dle hodnocení dle počtu hodnocení dle roku vydání A-Z (název knihy)
štítky
86 knih
Norské dřevo2005, Haruki Murakami
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášn… více
Memento2008, Radek John
Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď – nikoli jako příběh „o nich“, ale jak… více
Veronika sa rozhodla zomrieť2008, Paulo Coelho
Zdá sa, že Veronika má všetko, čo si môže mladé dievča želať. Chodí na večierky, stretáva sa s atraktívnymi mladými mužmi, a predsa nie je šťastná. Niečo jej chýba. A tak sa jedno ráno Veronika rozhodne zomrieť…. více
Vyhoďme ho z kola ven2010, Ken Kesey
Nové vydání nejúspěšnějšího románu amerického autora, který se v 60. letech stal spisovatelskou ikonou květinových dětí. Kesey vypráví příběh nezkrotného opozičníka McMurphyho, muže, který radši než do pracovního tábora … více
Mráz2015, Bernard Minier
Saint-Martin-de-Comminges je malé městečko ve francouzských Pyrenejích, kde jsou zimy kruté a kde se nikdy nic moc neděje. Až dokud pracovníci vodní elektrárny nenajdou jednoho zimního dopoledne mrtvolu koně bez hlavy, č… více
Asylum2014, Madeleine Roux
Jakmile tam vstoupíš, ven už nikdy nevyjdeš… Mezi minulostí a současností se mohou odehrávat (h)různé příběhy. Kniha plná obrazů, které jste možná již spatřili ve svých nočních můrách. Dan Crawford tráví léto v př… více
Úsměvy smutných mužů2014, Josef Formánek
Zápisky z léčebny. Když spadnete na dno, nezbývá než se odrazit směrem vzhůru. Místy úsměvné, místy drsné zápisky z protialkoholní léčebny. Příběhy čtyř pacientů, kteří se skamarádí při nelehkém úkolu – zbavit se závi… více
Věř mi2018, J. Delaney (pseudonym)
Když člověk nosí masku moc dlouho, přiroste mu ke tváři… Temný psychologický thriller od autora loňského bestselleru Ta přede mnou! Mladá ctižádostivá herečka Claire zoufale potřebuje práci a peníze, proto se rozhodne … více
Mlčící pacientka2020, Alex Michaelides
Ticho ještě nikdy nebylo hlasitější. Psychologický thriller, který přečtete jedním dechem. Nejlepší thriller roku – vítěz Goodreads Choice Awards 2019 Celosvětově prodáno přes milion výtisků Slavná malířka Alicia Berens… více
Skrýš2013, Johan Theorin
Jan Hauger, devětadvacetiletý učitel, přichází pracovat do mateřské školky v jednom větším městě na západním pobřeží Švédska. Mýtina ale není běžná školka – sousedí totiž s psychiatrickou Klinikou svaté Patricie, jíž se… více
Panenka2014, Mo Hayder
Mo Hayder nastavila laťku děsivého thrilleru výš než kdokoli jiný. Ta laťka teď ovšem byla překonána. Jí samotnou. Psychiatrickou léčebnu Beechway paralyzuje strach: mezi pacienty se šíří davová hysterie a zaměstnanci r… více
Tmavé stěny Willardu2016, Ellen Marie Wiseman
Izzy je sedmnáct a je poloviční sirotek. Žije u pěstounů a okolnosti smrti jejího otce jsou víc než tragické. Nešťastná dívka najde vítané vytržení, když v místním zrušeném psychiatrickém sanatoriu najde starý deník. Obj… více
Bez slitování2016, Tim Weaver
Když Leonard Franks se svou ženou Ellie opustí hluk a shon Londýna, aby si užívali vysněného odpočinku v ústraní Dartmooru, všechno se zdá být dokonalé. Jenomže pak se jejich sen roztříští na kusy. Jednoho pozdního březn… více
Kvílení1990, Allen Ginsberg
Sbírka beatnické poezie poprvé vydaná roku 1956. V USA žalována za údajnou obscénnost. – Původní výbor a doslov Jana Zábrany doplňuje ještě báseň Král Majáles, kterou přeložil Jiří Josek. Další doslov Jan Jařab. – Edice … více
Spouštěč2015, Wulf Dorn
Kdo se bojí Černého muže? Případ zneužívané pacientky se pro psychiatričku Ellen Rothovou stává noční můrou. Žena tvrdí, že ji pronásleduje Černý muž, a krátce nato beze stopy zmizí. Při pátrání se cílem neznámého přízr… více
Úniková hra Pacient č. 27 – utečte z léčebny
1 / 6 + 6 fotek + 6 fotek+ 6 fotek
Často si říkáte, že jste zralí do psychiatrické léčebny?
