Vrcholový sportovec nemůže jíst nikdy zdravě, říká Petr Havlíček

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.Děkujeme za pochopení.

jinak by lidem nepředepisoval mateřské mléko pro telata.

jíst do 1/2 hodiny po tréninku, tak to bych se asi poblil, kam na to ten chlap chodí ?

já když dojdu po fotbale domů, což i se sprchou a cestou atd, zabere minimálně 45minut, a měl bych hned jíst tak se fakt pobliju… Taky se mi tady ty jeho rady zdají prazvláštní…

a to to jeste neberes pres knajpu a deset piv 😀

presne, do pul hodiny po treninku se nema jist vubec nic, protoze telo stale pracuje, spaluje tuky. Jidlem se to okamzite zarazi. Jediny co tak by mel byt staly prisun mineralnich vod….

…..s Havlíčkem a Cajthamlovou mi připadají jak americký televizní seriál. Kde je ovšem realita „normálního života“ ?   Nevíte někdo, kde by byli na této prezentované úrovni schopni měřit alespoň aerobní a anaerobní prahy+VO2max  +stanovit úpravu jídelníčku také v jiných krajských městech, např. v HK či PCE ?

Nějak se nám z toho vytratil maratonský trénink.Běhá Monika ještě? Kolik zvládla minulý týden? Jak se u toho cítila? A co má v plánu na další týden? Tohle mě zajímá. A ne to, na jaká zbytečná vyšetření chodí.

nevite nekdo jake ma monika nikeid a jestli je mozne ji/jeji trenink sledovat na nike+?

máš to zde. Vůbec to ale neodpovídá tempům, zde uváděným…http://nikerunning.nike.com/nikeplus/?l=runners,runs,739559794

nezdravě, napjatě a ztrhnaně – i z fotek je to vidět. Od někoho takového si dát  radit v životním stylu není moc rozumné

…a Cajthamlovou bych poslal k nějakému poradci na hubnutí, má nejvyšší čas !

Bože, holka běhá 5x týdně vytrvalostní tratě a on jí doporučí ještě hubnout….. S takovou skončí po maratonu leda tak na JIP. Opravdu považuji za vysoce nezodpovědné jí při takové zátěži ještě rýpat do jídelníčku, aby přijímala méně kalorií.

Jezis, kdy lidi konecne pochopi, ze on lidem nebere kalorie, ktere telo potrebuje. On jen vyhodnocuje vysledky bodystatu, kterej proste rekl, ze potrebuje tolik a tolik kalorii…ty holce se nemuze nic stat…To samy prodelal Sebrle a dalsi super sportovci a taky jsou v pohode…bez upravy jidelnicku vrcholovej sport proste nejde…

No, vrcholový sport není nic zdravého, co si budeme nalhávat. Ti lidé mají oddělané tělo v 35 a tu a tam jim někdo exne přímo při výkonu. Podle mě se nic nemá přehánět. Pokud má někdo váhu v normě a 5x týdně sportuje, tak to podle mě stačí. Během samotným se ty tuky spálí na přiměřenou míru a pokud se slečna množstvím tuku propadne pod normu, tak může čekat akorát tak problémy s hormonama, otěhotněním aj. Já jsem prostě proti tomu, aby lidi žrali proteinový koktejly místo normální pestré stravy.

například phelps má snídani jak nikdo jiný, za den sní kolem 10 000 kalorií, to nesní nikdo aniž by po tom netloustl jak prase.

no zaklad je aby tech 10000 kalorii taky spalil, coz u nej jde v pohode, ale u nekoho kdo se cely den nehybe dost ztuha…

Monika neni vrcholova sportovkyne. A to je problem celeho projektu. Misto toho, aby se serial soustredil na pripravu amaterske bezkyne, tyden co tyden se tady objevuji clanky urcene pro vrcholove sportovce.  ja byt zacatecnik, tak me tahle akce k behani maratonu rozhodne nezlaka

o tom, ze by mela prijmout mene kalorii, nepadlo jedine slovo…zhubnout 3 kila tuku se da i jinak…chce to si o  tom neco zjistit!!!

No ano, tuky se spalují aerobní aktivitou, což ta holka dělá. Ne redukční dietou, o které slovo padlo, stačí pozorně číst.

citace: „Norma tuku je 12-15 kg, Monika má 12,7. Podle Havlíčka je sice v normě,ale může tam být klidně i o 2-3 kila lehčí. Ale to se za tak krátkoudobu moc nedá. Šlo by to jen při redukční dietě. „Tu bych ale ve vašempřípadě nedoporučil,“ konstatoval poradce.“ – Je tam – tuku může být o 2-3 méně, redukční dietu nedoporučuji. Takže žádné hubnutí

A připadá vám normální, že když je norma 12-15 a ona má 12,7, že jí poradí zhubnout 2-3 kila tuku? Ženská nemá tuk v těle pro nic za nic. Potřebuje ho. A být pod normou jednoduše není dobré. A už vůbec ne kvůli jednomu blbýmu běhu.

Nikdo ji neřekl, že by měla zhubnout, není to – pokud nezhubnete, neuběhnete to. Je to prohlášení doktora, který jen konstatoval, že je tam ještě možnost zhubnout.  Pokud bude pravidelně poctivě trénovat, tak ten tuk zhubne sama ani nebude vědět jak. Sama se pohybuji v cyklistice a tam je normální, aby ženská měla i 9%. Není to žádná katastrofa a život to nijak neohrožuje

tenhle radoby radce asi nikdy nic netrenoval, mozna tak jogu. Po trenincich, zamerenych na fyzicku, rozhodne do sebe nedostanete zadne jidlo po dobu cca 1 hodiny. Uz jen proto, ze brisni svalstvo stale jeste pracuje a neni ve stavu, kdy by mohlo cokoliv pozrit. Takove rady jsou fakt skvele …… a vy nesportovci se jich hlavne drzte

……“Mělo by to být ale maximálně do půl hodinky po tréninku, aby došlo ke správné regeneraci,“ ….toto mi není jasné, všeobecně se tradujje, že aby došlo k úbytku na váze, je třeba po zátěži nejíst asi 1 a1/2 hodiny…..(ale asi tady to bude jiné, zde se nejedná o hubnutí),….tak to jsem z toho jelen….

