Zatímco běžní lidé věnují pozornost matce se slůnětem, autisté se dívají do středu fotografie. Foto: Xi Zhao
Že lidé s autismem vnímají svět okolo sebe jinak než ostatní, je známá věc. Vědci z výzkumné instituce Caltech ale nyní zjistili, jaké jsou rozdíly v tom, čemu věnují pozornost autisté v porovnání s lidmi, kteří poruchou autistického spektra netrpí. Na sedmi stovkách fotografií totiž vysledovali, na co přesně se na jednotlivých obrázcích dívají. Výsledek? Zatímco běžně lidé věnují pozornost lidským obličejům, autisté se většinou dívají do středu obrázku – i když v něm zrovna nic není – a také na kontrastní či barevně výrazné předměty. Svá zjištění, která by mohla pomoci zdokonalit diagnostiku a také přizpůsobit léčbu jednotlivým pacientům, nyní odborníci publikovali v časopise Neuron.
Vlevo obrázek ukazující, kam se dívá člověk s PAS, vpravo kam člověk bez poruchy. Foto: Xi Zhao
Už od raného dětství vnímají lidé s poruchou autistického spektra (PAS) obrazy i sociální podněty jinak než ostatní. To se podepisuje na sociálních vztazích, komunikačních schopnostech, odlišných zájmech či opakujícím se chování.
Výzkumníci přitom nyní přišli s tím, že některé z těchto příznaků jsou ovlivněny tím, jak člověk s poruchou autistického spektra cítí, vnímá a přistupuje ke světu kolem sebe. Nová studie se proto zaměřila na to, jak jsou v mozku člověka s autismem interpretovány vizuální vjemy.
Prozkoumala také dlouhodobé předpoklady, které jsou s diagnózou spjaty – např. to, že autisté většinou nevnímají výrazy obličeje, což vede k neschopnosti adekvátně reagovat v sociálních situacích.
Foto: Xi Zhao
„Je známo, že lidé s PAS mají často problém z postoje těla či výrazu obličeje pochopit, jak se jiní lidé cítí nebo co znamenají společenská gesta. Důvodem může být to, že se na ně dívají jinak,“ uvedl pro Huffington Post Ralph Adolphs, profesor psychologie, neurovědy a biologie z Brenu, v jehož laboratoři se studie prováděla.
„Naše práce mimo jiné ukazuje, že to s tvrzením, že „se lidé s poruchami autistického spektra nedívají do obličeje běžným způsobem“, není tak jednoduché. Oni se totiž typickým způsobem nedívají na většinu věcí,“ zdůrazňuje Adolphs.
Aby zjistil více, spojil se spolu se svými kolegy s docentem počítačového inženýrství na Národní univerzitě v Singapuru Xi Zhaem, který vyvinul a rozpracoval použitou metodu.
Foto: Xi Zhao
Výzkumníci předložili 39 subjektům, z nichž 20 trpělo PAS, sedm set obrázků. Kontrolní skupina přitom odpovídala té s PAS věkem, pohlavím, rasou, úrovní vzdělání i IQ.
Obrázky zachycovaly různé přirozené a situace a výjevy dávající smysl, nešlo tedy o samostatně stojící předměty jako v řadě jiných studií nebo koláže věcí, které k sobě nepatří.
Každý testovaný se na jednotlivé obrázky díval tři vteřiny, přičemž speciální snímací zařízení zaznamenávalo, kam přesně se dívá.
Foto: Xi Zhao
Nejzajímavější je střed
Zjištění ukazují, že lidé s PAS tolik nepřitahují společenské výjevy, naopak je častěji zajímají jednoduché okraje a vzory v obrázcích spíše než lidské obličeje. Mnohem více se také dívají do středu obrázku bez ohledu na to, co se tam nachází.
Častěji také věnují pozornost tomu, co vyniká, např. rozdílem v barvě nebo kontrastem. „To zřejmě lidem s autismem ztěžuje socializaci, zvláště v prostředí večírku. Mohou mít totiž problém s tím, kam upřít svou pozornost,“ vysvětluje Ralph Adolphs.
Foto: Xi Zhao
Největší význam by přitom podle autorů měla studie mít pro diagnostiku. „Autismus je celá řada věcí. Naše studie je prvním krokem v pokusu objevit, jaké různé druhy autismu tu vlastně existují. Dalším krokem bude zjistit, jestli se u všech lidí s autismem vyskytuje vzorec, který jsme objevili.
Zřejmě tu jsou mezi jednotlivými lidmi s PAS rozdíly, a tyto rozdíly by mohly souviset s rozdíly v diagnostice, například objevením subtypů autismu. Jakmile subtypy rozlišíme, můžeme se začít ptát, jestli by pro každý subtyp nebyla lepší jiná léčba,“ přibližuje profesor Adolphs. Ten už plánuje pokračování výzkumu za použití magnetické rezonance.
Chce tak prozkoumat mozkovou aktivitu lidí s PAS, zatímco se v laboratoři budou dívat na obrázky podobné těm použitým v dosavadním výzkumu.
Foto: Xi Zhao
-mk-
Autismus
Autismus je poruchou vývoje sociální interakce a komunikace. Jde o vrozenou odlišnost ve vývoji a fungování mozku, která způsobuje, že dítě se chová a myslí jinak než jeho vrstevníci.