V Escape Master můžete prožít napínavý příběh odehrávající se v tajné psychiatrické léčebně. Do jejích útrob se můžete ponořit ve dvojici nebo v až pětičlenném týmu. Dokonale si tu otestujete týmovou spolupráci, kreativitu i logické myšlení.
Odhalíte pravdu o Anně a uniknete včas ze spárů šílence?
Vaším úkolem bude nejen uniknout ze spárů šíleného pacienta č. 27 včas, ale zároveň budete muset zjistit, co se stalo se zdravotní sestrou Annou, která záhadně zmizela. Naposledy byla viděna právě v pokoji nejobávanějšího pacienta č. 27.
Během této únikové hry prověříte svou týmovou spolupráci, kreativitu, logické myšlení a zažijete společné dobrodružství, o kterém budete všem ještě dlouho vyprávět.
„Byl to dárek a přítel byl nadšený. S rezervací problém nebyl, vzal kamarády a všechny to bavilo. Strašidelné mu to tolik nepřišlo, ale abych byla fér, je jediný kdo to říká. Takže určitě jako dárek super.“ — Daniela, 10/2020.
Ředitel psychiatrické nemocnice: Pacienti jsou na prvním místě. Nejsme vězení
Ve funkci jste zhruba patnáct let. Jakým směrem od té doby psychiatrie pokročila?
Vývoj jde vpřed mílovými kroky. Změnilo se hlavně léčebné prostředí a postupy. Přibyly nové léky a metody léčby, jiné odešly. Třeba jsme u nás přestali dělat elektrošoky nebo kastrace, zmizela síťová lůžka. Areál je asi dvanáct let zcela volně přístupný, což někteří těžko chápali. Jsme ale nemocnice, ne vězení. Pustíme k nám kohokoli, nemáme co skrývat.
V čem vidíte nejvýznamnější změnu?
Asi ve spolupráci s dalšími organizacemi, jako je charita nebo penziony pro důchodce, spoluzakládali jsme sdružení Práh. Nejobtížněji léčitelné případy u nás díky tomu nezůstávají pořád.
Vždy je nejlepší být doma, ve svém prostředí, a když má někdo třeba po nehodě poškozený mozek, směřuje do sociální péče. Díky tomu i snižujeme počet lůžek. Dříve jich bylo 1241, dnes 761. Měníme dynamicky oddělení. Je třeba méně hospitalizovaných lidí s neurózou.
Neurotické oddělení se tedy přeměňuje a víc soustředí na akutní případy.
Marek Radimský • Narodil se v roce 1950 v Brně. • V Brně také studoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. • Dříve pracoval na psychiatrické klinice ve Fakultní nemocnici Brno. • Ředitelem Psychiatrické nemocnice Brno je 15 let.
- • Mezi jeho záliby patří cestování a sport.
- Nemocnice stále bojují s nedostatkem personálu, pociťujete jej také?
Vždycky by zdravotníků mohlo být víc, ale my máme nyní deset doktorů a dvacet sester navíc proti tabulkám. Sestry pracují i místo nižších zdravotnických pracovníků, díky čemuž máme i vyšší kvalitu péče.
Přibývá podle vás pacientů s psychickými poruchami?
Za léta, co na psychiatrii pracuji, k dramatickým změnám nedochází. Střídají se období, kdy je něčeho víc a pak zase méně, bez vztahu k době.
Přibývá ale lidí s dvojitými diagnózami, kteří mají třeba depresi, a k tomu pijí. Je více pacientů, u nichž hraje roli alkohol nebo drogy.