Vytvalostne natrenuju nekolik dni v tejdnu 1,5-3h a taky myslim ze ta pulhodika je blbost.  Pul hodky po treninku nemam chut na nic jinyho nez je neco tekutyho a sladkyho. Teprv za tu 1.5 hodiny dostanu hlad a pak teda zeru jak termit. :-D.

No osobněse můžu do půl hodiny po tréninku najíst když přijedu z kola. Pokud jde o běhání, je ta půl hodina tak hraniční a po dvouhodinovém judo tréninku je hodina minimum, než jsem schopen pozřít normální jídlo.Každoopádně je to jak píšeš, tady jde o regeneraci a ne o hubnutí…

I já jsem toho názoru, že doporučit konzumaci jídla do půl hodiny po tréninku, může jen někdo, kdo to nikdy sám nezkusil. Po běhání je třeba se napřed zklidnit a tělo dává celkem výrazně najevo, že žádné jídlo rozhodně v této době nechce. U mě ta doba trvá cca 1 hodinu.

Nezkusil? Havlicek nekolik let delal zavodne kulturistiku, tak uplne nevim, jestli se tohle da tvrdit…evidentne si se s nim ani nikdy nesetkal, ani ho nevidel zblizka…

To je individuální. Já běhám pravidelně (zhruba kolem 1h) a jím cca 15min po doběhu. Po závodě je to jiné.

Podle sebe nesuď každého. Pokud to není trénink úplně nadoraz, tak jídlo těsně po není problém. Při běhání se poslední minuty těším už jen na to, jak se najím:-)Podobné je to při maratonu. Někdo nemá na občerstvení ani pomyšlení, jiní běžci si při běhu dávají tyčinky, gely, ovoce atd.

Když chlap hubne, jde často cestou extrémů, říká výživový specialista

Jaký je rozdíl mezi obezitou mužů a žen?Chlapi mají výhodu, mají víc svalové hmoty a jiné hormony. Hubnutí je proto u nich většinou rychlejší a efektivnější. Na druhou stranu ale velmi často tloustnou rizikověji. U mužů se častěji vyskytuje androidní tloustnutí, typ jablko, to znamená, že se jim většina tuku ukládá v oblasti břicha.

Proč je u „jablka“ větší riziko?Pokud je množství podkožního tuku překročeno, začne se ukládat mezi orgány, což s sebou přináší nebezpečí vzniku různých metabolických onemocnění, například kardiovaskulárních nemocí, cukrovky atd. U žen je typická tzv. gynoidní tloušťka, to znamená na zadku a bocích. Dnes je ale stále víc žen s tloušťkou typu jablko, mohou za to neustálé diety, stres a také hormonální změny při menopauze.

A co hubnutí?Ženy jsou mnohem zodpovědnější a mnohem víc jim záleží na svém vzhledu než pánům. Chlap svůj pupek většinou nijak zvlášť neřeší, vždyť se prý i mnoha ženám pupek líbí… Muži proto svoji váhu začínají řešit buď ve chvíli, kdy je dostihne krize středního věku a oni si najdou novou, mladou babu, anebo když je váha začíná výrazně omezovat zdravotně.

Jací jsou muži jako klienti?Když se chlap rozhodne hubnout, téměř nikdy se neradí.

Je to stejné jako se čtením návodů – proč by to měl dělat, když to přece nemůže být tak složité, aby na to nepřišel sám? Chlap jde proto cestou několika extrémů, buď zcela přestane jíst, začne extrémně cvičit, anebo to přinejhorším zkombinuje dohromady. Výsledek chce hned, nebaví ho čekat, ženy jsou o něco vytrvalejší.

V současnosti je móda hubnout pomocí krabičkových diet. Co si o nich myslíte?Nic dobrého. Jsou postaveny velmi univerzálně, aby vyhovovaly co nejširšímu spektru klientů. Nestává se často, aby v těchto firmách udělali klientovi diagnostiku, zjistili, jaké má zdravotní komplikace, a jídelníček mu sestavili na míru.

Pokud se člověk rozhodne pro krabičky, dostane typizovanou dietu, maximálně si může vybrat energetickou hodnotu jídla podle pohlaví, ale už tu není zohledněna třeba sportovní aktivita. Krabičková dieta je ale hlavně zkonstruována tak, abyste po ní rychle zhubli, byli spokojeni a doporučili ji známým a kamarádům.

Když za pár měsíců ale zase přiberete, už vám nedojde, že to je vaším životním stylem, který vás krabičky změnit nikdy nenaučí.

Začínal jste jako výživový specialista pro vrcholové sportovce. Jak se lišili od zákazníků, s nimiž pracujete nyní?Poradenství pro vrcholové sportovce je zcela jiná práce.

Reprezentant má zcela jiný denní režim než běžná populace, jeho tréninkové podmínky jsou velmi extrémní. Takový sportovec ale taky na druhou stranu dosahuje mnohem rychleji výsledků, což je velmi motivující.

A jednodušší to bylo i v tom, že lidé, kteří vrcholově sportují, si ve většině případů uvědomují, že výkon jde kromě tréninku ruku v ruce s výživou.

