Když jsou děti svědky2020-05-19T20:09:45+01:00
Pro mnoho dětí je násilí každodenní realitou. Až pro příliš mnoho dětí je ale násilí smutnou každodenní zkušeností z domova. S násilím ze strany svého partnera se během svého života setkává každá třetí žena.
A v rodinách, kde dochází k násilí, jsou děti jeho svědky až v 95 procentech případů. Možná jsou to i vaše děti, které příliš často vidí a nebo i jen slyší z vedlejší místnosti údery, rány, facky, škrcení, nadávky nebo pláč.
V rodinách, kde dochází k násilí, navíc násilný partner ve 40 – 60 procentech případů napadá i své děti.
Všechny děti si jistě přejí, aby jejich rodiče byli šťastní a spolu, aby byli normální šťastná rodina, jak ji třeba znají z filmů. Ne všechny děti ovšem mají to štěstí. Dětí, které každodenně prožívají strach o matku, strach o sebe, strach z budoucnosti, je mnohem více, než si společnost připouští.
Stejně jako dětí, které se denně potýkají ve své rodině s násilím. Trápí se často osamoceny se svými pocity a dospělí jim často neodpovídají, nedokáží s nimi hovořit o tom, co se doma děje. Prožitky a pocity dětí zlehčují slovy: vždyť je ještě malý, nechápe to, brzy se z toho dostane.
Tím ale jen omlouvají, že se nechtějí zabývat prožitky citově zraněných dětí.
Hluboké šrámy totiž nezanechává jen fyzické týrání, o kterém se veřejně hovoří, ale i to emoční: nadávky, urážky, ponižování, výhrůžky namířené proti matce i dětem, hrozby, kruté tresty, jsou týráním, které zanechává rány v duši dětí.
Ty tak prožívají traumata, která si odnášejí do dospělosti a která budou ovlivňovat i jejich další chování, až si začnou budovat samy partnerské vztahy. Bohužel násilí, které se neřeší, má tendenci se stupňovat. A pokud jsou děti jeho svědky, násilí na ně bude mít vliv. Mohou trpět pocity strachu a nejistoty, mohou trpět posttraumatickou stresovou poruchou a v neposlední řadě mohou násilí považovat za normální: mohou přejímat do budoucna násilné vzorce chování – ve svých vlastních vztazích se tak budou chovat buď násilnicky a agresivně, nebo naopak mohou převzít roli oběti. Chtějí-li tedy rodiče ochránit děti před násilím, jejich hlavním úkolem je nedávat jim násilné vzory chování. Pokud už k násilí dojde, povídat si s nimi o jejich pocitech, najít jim i sobě případně profesionální pomoc. Povídat si s dětmi, neustále a otevřeně o všem, co je zajímá.
Domácí násilí totiž není jedna hádka či konflikt. Jde o opakované a promyšlené napadání a používání moci. Navíc se násilí opakuje v cyklech a má rostoucí tendenci. Při těchto opakujících se situacích je ohrožen nejen psychický, ale i fyzický stav dětí. Ty totiž na systematické týrání a ponižování reagují trvalým napětím.
Ztrácejí pocit jistoty a bezpečí, který u rodičů hledají a potřebují. Cítí se bezmocné, svalují vinu na sebe Děti samy často zažívají fyzické násilí. A to buď když chtějí zastavit rodiče a pokoušejí se bránit matku a připletou se do násilného konfliktu, nebo je násilí namířeno přímo proti nim. Děti bývají bity, škrceny, kopány.
Prolomte ticho: mluvte s dětmi
Nejmenší děti o násilí mluvit nemohou, větší pak nechtějí: nechtějí riskovat ztrátu toho, kdo se o ně stará. Děti, které mají traumatický zážitek z domova, o něm ovšem potřebují hovořit. To ale často bývá složité pro dospělé (cítí se vinní, že selhávají, bezmocní, zahanbení), natož pro děti. A tak zůstávají v tiché konspiraci: pokud děti tento problém „neotevřou“, dospělí o něm také nechtějí hovořit.
Přitom v těchto případech ticho neléčí, naopak. Řada lidí, i násilníci se domnívají, že pokud děti nejsou u útoku přímo přítomné, nic nevědí. Posílají je do jiného pokoje v domnění, že když nevidí, tak neslyší a netuší. Není to tak.