Má potíže v komunikaci, nedokáže adekvátně reagovat na běžné situace. Na druhou stranu v některých oblastech mohou lidé s autismem výrazně převyšovat ostatní, třeba v matematice, jazycích nebo umění.
Modelový příklad člověka s diagnózou autismu neexistuje. Stejnou diagnózu sdílí lidé nadprůměrně inteligentní i s mentální retardací, spontánně navazující kontakt i uzavření, klidní i aktivní s poruchami chování.
Někteří lidé s touto diagnózou vyžadují speciální vzdělávání a neustálý dohled, jiní žijí samostatně, jsou úspěšní v zaměstnání a vedou spokojený rodinný život.
Nicméně u všech lidí s touto diagnózou je vývoj v konkrétních oblastech narušen do té míry, že lze dopad poruchy na člověka a na jeho rodinu považovat za závažný a handicapující.
1+10 zásad komunikace s lidmi s autismem
Prevalence poruch autistického spektra
Poslední prevalenční studie z USA udává, že v populaci osmiletých dětí obdrželo diagnózu poruchy autistického spektra (PAS) 1 z 54 dětí. Výskyt PAS je čtyřikrát častější u chlapců než u dívek. Průměrný odhad výskytu autismu v populaci se v průměru pohybuje mezi 1,5 – 2%. Každý rok se tak narodí v České republice okolo 1500 – 2000 dětí s PAS.
(Zdroje: Prevalence of Autism Spectrum Disorder Among Children Aged 8 Years — Autism and Developmental Disabilities Monitoring Network, 11 Sites, United States, 2016 Surveillance Summaries / March 27, 2020 / 69(4);1–12; Lord C. et al. 2018. Autism spectrum disorder. Lancet, 392(10146):508-520.)
Na českých základních školách bylo ve školním roce 2019/2020 vzděláváno 110 940 žáků se zdravotním postižením, z toho 3979 žáků s poruchou autistického spektra.
(Zdroj: Ústav pro informace ve vzdělávání, statistické ročenky školství – výkonové ukazatele, školní rok 2019/20)
Autismus v raném věku
Každý člověk se vyvíjí jinak.
Již u kojenců a batolat můžeme pozorovat atypické chování, které může, ale také nemusí být projevem autismu, jak tomu skutečně je, ukáže až čas. Pediatr začíná po prvních projevech autismu pátrat na 18 měsíční prohlídce. V současné době se dá autismus relativně spolehlivě diagnostikovat ve dvou letech.
Děti s mírnější formou autismu bývají zachyceny později, často až ve chvíli, kdy jsou na ně kladeny větší požadavky (např. při nástupu do MŠ). Vývojové obtíže by měl vždy posoudit odborník. S návštěvou není vhodné otálet. Vyšetření je zapotřebí opakovat, pokud znepokojení přetrvává.
Podezření rodiče by se vždy měla věnovat náležitá pozornost.
Na diagnostiku se často čeká příliš dlouho, již při pouhém podezření je ale vhodné začít s dítětem pracovat a rozvíjet jeho sociální a komunikační dovednosti, mozek malých dětí je plastický, čím dříve je zahájena intervence, tím větší je šance, že se deficity zmírní nebo dokonce, že vymizí.
8 – 12 měsíců
- projevuje malý zájem o sociální kontakt
- nežvatlá
- málo reaguje na snahu získat jeho pozornost
18 měsíců
- neukazuje
- málo reaguje na řeč
- málo akceptuje společné aktivity
- málo napodobuje
- málo vybízí k sdílení pozornosti (nenosí předměty na ukázku, neukazuje na zajímavé objekty)
24 měsíců
- málo reaguje na pokyny a otázky
- neříká slova
- věnuje se intenzivně vlastním aktivitám
- málo vnímavý k okolí
- nedokáže si hrát společně
Dítě s autismem
- málo komunikuje s ostatními
- málo reaguje na pokyny
- méně frekventovaný oční kontakt
- je obtížné získat a/či udržet jeho pozornost
- málo spolupracuje
- je tvrdohlavé
- je pohlcené svými zájmy
- s hračkami si hraje odlišným způsobem
- zabývá se určitými věcmi dokola
- zvláštní pohyby (třepe rukama, poskakuje, chodí po špičkách)
- často lidi ignoruje
- nedokáže se zařadit mezi ostatní děti
- fixuje se na určité hračky nebo předměty
- působí dojmem jako by žilo ve vlastním světě
- přehnaně reaguje na některé zvuky
- vyvíjí se velmi nerovnoměrně
- často si hraje o samotě
- málo si hraje
- chybí živá mimika a gestika
- obtížně se přizpůsobuje změnám
- omezená vzájemná hra (posílání autíčka, házení s míčem)
VČASNÁ DIAGNÓZA JE BRANOU K ÚČINNÉ POMOCI.
KAŽDÉ DÍTĚ S AUTISMEM JE JINÉ, ŽÁDNÉ NEMÁ VŠECHNY PROJEVY.