Otázkou je, zda tady nebyli vždycky a teď se jen dříve jdou léčit, protože je vůči alkoholu vyvíjený větší tlak ve společnosti.
Se kterými pacienty je nejtěžší práce?
Přístup je k různým pacientům jiný. Třeba u vážných psychických poruch lidem chybí náhled. Nechtějí si připustit, že jsou nemocní. U pacientů, kteří jsou u nás opakovaně, je přístup lepší. Ví, kdy překročili meze a že musí zůstat déle.
Po prozření se omlouvají rodinám i lidem, kterým dělali problémy. Když potom odchází, musí nám říct, jakého mají praktického lékaře a psychiatra nebo jim nabídneme jejich seznam.
Nikoho nepouštíme jen tak a odchody ověřujeme propustkami domů a vycházkami.
Kde je hranice, kdy stačí nemocné tlumit prášky a kdy je nutné být v nemocnici?
Hospitalizace je nutná, když pacient ohrožuje sebe nebo své okolí. Poté pro něj může přijít policie, záchranka a další. Následně se spektrum možností rozšiřuje.
Pomáhají krizová centra, uvažuje se dokonce o výjezdních týmech, které by nemoc zpočátku řešily. Jenže pacient často péči odmítá a nemoc si neuvědomuje. Klasický případ je člověk v mánii.
Nepřijde dobrovolně, protože si myslí, že jsou všichni proti němu a on jediný má pravdu, přestože jej nikdo nechápe.
Jaké základní metody léčby používáte?
Léčba je také individuální. Dělí se na biologickou, psychologickou a sociálně rehabilitační. K biologické patří i elektrošoky či kastrace, které už ale neděláme. Sexuální poruchy léčíme jinými metodami, třeba hormonálně a elektrošoky potřebuje asi jen pět pacientů za rok, takže jdou jinam.
Nic ale není bez písemného souhlasu pacienta, u něhož mu vysvětlíme důvody léčby. Musíme vědět, že je chápe, a ne jen podepíše. Poté jsou léky a psychologické metody, kdy s pacienty mluvíme. S edukací pomáhají i rodiny, sdružení, náboženské organizace nebo bývalí pacienti.
Alkoholici trénují třeba motoriku pomocí drhání látek a dílen.
Nejsou léky využívané přespříliš?
Zdroj: DENÍK/Attila Racek
Lidé se dostávají do situací, kdy je skutečně potřebují. Ale že bychom je jimi nedejbože krmili do bezvědomí, je zcela vyloučené. Dávky, co mají dostávat, jsou dané.
Lékaři mají systém v počítači, který hodnotí, co dělají kombinace léků dohromady. Nemohu vyloučit, že lidský faktor může udělat chybu a léky v počítači zdravotník nezkontroloval, ale systém měl k dispozici.
Nikdo přece vědomým způsobem nechce někoho zabíjet nebo ublížit.
Někteří pacienti si stěžují, že nabízíte málo terapií a rehabilitací.
A jiní si stěžují, že je pořád honíme. Nemůžeme nic vnucovat, jen nabízíme. Chceme, aby něco dělali, šli na procházku, dáváme jim propustky. Ale někteří nechtějí, vyžadují jen klid a spaní, což musíme akceptovat. Nepřijímají sociální pracovnice. Nabízíme všechno možné, vodoléčby, dílny, sporty, rehabilitace, máme velký park.
Jenže dostat někoho vůbec ven je dlouhé přesvědčování. Na oddělení je například třicet pacientů a my mezi jejich zájmy hledáme zlatý střed. Něco se dá řešit, třeba televize je na každém konci oddělení jedna, aby se lidé nehádali o programu, který chtějí sledovat.
Oddělení mají navíc svého předsedu a vyžití si plánují i sama, dělají třeba besídky.
Obrací se na vás někdy pacienti se stížnostmi?
Za rok k nám přijde kolem šesti tisíc lidí, z toho asi tři tisíce na záchytnou stanici. Na takové množství řešíme dvanáct stížností.
Naprostá většina z nich směřuje na záchytku že jsme tam neoprávněně někoho vzali. Což stejně neděláme my, ale policisté. Drtivá většina stížností je neopodstatněná.