Doplácíme na sedavé zaměstnání

Výživa je obor, který nyní prochází velmi rychlým vývojem.

Jak se liší to, co jste se učil ve škole, od dnešních poznatků?Dřív se mezi odborníky i laiky razilo obecné heslo: „Chceš zhubnout? Nežer!“ V praxi to znamenalo, že se všem bez rozdílu snížil příjem na 1 200 kcal, a pokud to nešlo, šlo se dolů o dalších 400 kalorií. Za obecnou pravdu se považoval fakt, že pokud je výdej vyšší než příjem, tělo musí zákonitě hubnout.

Když má čas, vaří doma. „Většinou spíš o víkendu.“

V čem byl problém?Nikdo nepočítal s tím, že tělo je velmi dobře schopné adaptovat se na nízký příjem a živiny si ukládat do zásoby. Právě v pochopení, jak lidské tělo funguje, mi velmi pomohla práce s vrcholovými sportovci.

Pokud jsme kvůli zhubnutí drasticky snížili příjem energie, automaticky se začala snižovat i výkonnost. Tehdy mi došlo, že příjem musím snížit jen minimálně a naopak navýšit množství pohybu, a toto pravidlo uplatňuji i u mých dnešních klientů.

Klíčem není hladovět, ale hýbat se.

Stoupá obliba cyklistiky, in-line bruslí, v Praze se běhá jeden maraton za druhým.

Máte pro amatérské sportovce nějaké univerzální doporučení?Pokud se člověk začne hýbat víc, než to dělal dosud, měl by si přinejmenším aspoň podle internetových nutričních stránek spočítat energii, kterou by měl přijímat, a řídit se tím.

Když se ale budeme bavit o tak extrémních rozhodnutích, jako je uběhnout maraton, měl by každý zvážit, jestli mu nestojí za to, vyhledat radu odborníka.

Ze sportovců nejraději vzpomíná na Kateřinu Neumannovou a Tomáše Dvořáka. „Oba jsou skromní, pracovití, poctiví lidé, o nichž vím, že v životě neužívali doping a všechno dokázali díky své neuvěřitelné píli a pokoře. Pro mě to jsou sportovci s velkým S a lidé s velkým L. Jsem velmi rád, že se s nimi potkávám dodneška,“ říká.

Proč je to podle vás tak důležité?Vzhledem k tomu, že všichni máme sedavý způsob života, špatné pohybové stereotypy, jsme vlastníky ochablých a zkrácených svalů. Když se s takovým predispozicemi rozhodnu uběhnout naráz víc než 40 kilometrů, spíš než k cílové pásce doběhnu k trvalé invaliditě.

Každého, kdo chce začít hodně sportovat, by měl nejdřív vidět fyzioterapeut, aby mu řekl, které svaly má ochablé, které zkrácené a na co se zaměřit, aby byl pohyb zdravý.

A když už pak začne běhat, měl by si nejlépe najít běžeckého trenéra, který zhodnotí, jestli je technika běhu v pořádku, nebo zda běhám jako kopyto a budu se to muset naučit lépe.

Jak máte čas na sport vy sám?Vstávám mezi čtvrtou a půl pátou, začínám pracovat, kolem páté snídám.

Mám-li čas, jdu si potom na hodinu zaběhat, pak vezu dceru do školy, po cestě se zastavím pro další snídani a po osmé jsem v práci. Dopoledne jsem v kanceláři, následuje oběd a odpoledne buď pracuji, nebo se věnuju sportu.

Kolem sedmé osmé jsem doma. Tak od deseti klimbám u televize, což přeruším zhruba o půlnoci, kdy se přesouvám do postele a padám do kómatu.

Máte státnici z technologie výroby masa a mléčných výrobků. Poznamenala vás studia natolik, že jste od té doby něco nestrčil do pusy?Za to spíš může porevoluční doba. Studoval jsem prakticky ještě za dob komunismu, kdy platily oborové normy.

Když si šel člověk koupit špekáček, byl stejný v jednom řeznictví jako ve druhém, neexistoval takový tlak na cenu a jídlo bylo mnohem poctivější a kvalitnější. Naše zemědělství bylo tehdy na vysoké úrovni, ale dopadlo to, jak to dopadlo.

Na druhou stranu ale do té doby patří i začátky intenzifikace výroby, kdy se přestalo respektovat životní prostředí i životní podmínky zvířat.

Proto preferujete biopotraviny?Ano a musím se přiznat, že mi nejde ani tak o otázku nutriční, spíš o etickou stránku věci. To, co se dneska děje ve velkochovech, je hrůza, na níž se nechci podílet. Lokální biopotraviny jsou pro mě navíc návratem k tradičnímu způsobu výroby potravin, nezatěžování životního prostředí a etičtějšímu zacházení se zvířaty.

Když třeba dnes poslouchám hysterické debaty lidí, kteří nadávají na zdražování vajec, protože slepice dostaly o trochu víc místa, které jim ale nota bene stejně nestačí, všechny bych je na stejný prostor, který mají dneska slepice, aspoň na týden zavřel.

Jak by se lidem asi líbilo, kdyby měli strávit byť jen jeden týden zavření vestoje pod zářivkou na záchodě v paneláku?

Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 31. května 2012. Anketa je uzavřena.

Hlídám si stravu průběžně a sportuji 1269

Bude lepší než táta? | Noviny

Bývalá světová tenisová dvojka Petr Korda a jeho nejstarší dcera Jessica, talentovaná golfistka, o životě mezi Prahou a Floridou a rodinném receptu naúspěch

Do kavárny Lamborghini na Starém Městě přicházejí přesně. Od dvou lidí, kteří mají vrcholový sport v krvi, bych ani nedochvilnost nečekala. Oba si objednávají vodu. Petr Korda (v lednu mu bylo 40) je stále štíhlý jako koncem 90.

let, v dobách, kdy byl na druhém místě světového tenisového žebříčku. Jeho nejstarší dcera Jessica Regina (15), tichá modrooká blondýnka s rovnátky, tráví v Česku prázdniny u babičky s dědou.