Když jste malé dítě a sedíte za rohem na schodech, máte strach, až nejste schopni pohybu, a jen napínáte uši, slyšíte každý zvuk, a tušíte, co se v pokoji rodičů děje. Máte strach, co se stane matce, co se stane třeba vám, máte strach se pohnout, jste zkamenělí hrůzou, vnímáte nebezpečí.
Pak vidíte svou otřesenou matku plnou podlitin. Pak se naučíte plakat mlčky, skrývat své pocity. Trápíte se. Mlčky a potichu. 
Děti, které mají traumatický zážitek, ale o něm potřebují hovořit. I pro dospělé je to často složité.
Výsledkem je tichá konspirace: jestliže děti nezačnou hovořit o násilí, svých pocitech a prožitcích, dospělí to také nechtějí udělat.
Ale ticho děti nevyléčí: jen povídání si o tom, co se děje, i o vlastních pocitech může dětem pomoci se cítit opět o něco jistěji a bezpečně. V této chvíli musíte být pro děti jistotou a oporou.
Pokud u vás doma dochází k násilí, vysvětlete dětem:
- že je špatné někoho bít a používat násilí k tomu, abychom dosáhli svého
- že není jejich vina, že se jeden z rodičů dopouští násilí
- pokud musíte odejít na čas z domova do azylového zařízení, je to proto, že jsou děti pro vás důležité a chcete je chránit
- mluvte s dětmi o násilí: vysvětlete jim, co se stalo, proč musíte třeba i odejít z domova, ale nepomlouvejte druhého partnera ani dětem nesdělujte všechny detaily týrání
Léčit následky svědectví násilí jde jen tehdy, když jsou dítě i matka v klidu a bezpečí. Na dětskou úzkost je ale třeba reagovat velmi rychle. Je třeba mít zájem o to, co dítě pociťuje. „Poslouchejte“, co dítě říká slovy i chováním.
- Lékem na trauma z násilí je hovořit o něm. Pokud to dítě nedokáže, jsou i jiné možnosti vyjádření pocitů: dramatizací, kreslením, uměním, vyprávěním.
- Silné emoce (včetně zlosti, frustrace, smutku, osamocenosti) je třeba ventilovat: ať už malováním či běháním.
- Dítě (obzvlášť setrvává-li v násilné domácnosti) potřebuje zažívat pocit bezpečí, lásky, péče, malí kojenci pak ještě více konejšení a kolébání.
- Nepersonalizujte. Nejste špatný rodič ani dítě není špatné dítě.
- Tělesný kontakt: utěšte dítě. Buďte tu pro ně. Nic není více uklidňující než vaše přítomnost a péče.
Násilnický syn napadal rodiče
Dospělý syn s násilnickou povahou šikanoval své rodiče a ti se dlouho styděli požádat o pomoc, protože se cítí vinni, že své dítě špatně vychovali.
„Asi šedesátiletí manželé se k nám do poradny dostavili po vykázání jejich pětadvacetiletého syna ze společné domácnosti,“ říká sociální pracovnice Vlasta Petríková z Intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím při Diecézní charitě České Budějovice.
Jejich syn byl vymodlené dítě, ale už od dětství s ním bylo hodně problémů. Rodiče na syna nestačili, ten se k nim choval agresivně, nadával jim, vyhrožoval, dopouštěl se trestné činnosti. „Jak se rodiče později dozvěděli, bylo to kvůli drogám, na které potřeboval peníze,“ pokračuje sociální pracovnice Vlasta Petríková.
„Drogy u syna způsobily rozvoj psychiatrického onemocnění s bludy, takže byl přesvědčen, že mu rodiče chtějí ublížit. Snažili se s ním o celé věci mluvit, ale marně. Postupně syn začal rodiče ohrožovat i fyzicky.
Rodiče několikrát přivolali na pomoc Policii ČR, situace se na chvíli uklidnila, ale po čase vše začalo nanovo.
Při posledním závažném incidentu byla situace natolik závažná, že policie vykázala syna ze společné domácnosti, aby jeho rodičům zajistila bezpečí,“ říká sociální pracovnice s tím, že jejich situaci konzultovali společně a hledali řešení.