Loni jsme třeba z těch dvanácti dostali jednu oprávněnou. A na administrativu, nikoliv na zacházení.
Čtěte také: Manžela přivazovali a trápili žízní, stěžuje si žena na černovickou nemocnici
Stížnost Růženy Rýdlové na špatné chování k jejímu manželovi byla tedy ojedinělá?
Ohledně tohoto případu jsem vázaný lékařskou mlčenlivostí. Důrazně se ale ohrazuji, že příběh se stal tak, jak byl prezentovaný. Nestal se. A kdyby k němu došlo, nemohla by jej odložit ani policie, ani státní zastupitelství.
A co stížnost Lukáše Bureše z roku 2007, které vyhověl Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku?
Nevyhověl mu žádný soud v České republice a Štrasburk mu dal za pravdu až napotřetí, v jednom ze čtyř bodů žaloby. Nedávno i české soudy zpětně vyhodnotily, že se opravdu nic nestalo.
Tyto stížnosti mohlo způsobit individuální pochybení, ne systémové. Lidskou chybu nikdo nemůže vyloučit a je smutné, jestli někdo nedodržel standard péče.
Ale pocit, že kolem vás má sestra nebo lékař více běhat, můžete mít na každém oddělení. Jiní lidé si zase stěžují, že je pořád někdo budí.
Čtěte také: Soud: připoutání pacienta na psychiatrii bylo v pořádku
Dohlížíte nějakým způsobem na činnost personálu?
Máme na to nastavený systém dle akreditace. Každý má nadřízeného, který dohlíží při auditu, jestli se u pacienta postupuje správně. Stížnosti prošetřujeme nejdřív u nás, nenecháváme nic plavat.
Každý pacient má informační brožuru i s odkazem, kde si může stěžovat a kam se obrátit, pokud něco potřebuje. Ale když porovnáte počet stěžovatelů na množství vyléčených pacientů, je proti jiným oborům psychiatrie v pořádku.
Můžete se o lidi starat jakýmkoliv způsobem, vždy lze najít něco špatného. Jedna skupina lidí říká „proč jste ho pustili“, druhá „vždyť tady vůbec nemusel být“.
A jak dohlížíte na nedobrovolně přijaté pacienty?
Ti jsou zvláštní skupina a kontrola u nich je průběžná. Přichází k nim i od soudu, vyšší soudní úředník, advokát nebo znalec, který hodnotí, zda můžeme pobyt pacienta prodloužit.
Dokážete si představit, že by někdo někomu v nemocnici záměrně škodil a věděl, že za chvíli přijde soudní úředník? Vždyť pacient by mu to hned řekl. Jsme průhlední.
A pokud lidé přijdou dobrovolně, mohou kdykoli odejít.
Liga lidských práv navrhovala nové monitorovací zařízení, jehož pracovníci by mohli třeba nahlížet do zdravotní dokumentace pacientů nebo kontrolovat praktiky na oddělení. Jak jej hodnotíte?
Byla by to jen další z mnoha kontrol. Pravidelně sem jezdí zahraniční kontroly, Francouzi, Italové, Britové, výbor CPT, konáme audity. Navštěvuje nás ombudsmanka, lidskoprávní organizace, sociální správa, manažer zvyšování kvality, finanční úřad nám hlídá hospodaření.
Péče o pacienty je pro nás na prvním místě. Nikdo nemá zájem na tom, aby se někomu škodilo. Vždyť každý lékař i sestra přísahali. Mají nad sebou dohled staničních sester a kontrolují se i vzájemně. Rád přijmu kohokoliv, ale nevím, zda by měli radost pacienti, kdyby jim někdo četl chorobopisy.
Každá kontrola také u zaměstnanců vzbuzuje nervozitu.
Pohlíží podle vás lidé na psychiatrii stále přes prsty?
Psychiatrie byl vždy stigmatizovaný obor, přestože se zkušenosti s ní zlepšují. V mnoha lidech vyvolává podvědomou hrůzu. Taky se jednou mohu zbláznit, říkají si. Bohužel ale mnoho těch, kteří mají dobrou zkušenost, o ní nikomu neřeknou, protože se za léčbu stydí.
