Workoholik není člověk, kterého práce baví

Syndrom vyhoření. Aktuální problém mnoha lidí, podobně jako workoholismus. Pojem workoholik má kupodivu pozitivní nádech. Setkávám se s lidmi, kteří o sobě tvrdí docela pyšně, že jsou workoholici. Oproti tomu málokdo o sobě s nadšením řekne, že už „dohořívá“.

Co ovšem ve skutečnosti tyto pojmy znamenají? Jak se cítí člověk, který je opravdu těžký workoholik? Co prožívá člověk, který prostě vyhořel? Tyto pojmy mají mnoho společného, nejsou však totéž.

Workoholik není člověk, kterého práce baví

Workoholik je člověk závislý na práci. A jakmile jsme na něčem závislí není to v pořádku, ať se jedná o cokoliv. Závislost znamená omezení jednat svobodně. Jestliže nemáme svobodu jsme přeneseně otroci.

Otroci práce, otroci vztahu, otroci okolí, otroci sami sebe, to je asi všem jasné. Proč tedy člověk, který je opravdu závislý na práci, o sobě s nadšením neříká: „jsem otrok“? Jak vlastně můžeme poznat, že už to naše nadšení přerostlo do „diagnózy“?

Workoholik není člověk, kterého práce baví

Syndrom vyhoření je workholismu podobný a v mnohých případech se dá říct, že je jeho důsledkem, i když tak jednoduché, to pochopitelně není. Syndrom vyhoření se týká především té profesní oblasti, která se zabývá podporou, či pomocí jiným lidem.

Nejčastějšími oběťmi syndromu vyhoření jsou učitelé, policisté, faráři, zdravotní sestry, manažeři. I když se syndrom vyhoření uvádí ve spojení s profesní oblastí člověka, vyhořet může i matka, která se dlouhodobě stará o rodinu.

Milan a Alice byli pohádkový pár.

Milan je ekonom. Má rád čísla a tabulky. Jakmile dokončil školu, ucházel se o místo ekonoma v nadnárodní společnosti. Jeho vize byla jasná. Všem ukáže, jak je schopný, práci rozumí a pokud bude makat na 120 %, jistě si toho nadřízení brzy všimnou a on bude povýšen na své vysněné místo. Společnost má v plánu zřídit pobočku v Kamerunu, a to bude jeho štace!

Má plán a ten si uskuteční. O Kamerunu zatím jenom četl, ale dnes již ví, že to je místo, kde by chtěl žít. Miluje přírodu a není volná chvíle, kterou by v ní nestrávil. Jeho přítelkyně, se kterou se mají na podzim brát, je stejný nadšenec do hor jako on, a co víc, je to učitelka angličtiny a francouzštiny!!!

Workoholik není člověk, kterého práce baví

Alice je učitelka na střední škole. „Nemohlo mě potkat nic lepšího, než je Milan. Máme tolik společného a ten jeho nápad s Kamerunem mě doslova uchvátil. Milan bude vydělávat dost na to, abych se mohla věnovat charitativní činnosti. Založím školy pro děti z chudých poměrů! Máme plán. Dva, maximálně tři roky budeme budovat naši kariéru tady a potom tradááá Kamerun je náš!!“

Alice, na rozdíl od Milana, byla hodně společenská, na každém rohu potkala nějakou kamarádku a než se potkala s Milanem trávila s přáteli veškerý svůj volný čas.

Workoholik není člověk, kterého práce baví

Milan získal práci, kterou chtěl. Tedy práci ekonoma a to ho zcela pohltilo, miloval to. V zaměstnání trávil celé dny a co nestihl, dodělával o víkendech.

„Musím makat, přeci jen je tam ta zkušební doba, takže je třeba, abych se ukázal. Chvíli ty hory počkají, a já mám přeci jasný plán.“

Je to jeho sen, tu práci vždycky chtěl, smlouvu má na dva roky, to se dá vydržet.

„Vlastně, co jiného bych dělal? Na Vánoce si uděláme výlet. A svatba taky může počkat, stejně mám poslední dobou pocit, že se Alice nějak změnila.

No ano, měla pravdu v tom, že jsem u té večeře nemusel tak vybouchnout, ale přece ji nebudu pořád připomínat, jak mě bolí hlava. Ta záda jsou dočasný problém, musím prostě jen změnit židli.

Nechápu proč si nejde sednout ven s kamarádkami! Vždyť to měla vždycky tak ráda! Proč pořád chce, ať někam vypadneme? Ona snad vůbec nechce ten náš plán uskutečnit!!!„

Workoholik není člověk, kterého práce baví

Alice měla také svůj plán. Vlastně byl zpočátku docela podobný plánu Milana. Miluje ho a je šťastná. „Když on pracuje do noci, proč bych nemohla i já? Ta práce mě prostě baví. Nechápu kolegyně, proč furt remcají. Vždyť my jsme tady od toho, abychom těm dětem pomohli, a když je to třeba, tak i jejich rodičům.“

Alice byla prostě, jak se říká sluníčko. Neustále vymýšlela, jak změnit výuku, aby to děti bavilo, aby se do její hodiny těšily. Založila kurzy zážitkového doučování.

Iniciovala spolupráci se zahraničními školami a realizovala výměnné pobyty pro děti. Pomáhala novým kolegyním a neměla problém zaskočit za kohokoliv.

