Tato oficiálně uznávaná operační metoda se dynamicky rozvíjí a úspěšně používá v mnoha zemích Evropy,Asie i Ameriky. Doplňuje a postupně nahrazuje starší liposukční a modelační techniky.
Nejdelší a největší zkušenosti s touto technikou mají profesor Bruce E. Katz, M.D. a profesor Michael C. Bruck, M.D. na klinice Juva Skin & Laser Center v New Yorku a profesor G. Sattler M.D.
na klinice Rosenpark v Darmstadtu v Německu.
Laserová liposukce – obecná charakteristika
Jde o nejnovější koncepci tvarování postavy pomocí laserového paprsku. Jedná se o nejméně invazivní techniku, kterou lze odstranit přebytečnou podkožní tukovou tkáň prakticky ve všech oblastech. Děje se tak přeměnou energie laserového paprsku na energii tepelnou, kterou jsou tukové buňky rozpuštěny.
Jelikož tukové buňky dospělého jedince nemají schopnost reprodukce (dělení, množení), mají provedené výkony trvalý efekt. Neměnnost výsledku se však netýká jen redukce tukové tkáně, zahrnuje i tvarovou optimalizaci postavy.
Za stejně důležitou vlastnost této techniky považujeme jedinečné vypnutí kůže v ošetřovaných oblastech, které je dáno laserovou stimulací podkožního kolagenu.
|
Na obou těchto klinikách v minulosti absolvoval pobytové certifikované stáže náš specialista MUDr. Martin Tománek.
Ten se již řadu let na liposukční a modelační techniky specializuje a uplatňuje dříve nabyté zkušenosti z výukových kurzů ve Francii, Thajsku apod.
Naše pracoviště se tak stává prvním liposukčním centrem v ČR, které má přístrojové i personální dispozice pro provádění laserových liposukčních operací.
Provedení laserové liposukce
Vybraná a předem zakreslená oblast je před výkonem znecitlivěna anestetickým roztokem. Následuje zavedení velmi tenkého laserového vlákna do zvolené podkožní tukové oblasti a postupné rozpouštění tukových buněk. Rozpuštěná tuková tkáň se v případě velmi malých partií může ponechat bez odsátí.
Postupně se vstřebává díky přirozenému metabolismu. V případě větších ošetřených oblastí se doporučuje kombinovat laserové rozpuštění tukové tkáně s jejím šetrným odsátím K tomu většina moderních světových pracovišť používá techniku jemné vibrační liposukce.
Právě kombinace laserové lipolýzy s tímto typem odsátí je v současné době považována za nejšetrnější a nejefektnější.
Po výkonu se oblasti vstupu laserového vlákna nešijí, ošetřují se pouze tenkým pruhem náplasti a stopy po nich časem téměř vymizí. Pacient nosí dle doporučení lékaře několik dnů elastické prádlo, v případech velmi malého rozsahu výkonu lze ponechat ošetřenou oblast bez speciálního prádla (např.menší výkony na podbradku).
Výhody laserové liposukce
Pro popsanou operační techniku platí stejné výhody jako pro tumescentní a vibrační tumescentní liposukce:
- ambulantní provedení bez nutnosti celkové anestesie
- zdravotní a estetická bezrizikovost výkonu
- bezkrevnost při provádění výkonu
- možnost posuzování výsledku vestoje
- trvalý efekt výkonu
- soběstačnost po výkonu bez nutnosti opakovaných návštěv u lékaře
- zlepšení nebo vymizení případné celulitidy
Navíc lze u laserové liposukce oproti ostatním liposukčním technikám očekávat:
- kvalitnější vypnutí kůže, které je dáno laserovou stimulací podkožního kolagenu
- rozšíření provádění zákroku o velmi jemné oblasti, kde jiné techniky byly esteticky rizikové
- možnost provádění zákroku na více oblastech najednou
- minimální odtok tumescentní tekutiny
- ještě menší projevy krvácení dané laserovou koagulací drobných podkožních cévek
- ještě kratší nošení elastického prádla nebo ponechání zcela bez něho
- možnost vynechání odsátí u malých partií
- největší šetrnost výkonu ze všech obdobných technik. Ta se projeví nejmenší bolestivostí po výkonu a nejrychlejším návratem k pracovnímu a sportovnímu životu.
„Něco málo o mé postavě, nikdy jsem nebyla obézní, ale postava ani přes cvičení nebyla dokonalá. Můj problém byli stehna a přetékající boky přes kalhoty. A tento problém laserová liposukce úplně vyřešila, boky mi nepřetékají a stehna změnili tvar (podstoupila jsem vnitřní a vnější stehna) a ještě zmizela celulitida. Právě protože je ten efekt dlouhodobý, rozhodla jsem se pro další zákrok a ještě trošku postavu dotvarovat. Čeká mě dotvarování břicha a zadních stehen, kde mám právě ještě celulitidu. Doporučila jsem kliniku kamarádce a ta podstoupila laserovou liposukci břicha a také boků, její zkušenost je stejně kladná jako ta má. Za 4 dny jsem vůbec necítila žádné bolesti, měla jsem jen modřiny, ale žádné otoky a ty mini ranky se se hned zatáhli. Takže doufám, že teď to bude stejné 🙂 Opravdu se není čeho bát, tím laserem je to velmi šetrné. MDDr. Tománek je opravdu jednička a sestřičky jsou úžasné a opravdu velmi pečující.“
– Štěpánka H.