Přitom znám tolik lidí, kteří jsou po léčbě v životě velmi úspěšní. Bohužel odjakživa kolují předsudky, že jsou psychicky nemocní nebezpeční. Jsou však častěji nešťastní a chudí lidé s nízkými důchody. Spíš ublíží sobě než jinému.
Jednou za čas se sice odehraje nějaký děsivý případ, kdy nemocný třeba i vraždí. Víc nás ale tíží jejich sebevraždy.
Máte návod, jak se v dnešní hektické době nezbláznit?
Základní rada je žít zdravě, bez stresu a honění, v klidu a míru. V životě to však takhle nejde.
Podmínky přijetí
Posláním Psychiatrické léčebny Šternberk je zodpovědně pečovat o pacienta a jeho zdraví, napomáhat jeho uzdravení či stabilizaci stavu. Našim cílem je kvalitně léčený a spokojený pacient. Lůžkovou zdravotní péči poskytujeme v těchto oborech:
- psychiatrie
- gerontopsychiatrie
- dětská a dorostová psychiatrie
- vnitřní lékařství
- návykové nemoci
Dále poskytujeme ambulantní psychiatrickou péči a služby laboratoře, rentgenu a fyzioterapie.
Přijetí pacienta k hospitalizaci
K přijetí pacienta k hospitalizaci musí existovat zdravotní důvod. Pacient je s těmito důvody seznámen a je informován o předpokládaném průběhu hospitalizace.
Přijetí pacienta se souhlasem
Pokud pacient s léčbou souhlasí, je hospitalizován na základě lékařského doporučení ambulantního psychiatra nebo praktického lékaře. Pacient může být přijat k hospitalizaci na vlastní žádost i bez lékařského doporučení, pokud to jeho zdravotní vyžaduje.
Přijetí pacienta bez souhlasu
Zákon stanoví případy, kdy může být pacient hospitalizován nedobrovolně
- ochranné léčení uložené soudním rozhodnutím
- izolace, karanténa nebo léčení nařízené podle zákona o ochraně veřejného zdraví
- vyšetření nařízené na základě trestního řádu nebo občanského soudního řádu
- pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy, touto poruchou prokazatelně trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak
- zdravotní stav pacienta vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas
Pokud je pacient přijímán k hospitalizaci přes svůj nesouhlas, léčebna oznámí nedobrovolné přijetí do 24 hodin soudu, který zahájí detenční řízení (vyslovení přípustnosti tohoto postupu) a nejpozději do sedmi dnů rozhodne, zda je nedobrovolná hospitalizace oprávněná.
Kontraindikace přijetí
- těžká intoxikace
- sociální hospitalizace bez psychiatrického onemocnění
- nestabilní somatická onemocnění vyžadující akutní péči
- Příjmová ambulance ( PO-PÁ 6:00-14:30, plánované příjmy od 7:00)
- Bližší informace Vám poskytne příjmová sestra Kateřina Spáčilová Štrbíková, DiS.
- mobil 727 919 558
- tel. 585 085 107
Psychiatrické desatero: hospitalizace očima psychologa
Člověka může v životě potkat leccos. Existuje dokonce test, který dokáže tohle leccos změřit z hlediska stresové zátěže. Obsahuje rozmanité položky, které jsou různě bodově ohodnoceny.
Vyplníte, co vás potkalo za posledního půlroku, a dozvíte se, zdali nejste náhodou v depresi.
Najdete tu všechno možné od otěhotnění, ztráty partnera, práce, peněženky s doklady, zdraví, dobré pověsti, libida, až po svatbu, povýšení v práci, narozeninovou párty či odjezd na dovolenou.
Jakou míru stresové zátěže představuje hospitalizace na psychiatrii se však v tomto testu nedočtete.
Protože hospitalizace sama o sobě ke zvýšení stresu může přispívat, uvádím v následujícím textu několik bodů, které mohou přispět k úspěšnému zvládnutí celé anabáze.
Samozřejmě, že existují situace, kdy je psychiatrická hospitalizace samotná pro dotyčného dosti značnou úlevou, i tehdy se však vyplatí zásady zmíněné níže vzít na zřetel.