Vzala si na starost i nástěnky („no ono, už bylo stejně na čase, a paní ředitelka si toho jistě všimne, co všechno jsem schopná stihnout“).

Workoholik není člověk, kterého práce baví

Takhle to mnohdy začíná. Zcela nevinně. U Milana vidíme vznikající závislost na práci. Dobrovolně se přepracovává, baví ho to, a dává bokem svůj osobní život. Sice si občas uvědomuje, že by měl také odpočívat, jenže ono to už jaksi nejde.

Pokaždé, když si udělá volno, má obrovské výčitky svědomí, že nepracoval. Připadá si k ničemu.

„Panebože jsem tak líný! To nejde, musím toho stihnout víc! Jen kdybych se mohl více soustředit, musím si na to sehnat nějaké prášky.

A jaká je to nehoráznost, že to místo, o kterém snil, dostal jeho kolega! Vždyť je každý víkend někde na horách! A přesčas jsem u něho taky neviděl! Prý rodina je přednější! Pche! Je jenom líný a vymlouvá se na rodinu! Vždyť já mám taky rodinu a stíhám všechno.“

Alice došla k závěru, že ji bude lépe bez Milana. Jeho výbuchy vzteku a neschopnost najít si čas už překročili únosnou míru. Po patnácti letech skončila ve školství.

„Mám toho vážně po krk. Nemá to žádný smysl. Cítím se vyždímaná, využitá a mám pocit, že za nic nestojím. Všechno mě bolí. Nemůžu večer usnout. Hodiny se převaluji v posteli a nic. Mám pocit, že spím jen hodinu denně.

Může za to ten proklatý Milan! A děti nechci do smrti vidět! A kolegyně? Prý proč nejdeš někam s kamarádkami? Vždyť je to ztracený čas! Každý po mě něco chce! Nikoho nezajímám! Vlastně by mi bylo lépe, kdybych už tady vůbec nebyla. Je mi všechno jedno.“

Alice i Milan přežili. Naštěstí. Alice odletěla do Francie a potkala tam Grega, se kterým už zůstala. Milan si po prvním infarktu, který se u něj dostavil ve čtyřiceti letech, uvědomil, že už opravdu dlouho nebyl na horách. Tak prostě vyrazil a potkal tam Alenu.

„Úžasné stvoření. Ta holka z těch hor snad nikdy nesleze!! To je přesně pro něj. Umět žít! Otevřou si v těch horách penzion. Teď budu sice rok makat, ať na to nemusíme brát úvěr, ale pak už to bude jen pohoda. Pak začnu konečně žít. Pak…“

Workoholik není člověk, kterého práce baví

Sebepoznáním k sebelásce – transformační on-line program pro ženy.

5 příznaků workoholismu. Také jimi trpíte?

Chorobná pracovitost vede k rozvratu mezilidských vztahů, ničí zdraví a ve své pokročilé formě je příčinou depresí a syndromu vyhoření. Sklony k workoholismu přitom vykazují hlavně lidé s vyšším vzděláním a na pozicích, kde je ve větší míře uplatňována kreativita a vysoká soutěživost – ohroženou skupinou jsou tedy i obchodníci.

Workoholik není člověk, kterého práce baví

Kde leží hranice dělící svědomitou práci od chorobné posedlosti a jakých příznaků byste si měli všímat?

1. Věnujete své práci čím dál více času

Najde se zřejmě jen málo lidí, kteří nikdy nepracovali nad časový rámec své pracovní doby.

Uzávěrky, nenadálé zakázky, posunuté termíny; stačí několik dní v podobném zápřahu a organismus strádá, výkonnost enormně klesá.

Většina z nás v takovém případě „dupne“ na příslovečnou brzdu, ne tak workoholik. Ten bere zhoršené pracovní výsledky jako záminku pro navýšení pracovního nasazení.

Je to podobné jako klasická závislost – pro dosažení pocitu naplnění je třeba stále větších dávek drogy. V případě workoholismu se na fyziologické bázi hovoří o adrenalinu, který je během tvrdé práce tělem vylučován a je zodpovědný za blažené pocity.

2. Stavíte své pracovní zájmy nade vše ostatní

Divadlo a sport znáte už jen z vyprávění a domov je pro vás místem, kam se chodíte pouze vyspat, případně si vyzvednout čisté oblečení. Stejné zázemí vám poskytne i laciný motel a čistírna, vzdálená několik bloků od zaměstnání.

Postupná rezignace na koníčky a mezilidské vztahy je jedním z nejtypičtějších příznaků workoholismu.

Plíživé odsouvání s prací nesouvisejících aktivit na druhou kolej často souvisí s problémy v osobním životě, které se workoholik snaží vykompenzovat zvýšenou pracovní aktivitou.

Postupné propadnutí do osidel závislosti kráčí ruku v ruce se snižující se sebereflexí vůči svému pracovnímu nasazení.

Počáteční žertování okolí se mění v rozpaky a starost, zda si závislý na práci nebere na svá bedra příliš moc. V pokročilejší fázi se enormní suma času, jež tráví workoholik prací, setkává s nepochopením, odsuzováním, přidávají se agresivní tendence.