„Paní primářko, dobrý den. Touto, trochu neosobní cestou, Vám moc děkuji za možnost liposukce…
Také se přiznávám, že jsem z této původně obávané, poněkud intimní a hraniční situace měla doopravdy velký zážitek, modelovaná šikovným a vtipným sochařem ženských (a nejen ženských) těl Martinem Tománkem a úžasně opečovaná Luckou a Maruškou, zakusila jsem rozmazlování a péči jako miminko…..
to už jsem skoro zapomněla, jaké to je…a navíc v krásném prostředí Vaší kliniky s nádhernými vitrážemi pana Moidla..ony taky jinak působí prosvícené, z klidu postýlky, než když se kolem nich pobíhá a řeší kienti…Takže ještě jednou DÍKY!!!!!“
– S úctou VŠ
„Dobrý den paní primářko,
V březnu 2014 jsem byla na Vaší klinice na laserové liposukci.Chtěla bych touto cestou poděkovat panu MUDr.Tománkovi a také vyzvednout úžasně milé chování sestřičky Daniely,která mě měla na starost.děkuji“
– Spokojená klientka
„Vážená paní doktorko, Vážený kolektive kliniky plastické chirurgie,
dne 4.12., jsem u Vás absolvovala zákrok (liposukce + autotransfer) a musím Vám napsat, že jsem naprosto nadšená ze servisu, jaký
- personál poskytuje! Počínaje panem doktorem Tománkem, jeho asistentkou paní Lucií a všemi ostatními sestřičkami, se kterými
- jsem za dobu svého pobytu u Vás přišla do styku a které se o mne staraly.
- Naprosto nikde jsem se nesetkala s tím, že by se každý jednotlivec choval naprosto profesionálně a lidsky.
Skutečně klobouk dolů!!!!
- Nikdy jsem žádný dopis nikam nenapsala, ale přístup, který jsem zažila u Vás, mne k tomu donutil
- Děkuji ještě jednou a přeji ať se daří Vám všem, jak v pracovním, tak i v osobním životě.“
- – Spokojená klientka
„Dobrý den paní Dr. Moidlová,
jsem po včerejším zákroku liposukce a ráda bych pochválila váš personál, paní sestřičku, která se o mně starala včera po zákroku (blondýnka z krátkými vlásky), opravdu jsem se cítila velice skvěle díky profesionální a příjemné peči.
Také paní Dana Sochurková je velice profesionální, milá a její schopnost komunikace a přípravy na zákrok přes email je výjimečný. Samozřejmě pan doktor Tománek je taky skvělý a vždy jsem já i pacientky které jsem doporučila byli spokojené.
Pevně věřím že to nebyl můj poslední zákrok!“
– Spokojená klientka
MUDr. Martin Tománek byl 17. února 2015 hostem pořadu „S vámi v Praze“ v Českém rozhlase. Tématem rozhovoru byla laserová liposukce, tedy nejefektivnější metoda využívaná k trvalému rozpuštění tukových buněk a zároveň modelaci pokožky.
Celý rozhovor s doktorem Tománkem k poslechu zde>>
Přečtěte si článek s názvem Tuky sbohem ze seriálu Jak (ne)stárnout, který vyšel v magazínu FlyUP Look. Dozvíte se o metodách, která vám pomohou zbavit se nežádoucího tuku. Jednou z nich je například nejméně invazivní laserová liposukce, která je na naší klinice LaserPlastic velmi žádaná. S její pomocí můžeme odstranit tukovou tkáň prakticky na jakýchkoliv problémových partiích vašeho těla.
5. článek Tuky sbohem! ze seriálu Jak (ne)stárnout ke zhlédnutí zde>>
Přečtěte si článek Dolíčky, zmizte!, který vyšel v časopise Katka. Dozvíte se, jaká jsou stadia celulitidy, co ji způsobuje i jaká je prevence proti ní. Dermatoložka MUDr. Lenka Faltová vám navíc prozradí, jaké jsou novinky v léčbě celulitidy, zda je celulitida dědčičná, nebo jak může strava ovlivnit pomerančovou kůži.
Celý článek Dolíčky, zmizte! ke stažení zde.
Trápí Vás kila navíc? Nemáte čas na hubnutí? Právě pro vás je zde laserová liposukce. Přečtěte si zajímavý článek na portálu iDNES.cz Do plavek bez diet? Řešením je laserová liposukce.