Webový portál AutismPort přináší odpovědi na všechny vaše otázky týkající se autismu! Ať už jste člověk s autismem, rodič či příbuzný dítěte nebo osoby s PAS, učitel, asistent pedagoga či odborník v jiné oblasti, náš webový portál je připraven poskytnout vám informace ze všech oblastí, kterých se život na spektru dotýká. Portál je členěn do přehledných sekcí, aby vaše hledání bylo co nejjednodušší.
Rozdělení – Paspoint – podporujeme lidi s autismem
Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje a řadí se mezi komplexní vývojové poruchy.
Společným znakem jsou poruchy sociální interakce, problémy v oblasti verbální i neverbální komunikace a narušená schopnost představivosti, která se projevuje neobvyklými nebo omezenými, mnohdy stereotypními aktivitami nebo zájmy.
Svět je pro člověka s touto diagnózou skládankou, jejíž díly do sebe nezapadají. Naučené dovednosti nezvládá aplikovat v nově vzniklých situacích běžného života.
Atypický autismus
Objevuje se po dosažení tří let věku dítěte nebo nenaplňuje všechny tři okruhy diagnostických kritérií. Lidé s atypickým autismem mají některé oblasti vývoje méně narušeny než lidé s klasickým autismem. Může se jednat o lepší sociální či komunikační dovednosti nebo chybí stereotypní zájmy.
Rettův syndrom
Vyskytuje se pouze u žen. Příčina syndromu je genetická. Raný vývoj je normální do 6., maximálně 18. měsíce. Pak nastává období stagnace a regrese, během kterého dítě ztrácí pohybové, jazykové i poznávací dovednosti. Zvláště charakteristická je ztráta funkčních pohybů ruky.
Aspergerův syndrom
Lidé s Aspergerovým syndromem dávají přednost osamělým aktivitám a komunikují zvláštním způsobem. Typické jsou zvláštní zájmy obsesivního charakteru (např. studování jízdních řádů, telefonních seznamů, sledování určitých televizních programů …). Mají velkou slovní zásobu a udivují přesnou a komplexní odbornou terminologií.
Nedovedou však definovat význam některých slov, ani je používat správně ve větě. Sociální naivita, důsledná pravdomluvnost, šokující poznámky, se kterými se děti nebo dospělí obrací na neznámé osoby, patří rovněž k charakteristickým projevům Aspergerova syndromu. Jedinci jsou neobratní, mají problémy naučit se jezdit na kole, plavat, bruslit, lyžovat.
Intelekt bývá zachován, někdy výrazně nadprůměrný.
Dezintegrační porucha
Po období normální vývoje dítěte, které trvá minimálně dva roky, nastává z neznámé příčiny regres v doposud nabytých schopnostech. Vývoj je prokazatelně v normě ve všech oblastech, tzn. že dítě ve dvou letech mluví v krátkých větách, přijímá a iniciuje sociální kontakt, gestikuluje, je přítomna napodobivá a symbolická hra.
Nástup poruchy je udáván mezi druhým a sedmým rokem věku, nejčastěji se objevuje mezi třetím a čtvrtým rokem. Zhoršení stavu může být náhlé nebo může trvat několik měsíců a je vystřídáno obdobím stagnace. Dítě se zhorší v komunikačních a sociálních dovednostech, často nastupuje chování zcela typické pro autismus.
Po tomto období může, ale také nemusí, nastat opětovné zlepšování dovedností.
Psycholožka: Lidé s autismem často chtějí kamarády i lásku. Empatii ale mají slabší
Když se řekne autismus, většina lidí si vybaví nesoběstačného asociála disponujícího fascinujícími schopnostmi z filmu Rain Man.
Při vyslovení spojení Aspergerův syndrom zase mnohým vyskakuje geniální, ale emočně chladný fyzik Sheldon Cooper ze seriálu Teorie velkého třesku.
Jak ovšem zdůrazňuje psycholožka Veronika Šporclová, popkulturní obrazy těchto diagnóz bývají nepřiměřeně zjednodušující.
V minulosti psychologové rozlišovali autismus a Aspergerův syndrom. Dnes ale hovoří o poruchách autistického spektra, protože hranice mezi těmito dvěma diagnózami nebyly zřejmé. Které rysy jsou tedy pro různé poruchy autistického spektra společné?
V dřívějším diagnostickém manuálu jsme se setkávali mimo jiné s diagnózami dětský autismus, atypický autismus a Aspergerův syndrom. Dnes se tyto jednotlivé diagnózy již nerozlišují, ale jsou zastřešené právě pod kategorií poruchy autistického spektra.
Pro poruchy autistického spektra jsou společné problémy v sociálních vztazích a komunikaci, charakteristické je stereotypní chování, které může zahrnovat jak ulpívavý zájem o určitou oblast, tak stereotypy v motorice nebo řeči.
Obvyklé jsou potíže přizpůsobit se každodenním požadavkům a reagovat pružně i na běžné změny.
Myšlení těchto lidí je velmi konkrétní, nadměrně logické, nepružné. Často se zaměřují na detaily na úkor celku. Někteří mohou pracovat v oboru, ve kterém jsou dobří, ale i tam potřebují větší či menší podporu – někoho, kdo jim zadá konkrétní úkoly, dohlíží na ně a říká, co mají dělat.