Stejně tak se stupňuje i odezva ze strany postiženého; tam, kde v začátcích reagoval s nadhledem, nastupuje podrážděnost, útočnost a obviňování ostatních z nepochopení.

Dochází k prohlubování nesouladu mezi osobou postiženého a jeho okolím.

Popírání problémů je častým jevem pokročilé fáze všech forem patologických návyků a stejně jako u všech ostatním závislostí platí, že prvním bodem k návratu do normálního života je prozření postiženého.

4. Nejste schopni vypnout a odpočívat

Zatímco většina pracujících se v určité míře během práce upíná myšlenkami k době volna, workoholik v době odpočinku přemítá a plánuje, jak zvednout čísla prodeje, kde objednat to či ono a komu zavolat. Neoddělitelným souputníkem takové osoby se o víkendech stává notebook. A běda tomu, kdo si dovolí přerušit internetové spojení!

Budete mít zájem:  Vědci: Vegetariánský svět by byl zdravější, bohatší a chladnější

Jet na dovolenou s takovým člověkem se rovná pobytu v očistci – pokud už tedy workoholika k takové „zbytečnosti“, jakou pro něj čerpání volna je, donutíte.

Roztěkaný, nervózní a neustále hovořící o tom, jak neefektivní trávení času celý ten výmysl je.

Chvílí úlevy je pro něj okamžik, kdy celý pobyt proprší; alespoň dostane dobrou záminku pro setrvání v azylu hotelového pokoje.

5. Obtížně se s vámi spolupracuje

Vedení si nad pracovními výsledky workoholika spokojeně mne ruce, mezi kolegy naopak vzrůstá vůči nadměrněmu pracovnímu nasazení postiženého odpor.

S prohlubováním pracovně-patologického návyku narůstá kritika vůči práci, odvedené „neschopnějšími“ kolegy – workoholik je přeci schopen mohem kvalitnějších výsledků v kratším časovém horizontu!

Spolupráce s takovým člověkem se mění v noční můru všech jeho kolegů – neustálé kritizování, útočné výpady

Mýtus: Typický workoholik miluje práci víc než cokoli jiného

Pojem workoholik bývá používán k označení lidí, kteří mají rádi či přímo milují svou práci. Například autorky článku o workoholismu na idnes.cz uvádí, že „typický workoholik miluje práci víc než cokoliv jiného“ (Buřínská & Mandausová, 2009).

Toto tvrzení ovšem nemůžeme pokládat za pravdivé. Vyvrací jej již historicky první definice workoholismu, podle níž je workoholik člověk, kterému nadměrná potřeba pracovat nějak narušuje život (Oates cit. dle Taris, Schaufeli, & Shimazu, 2010).

Zdůrazňována je v ní nikoli láska k práci, ale potřeba pracovat, což jsou velmi odlišné pojmy. Nesprávný výklad workoholismu může pramenit z toho, že jeho definice dlouho nebyla jednotná (Spence & Robbins, 1992).

V současnosti převažuje vymezení, které charakterizuje workoholismus na základě tří kritérií: vysoké zapojení do práce, vnitřní nutkání k práci a nízké potěšení z ní (tamtéž).

Aziz a Zickar (2006) upřesňují, že zapojení do práce odkazuje k množství času, které člověk práci věnuje, nutkáním k práci rozumějí vnitřní popudy, které člověka do práce tlačí, a nízké potěšení z práce je pojmenováním emocionální složky workoholismu. Z  této definice jednoznačně vyplývá, že workoholik v práci zalíbení nenalézá.

Je patrné, že workoholismus nemá s opravdovou láskou k práci nic společného – ve skutečnosti je spojen spíše s negativními emocemi, které se dostavují v případě nevyslyšení vnitřního nutkání (van Beek, Hu, Schaufeli, Taris, & Schreus, 2012). To dokazuje i zjištění, že workoholici hodnotí práci jako náročnou a mají nižší životní spokojenost (Taris et al., 2010).

Jak tedy označit toho, kdo skutečně „miluje“ svou práci? Člověk, který se práci věnuje s vysokým nasazením a zároveň jej práce těší, bývá v současnosti označován jako vysoce angažovaný. Taris et al.

(2010) uvádějí, že pracovní angažovanost má sice s workoholismem jisté společné znaky (například množství času stráveného v práci), v zásadních aspektech se však liší.

Hlavní rozdíl je právě ve zmiňovaném emočním ladění – zatímco u workoholismu je vysoké nasazení spojeno s negativními emocemi, u pracovní angažovanosti je tomu naopak (Shimazu, Schaufeli, Kamiyama, & Kawakami, 2015).

Angažovaný pracovník také na rozdíl od workoholika hodnotí svou práci pozitivně (Taris et al., 2010) a má z ní potěšení (Wojdyło, 2015). Zatímco workoholismus není spojen s duševní pohodou a dobrým výkonem, pracovní angažovanost ano (Shimazu et al., 2015).

Podle současného pojetí není láska k práci typickým znakem workoholismu, nýbrž pracovní angažovanosti.

