Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku

Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku Zdroj: www.pixabay.com

A je to tu zas, jako každý rok před Vánoci, nás čekají všemi jistě velmi oblíbené firemní večírky. Ať už patříte mezi ty, kteří jdou spíše ze slušnosti nebo ty, kteří mají v plánu propařit celou noc a odejít domů až za svítání. Máme pro vás několik rad, jak zvládnout letošní párty s noblesou.

Příprava

Nejdůležitější je, se dobře připravit, tedy hlavně svůj žaludek. Proto si tento den dopřávejte pořádně mastné a vydatné pochoutky. Není nic zrádnějšího než popíjet alkohol na lačno.

Člověk sice tvrdí, že si dá pouze pár deci vínka a rozhodně nebude pít tvrdý alkohol. Ale zkušenosti potvrzují, že to často končí úplně jinak.

A přece byste nechtěli pracně vyexované panáky po pár hodinkách klopit ven, za rohem baru.

Outfit

Samozřejmě, zejména ženy, se chtějí líbit. Často proto vytahují ze skříně své nejlepší kousky oblečení. Bohužel ty nejhezčí jsou většinou nejnepohodlnější.

Myslete na to, že tak jak vypadáte v osm večer se zataženým břichem před zrcadlem ve vašem bytě, nebudete vypadat ve tři ráno s několika promile pod kůží. Bohužel se stoupajícím alkoholem, člověk zapomíná, co si předsevzal.

Takže například obepnuté šatičky, které končí tam kde stehna začínají, po zbytek večera těžko udržíte na správném místě. A slova: “hlavně se moc nepředklánět” vezmou za své po pár hodinách zábavy.

Nemíchat

Otřepaná fráze, kterou vám poradí každý chytrolín, kterému oznámíte, že vás čeká večírek. Ano, budeme se opakovat. Ale opravdu se vyplatí držet se celý večer jednoho drinku.

Za prvé vás nebude bolet hlava, za druhé lépe si spočítáte kolik jste toho už vypili. Jakmile se dostanete do začarovaného kruhu panáku na baru, jste v pasti a pravděpodobně domů po svých nedojdete.

O tom, že méně může znamenat více, se snad zmiňovat nemusíme.

Rozhovory

Doporučujeme udělat si malý plán s kým a kdy se budete během večera bavit. Nadřízené je dobré obejít během první hodiny, kdy je vaše mysl ještě čistá a jste schopni se ovládat.

Prohoďte pár milých slov a máte splněno, následující hodiny už se jim raději vyhýbejte.

Není nic horšího, než nad ránem brečet šéfovi, že vás opustil přítel, máte malý plat, práce vás neuspokojuje, ale on by vás uspokojit mohl.

To nejdůležitější na závěr, včas odejít. Před odchodem na večírek si dejte strop, do kdy budete doma. Důležité je motivace.

Například, pokud přijdu opravdu do jedné ráno, koupim si něco hezkého na sebe nebo naopak, pokud přijdu později, stane se něco opravdu zlého.

Je to trochu kruté, ale věřte, že v alkoholové euforii, bude velmi těžké časový strop dodržet a někoho z parketu nedostane ani pár volů. Přejeme mnoho zábavy a hodně štěstí.

Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku Další 2 fotkyDalší 3 fotky Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku

Notes: Zdrávko radí a informuje aneb Najdi deset rozdílů mezi Českem a Texasem

Už zítra čeká Česko jedna z nejvýraznějších epidemiologických situací sezony: otevření škol.

Jak ukazuje poslední vývoj množství zjištěného koronaviru v populaci, lze očekávat, že návrat dětí do škol čísla dále zvýší. I proto se od 1.

 září mění podmínky, za jakých se budeme na veřejnosti pohybovat, a ty předběžně přinášíme zde a ještě se k nim jistě mnohokrát vrátíme.

Že si asi rodiče školou povinných dětí od nich ani po prázdninách moc neodpočinou, to ukazují jak první zprávy ještě před spuštěním výuky, které přináší Adéla Skoupá, tak pohledy do Spojených států nebo do Německa, kde školní rok začal už dřív.

Americké univerzity hlásí i dvanáct set nakažených studentů v jedné instituci a v Německu leckde po dvou týdnech školy zase museli zavřít, jak popisuje německý zpravodaj Pavel Polák v článku V Německu už se do školy chodí měsíc. Pro české rodiče je tamní zkušenost poučením i varováním.

Ve stovkách škol zjistili koronavirus a žáci i učitelé museli do karantény. Na čtrnáct dní. Držme si klobouky.

Možná i proto ministerstvo zdravotnictví přišlo s návodnou tabulkou rizikových činností, které seřadilo podle míry rizika, jaké tyto činnosti představují. Z pěkné barevné tabulky vyplynulo, že nejbezpečnější je dívat se doma na televizi a naopak nejméně bezpečné tančit v noci po klubech nebo jezdit na sportovní soustředění.

Ačkoliv ministerstvo tvrdilo, že při sestavování tabulky vyšlo „z analýzy dat“, Prokop Vodrážka popisuje, že pozoruhodně podobná tabulka už existovala – v Americe. Začátkem července ji představila Texaská zdravotnická asociace, která rovnou přiznala, že při jejím sestavování vycházela z názorů a doporučení odborníků, nikoliv „analýzy dat“.

Reakce ministerstva byla, ehm, zábavná.

Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panákuKoláž Deníku N aneb Najdi deset rozdílů. Zdroj: Chytrá karanténa / Texas Medical Association

O Česku se dneska zase jednou mluvilo v zahraničí a pro tentokrát to byly veskrze pochvalné zmínky.

Relevantní zahraniční média oceňovala krok šéfa Senátu Miloše Vystrčila, který navzdory možným rizikům a osobnímu ohrožení odjel na Tchaj-wan a i symbolicky tak dokončil neuskutečněnou, ale plánovanou cestu svého předchůdce Jiřího Kubery. Ten před ní náhle zemřel.

Čínský velvyslanec v Praze na senátního předsedu zaútočil, proti čemuž se česká diplomacie ohradila, popsal zákulisní i „předkulisní“ dění Lukáš Prchal.