„Rodičům bylo syna líto, nechtěli proti němu podnikat žádné soudní kroky a ani si nedokázali představit, že by syn skončil na ulici.
„Po skončení desetidenní lhůty vykázání vzali syna zpět domů a s Intervenčním centrem již dále nespolupracovali.
Když pak byl násilnický syn vykázán policií z domova znovu, jeho rodiče už o pomoc znovu nepožádali. Asi zlomili hůl nad nadějí, že se jedináček polepší.
Toto je jeden z několika případů, které řeší sociální pracovnice Intervenčního centra. „Loni pomohlo na jihu Čech vykázání celkem 84 obětem, z toho bylo 63 žen, 14 mužů a sedm dětí,“ prozrazuje Vlasta Petríková. V roce 2012 byli mezi oběťmi jen čtyři muži.
Oběťmi domácího násilí jsou většinou lidé v produktivním věku od 27 do 50 let a senioři nad 65 let.
Loňské statistiky na jihu Čech evidují 16 případů, kdy byl ohroženou osobou rodič a násilníkem jeho zletilé dítě. V roce 2012 jich bylo jen osm. Prarodič byl loni vnukem ohrožován v sedmi případech.
Ve věku 51 – 64 let bylo pět ohrožených osob, ve věku 65 – 80 let jich už ale bylo dvanáct a nad 80 let byli tři.
„Oproti předchozímu roku tak jde o nárůst ohrožených mužů a nárůst mezigeneračního násilí dospělých dětí vůči svým rodičům,“ pokračuje Vlasta Petríková.
„Nejčastěji se jedná o dospělé nepracující syny, kteří své rodiče využívají a nechávají se od nich živit, rodičům přitom vyhrožují nebo je fyzicky napadají. Příčinou bývá nadměrné užívání alkoholu nebo drog, neléčené psychické onemocnění nebo poruchy osobnosti.
Pro rodiče je velmi těžké nejen se snažit svému dítěti pomoci, ale od takového dítěte se i distancovat a začít chránit sebe,“ zdůrazňuje Vlasta Petríková s tím, že je důležité, aby rodiče našli odvahu a sílu situaci s nevyvedeným potomkem doma řešit, než vztah skončí tragédií.
Násilnický otec mi zničil život: Vliv rodičů je klíčový
Dobrý den, ani nevím čím začít.
Bylo pět let, když táta poprvé zmlátil moji matku, zmlátil ji přede mnou dvakrát, matka kvůli poranění byla i v nemocnici.Požádala o rozvod, který se vlekl přes 5 let, protože si otec vymýšlel samou lež, udával matku na soudy, napadal mou babičku.
Kvůli němu jsem musela podstoupit dva psychiatrické posudky, bylo to hrozné. Celé dětství mi nalhával, pomlouval matku, i její stranu, jen aby mě dostal do péče.
Táta se mi ozývá, ale já ho nechci ani vidět, nemohu mu odpustit, i když bych chtěla.
Nejvíc mě mrzí, že mi to až moc zasáhlo do povahy.
Nikomu nevěřím, mám strach ze zrady, chovám v sobě zlost. Chtěla bych mu odpustit a změnit můj přístup k lidem.
- Prosím, poraďte jak.
- Předem moc děkuji.
- Elizabeth
Milá Elizabeth,
Jsem ráda, že jsi nám napsala, úplně chápu, že všechno, co dlouhodobě prožíváš, tě trápí a zanechává bolavé stopy.
Jsi od malička svědkem tvrdého domácího násilí. To je spojené s emocemi strachu, zklamání, úzkosti, obav o sebe i o život a zdraví matky, vzteku, smutku, nenávisti i zoufalství. Jednoznačně jde o opakované traumatické zážitky, které jsi navíc prožívala v prostředí domova mezi svými nejbližšími.
Domov má znamenat bezpečí a zázemí. Rodiče mají děti chránit a vytvářet jim právě ten bezpečný domov, kde jim nic nehrozí, kde vládne důvěra.
Oba rodiče a to, jací jsou, se v průběhu života stává součástí identity dítěte, ovlivňuje jeho sebehodnocení, vnímání světa a lidí, chování, motivaci atd. Zkrátka vliv rodičů a jejich chování je pro vývoj dítěte klíčový.
A stejně tak i vztah, jaký mají rodiče mezi sebou, je jakýmsi modelem vztahů pro dítě.