Celý článek portálu iDNES.cz Do plavek bez diet? Řešením je laserová liposukce článek zde >>
Liposukce pomocí laseru – článek publikovaný na portálu marianne.cz – laserovou liposukci paží provedl plastický chirurg MUDr. Martin Tománek
Celý článek „Liposukce pomocí laseru“ článek zde >>
LIPOSUKCE Vás zbaví tuku. Vyberte si jak, kde a za kolik – článek uveřejněný na internetovém portále ONA.iDNES.cz 24/11/2009 – liposukční techniky komentuje MUDr. Martin Tománek
- Celý článek „LIPOSUKCE Vás zbaví tuku. Vyberte si jak, kde a za kolik“ zde >>
- TAJEMSTVÍ ŽENSKÉ KRÁSY – článek uveřejněný v časopise HARPER`S BAZAAR 12/2009 – názory na plastickou chirurgii
- Celý článek „TAJEMSTVÍ ŽENSKÉ KRÁSY“ 01 >>, 02 >>, 03 >>
Nový druh laseru umožní provádět liposukce téměř bez bolesti a mnohem účinněji – článek uveřejněný na internetovém portále MEDIAFAX.cz 24/08/2009 – liposukční techniku komentuje MUDr. Martin Tománek
Celý článek „Nový druh laseru umožní provádět liposukce téměř bez bolesti a mnohem účinněji“ článek zde >>
Článek o klasické liposukci v časopise MF Dnes se zabývá otázkou radikálního a rychlého zhubnutí. MUDr. Marta Moidlová seznamuje čtenáře s rozdíly mezi neinvazivní a klasickou liposukcí, která je podle jejich slov opravdu účinná a má dlouhodobé výsledky.
Celý článek „Klasická liposukce je náročnější, ale nejúčinnější“ ke stažení zde.
MEDICAL TRIBUNE CZ > Tři čtvrtě století se skalpelem. K výročí ruského chirurga Fjodora Uglova
Upozornění: Následující článek vybírá redakce www.tribune.cz v rámci monitoringu médií. Zdroj média tohoto článku najdete v záhlaví nebo na konci textu.
Po pečlivém umrtvení jsem vedl řez podél třetího žebra s excizí rány. Díky resekci žebra jsme přesně vysledovali dráhu střely – vedla mimo pohrudnici – a tím se vyhnuli nebezpečí otevřeného pneumothoraxu, který by v tomto případě mohl skončit osudně.
Zjistili jsme, že střela prošla jen chloupek nad srdcem, svazkem velkých cév a zranila jen stěnu jedné z nich. Céva krvácela… Stačil milimetr vlevo nebo vpravo a byl by konec.
Otevření hrudníku bylo tehdy v lékařské praxi opravdovou událostí. S mnoha neznámými, z nichž každá byla pro lidský život nebezpečná.
Ani já, ani moji tehdejší asistenti jsme dosud dokonale neovládali metodiku podobných operací.
Kritický okamžik nastal, když jsme sledovali dráhu střely a zjistili, že vede těsně kolem aorty a z ní prosakuje krev. Co když ránu na cévě pokrývá jen tenká sraženina, jak se to často stává? Jakmile se jí jen lehce dotknu, odloupne se a z aorty vyrazí silný proud krve.
Zkus ji pak zastavit! Aorta je přece největší a nejdůležitější céva lidského těla. Hned vedle ní je plicnice. Má také velmi tenké stěny; sebemenší neopatrnost a je zle. Zatajil jsem dech. Slyšel jsem nejen vlastní srdce, ale i vzrušený rytmus srdcí mých pomocníků.
Dvěma matracovými stehy jsem aortu opatrně stáhl. Krvácení okamžitě přestalo.
Když jsme skončili, přepadla mě taková slabost, že jsem musel poprosit o židli, usedl a po určitou dobu jsem nic nevnímal a neslyšel. Přinesli mi sklenici silného čaje, pak vstoupil velitel, něco mi říkal, ale jeho slova šla mimo mne.
Takto hrdina dnešní vzpomínky popisuje1 svůj vůbec první chirurgický zákrok týkající se srdce. Bylo mu tehdy pětatřicet, právě probíhala „finská válka“, pacientem byla oběť ostřelovače, podmínky k operaci na hony vzdálené vyhovujícím.
Bída, dřina, zkušenosti
Fjodor Grigorjevič Uglov se narodil 5. října 1904 v městečku Kirensk na středním toku Leny (celý život se hrdě považoval za Sibiřana). Otec byl lodníkem na Leně, matka vedla domácnost a vychovávala šest dětí.
Po ukončení učitelského ústavu si v obdivu k místnímu lékaři prosadil studium medicíny. Cesta na nejbližší univerzitu do Irkutska měřila jedenáct set kilometrů a trvala dvaadvacet dní.
Ve druháku dostal skvrnitý tyfus, potom zánět středního ucha s operací na poslední chvíli. Následoval břišní tyfus. Po uzdravení si vzal spolužačku, která se o něho starala.