Nechci, aby to vyznělo jakkoli hanlivě, ale někdy se myšlení lidí s autismem pro zjednodušení přirovnává k počítači. Pokud počítači nezadáte konkrétní instrukci, sám nedomyslí, co má dělat, nerozklíčuje, že jste se překlikli a měli jste na mysli něco jiného. Čím závažnější je stupeň autismu, tím jsou tato specifika v myšlení a vnímání výraznější.
Zdvořilostní fráze a společenské konverzace bez konkrétního obsahu bývají často pro lidi s autismem zdrojem stresu a nejistoty.
Můžete pro laiky nějak vysvětlit, jak se liší projevy lehčích a těžších forem diagnóz, které odborníci dříve označovali jako autismus a Aspergerův syndrom?
U lidí s těžkou formou autismu je často přidružený mentální handicap a závažnější poruchy řeči, což o jedincích s Aspergerovým syndromem neplatí.
Lidé s těžší formou autismu mohou mít afektivní záchvaty a vyžadují velkou podporu okolí, téměř neustálý dohled a asistenci.
Jedinci s lehčí formou autismu také potřebují nějakého průvodce životem, který je chápe a respektuje, vysvětluje jim situace, kterým nerozumí, ale nemají výraznější poruchy chování a dokážou v běžném životě poměrně dobře fungovat.
Lidé s Aspergerovým syndromem mají řečové schopnosti leckdy nadprůměrné, nemají poruchu intelektu, ale jejich emoční a sociální inteligence je vzhledem k věku i mentální kapacitě výrazně oslabená.
I dospívající a dospělí lidé s těžší formou Aspergerova syndromu mohou mít nadprůměrný intelekt, mluvit jako kniha, mít vynikající vědomosti v určité oblasti, nadstandardní smysl pro detail, ale sociálně mohou být na úrovni předškolního dítěte.
Kvůli tomuto handicapu nedokážou potenciál svého intelektu využít a mohou skončit v invalidním důchodu.
Lidé s mírnější formou Aspergerova syndromu naopak dokážou fungovat vcelku samostatně, mohou být úspěšní v zaměstnání, mají rodiny i partnerské vztahy. Svá oslabení poměrně zdařile kompenzují právě vyšším intelektem, časem si dokážou sociálně-komunikační dovednosti osvojit a jejich skutečný handicap nemusí být pro okolí na první pohled viditelný.
V jakém věku lze autismus diagnostikovat?
Pediatři dnes mohou provést screening na autismus už mezi 18. a 24. měsícem věku. Pracují s jednoduchým dotazníkem zaměřeným na chování dítěte v oblastech, které jsou pro autismus typické.
Zjišťují například, jestli a jak se batole snaží navazovat kontakt s rodičem i s cizími osobami, zda reaguje na snahu o společnou hru a jaké jsou jeho zájmy.
Pokud si dětští lékaři všimnou nějakého problému, měli by dítě odeslat na odborné psychologické nebo psychiatrické vyšetření.
Těžší poruchu autistického spektra jsme schopní odhalit už v batolecím věku, což je ideální, protože čím dřív se diagnóza podchytí, tím lepší může mít dítě prognózu. Správnou stimulací a zaměřením na rozvíjení slabších oblastí můžeme dosáhnout toho, že se v mozku dítěte vytvoří potřebné neuronové spoje a dochází ke zlepšení stavu.
U dítěte s mírnější poruchou autistického spektra naproti tomu okolí obvykle vypozoruje nějaký problém až v předškolním nebo školním věku dítěte. Bývá to v situacích, kdy požadavky na sociální a komunikační dovednosti přerostou schopnosti dítěte.
Rodiče si obtíží dlouho nemusí všimnout, takže třeba až paní učitelka zjišťuje, že dítě nezapadá do kolektivu a chová se oproti vrstevníkům odlišně. Mírnější formy autismu mnohdy na rozdíl od těch těžších prolétávají diagnostickým sítem. Děti, u nichž se vyskytují, jsou považovány za nevychované, manipulativní a rozmazlené.
Zůstávají bez pomoci, problémy se zhoršují a velkému tlaku potom čelí nejen ony, ale i škola a rodiče.
V souvislosti s dětmi s poruchou autistického spektra se někdy uvádí, že se lépe cítí ve společnosti dospělých než v přítomnosti vrstevníků.
Ano, tuto skutečnost od rodičů nebo od dětí také slýchám. Důvodů, proč tomu tak je, může být celá řada. Jedním z nich může být například to, že nemohou s vrstevníky sdílet své zájmy.
Když se ve 12 letech zajímáte o architekturu, zeměpis, historii nebo dopravu, tak jiné děti ve stejném věku se na tato témata většinou nechytnou a vy zůstáváte se svým zájmem osamocený.
Druhý častý problém spočívá v tom, že zejména v určitém věku je pro děti typické porušovat pravidla, testovat hranice, provokovat dospělé i škádlit se mezi sebou. Děti s poruchou autistického spektra naopak lpí na spravedlnosti a vyžadují dodržování pravidel.
Respektují autority a mají tendenci vrstevníky poučovat, jak se mají chovat. Tím se pochopitelně od vrstevníků liší, dostávají od nich negativní zpětnou vazbu a často jsou terčem posměchu.