1. Mluvte s lékařem
Bod číslo jedna je jednoduchý jako facka. Když nebudete s vaším ošetřujícím psychiatrem mluvit, nemůže vás dost dobře léčit. Samozřejmě, že během hospitalizace budete opakovaně psychiatricky vyšetřeni, samozřejmě, že podstoupíte proceduru zvanou sejmutí anamnézy.
Kromě toho je však nutné zvyknout si na průběžnou komunikaci s psychiatrem. Na psychiatrických odděleních bohužel není neobvyklé, že se pacient svého ošetřujícího lékaře bojí na cokoliv zeptat. Někteří pacienti se dokonce bojí zeptat i na to, kdo je jejich ošetřující lékař.
Ti z pacientů, kteří jsou spíše úzkostnější, obvykle reagují ještě větším stažením a strachem z osoby lékaře, ti z pacientů, kteří jsou spíše dynamičtější, obvykle reagují hněvivým obviňováním zdravotnického systému (avšak pouze tehdy, je-li psychiatr z doslechu).
Bůhví proč se to tak děje, možná je za tím vším všeobecný strach starší generace zeptat se na cokoliv? Zakořeněný strach z autority? Neotravuj pana doktora! Poslouchej pana učitele! Netuším. Co ale vím jistě je to, že psychiatr a pacient spolu musí komunikovat. Psychiatr potřebuje průběžné informace od pacienta k nastavení adekvátní léčby.
Můj bývalý obvodní lékař míval na zdi velký nápis „Nebojte se s lékařem mluvit o poruchách erekce!“. Osvícený muž. Doporučuji instalovat na psychiatrická oddělení velké nápisy „Nebojte se s lékařem mluvit!“.
2. Mluvte s psychologem
Bod číslo dva je obdobný bodu předcházejícímu. Psycholog má na obecné psychiatrii obvykle dostupnější auru, někdy bývá pacienty považován za „hodného“ psychiatra.
Jsou samozřejmě oddělení, kde je to naopak, psycholog provádějící skupinovou psychoterapii na oddělení pro léčbu závislostí bývá nezřídka vnímán podstatnou částí pacientů (či v počátcích léčby) téměř jako zlověstné vtělení samotného ďábla dštícího síru a pekelný smrad, zatímco psychiatr je zde všeobecně vítán jako vlídný strýček s kapsami naplněnými Ibalginem. Tak či tak, psycholog je zodpovědný za psychoterapeutickou část léčebného pobytu pacienta. Proto je vhodné zvyknout si na pravidelné setkávání s psychologem po čas hospitalizace. Stává se bohužel, že personální kapacity nejsou s to pokrýt potřeby celého oddělení. Psycholog na psychiatrickém oddělení obvykle po prostudování zdravotnické dokumentace a běžném kontaktu v rámci provozu oddělení sám iniciuje potřebné kroky k zahájení soustavné individuální psychoterapie. Motivovanější pacienti běžně vyjadřují svůj zájem o psychologické konzultace spontánně a to je jedině dobře. Mohou tak v zahájení psychoterapie v dobrém významu slova psychologa předběhnout. Léčebný postup na psychiatrii obvykle kombinuje psychofarmakologický a psychoterapeutický přístup, proto uvádím tyto dva body jako první.
3. Účastněte se programu, využijte služeb sociální pracovnice, peer konzultanta, arteterapeuta, ergoterapeuta atd
Většina psychiatrických oddělení realizuje v průběhu dne vlastní program. Pokud není člověk automaticky zařazen do některé jeho části, je záhodno vydat se na průzkum na vlastní pěst a seznámit se s možnostmi, které jsou poskytovány přímo na oddělení.
Obdobně tomu mívají psychiatrické nemocnice samostatné prostory, ve kterých každodenně probíhá ergoterapie, arteterapie, hipoterapie, muzikoterapie, biblioterapie, nejrůznější druhy pracovní terapie apod. Má-li pacient možnost v rámci režimu pohybovat se samostatně mimo oddělení, bývá návštěva těchto aktivit vítaným doplňkem léčebného plánu.
O prospěšnosti zmíněných terapií toho bylo popsáno dosti. Navíc nejde jen o samotné dílčí aktivity jako takové, nýbrž každá z nich přináší také možnost setkání s ostatními pacienty, sdílení informací, zkušeností atd.