Petr Korda nejen že už nehraje tenis, ale nesportuje vůbec – zato doprovází svoji dceru na její golfové turnaje.

Jessica letos skončila na 19. místě na ženském golfovém US Open, což je nejlepší umístění dívky jejího věku v historii. Je to něco podobného, jako kdyby ve fotbale patnáctiletý kluk z Česka hrál italskou první ligu.

Jde rozhodně o největší úspěch v dějinách českého golfu. Jessica je sice doma na Floridě v Bradentonu u Sarasoty, kam se manželé Kordovi odstěhovali kvůli příhodným podmínkám pro tenis počátkem 90.

let, ale v golfu reprezentuje Česko.

Zpočátku působí Petr Korda, vítěz Australian Open z roku 1998 ve sportovním pruhovaném tričku Lacoste, poněkud nepřístupně, postupem času se však rozpovídá, a dokonce i poněkud sarkasticky vtipkuje. I když většinou bez úsměvu.

Provází ho pověst muže, jenž toho moc nenamluví, naštěstí pro mě však o kariéře Jessicy, ale i o mladší desetileté dceři Nelly Ann, která také hraje golf, a synovi Sebastianovi Petrovi (8, tenis a hokej) vypráví evidentně rád.

Bez nadsázky se dá říct, že Petr Korda je opravdu rodinný typ, který se dnes jen tak nevidí.

* Budete sledovat olympiádu? A kdybyste mohli, účastnili byste se jí, přestože Čína porušuje lidská práva?

Petr Korda: To jste začala zhurta. (směje se) Budu ji sledovat, tady jsou lepší přenosy než v Americe. Tam běží v televizi jen vybrané sporty a vybraní sportovci, ti američtí.

Pokud jde o Čínu, vím, že tam teď mají problémy se znečištěním a také s lidskými právy, svět to komentuje. Ale mě politika nikdy nezajímala. Navíc z pohledu tenisty je to trochu jiné. Tenisté mají čtyři olympiády, čtyři grandslamové turnaje za rok.

Kdybych jel do Pekingu, asi bych se díval na jiné sporty, mám respekt k basketbalu, atletice. Někomu se tahle moje idea ohledně olympiády nelíbí, ale já vím, že semifinalista Wimbledonu v povědomí lidí zůstane, olympijský semifinalista ne.

Jessica Kordová: O lidských právech jsme moc nemluvili, já se ale budu dívat. Mám ráda gymnastiku. A kdyby byl golf na olympiádě, určitě bych si tam ráda zahrála.

* Proč jste přestala dělat gymnastiku?

Jessica: Hlavně proto, že jsem vysoká. Sice mě to bavilo, ale bála jsem se skákat, mohla bych se zranit.

* Budete tu do konce srpna, hrajete golf i o prázdninách?

Petr: O prázdninách je prvořadý dědeček s babičkou ze strany mé ženy, taky sestřenice a tyhle radovánky. Ivan Lendl tu má dceru, já mu slíbil, že si s ní Jessica zahraje golf. Ale jinak by nehrála vůbec, měla by tři neděle volno.

No a dvaadvacátého balíme kufry a jedeme domů. Jessica: Když vidím hole, napadne mě, že bych si mohla zahrát. Po golfu se mi stýská, ale trénovat se mi nechce. Ráno se snažím dělat něco pro sebe, dědeček má fitko.

Pak jsem s dědečkem a babičkou ve městě, mají novýho kocoura, taky mám novýho strejdu. Jdeme do kina.

* Který film jste viděli naposledy?

Jessica: Wanted. Petr: Šli jsme do kina a byli tam sami dva. Zvláštní.

* Co tedy pro sebe ráno děláte, Jessico? Běháte? Petr: To mám teď na starosti já. Tedy teď si může dělat, co chce. Ale až začne toho 25., 26. srpna s golfem, nesmí se zhroutit fyzicky. Proto musí vyvíjet nějakou činnost.

• Jessica: Jezdím na kole, dělám něco na břicho a trochu na nohy.
• *
• Někde jsem četla, že se i vám, pane Kordo, zalíbila posilovna?

Mně se zalíbila tak, že jsem dostal členství, ale nikdy tam nevstoupil. Nedělám nic a ještě dlouho dělat nebudu. Celý život jsem makal, nejsem adekvátně zregenerovaný.

* A nemáte nějaké zdravotní potíže?

Petr: Nemám. Oproti jiným jsem hodně věděl o svém těle, jaká je moje vitální kapacita plic, jak regenerujou moje svaly. Pětkrát šestkrát denně jsem dělal strečink, od čtrnácti chodil na masáže. Ale asi je to i genetika… Záda mě nebolí, i když mě to občas chytne. Ale nikdo nemládne. Kdybych začal sportovat, cítil bych určitě každý sval.

* Jessica má trenéra, co vy jí jako bývalý vrcholový sportovec radíte?

Petr: Že získat formu trvá dlouho, ale ztratit se dá velice rychle.

* I dcery Ivana Lendla hrají golf. Má golf a tenis něco společného?

Jessica: Myslím, že ne. Petr: Jsou to dva rozdílné sporty. Mají společné jen to, že se na ně musíte připravit, abyste měla odpovídající výsledky, a ty garantované nejsou.

Jsem rád, že si Jessica vybrala golf, může si vytvořit vlastní hranice. Kdyby hrála tenis, chtěla by být lepší než já. Ten tlak by byl i ze strany médií. A ona by musela tahat velice těžkej batoh.