Skutečnost, že se děti s autismem vyhýbají společnosti, pak může být jen projevem jejich obranného mechanismu a nejistoty v sociálních vztazích, útěkem před kritikou, nikoli potřebou se stranit.
Častěji se setkáváme s tím, že se děti s autismem chtějí mezi vrstevníky zapojit, ale netuší, jak na to, takže se uzavírají do svého světa.
Existují samozřejmě děti, které o interakci s vrstevníky opravdu nemají zájem, ale ze zkušeností z vlastní praxe znám více případů, kdy děti o kamarády a přátelství stály. U některých dětí můžeme hovořit až o sociální deprivaci.
Živě si pamatuji dívku, kterou paní učitelky ve škole popisovaly jako pasivní, hodnou žákyni, která o přestávkách spolužáky pozorovala, ale nikdy se sama nezapojila. Pedagogové toto chování hodnotili jako projev jejího nezájmu o spolužáky.
Když jsem s dívkou ale mluvila, sdělovala spoustu informací o dětech ze třídy, přála si mezi ně vstoupit, ale nevěděla jak, protože nechápala, o čem si povídají. Nikdy nebyla pozvaná na narozeninovou party nebo jinou akci spolužáků.
Byla zamilovaná do svého spolužáka, tajně mu psala dopisy, představovala si, jak spolu hrají hry, jak pořádá vlastní narozeninovou oslavu, na které je většina spolužáků přítomná. Nikdo z jejího okolí ovšem tento její vnitřní sociální život neodhalil, protože její chování navenek působilo zcela odlišně.
Četl jsem ale i o dětech s autismem, které se v kolektivu chovají příliš průbojně.
Je to tak. Najdou se děti s poruchou autistického spektra, které si s ostatními chtějí hrát, ale neodhadnou přijatelnou míru, nevědí, jak kontakt navázat jinak než pošťuchováním, ničením hry a nevhodným upoutáváním pozornosti. Když jim někdo řekne, že už to stačí, budou to pořád brát jako hru a nepřestanou. Tímto chováním se z kolektivu taky vyčleňují.
Jak se z vaší zkušenosti českým učitelům daří žáky s poruchou autistického spektra začlenit?
Pedagogové se musí učit pracovat s dětmi s mnoha různými poruchami – například s poruchami pozornosti spojenými s hyperaktivitou, s poruchami řeči, s poruchami intelektu i s poruchami autistického spektra.
Vidím u nich velkou snahu, ale často jim chybí informace o tom, co dělat, když chtějí učit a některý z žáků začne hodinu narušovat nevhodným chováním či afektivní reakcí.
Pedagog ví, že by bylo vhodné umožnit dítěti zklidnit se mimo třídu, odejít ze situace, ale zároveň nemůže neklidné dítě nechat bez dozoru.
Zejména u některých žáků je pro učitele úlevou, když se mají na koho obrátit, požádat o pomoc a společně také vymyslet plán pro řešení podobných situací. Proto potřebujeme, aby úzce spolupracovala a komunikovala rodina se školou a naopak. Nezbytná je také podpora poradenských pracovníků a jiných odborníků, kteří mají dítě v péči.
Jak už jsem zmínila, děti s autismem se často stávají terčem posměchu a šikany. Nemyslím si, že jsou ostatní děti zlé a svému spolužákovi s autismem ubližují záměrně. Často je to důsledek vzájemného neporozumění a neznalosti.
Pokud školákům nikdo nevysvětlí, proč se jejich spolužák zvláštně projevuje a jak mu mohou pomoct, využijí jeho nepřiměřené chování spíš k posměškům než k tomu, aby se ho snažili podpořit.
Jeden vysokoškolák mi nedávno líčil svůj dávný zážitek ze školní družiny, kdy paní vychovatelka dětem řekla, že si budou hrát s plyšáky a že si je poté mohou rozebrat. Byl z toho strašně vyděšený, protože si myslel, že půjde o likvidaci, že plyšáky budou rozebírat na součástky.
Když v takové situaci jediné dítě začne panicky křičet, stává se pochopitelně snadným terčem posměchu. Pokud však dětem důvod této odlišnosti přiblížíte, ukazuje se, že na ni pak dokážou reagovat citlivě.
Třeba moje dcera má s integrovanými spolužáky s poruchou autistického spektra dobrou zkušenost. Když jsem se jí v jejích osmi letech ptala na její definici autismu, odpověděla mi, že to je někdo, kdo se divně chová, ale neznamená to, že nemůže být kamarád.
Do třídy, kterou navštěvovala, chodil také chlapec s autismem. Paní učitelka dětem citlivě vysvětlila, jak mohou reagovat, když jejich spolužák například o přestávce chodí po třídě, třepe rukama a povídá si pro sebe.
Chlapec byl ve třídě oblíbený zejména mezi dívkami, jejich angažovanost a ochotu paní učitelka dokázala využít a dívky občas plnily roli asistenta, pomáhaly chlapci, když bylo potřeba. Jejich spolužák byl poměrně talentovaný, ale velmi ostýchavý.
Dojemné pro mě bylo, když se dcera chlubila, jak společně s ostatními přiměli spolužáka recitovat před celou třídou báseň zpaměti. Odměnou mu byl potlesk třídy a také zasloužené první místo ve třídním kole recitační soutěže.