Kromě toho do jisté míry též suplují každodenní režim pracujícího zdravého člověka a tím usnadňují opětovné zapojení po ukončení hospitalizace. Nezřídka bývá zvládání těchto aktivit používáno jako indikátor zlepšování zdravotního stavu pacienta.
4. Nechte se navštívit rodinou a přáteli, pokud to jde
Každé oddělení má definované návštěvní hodiny a je tudíž přístupné příbuzným či kamarádům hospitalizovaných lidí. Pravidelné návštěvy jsou pro nemocného důležitým zdrojem opory a v určitých fázích pobytu také zprostředkovávají kontakt s okolním světem.
Tak to samozřejmě platí v běžných případech, pokud se člověk psychicky zhroutí ze své šílené psychopatické tety, která jej neúprosně pronásleduje, nezdá se být terapeuticky prospěšné se jí ještě nechat navštěvovat. Proto má pacient možnost upřesnit návštěvy kterých osob si přeje, a kterých nikoliv.
Nežádoucí osoby pak nejsou vpuštěny na oddělení.
5. Neupadněte do naučené bezmocnosti
Naučená bezmocnost je fenomén popsaný zhruba před 40 lety jedním význačným americkým psychologem. Velice zjednodušeně řečeno jde o to, že pokud jsme vystaveni něčemu nepříjemnému a nemáme pocit, že to můžeme kontrolovat, upadneme do apatie a deprese.
Autor této teorie, Martin Seligman, tato zjištění později porůznul reformuloval a rozpracovával, nicméně uvedený princip ve více či méně nedůležitých obměnách funguje a bývá často pozorovatelný u hospitalizovaných pacientů. Jde o to, jak celou situaci uchopit a zpracovat, zjednodušeně řečeno.
Opět tím, kdo vám v takové situaci může být více než nápomocen je psycholog. Spolu můžete najít způsob, jak se k celé situaci postavit.
6. Spolupacienti – najděte si spřízněné duše
V lůžkovém psychiatrickém zařízení rozhodně nebudete osamoceně bloumat po poloprázdných chodbách, kde by bylo slyšet špendlík upadnout. Naopak, oddělení bude velmi pravděpodobně z velké části zaplněno dalšími lidmi.
Co více, současný stav a koncepce psychatrické péče svědčí pro to, že i na vašem pokoji s vámi bude sdílet prostor a čas jeden či více souputníků.
S čím bývá někdy obtížné se vyrovnat je situace, kdy člověku samotnému není dobře, psychika je rozbolavěná, zastřená, polámaná či jinak vychýlená z normálního stavu fungování a ještě k tomu se octne v relativně blízkém kontaktu s dalšími lidmi, kteří jsou na tom podobně a nezřídka ještě mnohem hůře.
V takových chvílích bývá dobrým řešením přesunout svoji pozornost spíše k racionálnímu uchopení situace a pragmaticky brát to, co se děje kolem, jako důsledek projevu duševních nemocí.
Samozřejmě není možné a ani vhodné se zcela izolovat od okolí, na druhou stranu bude-li člověk přehnaně prožívat příběhy ostatních spolupacientů, obvykle se tím jeho stav pouze zhorší. Jde o to, nenechat na sebe to, co se děje ostatním, příliš působit, nepustit si to příliš k tělu, abych tak řekl.
Co je více potěšující je fakt, že na oddělení s vámi velmi pravděpodobně dříve či později bude někdo, komu se bude dít něco podobného jako vám anebo někdo, kdo vám prostě lidsky sedne. V takových spolupacientech lze najít mnoho důležité a cenné podpory, zároveň jakkoliv se to možná bude zdát nemožné, i vy můžete být někomu v takovém vztahu a situaci oporou, což bývá též posilující. Doporučení je tedy jednou větou – najít si na oddělení někoho s kým můžete mluvit, sdílet, povídat si, kamarádit se. Naopak to nejméně konstruktivní, co můžete obecně vzato udělat, je izolovat se od ostatních.