Ale jméno bude vždycky zátěž, každý vlastně reprezentuje rodinu a děti chtějí být lepší než rodiče.

* Jessico, co jste podědila po tátovi?

Výšku. Mamka je taky vysoká. Je to výhoda, můžu hrát dál. Nemám třeba takový svaly jako jiný holky a nevypadám, že míč zahraju daleko, ale díky výšce mám větší páky.

* Jaké máte plány do budoucna?

Jessica: To se uvidí za rok za dva, jestli se budu opravdu zlepšovat. Petr: Je ve vývinu. Sice se jí teď podařila velká věc, ale takových talentů já za život viděl desítky. A kde jsou dnes? Nebyli totiž schopni překonat kritický věk. Na špičku ve všech sportech se chtějí dostat desítky lidí, ale projde jeden, dva, někdy nikdo.

Je důležitý, aby Jessica věděla, co chce, a dala tomu sto procent. Devadesát devět mě nezajímá a sto jedna tomu dát nemůže. Snad bude se svým talentem adekvátně nakládat. Může dostat stipendium na univerzitu a jít cestou univerzitního hráče, nebo se stát profesionálkou. Ale potřebuje i dobré výsledky ve škole.

Teď Jessica mapuje situaci a pak nastane čas v klidu si sednout a popovídat si o tom s námi, slyšet náš názor.

* Jessico, studujete normální školu. Co vás baví za předměty?

Vůbec žádný. Mě škola moc nebaví. Možná historie – každá hodina je jiná. V matematice totiž pořád pracujete s čísly, angličtina je taky pořád dokola. Teď budu mít biologii, tak jsem na ni zvědavá.

* Po škole prý tři hodiny trénujete?

Petr: Tolik? (diví se) Jessica: Záleží, co chce trenér. Petr: A taky kolik má učení do školy. Někdy stačí hodina a půl, někdy jsou to ty tři hodiny. Zkrátka tréninky jsou pro ni šité na míru.

* S Jessicou trávíte hodně času na hřišti. Jak ji motivujete?

Petr: Nerad vynáším informace. Motivace je nejdůležitější aspekt – někdo chce porazit trenéra, vyhrát pivo, hrát o peníze. Mezi námi se vždycky něco najde. Ta práce je totiž každý den stejná, takže se musí sem tam přidávat nové faktory. Je to stejné, jako když jste 15 let vrcholovým manažerem – taky budete podávat lepší výkony, když vám někdo nějak zpestří práci a motivuje vás.

* Jessico, tatínek víc chválí, nebo kritizuje? A dá vám třeba dárek, když se něco povede?

Jessica: Nejčastěji hrajeme o dolary. Když se chci s tátou o něco vsadit, musí mi to napřed schválit mamka, jestli je to adekvátní.

* Když vy jste byl v Jessičině věku, žil jste za železnou oponou. Vycestovat ven musela být velká motivace.

Petr: Byl to velký hnací motor. Jenže Jessica se narodila v Americe, pro ni třeba naopak může být hnací motor to, že se podívá za babičkou a dědečkem do Prahy. Oni zkrátka žijou v jiných sférách než my a ty hnací motory nemají, protože neznají komunismus. Já jsem takový, když se bavíme o motivaci, že obecně říkám častěji ty negativní věci, protože pozitiva by měl sportovec brát automaticky.

Táta mi vždycky říkal a já to nemohl dlouho pochopit: Abys mohl vyhrát, musíš napřed strašně moc prohrávat. A já: A proč? Já chci vyhrávat. Jenže vítězství nebolí, bolí porážka a jen díky ní člověk začne přemýšlet nad chybami, co dělá, a může se zlepšit. My dva s Jessicou v tomhle nemáme problém, někdy se jí to, co říkám, nelíbí, a někdy není jednoduchý přijmout kritiku. Ale je to jediná cesta.

* Jessico, mrzela vás na US Open nějaká chyba?

Jessica: Nic mě nemrzelo. Petr: Proč? Vždy to může být lepší. Jessica: Někdy jo… Petr: Ne někdy, vždycky. Člověk může být spokojenej, až když se sportem skončí. Nespokojenost vás žene dopředu. I když já třeba hrál zrovna fantasticky, vždycky jsem přemýšlel, co zlepšit. Ale musím dát Jessice za pravdu. To, čeho dosáhla na US Open, je fantastický.

Ale už je to passé, zažila si své minuty slávy, ale teď už se jí nikdo nebude ptát, co dělala včera. Ptát se jí bude jen na to, co dělá dnes a co udělá zítra. – – -Čím déle se spolu bavíme, tím mi začíná být Petr Korda sympatičtější. Je maximálně koncentrovaný a přijde mi, že i upřímný.

Jeho preciznost, pravděpodobně ji má v povaze, pravděpodobně i vytrénovanou roky strávenými na kurtech, se projevuje častým opravováním dcery i schopností přepečlivě vyjmenovat téměř na minutu přesně denní řád u Kordů doma. Zajímá ho, jak se bude Jessica fotit na obálku a kdo za ni bude mít v tu dobu zodpovědnost.

Zato Jessičina pozornost pomalu upadá, při delších odpovědích svého tatínka si zakrývá rukou ústa a zívá. „V pohodě,“ odpovídá, když se jí ptám, jestli se s námi náhodou (na což by coby patnáctiletá měla víc než právo) trochu nenudí.

* Co teď děláte, Jessico, kromě golfu?

Chodím ven se sestřenicí a její kamarádkou. Petr: Ale to děláš týden v roce. Jessica: (zakroutí očima) I v Americe chodím ráda ven s kamarádkama a s kamarádama, ve škole je totiž víc kluků než holek. Chodím ven s holkama od Lendlů, už můžou řídit. I když na golfový hřiště můžu jet na kole. A ráda fotím, můj strejda má novej foťák.