Jak se dětem s poruchou autistického spektra ve školách daří splňovat nároky na znalosti, dovednosti a soustředěnost?
Vzdělávací proces komplikuje skutečnost, že schopnosti dětí s poruchou autistického spektra jsou rozloženy velmi nerovnoměrně.
Tito žáci mají v některých předmětech nadprůměrné vědomosti i schopnosti, ale v jiných oblastech nápadně selhávají.
Proto je vždy nezbytné školní nároky přizpůsobit schopnostem a možnostem dítěte, respektovat jejich obtíže, reagovat na jejich aktuální rozpoložení a chování.
Problémem při vzdělávání těchto dětí je také motivace. Žáci s poruchou autistického spektra se některé předměty odmítají učit, protože v nich nevidí smysl a probíraná látka je nebaví. Proto je potřeba volit motivaci podle jejich zájmu.
Vybavuji si jednu kreativní paní učitelku, která tento princip využila u chlapce, co se intenzivně zajímal o vysavače, technické a zemědělské stroje.
V matematice počítal traktory a sekačky, při slohových cvičeních o nich psal, ve výtvarné výchově i pracovních činnostech mohl technické stroje vyrábět a podobně.
Další komplikací, která zhoršuje spolupráci i soustředění dítěte s poruchou autistického spektra, mohou být abnormity v jeho smyslovém vnímání. V praxi to může znamenat, že je množství vnějších podnětů velmi rychle unaví, jejich mozek se přetíží a to se projeví nesoustředěností.
Z tohoto důvodu se těmto dětem lépe pracuje ve strukturovanějším a klidnějším prostředí. Pokud to speciálněpedagogické centrum doporučí, mohou tito žáci při náročnějších úkolech a písemných pracích odcházet s pedagogickým doprovodem do jiné učebny, aby se dokázali lépe koncentrovat.
Někdy je nezbytné dítěti na řešení úlohy poskytnout delší čas nebo písemné práce zkracovat.
Jak lidé s poruchou autistického spektra řeší problém s navazováním prvních intimních vztahů?
Záleží na jejich vlastní motivaci a osobnostním nastavení. Slečna, která je dnes už na vysoké škole a setkávám se s ní od jejích deseti let, měla například vždycky jasno, že vztah nechce.
Zdůvodňovala to tím, že si nehodlá komplikovat život. Chce se věnovat tomu, co jí jde a v čem je opravdu výjimečně dobrá.
Je přesvědčená, že partner a rodina by jí brali čas, který chce využít pro svou vědeckou práci.
Osobně se ale domnívám, že mnohem více lidí s poruchou autistického spektra po vztahu velmi touží, ale bohužel jim chybí sociální dovednosti, díky nimž by byli při jeho navazování úspěšní. Proto potřebují někoho, kdo jim vysvětlí, jak to v partnerských vztazích funguje.
Nabízí se jim individuální nebo párová terapie zaměřená na konstruktivní řešení vztahových problémů nebo zlepšení vzájemné komunikace.
Vztah s člověkem s poruchou autistického spektra mnohdy vyžaduje velkou toleranci z obou stran, protože oba partneři mohou být pro sebe navzájem nečitelní.
Běžně jsme zvyklí, že neříkáme všechny informace konkrétně, ale očekáváme schopnost číst mezi řádky. Předpokládáme, že ostatní dokážou zohledňovat naše emoce, přání i myšlenky. Nám ženám určitě udělá radost, když muž odhalí naše přání a přinese dárek, po kterém toužíme.
Jen málo žen je ovšem připravených na to, co mi vyprávěla partnerka muže s Aspergerovým syndromem. Tento muž se intenzivně zajímal o územní plánování a chtěl přítelkyni k narozeninám darovat vlastnoručně vyrobenou mapu územního plánu Prahy.
Došlo ke konfliktu, protože se sice u partnerky dočkal slz, ale ne z pocitu štěstí, ale kvůli rozčarování, smutku a vzteku.
Pokud lidé s poruchou autistického spektra partnerský vztah navážou, daří se jim ho i udržet?
Takový vztah má svá specifika, což ale nemusí znamenat, že je méně kvalitní. Když jim jejich partner rozumí, může s nimi být hezké soužití. Jedna manželka mi třeba říkala, že ji muž bere jako svého celoživotního kouče, tuto roli přijala a byla s ní smířená i spokojená.
Oceňovala na něm, že je velmi schopný v práci, finančně rodinu dokázal dobře zajistit.
Líbilo se jí, že si jako bankéř dovedl poradit i s náročnými finančními transakcemi, ale když měl k nim domů přijít řemeslník, nastal problém, protože jejího manžela tyto nestrukturované a nepředvídatelné situace psychicky rozložily.
Za to, že ho v těchto situacích koučuje a podporuje, dostává od manžela obdiv i respekt a i vůči rodině jako celku je tento muž velmi loajální a ochranitelský. Pro někoho možná tento partnerský vztah funguje poněkud neobvykle, ale rodina žije v harmonii a soudržnosti a její členové se cítí spokojeně.
Jak to mají lidé s poruchou autistického spektra s empatií? Dovedou se do svých blízkých vcítit?