Zdroje:

Aziz, S., & Zickar, M. J. (2006). A cluster analysis investigation of workaholism as a syndrome. Journal of Occupational Health Psychology, 11(1), 52. doi: 10.1037/1076-8998.11.1.52

Buřínská, B., & Mandausová, K. (2009). Už vás práce pohltila? Otestujte se. finance.idnes.cz. Staženo 19. 4. 2016 z http://finance.idnes.cz/uz-vas-prace-pohltila-otestujte-se-dt4-/podnikan…

Shimazu, A., Schaufeli, W. B., Kamiyama, K., & Kawakami, N. (2015). Workaholism vs. work engagement: The two different predictors of future well-being and performance. International Journal of Behavioral Medicine, 22(1), 18-23. doi:10.1007/s12529-014-9410-x

Spence, J. T., & Robbins, A. S. (1992). Workaholism: Definition, measurement, and preliminary results. Journal of Personality Assessment, 58(1), 160-178. doi:10.1207/s15327752jpa5801_15

Taris, T. W., Schaufeli, W. B., & Shimazu, A. (2010). The push and pull of work: About the difference between workaholism and work engagement. In A.B. Bakker, & M.P. Leiter (ed.), Work engagement: A handbook of essential theory and research, 39-53.

van Beek, I., Hu, Q., Schaufeli, W. B., Taris, T. W., & Schreurs, B. H. (2012). For fun, love, or money: What drives workaholic, engaged, and burned‐out employees at work? Applied Psychology, 61(1), 30-55. doi:10.1111/j.1464-0597.2011.00454W

Wojdyło, K. (2015). „Workaholism“ does not always mean workaholism…? About the controversial nomenclature in the research on work addiction. Polish Psychological Bulletin, 46(1), 133-136. doi:10.1515/ppb-2015-0017

Workoholik není dobrý pracovník

Baví vás práce natolik, že v ní trávíte několikrát týdně i šestnáct hodin? Nikdo jiný by si s úkoly tak dobře neporadil jako vy? Rozpadá se vám soukromý život, protože nikdo už nechce poslouchat donekonečna o všech těch zajímavých případech? Nebo jste dokonce partnera už týdny neviděli, protože když přijdete každý den v noci z práce domů, on už dávno spí, případně si sbalil kufry a definitivně odešel? V tom případě diagnóza „workholik“ sedí právě na vás.

Workoholismus je dnes už v mnoha zemích na seznamu nemocí hned vedle alkoholismu, gamblerství nebo drogové závislosti. Nejvíc zkušeností s ním mají zřejmě v Japonsku. Tam už má na svém kontě dokonce tisíce obětí a smrt z přepracování v zemi vycházejícího slunce dostala i svůj oficiální název: karoši.

Rizikovou skupinou z hlediska workoholismu jsou mladí muži. Známe je všichni: notebook všude s sebou, silné auto a hypoteka na nový byt, ženou se bez ohlížení k vyšším a vyšším metám na manažerském žebříčku.

Nejvíce však chorobná závislost na práci ohrožuje podnikatele. „Leží na nich velká odpovědnost, nevydělávají si pravidelně a hlavně nemají stálou pracovní dobu. Práce se tak snadno stane neohraničenou. Člověk zkrátka neví, kdy přestat,“ vysvětluje souvislost mezi nemocí a podnikáním doktorka Markéta Gita Pekárková, odbornice na léčbu závislostí.

Abstinenční příznaky

Co má workoholismus společného se svým starším, podstatně známějším bratrem – alkoholismem? Například fakt, že si ani jednu z těchto závislostí nechce postižený dlouho připustit.

„Jsem hodně vytížený, firma na mně stojí, až bude vše v pořádku, klidně si tu dovolenou vezmu…“ Jenomže žádné „až“ se konat nebude, vždy se najde další úkol, další nutné přesčasy, další povinnosti důležitější než vlastní zdraví.

Dalším shodným momentem jsou abstinenční příznaky. Když pošlete workoholika na tři týdny k moři, možná se vydrží tvářit spokojeně první tři dny.

Stejně mu ale hlavou jedou grafy a cifry z podniku, velmi brzo vytáhne notebook a místo šumění moře bude vydávat instrukce do mobilního telefonu.

S workoholismem bývá obecně spojována profesní úspěšnost. A v jeho počátečním stadiu to může i platit. Člověk, který pracuje ze všech sil na správných úkolech, může dosahovat úspěchů, alespoň dokud mu síly stačí.

„To, že je někdo workoholik a vyhovuje mu maximální pracovní vytížení, ještě neznamená, že jde automaticky o výkonného, dobrého pracovníka.

V jeho závislosti na práci mu totiž vyhovuje vytíženost i mnoha zbytečnými úkoly, jen aby prostě pracoval a měl z toho dobrý pocit,“ podotýká psycholog Vladimír Täubner.

Psychiatr: Workoholici si neumí užít volný čas. K závislosti vede i nedostatek vztahů

Rozlítaný manažer s handsfree v uchu, který přebíhá z jednoho jednání na druhé a důležité telefonáty řeší i na dovolené? To je podle psychiatra a terapeuta Tomáše Rektora jen jedna podoba workoholismu. Jak totiž vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz, workoholici nemusí vypadat jako efektivní dříči a s prací to často nepřehánějí kvůli tučné sumě na kontě, ale protože jim v životě něco chybí.

Na čem je vlastně workoholik závislý? Je to samotná práce, nebo spíš pocity uspokojení a ocenění, které se s ní pojí?

