Čínské školství z dětí vychovává šprty, kteří mají v 15 letech víc znalostí než jejich vrstevníci v jiných zemích. Na některé věci ale úmyslně pozapomíná – nejenže se školáci neučí kritickému myšlení, ale zapovězená je i sexuální výchova. Není se tak co divit, že jako základní antikoncepce v zemi funguje potrat.
Čínským školám nelze upřít, že drilem zvládnou do dětí nadupat tolik informací, že její školáci mají znalosti odpovídající o dva až tři roky starším dětem. Ve světových srovnávacích tabulkách dlouhé roky drží první příčky. Dítě čínského dělníka je tak leckdy v matematice lepší než potomek úspěšného právníka.
Jenže výchova by neměla být jen o kvantu teoretických znalostí. Osnovy ale nepamatují na to, aby děti naučily projevit vlastní názor a ukázat analytické či kritické myšlení. Děti neumí podle profesorky kognitivních studií na Kolumbijské univerzitě Siao-tung Linová ani pořádně komunikovat s vrstevníky.
Podle Linové je běžné, že děti raději mlčí, když si nejsou jisté, že vědí správnou odpověď. V čínském státním deníku People’s Daily zmiňuje, že dalším z nejčastějších argumentů, proč ve třídě mlčí, je jiný názor. „Bojím se mluvit, když se mé názory liší od třídy,“ cituje Linová jednoho z žáků.
Jak našla spermie cestu k vajíčku?
Mlčení o nepříjemných tématech nebo takových, které mohou někoho přivést do rozpaků, je v čínských školách poměrně běžné. Asi nejlépe je to vidět na přístupu k sexuální výchově.
Její výuka je vždy tak trochu trapná pro obě strana, ale rozpaky překonali i Japonsku, Jižní Koreji nebo Tchaj-wanu, tedy zemí s podobnými kulturními základy.
Čínské děti mají ale smůlu. V roce 2008 ministerstvo školství zahrnulo sexuální výchovu do osnov, na většině škol se ale učí jen základní anatomie.
V učebnici z roku 2006 se sice dozví, že dítě vznikne po spojení spermie s vajíčkem, nicméně autoři tak nějak opomněli vysvětlit, jak se k němu spermie dostala.
Čtyři roky stará pokrokovější kniha, která si proces troufla vysvětlit, byla označená za pornografickou.
Povídání o sexu jen rozptyluje od učení
Překážkou ale není jen prudérnost. Stejně jako fotbal, móda a další záliby pubescentů je sex – včetně pouhého učení o něm – vnímaný jako rozptýlení od studia. Což není žádoucí, protože by čínské děti mohly třeba zmizet z prvních míst ve znalostních soutěžích.
Ze stejných důvodů je na školách zakázáno randit a nechybí ani „morální hlídky“, které mají za úkol podchytit muchlující se páry školním pozemku.
Dřívější zkušenosti a s více partnery
Od roku 1997 sice není předmanželský sex nelegální, ale děti narozené svobodným matkám čelí nemalým překážkám – například se zřízením trvalého bydliště, díky němuž by měly nárok na dotované školství.
I přesto se za posledních 30 let situace mění, zvlášť díky tomu, že rodiče dávají dětem větší svobodu, roste bohatší třída a hlavně sílí západní vliv. Podle studie z roku 2012 má 70 procent Číňanů sex ještě před vstupem do manželství.
Další průzkumy sice ukazují trochu nižší čísla, nicméně jedno je vidět jasně – oproti situaci před 30 lety začínají se sexem dříve, nečekají na manželství a mají více sexuálních partnerů.
Antikoncepce, to je co?
Problém však je, že se spojil nevázanější sexuální život s nedostatkem znalostí. Čísla pak nevypadají zrovna hezky: zhruba čtvrtina všech sexuálně aktivních žen do 24 let má za sebou nechtěné otěhotnění. Polovina z nich, protože nepoužila antikoncepci – buď o ní nevěděly, nebo k ní nebyl dostatečný přístup.
Vláda to ženám také příliš neusnadňuje. Antikoncepční pilulky se v zemi příliš nevedou, vláda podporuje spíše nitroděložní tělíska, u nichž je menší pravděpodobnost lidské chyby. Reklamy na kondomy byly v televizi dokonce až do roku 2014 zakázané.
Svorné společenské mlčení o antikoncepci vede k tomu, že pokud už ji Číňané používají, tak často špatně. Studie z roku 2014 ukázala, že čtvrtina těhotných dívek mladších 17 let použila nějakou formu antikoncepce.
Potrat víckrát za život je normální
Po tom všem není moc překvapivé, že jako „antikoncepce“ slouží často potrat, někdy i víckrát za život. Lékaři, kteří jedou potraty jako na běžícím pásu, totiž ženám většinou neřeknou, jak se mají příště správně chránit.
Britský magazín The Lancet loni v říjnu zveřejnil studii, které se zúčastnilo 80 tisíc žen, jež v roce 2013 podstoupily potrat. Vyšlo z něj, že pro 37 procent z nich šlo už o druhý zákrok a 29 procent jich mělo za sebou tři a více.
Čína sice nemá národní statistiku počtu potratů, ale Národní plánovací komise pro zdraví a rodinu jejich počet odhaduje na 13 milionů ročně. Mezinárodní nezisková organizace Marie Stopes, která se zabývá reprodukční medicínou, tvrdí, že množství čínských potratů může ročně dosáhnout až 40 milionů.
Pokud je údaj správný, znamenalo by to, že polovina všech umělých ukončení těhotenství na světě je provedeno v Číně. A také to, že na jedno narozené dítě v zemi připadá 2,5 potratu (Pro srovnání – v Česku připadá jeden potrat na tři porody.)
Z toho je znát, že politika mlčení o nepříjemných věcech příliš nepomáhá…
O sexu by se měly děti učit už odmala. Čím dřív, tím líp, říká Johanna Nejedlová
Sexuální násilí. Téma, se kterým se pojí mnohá tabu, a které je větším problémem, než by se při pohledu do statistik kriminality dalo předpokládat. Většina případů sexuálně motivovaných napadení není hlášena. Ve většině případů je mají na svědomí členové rodiny, přátelé, partneři či známí. Se znásilněním má zkušenost každá desátá žena.
Přesto je toto téma stále do značné míry tabuizované, na školách se o něm neučíme dostatečně a panuje kolem něj řada mýtů. Proto jsme oslovili zakladatelku spolku Konsent Johannu Nejedlovou, která proti sexuálnímu násilí bojuje několik let a se svými kolegy pracuje na projektech, které šíří osvětu nejen o sexuálně motivovaném násilí, ale i o sexu jako takovém.