Mohla bych zde citovat výsledky různých výzkumů a teoretické poznatky, ale opět si vypůjčím příklad z praxe. Pamatuji si na jednoho dospělého muže s touto diagnózou. Byl nadprůměrně inteligentní, velmi úspěšný ve svém zaměstnání a byl si vědomý svých oslabení v sociálně-emoční oblasti.
Jeho popis empatie dle mého názoru pěkně vystihuje problémy, se kterými se lidé s poruchou autistického spektra potýkají. Řekl mi tohle: „Sdílení prvního stupně zvládám. Když si moje manželka koupí zmrzlinu, já vím, že má radost. Ovšem sdílení druhého stupně už neumím.
Nedokážu s ní její radost prožít a nakazit se jejími emocemi.“
V průběhu života i manželství se tento muž i díky trpělivosti a toleranci své manželky naučil, jak v daných situacích reagovat, ale vlastní emoční prožitek vyplývající ze sdílení emocí postrádal.
V situacích, kdy očekáváme, že s námi ostatní budou sdílet naše emoce, a ono se tak neděje, si můžeme tyto vlažné emoční reakce vysvětlovat jako nezájem, egocentrismus či provokaci.
U lidí s autismem si ovšem musíme uvědomit, že jejich mozek funguje odlišně a v mozkových oblastech, které jsou zodpovědné za čtení emocí i empatii, chybí dostatek funkčních neuronových spojení. Je to podobné, jako bychom se zlobili na člověka s vrozeným poškozením zraku, že nevidí svět tak, jako ho vidíme my, a nereaguje tak, jak bychom očekávali.
Video: Život s autismem? Není to žádná sranda, ve školce se mi smáli, teď mě respektují, říká Hájek
Chci být slavný youtuber, život s autismem není žádná sranda, ale já jsem na tom ještě dobře, každý člověk je jiný, nikdo není dokonalý. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
Autismus je jiný způsob uvažování a myšlení, nikoli pouhá nemoc
Symbolikou je modrá barva, která vyjadřuje komunikaci a sebevyjádření, protože to je právě jedna z oblastí, ve které mají lidé s poruchou autistického spektra největší potíže. To potvrzuje i ředitelka střediska odborného poradenství a diagnostiky a zároveň psycholožka Veronika Šporclová z Národního ústavu pro autismus, která se touto problematikou zabývá přes deset let.
Přečíst článek ›
Rozlišuje se nějak dětský autismus od dospělého?
Ne. Dětský autismus je název diagnózy, na věk to není vázáno. Může ho tak mít i dospělý člověk. Autismus lze diagnostikovat nejen v dětském věku, ale i v dospělosti. Podle kritérií musí být patrné projevy už dříve. Ovšem u lidí s mírnějšími projevy nemusí být nemoc rozpoznaná až do dospělosti. Na vyšetření k nám přichází mnoho dospělých, kteří vidí podobné obtíže sami u sebe.
Lze rozlišit typy autismu?
Jsou tři nejčastější poruchy autistického spektra. Patří tam atypický autismus, Aspergerův syndrom a dětský autismus. Všichni mají společný deficit v sociálních vztazích, v sociálně-komunikačním chování, v přizpůsobení se změnám nebo v zájmech.
Jsou mezi jednotlivými poruchami rozdíly?
Ano, jsou. Například atypický autista bývá aktivnější v kontaktu, nemá tolik rituálů a lépe se přizpůsobuje.
Kde je hranice mezi rituálem a tím, kdy to začne překračovat určité meze?
To je právě ono. U autismu není buď a nebo. Svět nevidí černobíle. Spektrum projevů je hodně široké. Jsou dvě důležité oblasti, a to sociální vztahy a jejich chápání. Druhá pak je přizpůsobení se či problémy zapojit se mezi vrstevníky a mít kamarády. Opravdu to ale není tak, že lidé s autismem nechtějí navazovat vztahy.
Oni jen nevědí jak, proto se postupně stahují. Proto mohou být později agresivní?
Často se hovoří o tom, že jsou autisté výbušní. Není to pravda. Tyto stavy jsou často důsledkem nepochopení jejich chování. Když někdo zažene do kouta mě, bude na mě pořád tlačit, také budu reagovat nepřiměřeně a bouchnu. U lidí s autismem je to složitější, protože jim široká společnost nerozumí. Často se to stává ve školách, kde jsou požadavky až moc vysoké.
Je důležité poradit, jak by se společnost k těmto lidem měla chovat. Onemocnění je totiž na vzestupu.
Spíše než onemocnění bych řekla, že je to jiný způsob uvažování a myšlení. Což na druhou stranu nemusí být vždy nemoc. Navíc vzniklo mnoho mýtů, kvůli kterým se lidé mnohdy bojí s autisty navazovat kontakt.
Přečíst článek ›
Jako například tendence se těchto lidí stranit nebo si jich vůbec nevšímat?
Přesně. Lidé s autismem se projevují zvláštně či divně, ale není to jejich problém. Když tomu porozumíme, tak tam nemusí vůbec být nějaký ostych.
Můžete popsat, jak vypadá svět autisty?