Je tedy úplně pochopitelné, že se cítíš ve vztazích s lidmi nejistě a že k nim máš nedůvěru.Stejně tak chápu, že máš v sobě vztek, máš na něj právo. Je to asi to nejhorší, když ten, kdo je nám nejbližší a milujeme ho, je zdrojem takového trápení.
To, že tátovi nemůžeš odpustit a že ho momentálně nemáš chuť vidět, je v tvé situaci úplně normální. Zároveň chápu i to, že ho máš stále ráda, je to tvůj rodič a na tom se nic nemění.
Důležité je, jestli táta přiznal svou vinu a omluvil se ti, a také to, jak se chová teď, jestli stále očerňuje mámu a chová se k ní špatně. Bez toho se ti asi bude odpouštět jen těžko.
A další velmi důležitá věc je, že to, jak se choval otec k mámě, určitě není tvoje chyba a vůbec to neznamená, že by tě neměl rád. Nejspíš je to všechno hlavně o něm a o tom, co jemu v životě chybí, s čím není spokojený a co neumí řešit jinak než agresí.
Zkrátka důležité je, abys věděla, že to, co se dělo, nijak nesnižuje tvou hodnotu a neznamená to, že tak jak se choval otec, se budou chovat i ostatní.
Vím, že to není tak jednoduché začít důvěřovat a otci vše odpustit. To, co jsi zažívala, je opravdu drsná životní zkušenost a obdivuju to, že jsi doteď všechno zvládala sama. Jsem přesvědčená o tom, že nejvhodnější a nejrychlejší způsob, jak řešit následky, je s pomocí odborníka – psychologa, psychoterapeuta.
Jde o proces, který nějakou dobu trvá a měl by tě při něm někdo doprovázet. Dlouhou dobu jsi zažívala traumatizující zážitky a ani teď nejsou vztahy ve vaší rodině v pořádku. Je nad síly každého v tvém věku a situaci toto zvládat sám.
Terapeut by ti pomohl s praktickými radami, jak jednat v konkrétních situacích, s bolestivými vzpomínkami a pocity, které ti nejsou příjemné a komplikují ti život.
Nevím, jak je nastavená tvoje máma a jestli by tě v návštěvě odborníka podpořila, ale kdyby náhodou ne, pak existuje celá řada zařízení, kam můžeš jít i sama (pokud ti bylo 18, tak to není problém nikde).
Odborníci, kteří tam pracují, už pomohli mnoha chlapcům a dívkám, kteří mají za sebou podobnou zkušenost a opravdu vědí, jak na to.
Pokud nám napíšeš, ve kterém městě (či poblíž města) bydlíš, pošleme ti odkaz na místo, které můžeš navštívit.
Vím, že mnoho lidí má předsudek k návštěvě psychologa, ale věř mi, že nikdo z nich by toto sám nezvládl.
Moc ti přeju, abys prožila spokojený život a aby se ti podařilo vše překonat. Neboj se požádat o pomoc. Držím ti palce a věřím, že to zvládneš.
Zdraví Milena
Na webu Psychologie.cz sdílejí své profesní i životní zkušenosti přední psychologové a psychoterapeuti. Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu a učit se lépe rozumět svým vztahům, svým blízkým a sami sobě.
:Dítě potřebuje bezpečí
Psycholog Václav Mertin:
:Dítě potřebuje bezpečí
Na Silvestra zastřelil čtrnáctiletý chlapec svého mladšího bratra nalezenou pistolí. Přestože šlo patrně o nešťastnou náhodu, rozpoutal tento tragický čin diskuse o násilí přítomném v životě dětí.
Dětské agresivity přibývá, neuplyne snad jediný týden, aby televize nebo noviny nepřinesly zprávy o jejích drastických důsledcích. Řadu otázek s ní spojených si kladou rodiče, učitelé, sociologové i psychologové. Dětským psychologem je i Václav Mertin.
Obor vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde jej dnes také přednáší. Zároveň pracuje v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.
Je pravda, že v poslední době přibývá dětského násilí, anebo bylo vždy, ale pouze se o něm příliš nevědělo?
Myslím, že bylo vždycky, ale nepronikalo tolik na veřejnost. Pamatuji se, že i před dvaceti, pětadvaceti lety se k nám do poraden dostávaly zprávy, nad kterými zůstával rozum stát, ale tehdy byla snaha takové věci ututlat.
A přitom byla to stejná zvěrstva, o jakých se dozvídáme dnes. Rozdíl byl například v tom, že tehdy nebylo tolik zbraní mezi lidmi, takže děti se k nim neměly šanci dostat. Zároveň je však pravda, že násilí obecně přibývá.
Kde se rodí dětská agresivita? Co je její příčinou?
To je častá otázka a stejně často se setkáváme s jednoúčelovými soudy, které mnohdy podléhají módě. Když je módní kritizovat televizi, hledá se příčina tam. Tak jednoduché to ale není. Kdyby příčina byla jedna a takto jednoduše čitelná, dala by se snadno odstranit. Příčin, které způsobují stejné násilí, může být moc.
My dospělí je většinou hledáme všude kolem sebe, jen ne u sebe. Nechce se nám přiznat si, že jsme to my, kdo dává dětem příklad, jak řešit problémy. Je známá věc, že děti se učí dovednostem i způsobům jednání od lidí, kteří jsou jejich vzorem. To jsou především rodiče, ale třeba i populární umělci nebo sportovci.
Když oblíbený hokejista sundá na ledě rukavice a porve se, může si dítě z něho vzít příklad. Další věc je, že dítě má málo zkušeností a důsledek některého činu si neuvědomí.
Když jsem si přečetl o případu, který zmiňujete v úvodu, uvědomil jsem si spoustu situací, i když nikoliv tak zásadních, v nichž jsem se sám jako kluk ocitl a provedl něco, nad čím jsem se později děsil. Bylo to jenom proto, že mě v tu chvíli zlákal pocit úžasné legrace, na který se zúžilo moje vědomí, a už jsem nedomyslel následky.
Já to neomlouvám, jenom konstatuji, že vždycky, když se něco podobného stane, hledáme za tím patologii v osobnosti dítěte, v rodině, v mezilidských vztazích, ale tak to vůbec nemusí být.
Řekl jste ale, že násilí mezi dětmi přibývá…
Přibývá agresivity v běžném životě, mám na mysli třeba verbální agresi. Nedělám si iluze, že dřív se nemluvilo hrubě, ale mám pocit, že dříve si rodiče před dětmi dávali pozor, dnes už to tak není. Řeknete-li doma vulgární slovo, neznamená to sice, že dítě se stane agresivní. Pokud ale dítě vyrůstá v nepřátelském agresivním prostředí, přebírá tyto vzorce chování.
Platí to vždycky?
Jsou lidé, kteří ani v takovém prostředí za celý život nic neprovedou, pak jsou takoví, kteří i kdyby vyrůstali v bavlnce, tak něco provedou. To jsou krajní skupiny. U nás ostatních záleží na tom, v čem vyrůstáme, jak nás okolí kultivuje, zda vyjadřuje souhlas s tím, jak se chováme… Nekultivované prostředí nezpůsobí, že se člověk vydá na šikmou plochu, ale posune ho tím směrem.
Do jaké míry je pro dítě rizikovým faktorem neúplná rodina?
Samozřejmě že neúplná rodina představuje rizikový faktor. V neúplné rodině je situace těžší pro všechny. Zejména pro dítě a hlavně pro kluka, který se těžko dostává k mužskému vzoru chování. Neznamená to však, že pokud dítě vyrůstá v neúplné rodině, je automaticky dáno, že se vydá na dráhu zločince. Velmi důležité je klima, které vládne ve zbytku rodiny, kde dítě žije.
Co tedy potřebuje dítě k tomu, aby vyrůstalo zdárně?
Musí být uspokojovány jeho základní psychologické potřeby. Dítě musí mít pocit bezpečí. Je to jistota, že svět, v němž žije, mu nebude ubližovat a že je pro ně přehledný. Ví, kde co je, co smí a co nesmí ,a tomu rozumí. To mu také dovoluje, aby se rozvíjelo. Pokud nemá to základní, nemůže jít dál.
K pocitu bezpečí patří i dobré vztahy mezi – pro dítě důležitými – dospělými. Když jsou například rodiče nezaměstnaní nebo pokud se rozvádějí, když nevycházejí rodiče s babičkou, na dítě to má vliv. A to i tehdy, když dospělí svoje problémy před dítětem neřeší. Řada dětí má velké problémy proto, že mu dospělí bezpečí neposkytují.