Dostudovali v Saratově na Volze, kde bylo mírnější klima.
V letech 1929–1931 krátce působil jako praktik v Povolží a na Kavkaze, poté absolvoval chirurgický postgraduál u Vladimira A. Oppela v tehdejším Leningradu. Hned při první operaci mu školitelka vytkla nešikovnost.
Vypůjčil jsem si od sestry nejdůležitější chirurgické nástroje a po několik měsíců jsem vytrvale doma trénoval nejrůznější pohyby, pravou i levou rukou.
Chirurgickou jehlou a jehelcem jsem štepoval ponožky; ponožku jsem schválně strčil do zásuvky stolu a zašíval poslepu, abych zvládl pohyby i v těch nejtěžších podmínkách.
Nakonec jsem si našel způsob vázání stehů, který mi nejvíc vyhovoval, a dokonale jej zvládl. … Takto jsem trénoval denně celých osm let.
V roce 1933 odjel do rodného Kirenska jako primář a chirurg tamější nemocnice, na stovky kilometrů jediné. Poradit neměl kdo, jedinou pomůckou byly knihy.
Stav nemocného (těžce ho zranil medvěd, FH)byl nadále kritický. Byl stále v bezvědomí, tep nitkovitý, bál jsem se, že v příštím okamžiku se zastaví docela. Několik hodin jsme se snažili udržet v Prochorově těle doutnající plamínek života.
Nasadili jsme morfium, do rány zavedli anestetický a protišokový roztok, provedli jsme tranfuzi. Bez nejmenšího účinku. Když mi pak jeho příbuzní prozradili, že Prochor pil zřídkakdy, ale zato pořádně a hodně vydržel, nařídil jsem sestře připravit roztok čtyřicetiprocentní glukózy s deseti procenty alkoholu.
Píchli jsme mu do žíly padesát kubíků a s úlevou sledovali, jak se tep lepší.
Mezi vědou a válkou
Postupem času si v Kirensku vydobyl postavení, a přesto se ho vzdal. S rodinou čítající tři děti odešel dále studovat do Leningradu. Tam se stal aspirantem na katedře chirurgie Ústavu pro doškolování lékařů, kterou vedl Nikolaj Nikolajevič Petrov.
Na klinice mi jako aspirantovi dovolili operovat jen kýly nebo slepá střeva. Já už v té době leccos uměl, zvládl i případy z „velké“ chirurgie a ochotně jsem postupoval pořadí mladým kolegům, kteří tolik toužili dostat se k operačnímu stolu.
Když se Petrovovi doneslo, že se Uglov vyhýbá snadným operacím, dal mi možnost prokázat mé schopnosti při jedné operaci žaludku. Když pacienta s rakovinným nádorem přivezli na sál, Petrovův zástupce prof. A. A.
Němilov mi znenadání navrhl, abych zaujal jeho místo, a sám se nabídl, že mi bude asistovat.
Necítil jsem ani stín nejistoty nebo zmatku, jen lehké vzrušení jako při každé zkoušce. Otevřel jsem břišní dutinu a vše mi bylo jasné: obrovský nádor žaludku prorostl až k dolnímu okraji jater a žaludek se stal imobilní. Řekl jsem profesorovi, že bude nutné provést resekci žaludku spolu s částí jater. Alexandr Alexandrovič souhlasně přikývl.
Očekával, jak mi později svěřil, že při tak složité operaci mu postoupím místo a požádám, aby se toho ujal sám. Já však bez váhání pokračoval, s úspěchem zvládl operaci a ani jednou profesora nepožádal o radu nebo odbornou pomoc.
Nebylo to samozřejmě z přehnaného sebevědomí, prostě jsem byl zvyklý pracovat samostatně, v Kirensku mi neměl kdo poradit a všechno jsem musel vyřešit na svůj vrub.
Na jaře 1938 odevzdal kandidátskou disertaci (o teratomu křížové a kostrční krajiny). Namísto vytouženého výzkumu však přišla mobilizace do nastávající finské války (zima 1939–1940). Uglov se stává vedoucím chirurgem divizní nemocnice.
Pracovali jsme ve stanu, který nám v závějích postavili hned první den. Praskala polena v železné pícce, rozžhavené málem do běla, přesto tu fičel vítr a v koutech, zvlášť nízko u podlahy, se držel mráz.
Po demobilizaci se vrátil k Petrovovi, 900denní blokádu Leningradu strávil na sále – často bez elektřiny, bez léků, za dunění bomb a kanonád.
„Skalpel,“ žádám sestru. Než mi jej stačila podat, vybuchl další granát málem u zdi operačního sálu. Vylítla okna i s rámy, podlaha se nám chvěje pod nohama. Skalpel vyklouzl ze sestřiných rukou a padá na zem.
„To byl poslední sterilní,“ vykřikla zoufale. „Všechny ostatní se vyvařujou.“ „Tak mi podejte žiletku! Ale rychle!“
Dál a výš!
Po válce si, už jedenačtyřicetiletý, volí specilizaci – hrudní chirurgii. Vyžádaly si ji i okolnosti – až příliš mnoho pacientů mělo plíce zničené kouřením nebo zhnisané po pneumoniích.
První velkou operaci – odnětí dvou plicních laloků u 25leté dívky – provedl 8. dubna 1946. Následuje řada dalších, vesměs prioritních operací plic a jícnu.
V prosinci 1948 Uglov podává doktorskou disertaci na téma resekce plic. V létě 1950 se stává profesorem a vedoucím katedry lůžkové chirurgie I. leningradského lékařského institutu (bude jím přes 40 let). V témže roce mu poprvé vychází monografieResekce plic. Za monografiiRakovina plic (1958) a za vědeckou činnost v oboru plicní chirurgie získává v roce 1961 Leninovu cenu.
Přicházejí další výzvy.
Takto se vypořádal s požadavky na anastomózu horní pobřišnicové a dolní duté žíly při vodnatelnosti břicha:Zapomněl jsem na svůj profesorský titul, na svou zručnost, kterou jsem si v chirurgickém světě dobyl uznání, a pokorně jsem se rozhodl vrátit ke starým vyzkoušeným praktikám: k metodickým cvičením, jimiž bych si do nejmenších podrobností a na podobném materiálu dokonale osvojil techniku anastomózy – umělé cévní spojky. Znovu jako před deseti lety beru si domů potřebné nástroje, jehly a šicí materiál, zavřu se do pracovny, napodobuji průběh operace, vědomě si vytvářím co nejobtížnější situace a trpělivě provádím na tenkých gumových rukavicích jednu anastomózu za druhou.
Konečně srdce
Pokud jde o operace srdce, jako první se Uglov utkal s petrózní perikarditidou neboli „pancéřovým srdcem“. Pacientem byl 22letý muž. Operace proběhla koncem roku 1952.
Když jsme obnažili a odstranili chrupavčité části žeber a před námi se objevilo srdce, s úžasem jsme viděli, že je neprodyšně uzavřeno ve vápenitém pancíři! Při poklepu nástroje vydávalo zvuk, jako když se udeří na dlažební kostku. Nebylo dokonce jisté, jestli vůbec pulsuje. Jenom v jednom místě se špička vysouvala z pancíře a slabě se zachvívala.
Další na řadě je „černá královna“ srdečních vad – mitrální stenóza. Pacientkou byla 35letá žena, anestezie jako vždy toliko lokální.2
Na srdci pacientky vidím, že stahy slábnou. A jakmile jsem otevřel osrdečník a zachytil hákem ouško, srdce se zastavilo! Okamžitě jsem je začal masírovat, i když jsem si byl vědom, že masáž je při zúžení ústí bezúčelná.
Jednou rukou provádím masáž, druhou otevírám vrchol ouška a vnikám prstem do srdeční předsíně! Poprvé pronikám prstem do srdce! Jak se v něm mám orientovat? Předsíň je velká, prstem stěží dosahuji jejích stěn. Nahmátl jsem jakýsi otvor a říkám si, ano, to je to, co potřebuji. Tlačím prstem na okraj, a najednou chápu – ne, není to ono! To je ústí jedné z plicních žil.
Prstem hledám dál mitrální ústí. Tady je, konečně! V průměru není větší než půl centimetru! Normálně by mělo být přibližně čtyři! Snažím se roztrhnout komisury. Ukazuje se, že to jde těžko, je třeba vyvinout značnou sílu, aby povolily. Roztrhl jsem jednu, druhou. Cítím, že otvor je dostatečně rozšířen.
Zatímco prstem pravé ruky jsem takto pracoval v srdci, levou rukou jsem prováděl masáž. A když na ouško byla přiložena svorka, prováděl jsem masáž už oběma rukama, energicky, úsporně, bez přestání. Bezvýsledně.
Další stenotička, 20letá žena, přišla na řadu v roce 1954, po dalším roce příprav. I tato operace měla dramatický průběh. Chlopeň už byla rozšířena, když se srdce zastavilo.
Provádím masáž sedm minut. Cožpak i tentokrát nám pacientka zemře na operačním stole? Zbývá pár vteřin. Jestli teď něco neudělám, žena zemře! Masáž nepomáhá.
V podobných případech používají někteří chirurgové elektrického výboje za pomocí speciálního přístroje – defibrilátoru. Ale my ho ještě nemáme.
Co dělat? Hlavou mi bleskl spásný nápad: co použít elektrického výboje přímo, bez přístroje!
Narkotizér pochopil, k čemu jsem se odhodlal, rychle a přesně udělal, oč jsem ho žádal. Beru jeden konec obvodu s obnaženými dráty do ruky, žádám, aby druhý připojili do sítě přes spínač. Napětí v síti je 127 voltů.
Namáčím ve fyziologickém roztoku roušky a obkládám jimi Tánino srdce ze dvou stran. Na každou přikládám jeden pól obvodu.