U každého jinak, je to hodně individuální. Mohla jsem vidět tisíc lidí s autismem, takže jsem viděla tisíc jedinců. Nelze říci, že proto rozumím autismu. To je to, co nás hodně mate, že autismus se nerovná jasnému modelu chování. Každý takový člověk se chová jinak, stejně jako my jsme každý individuální.
Ovšem my se řídíme jistými pravidly. Ať už etickými, společenskými.
To jistě. Ač jsou tato pravidla pro něj velmi často hodně nelogická, velmi se je snaží pochopit. Což je obdivuhodné.
A pro ně je logika velmi důležitá, je to tak?
Potřebují mít vše vysvětleno. Měla jsem například klienta, který se rozčiloval, že si musel převléknout kalhoty po tom, co hrál fotbal, protože šel k lékaři. Nechápal, proč když má jít k doktorovi s chodidlem, musí si vzít jiné kalhoty. Respektuje a akceptuje to, přestože tomu nerozumí.
Mají nějaká svoje vlastní pravidla?
Často si je vytváří, aby logicky pochopili věci, které my vnímáme intuitivně. Já například, když se podívám na někoho, tak nemusím analyzovat to, že má koutky nahoře a že to znamená, že se asi usmívá.
Chápu, jak na to mám reagovat. S tím mají lidé s autismem problém. Neumějí číst sociální situace a přizpůsobit tomu své chování. Neumějí to úplně odhadnout a pak je mrzí, že to nezvládli.
Nejsou to však sobci, kteří si jedou to svoje.
Zmínila jste také, že je tato porucha leckdy spojovaná s jakousi genialitou dotyčného.
Jak se to vezme. Někteří zvládají s přehledem matematické olympiády, ale pak se nedokáží zapojit do kolektivu a najít si kamarády. Pak jsou děti, kterým dáte do ruky hračku autíčka, a ony nevědí, k čemu slouží. Vidí totiž dílčí detaily, které dávají do logických souvislostí. Většinou je tam problém zaměřit pozornost na celek.
Nelze ale vše převádět na nějaký vzorec. Zvláště vztahy a emoce.
V takových situacích to samozřejmě nejde. Často se jim tak stává, že se zaměří na něco, co v tu chvíli není podstatné. Proto chodí na nácviky, kde se jim to vysvětluje.
Někteří si ale stejně vytváří logické algoritmy na to, jak mají poznat, když je někdo smutný, nebo jak mají reagovat, když je někdo naštvaný. Někdo algoritmy uplatňuje v partnerských vztazích i v dospělosti. Dva lidé ve vztahu si mezi sebou říkají, kdo má jakou náladu.
Například, že má náladu od nuly do šedesáti procent a na základě toho se společně dohodnou, co budou ten den dělat.
Znamená to, že nemají rádi emoční situace?
Jak kdo. Měla jsem tu klienta, který špatně snášel pochvalu, protože to na něj byla tak velká emoce, že nevěděl, jak s ní naložit. Raději se tomu tak vyhýbal. Kam až mohou tyto stavy zajít? Nedávno jsem měla v ordinaci příklad chlapce, kterému je nyní osm let.
Byl hodně problémový. Řešila se u něj dokonce psychiatrická hospitalizace, protože jakýkoli požadavek, zátěž a kritika ho vedla k tomu, že se chtěl zabíjet. V šesti letech chodil doma s nožem a ubližoval si.
Nedokázal se zapojit ve školce, protože mu vadil hluk a to, jak si děti hrají.
Přečíst článek ›
Jak je na tom teď?
Zvládlo se to skvěle díky týmu odborníků. Je klidný a trochu dozrál. Už dokáže říci, že mu vadí, když si spolužačky ve škole povídají, protože má tendence je napomínat, tak jde s asistentkou do vedlejší třídy. To je obrovský boj u takhle malého dítěte, že to dokáže zastavit.
Je podle vás dobře, že autistické děti chodí do školy s normálními dětmi?
Díky tomu, že tyto děti chodí do normální školy, cítí se právoplatným členem společnosti, mají pocit, že mají co nabídnout a mohou mít i kamarády.
Řekla bych, že to ani tak nevadí spolužákům, jako spíše učitelům nebo rodičům „zdravých“ dětí, protože mají obavu, že jim tam budou narušovat výuku. Přitom to jde zvládnout.
Děti s autismem mohou být v normálních školách, ale potřebují k tomu podporu.
Vyprávěla jste o chlapci, který popsal obrázek koně s kočárem jako dlouhý logaritmus. Jak mají takové úkoly učitelé hodnotit?
Je to na učiteli, jak se k tomu postaví. Tato paní učitelka řešila, že to je svým způsobem geniální, co vytvořil, a dala mu jedničku. Viděla jeho jiný přístup uvažování a respektovala jeho individualitu. On se sice stranil kolektivu, ale byl spokojený. Pak jsou ale pedagogové, které budou situaci šponovat, a tam potom dojde ke konfliktu.
Jak podle vás vnímají ostatní děti spolužáků autistu?
Když bylo mé dceři asi osm, zeptala jsem se jí, co z jejího pohledu znamená autismus. Kdo to je, ten člověk, který má autismus. Odpověděla, že je to někdo, kdo se divně chová, ale neznamená to, že nemůže být kamarád.
Přečíst článek ›