Pro někoho překvapivě podpůrný vklad do dění provedl prezident Miloš Zeman, který je pode Jakuba Zelenky utajeným hrdinou přátelství s Tchaj-wanem. Bez prezidentova přispění by totiž česká delegace do země, kterou Čína neuznává a útočí na každého, kdo jí uznání vysloví či prokáže, možná ani neodletěla, upozorňuje náš investigativní kolega.

Odteď už spíš Prima než CNN

Méně investigativy, více spotřebitelských témat.

Tak zní podle zjištění Michala Tomeše Filipa Titlbacha nový pokyn majitelů stanice Prima ohledně programových změn zpravodajské stanice CNN Prima News.

I proto se rozloučili s těmi, které tento obsah řídily – zkušenými novinářkami Andreou Trojkovou (Němcovou) a Markétou Dobiášovou, o posty ve vedení kanálu přišly i šéfky Petra Benešová a Eliška Čeřovská.

Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panákuNebýt těch roušek, bylo by ještě o něco jednoduché spočítat, kolik z těch lidí, kteří CNN Prima News rozjížděli, v instituci po dnešním personálním úklidu ještě pracuje. Vyhazovy byly divoké, náhlé a pro mnohé nečekané. Foto: ČTK

Ty vystřídal moderátor Pavel Štrunc, který se nově stal ředitelem celé stanice. Náhlé změny ve vedení televize se staly osudnými uznávanému moderátorovi Českého rozhlasu Michaelu Rozsypalovi, který měl zítra do CNN Prima News nastoupit.

V rádiu podal výpověď, do televize už ho ale nové vedení nevzalo a vše se dozvěděl dnes, jak popsal Filipu Titlbachovi v jeho dnešním hattricku s názvem Měl jsem moderovat v CNN Prima News.

Pár hodin před nástupem mi řekli, že podpis smlouvy není žádoucí.

Příběh české pobočky CNN opět ukazuje, jak těžké je rozjíždět nové médium na etablovaném trhu a že často ani zvučné jméno není zárukou diváckých davů. Kolegům a kolegyním, kteří vyznávají zásady poctivé žurnalistiky, nadále držíme palce.

Merkelové „To zvládneme“ pět let poté

Pětileté výročí začátku uprchlické krize je dobrým momentem pro bilanci a zhodnocení.

Do toho se zevrubně pustili Markéta Boubínová z evropského pohledu v článku Jak kancléřčino „To zvládneme“ zvládla EU? a Michael Romancov z pohledu historicko-politického. V komentáři Lidé vždy měli tendenci jít tam, kde je lépe.

Češi ztratili perspektivu, která je Němcům vlastní Romancov vysvětluje, jak představa o etnické a jazykové homogenitě státního území Čechům brání pochopit migraci jako přirozený jev a azyl jako něco, na co lidé mají právo.

Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panákuSelfie syrského imigranta Anase Modamaniho s kancléřkou Merkelovou před uprchlickým táborem v berlínské Špandavě 10. 9. 2015. Foto: Anas Modamani

Pavel Polák se osobně setkal se Syřanem Anasem Modamanim, který se stal jednou z tváří příchodu Syřanů do Německa. Tehdy se vyfotil s Angelou Merkelovou a změnil tím život sobě i jí.

Co se v jeho životě dělo dál, jak se v Německu postavil na nohy a s čím se potýkal, to si přečtěte ve fascinujícím materiálu Já jsem to zvládl, říká slavný uprchlík nebo si poslechněte  podcast Studio N Filipem Titlbachem.

Co vás zítra v Deníku N čeká a nemine:

  • – Zmatený návrat dětí do lavic
    – Nová státní záruční banka se rodí i díky videu s Němci
    – Texaská inspirace pro tuzemská rizika nákazy koronavirem
    – Česko se ohradilo proti čínskému osobnímu útoku na Vystrčila
    – Reportáž z Běloruska: Lukašenkovi největší strach nahnali vzpurní horníci
    – Lipovská pošlapala hodnoty zastávané církví, říká biskup Tomáš Holub
    – Evropskou unii bude na Islandu zastupovat česká diplomatka
    – Komentář: Před 40 lety polští dělníci poprvé pokořili komunistický režim
    – Magnesia Litera: Nejlepší české knihy nahlížejí do naší historie
  • – Po 16 letech vydal Microsoft novou verzi legendárního leteckého simulátoru

Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku

Soutěž Deníku N jde do finále

V naší letní soutěži vstupujeme do finálního týdne. Poslední otázka se týká textu Evy Mošpanové o odhalení válečných zločinů ve Vietnamu.

Příběh amerického reportéra Seymoura Hershe, který odhalil pravou tvář Vietnamské války a změnil způsob, jakým ji Američané vnímali. Až do té doby ji totiž americká vláda prezentovala jako úspěšnou a on byl tím, který svými články přiměl americké občany pochopit, že válka ve Vietnamu má skončit.

Když už jsme u těch škol…

Dnes uplynulo 150 let ode dne, kdy se v italském Chiaravalle narodila Maria Montessori, žena, která navždy ovlivnila způsoby, jakými se děti po celém světě učí.

Ačkoliv škol, v nichž vyučují výhradně podle Montessori metody, není většina, i mnohé běžné školy si osvojily některé z Montessori prvků – ať už je to komunitní kruh, na kterém se děti ráno scházejí, nebo respektující přístup k dětem, či výuka předmětů pomocí běžných domácích činností. V Česku je metoda Montessori stále populárnější a české děti i díky ní stále zručnější a hlavně – klidnější.

Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panákuItalská pedagožka, lékařka a antropoložka Maria Montessori svoji metodu objevila při vzdělávání a výchově sirotků a znevýhodněných dětí. Foto: Wikimedia Commons

Tak zase zítra a zůstaňte zdrávi!

Panák navíc vás nezabije, ale sebere vám půlhodinu

Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku

A ta neškodná míra je zjevně trochu níž než jsme si mysleli. Rozsáhlé studie Univerzity v Cambridgi se zúčastnilo na 600 tisíc respondentů z devatenácti zemí. A na co nového že se tedy tentokrát přišlo? V první řadě boří mýtus o tom, že pravidelné mírné popíjení má nějak zásadně pozitivní vliv na délku a kvalitu vašeho života. Naopak přesněji určuje hranici, kdy váš pobyt na téhle planetě popíjení ještě nezkracuje.