„Budu počítat do tří,“ říkám narkotizérovi, „potom zapojíte spínač a vypnete co nejrychleji, ve zlomku vteřiny! Rozumíte? Tak… připraven…raz…dva…tři!“
Elektrický výboj! Záblesk, jiskry! Ale k fibrilaci nedošlo. A jestliže srdce nefibriluje, už ho nijak nelze uvést do chodu! A najednou – co to – lehký stah srdce! Druhý… Za několik sekund třetí… A srdce začalo pulsovat.
Nedělám nic, nechávám srdce několik minut pracovat jen tak, odkryté. Jaké to jsou zázračné chvíle mého života! Velice jemně se dotýkám a sešívám řez ouška, perikardu a hrudní stěny.
Když se stav pacientky stabilizoval, vyšel jsem z operačního sálu, ponechal jsem tam asistenty a narkotizéra. Se silami jsem vystačil na několik kroků – k okennímu parapetu. Sedl jsem si na něj úplně vyčerpaný, ale šťastný jako nikdy předtím.
Postupně na Uglovově klinice vypracovali i operace Fallotovy tetralogie, defektů ostatních srdečních chlopní, přepážek i dalších srdečních vad.
Nedoceněná autorita
Od 70. let se, sám abstinent, nekuřák a velmi střídmý člověk, angažoval v boji za zdravější životní styl Rusů. Tvrdil dokonce, že bez úplné prohibice ruský národ vymizí. Nicméně, jakkoli byl pro své chirurgické zásluhy uznáván, jeho zásada „žádná vodka, žádný tabák“ se neujala, stejně jako „každé ráno studenou sprchu“ a „od stolu vstávej s mírným pocitem hladu“.
Kolem šedesátky se podruhé oženil se ženou téměř dvakrát mladší a měl s ní dítě.
Když v roce 1996 přijel do Ruska významný americký kardiochirurg Michael DeBakey prohlédnout srdce Borise Jelcina, prohlásil: „Učil jsem se od Uglova. On je vaším národním bohatstvím.“
Fjodor Grigorjevič Uglov provedl přes 6 500 operací (poslední ve 102 letech). V roce 1994 se dostal do Guinnes sovy knihy rekordů jako nejstarší praktikující chirurg. Zemřel v červnu 2008 v Petrohradu na srdeční infarkt.
- 1
- 2 Západ už v té době používá intratracheální narkózu s přetlakem, v USA se rodí mimotělní oběh.
- ADRESA PRO KORESPONDENCI
Všechny ukázky (kurzívou) pocházejí z Uglovovy autobiografické knihy Chirurgovo srdce (1974, česky 1978).
Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e-mail: [email protected]
Činky jsem neměl v ruce 10 měsíců, břicho necvičím. Výsledek?
Většina lidí žije v představě, že bez činek nevybudují svalovou hmotu, nepřemění, nevytvarují svoji postavu.
Špatně, jde to i bez zvedání tun železa v podobě tlaků na ramena, benchpressu, mrtvého tahu, bicepsových zdvihů, upažování, rozpažování, případně za využití strojů, které tělo vedou v přesných drahách.
Stačí vám jen tělo, vaše tělo, které bude zátěží. K tomu hlava, která vás přiměje cvičit a zbaví lenosti.
Kvůli zdravotním problémům mi lékař zakázal posilovnu a běhání. Doporučil operaci, v podstatě vyloučil změnu k lepšímu. Při první a poslední návštěvě, kdy jsem ho viděl, vyndal ze šuplíku šrouby. „Ty vám můžeme voperovat, na pár let budete mít klid,“ řekl, když je položil na stůl. Představa Ironmana mě ale nenadchla.
Psal se listopad 2015, od té doby jsem k tomu doktorovi nepřišel, na operační stůl si nelehl, skalpel zůstal i se šrouby v šuplíku. Možná už má nabízené kovové vrtule v sobě někdo jiný. Doktora jsem neviděl, jméno vymazal jako v tom filmu – mažu tě bejku.
Zapomněl jsem na činky, nějakou dobu nedělal nic. Od ledna cvičím jen street workout, chodím na fyzioterapii a trable se zády mizí. Činku jsem neměl v ruce deset měsíců, nepřijde mi, že bych trpěl. Naopak. Mohu porovnat obojí.
Mezi zdmi fitka – v odéru sklepní posilovny a s plakáty s Arnoldem – jsem strávil tisíce hodin. Z posilovny je člověk víc nafouklý, méně funkční. U hrazd a bradel je to opak. Každý má svoji volbu, taková je ale má zkušenost.
Břicho, pekáč buchet, který by chtěl každý, kdo cvičí. Další populární záležitost, na kterou snad existuje tisíce návodů. Převážně dámská populace toto svalstvo cvičí několikrát týdně, dokážou ho mučit hodiny. Výsledek? Vizuálně převážně žádný, a o ten jim hlavně jde, co si budeme namlouvat. Jídlo, hřešení ve stravě, to je hlavní problém. To je až 80% formy těla.