To je dobrá otázka, kterou mi moc lidí neklade. U většiny závislostí, ať už mluvíme o alkoholu, práci, nebo třeba nakupování, jsou lidé závislí na pocitech opojení či stavech, kdy nevnímají okolí. Od světa kolem se můžete odtrhnout jak díky alkoholu, tak právě v práci. Workoholici mají hodně často problém užít si život, radovat se z běžných aktivit, a proto příjemné pocity hledají v práci.

Stávají se tedy workoholiky spíš lidé, kteří strádají nedostatkem vztahů, koníčků a podobně?

Psychologové rozlišují hned několik typů workoholiků. Najdou se lidé, kteří jsou workoholici odjakživa.

Příkladem mohou být úspěšní ajťáci, kteří si nevěří ve sféře společenských vztahů, v 15 naprogramují svou první počítačovou hru, tím začnou být zajímaví a celý jejich svět je pak vybudovaný kolem podobných pracovních úspěchů. Bojí se přestat pracovat, protože by se jim jejich svět zhroutil.

Existují ale i lidé, kteří mají rodinu i širokou škálu zájmů, ale najednou se dostanou do krize.

Může to být ekonomická krize ve firmě, kdy vám třeba najednou vyroste konkurence nebo přijdete o zaměstnance, ale i situace, kdy vám například onemocní někdo v rodině a vy se kvůli financím musíte na práci najednou soustředit víc. Pracujete čím dál víc a tím míň se naopak staráte o partnera, o děti, o koníčky.

Budete mít zájem:  Hubnoucí senior by se měl vyhnout hlavně 3 věcem. Malé porce jsou jedna z nich

Jedním z mála fungujících protijedů na workoholismus, ale i jiné závislosti tak je budovat síť vazeb kolem sebe. Výhodou druhé skupiny je, že u ní workoholismus vznikl třeba až ve 30 letech, takže se s takovými lidmi můžete bavit o tom, jak žili, když jim bylo 20, a pomáhat jim se vrátit k hodnotám, které měli předtím. Lidé, kteří jsou workoholiky odjakživa, ale nemají kam se vracet.

Workoholismus tedy může vznikat jak kvůli tlaku ze strany pracovního kolektivu, firemní kultury a životních okolností, tak i v důsledku toho, že si na sebe člověk uplete bič sám?

Externí tlak bývá počátečním faktorem workoholismu dost často, ale pak už se závislý mnohdy sám postará o to, aby ten tlak neustoupil.

Ve chvíli, kdy se dostane z krize, která ho k více času trávenému v práci vedla, ve svém nasazení nezvolní, ale naopak zvýší výdaje tak, že se to už nedá vzít zpátky. Koupí si větší dům, vezme si větší leasing, dá děti do dražší školy a tak dále.

Na začátku chce třeba rodině zajistit lepší život, ale posléze se ocitá v kruhu, ze kterého se jen těžko hledá cesta ven.

S problémem workoholismu za mnou tak přicházejí spíš rodinní příslušníci než samotný závislý, protože ten bývá přesvědčený, že své rodině dává všechno. Jeho blízcí naopak říkají: „Ano, dává nám peníze, ale to není to, co potřebujeme. Kdyby těch peněz bylo o polovinu míň, tak si s tím v pohodě vystačíme.“

O jakých typech workoholiků kromě těch, které jste zmiňoval, psychologové ještě mluví?

Většina lidí si workoholika představuje jako manažera velké firmy, který má černý oblek, jezdí ve velkém autě a dře 16 hodin denně. Takový člověk za psychiatrem nikdy nepřijde, protože má pocit, že je všechno v pořádku, i když svým přístupem devastuje své okolí. Jeho typickým argumentem je, že sám nepracuje moc, ale ostatní pracují málo.

Jiným typem workoholiků jsou ti, kteří jedou na obrovský výkon a potom se zhroutí. Když se dají zase dohromady, tak se celý proces opakuje a ve chvíli, kdy je potkáte po 10 letech, tak vidíte lidi, kteří působí líně, depresivně a pasivně. Vůbec by vás nenapadlo, že máte před sebou workoholiky. Ti se k nám terapeutům dostávají už častěji, protože kolabují a uvědomují si, že potřebují pomoc.

Mezi workoholiky se ale řadí i lidé, které hrozně přitahuje rozjíždění nových projektů. Potřebujete například někoho, kdo vám vytvoří webové stránky, tak zajdete za člověkem, který vám dokonale odprezentuje, co všechno je schopný pro vás udělat.

Vypadá to sice skvěle, ale později zjišťujete, že mu jdou jenom začátky a dotahování věcí ho už tolik nebaví. Aby si ulevil a dostal svou dávku příznivých pocitů, bere další zakázky, které ho v počáteční fázi uspokojují, ale tím tu spirálu roztáčí ještě víc.

Končí to tak, že se hroutí z 15 paralelních projektů, klientům nebere telefony a dostává se do přetížení, které už nejde ani technicky zvládnout.

Další kategorií workoholiků jsou vychutnávači, kam se řadí třeba úzkostlivě pečliví úředníci. Pokud takoví lidé pracují například na pozici korektora, kde jim nesmí uniknout ani čárka, tak je všechno v pořádku. Když ale dostanou práci, při které se počítá s tím, že výsledek nemusí být dokonalý, tak začnou selhávat, protože se o dokonalý výsledek přesto budou snažit a přestanou stíhat.