Budete mít zájem:  Cukrovka (diabetes) a alkohol – 7 důležitých věcí, které byste měli vědět

Tak kolik?
Bez obav z předčasně ukončeného důchodu si můžete dát 14 jednotek alkoholu týdně. To vychází zhruba na jedno pivo (nebo sklenku vína) denně. Novinkou je i genderová vyváženost, stejné limity platí pro ženy i muže. Takže starý mýtus o chlapech s větší výdrží padá. Alespoň v tom dlouhodobém měřítku. A pak proč ženy přežívají muže

Přečtěte si také: Pijete před dětmi? Aneb jak si nevychovat mladého alkoholika

Jednotkou alkoholu se rozumí 8 g čistého etanolu. Takže dvanáct až třináct jednotek je nějakých 100 g alkoholu týdně. Za deset gramů pořídíte deci vína, malou desítku nebo malý panák tvrdého alkoholu. Jestli si chcete spočítat obsah alkoholu ve vašem oblíbeném drinku, výpočet je jednoduchý.

0,8 (hustota etanolu) x obsah nápoje v ml x koncentrace alkoholu (%) a to vše vydělíte 100. Na příkladu velkého panáku 40% alkoholu vypadá vzoreček takto:

0,8 x 40 x 40 / 100 = 12,8 g

Správně fungující játra přitom zvládnou odbourat 0,1 g etanolu na jedno kilo hmotnosti za hodinu. Takže 70 kg člověk za hodinu odbourá 7 g. Vůbec nezáleží na typu nápoje, počítá se jen obsah etanolu.

Vůbec nejlepší je dávat si alkohol k jídlu. To právě často způsobuje rozdíly v různých geografických oblastech s podobnou konzumací. Je rozdíl dát si lahev vína k obědu, nebo ji vyžahnout ráno nalačno.

Nejlepšímu zdraví se těší lidé, kteří pijí pravidelně malé dávky alkoholu k jídlu, jako je tomu třeba v zemích kolem Středozemního moře.

Pivo denně???
Tím jde naprostá většina vládních doporučení úplně mimo. Například Američanům doporučují maximálně zdravotně nezávadnou konzumaci dvou piv denně pro muže a jednoho pro ženy. Rovnost pohlaví ale těžko pohledáte i v Evropě. Španělsko doporučuje ženám okolo 20 jednotek týdně, kdežto muži si můžou dopřát bez větší úhony až 35. My na tom samozřejmě taky nejsme špatně, muži mají povoleno 22 jednotek a ženy 15. Nejblíž ideálu se tím posunuli Britové, kteří doporučují 14 jednotek alkoholu jak pro muže, tak pro ženy. Nejde ani tak o dobrý odhad, spíš nekašlou na výsledky lékařských studií a doporučení více aktualizují. Naproti tomu některé země žádná oficiální doporučení ani nezveřejňují

U nás máme navíc dost slušné množství pijanů v těch nezdravých kategoriích „pije občas a hodně“ a „pije často a hodně“, kde se odhady pohybují okolo 58 % mužů a 36 % žen. Naopak ona často propagovaná zdravá forma pití „málo a často“ u nás už tak hojně zastoupená není.

A co na to pan Becher?
Nové poznatky o prospěšnosti pití se nejspíš nebudou dvakrát líbit likérkám, které se doteď oháněly jinými výzkumy o tom, jak střídmé pití snižuje riziko infarktu. Alkohol totiž může zvyšovat hladinu lipoprotein cholesterolu. To je ten hodný cholesterol, který zabraňuje tvorbě arteriálních (tepenních) blokád. U 20 g etanolu na den je riziko nefatálního infarktu nižší než při abstinenci. Žádný lékař vám ale nikdy neřekne, že je abstinence zdraví škodlivá a dostanete kvůli ní infarkt

Výrobci alkoholu už totiž nezmiňují, že alkohol může vašim cévám taky dost slušně zavařit. Můžete se vyhnout nefatálním srdečním epizodkám, ale hrozí vám mrtvice, hypertenze, aortální aneurysma a srdeční selhání.

A nemusíte být žádný velký pijan, k nebezpečnému zvýšení krevního tlaku vás dovede už denní dávka 25 g.

Při dvojnásobné dávce se riziko hypertenze zvyšuje o víc než 100 %. Takže riziko nefatálního infarktu může být nižší, ale zároveň se zvyšuje šance na ten fatální. Ne úplně výhodný obchod. Studie navíc potvrdila souvislost s nádorovými onemocněními, konkrétně s rakovinami trávicího ústrojí.

Krabička cigaret a do kafe rum, rum, rum
„Rizika pití nad limit jsou pro čtyřicátníka asi stejná jako rizika vyplývající z kouření,“ tvrdí jeden z vědců z proběhlé studie. Pro představu čtyřicátník, který si každý den dá tři skleničky vína, si zkrátí život o dva roky. Dvacetinu zbytku života. Každou nadbytečnou jednotkou alkoholu si ukrojíte čtvrthodinu. To už jsou dost podobná čísla, jakými se straší dlouhodobí kuřáci.

Teď záleží, jak se k tomu postaví lékaři a jak moc budou schopni vnuknout svým pacientům, že jejich návyky už jsou za hranou neškodnosti a co to pro ně může znamenat. V tom by dost pomohla podpora oněch doporučení z ministerstva zdravotnictví. Konkrétně u nás je totiž pár piv denně takovým společenským standardem, protože to naše české pivíčko je přeci lék pro tělo i duši!
Samozřejmě se nedá plošně určit, že si toho dáte tolik a tolik, a budete tu skotačit do devadesátky. Jedná se pouze o všeobecná doporučení a vždy záleží na konkrétním jedinci a jeho zdravotním stavu, váze, jídelních a picích návycích. Ale jestli už si ani nevybavujete den, kdy byste si „něco“ nedali, zkuste se sami sebe zeptat, jestli vám tenhle stereotyp vlastně ještě něco dává. Užívejte si chuť, ne množství. Obžerství totiž neprospívá nikomu.  

#Simona Ó.

Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví.

 Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.