Nastavil jsem si krabičky, jím pětkrát denně, občas zaprasím, neobtěžuje mě to, nepropadám panice každé ráno, že si nebudu moci dát rohlík, knedlík, omáčku. Nechci.
Když si najdete mantinely, nemusíte trávit hodiny cvičením břišních svalů, stejně je neuvidíte, pokud nebudete sekat latinu v jídle.
Ano, základ je funkčnost a zpevnění středu těla, to je v pořádku, ale proč dávat břichu více času proti jiným partiím, když právě tahle část těla je především o stravě. Jenže vydržet pokušení je složité.
Od ledna jsem cvičil břišní svaly vědomě asi desetkrát, nohy ve visu. Břišní svalstvo cvičím při tréninku jako vedlejší efekt při shybech, klicích, dipech, dřepech. Střed těla pracuje, podvědomě zapojuji tuto část do celého pohybu. Odpověď na poslední měsíce je jednoduchá – problémy se zády jsou menší, tělo neatrofuje a pekáč buchet se taky už ukázal na světě.
Spojená akreditační komise, o.p.s
Představte si, že se jdete do nemocnice léčit s leukémií, jenže se tu nakazíte a zemřete. Jaká je pravděpodobnost, že vás něco podobného potká?
To je příběh, který se skutečně stal před rokem a čtvrt 43letému muži v největší pražské fakultní nemocnici. Zemřel zřejmě na prasečí chřipku, protože i když měl oslabenou imunitu, sdílel pokoj s jinými pacienty. Nemocnice se hájila, že jednolůžkových pokojů je málo a že personál, od něhož se pacient nemocí s největší pravděpodobností nakazil, měl zakázáno chodit do práce nemocný.
Čtěte také: Infekce získaná v nemocnicích ročně zabije 37 tisíc Evropanů
Jsou věci, jako zrovna tato, které pacient příliš neovlivní. Nikdy nikdo neví, jestli někdo z personálu nemá vážnou infekci, která u něj probíhá bez příznaků, ale pro nemocí zdecimovaného pacienta se slabou imunitou může být osudová.
Autor: SXC
„Každé zdravotnické zařízení by se dalo přirovnat k Titaniku, který pluje velkou rychlostí mezi ledovci,“ píší ve své knize Řízení zdravotnických rizik Petr a Magda Škrlovi.
„Osmnáctiměsíční Josie byla přijata na jednotku intenzívní péče poté, co utrpěla vážné popáleniny vařící vodou na 60 procentech těla. Lékaři opětovně ignorovali varování matky, že dítě má známky dehydratace.
Příběh Josie King by se nedostal na přední stránky novin, kdyby její matka neiniciovala v Baltimorské Johns Hopkins nemocnici jeden z největších projektů prevence pochybení v nemocnicích v USA,“ píší dále.
Pssst, raději o tom nemluvit…
V Česku bylo donedávna tabu mluvit o tom, že kvůli pochybení lékařů a sester zbytečně umírají lidé v nemocnicích. A někdy je to i kvůli zdánlivým banalitám – třeba proto, že si lékař neumyje ruce, než sáhne na pacienta.
První, kdo toto téma u nás otevřel, byl právě lékař Petr Škrla a David Marx zabývající se kvalitou zdravotnické péče. Jejich předchůdcem byl ještě v roce 2002 Jiří Mareš z Ústavu sociálního lékařství z Vysoké školy J. A.
Komenského, který na toto téma napsal knihu.
„Už příprava prvního vydání této publikace byla provázena pochybnostmi ze strany lékařů a sester, zda je vhodné tak delikátní téma zpracovávat…“ říká. Odpověď zní: ano, je. Pacient má právo vědět, co se mu může v nemocnici stát a nač si má dát pozor.
Čtěte dále: Zapomněl jsem si skalpel. Ve vašem břiše
Jedna americká studie z počátku devadesátých let totiž dokonce zjistila, že pobyt v nemocnici je statisticky rizikovější než bungee jumping nebo let letadlem. A sedli byste do letadla, kdybyste měli pravděpodobnost jedna ku deseti, že spadne? Do nemocnic přesto chodíme. Přestože pravděpodobnost, že nás tu poškodí, je právě taková: deset procent.
Co chytíte v nemocnici?
Mezi nejčastější rizika patří takzvané nozokomiální nákazy. Například zlatý stafylokok, což je obávaná nemoc, protože na ni špatně zabírají antibiotika, stafylokok je vůči nim často odolný, a pacient kvůli tomu může zemřít.
Autor: SXC
Toto riziko však mají nemocnice už z principu – protože se tu pohybují vážně nemocní lidé. A nikdy nezmizí. Jen se dá zmenšit různými opatřeními.