* A co fotíte?

Jessica: Všechno.

* A kam jezdíte s kamarádkama? Do Sarasoty?

Jessica: To moc ne, spíš do mallu, nákupního centra. Nebo na pláž.

* Florida je u nás vnímána jako země amerických důchodců. Je to tak? Co vás tam tenkrát v první polovině 90. let zarazilo?

Petr: Měl jsem tam hlavně klid a nacházím ho doteď. Tam jsem se plně soustředil, byl bez vnějších vlivů. Florida se za posledních patnáct let změnila, přišlo tam spousta mladých lidí.

Když jsem někomu v Americe řekl, že žiju u Sarasoty, všichni reagovali stejně: Ježišmarjá! Dnes už ne. Vyhovuje mi i počasí, teď má moře přes třicet stupňů. Holky i Sebastian tam mají domov, kamarády, školy i hlavní sportovní aktivity.

My jim vytváříme zázemí a jednou přijde doba, kdy děti půjdou směry, které si určí.

* Jessico, mohla byste porovnat Česko a Floridu? Co vám chybí tady a co naopak tam?

V Americe žiju celý rok, ale chybí mi tam určitě Praha a ta architektura, taky mám ráda golfový hřiště Karlštejn, kvůli tomu výhledu na hrad, to na Floridě není. A taky dědeček s babičkou.

V Americe ale mám jinak všechno ostatní. Petr: Snažíme se dětem dávat evropského ducha. Ale to, jak se dál rozhodnou, jak dál budou žít, je jen na nich.

Ale ať jdou směrem, jaký si zvolí: my jim pomůžeme, ale oni musí znát své já, svou osobnost.

* Jak spolu doma mluvíte?

Jessica se směje: No… Petr: My se ženou na děti budeme vždycky mluvit česky. Děti studujou hlavně v angličtině. Jessica asi osmdesát procent přemýšlí v angličtině.

Děti se spolu někdy hádají anglicky, občas přehazujou jazyky, ale když na to přijde, mluví perfektně česky. Jessica: V češtině musím o tom, jak co říct, přemýšlet. Napadne mě to anglicky, pak to přeložím. Petr: Děti mají svou vlastní řeč.

Musí to být pro ně náročné… Jessica: Třeba s babičkou komunikuju v češtině, snažíme se před nimi mluvit česky, jde nám to slušně… Petr: V tomhle se nedá být perfekcionistou. Vždyť i lidi z Prahy používají anglická slovíčka.

O málokom se dá říct, že mluví perfektně česky, pokud to není nějaký spisovatel. Myslím, že děti mají základy, a i kdyby něco z češtiny zapomněly, vždycky to půjde obnovit.

* Jessica má dva sourozence, oba sportují. Jak vypadá takový všední den u Kordů na Floridě?

Petr: Normální závody. Ani já, ani Regina (manželka) nejsme z těch, co děti někam dovezou a pak je tam nechají. Věnujeme se jim opravdu aktivně, jen u Jessicy na tréninky už nechodím, protože má svého trenéra, ale sledujeme ji z dálky. Den začíná v šest třicet ráno. Jessica: To začíná mně.

Petr: V sedm deset ji odvážím do školy, sám sobě říkám DD, designated driver. Jezdí samozřejmě i moje žena, já obstarám tak deset procent, ona devadesát. V sedm vstávají malí, v osm patnáct je vezu do školy. Paní poklízí nepořádek. Tak do deseti třiceti.

Pak máme osobní volno, dejme tomu do tři čtvrtě na dvanáct. To už začínáme vyzvedávat Jessicu ze školy, pak máme hned trénink s Jessicou. Nejhorší je to od od tří do šesti – jsou tři a mají tři různé aktivity, jeden z nich vždycky taekwondo, malej hokej nebo tenis, Nelly golf.

Den pro nás končí po devátý, kdy je zaženeme do postele. A pak žena znovu poklízí, do jedenácti.

* To je pěknej šrumec.

Jessica: Zní to hůř, než jak to je. Petr: Pro tebe možná. My jsme ale spokojení. Chceme si děti užít, vidět jejich úspěchy i neúspěchy. Jsou to naše nejkrásnější a nejzodpovědnější roky. Jen čas nám ukáže, jestli jsme to dělali dobře nebo špatně, jestli jsme jim pomohli nebo ublížili. Mají se na koho obrátit a doufejme, že jsme jim nápomocni do jejich budoucího života.

* Máte někdy na sebe čas s paní?

Petr: No jasně. Teď jsme měli výročí svatby, celý jsme strávili s dětmi. (směje se) Jessica: Kdyby chtěli, tak čas mají. Petr: Určitě. Výročí chceme slavit v rodině, i když nevím, co by řekla Regina.

Já se cítím v rodině bezpečně. Je pro mě strašně důležitá. Potřebuji mít pevnou půdu pod nohama. Vím totiž, jaké je to být nahoře, ale vím taky, když to řeknu lidově, jaký to je spadnout na držku.

Každý hledá bezpečí a já jsem ho našel.

* Jak vás napadlo, Jessico, taekwondo?

Napadlo to bráchu, je mu osm. Kolem studia taekwondo jsme jezdili do školy a Sebastian tam chtěl. Petr: Začal tam chodit s Nelly. Jessica: Já se tam šla jen podívat a už tam chodím dva roky.

* Nemůžete se zranit?

Petr: Před US Open se zranila. Jessica: V neděli jsme odjížděli, já byla v sobotu ráno na taekwondu a dělali jsme takovou věc: z mostu se odrazíte rukama a dopadnete na nohy. Jak jsem vysoká, tak jsem se špatně zkoordinovala a sedla si na nohu.