7. Udělejte si svůj čas pro sebe, bezpečné místo či pravidelné vycházky o samotě
Tento bod úzce souvisí s předcházejícím, jde o jakési vyrovnání. Stejně tak, jako je důležité nestranit se při hospitalizaci ostatních je důležité i vytvořit si dostatek času jen pro sebe, najít si prostor jen pro sebe, zkrátka mít možnost zalézt si a být jen sám se sebou.
Takové chvilky obvykle pomáhají úspěšnému a plynulému zpracování celé situace i toho, co předcházelo hospitalizaci, člověk postupně tráví události poslední doby a získává novou perspektivu. V neposledné řadě si tyto události též odžívá, oplákává a tak dále.
Forma může být libovolná, od zababušení se v posteli až po vycházku po okolí.
Někdy může být těžké vytvořit si takovou chvilku intimity, neboť hospitalizace na psychiatrii může místy podezřele připomínat pionýrský tábor se všemi náležitostmi včetně nulového soukromí, nicméně rozhodně se toto úsilí vyplatí.
8. Ověřte si jaký je váš stav před propuštěním
Pokud se váš pobyt na psychiatrii chýlí ke konci, bývá dobré ověřit si jak jste na tom nějaký druhem aktivity simulujícím každodenní fungování v normálním životě. Většina psychiatrických lůžkových zařízení je nějakým způsobem napojena či přímo disponuje místy jako jsou nejrůznější pacientské kluby, kavárny, stacionáře apod.
Zde bývá možné zapojit se do organizačních procedur, vést schůzky, starat se o program, přednášet ostatním, pořádat různé workshopy či jinak se starat o chod daných společností. Kromě ověření stavu bývá takovéto zapojení i vítanou možností, jak strávit zbytek času hospitalizace.
Tradičním způsobem zkoušky aktuálního stavu je propustka přes noc, tedy dlouhá vycházka, při které opustíte zdravotnické zařízení a strávíte dva dny doma.
9. Pracujte na tom, aby přechod do normálního života byl plynulý, včetně následné péče po propuštění
Když scházíme z desátého patra paneláku, též neskáčeme dolů po mezipatrech jako Jean-Paul Belmondo či jiný kaskadérský bonvián, ale sestupujeme civilizovaně schod po schodu. Stejně tak se vyplatí postupovat, ukončuje-li člověk psychiatrickou hospitalizaci.
Nemyslím tím, že je vhodné sejít po schodech k východu a odejít dveřmi namísto slaňování po prostěradle z třetího patra, čehož ostatně můžete být během hospitalizace svědky. Mám na mysli vytvořit si podmínky ukončení hospitalizace a následné péče tak, abych přechod do běžného života byl pokud možno plynulý.
Dá se předpokládat (avšak nemusí to tak vždy být!), že strávím-li měsíc v pyžamu ve špitále, následující den s kravatou u krku při jednání zřejmě nebudu v takové formě, abych večer mohl oslavovat succes fee. Základem je samozřejmě ambulantní forma péče, tedy ambulantní psychiatr a ambulantní psycholog poskytující psychoterapii.
Rozšířením může být spolupráce s některou s organizací poskytující úzce zaměřené formy pomoci, jako např. různé doléčovací skupiny, svépomocné skupiny, stacionáře apod. Využití těchto služeb obvykle přispívá k minimalizování pravděpodobnosti relapsu a opakované hospitalizace.
10. Nenechte se stigmatizovat
Stejně jako jakékoliv jiné zdravotní potíže, i ty z oboru psychiatrie a psychologie nebývají zpravidla něčím, co člověku přidá na sebevědomí. Nenechte se kýmkoliv a už vůbec ne sami sebou natlačit do role někoho, kdo je „blázen“, má „papíry na hlavu“ a podobné nesmysly.
Zde je opět prostor pro pragmatismus, jedná se zkrátka o zdravotní potíže, tečka.
Cítíte-li, že se u vás rozvíjí pocity méněcennosti kvůli tomu, že máte ve zdravotní dokumentaci některou z diagnoz začínající písmenem F (a koneckonců i jakýmkoliv jiným), je zcela namístě o tom hovořit s vaším lékařem či ještě lépe, obrátit se na vašeho psychologa.