Mohlo by vás také zajímat: Detox pro mysl: jak nadměrné pití ovlivňuje naši psychiku

Dovednostní zkoušky v bojových umění před staletími – a dnes

  • Technické stupně, zkoušky, pásky – ano či ne?
  • Narozdíl od obecného přesvědčení, byly různé formy zkoušek a přechodové rituály nedílnou součástí řady bojových umění – dle legendy i Hung Kyun.
  • Hongkongský historik Ng Ho ve své vynikající studii When the Legends Die – A Survey of the Tradition of the Southern Shaolin Monastery píše: 

Aby vychoval bojovníky Siu Lam toho nejvyšího kalibru, [opat Ji Sin] jmenoval svého staršího žáka Hang Yana (známého též jako mnich Ching Chou, aneb Mnich Zelená tráva) šéfinstruktorem bojových umění, dal mu na starost 36 komnat, a jako finální test pro žáky vybudoval Halu Lohonů (aneb Koridor dřevěných panáků). Byla to tajná komnata, ve které žáci absolvovali speciální intezivní formu tréninku. Obsahovala 108 dřevěných figurín, které se dali mechanicky ovládat tak, aby zaútočili na kohokoliv, kdo do komnaty vstoupil. Jakmile žák do komnaty vešel, musel použít veškeré své schopnosti, aby se plně ubránil proti těmto mechanickým figurínám, obzvláště proto, že měli nejen pohyblivé části, ale hýbaly se i z místa na místo. Pro mnoho žáků to byla trýznivá zkouška, a ti, kteří měli dovednosti nižší úrovně, často utržili dosti těžká zranění. Klášter Siu Lam nechal projít všechny své studenty extrémně náročnými zkouškami – nebylo jim dovoleno odejít dříve, než prošli skrz Halu Lohonů.

Filmové ztvárnění závěrečných zkoušek v Koridoru dřevených panáků z filmu Americký Shaolin

Avšak ani Hala Lohonů nebyla tou poslední zkouškou, která žáky Siulamu čekala. Spisovatel Jyu Yu Jai [žák Lam Sai Winga, pozn. PM] píše ve své knize Hrdinové Jižní Číny, publikované v r. 1950:

“Žák nebyl považován za absolventa Siu Lamu ani poté, co se probojoval skrze Koridor dřevěných panáků. Musel projít skrz postranní dveře, tak úzké, že jimi mohl projít vždy jen jeden člověk.

Tyto dveře však byly blokovány velkou měděnou urnou, a student jí musel přemístit, aby mohl vyjít ven. Urna vážila 100 liber, a obsahovala doutnající vonné tyčinky – student ji musel pevně chytnout, aby s ní pohnul.

Během toho se mu na předloktí vypálily symboly draka a tygra, které byly na bocích urny.”

Tyto vypálené značky sloužili pro žáky Siulamu jako jakýsi druh “absolventského certifikátu”.

Scéna získání diplomu draka a tygra z kdysi kultovního seriálu Kung Fu

Dnešní PHK jde zpět ke svým legendárním kořenům. Naši žáci se sice nemusí probojovávat skrze Koridor dřevěných mužů, ani přenášet hořící urnu – dovednostní zkoušky jsou však jednou z nedílných součástí systému PHK.

Proč? Kolega Michal v jednom z diskuzních fór napsal:

“Ověřování úrovně poskytující nutnou relevantní zpětnou reakci je nedílnou součástí každého uceleného vzdělávacího systému a garancí individuálních pokroků studenta. Mimoto je to pojistka proti snižování standardů a následné postupné degradaci vyučovaného předmětu, jak se obvykle tam kde se spokojí se subjektivním hodnocením typu ‘cítím se u toho moc příjemně’ stává.

Co je dobré o PHK zkouškách vědět? 

  • Testujeme 3 hlavní aspekty – formu, sílu, a použití (a to jak ve formě aplikačních drilů, tak volného sparringu).
  • V PHK se výkonostní stupně “nekupují”, ba co více – za zkoušky se ani neplatí, a není ani potřeba si po každých zkouškách pořídit novou nášivku, tričko, či pásek.
  •  Zkoušky jsou jen orientačním ověřením progresu. Necvičíme kvůli splnění zkoušek – cvičíme pro zlepšení sebeobranných dovedností, síly a kondice.
  1. Bližší informace o nárocích jednotlivých dovednostních stupňů naleznete zde!
  2. – Pavel Macek Sifu, Practical Hung Kyun
  3. Tvoje cesta k mistrovství začíná prvním krokem.
  4. Practical Hung Kyun: Sebeobrana, síla & kondice, zdraví 
  5. Pošli nám obratem email pomocí formuláře níže, a dostaneš speciální nabídku 3 lekcí ZDARMA + Tréninkový manuál začátečníka ZDARMA! 
  6. Neotálej, protože naše PHK lehce se rychle zaplňují. 

Rozhodni se do kterého PHK Gymu chceš přijít na 3 zkušební lekce ZDARMA. Nepotřebuješ žádné speciální oblečení ani vybavení – stačí tričko, kraťasy nebo tepláky a tenisky.

Využij naší speciální nabídky 3 lekcí ZDARMA plus Tréninkový manuál začátečníka ZDARMA. Nejsou potřeba žádné předchozí zkušenosti či kondice – jen chuť se sebou něco dělat.

  • Domluv se na první lekci ještě dnes! 
  • Napiš nám a my se ti co nejdříve ozveme!
  • Fotogalerie: Na zdraví! Aneb před a po panáku
  • Chystané akce! 

žádné plánované akce

Zvyky Smrtné neděle aneb Smrtolenko, smrtolná, kdes tak dlouho byla

 Každoroční konec zimy a příchod jara vnímá velmi silně celá příroda. I když jsme si jako moderní lidé zvykli žít izolováni od přírodních vlivů, musíme si někdy přiznat, že příchod jara působí i na nás. Dokud byla existence lidí na přírodě přímo závislá, bývalo období probouzení života vnímáno velmi silně až magicky.

To se pochopitelně odrazilo v tradiční lidové kultuře. Většina lidových zvyků a obřadů tohoto období (např. hrkání, pomlázka, očistné obřady s vodou a ohněm) má přímou návaznost na křesťanské Velikonoce. Zvyky, které provází Smrtnou neděli, však nemají přímou souvislost s křesťanskou liturgií.

Svými kořeny sahají hluboko do minulosti ke zvykům pohanských Slovanů.