No a lidi, kteří pracují ve dne v noci, se vyskytují i v mém oboru a v oblasti pomáhajících profesí obecně. Často mají pocit, že když stráví jeden den bez práce, tak se stane katastrofa. Nedovedou zastavit, protože vždycky uvidí nějakého člověka, kterému je třeba pomoct. I oni si ale musí stanovit hranice.

Existují i workoholici, které jejich práce nebaví a přehánějí to s ní jenom kvůli strachu, že nestihnou všechny povinnosti?

U workoholiků, s nimiž jsem se setkal, byla na začátku alespoň nějaká pozitivní motivace. Nezačali s tím jenom kvůli tomu, že by se báli, že když nebudou pracovat 14 hodin denně, tak zemřou hlady a žízní. Ve chvíli, kdy se hroutí, už však svou práci většinou rádi nemají.

Drží je v ní jenom strach, který ovšem mnohdy bývá naprosto iracionální. Takový člověk mi říká, že když práci omezí, tak nebude mít dost peněz. Tyto obavy ale nebývají vůbec opodstatněné, protože kdyby se podíval na své úspory, tak zjistí, že s nimi vyžije dalších 10 let.

Lidem, kteří rádi pijí víno, doporučuju, aby to s ním nepřeháněli a dávali si suché měsíce, protože to, co mají rádi, jim jinak jednou může zničit život. Těm, co jsou hodně výkonní, protože je práce baví, zase radím, aby radši zvolnili, protože brzy může nastat chvíle, kdy budou svou profesi nesnášet.

Je workoholismus mezi některými typy profesí rozšířenější než mezi jinými?

Příliš věrohodných statistik na to nemáme, protože většina workoholiků na terapii vůbec nepřijde. Velké zastoupení budou ale workoholici pravděpodobně mít v profesích, kde je silná vazba mezi výkonem a odměnou.

Ohroženější určitě budou taky lidé, kteří pracují na volné noze, manažerské pozice a zástupci profesí, u nichž nikdy není jistota, kdy přijde další zakázka, a tak těžko něco odmítají.

Něco podobného se mnou řeší právníci i architekti a rizikovou skupinou bývají taky novináři.

To jste mi docela nahnal strach. Přispívá k rozšíření workoholismu i skutečnost, že přibývá pozic, u kterých pracovní doba nemá jasně vymezené hranice, a nástup nových technologií, díky nimž jsme neustále dostupní?

Určitě. Když se zeptám workoholika, jak moc pracuje, jeho odpověď typicky bývá: „Tak normálně.“ Pak to rozvede a já zjistím, že v práci tráví třeba 10 hodin, což je sice dost, ale pořád je to přijatelné.

Horší je, že po regulérní pracovní době přichází čas na různé telefonáty a e-maily, takže vlastně není jasné, kdy práce toho člověka začíná a kdy končí. Proto se klienty snažím naučit, že by si měli vymezit dobu, kdy se odpojí od dat a přestanou brát mobil.

Vyhradit si čas, kdy se člověk plně věnuje koníčkům, rodině a kamarádům, je velmi důležité.

To se ale workoholikům, předpokládám, příliš nedaří.

Přesně tak a jedna z klíčových věcí, která závislost definuje, ať už mluvíme o práci, nebo alkoholu, je schopnost přepnout. Suché měsíce nebo čas bez e-mailu a telefonu tak klientům doporučuju i proto, aby zjistili, jak se u toho budou cítit.

Pokud během roku odjedou dvakrát na hory a jednou k moři, stráví třeba měsíc volna a užijí si to, budou mít zpětnou vazbu, že je jejich přístup k práci v pořádku.

Pokud ale na dovolené hned druhý den začnou být nervózní, protože nevědí, co se děje v práci, dá jim to signál, že by se sebou měli něco dělat.

Kolik hodin denně je vůbec člověk schopný pracovat efektivně?

Podle mě to v průměru nemůže být víc než nějakých osm až deset hodin denně. Nemusíme v práci každý den trávit stejné množství času a klidně to může fungovat tak, že jeden den pracujete od nevidím do nevidím, ale pak si zase uděláte jeden pracovní den volný. Pokud ale pracujete od pondělí do soboty 16 hodin denně, nemyslím si, že to váš organismus může vydržet.

Práce je opium lidstva

Loni na jaře se u mě poprvé objevila klientka, která si chtěla popovídat o vztahu k práci. Od té doby se bavíme o její matce. A krom toho mám spoustu klientů, kteří si přišli popovídat o matce. A už několik let se bavíme o práci.

To, že si člověk není vědom závažnosti problému, je charakteristické snad pro všechny typy závislostí. Všechny vtipné výroky typu od dob, co piju víno, nemám problém s alkoholem, či, já nemusím pít, můžu přestat, kdy chci, ale prostě nechci, jsou veselé jen pokud si neuvědomíme, co se za nimi skrývá. Neochota přiznat si problém.

Neochota či neschopnost náhledu je až zarážející. Jeden z nejsmutnějších momentů v mé profesi je, když mi mladé děvče (nebo muž, ale u děvčat je to ještě smutnější), které za krátkou dobu koketování s pervitinem zažilo víc, než by mělo zažít za celý život, vysvětluje: Já s tím nemám problém. Já jen žila v příliš lehkým světě a potřebuju si sáhnout skutečně na dno.

Ctnostná závislost

S prací je to jiné. Pokud někdo pije denně deset panáků, časem se mu dá nejspíš vysvětlit, že něco nedělá dobře. Ne tak s prací. On přeci nepracuje tak moc jen tak pro zábavu. Dělá to pro rodinu. Pro firmu. Pro vlast. Kdyby ostatní pracovali jako on, to by se to žilo.

Budete mít zájem:  Chcete peníze pro vaši obec?

Když se snažíme léčit workoholismus, dostáváme se do dob, kdy cigareta či doutník byly znamením společenského postavení, alkohol byl všelék a kokain se dával dětem na bolavé zoubky. Lidé už tuší, že je to problém. Ale velmi nezřetelně. Workoholismus se řadí mezi ctnostné závislosti. (Řadí.

Nikdy jsem nenarazil na žádnou jinou, která by zapadala do této kategorie. Snad neovladatelná touha konat dobro?) Ale nic ctnostného na něm není. Není příliš velký rozdíl v tom trávit v práci šestnáct hodin denně a nebo pít denně láhev vodky. Obé je zničující. Pro jednotlivce, jeho duševní i tělesné zdraví.

I pro jeho okolí. Pracovní kolektiv i rodinu.

Workoholik je často nevýkonný. Není schopen relaxovat, nabrat nových sil. Časem se zhroutí. I když vydrží, má často zcela neadekvátní požadavky na své kolegy a devastuje tým.

Většina lidí si představuje workoholika jako úspěšného manažera, který prací žije, tráví v ní dny a noci a jen občas si zajede svým Lamborghini na vyjížďku. Takových workoholiků (urputný typ se to jmenuje) jsem v praxi potkal žalostně málo. (Možná i proto, že jsou zpravidla úspěšní a nevyhledávají pomoc.)

U většiny workoholiků by ale ani jejich okolí neřeklo, že do kategorie workoholismu spadají. Asi většina, kterou znám, spadá do kategorie záchvatovitých. Věnují práci neuvěřitelné množství energie. Jsou výkonní, nadšeni, opojeni svou rychlostí. Jenže se neumí zastavit a jedou, dokud nepadnou.

Pak zjistí, že nestihli, co potřebují, a jen co se zotaví, vrhnou se do práce s ještě větší vervou. A zkolabují o to dříve. Měl jsem nemálo lidí, kteří byli schopni pracovat jeden dva dny a zbytek týdne se třásli, že zase budou muset jít do práce.

No řekli byste o nich, že jsou to workoholici?

A ještě méně byste to řekli do hyperaktivních typů, kteří se vrhají s velkým nadšením a vervou do spousty nových projektů.

Jenže žádný nedotáhnou a jejich život se brzy změní na kličkování mezi nespokojenými zákazníky a nedodrženými termíny. Představte si, že jste jejich zákazník. Či šéf.

Schovává se, nebere telefony, nic nemá hotovo, vymlouvá se. No řekli byste, že jeho problém je, že pracuje příliš?

Svoboda volby

Všechny závislosti jsou si podobné. Ze začátku člověk prostě příliš pije. Nebo pracuje. Pak se jeho svět začíná zužovat a odpadávají činnosti, které se závislosti nesouvisí. Nejlepší zábava je sejít se u piva, povídat si o pivu, snít o pivu. Či jít do práce, po práci jít ven s kolegy z práce, bavit se o práci, nadávat na práci.

Časem zjistí, že na večírek jde jen proto, že by tam mohl potkat nové klienty, a golf začal hrát, protože by tam mohl uzavřít zajímavý kontrakt. Přátelé mají smysl, jen pokud souvisí s prací. Ne, že by na ty staré zapomněl. Ale chápejte. Není čas. Už se nejde projet na kole. Je to málo intenzivní. Vše musí být rychlé, efektivní.

Za peníze, protože tam je aspoň jistota kvality. Sport. Zábava. Sex.

Nedávno jsem měl kdesi povídat o významu volného času. To, že mi hned nedošla absurdita zakázky, je jen známkou, v jak podivném světě se pohybujeme.

Trápí to jeho blízké, jeho rodinu, na kterou nemá čas a energii. A kteří mají starosti o jeho zdraví, na kterém se práce, stejně jako alkohol, jednou podepsat musí. Nejméně ze všech to zatěžuje jeho šéfa.

No řekněte, kdy vám šéf řekl naposledy měli byste méně pracovat? Nepamatujete? To je chyba. Workoholik je často nevýkonný. Není schopen relaxovat, nabrat nových sil. Časem se zhroutí.

I když vydrží, má často zcela neadekvátní požadavky na své kolegy a devastuje tým.

Nedávno jsem měl kdesi povídat o významu volného času. To, že mi hned nedošla absurdita zakázky, je jen známkou, v jak podivném světě se pohybujeme. Je to, jako kdybych měl přednášet o významu dobrého jídla či kvalitního sexu. Na volném čase je dobré to, že prostě je.

Je smutné když někdo bere práci jen jako povinnost, ze které pátek co pátek uniká do klidu své chalupy, jak to u nás bylo dobře známo po léta. Stejně smutné ale je, pokud někdo bere volný čas jen jako předehru před prací. Obojí má svůj význam, obojí má svou hodnotu.

Kdysi jsem měl klienta, který říkal, mám dva sny. Buď bych chtěl nového Aston Martina. A nebo zahrádku, kde bych pěstoval mrkev. Práce se závislosti je cesta k získání svobody volby. Možná zjistí, že mu ten Aston Martin za to nestojí. A nebo zjistí, že se to nevylučuje. Když se bude soustředit na záhonek s mrkví, možná bude pracovat méně. Ale o to efektivněji.

Autor publikuje na svém blogu www.tomasrektor.cz.

Jak se (ne)stát workholikem – Podnikatel.cz

Každý člověk může být závislý na mnoha věcech. Někdo je na svém partnerovi, rodině, sportu, někdo na kávě, cigaretách, alkoholu, čokoládě nebo zmrzlině, jiný pak na počítačových či hazardních hrách, v horším případě i na drogách apod. Závislost však může být i na práci a jak roste počet ostatních závislosti, i závislost na práci je stále častější. Odborně se jí říká workoholismus.

Kdo je a není workoholikem

Workoholismus je případ, kdy je člověk už chorobně na práci závislý. Stejně jako jiná závislost i workoholismus vzniká pozvolna a neuvědoměle.

Člověk má práci rád, baví ho, práce si váží a často si vůbec neuvědomuje, že na ní začíná být závislý. Veškeré myšlenky člověka směřují jen k ní, nedokáže na ni nemyslet nebo se dokonce od ní jen tak odpoutat.

Velmi rozhořčeně a někdy i nevybíravým způsobem dává najevo, když ho někdo od ní vyruší.

Je-li člověk workholik, nedokáže práci vyhradit pouze určitý čas. Pracuje 12 i více hodin denně a potřebuje mít pocit, že má úplně všechny (i sebemenší) pracovní činnosti pod kontrolou.

Řeší většinou pouze pracovní vztah a pracovní činnosti. Rodina se mu tím tak vzdaluje, ale to si neuvědomuje nebo nechce uvědomit.

Není schopen řešit mimopracovní problémy či soustředit se na mimopracovní činnosti a aktivity.

Workholik má úplně převrácený žebříček hodnot. Na 1. místě je u něj práce a až teprve rodina, přátelé atd.

Všem blízkým vysvětluje, že teď je práce pro něj velmi důležitá a až bude dobře a rodina zajištěná, bude se opět věnovat jí. Ale jak se říká „rozjetý vlak nezastavíš“, platí to i v tomhle případě.

Workholik má totiž také utkvělou představu, že by mohl o práci přijít, a této myšlenky se nemůže zbavit.

Pokud někdo o sobě říká, že je workholik, většinou jím ani není. Pravý workholik, stejně jako při každé jiné závislosti, si svoji závislost neuvědomuje nebo nechce uvědomit, natož přiznat. Důležité také je, že pokud např.

lidé přišli na novou pozici, zapracovávají se v úplně nové práci nebo si třeba neumějí správně zorganizovat čas, takže tráví v zaměstnání dlouhé hodiny, nemusí to být známkou workoholismu.

Pokud má člověk i jiné zájmy než jen práci, závislý na ní není.

Jakákoliv závislost má na člověka negativní dopad. U workholika po čase nastupují zdravotní potíže. Nezvládá roli rodiče či partnera. Nastupují poruchy spánku a paměti, zvyšuje se krevní tlak, mohou se objevit i tiky ve tváři, bolesti žaludku atd. až může dojít k tzv. syndromu vyhoření, což je známý důsledek přetěžování organismu stresem.

Jak čelit workoholismu

Workoholismus je závislost až na výjimky jako každá jiná. I tato způsobuje abstinenční příznaky v podobě nervozity, stresu, špatného spánku atd.

Ovšem problém je v tom, že v případě závislosti na práci nelze „naordinovat“ abstinenci. Práce je součástí života každého člověka, potřebuje ji.

Kromě toho, že je také zdrojem obživy, práce naplňuje, obohacuje a pro zdravého a tvořivého člověka je tedy nezbytná.

Jako u každého zbavování závislosti je důležitá především silná vůle a dobré rodinné i společenské zázemí. To za pomoci psychologa je účinnou pomocí při léčbě závislosti.

Důležité je si také uvědomit, že cílem není odpoutat workoholika od jeho práce, ale této práci vymezit určitý čas a důležitost, která jí v životě člověka náleží.

Nelze ji věnovat absolutní čas a důležitost.

Je užitečné vypracovat si určitý rozvrh, ve kterém bude čas nejen na práci, ale i na rodinu, přátele, sport a jiné koníčky, vzdělávání apod. To vše by mělo zabírat zhruba 2/3 času. Zbylá 1/3 je pak vyhrazena spánku a odpočinku. Denně se pak zaznamenává plnění plánu.

Je možné, že to hned od počátku nebude fungovat. Ale je důležité se i při neúspěchu nevzdávat a plán dodržovat.

Vždyť i při procházkách či jiných aktivitách člověk myslí na práci a často ho pak snadno napadají myšlenky či nápady na řešení určitého problému, na které v kanceláři nemohl přijít.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *