat krev? Co v takovém případě může pacoent dělat? Děkuji“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Hezké odpoledne, děkuji za Váš dotaz. S vaším konkrétním dotazem bych se obrátila přímo na vaši zdravotní pojišťovnu.“
Adela: „Dobrý den, podle čeho pojišťovna rozhoduje zda proplatí nějakou léčbu nebo neproplati? Pokud rozhodne ze neproplati, ze dítě léčbu (vakcínu) nepotřebuje, dá se proti rozhodnutí nějak bránit? Popřípadě kde?“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den, děkuji za Váš dotaz, se kterým se doporučuji obrátit přímo na vaši zdravotní pojišťovnu.“
Jana: „Hradí pojišťovna očkování lidem po resekci slinivky a odebrání sleziny?A hradí jim třeba lázně?“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Dobrý den, děkuji za Váš dotaz, se kterým se prosím obraťte přímo na vaši zdravotní pojišťovnu.“
Tobiáš Adámek: „Dobrý den paní magistro, děkuji Vám za zajímavé povídání. Chtěl bych se zeptat, proč tolik čerpají zdravotní péči muži nad 50 let?Dekuji“
Mgr. Vladimíra Kalnická: „Hezké odpoledne pane Adámku, děkuji za Váš dotaz. Jak jsem říkala ve svém vstupu obecně se zvyšují výdaje na zdravotní péči s narůstajícím věkem u obou pohlaví. U mužů nad 50 let se jedná o průměr za 1 pojištěnce tak, že záleží na konkrétních diagnózách, které byly v jednotlivých věkových skupinách zahrnuty. Přeji Vám krásné odpoledne.“