Prapůvodní podoba zvyků Smrtné neděle zřejmě měla dvě části. Symbolické vynášení smrti v podobě slaměné postavy ze vsi, její pálení v očistném ohni a vhazování do tekoucí vody. Druhá část obřadu spočívala v přinášení nového života do vsi v podobě zeleného stromku.

V některých národopisných regionech Moravy objevují obě části oddělené. Slaměná postava „smrti“ nazývána Smrtka, Morana či Mařena v původní podobě symbolizovala Moranu, bohyni smrti pohanských Slovanů.

Se zeleným ozdobeným stromkem zvaným „Líto“, symbolem nového života, pak děvčata konala obchůzku po jednotlivých domech vesnice.

Přečíst článek ›

Podoba obchůzky se Smrtolkou v našem regionu v sobě spojuje oba prvky. Původní slaměná figura Smrtolky má blízko k Moraně, jinak však průběh i význam obchůzky má vcelku charakter „chození s Lítem“. Podívejme se nyní jak „chození o Smrtolku“ v našem regionu vypadá.

Organizaci obchůzky mají na starosti starší děvčata, která obyčejně týden před Smrtnou nedělí pozvou všechny dívky přiměřeného věku. O Smrtné neděli obchází děvčata s nazdobenou Smrtolkou vesnici. U každého domu se zastaví a zazpívají píseň „Smtolenko smrtolná“. Za zpěv dostávají různé potraviny nebo peníze.

Po skončení obchůzky si „vychozené“ dary dívky rozdělí. V některých vesnicích maminky připraví společnou hostinu, někde tentýž den (Dolní Dubňany), jinde až na Květnou neděli (Petrovice, Lesonice, Rybníky).

V těchto vesnicích dostávaly dívky kromě peněz a vajec a potravin k přímé konzumaci také suroviny k vaření a pečení (cukr, krupice, mák, máslo, povidlí). Podle tohoto sortimentu můžeme usuzovat, že i v Jamolicích a Horních Dubňanech bývaly dříve společné hostiny.

Starším děvčatům, která měla na starost organizaci obchůzky se říkalo párovačky (Morašice, Skalice, Medlice), poručnice a podporučnice (Dolní Dubňany), páni (Lesonice, Petrovice), panovnice (Horní Dubňany), kaprháli nebo děličky (Rybníky).

Dnes chodí děvčata z celé vesnice pohromadě. Ještě před poslední válkou v některých vesnicích chodilo více samostatných skupinek. Takové obchůzky měly charakter sociální výpomoci až zastřené žebroty. Účastnila se jich převážně obecní chudina.

Jistě nepřekvapí, že v těchto vesnicích většinou zvyk zanikl.

Přečíst článek ›

 Podoba figury Smrtolky je dosti proměnlivá. Za nejstarší typ bývá považován slaměný vích v bílé košili. Víšek slámy se přehnul na polovinu, přehyb se převázal, aby se utvořila hlava nebo bylo tělo ze slámy a hlava z hadrů. Na hlavě se naznačily rysy obličeje. Tělo se připevnilo na kříž ze dvou tyčí nebo častěji jen na jednu horizontální nebo vertikální tyč.

Mladší typ Smrtolky má podobu loutky, oděné do části krojového oblečení (Petrovice, Horní Dubňany a Rešice). Vývojově nejmladší typ je loutka-dítě zabalená jako nemluvně v peřince (v Dolních Dubňanech a v Jamolicích). Všechny typy Smrtolek se bohatě zdobily stuhami, někde i šňůrami korálků a v Jamolicích i brožemi. Nejvíce býval stuhami zdoben první typ Smrtolek oblečených v bílém.

Stuhy se připevňovaly na příčnou tyč.

Přečíst článek ›

V detailních projevech „obchůzky se Smrtolkou“ můžeme nalézt velké množství místních rozdílů. Některé jsou poměrně novodobé a plynou s lidské tvořivosti, potřeby něco vylepšovat a přizpůsobovat dobovému vkusu. Některé odlišnosti mohou být naopak pozůstatkem projevů zanikajících.

Těm druhým věnujeme pozornost, neboť nám umožňují nahlédnout do minulosti. Zatímco ve většině vsí, kde se zvyk udržuje dodnes se říká Smrtolka, v Morašicích mají Mořenu. V Bohuticích, kde zvyk již zanikl se zachovaly vzpomínky na zvláštní oblečení děvčat při obchůzkách.

Byly oblečeny jako družičky (druženke) do bílých naškrobených sukní a černých kacabajek, což spíše připomíná jiný zvyk „obchůzky královniček“. V Dobřínsku a Rybníkách býval kromě Smrtolky také Smrtolák, slaměný panák, který se nezdobil a s kterým se neobcházelo.

Topil se v řece Rokytné týden před Smrtnou nedělí.

Použitá literatura:

Ludvíková M.: Obchůzky se smrtkou na severním Znojemsku. Časopis moravského muzea, 1968-1969. Večerková E.: Vynášení smrtky na Moravě v současných podobách. Vlastivědní věstník moravský, 2006.

Bronislav a Eva Grunovi

Na flám? I stovka stačí

Méně tvrdého alkoholu a z hospody dřív domů. Návštěvníci karlovarských restaurací víc počítají.

Lidé z Karlových Varů šetří. Zatímco ještě před několika lety vesele posedávali s přáteli do svítání v barech a pili jednoho panáka za druhým, dnes už si většina z nich dobře rozmyslí, kolik peněz si s sebou na flám vezmou. Společenští však zůstávají stále stejně a od návštěv restaurací je cena alkoholu neodrazuje. Nezdrží se ale tak dlouho jako před lety.

„Zatímco dřív utratili lidé pětistovku za večer, dnes je to jen stokoruna. Naši hospůdku mají zákazníci rádi, ale víc počítají a panáků si nedají tolik,“ uvádí Tomáš Kneissl, majitel restaurace U Tomáše. Délka pobytu v restauracích však není to jediné, v čem se lidé z Varů změnili.

Whiskey, tequilu a bourbon stále častěji nahrazují českou a moravskou alkoholovou klasikou. Vracejí se k pití fernetu, piva, becherovky, ale také domácích pálenek. „Ořechovku si u nás dávají i dámy. Ačkoli je čtyřicetiprocentní, má zároveň jemnou chuť.

Lidé hodně chtějí také ferneta, tedy naprosto nesmrtelnou klasiku,“ říká Marek Chalupa, majitel tašovické restaurace U Kapličky.
V nejbližších dnech čeká na karlovarské číšníky nápor festivalových hostů, kteří pijí hlavně mojito. Populární míchaný nápoj si objednávají spíš mladí lidé, kterým pivo příliš nechutná. „Jsou na něj zvyklí z velkých měst.

Dívky pijí také swimming pool, chutná jim jeho příjemná a sladká kombinace ingrediencí. Starší lidé koktejly ochutnají jen ze zvědavosti, ale když k nám přijdou, už přesně vědí, co si k pití dají. Ženy chodí většinou na víno,“ říká Chalupa.

V karlovarských domácnostech se objevuje ještě jeden fenomén, a to pivní. Kvůli vyšším cenám točeného piva v lednicích mnohých lidí stále častěji cinkají vychlazené lahve zlatavého moku z obchodů. Mezi pivaři získává body i karlovarská jedenáctka z Bernardu. „Chceme obyvatelům Karlových Varů nabídnout jejich vlastní pivo,“ říká obchodní manažer humpoleckého pivovaru Zdeněk Mikulášek.

Hopsinka a cinzano

Cinzano, gruzínský koňak, hopsinka, Malibu. Kdysi populární nápoje si dnes v restauracích objedná už málokterý host. Stejně jako oblečení, také alkohol podléhá módním vlnám. Jejich atak ovšem přišel až po revoluci. Před rokem 1989 alkoholový sortiment příliš rozsáhlý nebyl.
„Ženy tehdy chodily na vermuty, cinzana nebo campari, muži pili whiskey. Populární byly také bolsy.

Dnes lidé pijí, na co mají chuť. Sortiment je minimálně desetkrát širší, než byl tehdy,“ vzpomíná Ondřej Mohelnický, který se v pohostinství pohybuje téměř osmatřicet let. Chutím lidových vrstev tenkrát vévodil rum a od sedmdesátých let se na prvních příčkách popularity držela vodka a fernet.

Pokud zákazníci zašli do některé z luxusnějších karlovarských restaurací, na točené a někdy i lahvové pivo mohli rovnou zapomenout. V nápojovém lístku ho nenašli. Kvůli jednotným státním cenám si jej však mohli dopřát za stejné peníze jak v Karlových Varech, tak například v Krkonoších. Samostatnou kategorii tvořila předrevoluční vína, mezi kterými zářil Cechovní pohár.

Levnější variantu zábavy zajišťovala ovocná dezertní vína, takzvaná čůča, která si silnější nátury vylepšovaly francovkou.

Malibu rozzářilo domácnosti

Pravé orgie s různými alkoholovými lahůdkami zažili návštěvníci karlovarských diskoték, barů a hospod v devadesátých letech. „Hopsinku tehdy pili všichni bez rozdílu. Dnes už v restauraci ani nemám. Tak jednou za dva roky se mě na ní ještě někdo zeptá,“ říká Jaroslava Havlíčková, provozovatelka restaurace Country Saloon ve Staré Roli.

Hitem porevolučních let byl kromě peach vodky, tedy hopsinky, také rum s kolou, irské whiskey, houby a Malibu. „Když jsem dělal číšníka, chodili za mnou lidé a prosili mě, abych jim lahve od Malibu schovával. Vyráběli si z něj lampičky. Lahev vsadili do dřevěného podstavce a spustili do ní objímku se žárovkou.

Byl to jeden čas velký hit,“ směje se Václav Trosman.
Zájem lidí o Malibu postupem času opadl, stejně, jako o peach vodku. Přízeň si neudržel ani takzvaný švestkáč neboli Drakula, který číšníci před deseti lety roznášeli ve zkumavkách. Nahradila jej zvlášť u žen oblíbená jablíčka a další ovocné příchutě se šestnácti procenty alkoholu.

Oproti předchozím letům se změnil také objem velkých panáků. Zatímco ještě nedávno je číšníci nalévali do takzvaných nula pětek, většina restaurací nyní používá míru 0,04 litru. Díky nižšímu objemu mohou návštěvníci i nadále platit za alkohol podobné ceny, na které byli zvyklí.

„Je to určitý kompromis mezi cenou a množstvím,“ říká Marek Chalupa, majitel tašovické Restaurace u Kapličky.

Kocoviny ze soutěží

Na to, jaký alkohol se bude v hospodách pít, mají často vliv také dealeři alkoholu. Objíždějí hospody, které zásobují cenami do různých pijanských soutěží.

Zákazníci pak z restaurací sice vycházejí poněkud vratkým krokem, zato však ve slušivé mikině nebo kšiltovce ozdobené značkou likéru, který díky následné kocovině už nikdy neochutnají.

Co se však v karlovarských restaurací nezměnilo, je o něco vyšší chuť hostů utrácet, pokud za sebou mají výplatní termín.

Cestovatelská fotografie 10x jinak aneb jak nemučit známé

V této lekci fotografování prozkoumáme zdánlivě jednoduchou otázku, která však dokáže čas od času potrápit každého: Co vlastně fotit na cestách? A čemu se raději vyhnout?

Odpradávna existuje krutá metoda mučení, kterou dosud nezakázala žádná mezinárodní konvence. Odsouzenec je při ní pohodlně usazen v křesle, jsou mu servírovány nápoje a mučitel mu několik hodin promítá své fotografie z cest.

Je na nich například 13 hotelových pokojů, v nichž autor spal, 37 detailů fasády navštívených chrámů, 52 záběrů vycházejícího a zapadajícího slunce a zejména 138 pohledů na nejvýznamnější památku té země, například Cheopsovu pyramidu, Eiffelovu věž či stadion Manchester United.

Nejspíš vám to zní povědomě – a pojďme se tedy na toto mučení podívat zblízka. Vůbec dnes nepůjde o to, jak moc či málo onen cestovatel zvládl nuance fotografování (tedy zda tzv. fotit umí, či ne) – techniku a styl tentokrát nechme stranou. Jde o to, co a s jakým cílem domů vlastně přivést. Mám pro vás deset hlavních bodů!

1. Nezapomeňte na fotky s velkým F

To nejtěžší hned na začátek. Otevřete si dobrou fotoknihu, nebo třeba National Geographic. Nalistujte nějakou fotografii. A zkoumejte, co se s vámi začne dít.

Cítíte ten zázrak? Cítíte, jak se jen díky jedné fotografii dokážete přenést na místo a pocítit jeho atmosféru? Mistři fotografové zkrátka dokážou do jedné jediné fotografie či jejich nevelké série zkoncentrovat vše podstatné.

Nu a to je smysl fotografií, které se chystáte přivézt z cest: lapit dokonale své přátele doma v křesle a přenést je do jiné reality.

2. Bez lidí to nejde

Lidé jsou tím, co vdechne vašim obrázkům život. Zkuste ukázat kamarádům 50 obrázků z vašich cest a sledujte, které je zaujmou. Ručím za to, že to budou ty, na nichž se něco děje, tedy, na nichž hrají roli lidé.

Krásné fotky mrtvých památek, kopců a údolí zůstanou dílem stranou, a do centra pozornosti se dostanou fotografie s úplně obyčejným rybářem v přístavu nebo zcela tuctovou Japonkou před obchodem se suši. Lidé mají rádi příběhy, emoce.

Tedy lidi. Zkuste to, uvidíte.

3. „Pravé a nefalšované domorodce“ foťte co nejméně

Každý takové fotky občas přivezeme: krásná Kubánka, živící se dýmáním z doutníku v centru Havany (nene, já jí těch 5 dolarů za fotografování nakonec nedal), „zaručeně“ praví karibští domorodci veselící se hrou na rozličné hudební nástroje (bazén čtyřhvězdičkového hotelu se podařilo nějak skrýt) či pestrobarevní a stále trochu krvežízniví lovci lebek z Bornea (viz obrázek vlevo – no nevyfoťte to v tom lidovém skanzenu) předvádějí tanec smrti.

Fotky budou mít úspěch, možná je i otisknou nějaké časopisy. Ale vás bavit nebudou. Proč? Protože nemají nic společného s realitou.

A cestovatelské jsou zhruba tak, jako fotka harmonikáře ve švejkovské uniformě, kterého si v hospodě vyfotí ruští turisté a pak doma říkají: Tak to je Praha!

4. Strašlivý hospodský test

Na vše na světě se dá aplikovat tvrdý test, odhalující, zda jdeme správnou cestou – říkám mu test hospodský. Až budete příště pořizovat nějakou fotografii, položte si otázku: až ji ukážu známým u piva, jak je pravděpodobné, že obdivně zabrumlají: „Čeče, fakt dobrý!“

Nu ano, je to test tvrdý. Občas samozřejmě fotografujeme „jen tak na památku“, nic proti tomu. Ale obecně platí: proč fotit něco, co je každému zcela ukradené?

5. Fotografii je třeba vymyslet

Nemyslete si: ty skvělé fotografie v krásných časopisech často vůbec nejsou tak náhodné, jak vypadají. Nene, tím neříkám, že jsou aranžované, ale prostě jen „vymyšlené“. Co tím myslím? Fotograf se potuluje městem, trpí jak zvíře, protože fotka ne a ne přijít.

Pak uvidí nádhernou kulisu – třeba dokonale nasvícenou uličku nad přístavem. Chybí jediné – nějaká postava, která by ji oživila a naplnila tak fotografovu představu (třeba krásná zadumaná dívka, v ideálním případě s růží ve vlasech).

Růže nepřijde, ale dívka nakonec ano – jen je třeba vytrvat. Být na onom místě dvacet minut nebo tři dny. A fotit a fotit. Fotka se nakonec povede.

Bude vypadat dokonale přirozeně, protože přirozená bude (dalších 100 postav vyfocených v tom samém místě přece nikdo neuvidí).

6. Čím více civilizace, tím hůř se fotografuje

Až budete fotografovat afghánský národní sport buzkaši (jezdci na koních se při něm přetahují o bezhlavé tele), spokojeně si při tom broukejte, to jde samo. Až vás někdo pošle vyfotografovat „nějak hezky a typicky“ centrum Londýna, znervózněte.

(Na pláč by přišlo až ve chvíli, kdy bych třeba po vás chtěl udělat hezkou a výstižnou fotografii Václavského náměstí – to skoro nejde). Zkrátka: nezapomeňte na logické pravidlo – čím exotičtější scéna bude, tím máte (většinou) snazší úkol.

7. V Zemi tisíce jezer fotografujte jezera

Tohle pravidlo mě kdysi naučit můj otec, velký milovník Skandinávie. Když jsem tam s ním poprvé vyrazil do Finska, pravil: „Nezapomeň fotit jezera“. Totiž: Finsko má těch jezer jak známo tisíce (187 888 jezer větších než 500 m2, píše Wikipedie).

No a brzy vám tedy začnou lézt krkem a po dvou třech dnech už je prostě přestanete fotografovat. Což je chyba (co když až ten dvoustý obrázek bude dobrý?). Tedy: nepřestávejte v Barmě fotit mnichy, u moře rybáře a v Japonsku červené javory.

Budoucí buddhističtí mniší kráčejí ulicemi Rangúnu – snad je z té fotky cítit trocha kouzla té báječné země. FOTO: Jan Rybář

8. Jak na Tádž Mahal a jiné turistické očistce

Udělat hezké obrázky tzv. nejslavnějších míst je vždy zkouška ohněm. Tak třeba od Tádž Mahalu čekáte od svých pěti let, že to je majestátnost vetknutá do kamene – ve škole nám prostě neřekli, že vás tam nejspíš ušlapou davy turistů a majestátnost tam nějak přítomna není.

Jediné možné řešení: Vzpomínáte, jak jste jednou nad ránem zabloudili na Karlův most a jak fantastický byl bez těch zástupů? Tak to samé platí u Eiffelovky, v jordánské Petře, Slovenském ráji… Vždy to nějak jde udělat tak, abyste pádili v první řadě fotkychtivých ničitelů atmosféry a pořídili pár obrázků, než ten ráj na zbytek dne ostatní pohltí a unesou.

9. To nejtěžší: Foťte jen, když to má smysl

Japonský (a jiný) turista fotí neustále. Dobrý fotograf většinu dnes zamyšleně a mírně otráveně skenuje přísným zrakem okolí a čeká na příležitost: až bude na jednom místě dobré světlo, skvělá kompozice, nápadný či nenápadný příběh.

Pak jak šílenec vystřelí a fotí, dokud ona situace nezanikne. A třeba to udělá jen párkrát za den. Jindy nedělá nic – ví, že by z fotek stejně nic nebylo. Zkuste to někdy – projděte po sobě denní příval fotek a řekněte si, kdy byly ty situace, kdy jste měli fotit jak o život.

A kdy těch 90 procent zbylého času, kdy to prostě nemělo smysl.  Zkuste se z toho poučit.

Tohle je fotografie z reálného života – proto má sílu opravdu něco ilustrovat a něco ukázat: japonská gejša byla právě ulovena v ulicích Kjóta školačkami, jimž blahosklonně dovolila se s ní vyfotit. FOTO: Jan Rybář

10. Fotografuje „něco jiného“ (vše už tu totiž bylo)

Konec nemá být cynický, ale nic jiného mi nezbývá: vše už bylo vyfoceno, každý už vše viděl, nikoho už nic nepřekvapí. Zaujmout v internetovém světě někoho (nebo i sám sebe) výraznou cestovatelskou fotkou je (a ještě bude) těžší a těžší.

To je ta špatná zpráva. Dobrá zpráva zní: nikdy nebylo snazší mít skvělý foťák, nikdy nebylo tak jednoduché vypustit své fotky do světa mezi známé. Tedy: zkuste na cestách „něco jiného“, něco originálního, něco, co někoho opravu zaujme. Co to má být, vám přesně poradit neumím. Ale pokud se vám to podaří, budete slavní.

export_hs_gallery

O AUTOROVI:Jan Rybář je český novinář, fotograf a spisovatel. V roce 2004 vyhrál hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo za fotografii Bolest Beslanu, O rok později vyšla jeho první reportážní kniha Historky z konce světa, která byla v roce 2009 v anketě časopisu GEO a serveru Hedvábná stezka zařazena mezi TOP 30 nejlepších česky psaných cestopisů.

Plzeňský exot Sobek ničí památníky, věší panáky a má rád satanisty aneb Blbeček, ale opravdu angažovaný

foto: Jiří X. Doležal

Fotogalerie 5 fotografií

V roce 2011 jsem psal o zneuctění památníku americké armády v Plzni. O rok později o rozvěšení panáků oběšenců v Plzni. Pak o skupině radikálních islamistů v Plzni. A ve všech causách figuroval tamní aktivista Jakub Sobek alias Jahl.

Jmenuje se občas jinak, ale pohlaví zatím nezměnil. Když jsem dával dohromady tohle ohlédnutí, vyšlo najevo, že také sympatizoval (či se účastnil) průvodu fanoušků Adolfa Hitlera proti týrání zvířat a má nějakou souvislost se satanovou komunitou.

Takže pan Sobek upoutal pozornost Reflexu už pětkrát. A řádí dál.

Jedenáctého září 2011 neznámí pachatelé zneuctili pomník americké armádě, která osvobodila Plzeň od německého nacismu.

 Pomník trochu vypadá jako dvě věže WTC, a tak to chlapci vzali šmahem a rovnou zkarikovali i sám teroristický útok v New Yorku, kde zahynuly tři tisíce nevinných obětí. Nalepili na věže pomníku modely letadel „jako“ do domů zabořené.

K tomu mládenci rozdávali letáky s textem: „Kdo je skutečný terorista? Až 11. září sklidila Amerika svou bouři!“

Idioti na první pohled

Nějak se mi podařilo s těmi aktivisty sjednat schůzku. Na tu přišli dva a už na dvě stě metrů bylo vidět, že to jsou idioti.

V rukou třímali gumové pestrobarevné samopaly, na hlavách pseudovojenské pestrobarevné přilby a smáli se jak celý výlet zvláštní školy dohromady.

Jeden se představil jako Jakub Sobek (který se však jmenuje Jakub Jahl), dvaadvacetiletý nakrátko ostříhaný student blízkovýchodních studií, druhý s dredy – ten se tak bojí, že odmítne říct jméno a vystupuje jen pod přezdívkou Oliver – devatenáctiletý číšník.

Vysvětlují: Amerika si za útoky na WTC může sama. Oni se žádným obětem terorismu nevysmívají, jen chtějí upozornit na to, že Amerika je také teroristou. Egypťan Muhamad Atta zaútočil na WTC proto, že Amerika předtím okupovala jeho zemi.

Když upozorním, že Egypt není Amerikou okupován, chlapci dojdou k závěru, že to je jedno, protože tam Amerika dosadila svého vládce Mubaraka.

Nikdy v životě neviděli mrtvého, nikoho jim nikdy nezabili teroristé a pozůstalým po obětech ve WTC by poradili, aby si našli někoho, komu zabilo někoho blízkého americké bombardování. Ti lidé ve WTC prý přece byli odpovědní za politiku americké vlády.

Zeptám se, zda si nechají jako odplatu za to, že jejich prarodiče nevystoupili proti holocaustu, vypíchnout oko. Nechtějí. Pak se ptám, kdy budou vystupovat proti zabíjení v Severní Koreji. To je prý daleko. Tak posílám oba mládence do prdele a odcházím.

Oni dva nejsou ničím zajímaví – prostě opoždění pitomečci, co si řeší svůj nevyjasněný vztah k otci bezpečným bojem proti Americe a opravdu je nenapadne, že zesměšňovat tři tisíce zavražděných, to není v pořádku. Oni se z toho přece vždycky vylžou! Zajímavá je jiná věc.

Mládenci, přestože se okázale hlásí k ultralevici a jeden z nich má na sobě antifa tričko, znevažují 11. září stejně jako náckové. To je známé, že se ultrapravice s ultralevicí vždy shodnou jako Hitler se Stalinem. Co však známé není? Proč nácka Kopala za podobné věci stát za jeho výroky o 11.

září hnal před soud (dle mého soudu po právu) a ultralevičáky, kteří říkají totéž, nechává v klidu na pokoji. Přitom oba mládenci by několik desítek hodin veřejně prospěšných prací opravdu potřebovali.

Oslavování Kaddáfího a Asada

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně Už mám předplatné – přihlásit se Klíčová slova: muslimové, židé, památník, historie, reportáž, aktivista, plzeň, satanismus, Bašár Asad, vandalismus, Muammar Kaddáfí

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *