Zalitovala jste někdy, že jste šla s tak soukromou věcí na veřejnost?Určitě ne, naopak za to rozhodnutí nepřestávám být ani po pěti letech vděčná.
Díky němu se ke mně připojili další studenti, vytvořila jsem organizaci, která má za sebou padesát tisíc vyškolených lidí, pětačtyřiceti z nich jsme přímo zachránili život, mnohým dalším ho změnili k lepšímu. Svou vlastní zkušenost s nemocí vnímám jako jeden z největších darů, jaký mi byl dán. Navedla mě na cestu, kterou považuji za správnou.
Cítila jsem, že se tu o těchto tématech musí veřejně mluvit, vnímala jsem to jako svoje poslání. A nejlehčí je odpíchnout se od životního příběhu, ten si přečte každý. Tak holt celá republika ví, že mám jenom jeden vaječník!
Jaká etapa vašeho života s rakovinou pro vás byla nejtěžší?Na začátku si říkáte: Proč právě já?! Starám se o sebe, jím zdravě, jsem sportovec, žiju jako normální mladý člověk.
Potřebovala jsem dostudovat školu, byla jsem čerstvě zamilovaná, chtěla jsem prostě být zdravá… Nicméně úplně nejtěžší pro mě bylo říct o nemoci rodině, postarat se o své blízké, aby se s tou zprávou naučili žít, protože jsem věděla, že se samozřejmě budou trápit.
Jakou největší chybu podle vás dělá nejbližší okolí vůči lidem s diagnózou rakoviny?V mnoha případech se ta nemoc stane v rodině tabu. Padne diagnóza a rodinní příslušníci nevědí, jak mají s nemocným mluvit.
Častokrát právě u takových momentů asistujeme, protože to nejhorší, co můžete udělat, je snažit se zamést rakovinu pod koberec. Tím se svému příbuznému jen vzdálíte. Přitom diagnostikovaným většinou nedělá problém bavit se o všem a na rovinu. Radíme jednoduše se zeptat, co by dotyčný od vás potřeboval.
Aby věděl, že tu pro něj jste. I když se v tu chvíli třeba chce spoléhat jen sám na sebe.
|
Přemohla vás někdy beznaděj?Můžu říct, že to se nestalo.
Bylo mi dvaadvacet, jak jsem říkala, měla jsem nově kluka, chtěla jsem se stát lékařkou a postavit vlastní porodnici, těšila jsem se na svůj první výjezd přes Erasmus, měla jsem před sebou spoustu plánů, chodila do školy, do práce, takže na beznaděj nebyl čas. Myslím, že spousta pacientů to má stejně. Jasně, přicházejí slabé chvilky, ale nad nimi chcete zvítězit. Vzdává to málo lidí.
Napadá vás něco, co jste nechtěla v té době od druhých slyšet?Byla jsem typ pacienta, který chtěl, aby ho okolí bralo normálně. Takže jsem otevřeně řekla: Tohle mě potkalo, byla jsem na operaci a myslím, že se vyléčím.
Následovalo typické obcházení kolem horké kaše, ale jakmile jsem všechny ubezpečila, že se mě můžou ptát opravdu na cokoli, zajímala je toho spousta a mně nevadilo jim odpovídat, protože v té době už jsem byla rozhodnutá založit Loono.
Jaké to pro vás coby studentku medicíny tenkrát bylo, začít se učit klepat na dveře kanceláří velkých bossů s nataženou rukou a kolikrát být z těch dveří vykázána?Pořád se stává, že nám někde řeknou ne, ale já si to neberu osobně. Třeba už podporují jiný projekt nebo nejsou naladěni na naši notu, to je v pořádku.
My hlavně nenatahujeme ruku, nechodíme si pro almužnu, my jsme pro naše donátory partnerem, snažíme se o vyvážený vztah. Za jejich příspěvek jim vyškolíme zaměstnance, a navíc se stávají součástí naší mise.
Nejdeme cestou natažených rukou, prodeje přívěsků u metra, čímž se nechci nikoho dotknout, jen tohle zkrátka není náš styl. Od začátku dbám na to, aby bylo patrné, že ctíme byznysovou etiku, naše profesionalita začíná u perfektních podkladů pro první schůzku a končí u transparentnosti finančních toků.
Tak podle mého vypadá budoucnost neziskového sektoru, jak ho dělají mladí lidé. Z některých kruhů je pořád slyšet, že neziskovky jsou černá díra, což odmítám, protože já řídím Loono jinak. Zpravidla o sobě ani nemluvíme jako o neziskovce, my jsme projekt, hnutí, mladá vlna, které tu o něco jde.
Snažíme se vydělat si půlku peněz sami pořádáním workshopů pro firmy, e-shopem na našem webu, prostě do toho šlapeme, aby nás nezastavil jeden zpožděný grant.
Kateřina Vacková
Co jste musela nastoupené cestě v životě obětovat?Víte, já jsem od svých osmnácti let zvyklá pracovat. Vedle studia jsem vždycky chodila do práce, takže jsem se musela naučit toho do jednoho dne nacpat víc než mnozí ostatní. I při Loonu jsem stihla sportovat, vyjet na dva Erasmy a stáž na Harvardu, být s rodinou. Nevidím tedy zpětně nějakou oběť.
Dobře, obětovala jsem spoustu víkendů, těch ale nelituji. Když dneska jdu na jednání s člověkem, za kterým stojí třeba několik vybudovaných firem, vím, že si umí představit, co jsem si odmakala, a to mi dává obrovskou kredibilitu. Přitom jsem si udržela zdraví, což je pro mě hlavní, pořád mám milující rodinu, své kamarády, zájmy a ještě se mi do budoucna otevírá spousta dveří.
Ale tohle všechno si uvědomíte až časem.
Jak vás Loono změnilo?Byly to skoky. Začínala jsem úplně sama, na konci prvního roku jsme byly dvě, pak čtyři, druhý už nás bylo patnáct, následně padesát. Dneska je na nás napojených sto padesát lidí v pěti městech, šest lidí jsem zaměstnala na hlavní pracovní poměr. Stát se zaměstnavatelem je obrovská zodpovědnost.
Jestli vás něco opravdu posune, pak je to vedení lidí. Musíte je najímat, občas propustit, komunikovat s nimi, častokrát to uděláte špatně a nezbývá vám než se chytnout za frňák, děláte chyby společně s nimi. To člověka hodně změní… Právě se připravuji k dalšímu skoku. Předám svou pozici výkonného ředitele v Loonu někomu jinému a těším se na novou roli ambasadora.
Vidím, že tu po mém boku vyrostli lidé, kteří dokážou provoz a růst firmy řídit daleko rychleji, netáhnou se s balvany z dob začátků jako já. Jsem ráda, že se mi podařilo si to všechno srovnat v hlavě, udělat ten krok a přiznat si, že je tu někdo, kdo bude na mém současném místě větším přínosem.
Chci, aby nový ředitel uspěl, protože potom uspěju i já a budu moct navázat něčím dalším. Doporučila bych to všem „žábám na prameni“.
Pět let se v Loonu dennodenně věnujete prevenci a zdravému životnímu stylu.
Jak tato témata pronikají do vašeho soukromého života? Umíte si přiznat nějakou profesní deformaci?Myslíte třeba, jestli ode mě kamarádi poslouchají, aby přestali kouřit? Bývaly doby, kdy jsem v tom byla militantnější, teď už taková nejsem, i když zrovna kouření mě opravdu trápí a považuji ho za naprostou zbytečnost. Jasně že si uvědomuji, jak mě můj obor ovlivňuje, ale abych neustále vysílala své blízké na testy a prohlídky, to ne. Ani to není třeba, protože všichni sledují moji práci, čtou si na stránkách Loona, koukají na naše videa, jsou zkrátka „nakažení“ už jen tím, že mě znají. Navíc se pohybuji v komunitě lidí, kteří přemýšlí stejně jako já, rodiči počínaje a konče kamarády, vesměs samými sportovci. Nicméně pár jich stále kouří, na nich budu muset ještě zamakat.
Před vámi bych se skoro bál si zapálit…To byste měl! Ba ne, troufám se ozvat jen u lidí, které znám a na kterých mi záleží. Jako lékařka vím, co všechno kouření vyvádí s tělem, a je mi líto, když se někdo takhle nesmyslně, dobrovolně ničí.
Jak to probíhalo v dobách, kdy jste byla radikálnější?Každému, kdo si přede mnou zapálil, jsem vyjmenovávala všechna rizika. Třeba ne hned u stolu v restauraci, ale druhý den jsem mu je vypsala.
Kouření nejčastěji spojujeme s rakovinou plic, jenže vedle ní způsobuje celou řadu dalších závažných onemocnění, o kterých se zase tak moc nemluví. U žen se například významně podepisuje na neplodnosti.
Tohle všechno ode mě moje kamarádky kuřačky samozřejmě dávno vědí.
Jakým prohřeškům se neubráníte vy?Mám moc ráda slané preclíky.
Vy jste mi ale hříšnice!Občas se přinutím si z nich alespoň oloupat sůl. Nebo miluju tvarohové nanuky, i když je mi jasné, že vedle tvarohu je v nich také hodně tuku, ráda chodím na grilovačky… Nejsem až tak upjatá, užívám si život, ovšem všeho s mírou. Střídmost mi v tomhle přijde důležitá.
Stejně tak vím, že musím spát osm hodin denně nebo pětkrát do týdne cvičit, protože mi to dodává energii. Každý výkyv z tohoto režimu hned cítím. Nemám teď pochopitelně na mysli preclík nebo nanuk, ale pokud se nakupí práce, musím zůstat dlouho vzhůru a tak podobně, snažím se to pak rychle vrátit do rovnováhy.
Abych mohla být oporou svým kolegům. Vyčerpaná bych jim byla k ničemu a nefungovalo by to, jak má. Nám všem je zodpovědný životní styl vlastní. Nikdo z nás nekouří, všichni si nosíme do práce krabičky se zdravými svačinami, na žádném ze stolů v kanceláři neuvidíte stát lahev coly, kafe se tu sice pije, ale vyváženě.
Jednou z našich hodnot je, že co hlásáme, to taky žijeme.
Anna K.: Jsem sice ještě jako moucha, ale počkejte, až vlezu na pódium
Hana Langrová
/ROZHOVOR, AUDIO/ Anna K. podruhé vyhrála boj s rakovinou, ale ve zpívání nepolevila.
Nedávno vystoupila na slavnostním ceremoniálu ankety Žebřík, kde získala titul Zpěvačka roku, a na Cenách Anděl, kde byla rovněž nominovaná. Nyní chystá tři velké koncerty v Ostravě, Brně a Praze.
Sílu k překonání nemoci dala zpěvačce právě muzika a fanoušci, kteří ji pozitivně nabíjejí. „Pohyb je to, co teď potřebuju,“ říká.
Celé léto jste koncertovala a přitom chodila na chemoterapie, to muselo být náročné. Kde jste brala energii?
Řekla jsem si, že když budu moct a moje kondice mi to dovolí, tak si tuhle radost nenechám vzít a budu vystupovat, protože mi živé hraní dávalo vždycky energii a dělalo tu největší radost. Nechtěla jsem měnit svoje zvyky.
Věděla jsem, že jsem v průšvihu a že to bude dlouhá cesta, ale i když nebyly některé chvíle úplně lehké a bylo to hodně fyzicky náročné, tak se mi to, že jsem každý týden hrála a stála na pódiu – vepředu kotel fanoušků a za zády moje kapela, jednoznačně vyplatilo.
Když jsme dohráli, byla jsem zase plná síly do dalších dnů a dalšího boje. Cítila jsem se tak, že bych v tu chvíli mohla skály lámat.
Viděla jsem vás na festivalu Hrady.cz na Bezdězu. Tehdy jsem nevěděla, že chodíte na chemoterapie. Vůbec to na vás nebylo to poznat.To už jsem měla za sebou deset nebo dvanáct chemoterapií a bylo to pro mě už dost náročné. Ale bylo to zároveň strašně povzbuzující, že jsem nezrušila ani jedno hraní. Cítila jsem se už tehdy jako vítěz a hrdina.
Přečíst článek ›
Já jsem tedy docela alergická na hesla ve smyslu „Musíš být hlavně pozitivní“. Kdo si tímhle peklíčkem projde, tak je pro něj trochu úsměvné, když mu tohle někdo od stolu radí. Je to tak náročné. Kdo nic podobného nezažil, nemůže samozřejmě ani z dálky tušit.
Nemůžete být stále pozitivní, nejste robot. Ale když se někdy náhodou propadnete do temnot, tak to musí být jen na chviličku, politovat se trošku, ale rychle zase přestat a postavit se čelem. Dlouhá sebelítost je strašně vyčerpávající a oslabuje vás… Je to cesta dolů.
Musíte si to prostě zakázat.
Jste opravdu tak silná, jak působíte navenek?Já ani nevím, jestli si člověk o sobě může myslet, že je silný. Nějak jsem fungovala, snažila se žít a zaměstnávala jsem se, abych neměla ani vteřinu čas na sebelítost a rozbory situace. Prostě jsem jen jela, pracovala, dělala věci, co mě těší.
Hlavně nesmíte dát nemoci šanci, aby změnila váš život. Můžete si lehnout a čekat, jestli umřete, ale také můžete dělat věci, co vás nabíjejí a baví. Můžete být z toho neodpočívání víc unavená, ale šťastná. Je to tenký led, někdy se opravdu musíte zastavit a nepřepálit to.
Tělo si většinou řekne, vy si prostě musíte jít lehnout, nebo padnete. A tohle jsou ty nejtěžší chvíle, protože když si lehnete na moc dlouho, těžko se pak vstává a dlouhé nicnedělání a ležení je aspoň pro mne dost frustrující. Když se dostanu do moc velkého klidu, dostává šanci temnota a úzkost.
Musím se okamžitě zvednout a jít zase makat. To je pro mne jediný způsob, jak přežít.
Když jste spouštěla kampaň na podporu prevence rakoviny prsu „Chceš žít jako já?“, chtěla jste se s ostatními podělit o své zkušenosti?Chtěla jsem upozornit ostatní ženy, jak málo stačí k tomu, aby se dostaly do stejné situace jako já.
Svou pozornost od sebe sama jsem odváděla tím, že jsem se starala víc o lidi kolem sebe. K další práci na mé kampani mě povzbuzovalo, že měla obrovskou odezvu a velký dopad. Spoustu žen motivovala k tomu, aby šly na preventivní vyšetření.
Dostávala jsem a dostávám dodnes tolik mailů a dopisů, jak někdo díky mé kampani a mé otevřenosti přišel k doktorovi včas. Věřte, není nic silnějšího, než vědomí, že jste opravdu někomu doslova zachránila život. Budu to celé stále opakovat dokola, dokud mi síly stačí.
Musíte se o sebe starat sama, nikdo to totiž za vás neudělá, a to je svatá pravda.
Přečíst článek ›
Přiznám se, že jsem ještě na prevenci nebyla, brzy se objednám.Když jsem byla nemocná poprvé, tak se v Česku razila cesta, že na mamograf se chodí až od 45 let. Mně bylo trošku přes čtyřicet. Znám bohužel i hodně mladičkých žen s tímto onemocněním. Musejí se hlavně hlídat ty ženy, které mají v rodině nějakou podobnou diagnózu.
Doporučuji nechat si udělat u gynekologa jednou za čas sonografii prsu. Naučit se dobře provádět samovyšetření a při jakékoliv pochybnosti se svěřit lékaři. Prevence je to nejdůležitější. Taky jsem dřív šla k zubaři, až když mě bolel zub… Přitom je to blbost, protože pak je vše o moc komplikovanější. Na gynekologii by holky taky měly chodit preventivně.
Mám kamarádky, co tam nebyly i deset let. Tohle dnes moc nechápu. Já byla ale úplně jiný příběh. Přišla jsem s boulí v prsu na gyndu, kam jsem chodila celý život, ale můj gynekolog to bohužel tehdy trošku podcenil… I proto jsem se hodně opřela do medializace důležitosti prevence a vymyslela vlastní kampaň.
Chtěla jsem jen, aby se o sebe ženy staraly samy a byly v tom velmi důsledné, protože se to jednoznačně vyplatí.
Mnoho žen vám posílalo své příběhy. Nemělo to i zápornou stránku?Když se tehdy kampaň rozjela, bylo to opravdu chvílemi až vyčerpávající. Na jedné straně jsem měla v lidech obrovskou oporu. Dávali mi energii, sílu, naději. Mělo to ale i temnější stránku.
Někteří mě trošičku vysávali, i když si to asi neuvědomovali. Ptali se, co mají dělat, když mají bolesti, co mají jíst. Já jim odpovídala, že nejsem lékař, ale pacient, že se musejí ptát doktorů. Pán mi poslal fotku s malým chlapečkem.
Psal, že jim před měsícem maminka umřela na rakovinu, že zůstali sami a že mi drží palečky. Myslel to určitě dobře, ale proč mi to posílal? Malé dítě, kterému umřela maminka na rakovinu prsu, se kterou já sama bojovala. To opravdu moc povzbuzující nebylo.
Mně se pak o nich zdálo, dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Pak ale někdo jednou napsal: „Děkuju, zachránila jste mi život.“ No, tak to byl pocit, který se nedá popsat.
Přečíst článek ›
Kdy jste zjistila, že jste opět nemocná?To si pamatuju přesně, bylo 15. května. Slunečný den. Šla jsem na běžnou kontrolu k paní doktorce Skovajsové. Pak jsem měla jet za Prahu na oslavu narozenin kamarádky, takže jsem se načančala. Paní doktorka říkala, že mi to sluší, že vypadám dobře. A že i mamograf vypadá krásně. Pak jsem šla ještě na sonografii.
Mezitím jsme si vyprávěly. Měly jsme zrovna takové poměrně zajímavé téma a byly dost zabrané do hovoru a v tom ona mezi řečí řekla větu: „Tohle se mně ale vůbec nelíbí.“ A pak byla taková zvláštní pauza. Já myslela, že to říká k tomu tématu, o kterém jsme se bavily. Jenže ona tu větu zopakovala. Přímo mě oslovila. Řekla přesně: „Holčičko, tohle se mně ale vůbec nelíbí.
“ V tu chvíli jsem věděla, že jsem v háji.
Pokud vím, tak vy máte bohužel náchylnost k rakovině v rodině…Maminka zemřela na rakovinu, teď nedávno i tatínek. Nyní při druhé léčbě mi zjistili genetickou dispozici.
Poprvé jste nosila šátek, přišla úplně o vlasy. Čím to, že tentokrát tomu tak není?Na rozdíl od prvního příběhu mi teď vypadala asi jen třetina vlasů. Existuje totiž taková novinka, chladicí čepička, kterou vám dávají na hlavu během chemoterapie. Není to žádná hitparáda, vlastně je to dost nepříjemné. Některé ženy to ani nevydrží, ale myslím, že se to vyplatí.
Pořád mám vlasy, i když mnohem horší než dříve. Někdo si možná řekne, že myslet při takové hrůze na vlasy je divné. Ale pro psychiku mnoha žen je to moc důležité. Přestavte si, že jste nateklá po kortikoidech, přijdete o řasy, obočí a vlasy. Ženy jsou tím mnohdy totálně zdecimované, mají pocit, že ztratily ženskost, že nejsou k ničemu.
Tu čepičku zatím mají jen některá pracoviště, ale doufám, že se brzy rozšíří. Je to maličkost, ale může být velmi povzbuzující. Jen mě zarazilo, že její použití nehradí pojišťovna. To mně přijde divné. Psychická kondice při léčbě je devadesát procent úspěchu.
Tak si říkám, že kdybych měla trošku více síly, opřu se do toho a spustím snad i kampaň za chladicí čepičky pro pacientky, které procházejí tak náročným obdobím.
Přečíst článek ›
A v jaké fázi je teď vaše léčení? Kdy budete moct říci, že jste zdravá?S ozařováním jsem skončila třetího ledna. Mimochodem čtvrtého ledna mám narozeniny. Bylo to hodně symbolické a všichni jsme se radovali, že výpočty právě takhle vyšly.
Já sama to beru tak, že čtvrtého ledna jsem se narodila znovu a to, co bylo před tím… Už nikdy víc! Byla jsem teď nedávno na prvních krevních testech a výsledky byly v pořádku. Je to ještě dost brzo, ale věřím.
Myslím, že všichni moji lékaři udělali maximum, takže se to svinstvo už nikdy neukáže.
Dějí-li se lidem takové věci jako vám, často se obrátí na víru nebo esoteriku. Je to i váš případ?Třeba k tomu taky jednou dojdu. Mám pocit, že lidé se k víře uchylují, když už jsou v koncích s reálným vysvětlením.
Hledáte důvod… Duchovní stránka vám může pomoct se uklidnit. To, že se zklidníte, uvěříte a začnete se věcí zabývat z jiného pohledu, může být až uzdravující. Člověk se odpoutá od reality, od problému a v nejtěžších chvílích najde odpovědi, přestane žít ve strachu a úzkosti.
Známým umíral chlapeček, dopředu věděli, že tu bude jen do čtyř let. To si neumím představit. Jak s tím chcete normálně žít, když víte, že ten čas je dopředu vyměřený? Můžete zešílet nebo se zabít. Dali se na víru, tu bolest si prožili, nějak zvládli a mají další děti.
Je to obdivuhodné, ale víra jim pomohla přežít situaci k nepřežití.
Stihla jste si během letošní zimy alespoň trošku odpočinout?Nedávno jsem byla pár dní ve svém rodném Špindlu, ale zase tak velký relax to pro mě nebyl. Spíš mi tam bylo trochu smutno. Právě proto, že jsem nemohla na kopec na lyže.
Jen tak jsem se tam ploužila a říkala si, co tady vlastně dělám? Z okna svého bytu jsem se jen koukala na sjezdovky, jak se na nich hemžili ti mravenečci na lyžích, a bylo mi to trochu líto. A tak jsem se rozhodla, že zavolám do Vrchlabí na stadion, jestli bych si tam nemohla zabruslit, a náhodou jsem přišla na moc milého pána.
Byl to přímo ředitel haly, což jsem ani netušila. Umožnil mi, že jsem asi čtyřikrát měla na hodinu celý stadion jen pro sebe – v době mezi tréninky a veřejným bruslením. Byla to prostě pecka! Zažívala jsem opravdové pocity štěstí a touhle cestou bych se chtěla vydat. Pohyb je to, co teď potřebuju.
Vymyslím něco, co teď budu moct zvládnout, a jdu do toho. Musím získat zpátky ztracenou kondičku. Bude to asi delší cesta, ale já vydržím.
Přečíst článek ›
Prozradila jste, že potřebujete pracovat, abyste přežila. Co tedy plánujete?Teď se opravdu strašně moc těším na tři velké dubnové koncerty, pro které jsem se rozhodla už v nemocnici, hned po operaci. Chtěla jsem se na něco těšit. Budeme hrát 7. dubna v Ostravě v Gongu, 10. dubna v Brně v Sonu a 12.
dubna v Praze ve Foru Karlín. Nemůžu se dočkat. Jsem sice ještě jako moucha, ale počkejte, až vlezu na pódium. Bude to mazec, vím to. Protože stát na jevišti a hrát se svou kapelou, je pro mě to úplně nejvíc, co můžu dělat pro svou dobrou náladu a radost, a to jde ruku v ruce se zdravím. To je teď moje priorita.
Chci dotáhnout celou tu nepříjemnou věc do šťastného konce. Chci udělat naprosté maximum pro to, abych už se jí nikdy v životě nemusela zabývat.
Kdyby mi teď někdo řekl, že budu navždy zdravá, pokud odletím na rok na Mars, tak tady úplně všeho nechám a bez váhání se tam vydám, hned! To mi můžete věřit, ale zatím mi jen dělá dobře představa, že jsem stále především zpěvačka.
V anketě Žebřík jste se stala zpěvačkou roku, v kategorii zpěváků vyhrál Michal Hrůza, který mi říkal, že spolu chystáte písničku. Je to tak?Míša to pořád někde říká, ale ještě jsem písničku neslyšela. Samozřejmě je to letitý kámoš a dělá skvělé věci, takže věřím, že bude hezká i ta naše píseň, ale opravdu ji nejdřív musím slyšet, než něco potvrdím. Už to plánujeme dlouho.
Vystupovala jste i na předávání cen Anděl, kde jste byla také nominovaná na Zpěvačku roku. Máte ráda hraní v živém přenosu pro televizi?Je to náročná disciplína, protože televizní zvuk je pro mne z nepochopitelného důvodu většinou děsný.
Byla jsem z toho tedy dost nervózní, ale prý to dopadlo dobře. Kolegové muzikanti mi říkali, že jsme měli skvělý zvuk nejen v sále, ale nakonec i v televizi, a že naše číslo bylo z nejzdařilejších, takže mám velkou radost.
I drsnější týpci říkali, že naše píseň byla krásná a že byli dojati, takže pohoda.
Na poslední desce máte písničku od autorského tandemu Svěrák a Uhlíř, jak se vám to podařilo?Po StarDance jsme byli na plese pro Paraple a Jaroušek Uhlíř mi v jednu ráno v Obecním domě řekl: „Anno K., já bych vám už dlouho a moc rád napsal píseň,“ tak jsem se divila, proč už to dávno neudělal. „A vy byste chtěla?“ zeptal se mě.
„Samozřejmě, že bych chtěla!“ Později jsem si říkala, že to třeba bylo jen takovéto povídání v jednu ráno, nakonec mi ale opravdu poslal „demáč“ a moc se mi líbil. Posledních pět let jsem dělala na albu Světlo, které se zrovna dokončovalo, a Prokřehlá byla úplně jiná, ale tak krásná, že jsem ji tam nakonec dala na závěr alba a moc jí to tam sluší.
Přečíst článek ›
Anna K. je držitelkou pěti ocenění Anděl a čtyř hudebních cen Žebřík. Debut Já nezapomínám vydala v roce 1993, výrazný průlom pro ni ovšem znamenala až o šest let později deska Nebe, na které započala její hudební spolupráce s životním partnerem Tomášem Varteckým.
Jejich autorský tandem se plně rozvinul na albu Noc na zemi následovaném v roce 2006 deskou Večernice.V roce 2010 zpěvačka úspěšně podstoupila léčbu rakoviny prsu a poté se zapojila do dvou vlastních kampaní nabádajících ženy k včasnému vyšetření a pravidelným kontrolám.
Její zkušenosti s bojem proti této nemoci se odrazily i na nahrávce Relativní čas.
Bohužel v květnu loňského roku jí lékaři objevili jiný druh rakoviny a znovu podstoupila další chemoterapie a operaci. Nejnovější album Anny K. nese název Světlo. Kolekce silných písniček vznikala ve spolupráci s Tomášem Varteckým a britskými producenty Stevem Lyonem a Jayem Reynoldsem.
Chtěla jsem věřit, že se spolu „domluvíme“, říká žena o boji s rakovinou
Táňa Bejblová je pracovnicí novoměstské lékařské knihovny.
Vybavíte si okamžik, kdy jste se o své nemoci dozvěděla? Jaká byla vaše první reakce?Byla polovina prosince a upekla jsem podle receptu od kamarádky vanilkové rohlíčky. Vánoční atmosféra čekala za dveřmi nejen u nás doma.
V ambulanci novoměstského radiologického oddělení, kam jsem byla objednaná na pravidelné vyšetření prsu, byla přátelská a uvolněná nálada. Všichni jsme se těšili na dny volna. Paní doktorka při vyšetření uviděla na monitoru malou, tmavou a neohraničenou skvrnku, která se jí zdála podezřelá.
Když mi ji ukázala, tak jsem si vzpomněla na předešlou návštěvu mamografie. Tehdy mi její kolegyně říkala, že zrovna před Vánocemi musí být tato prohlídka stresující. Vím, že jsem jí odpověděla něco v tom smyslu, že kdyby se v prsu objevil nález, bylo by jedno, jestli je léto, nebo zima.
Nyní tu ta potvůrka skutečně byla a moje první myšlenka, která mi naskočila v hlavě, byla naprosto jasná – nepokazit nejbližším vánoční svátky.
Co se tedy dělo po svátcích?Na začátku ledna jsem absolvovala biopsii, kdy mi byly odebrány vzorky tkáně z podezřelého místa v prsu. Týden jsem čekala na informace z histologie. Člověk si během čekání stále opakoval, že všechno dopadne dobře. Nervozita a obavy byly veliké.
Výsledky potvrdily to, co jsem slyšet nechtěla. Ve svých 57 letech jsem se ocitla před zcela novou výzvou a chtěla jsem věřit, že se spolu „domluvíme“. Pozitivní body jsem držela ve svých rukou, moji milující rodinu.
Nemusela jsem mít obavy o své dospělé a soběstačné děti ani o babičky, o něž by se uměl postarat manžel, kdyby nastalo něco neočekávaného.
Kladla jste si otázku, proč se to stalo právě vám? Máte toto onemocnění v rodině?V naší rodině se ženy potýkaly s gynekologickými problémy. Rakovina mezi nás vstoupila prostřednictvím sestřenice, tehdy pětatřicetileté, a mojí maminky.
Před deseti lety mi pan doktor Bílek, tehdejší primář oddělení radiologie novoměstské nemocnice, na základě rodinné anamnézy doporučil, abych využívala vedle mamografie i ultrazvukové vyšetření.
V rámci této preventivní prohlídky mi byl karcinom prsu v počáteční fázi odhalen.
Komu jste se svěřila jako prvnímu?Kamarádka Lenka byla první človíček, jemuž jsem své „tajemství“ svěřila. Informace ji zaskočila, ale společně jsme doufaly, že jí v lednu zavolám příznivou zprávu z histologie. V e-mailech mi posílala spoustu pozitivní energie.
Nechtěla, abych si tuto zprávu nechávala pro sebe. Požádala mě, aby mohla o mojí nemoci povědět spolužačkám z vysoké školy, z nichž dvě měly s rakovinou v rodině zkušenosti. S nimi jsem zůstávala v kontaktu po celou dobu od vyslovení mé diagnózy.
Jejich podpora byla pro mě na začátku velmi důležitá. To ony mi dodaly kuráž říct o nemoci mým nejbližším. Moment, kdy jsem sdělovala rodině, že mám rakovinu prsu, byl pro mě velice těžký a bolavý. Ovšem ve chvíli sdělování nastal největší paradox.
To moji blízcí plakali a byli zděšení, a já je uklidňovala, že to dáme.
Jak se vám o nemoci s okolím komunikovalo? Cítila jste potřebu o ní otevřeně mluvit?Díky ní jsem si uvědomila, že jsem měla v tak těžké nemoci obrovské štěstí, protože lidé kolem mě byli vnímaví, empatičtí a milující. Patří jim můj velký vděk a díky.
První místo náleží rodině a jejich dennodenní péči a zájmu. Další skupina jsou lékaři a sestřičky z novoměstské nemocnice, kteří velice rychle sestavili operační tým, jenž mě už na konci ledna operoval. Díky nim neměl můj mozek čas vymýšlet černé teorie.
Co se dělo po operaci?Po operaci mi lékařka Jana Smékalová sdělila, že vše, co v těle být nemělo, je pryč. Vysvětlila mi další kroky, které souvisely s regenerací. Zmínila, že budu potřebovat hodně síly. Během nemoci jsem si na toto slovo mnohokrát vzpomněla.
Síla je fyzikální veličina, ale tu svoji jsem musela vyhledat uvnitř sebe – a věřte, že při této diagnóze jí potřebujete opravdu hodně. Je to běh na docela dlouhou trať. Tou tratí myslím léčbu, kterou mi připravili lékaři z onkologie.
Mohu říci, že se skláním před lidmi, kteří pracují s onkologickými pacienty. Jsou trpěliví, vysvětlí vám všechno, co potřebujete vědět, podpoří vás a mají stále úsměv na tváři.
Víte, že jsou výborní psychologové? Oni například vědí, že oči se smějí, a když se smějí, tak se léčba ubírá správným směrem.
Co vám v té době ještě pomáhalo?Nevědomí pomocníci v mé nemoci byli kolegové z práce. Jejich pomoc tkvěla ve zcela jiné dimenzi – úsměvu, stisku paže, pohlazení, mrknutí či zamávání, prostě v radosti, že jste.
Přátelé se stále zajímali o moje zdraví, posílali esemesky, e-maily, veselé obrázky, zvonečky, andělíčky a ti racionálnější třeba domácí sádlo na jizvy.
Vedle těchto lidí jsem se několikrát potkala s těmi, kteří se o rakovině bavit nechtěli, jako by to slovo bylo zakleté, nebo mohli mít obavy z mé reakce. Myslím, že je dovedu pochopit, a nemám jim to za zlé.
| Putovní výstava portrétních snímků dvanácti žen různého věku s rakovinou prsu.Autorem projektu je fotograf Vladimír Kožíšek, který ho tvoří pod hlavičkou neziskové organizace Mamma Help. Ta již 20 let pomáhá ženám s rakovinou prsu a jejich rodinám.Na přípravě výstavy se podílí mimo jiné grafická designérka Štěpánka Bláhovcová. |
Jak a kde u vás probíhala léčba?Rakovinu jsem postupně začala přijímat jako chřipku – nemoc, která může potkat každého. První cykly chemoterapie jsem podstupovala v novoměstské nemocnici.
Další cykly chemoterapie, biologické léčby a ozařování probíhaly v nemocnici v Jihlavě. Léčba začala v březnu 2018 a skončila loni v červnu.
Exotické názvy jako Pyridoxin, Tevagrastim, Weekly Paclitaxel by se hezky vyjímaly na stránkách nějaké detektivky, ale ve skutečnosti s nimi žilo moje tělo.
Vlasy vypadaly, brnění prstů a loupání nehtů nepřekvapilo, bolesti kloubů ztěžovaly chůzi, pozřít jídlo bylo těžké a odběry krve stále složitější. V léčbě mi pomáhaly vycházky do přírody, fotografování, pěstování kytek, čtení humorných románů, hudba, výuka angličtiny a možnost pobýt několik hodin v lékařské knihovně, když jsem se cítila lépe.
Jak jste se dostala k projektu Tváří v tvář? Ne každý by dokázal jít takto s tváří na veřejnost.Manželka fotografa Vladimíra Kožíška Martina je moje spolužačka z vysoké školy. Oba moji nemoc na dálku prožívali se mnou.
Určitě jim vrátila vzpomínky na období, kdy rakovinu krku s metastázemi a opětovnou recidivou prodělával právě Vladimír. Tehdy Martinu napadlo, že by toto těžké období mohli přečkat na cestě k pramenům řeky Otavy. Martina psala, Vladimír fotil a konečným výsledkem byla překrásná kniha nazvaná Šumava Františka Malocha.
Proto, když jsem se od Martiny dozvěděla o Vladimírově nápadu s velkoformátovými fotografiemi, souhlasila jsem s tím, že se zapojím.
Jak vaše spolupráce pokračovala?Na podzim 2018, když mi konečně začaly dorůstat vlasy, jsem poslala do Plzně svou aktuální fotku. Tehdy se okamžitě ozval Vladimír, že focení nelze dále odkládat. Vlastně ani nestál o moje vlasy, stál o moje oči, které jsem mu na jedno plátno „půjčila“.
Svěřovala jsem je člověku, který je velice lidský, citlivý, přemýšlivý a pracovitý. Vše, co dělá, přináší lidem radost a pomáhá jim hledat další možnosti, jak být užitečný. Bylo úžasné, že oslovil ke spolupráci organizaci Mamma Help. Možná netušil, že mnoho žen s diagnózou rakoviny prsu zná webové stránky Mamma Help.
Jsem knihovnice lékařské knihovny a informace o rakovině jsem si mohla nastudovat z knih i odborného tisku. Nechtěla jsem. Prvotní informace o nemoci jsem chtěla získat od lékařů a sestřiček. A lidské příběhy o ženách, které nad rakovinou prsu zvítězily, jsem si přečetla právě na webových stránkách Mamma Help.
Bylo příjemné se s nimi setkat a popovídat na úvodní vernisáži této výstavy.
Jak na focení a vaši spolupráci celkově nyní vzpomínáte?Fotili jsme v Praze na Vyšehradě. Byl mrazivý a přesto krásný den. Svítilo sluníčko. Při focení pomáhala Martina a podpořit mě přišla moje dcera Klárka.
Smích a štěbetání muselo zůstat za objektivem. Výraz očí měl vyjadřovat cestu, kterou každá jedna z celkem dvanácti modelek v boji s rakovinou prošla. S manželi Kožíškovými se znám řadu let, a proto jsem věřila, že projekt Tváří v tvář bude jedinečný.
Mohu říci, že jsem byla výsledkem mile překvapená.
Michaela Kuklová: O rakovině, strachu a rozchodu z lásky
Michaelu Kuklovou má většina z nás spojenou s romantikou pohádek a s jejich dobrými konci. Populární herečka ale musela v osobním životě zvládnout i velmi náročné zkoušky, které ji stály hodně nervů a sil. O poslední z nich, rakovině prsu, jsme si povídaly.
Michaela Kuklová (52) patří mezi vyhledávané a oblíbené české herečky. Hrála v mnoha pohádkách, které diváci milují: třeba ve strašidelném příběhu O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) nebo v sérii Z pekla štěstí (1999, 2001) a jmenovat bychom mohly i mnohé další. Její osobní život ale nebyl vždy pohádkový.
Vaši nemoc neodhalil mamograf ani ultrazvuk a svou diagnózu jste si musela doslova „vybojovat“. Přístroje neodkryly problém, který jste tušila. Většinu žen by asi výsledky mamografu ukolébaly.
Ukolébaly i mě. Podstatné je říct, že u mě neselhaly jen dva druhy mamografu, ale i opakovaná ultrazvuková vyšetření. Prosadila jsem se až se sedmicentimetrovým nálezem. Ultrazvuk neodhalil ani makrometastázu v uzlině.
Signály těla přitom začaly už před pěti lety a neignorovala jsem je úplně: začala jsem na netu vyhledávat prevenci rakoviny, takže jsem pila řepu, jedla jsem kombinaci vitaminů na snížení homocysteinu, dělala jsem antioxidační kúry, začala jsem zdravěji jíst, pila jsem goji a tak dále.
Hlava proto chtěla uvěřit přístrojům, a tedy tomu, že jsem v pořádku. Chtěla jsem věřit, protože jsem nikdy neslyšela, že mohou selhat, natož obě zobrazovací metody současně.
Jaký to byl pocit, když se biopsií ukázalo, že to je opravdu nádor? Pro ženy, které to zjistí „klasicky“, to je hlavně strach a šok. U vás to asi paradoxně musela být částečně i úleva, že jste se nedala odbýt…
Byla to směsice pocitů, ne strach o život, ale strach ze změn, co to udělá se životem. Jestli budu moci pracovat a dál zajišťovat vše potřebné, a samozřejmě i úleva, že se budu léčit. Vždyť mám stále malé dítě, které mě bytostně potřebuje.
Jakou prognózu vám lékaři řekli? A ptala jste, proč právě vy jste onemocněla?
Slyšela jsem, že bych se měla vyléčit, a o příčinách jsem nepochybovala. Nedivila jsem se ani trochu, spíš mě udivuje, že to nepřišlo o dost dřív. Prožila jsem období velkých stresů a strachů.
Michaela Kuklová inspiruje mnoho žen také tím, jak i během náročné léčby působila optimisticky: na fotografii je v Galerii ocelových figurín rodinného Parku Mirakulum
Pamatujete si, na koho a na co jste myslela jako první?
Myslela jsem na spoustu věcí, mozek začne chroustat data na plné obrátky, ale středem všeho byl syn a možnost dál vše zvládat, tedy mít příjem a fungovat naplno, jak si žádá rodina, dům, pes…
Měla jste hned jasno, jestli o nemoci budete veřejně mluvit? Muselo vám být jasné, že se toho chopí média, že to bude spousta lidí probírat.
Měla jsem jasno v tom, že to budu tajit, dokud to půjde. Ale sešlo se víc věcí, které mě donutily přehodnotit plán. První, co mi došlo, že informace o selhání obou zobrazovacích metod není mezi ženami vůbec známa. Bylo mi jasné, že nemůžu být ojedinělý případ a že tahle informace může zachránit mnoho životů – u rakoviny jde hlavně o včasné odhalení.
A že díky mému příkladu ženy nebudou ignorovat pohmatné nálezy a pocity těla. A to se potvrdilo, ženy mi hojně píšou. Nejedna prožila, to co já: tedy selhání přístrojů a odhalení až z biopsie, a navíc už vím i o zachráněných ženách, které díky tomu, že mluvím, přišly včas. Tenhle pocit je pro mě úžasný a dává mi jasnou zpětnou vazbu, že je nutné tuto informaci šířit.
Že má smysl.
Další věcí bylo, že jsem potřebovala ohled kolegů na jevišti a nechtěla jsem jim lhát. Bylo to neutajitelné a bylo otázkou času, kdy se to dozvědí novináři, kteří by pak mohli psát nekontrolované dramatické titulky a články, a to jsem si nemohla dovolit kvůli synovi. Vyrůstal jen se mnou a je na mě příliš navázaný. Jsem pro něj zatím vším, nechtěla jsem, aby dostal zbytečný strach.
Jak diagnózu přijala rodina. Věděli, že máte podezření?
Nejen člověk sám, ale i naši milí chtějí do poslední chvíle věřit, že jde o nějakou banalitu. Samozřejmě se všichni snažili přede mnou tvářit statečně, ale prožívali velký strach.
Foto: Marek Patek / CNC / Profimedia
Během léčby se Michaela Kuklová rozešla s přítelem, protože mu nechtěla komplikovat život. Josef Wittner se ale nevzdal a dělal vše pro to, aby mu dala druhou šanci. A povedlo se
Jak jste o nemoci mluvila se synem? Ve dvanácti letech už si umí leccos najít na internetu, tak je potřeba mu všechno dobře vysvětlit.
Vnitřně jsem byla přesvědčená, že budu v pořádku. Přestože mě čekala vyšetření celého těla, jestli někde nejsou vzdálené metastázy, cítila jsem se čistá.
Takže jsem synovi řekla, že se o mě nemusí bát, že je moc druhů karcinomů, mám hodný typ, po operaci bude pryč a budu už zdravá.
A samozřejmě jsem mu vysvětlila bulvární články, titulky, které musí prodávat… Mluvili jsme i o hormonální léčbě, která mi může způsobit tělesné i psychické změny, tak ať se toho nebojí, že se s tím tělo potřebuje vypořádat.
Absolvovala jste operaci prsu a nechala jste si vzít pro jistotu obě. Bylo to těžké rozhodování?
Velmi dám na svou kamarádku gynekoložku Janu Skřenkovou. Pomohla mi, byla pro mě úžasná i jako psycholog, postarala se o mě ve všem. Jsem jí nesmírně vděčná. A onkoložka, paní profesorka Tesařová, je zase skvělá v tom, že neprosazuje jen své postupy a dává právě i na instinkt člověka.
Nabídla mi také možnost odstranění prsní žlázy a rovnou nahrazení implantátem a vím, že podpoří odstranění prsu, i když to z onkologického hlediska není nutné.
Můj typ nádoru se ale rád objevuje v obou prsou zároveň, takže i když byl prs zdravý, s ohledem na syna jsem zrovna v tomhle měla jasno.
Vaše léčba se obešla bez chemoterapie, tedy i bez ztráty vlasů. Dovedete si představit, že byste přišla i o ně?
Dovedu, protože to je věc dočasná. Vlasy vyrostou, i když to musí být velmi náročné. Prsa vám taky nahradí, ale ten cit, který v nich člověk měl, je nevratný…
Oblíbeným psím plemenem Michaely Kuklové jsou afghánští chrti. Tahle kráska se jmenuje Justy
Zmínila jste obavy, co léčba udělá s vaším tělem i psychikou. To byl důvod, proč jste se během léčby na chvíli rozešla s přítelem. Vnímám to jako rozchod z lásky…
Moc jsem se bála, co se mnou léčba provede, jak všechno snesu. Jsem velmi zranitelná, když miluju. Bála jsem se, že se mnou partner bude třeba ze soucitu a z obav, že ho budou lidi lynčovat, kdybych se mu jako žena přestala líbit a šel si za štěstím.
Dnes je to o trochu lepší, už se blíží čas, kdy budu opět celá. Hlavně si denně snažím uvědomit, že nejsem úplně obyčejná ženská – právě proto, co všechno jsem v životě zvládla ustát, vybudovat, jaké jsou moje schopnosti, jaký jsem člověk. S mojí hlavou je to ale boj stále.
Zatím jsem ztrátu prsou nepřijala, ale myslím že proto, že to vnímám jako dočasný problém.
Nakonec jste s přítelem opět spolu a můžete porovnat dobu, kdy jste na všechno byla sama, a teď, kdy máte jeho podporu.
Samozřejmě bylo příjemné, když mi třeba trhali bez umrtvení srůsty, že jsem mu mohla drtit bolestí ruku a že jsem nemusela řídit, když jsem byla po zákroku. Ale zpětně jsem ráda, že ty nejhorší dva měsíce byl pryč. Nedá se popsat, jak moc zranitelná jsem se tehdy cítila.
To přestane fungovat adrenalin, všechno vás nějak doběhne, hormonální léčba taky udělá svoje, měla jsem úzkosti. I on prožíval trauma z mé nemoci a měl ještě osobní starosti, do toho covid, izolace… Bylo toho moc najednou a vzájemně jsme nedokázali odhadnout práh toho, co je druhý schopen ještě unést.
Potíž je, že jsem stále velmi zranitelná, mám poničené sebevědomí, někdy se zvládám líp, někdy hůř, rozhodně nejsem psychicky stabilizovaná, jsem ještě v procesu léčby i práce na sobě.
Jste známá osoba a lidé vás mohou třeba i na ulici oslovit, chtít si o vaší nemoci povídat. Vadí vám mluvit o tak soukromé věci?
Tím, že jsem se nebála o svůj život, mi to nevadilo. Jasně, četla jsem i takové příběhy, kdy to nedopadne dobře, a psychicky mě to taky dokázalo srazit, ale většinou jsem na komunikaci měla síly dost, věděla jsem, že lidem pomáhám, i oni se snažili pomoct mně, poradit… Vážila jsem si toho.
Foto: Show Jana Krause, Profimedia.cz
Michaela Kuklová o své nemoci a léčbě mluví otevřeně a doufá, že tím pomůže dalším ženám. Promluvila o tom i v pořadu Jana Krause
Zvládla jste práci a léčbu současně, nebo jste musela nějak měnit své domluvené plány?
Šestý den po operaci jsem už stála na jevišti, pro mě bylo opravdu moc důležité, že nezůstanu bez příjmů, že uhradím své náklady, hypotéku. Psychika mi začala haprovat až v době, kdy jsem pracovat nemohla, protože začal covid.
A neskutečně mi pomohlo cvičení v posilovně, raketově mě vrátilo do normálu. Psychiku teď nemají nejlepší ani zdraví lidé, tak je asi jasné, že když berete hormonální léky a jste rok bez práce a s hypotékou, tak to psychice nepřidá. Naštěstí jsem se mohla vrátit k malování a maluju i na zakázku.
Tato umělecká práce mě teď naplňuje a je i částečnou finanční podporou.
Jak jste nemoc přijala, jak jste prošla léčbou, jak jste o tom mluvila, to je příklad pro mnoho žen. Spojila jste se s některou společností, která s onkologickými pacienty pracuje?
Začala jsem spolupracovat s Centrem informací pro onkologické pacienty (CIOP), natočili jsme první edukativní video týkající se genomických testů, které jsou novinkou v diagnostice rakoviny prsu a proplácejí je pojišťovny.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Možná je brzy, ale jestli už něco takového cítíte, co to je?
Pokud nás daná věc nezabije, tak to platí. Člověk se dozví, byť třeba za deset let, proč si čím prošel a v čem mu to prospělo. Zatím odpověď neznám, jen vím, že každou zkoušku – pokud ji přežiju – nakonec zvládnu proměnit v přínos.
Onkoložka Petra Tesařová: Rozhovor o dětech, práci i odpouštění