Nemohla jsem pak chodit. Petr: Klasickej výron. Jessica: Golfová bota je stabilní, mamka mi na to dávala voltaren. Petr: První dva dny nemohla chodit. Jessica: Chodila jsem a opírala se o hůl jako Tiger. (kulhá) Petr: Mně to řekla až potom. Radši.

* Jednou jste řekla, že při golfu nemusíte na rozdíl od tenisu běhat a nezpotíte se. Je to tak?

Petr: To jsem řekl kdysi já a oni to bohužel opakujou. Jessica: Prostě k tenisu nemám vztah. Třeba mi chybí golfové hřiště, tedy to moje, kde trénuju. Tenisové kurty mě rozhodně nepřitahujou.

* Proč by měl člověk golf zkusit?

Jessica: Určitě proto, že se hraje v přírodě. Petr: Golf vás naučí trpělivosti, protože se hraje dlouho.

* Co se jí v takové sportovní rodině?

Petr: Hamburgery, dezerty, kola, přes den steaky. (směje se) Strava je důležitá, když si dáte červené maso den před závodem, jste pak pomalejší. Jessicu vedeme ke zdravé stravě, ale ať se ona rozhodne. Člověk to musí umět vybalancovat, jíst, na co má chuť, ale zároveň se i hlídat.

1. * Jessico, co máte nejradši?
2. Sushi.
3. * A vy, pane Kordo?

Když jsem hrál Davis Cupy, všem vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, já jedl knedlíky. V tý době se nesměly před zápasem knedlíky z nějakého důvodu jíst. Dokonce jsem měl průšvih, byl jsem se někde najíst a pak se nemohl dostat ke sportovní hale.

Vyrůstal jsem na knedlíkách: můj děda říkal, že rejže je pro Číňany, brambory pro prasata a knedlíky pro Čechy. Jsem stará kuchyně, ale posledních dvacet let mě moje žena přetransformovala, takže moje číslo jedna je taky sushi.

Ale neodmítnu roztáhnout si tváře něčím jiným.

* Když má tenistka vztek, rozmlátí raketu. Lámeš, Jessico, hole?

Jessica: Ne ne ne, ani bych si to nedovolila. Petr: Já hůl zlomil. Tedy nechtěl jsem, jen jsem jí víc ze vzteku švihnul a nevšiml si, že tam stojí bag. Vzal jsem ho a jel dál, vzal jsem hůl a byla zlomená, vzal jsem další a byla zlomená taky. Zrovna jsem trefil dvě nejdražší. Raket jsem zlomil dost, ale to prostě zlomí každej.

* Co Nelly a golf?

Petr: Holky jsou úplně jiný. Jessica: To snad ne? Nejsme. Petr: Vzhledově ne, i když v lícních kostech ano. Co se týče přístupu ke hře, jsou jiné: Jessica je Ryba, Nelly Lev. A Lvi jsou takoví zavilí. Je tak zaťatá do golfu, že mám strach, že by mě mohla přetáhnout holí. (směje se) Ale houževnatost mají obě.

* A co Sebastian, jak to, že ho nechytl golf, ale tenis?

Petr: Jeho chytne všechno. Kdybyste mu ukázala šipky, bude hrát čtyři hodiny šipky. Je to nezmar. Hraje výborně hokej, to se nám líbí, je to hra pro kluka, trošku ho tam otlučou. Vloni ho začal sám od sebe zajímat tenis. Já osobně bych z něj měl radši tenistu.

Mám totiž rád individuální sporty, kolektivní podporuju a rád se na ně dívám, ale na kurtu jste sám za sebe, buď vás vypískají, nebo vám tleskají. Myslím, že má na to být dobrým tenistou. Takže hlavně aby ho na tom hokeji nepřizabili. A aby on byl spokojený.

Stejně jako celá rodina.

O autorovi| EVA HLINOVSKÁ redaktorka Pátku [email protected]

Česko vyměnilo zážitky za jídlo, říká Petr Havlíček

Ing. Petr Havlíček je známý český specialista na výživu a životní styl. Problematice stravování se věnuje přes 20 let, začínal jako poradce vrcholových sportovců. A neoddělitelnou součástí zdravého životního stylu je podle něho vyvážená a zdravá strava.

Ing. Petr Havlíček je známý český specialista na výživu a životní styl. Problematice stravování se věnuje přes 20 let, začínal jako poradce vrcholových sportovců. Nyní pracuje v nestátním zdravotnickém zařízení Centrum Vittore a pomáhá lidem nastartovat a udržet zdravý životní styl. A neoddělitelnou součástí zdravého životního stylu je podle něho vyvážená a zdravá strava.

Jak byste vysvětlil pojem „vyvážená strava“?Správná strava respektuje životní styl člověka. Není jedna univerzální. Strava musí respektovat pohlaví, věk, druh práce, jestli je člověk ve stresu, jestli dělá nějaký sport. To, co je zdravé například pro horníka, bude škodit úředníkovi a naopak.

Jste garantem a tváří značky vyvážených potravin Vím, co jím. Co tato značka lidem v obchodě řekne?Naučí je poznávat, které potraviny neubližují.

Značka Vím, co jím, říká, že živiny, které podle Světové zdravotnické organizace (WHO) prokazatelně negativně ovlivňují naše zdraví, v dané potravině nejsou anebo jsou v ní obsaženy jen v minimálním množství, které nikomu neublíží.

Stravují se podle Vás Češi zodpovědně?Mnoho Čechů vyměnilo zážitky za jídlo. Mám pocit, že nejrozšířenější volnočasovou aktivitou je v našich končinách jedení u televize.

Našim centrem prošlo již více než pět tisíc klientů a z nich opravdu jen velmi malé množství žije aktivně nebo jde po zážitcích a po takových prožitcích, které v životě dávají smysl.

Lidé jsou vystresovaní, utahaní, nervózní, že jediné, co jsou schopni po tom všem už vstřebávat, je jídlo u bezduchých telenovel.

Co si myslíte o levných čokoládách, které matky kupují dětem? Většinou tyto „čokolády“ mají k pravé čokoládě dost daleko.Je otázkou, zda tyto levné cukrovinky mají být vůbec označeny jako čokoláda. Podle mého názoru čokoláda, ať je jakkoliv kvalitní, do našeho základního stravování nepatří. Čokoláda je bonbonek, odměna.

Čokoládu si nemůžeme kupovat každý den a nemůžeme jí sníst tabulku denně. Kvalitní čokoláda je taková, která má hodně kakaa a málo cukru a díky tomu je chuťově velmi výrazná. Stačí nám jí opravdu kousek, prostě jen na chuť. Nekvalitní čokolády, obsahující hodně cukru a ztuženého tuku, mají méně výraznou chuť.

Čokoládu z ní téměř necítíte, a tak jí sníte kvanta.

Také různé „zdravé tyčinky“ mají čokoládovou polevu – dá se vysledovat, jaká je tato složka?Poleva tvoří až třetinu hmotnosti takové tyčinky. Ale poleva na tyčinkách většinou není čokoláda.

Je to ztužený tuk s kakaem a cukrem. Na obalu je rozepsané složení polevy a tam téměř nikdy není napsáno, že poleva je z čokolády.

Většinou tam najdete cukr a průmyslově ztužený rostlinný tuk, a tím pádem je často obrovské zastoupení trans mastných kyselin.

A co když je tam palmový nebo kokosový tuk?Palmový a kokosový tuk má přirozeně tuhou konzistenci, proto se používá jako náhrada ztužených rostlinných tuků. Ale i když se jedná o přirozený zdroj tuků, tak je to ve vztahu k našemu zdraví úplně jedno.

Ve ztuženém tuku zůstává alespoň nějaký podíl nenasycených mastných kyselin, ale je v něm vysoké procento trans mastných kyselin, kdežto v palmovém nebo kokosovém sice nejsou trans mastné kyseliny, zato ale obrovské množství nasycených mastných kyselin a téměř žádné nenasycené.

Co vůbec jsou ty trans mastné kyseliny?Trans mastné kyseliny vznikají dvojím způsobem, jednak při kvašení píce v žaludku přežvýkavců, což je přirozený způsob, a jednak při ztužování rostlinných olejů.

Trans mastné kyseliny, vzniklé nepřirozeně, prokazatelně negativně ovlivňují naše zdraví a připisuje se jim zvýšení hladiny LDL cholesterolu v krvi a vznik kardiovaskulárních onemocnění. Jejich množství by mělo být opravdu zcela minimální.

Pokud je jejich obsah v potravině vyšší než 0,5 %, doporučuji výrobek nekupovat.

Jak má člověk na obalu objevit trans mastné kyseliny?Je potřeba vědět, kterých potravin se značení o obsahu trans mastných kyselin týká. A to jsou potraviny, které obsahují ztužené rostlinné tuky. Např. pečivo, sušenky, pokrmové tuky či margaríny.

Všude, kde se objevuje ztužený rostlinný tuk, by měl být uveden, podle mého názoru, i obsah trans mastných kyselin.

Pokud obsah trans mastných kyselin uveden není, pak se můžeme orientovat podle loga Vím, co jím, které označuje potraviny s bezpečným množstvím trans mastných kyselin.

A teď otázka pro mlsaly.

Může být k zobání vhodné sušené nedoslazované ovoce? Pokud už se rozhodneme konzumovat sušené ovoce, je potřeba brát v potaz to, že oproti původní neusušené formě obsahuje velmi malý podíl vody, tudíž má vysokou koncentraci jednoduchých cukrů.

Takže si můžeme vzít pouze asi 1/5 množství, než bychom si vzali v případě ovoce čerstvého. Když už si sušené ovoce vybíráme, je důležité vybírat ovoce nepřislazované a bez přidaného tuku (který například najdeme v banánových chipsech). Zároveň doporučuji vybírat ovoce nesířené.

A jaký máte názor na různé oříšky nebo mandle?Oříšky a semínka do naší stravy rozhodně patří, protože jsou zdrojem kvalitních tuků, minerálů a stopových prvků. Při začleňování oříšků a semínek do stravovacího plánu je potřeba ale počítat s tím, že jsou významným zdrojem tuku, a proto se ani těmito potravinami nepřejídat, ale svoje stravování jimi pouze doplňovat.

Nedílnou součástí zdravého životního stylu je pohyb. Kolik a jakého pohybu bychom měli dělat pro zdraví?Nejzdravějším pohybem, který je zároveň u nás všech vysoce deficitním, je obyčejná chůze.

Člověk by měl denně nachodit alespoň 5 km, což představuje 1 hodinu pohybu denně o mírné intenzitě. Vím, že teď spousta čtenářů jde asi do vrtule s tím, že tolik času nemá. Dá se samozřejmě zvolit i pohyb lehce intenzivnější, než mírná chůze.

Nicméně k tomu je třeba se dopracovat. Vybudovat základní kondici a srovnat tělo, což bez obyčejné chůze a cviků posilujících hluboký stabilizační systém není dost dobře možné.

Na druhou stranu, každý pohyb se počítá, takže pokud budeme přemýšlet, jsme schopni nenásilně hodinu chůze za den poskládat, a to i při běžných pracovních a soukromých činnostech.