Mají své starosti, pracují, chtějí se realizovat, neumějí to. Dítě vyroste, přijde do školy a ta mu v řadě případů také pocit bezpečí nedá. Dává mu pětky a říká mu, jak je hloupé, zlobivé, špatné. Dítě si rychle vytvoří jakousi ochrannou krustu, tváří se, že ho to nezajímá, ale není to tak.
Každé dítě je ohroženo případným neúspěchem. (Pokračování na str. 8)
- (Dokončení ze str. 1)
- Jak?
Nedávno se mi do ruky dostal zajímavý zahraniční výzkum: Padesát procent dětí, které mají potíže se čtením, mají problémy se zákonem. Představa existence souvislosti mezi tím, že pokud mi jde špatně čtení, přestoupím zákon, je sice možná, ale nepřipadá mi pravděpodobná.
Vysvětluji si to spíš tak, že když špatně čtu, jsem neúspěšný. S největší pravděpodobností pak nebudu hledat úspěch a uznání v samotném čtení nebo ve škole, protože tam to nejde, a budu ho hledat někde jinde. Když špatně čtu, těžko budu hledat úspěch v něčem, co je ještě náročnější.
Takže já musím sestoupit.
Zmínil jste vliv televize. Mám pocit, že mu nepřikládáte příliš velký význam…
Někdy se televize démonizuje. Samozřejmě že násilnické filmy přispívají k agresivitě dětí, protože dítě nasává život, odkud to jde, a není jistě dobré, když se dívá na všechno. Myslím si ale, že násilí ve filmu jen ve výjimečných případech podnítí agresivní čin dítěte.
Jiná situace je, pokud se sejde rizikových faktorů víc, pak najednou i televize může mít větší vliv. Žije-li dítě v rodině, kde jsou vztahy přijatelné, právě tak jako jeho vývoj a školní úspěšnost, nemůže ho žádný film přivést k násilí. O tom jsem přesvědčen.
Pokud dítě vyrůstá v podmínkách horších nebo dokonce špatných, může pro něj televize sehrát roli důležitého vzoru. Protože co ono má? Nic moc. Najde si proto vzor v hrdinovi filmu. To je frajer, má svaly, má pistoli, snadno všechny přemůže, je úspěšný, obdivovaný.
Jsem ale přesvědčen o tom, že cesta nevede přes zákaz násilnických filmů, ale v posilování odolnosti dětí vůči nim i vůči dalším, ještě podstatnějším věcem, jako jsou například drogy.
Jak?
Můžete lidem říkat: Nerozvádějte se. Ale není vám to nic platné. Něco ale přece jen dělat lze. V generaci rodičů, která má dnes malé děti, je řada těch, kteří určité věci týkající se výchovy dětí vůbec nevědí. Dřív, kdy rodinné systémy byly stabilní, se zkušenosti předávaly z jednoho pokolení na druhé, což dnes už není.
A proto spousta rodičů neví, že s dítětem musí strávit určitou sumu času, protože to dítě ke svému rozvoji potřebuje. Dítěti nemusím kupovat drahé věci, ale musím s ním strávit čas, musím si s ním povídat, poslouchat ho a brát ho vážně, musím reagovat na to, co říká.
Řada rodičů také neví, že má právo, dokonce povinnost odmítnout to, co dítě dělá, pokud s jeho chováním nesouhlasí, ale nikdy nesmí odmítat samotné dítě.
Česká výchova je prý tradičně daleko přísnější než v jiných zemích…
Asi bychom si dovedli představit státy, kde jsou na tom podobně. V zemích, kde v 60. letech výrazně liberalizovali výchovu, teď zase řeší problém opačný, protože zjistili, že pro děti absolutní volnost není úplně výhodná. Člověk se svobodě a volnosti musí učit.
Představuji si to podobně, jako když máme mladého koně na lonži: V průběhu doby mu povolujeme a zároveň nám musí být naprosto jasné, co chceme: Aby dítě bylo jednou zodpovědné, svobodné, aby se dokázalo rozhodovat a za svá rozhodnutí nést zodpovědnost. Když je malinké, je na nás závislé absolutně.