Jak velkým problémem je sexuální násilí v České republice?
Sexuální násilí je, ačkoliv se o tom moc nemluví, rozšířený problém. Zkušenost se sexuálním násilím, do kterých mohou spadat i méně závažný formy, jako je sexuální obtěžování, má zhruba každá druhá žena. Údaje o tom, jak často se to děje mužům, chybí. Přímo se znásilněním má zkušenost každá desátá žena. Odhaduje se, že znásilnění se stane ročně mezi sedmi až dvaceti tisíci.
To je odhad. Kolik z toho je reálně nahlášeno?
Na policii je nahlášen jen malý zlomek z toho, co odhadují různé průzkumy. Ročně to je okolo 660 až 700 znásilnění. Problém je v tom, že většinou se znásilnění odehrává tak, že ho spáchá někdo, koho oběť zná.
Je to třeba manžel partner, soused nebo třeba šéf. V takových případech je většinou pro oběť obtížné, nahlásit dotyčného na policii.
Na policii jsou proto většinou hlášeny případy, kdy znásilnění spáchá někdo cizí, což bývá ale jen kolem deseti procent případů.
V Británii se můžeme inspirovat tím, že tam jsou specializovaná centra, kam oběť, když se jí stane znásilnění, může přijít a může vše jednom místě nahlásit, může na tom místě zároveň podstoupit lékařské vyšetření a nabídnou jí i psychoterapeutickou pomoc.
Kolik z nahlášených případů se dostane před soud? V kolika případech je potrestán viník?
Teď si nejsem úplně jistá, kolik těch rozsudků je, ale bude to v řádu stovek ročně. Vím, že v polovině případů, které jsou vyšetřené a padne v nich rozsudek, že pachatel je vinný, tak odchází jen s podmínkou. Což je trochu na pováženou, když se podíváme na to, že sexuální násilí nebo znásilnění je jeden ze závažnějších trestných činů.
Co se tedy musí změnit? V čem dalším krom přísnějších trestů by se měla podle vás legislativa u nás změnit?
Určitě by se měly zpřísnit tresty a zpřísnit i nejnižší hranice trestu. Zároveň si myslím, že je důležité mít nejen přísnou represivní složku, ale potřebná a možná i důležitější je prevence.
Zaprvé, už i v rámci trestních rozhodnutí je potřeba, aby soudci byli vzdělávaní v této oblasti, protože i oni často, jako spousta dalších lidí, podléhají stereotypům, které se se znásilněním pojí a vidí některé věci jako polehčující, přestože by polehčující být neměly.
Třeba to, že oběť byla opilá. To nijak neoprošťuje pachatele od přísnějšího trestu. Pak je podle mě důležité se bavit i o tom, jak je znásilnění u nás definované.
Myslím, že Česko by se mělo vydat směrem jako už některé evropské země a přejít k tomu, že by znásilnění nemělo být definováno jen jako akt, který se stal pod nátlakem nebo fyzickou hrozbou, ale že by to měl jakýkoliv sex, který je bez souhlasu oběti. To je důležité.
Zdroj: Nikola Ramešová
Bavíme-li se o legislativě, která země jde v tomto příkladem? Kde bychom se měli inspirovat?
Dobrým vzorem mohou být severské země, které se touto problematikou hodně dlouho zabývají. Před Vánoci byl nově schválen zákon o znásilnění založený na souhlasu v Dánsku.
Mně samotné ale přijdou důležitá nejen zákonná opatření, ale i třeba to, jak se pracuje s obětmi.
V Británii se můžeme inspirovat tím, že tam jsou specializovaná centra, kam oběť, když se jí stane znásilnění, může přijít a může vše jednom místě nahlásit, může na tom místě zároveň podstoupit lékařské vyšetření a nabídnou jí i psychoterapeutickou pomoc.
U nás to je poměrně komplikované. Když znásilnění chcete řešit ve chvíli, kdy se vám stalo, většinou nejste v úplně optimální psychické kondici.
Je to traumatická záležitost, a musíte podstoupit několik cest na policii, ke gynekologovi, a když byste potřeboval od někoho dál podpořit, tak musíte vyhledat specializovanou organizaci, která nemusí mít v tu chvíli zrovna otevřeno, protože má často možnost poskytovat služby jen v některých dnech v týdnu. Není to úplně jednoduché. Mít všechny služby pohromadě je důležité i proto, aby bylo více těchto trestných činů hlášených.
Je podle vás důležitější v našich podmínkách změna legislativy, nebo osvěta?
Já si myslím, že to musí jít ruku v ruce, protože legislativa nastavuje obecný rámec toho, jak nad daným problémem společnost uvažuje. Potřebujeme ale mít oporu jak v zákoně, tak v širší diskuzi ve společnosti a širší osvětě, která se bude šířit ve všech možných prostředích od škol dále.
Abychom si to racionalizovali, tak je jednodušší si říct, že si to oběť částečně přivolala. Pak si můžeme dál žít v představě, že my jsme ti, kteří si dávají pozor, nám by se nikdy nic takového nestalo, nikdy by se nic takového nestalo naší dceři nebo naší mámě, protože my jsme lidi, kteří na sebe dbají a vědí, jak se správně chovat.
Jak jste se dostala k boji proti násilí na ženách? Proč jste se rozhodla založit spolek Konsent?
Byla to shoda náhod. Jak špatných, tak pak asi i dobrých. Sama mám zkušenost se znásilněním a nějakou dobu poté, co se mi to stalo, jsem narazila na průzkum Amnesty International, který se snažil poukázat na to, že je potřeba, aby Česko ratifikovalo Istanbulskou úmluvu ,což je úmluva o genderově podmíněném násilí a domácím násilí.
Amnesty v tu chvíli mělo průzkum, kdy monitorovalo, co si Češi myslí o znásilnění a naráželo v něm na stereotypy, že si o to oběť nějakým způsobem koledovala, když flirtovala nebo byla opilá nebo byla nějak vyzývavě oblečená. Ten průzkum říkal, že 63 % Čechů si něco takového myslí.
A mně to hodně rezonovalo s mými zkušenostmi, kdy jsem někomu vyprávěla, co se mi stalo. A oni reagovali přesně takhle.
Učitelé v době koronaviru: Děti nám chybí, neflákáme se. I rošťáci berou domácí učení vážně
Honza (29) je učitel druhého stupně na menší vesnické škole ve Středočeském kraji.
„Neučím na přímo, ale nedá se říct, že bych školou kvůli tomu přestal žít. Ano, změnila se forma, a samozřejmě i množství nároků, které na žáky kladu.
Zůstává tu pro mě příprava úkolů v rozumném množství, jejich kontrolování, a hlavně individuální reflexe, a neustálé řešení různých, především technických problémů,“ řekl Blesk Zprávám Honza a pokračuje: „Naše škola sice nenajela na přímou výuku po internetu, pouze na zadávání a hodnocení úkolů přes Bakaláře, ale přesto je to práce víc než dost.“
Učitelé si již všimli, že je lidé na sociálních sítích kritizují, že v tuto dobu nic nedělají. „Pokud si někdo myslí, že si jen uděláme další volno, tak to rozhodně nehrozí.
Naopak mi přijde, že se teď mnoho učitelů daleko více zamýšlí nad tím, jak s dětmi v této nezvyklé době pracovat,“ říká Jan.
Sám doufá, že pandemie povede k celkové reflexi toho, jak školství v Česku funguje, včetně např. organizace školního roku.
Přijímací zkoušky na střední školy se zřejmě uskuteční dva týdny po znovuotevření škol, maturity za tři týdny. Pod podmínkou, že se školy otevřou do 1. června, rozhodlo ministerstvo školství. Maturanti nebudou letos psát slohy z češtiny a cizích jazyků, pouze didaktické testy.
„Klidně didaktický test odpustit, či více zohlednit dosavadní známky, a naopak napsat sloh. Ten podle mě daleko více prokáže schopnosti, které studenti na střední škole nabyli. Pokud by se školy neotevřely, jsem pro posunutí na termín na přelomu srpna a září. Pro úplné zrušení pro jeden ročník úplně nejsem,“ myslí si o rozhodnutí Jan.
Eva: Zrušení slohu chápu
Eva (37) učí na střední odborné škole v Praze.
„Děti mi chybí hodně, ta osobní interakce vě třídě mě na učení nejvíc baví a nabíjí mě energií narozdíl od současného stavu, kdy trávím nejvíc času nad maily, vzkazy, výkazy a tabulkami.
Každý den jsem několik hodin na počítači a abych se odreagovala, šiju pro přátele a sousedy roušky,“ svěřila se Blesk Zprávám Eva.
Lidem, kteří kritizují učitele, vzkazuje: „Pro většinu učitelů je to nová situace, na kterou nebyli připraveni. Je těžké po pár dnech dělat nějaké závěry, ale moje zkušenost je taková, že ti učitelé, kteří to berou svědomitě, mají práce víc než kdy dřív, všechno se učí za pochodu, dělají to jak nejlépe umí.“
Podle vlády by měly maturitní didaktické vyhodnocovat samy školy podle podkladů organizace Cermat, která je připravuje. Sněmovní školský výbor ale po kritice některých ředitelů středních škol prosadil, aby testy vyhodnocoval Cermat, a učitelé tak měli čas uzavřít nižší ročníky.
„Nechápala jsem, proč by měli didaktické testy vyhodnocovat neproškolení učitelé a jak by to mohlo proces zrychlit, navíc uprostřed zmatků, které by návrat do škol a plánování maturit způsobilo. Doufám, že zůstane u toho, že tyto testy bude vyhodnocovat CERMAT,“ říká k tomu Eva.
„Zrušení slohů chápu, je to velké zjednodušení, navíc když se v roce 2021 už stejně měly opravovat na školách a ne centrálně.
Bohužel to i mnohým ublíží, protože je to část zkoušky, na kterou se dlouhodobě připravovali a jsou v ní lepší, než v jiných. Ale žádné řešení není v téhle situaci ideální,“ dodává učitelka.
Jediné, co si neumí představit, je nahrazení maturitní zkoušky průměrem z vysvědčení.
„Smysl celé maturity je souhrn znalostí a dovedností za 4 roky studia, ne za jeden jediný rok. Navíc je jistě mnoho studentů, kteří v pololetí měli nedostatečnou nebo nebyli klasifikováni vůbec. Takoví pak nebudou mít šanci na dobrou známku, přestože od posledního vysvědčení na sobě tvrdě pracovali,“ uzavírá Eva.
Pavel: I rošťáci to berou vážně
Pavel (58) učí odborné předměty na střední průmyslové škole v Ústeckém kraji. „Většinu svého času věnuji vymýšlení žákovských tématických projektů a způsob jak je hodnotit. A ano, chybí mi ten osobní kontakt s dětmi, moc. Učím rád. Strašně mě naplňuje, když vidím v jejich očích tu jiskřičku „…já to pochopil, já to vím“,“ svěřuje se Pavel.
Na své žáky je velmi pyšný. „Učím druháky, třeťáky a maturanty. A i ty největší rošťáci to berou naprosto smrtelně vážně a vypracované projekty odevzdávají. Jsou úžasní,“ dodává učitel.
„Osobně se pokusím, dle svého vědomí a svědomí, své žáky připravit k maturitě i v těchto ztížených nestandardních podmínkách tak, aby byli schopni ze sebe vydat maximum a necítili se hendikepovaně oproti předcházejícím ročníkům. Je otázkou, co nakonec bude. Přijmu jakékoli kroky, které se v tomto směru učiní,“ říká smířlivě Pavel k chystaným vládním krokům.
Markéta: Z učitelky UčíTelka
Markéta (33) učí prvňáčky na základní škole na Praze 10. „Aktuálně jsem v zápřahu na sto procent pracovní doby. Někdy i na sto padesát. Děti mi určitě chybí,“ řekla Markéta Blesk Zprávám s tím, že i to bylo důvodem, proč přijala práci v České televizi pro pořad UčíTelka.
„Je to v současné době jeden z hodně mála způsobů, jak můžu dělat svou práci se vším všudy, ač jen se třemi dětmi,“ pokračuje učitelka, která svou třídu rozhodně nezanedbává. Zároveň připouští, že u prvňáčků je tato situace složitější.
„U prvních tříd se nedá nechat děti “jen opakovat„, protože by se do konce roku měly naučit číst a psát. Počítání se případně nějak dožene i ve druhé třídě, ale to čtení a psaní jen hodně těžko.
Pro děti, které chtějí dělat jen to “nutné minimum„ stačí napsat stránku v pracovním sešitě na dodělání, ale pro ty, které to baví, a těch je v podstatě většina, připravuji další dodatečné materiály, scanuji, různé návody na výrobky z papíru, postupy k domácím pokusům na prvouku, online poradnu pro rodiče a tak dále,“ vyjmenovává Markéta.
Markéta v pořadu UčíTelka | Reprofoto ČT
Diskuze o učitelství tu podle ní budou vždy a budou vždy ostré. „Na jedné straně jsou lidé, kteří mají dojem, že učitelé mají pracovní dobu čtyři hodiny denně, pak popadnou kabelku a jdou domů.
Na druhé straně lidé, kteří učitele obdivují, protože uznávají, že by to sami nikdy nezvládli.
V učitelství platí to, co v mnoha jiných zaměstnáních: Pokud to člověk chce dělat dobře, mnohdy mu na to nestačí ani dvojnásobek běžné pracovní doby, která je mimochodem 8 hodin denně, stejně jako v jiných zaměstnáních,“ vysvětluje učitelka.
Markéta podle svých slov respektuje názor, že školy by se měly otevírat mezi posledními. „Děti jsou často bez příznaků, ale nemoc můžou přenášet. Dětí ve školách i ve třídách je zkrátka moc. Osobně mě to mrzí, protože škola bez dětí je smutná a mrzí mě, že nemůžu dělat velkou součást práce, kterou mám ráda,“ uzavírá učitelka prvňáčků.
Naše svobodné a zlobivé děti
21. 07. 2010, TOMÁŠ HAJZLER
Před časem jsem v časopise Respekt narazil na prima článek na téma svobody, zodpovědnosti a vedení. A protože to jsou témata pro svobodné fungování v práci naprosto základní, uveřejňuji ho (se svolením redakce) i zde. A těším se na debatu. P. S.: Fotku jsem udělal před vchodem do gymnázia na Vítězné pláni na Pankráci. Přijde mi, že pěkně dokresluje text článku.
Nejmladší česká generace má čím dál větší volnost a učitelé se ptají, co s tím.
Na pedagogické fakultě Rebeku Vadasovou učili, že vyučovací hodina má 45 minut. Po třech letech praxe na druhém stupni jedné pražské sídlištní základní školy už ale mladá učitelka moc dobře ví, že vyučovací hodina má v Česku ve skutečnosti 30 minut. A někdy i výrazně méně.
Zhruba čtvrt hodiny totiž paní Vadasové zabere nezbytná administrativa spojená se zapisováním do třídnice a hlavně – uklidňování žáků ve třídě. I když paní učitelka nepovažuje své svěřence za žádné extrémní zlobily, realita je prostě taková, že samotný příchod vyučujícího nezjedná u dětí ani klid, ani pozornost.
Žáci se dál mezi sebou baví jako o přestávce, dívky se malují, a když mají děti bujařejší náladu, létají třídou propisky nebo zmuchlané papíry. Chce to důsledně a hodně dlouho opakovat prosbu „ticho, prosím“, aby si žáci všimli, že jejich učitelka dorazila do třídy. A nejde jenom o to.
Čím víc sexu, tím víc dětí
Podobně jako Rebeka zažívá svůj pracovní den ve třídě většina zdejších učitelů.
Jak vyplývá z psychologických zkoumání, za posledních 20 let se u nás výrazně změnil způsob výchovy v rodinách od přísnosti směrem k větší volnosti a děti se podle toho chovají: jsou zvyklejší dělat to, co je zrovna baví, a ne to, co jim někdo právě nařizuje. Učitele na tuhle změnu ale nikdo nepřipravil.
Pedagogické fakulty v Česku se zaměřují hlavně na odbornou přípravu učitelů v jejich předmětech, ne však na to, jak zvládat děti čím dál méně ochotné podřizovat se klasickým představám o školní disciplíně, podle kterých mají žáci při školních hodinách rovně sedět, mlčet a poslouchat učitele na slovo.
„Odborně jsem ze školy připravená dobře,“ bilancuje svou zkušenost Rebeka Vadasová, která učí biologii, vaření a výtvarnou výchovu. Návod, jak v praxi zvládat nedisciplinované zlobivce, si ale z vysoké školy neodnesla. Snad kromě poučky, že když nějaký žák začne zlobením provokovat, tak si ho učitel nemá všímat a dál řídit hodinu, jako by se nic nedělo. „To funguje. Když se mi někdo zavře uprostřed hodiny do skříně, tak mu tam podám jeho tužku a pracovní sešit a dál zadávám dětem úkoly,“ říká Rebeka.
Na učitele však čekají složitější dilemata. Už jenom dohodnout se s kolegy ze sborovny na definici „zlobení“, které učitelé nehodlají tolerovat, je dnes docela složitý problém.
„Probíráte třeba s dětmi přímou úměru v matematice, chcete po nich příklad přímé úměry, a ze třídy se ozve hláška ‚čím víc sexu, tím víc dětí‘,“ líčí Rebeka Vadasová situaci, která se přihodila její kolegyni matikářce.
„Ona to považovala za nepřípustnou vulgaritu, já za příklad, se kterým se dá normálně pracovat,“ dodává paní Vadasová.
Po roce debat se učitelé na její škole shodli na tom, že za nepřípustnou drzost žáků vůči vyučujícím považují vulgární napadání, a dali dohromady postup, podle kterého mají učitelé takové případy okamžitě nahlásit a podrobně popsat ředitelce, pak následuje společné sezení s vulgárním žákem, jeho rodiči a výchovným poradcem.
„Má to výhodu, že se nám při tom daří i pochopit, proč se dítě naštvalo a poslalo nějakého učitele ‚někam‘, a příště takovým situacím předcházet,“ říká Rebeka Vadasová. Výchovná sezení s vulgárními žáky se podle ní na škole konají zhruba jednou měsíčně.
A společně se svými kolegy si teď na škole láme hlavu s tím, jak vymyslet na zlobivce alternativní postihy, protože klasické ředitelské důtky nebo dvojky z chování nezabírají.
V plánu je třeba uložit žákům úklid ve škole (například by se hodilo vysbírat žvýkačky naházené do květináčů), ale učitelé zatím nemají jistotu, jestli něco takového není v rozporu se zákony. „Jak zlobení řešit se prostě učíme za pochodu a jde to dost ztuha,“ doplňuje Rebeka Vadasová.
A se zlobením si nelámou hlavu jenom na její škole. Podle ankety, kterou minulý rok uspořádala Asociace pedagogů základního školství ČR mezi tisícovkou učitelů, si drtivá většina (86 %) vyučujících na základních školách myslí, že se chování žáků za posledních pět let změnilo k horšímu.
Podle učitelů oslovených asociací jsou žáci čím dál víc agresivní a vulgární, čím dál méně jsou ochotní respektovat školní pravidla a nemají úctu k autoritě a osobnosti učitele.
Školské odbory na to konto začaly požadovat, aby učitelé byli chránění jako policisté nebo exekutoři, kterým je podle zákona trestné i slovně vyhrožovat (za výhrůžky může pachatel dostat až dva roky vězení). Podle asociace pedagogů základního školství i školských odborů jde z našich dětí prostě čím dál větší strach a je potřeba se před nimi bránit.
Jak už ale bylo řečeno, na to, co je a není nepřípustná agresivita či vulgárnost, mají lidé docela rozdílné představy. A učitelé požadující svou zvláštní ochranu před žáky zákonem zároveň čelí kritice, že problém není v dětech, ale ve školách samotných, které neumí děti zaujmout a pozitivně motivovat.
Mohou za to gymply?
Psychologové v Česku se už třicet let opakovaně dotazují dětí, jak vnímají výchovu ze strany svých rodičů. Až do poloviny 90.
let ze speciálně sestaveného dotazníku vyplňovaného tisícovkami dětí vyplývalo, že čeští rodiče volili přísnější styl výchovy založený na kladení mnoha požadavků, jejichž dodržování potom rodiče důsledně kontrolovali. Pak ale začalo docházet ke změnám a už před deseti lety začaly děti prostřednictvím dotazníků hlásit pravý opak.
V současné době více než polovina chlapců a dívek od 11 do 18 let uvádí, že jim rodiče dávají buď velkou volnost, nebo kladou jen mírné požadavky, jejichž dodržování zrovna přísně nekontrolují. „Ta proměna je dramatická,“ říká psycholožka Ilona Gillernová z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Cesta ke změnám ve výchově založené na větší volnosti v rodinách souvisí podle ní s postupnou demokratizací vztahů mezi dospělými a dětmi, společenské změny Česku v 90. letech 20. století tento proces urychlily. „Docela rozumím učitelům, když hlásí, že děti se chovají radikálně jinak,“ říká psycholožka.
Podle Gillernové neplatí, že by české děti vlivem liberálnější výchovy úplně ztratily schopnost dodržovat jakákoli pravidla. Z dalších výzkumů totiž vyplývá, že ve škole děti na učitelích oceňují právě schopnost jasná pravidla stanovit a vyžadovat jejich dodržování.
„Znamená to být důsledný a přitom laskavý,“ vysvětluje Gillernová. „Jde to ale složitěji než dřív,“ dodává. „Mnohé děti prostě nejsou na kladení požadavků a stanovení hranic z rodin zvyklé a učitelé si musí dávat větší práci s tím, aby jim vysvětlili jejich smysl,“ dodává.
S tím souhlasí i Stanislav Bendl z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který se jako jeden z mála pedagogů v Česku zabývá zkoumáním kázně žáků.
Ze stovek jeho dotazníků a rozhovorů s dětmi podle něj jasně vyplývá, že žákům samotným vadí, když si učitel neumí zjednat disciplínu a ve třídě kvůli „zlobení“ panuje permanentní chaos. „Je to logické,“ říká Bendl. „Děti samy dovedou popsat, že se potom špatně učí, dostávají kvůli tomu špatné známky,“ doplňuje.
„Navíc se v prostředí s minimem pravidel cítí nejistě, protože kázeň jim poskytuje ochranu a pocit bezpečí.
“ Podle předběžných závěrů Bendlova nedávno dokončeného průzkumu na 21 pražských základních školách, kdy v rámci anonymního dotazníkového šetření hodnotili spolužáci navzájem své projevy (ne)ukázněnosti, prý rozhodně nevyplývá, že „co dítě ve třídě, to grázl“. Z dosavadních výsledků se zatím zdá, že v každé třídě jsou zhruba dva až čtyři vyloženě problémoví jedinci, kteří však svým zlobením často dokážou strhnout třídu na svoji stranu.
Odborníci i lidé z praxe v téhle souvislosti často mluví o víceletých gymnáziích, jež v páté třídě (a potom v sedmé) odeberou základním školám děti pocházející z tzv.
motivovaných rodin, které se rády učí, učení jim nadprůměrně jde a zároveň jsou silnými osobnostmi, takže dovedou dát třídě na rozdíl od zlobivců pozitivní příklad a učitelé se o ně při výuce mohou opřít. „Je to vidět každý rok,“ potvrzuje učitelka Rebeka Vadasová. „Na druhém stupni se ve třídách úplně změní hodnoty.
Děti, které považují za hodnotu něco se dozvídat a umí o tom přesvědčit ostatní, zmizí na gympl. Převáží ti, které zajímá hlavně oblečení a sex, a pak ve třídě zůstanou tak tři tiší žáci, kteří by se třeba i rádi učili, ale neumí se prosadit.“
A nebudeš se bát
Víceletá gymnázia původně před 20 lety vznikla kvůli tomu, aby se na nich vzdělávala 2–4 % těch opravdu studijně nejtalentovanějších dětí v Česku.
Protože ale poptávka mezi rodiči o to, aby své ratolesti umístili na „elitní“ vzdělávací ústavy, vysoko převyšovala nabídku a každá škola měla zároveň ambici stát se místem pro výchovu „elity“, odchází dnes na víceletá gymnázia 7 (Moravskoslezský kraj) až 20 (Praha) % páťáků a sedmáků.
„Zvlášť v Praze ztratila gymnázia úplně smysl,“ říká psycholog Petr Klíma z Pedagogicko–psychologické poradny pro Prahu 3 a 9. „Stala se z nich lepší základka, která nesmyslně dělá z normálních základních škol horší základky.“ Podle Klímy by se víceletá gymnázia měla zrušit a zavést společné vzdělávání dětí po vzoru skandinávských zemí do 15 let.
Tenhle požadavek však naráží už řadu let na problém. Sami kritici víceletých gymnázií na ně většinou posílají svoje vlastní děti, aby je ušetřili výuky na „horší základce“, a v Česku úplně chybí společenský tlak na to, aby se systém gymnázií a základních škol změnil.
Naposledy se o možnosti zrušit víceletá gymnázia v parlamentu hlasovalo před devíti lety za ministra školství Eduarda Zemana (ČSSD). Návrh neprošel a další ministři potom neměli odvahu nebo chuť problém řešit.
Podle kuloárních informací se o možnosti zrušit víceletá gymnázia naposledy na ministerstvu školství diskutovalo za zeleného ministra Ondřeje Lišky, ale zůstalo jenom u interních diskusí, které potom přerušil pád vlády. A Liškovi nástupci na ně nenavázali.
„Uvědomujeme si, že gymnázia způsobují základním školám problém,“ říká náměstek ministerstva školství Petr Špirhanzl, který je má na starosti. „Můžu vás ale ubezpečit, že se žádné rušení gymplů nechystá,“ dodává.
Prý by bylo potřeba nejprve vypracovat „hloubkovou analýzu“ celého problému, do čehož se ministerští úřednicí nepustí „dřív než po volbách“.
Ministerstvo školství se zatím základním školám snaží pomoci tak, že zavedlo do výukových programů jako nepovinný předmět tzv. etickou výchovu: předmět, který se nesoustředí na nic jiného než na výuku toho, jak se žáci mají chovat ke svým učitelům a k sobě navzájem. Ministryně Miroslava Kopicová také slíbila, že vrátí do hry tzv.
Standardy kvality profese učitele připravované za jejího předchůdce Ondřeje Lišky, které mají nově definovat, co musí zvládat moderní učitel, a má z nich vzejít jasné zadání pro pedagogické fakulty, jak učitele připravit na změněnou mentalitu dětí.
Podle rozpracovaných standardů má učitel budoucnosti třeba umět v jedné třídě rozdělovat nároky na žáky podle jejich schopností zvládat učivo a ve všech dohromady vzbuzovat „důvěru a sebedůvěru“.
Cesta k takovým požadavkům bude ještě dost náročná, protože na pedagogických fakultách se budoucí adepti učitelství pořád učí učit tak, jako by měli mít děti ve třídě všechny stejné a ukáznit je stačilo podle klasického systému „trestů a odměn“.
„Tohle už ale prostě nefunguje,“ říká již citovaný pedagogický expert Stanislav Bendl, podle kterého se s nástupem demokracie začala proměňovat i představa o tom, k čemu má kázeň vlastně sloužit.
Zatímco dřív byla k tomu, aby děti uměly dodržovat požadavky „kolektivu“ a na slovo poslouchaly dospělé a učitele, dnes je to jinak.
„Jde daleko spíš o to, aby děti rozuměly společným pravidlům a uměly je aktivně dodržovat: třeba že se nebudou bát zastat spolužáka, kterému někdo ubližuje,“ dodává Bendl. „My teprve objevujeme, jak tohle budoucí učitele učit.“
Čtvrtina učitelů přiznává, že si neumí ve třídě zjednat pořádek
Ilustrační foto
Foto: Profimedia.cz
Výchovné problémy se zpravidla připisují na vrub rodičů. Někteří rodiče zase připisují selhání škole. Jenže tato mince má stran víc. „Otázkou je, jestli se před třiceti lety nemluvilo o dětech stejně,“ řekl Právu sociolog Stanislav Biler.
Průzkum mezi učiteli, jehož podrobnější výsledky zveřejnila Česká školní inspekce tento týden, ukázal, že 23 procent českých učitelů přiznává, že má problém mít pod kontrolou vyrušování ve třídě. Stejně tolik si nevěří ani v případech, kdy mají uvést hlučného nebo vyrušujícího žáka do patřičných mezí.
Rovněž se ukázalo, že 28 procent přiznává, že nedokáže žákům vyjasnit svá očekávání ohledně jejich chování, a 24 procent, že nejsou schopni dosáhnout dodržování pravidel.
Nejčastěji se setkáváme s ryzí nevychovaností. Řada dětí není vedena ani k tomu, aby respektovala autoritu rodičovskouředitel školy Jan Novotný
Hodnocení je subjektivní. Některý učitel je vůči sobě kritičtější, jiný zase může být citlivější k živějším žákům. Navíc třeba slovenští učitelé se v průzkumu hodnotili mnohem lépe i v jiných disciplínách, což by mělo dopad i na výsledky žáků.
Ale v mezinárodních testech PISA z matematiky, čtenářské gramotnosti a přírodních věd mají Slováci výsledky podprůměrné, zatímco Češi průměrné.
Příčinou potíží bývá nezvládnutá výchova v rodinách, přeplněné třídy, přetížení učitelé i to, že přibývá dětí s poruchami učení nebo chování. „Nejčastěji se setkáváme s ryzí nevychovaností. Řada dětí není vedena ani k tomu, aby respektovala autoritu rodičovskou,“ řekl Právu ředitel mladoboleslavské ZŠ Václavkova Jan Novotný.
„Nechtěl bych se dotknout rodičů, ale oni zase příčiny uvidí u nás. Je ale jasné, že dítě se v tomto směru utváří už v předškolním věku,“ dodal. Podle Novotného neuznávají argument, že žák vyrušuje.
„Ptáme se, při jakých činnostech zlobí, a jdeme po příčinách, které pak rozebíráme nejen se žákem, ale i s vyučujícími,“ dodal. Může se totiž ukázat, že „zlobivý“ žák byl třeba znuděný, což je problém i učitele.
Zděnka Pejšová, ředitelka ZŠ Petra Bezruče v Žatci, poukazuje na to, že učitelé to mají dnes těžší, „protože spolupráce s rodiči je taková obtížnější“. Podle ní je část rodičů v práci příliš zatížena, nemá tolik času na děti, málokterý spolupracuje se školou.
Je nesmysl dívat se na rodinu, že je jeden otec, jedna matka na celý život. To už je spíš výjimkaŘeditelka školy Jana Křimská
„Většinou nás vidí jako ty na druhé straně,“ řekla Právu. „Nekázeň často plyne z toho, že nás rodiče nepodpoří. Věří bezmezně svému dítku, jak jim to vysvětlí, místo toho, aby nás kontaktovali. Pak to řeší před žákem doma, padnou nevhodná slova na adresu školy, a pak je ten žák takový, jaký je,“ dodala. A zavzpomínala na doby své školní docházky, kdy učitel měl vždy „svatou pravdu“.
Podle sociologa Bilera se toho změnilo víc. „Když před 50 lety děcka vyšla ze školy, tak měla zajištěnu budoucnost, práci, kterou pak po většinu života dělala. Ale teď to tak není, ona to vědí a vědí, že to ten učitel nezajistí. Navíc v době, kdy nemůže konkurovat dostupnosti informací,“ popsal Právu, jak učitelská profese přichází o autoritu.
Ředitelé i sociolog se shodují, že svůj význam má i vysoká rozvodovost, která se pohybuje mezi 45 až 50 procenty.
„Domácí tahanice, ať už o dítě, nebo kolem majetku určitý vliv jistě mají,“ domnívá se Jana Křimská, ředitelka církevní ZŠ Antonína Bratršovského v Jablonci nad Nisou.
Biler rovnou hovoří o rozpadu tradičního modelu: „Rodina není pevná jednotka jako v 19. století a je nesmysl se na ni dívat tak, že je jeden otec, jedna matka na celý život. To už je spíš výjimka.“
Hlavní zprávy
UK v médiích
Respekt, 6.4.2010, rubrika: Společnost – děti, strana: 30, autor: Adam Šůra
Nejmladší česká generace má čím dál větší volnost a učitelé se ptají, co s tím
Na pedagogické fakultě Rebeku Vadasovou učili, že vyučovací hodina má 45 minut. Po třech letech praxe na druhém stupni jedné pražské sídlištní základní školy už ale mladá učitelka moc dobře ví, že vyučovací hodina má v Česku ve skutečnosti 30 minut. A někdy i výrazně méně.
Zhruba čtvrt hodiny totiž paní Vadasové zabere nezbytná administrativa spojená se zapisováním do třídnice a hlavně – uklidňování žáků ve třídě.
I když paní učitelka nepovažuje své svěřence za žádné extrémní zlobily, realita je prostě taková, že samotný příchod vyučujícího nezjedná u dětí ani klid, ani pozornost.
Žáci se dál mezi sebou baví jako o přestávce, dívky se malují, a když mají děti bujařejší náladu, létají třídou propisky nebo zmuchlané papíry. Chce to důsledně a hodně dlouho opakovat prosbu „ticho, prosím“, aby si žáci všimli, že jejich učitelka dorazila do třídy. A nejde jenom o to.
Čím víc sexu, tím víc dětí
Podobně jako Rebeka zažívá svůj pracovní den ve třídě většina zdejších učitelů. Jak vyplývá z psychologických zkoumání, za posledních 20 let se u nás výrazně změnil způsob výchovy v rodinách od přísnosti směrem k větší volnosti a děti se podle toho chovají: jsou zvyklejší dělat to, co je zrovna baví, a ne to, co jim někdo právě nařizuje. Učitele na tuhle změnu ale nikdo nepřipravil.
Pedagogické fakulty v Česku se zaměřují hlavně na odbornou přípravu učitelů v jejich předmětech, ne však na to, jak zvládat děti čím dál méně ochotné podřizovat se klasickým představám o školní disciplíně, podle kterých mají žáci při školních hodinách rovně sedět, mlčet a poslouchat učitele na slovo.
„Odborně jsem ze školy připravená dobře,“ bilancuje svou zkušenost Rebeka Vadasová, která učí biologii, vaření a výtvarnou výchovu. Návod, jak v praxi zvládat nedisciplinované zlobivce, si ale z vysoké školy neodnesla. Snad kromě poučky, že když nějaký žák začne zlobením provokovat, tak si ho učitel nemá všímat a dál řídit hodinu, jako by se nic nedělo. „To funguje.
Když se mi někdo zavře uprostřed hodiny do skříně, tak mu tam podám jeho tužku a pracovní sešit a dál zadávám dětem úkoly,“ říká Rebeka.
Na učitele však čekají složitější dilemata. Už jenom dohodnout se s kolegy ze sborovny na definici „zlobení“, které učitelé nehodlají tolerovat, je dnes docela složitý problém.
„Probíráte třeba s dětmi přímou úměru v matematice, chcete po nich příklad přímé úměry, a ze třídy se ozve hláška ,čím víc sexu, tím víc dětí‘,“ líčí Rebeka Vadasová situaci, která se přihodila její kolegyni matikářce.
„Ona to považovala za nepřípustnou vulgaritu, já za příklad, se kterým se dá normálně pracovat,“ dodává paní Vadasová.
Po roce debat se učitelé na její škole shodli na tom, že za nepřípustnou drzost žáků vůči vyučujícím považují vulgární napadání, a dali dohromady postup, podle kterého mají učitelé takové případy okamžitě nahlásit a podrobně popsat ředitelce, pak následuje společné sezení s vulgárním žákem, jeho rodiči a výchovným poradcem.
„Má to výhodu, že se nám při tom daří i pochopit, proč se dítě naštvalo a poslalo nějakého učitele ,někam‘, a příště takovým situacím předcházet,“ říká Rebeka Vadasová. Výchovná sezení s vulgárními žáky se podle ní na škole konají zhruba jednou měsíčně.
A společně se svými kolegy si teď na škole láme hlavu s tím, jak vymyslet na zlobivce alternativní postihy, protože klasické ředitelské důtky nebo dvojky z chování nezabírají.
V plánu je třeba uložit žákům úklid ve škole (například by se hodilo vysbírat žvýkačky naházené do květináčů), ale učitelé zatím nemají jistotu, jestli něco takového není v rozporu se zákony. „Jak zlobení řešit se prostě učíme za pochodu a jde to dost ztuha,“ doplňuje Rebeka Vadasová.
A se zlobením si nelámou hlavu jenom na její škole. Podle ankety, kterou minulý rok uspořádala Asociace pedagogů základního školství ČR mezi tisícovkou učitelů, si drtivá většina (86 %) vyučujících na základních školách myslí, že se chování žáků za posledních pět let změnilo k horšímu.
Podle učitelů oslovených asociací jsou žáci čím dál víc agresivní a vulgární, čím dál méně jsou ochotní respektovat školní pravidla a nemají úctu k autoritě a osobnosti učitele.
Školské odbory na to konto začaly požadovat, aby učitelé byli chránění jako policisté nebo exekutoři, kterým je podle zákona trestné i slovně vyhrožovat (za výhrůžky může pachatel dostat až dva roky vězení). Podle asociace pedagogů základního školství i školských odborů jde z našich dětí prostě čím dál větší strach a je potřeba se před nimi bránit.
Jak už ale bylo řečeno, na to, co je a není nepřípustná agresivita či vulgárnost, mají lidé docela rozdílné představy. A učitelé požadující svou zvláštní ochranu před žáky zákonem zároveň čelí kritice, že problém není v dětech, ale ve školách samotných, které neumí děti zaujmout a pozitivně motivovat.
Mohou za to gymply?
Psychologové v Česku se už třicet let opakovaně dotazují dětí, jak vnímají výchovu ze strany svých rodičů. Až do poloviny 90.
let ze speciálně sestaveného dotazníku vyplňovaného tisícovkami dětí vyplývalo, že čeští rodiče volili přísnější styl výchovy založený na kladení mnoha požadavků, jejichž dodržování potom rodiče důsledně kontrolovali. Pak ale začalo docházet ke změnám a už před deseti lety začaly děti prostřednictvím dotazníků hlásit pravý opak.
V současné době více než polovina chlapců a dívek od 11 do 18 let uvádí, že jim rodiče dávají buď velkou volnost, nebo kladou jen mírné požadavky, jejichž dodržování zrovna přísně nekontrolují (viz graf).
„Ta proměna je dramatická,“ říká psycholožka Ilona Gillernová z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Cesta ke změnám ve výchově založené na větší volnosti v rodinách souvisí podle ní s postupnou demokratizací vztahů mezi dospělými a dětmi, společenské změny Česku v 90. letech 20.
století tento proces urychlily. „Docela rozumím učitelům, když hlásí, že děti se chovají radikálně jinak,“ říká psycholožka. Podle Gillernové neplatí, že by české děti vlivem liberálnější výchovy úplně ztratily schopnost dodržovat jakákoli pravidla.
Z dalších výzkumů totiž vyplývá, že ve škole děti na učitelích oceňují právě schopnost jasná pravidla stanovit a vyžadovat jejich dodržování. „Znamená to být důsledný a přitom laskavý,“ vysvětluje Gillernová. „Jde to ale složitěji než dřív,“ dodává. „Mnohé děti prostě nejsou na kladení požadavků a stanovení hranic z rodin zvyklé a učitelé si musí dávat větší práci s tím, aby jim vysvětlili jejich smysl,“ dodává.
S tím souhlasí i Stanislav Bendl z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který se jako jeden z mála pedagogů v Česku zabývá zkoumáním kázně žáků.
Ze stovek jeho dotazníků a rozhovorů s dětmi podle něj jasně vyplývá, že žákům samotným vadí, když si učitel neumí zjednat disciplínu a ve třídě kvůli „zlobení“ panuje permanentní chaos. „Je to logické,“ říká Bendl. „Děti samy dovedou popsat, že se potom špatně učí, dostávají kvůli tomu špatné známky,“ doplňuje.
„Navíc se v prostředí s minimem pravidel cítí nejistě, protože kázeň jim poskytuje ochranu a pocit bezpečí.
“ Podle předběžných závěrů Bendlova nedávno dokončeného průzkumu na 21 pražských základních školách, kdy v rámci anonymního dotazníkového šetření hodnotili spolužáci navzájem své projevy (ne)ukázněnosti, prý rozhodně nevyplývá, že „co dítě ve třídě, to grázl“. Z dosavadních výsledků se zatím zdá, že v každé třídě jsou zhruba dva až čtyři vyloženě problémoví jedinci, kteří však svým zlobením často dokážou strhnout třídu na svoji stranu.
Odborníci i lidé z praxe v téhle souvislosti často mluví o víceletých gymnáziích, jež v páté třídě (a potom v sedmé) odeberou základním školám děti pocházející z tzv.
motivovaných rodin, které se rády učí, učení jim nadprůměrně jde a jsou silnými osobnostmi, takže dovedou dát třídě na rozdíl od zlobivců pozitivní příklad a učitelé se o ně při výuce mohou opřít. „Je to vidět každý rok,“ potvrzuje učitelka Rebeka Vadasová. „Na druhém stupni se ve třídách úplně změní hodnoty.
Děti, které považují za hodnotu něco se dozvídat a umí o tom přesvědčit ostatní, zmizí na gympl. Převáží ti, které zajímá hlavně oblečení a sex, a pak ve třídě zůstanou tak tři tiší žáci, kteří by se třeba i rádi učili, ale neumí se prosadit.“
A nebudeš se bát
Víceletá gymnázia původně před 20 lety vznikla kvůli tomu, aby se na nich vzdělávala 2-4 % těch opravdu studijně nejtalentovanějších dětí.
Protože ale poptávka mezi rodiči o to, aby své ratolesti umístili na „elitní“ vzdělávací ústavy, vysoko převyšovala nabídku a každá škola měla zároveň ambici stát se místem pro výchovu „elity“, odchází dnes na víceletá gymnázia 7 (Moravskoslezský kraj) až 20 (Praha) % páťáků a sedmáků.
„Zvlášť v Praze ztratila gymnázia úplně smysl,“ říká psycholog Petr Klíma z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 3 a 9. „Stala se z nich lepší základka, která nesmyslně dělá z normálních základních škol horší základky.“ Podle Klímy by se víceletá gymnázia měla zrušit a zavést společné vzdělávání dětí po vzoru skandinávských zemí do 15 let.
Tenhle požadavek však naráží už řadu let na problém. Sami kritici víceletých gymnázií na ně většinou posílají svoje vlastní děti, aby je ušetřili výuky na „horší základce“, a v Česku úplně chybí společenský tlak na to, aby se systém gymnázií a základních škol změnil.
Naposledy se o možnosti zrušit víceletá gymnázia v parlamentu hlasovalo před devíti lety za ministra školství Eduarda Zemana (ČSSD). Návrh neprošel a další ministři potom neměli odvahu nebo chuť problém řešit.
Podle kuloárních informací se o možnosti zrušit víceletá gymnázia naposledy na ministerstvu školství diskutovalo za zeleného ministra Ondřeje Lišky, ale zůstalo jenom u interních diskusí, které potom přerušil pád vlády. A Liškovi nástupci na ně nenavázali.
„Uvědomujeme si, že gymnázia způsobují základním školám problém,“ říká náměstek ministerstva školství Petr Špirhanzl, který je má na starosti. „Můžu vás ale ubezpečit, že se žádné rušení gymplů nechystá,“ dodává.
Prý by bylo potřeba nejprve vypracovat „hloubkovou analýzu“ celého problému, do čehož se ministerští úřednicí nepustí „dřív než po volbách“.
Ministerstvo školství se zatím základním školám snaží pomoci tak, že zavedlo do výukových programů jako nepovinný předmět tzv. etickou výchovu: předmět, který se nesoustředí na nic jiného než na výuku toho, jak se žáci mají chovat ke svým učitelům a k sobě navzájem. Ministryně Miroslava Kopicová také slíbila, že vrátí do hry tzv.
Standardy kvality profese učitele připravované za jejího předchůdce Ondřeje Lišky, které mají nově definovat, co musí zvládat moderní učitel, a má z nich vzejít jasné zadání pro pedagogické fakulty, jak učitele připravit na změněnou mentalitu dětí.
Podle rozpracovaných standardů má učitel budoucnosti třeba umět v jedné třídě rozdělovat nároky na žáky podle jejich schopností zvládat učivo a ve všech dohromady vzbuzovat „důvěru a sebedůvěru“.
Cesta k takovým požadavkům bude ještě dost náročná, protože na pedagogických fakultách se budoucí adepti učitelství pořád učí učit tak, jako by měli mít děti ve třídě všechny stejné a ukáznit je stačilo podle klasického systému „trestů a odměn“.
„Tohle už ale prostě nefunguje,“ říká již citovaný pedagogický expert Stanislav Bendl, podle kterého se s nástupem demokracie začala proměňovat i představa o tom, k čemu má kázeň vlastně sloužit.
Zatímco dřív byla k tomu, aby děti uměly dodržovat požadavky „kolektivu“ a na slovo poslouchaly dospělé a učitele, dnes je to jinak.
„Jde daleko spíš o to, aby děti rozuměly společným pravidlům a uměly je aktivně dodržovat: třeba že se nebudou bát zastat spolužáka, kterému někdo ubližuje,“ dodává Bendl. „My teprve objevujeme, jak tohle budoucí učitele učit.“
ZDROJ: ČESKOSLOVENSKÁ PSYCHOLOGIE /ROČNÍK LIII/ČÍSLO 8. 4. od 8.00 on-line rozhovor s s. Bendlem na www.respekt.cz/rozhovory