Když jsem se před pár lety jako novinářka pídila po tom, jak jsou na tom české nemocnice, jedna z nich, Fakultní nemocnice Na Bulovce, mi odpověděla, že za uplynulý rok nemají žádného takto nakaženého pacienta. Což je nesmysl. Taková nemocnice neexistuje.
V USA jsou nozokomiální infekce 4. nejčastější příčinou smrti pacientů. Každý rok se zde přitom těmito infekcemi nakazí zhruba 2 miliony lidí. Evropská unie zaznamenává každoročně 4 miliony pacientů s nozokomiálními infekcemi, z nichž 37 000 jim podlehne.
„Zatímco ve většině civilizovaných zemí tato čísla budí bouřlivý zájem o problematiku prevence vzniku a šíření těchto infekcí, v České republice je bohužel tento problém dlouhodobě ignorován,“ říká Renata Podstatová, předsedkyně Společnosti prevence nozokomiálních nákaz.
„Management zdravotnických zařízení sice intenzivně upozorňuje na nedostatek financí potřebných k řešení nozokomiálních infekcí a klade stále vyšší nároky na rozpočty zdravotních pojišťoven, přitom ale podle zkušeností ze zahraničí lze minimálně celou třetinu nákladů ušetřit pouhou prevencí a důsledným sledováním přijatých opatření.“
V každé nemocnici, i v těch nejlepších, jsou kvůli nákaze poškozeny desítky pacientů ročně.
U těch nejlepších zařízení, která dbají na snížení rizika nákazy a v případě každé takové mimořádné události prošetřují, proč k ní došlo a jak se jí příště vyvarovat, se procento nakažených nozokomiálními nákazami pohybuje od dvou do pěti procent.
Jestliže nemocnice tvrdí, že nemá žádné nakažené pacienty, znamená to jediné: jejich počty vůbec nesleduje, takže ani nedodržuje pravidla, která mohou dalším nákazám předejít.
Čtěte dále: Bakterie zabiják
Desatero prevence nákazy
To všechno jsou věci, do nichž pacient na první pohled nevidí. Jsou však rizika, která si může každý ohlídat sám. Zvýšíte tak pravděpodobnost, že se z nemocnice vrátíte celí a zdraví, když si budete všímat těchto detailů. Společnost Hartmann-Rico nyní připravila pro pacienty základní desatero prevence nemocničních nákaz. Tady je:
1. Hlídejte si ruce zdravotníků. Nehty musí být přiměřeně ostříhané a nenalakované nebo nalakované pouze bezbarvým lakem. Na jejich rukou nesmí být prsteny, šperky ani umělé či gelové nehty.
2. Sáhnout na vás může zdravotník až poté, co si umyje ruce. Na osušení rukou po umytí se používá jednorázový materiál, třeba papírový ubrousek, ne opakovaně použitý textilní ručník.
Autor: SXC
3. Před operací si musí ruce dezinfikovat. Stejně tak kdykoliv, když vám zdravotník potřebuje narušit celistvost kůže například zavedením katetru, kanyly, injekční jehly, musí při výkonu použít rukavice. Zdravotník nesmí hledat žílu rukou bez rukavice!
4. Tam, kam si leháte či sedáte nazí, musí být jednorázový materiál. Na přikrytí vyšetřovacího stolu, lehátka či lůžka, které přichází do kontaktu s obnaženou částí těla pacienta, se používá jednorázový materiál, který se musí vyměnit (tedy například popotáhnout z role), případně vydezinfikovat plochu (na mamografu, u očního lékaře a podobně) vždy po každém pacientovi.
5. Ložní prádlo se vymění nejméně jednou za týden. Spíš však mnohem častěji, vždy po znečištění a po operačním výkonu. Při výměně ložního prádla v pokoji pacienta se nesmí větrat dveřmi do chodby a podle možností mají zdravotníci vyloučit přítomnost pacienta.
6. Použité ložní prádlo se nesmí klást na zem v prostorech oddělení. Třídí se a počítá jen v místnosti na to určené s přímým anebo nuceným větráním. Použité prádlo se správně hned odkládá do obalů, které brání kontaminaci okolí z tohoto prádla.
7. Jednorázové zdravotnické prostředky se nesmí používat opakovaně.
8. V bílém nesmí nikdo běhat po venku. Zdravotník nesmí v pracovním plášti a dalších osobních ochranných prostředcích opouštět areál zdravotnického zařízení.
9. Do klinických oddělení ozdoby nepatří. Na všech klinických odděleních se nesmí umísťovat textilní a ozdobné bytové doplňky ani čalouněný nábytek. Na pracovištích ARO, gynekologicko-porodnickém a chirurgickém oddělení se nesmí umísťovat ani květiny, což platí i pro přinášení květin zvenčí od pacientů.
10. Pacient s přenosnou nemocí (infekcí) musí být izolován. Týká se to i pouhého podezření na infekci. Takový pacient musí být izolován na samostatném pokoji.
URL| http://www.vitalia.cz/clanky/nemocnice-jsou-stejne-bezpecne-jako-titanik/