Od závislosti by mělo směřovat k nezávislosti, ale představa, že se to naučí samo tím, že mu dáme absolutní volnost, je pro mě nepřijatelná. My ho vedeme ke svobodě a zároveň ho učíme, jak se svobodou zacházet. V tomto procesu musí být přítomny dva aspekty: já to šéfuju, ale zároveň já dítě vnímám, sleduji jeho potřeby a vycházím mu vstříc.
Je jasné, že když jsou dítěti tři roky, nebude se podílet na rozhodování, kam investuji sto tisíc, ale o tom, jestli si má vzít modré nebo zelené ponožky anebo co se bude vařit k obědu, může spolurozhodovat nebo dokonce rozhodnout samo. Když mu odmala dáváte prostor k rozhodování,v šesti sedmi letech už můžete tu lonži výrazně prodloužit.
Nejhorší jsou ve výchově extrémy. Jeden je, že dítě nesmí rozhodnout o ničem, druhý vytvářejí rodiče nebo učitelé, kteří ruší bariéru mezi dítětem a dospělým a tváří se, že všichni jsme na jedné úrovni, že všichni rozhodujeme všechno. To také není dobře z hlediska vývoje dítěte.
Já můžu být s dítětem velký kamarád, ale když dojde na lámání chleba, tak nemůže mít žádná situace dva šéfy. V poradně se setkávám s „malými tyrany“, tedy s dětmi, které šéfují rodičům.
Když se otevřely hranice, ukázalo se, že naše děti jsou daleko méně sebevědomé než jejich vrstevníci ze západní Evropy. Často se to dávalo do souvislosti s českou autoritativní výchovou.
Myslím si, že to byl v daleko větší míře důsledek naší izolovanosti, a rychle se to mění. Dětí, které jsou dnes světoobčany, je čím dál víc. Ony už nežijí minulostí a berou některé věci naprosto samozřejmě. Minulý týden odjel náš syn do Thajska.
Jel sám přes Frankfurt a už nám volal z Bangkoku, že jede někam do hor. Je mu patnáct. Když si představím, že bych se v patnácti vydal na takovou cestu, nevím, co by to se mnou udělalo. Ale ony už berou samozřejmě, že jedou do světa.
Jsem přesvědčený, že generace mladší to budou mít ještě daleko jednodušší. I když je pravda, že my jim to stále komplikujeme.
Čím?
Tím, že je stále cpeme do našich zvyklostí. Nemyslím si, že všude ve světě je ideální školství, ale všechno nasvědčuje tomu, že tam mají děti ve škole větší šanci diskutovat, což naše škola nemá pořád ještě moc ráda.
Co ještě škole vytýkáte?
Říkáme, že škola je od vzdělání a rodina od výchovy, ale zároveň víme, že je řada rodin, kde výchovné působení je přinejmenším sporné. Přitom nemáme způsob, jak tyto rodiny donutit, aby svoje chování změnily.
Už proto je nutné, aby se škola nezříkala výchovné role. Na to, aby děti vychovávala, však nemá naše škola dost prostoru.
Zabývá se věcmi, které nejsou pro život příliš důležité, ale nezbude čas ani energie na věci opravdu potřebné.
Které to jsou?
Když mě teď naštvete, mám spoustu možností, jak reagovat. Můžu vás praštit, křičet na vás rozbrečet se, můžu odejít. Těch možností je spousta a my bychom si to měli zažít, měli bychom si to vyzkoušet.
Co udělá s vámi i se mnou, s našimi vztahy, když já vás praštím. Tak tohle pro život potřebují víc než vědět, kde se těží železo. Protože až k té situaci jednou dojde a někdo mě naštve nebo praští, budu znát víc možností, jak reagovat.
Nejenom tu jedinou, kterou jsem si osvojil v rodině.
Existují školy, které se věnují pěstování sociální dovednosti, anebo je to zatím pouhý sen psychologů?
Jsou u nás školy, kde se o to snaží, ale není jich mnoho. Je třeba vytvářet určitý tlak, aby školy naše návrhy akceptovaly a aby zdroj těchto dovedností směřujících k osobnostnímu rozvoji do osnov zařazovaly.
Jsem si vědom toho, že to půjde pomalu, neboť školství asi nemůže jít z extrému do extrému, a proto jsou děti, kterých se to už netkne.
Nicméně z hlediska perspektivy nevidím jinou možnost než postupnou proměnu školství, jehož systém je nešikovný a nese s sebou řadu problémů.
Například?
Do naší poradny se dostává řada dětí, jejichž problémy by byly snadno řešitelné v rámci školy a bez účasti psychologa v okamžiku, pokud by se učitelům dařilo uplatňovat individuální přístup k žákům. Otázka zní, zda máme jinou možnost než individualizovat školství, a já mám pocit, že nemáme.
Tento přístup by zachránil řadu talentů, které se ztratí jen proto, že nenaplňují schematicky vytvořené tabulky úspěšnosti. Mám teď v poradně kluka, který špatně čte. V ostatních předmětech má prospěch dobrý až výborný, ve slovním projevu je velmi dobrý. Bude se však učit truhlářem.
Nemám pocit, že bychom si mohli dovolit ztratit jediného schopného kluka. Zejména tak malá země, stát, který má patrně šanci prosadit se pouze vzdělanými lidmi. Obávám se, že naše společnost stále ještě vzdělání nepokládá za velkou hodnotu.
Stát dokonce vycouval z řady aktivit, které i v minulosti podporoval.
Z jakých?
Například z aktivit zaplňujících volný čas dětí. Dřív ten systém taky nebyl dobrý, ale byla snaha, nabídnout dětem zájmové činnosti. Dnes už to tak není. Řada rodičů nabízí svým dětem spoustu věcí, ale jsou rodiče, kteří to dělat nemohou, protože ono to přece jen nějaké peníze stojí, a jsou takoví, kteří to nepokládají za důležité.
A co má dělat dítě, když nemá co dělat? Tím se vracíme zpátky k původnímu tématu násilí. Nehodnotím školské systémy, ale když Tony Blair přišel k moci, prosadil, že školy jsou v Británii otevřené i v sobotu a v neděli pro volnočasové aktivity. V Americe si zase uvědomují, že cesta dětí, které neprospívají ve škole, ke zločinu je přímější.
Proto ty méně úspěšné nutí, aby v létě jezdily na tábory s doučovacími kursy. Škola je přece místo, které nemusí být spojované jenom s tím, že tam dostávám kule. Třídy i hřiště jsou už odpoledne nevyužité, a pokud školu otevřete pro volnočasové aktivity, máte šanci ji pro děti zpříjemnit.
Ale tohle se nedá dělat bez finančních prostředků, i když ne velikých, protože potřebné zázemí tam už je.
Náplní pro volný čas se samozřejmě nevyřeší všechno, ale když máte nabídku pestřejší a máte šanci, že v něčem z toho budete úspěšná, zmenšuje se pravděpodobnost, že někde něco rozbijete, že někoho zmlátíte, že se opijete v hospodě anebo že sáhnete po drogách. Neznamená to, že po nich nesáhnete, ale ta pravděpodobnost je menší.
Očekává se, že problémů spojených s drogami a násilím bude přibývat. Pokud vím, myslíte si to i vy…
V posledních letech nevidím žádná opatření a mechanismy, které by to brzdily. Rodiny se rozpadají. Kultivaci, která je potřebná k tomu, abyste problém neřešila násilím, tu já nevidím. Politiky zajímají děti až ve věku vysokoškoláků. Ale co s vysokoškolákem, to už je hotový člověk.
Ve třech letech lze s dítětem ještě něco dělat, ve dvaceti už ne. Po celém světě vycházejí práce, nejen psychologické, ale i medicínské, zabývající se například výzkumem mozku, které dokazují, jak nesmírně důležité je období předškolního věku. Ale to my nechceme slyšet, máme jiné starosti.
Stát musí říct ano, je to důležité, když dětem nedáme přijatelné podmínky, proděláme na tom všichni.
Ale tato společnost říká: Když si pořídíte dítě, tak se o něj postarejte.
S tím jednoznačně souhlasím a bral bych to jako první větu. Ta druhá zní: Víme, že je řada rodin, kde z jakýchkoliv důvodů péče o dítě není nebo nemůže být úplná, a pak je nutné, abychom nastoupili my. Do výchovy dětí prostě společnost musí investovat, jinak ohrozí svou vlastní podstatu.
Připravila Zdena Líkařová