Václavky jsou jedlé i jedovaté

S příchodem chladnějšího podzimního počasí, především kolem svátku sv. Václava, od kterého mají odvozené své jméno, začínají masově růst václavky. Když rostou, nechodí se do lesa je hledat, ale sbírat po koších. Volno ve státní svátek tak můžete skvěle využít právě k k procházce podzimním lesem.

Václavky jsou jedny z mála hub, které běžná houbařská veřejnost bere na milost, přestože nemají zespoda klobouku žádaný „molitan“ nýbrž „radiátorové“ rourky. Zahrnují několik druhů, které laici příliš nerozlišují, a ani nemusí, protože jsou vesměs všechny jedlé.

Václavky mají i léčivé účinky!

Václavka smrková

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Je nejhojnějším druhem václavek, a jak již její druhový název napovídá, parazituje především na smrcích, čímž mnohdy způsobuje velké škody. Zajímavostí je, že tato václavka patří mezi nejstarší a největší živé organismy. 

Jak ji poznat

Klobouk václavky smrkové je 3 až 10 cm široký, v mládí polokulovitý, později plochý.

Barvu má klobouku obvykle červenavě hnědou, v mládí často s fialově hnědým nádechem, od středu až k okraji ho pokrývají soustředné, dosti pravidelně rozložené, tmavohnědé, někdy světlejší šupiny.

Někteří mykologové tyto šupiny popisují spíše jako kdyby byl klobouček zlehka posypaný skořicí či perníkem. Třeň je na vrcholu bělavý, níže červenohnědý až černohnědý s hnědými vločkami a výrazným bělavým vatovitým prstenem.

Kde se vyskytuje

Roste hojně od srpna do listopadu, povětšinou v trsech na pařezech, živých i mrtvých kmenech jehličnanů, především smrků. Typickou vlastností václavek je trsnatost, takže jeden bohatě obrostlý pařez hravě nasytí celou rodinu i s příbuzenstvem.

Využití v kuchyni

Václavky jsou sice chutné houby, ale před konzumaci je nutné je nejméně 20 minut tepelně upravit při teplotě varu vody. Syrové nebo nedostatečně povařené, smažené či grilované způsobují zažívací potíže, jako je například zvracení nebo průjem. Je zajímavé, že ne všichni lidé mají po václavkách problémy, předpokládá se tedy, že zde hraje roli i alergie.

Opravdovou delikatesou se stanou například v guláši. Kdo má rád houby a nemusí maso, tak bude z jeho chuti nadšený. Příprava je v podstatě úplně stejná jako u klasického guláše. Jedním z pozitiv začínajícího podzimu také mohou být václavky naložené ve sladkokyselém octovém nálevu. Vzhledem k tomu, že třeň václavek bývá mnohdy příliš tuhý, používají se v kuchyni pouze mladé klobouky.

Možné záměny

Jako vždy platí, že, zaměnit lze cokoli za něco jiného. Obecně lze ale říci, že nejčastěji lidé václavku smrkovou zaměňují za jedlou šupinovku kostrbatou či opěňku měnlivou.

Václavka hlíznatá

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Václavka hlíznatá patří k nejhojnějším houbám vyrůstajícím v listnatých lesích. Roste jednotlivě nebo v trsech a nalézt ji můžeme na pařezech, kmenech, ale i na zemi, kde vyrůstá z rozkládajících se zbytků dřeva.

Setkáváme se s ní nejčastěji v září, ale někdy roste až do listopadu.

 Poznáte ji podle žlutohnědého až načervenale hnědého klobouku s vláknitými nažloutlými šupinami na jeho povrchu, hvězdovitě protrhaného prstene a podle žlutých zbytků vela na třeni.

Václavka hlíznatá vs. další druhy václavek. Záměna vás neohrozí, co však ano?

Václavka obecná

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Druh václavek s medově hnědě zbarveným kloboukem a žlutohnědými šupinami, na třeni se žlutým prstenem. Václavka obecná roste hojně v trsech na listnatých stromech včetně ovocných stromů v teplejších oblastech.

Vyznáte se v houbách českých lesů? Pokud ne, máme pro Vás k dispozici atlas hub

Načerpejte inspiraci na vynikající recepty z hub

Tipy na vyhlášená houbařská „místečka“ v ČR

Fotogalerie

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Václavky jsou jedlé i jedovaté

václavka smrková | NaturAtlas.cz

NaturAtlas.cz

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Charakteristické znaky:
K typickým znakům václavky smrkové patří masově červenohnědý klobouk hustě pokrytý hnědými šupinkami a zprvu bílé, později bělavě krémové lupeny s častým hnědavým ostřím. Třeň je nad prstenem hladký až jemně vločkatý, zpočátku bílý, později bělavě načervenalý, pod prstenem směrem k bázi postupně hnědnoucí, pokrytý vatovitými zbytky vela. Prsten je vatovitý, často rýhovaný, zpočátku bílý později bělavě růžovočervený.

Období růstu: Září – Listopad

Biotop a rozšíření:

Roste velice hojně, obvykle v početných trsech na dřevě živých i mrtvých jehličnanů, velmi vzácně i listnáčů. Nejčastěji se objevuje ve smrkových monokulturách, ale neopovrhuje ani borovicemi nebo jedlemi. Pokud jde o listnáče, byla nalezena na dubu, buku, bříze, habru, jeřábu a janovci. Vyskytuje se od nížin až po horský stupeň a upřednostňuje lokality s kyselými půdami. Na místech se zásaditým podložím málokdy přechází k parazitismu.

Popis:

Klobouk: 30-120(-200)mm v průměru, zprvu široce kuželovitý až nízce vyklenutý s podvinutým okrajem, později plochý, v dospělosti někdy až vmáčklý a často zprohýbaný, suchý, v mládí masově až nafialověle hnědý, později masově červenohnědý nebo načervenale okrový, na temeni tmavší, hustě pokrytý hnědými, víceméně koncentricky uspořádanými šupinkami.
Lupeny: 5-12 mm vysoké, připojené až krátce sbíhavé, husté, tenké, měkké, zprvu bílé, později bělavě krémové, ve stáří někdy červenohnědě skvrnité, v dospělosti často na ostří hnědavé. Třeň: 60-150(-200) x 5-25 mm velký, válcovitý, na bázi někdy rozšířený, plný, suchý, nad prstenem zprvu bílý, později bělavě načervenalý, hladký až jemně vločkatý, pod prstenem postupně hnědnoucí, pokrytý bílými až hnědavými vločkami a vatovitými zbytky vela.
Prsten: Vatovitý, často se dvěma ostřími, nahoře zpočátku bílý, později až bělavě růžovočervený, hladký či rýhovaný, vespod olemovaný tmavohnědými vločkami.
Dužnina: Pružně masitá, bílá, na řezu neměnná, s příjemnou houbovou vůní a nepatrně svíravou chutí.
Výtrusný prach: Bílý.

  • Kuchyňské využití:
  • Poznámka:
  • Zajímavost:
  • Možnost záměny za jinou houbu:

Řadíme ji k vynikajícím jedlým houbám, které však vyžadují minimálně 20-25 minut dlouhou tepelnou úpravu. Za syrova je jedovatá a způsobuje nepříjemné žaludeční obtíže. Vynikající je v guláši nebo naložená v sladkokyselém nálevu. Všechny druhy václavek jsou po důkladné tepelné úpravě jedlé. Patří mezi nejtěžší a nejdéle žijící organismy světa. Na jedné lokalitě v americkém státě Oregon činí hmotnost rozvětvených provazců podhoubí této houby až několik tun. Geneticky analýzy vybraných vzorků prokázaly samostatný exemplář pokrývající plochu 8,9 km2, což je v přepočtu zhruba 1665 fotbalových hřišť. Minimální stáří tohoto exempláře se odhaduje na 2400 let.

Budete mít zájem:  Limonády a džusy ničí zuby mladým lidem

Václavky jsou jedlé i jedovaté

václavka hlíznatá (Armillaria gallica): – liší se od sebe jiným zbarvením šupin, které je u václavky hlíznaté žluté, zatímco u václavky smrkové tmavohnědé až černohnědé. Václavka hlíznatá navíc vyrůstá téměř výhradně na listnáčích, což je u václavky smrkové velmi vzácný jev.

Václavky jsou jedlé i jedovaté

šupinovka kostrbatá (Pholiota squarrosa): – liší se zejména jiným povrchem třeně, který je v případě šupinovky kostrbaté šupinatý, což u václavky smrkové neplatí. Odlišný je také jejich biotop.

Další možnost záměny: – václavka severská (Armillaria borealis) lišící se blanitým prstenem a obvykle méně patrnými šupinkami na klobouku. Roste zejména na smrku, jedli, bříze, buku a habru.

– jiné druhy václavek lišící se absencí prstenu nebo jiným zbarvením některých částí plodnic.

Na všechny texty a fotografie na webu NaturAtlas.cz se vztahuje autorský zákon.
Bez souhlasu příslušného autora nelze texty ani fotografie jinde použít.

Zásady Cookies

Václavky jedlé i nejedlé: dejte pozor na délku varu a na záměnu s prudce jedovatou houbou

Václavky dostaly své jméno podle svátku sv. Václava, kdy se v lese objevují nejhojněji. Houbaři si je ale nosí domů často už od začátku září. Jedlé jsou pouze po řádné tepelné úpravě.

Václavek se v lese vyskytuje více druhů, nejčastěji je zastoupena václavka smrková (Armillaria ostoyae), která se vyznačuje výraznými tmavohnědými až černohnědými šupinami a parazituje, jak název napovídá, na smrkovém dřevu.

Velmi podobným druhem je václavka hlíznatá (Armillaria gallica); ta se od smrkové liší ztloustlou bází třeně a najdeme ji především na dřevě listnatých stromů, většinou pařezech a kořenech.

Oba druhy jsou jedlé až po tepelné úpravě, přičemž délka varu by měla být minimálně 20 minut.

Václavky jsou jedlé i jedovaté Václavka smrková

Autor: Shutterstock.com

Nedostatečně uvařené václavky způsobují zvracení a průjmy, takže se rozhodně nehodí ke smažení ani grilování; taková úprava je příliš krátká a nedosáhneme při ní dostatečně vysoké teploty. Václavky pochopitelně nemůžeme ani sušit.

Protože nohy václavek jsou příliš tuhé, zpracováváme jen hlavičky. Tradičně se nakládaly do sladkokyselého nálevu, v dnešní době se těší oblibě václavkový guláš.

Václavky jsou jedlé i jedovaté Václavka hlíznatá

Autor: Shutterstock.com

Guláš z václavek

Suroviny: 500 g kloboučků václavek, 1 cibule, 1 chilli paprička, sladká paprika, kmín, 2 lžíce hladké mouky, sůl, pepř, smetana ke šlehání, olej

Postup: Nadrobno nakrájenou cibuli osmahneme na oleji, zaprášíme červenou paprikou a přidáme pokrájenou chilli papričku. Když cibulka získá krásnou červenohnědou barvu, poprášíme ji moukou, promícháme a přisypeme václavky. Zalijeme vodou nebo vývarem, aby byly houby ponořené, ochutíme solí, pepřem a kmínem a vaříme 20-30 minut. Na závěr můžeme přidat pro zjemnění smetanu.

Pozor na záměnu

Václavky mohou být snadno zaměněny se šupinovkou kostrbatou, kterou se sice neotrávíte, ale je tuhá a chutná nahořkle. Od václavek se šupinovky liší tím, že jejich šupiny odstávají a bývají seřazeny až do jakési pyramidy.

Václavky jsou jedlé i jedovaté Šupinovka kostrbatá má odstávající šupiny.

Autor: Shutterstock.com

Václavky jsou jedlé i jedovaté Čepičatka jehličnanová má hladký klobouk a je prudce jedovatá.

Autor: Shutterstock.com

Fatální záměna však může nastat v případě čepičatky jehličnanové, která obsahuje stejné jedy jako muchomůrka zelená, a její konzumace může opravdu způsobit smrt. Roste v trsech na ležících kmenech a pařezech jehličnanů i listnáčů a na rozdíl od václavky má hladký klobouk s rezavě hnědými lupeny.

Václavka obecná – Atlas hub

12.10.2018

Když začnou na podzim medově zbarvené václavky obecné růst, objeví se většinou v hotových přívalech. Václavky vyrůstají v trsech i jednotlivě na kmenech a pařezech různých dřevin.

A protože se na rozdíl od jiných hub nerozmnožují pouze výtrusy, drží jedinečný světový rekord: podhoubí jediné václavky, objevené v americkém státě Oregon, zaujímá plochu zhruba 880 hektarů, což je více než 1200 fotbalových hřišť! A protože václavky jsou za syrova jedovaté, musí se tepelně upravit – zkuste náš recept na václavky v červeném víně.

Václavky jsou jedlé i jedovaté

Václavka obecná (Armillaria mellea) patří až do konce listopadu podzimnímu lesu, leč – bohužel – platí to i obráceně. Podzimní les patří do jisté míry václavkám, jakožto jeho agresívním parazitům, způsobujícím tzv. bílou hnilobu dřeva.

Vyrůstají v trsech i jednotlivě na kmenech a pařezech nejrůznějších dřevin, přičemž nejčastěji napadají smrky a jejich kořenový systém. Snadno je můžeme, třeba s vyhozenými odkrojky hub, zavléct i do zahrad, kde dokážou úplně zničit všechny ovocné stromy.

Bílá, vějířovitá vlákna václavek, která ve tmě světélkují, se spojují v leskle tmavé, bohatě větvené provazce, jež dokážou narůst až několik metrů za rok.

Václavky jsou jedlé i jedovaté Václavky obecné (Armillaria mellea) vyrůstají v trsech i jednotlivě na kmenech a pařezech různých dřevin (Zdroj: iStock)

Proč a jaký světový rekord václavky drží

Václavky se na rozdíl od jiných hub nemusí rozmnožovat pouze výtrusy, ale i vegetativně, nepohlavně.

A právě tahle skutečnost je podstatou jedinečného světového rekordu: Podhoubí jediné václavky, objevené roku 2000 v americkém státě Oregon, zaujímá odhadem plochu 880 hektarů, což je více než 1200 fotbalových hřišť! Jelikož jde skutečně o jedince, stává se tak václavka nejtěžším organismem na zemi, vážícím úhrnem asi 600 tun! Nedivme se proto ani tomu, že stáří tohoto giganta je odhadováno na 2400 let.

Václavky jsou jedlé i jedovaté Šupinovka kostrbatá (Pholiota squarrosa) (Zdroj: Jaroslav Vanča)

Václavka obecná má medově hnědě zbarvený klobouk a prsten zdobený tmavohnědými vločkami. Bílý poprašek, považovaný někdy za plíseň, je neškodným výtrusným prachem.

Sbírat lze i větší plodnice, pokud jsou ovšem čerstvé a tudíž zdravé. Záměna je možná snad za jedlou, v mládí chutnou, ovšem dost tuhou šupinovku kostrbatou (Pholiota squarrosa).

Ta je šupinatá podobně jako václavka, na rozdíl od ní má ale  šupinatý i třeň.

Syrové plodnice václavky jsou jedovaté

Syrové plodnice jsou jedovaté a ani odvar není zcela bez vedlejších účinků, a proto není vhodné přidávat větší množství václavek do polévky. Jedovaté účinky se však ruší tepelnou úpravou, je ovšem potřeba je vařit alespoň 20 minut. Václavka ale přesto není pokrmem pro každého – i když řádně tepelně upravená, reagují na ni mnozí lidé střevními a žaludečními potížemi.

Budete mít zájem:  Kvalitu medu u nás začínají posuzovat profesionálové – konečně!

Václavky jsou jedlé i jedovaté Syrové plodnice václavky obecné jsou jedovaté (Zdroj: istock.com)

Prima tip: recept na václavky v červeném víně

Pro ty, kterým jídlo z václavek nevadí, nabízíme recept na václavky v omáčce z červeného vína. Kloboučky z asi 500 g václavek osolíme, obalíme v hladké mouce a opečeme na másle. Podlijeme asi 100 ml vývaru (může být z kostky) a dusíme 30 minut.

V druhém kastrolku na másle osmahneme nadrobno pokrájenou cibuli, přidáme 2 lžíce cukru a necháme zkaramelizovat. Zalijeme 150 ml červeného vína, přidáme hřebíček, skořici a kůru z 1 citronu. Necháme přejít varem, přidáme k houbám a vaříme dalších 15 minut. Nakonec podle chuti dosolíme.

Můžeme přidat trochu kysané smetany. Podáváme k masu nebo samotné s těstovinami či rýží.

Otrava houbami na vlastní kůži – pozor na václavky

Klobouky václavky obecné (Armillariella mellea) dorůstající až 12 cm, mají příjemně žlutookrovou až medovou barvu. Zdobí je v mládí zřetelné, v dospělosti mizející šupinky.

Třeň je zpočátku načervenale hnědý, později nabírá šedožlutou barvu, která se směrem dolů mění na olivově hnědou či zelenošedou, a ve stáří se na něm objevují tmavé skvrny. Václavka má jméno podle doby svého nejhojnějšího výskytu, tedy v době svátku sv. Václava, jež připadá na 28. září.

Shodou okolností se jedná o Den české státnosti, takže houbaři státní svátek využívají k výletům za svými úlovky.

Houbový guláš na výletě

V případě václavky jde o parazitickou houbu vyrůstající v mohutných trsech, takže když na ni narazíte ve vhodné lokalitě, tedy jste-li ve správný čas na správném místě, nasbíráte košík na jednom či dvou pařezech.

Kuchařské knihy i mykologové potvrdí, že se nejedná o houby, které by vás ohrozily na životě, jen je nutno ji důkladně povařit, neboť její toxické alkaloidy jsou termolabilní a varem se rozkládají. Zároveň se nakládají do octa či sladkokyselého nálevu. My, tři kluci na podzimním výletě, jsme byli ve správný čas na správném místě a výsledek se dostavil.

Netrvalo dlouho a v kotlíku brzy bublal více než kilogram václavek a spolu s kořením se měnil v houbový guláš. A nebyl špatný. Tedy alespoň ze začátku.

Václavka obecná

Následky

Zprvu to vypadalo jako pouhopouhé přejedení. Houby samy o sobě nepatří mezi tzv. lehká jídla, takže nám nepřišlo moc divné, že nám všem třem zúčastněným bylo poněkud těžko. Po několika hodinách přišla prudká nevolnost a střevní křeče, které v řádu minut vyústily v prudký průjem. Výsledkem byla silná dehydratace a hodiny nepolevující bolesti břicha.

Přesně jako v konstatování České mykologické společnosti. „Mnoho jedlých hub obsahuje v syrovém stavu termolabilní jedovaté látky. Některé druhy způsobují zvracení či průjmy, jiné obsahují cytolytické či hemolytické toxiny, např.

vynikající jedlá houba muchomůrka růžovka (o které jsme již psali pozn. redakce). Druhů, které jsou spolehlivě jedlé i za syrova, je menšina. Před konzumací je nutné václavky nejméně 20 minut tepelně upravit při teplotě varu vody nebo vyšší.

 Syrové nebo nedostatečně povařené způsobují zažívací potíže. Účinné látky nejsou známy, navíc se jejich obsah v různých druzích pravděpodobně liší.

Kubička zmiňuje Herinkovu studii 19 případů otrav (1973), přičemž v některých případech byly obtíže pozorovány i po dobré tepelné úpravě. Je tedy možné, že zde hraje roli i alergie.“

Celkově se uvádí kolem osmi druhů u nás rostoucích václavek a ani jeden z nich není označený za jedovatý. Jednou z výjimek je osnova přednášky Pavla Havránka a Ivany Doležalové Rostliny, drogy a lidé, v níž je václavka smrková (Armilaria ostoyae) uvedená jako „jedůvka“.

Václavka smrková

Václavka je jednou z hub dobře akumulující toxický hliník 0,02–0,5 mikrogramu na kilogram sušiny, a rigorózní práce Štěpánky Říhové tvrdí, že václavka je houba, která zasyrova může značně poškodit zdraví. Naopak velké množství jiných zdrojů o ní tvrdí, že se jedná o „mírně jedovatou“. Povařená má snižovat nervozitu, posilovat plíce, zrak i zažívací orgány a dokonce prokrvení mozku.

I když se václavky dostaly do hledáčku farmaceutického výzkumu, tehdejší podzimní lekce se mi vryla hluboko do paměti.

Netuším, zdali byly plodnice málo povařené, měly v sobě naakumulované kdo ví co, nebo se jednalo o prudkou alergickou reakci. Pro mě osobně to ještě pár podzimů bude znamenat: václavky nebrat.

Ani letos, kdy budou opět v období Václavova svátku růst po kilogramech. Bez ohledu na to, že čínská medicína si této houby váží a považuje ji za důležitou léčivku.

Text: Topi Pigula

Pozor na václavky: mohou škodit na zahradě a působit zdravotní problémy

08. 09. 2020 | Doba čtení 3 minuty

Na houby nemusíme vždy jen do lesa. Některé se objeví i v zahradě, ale ne všechny jsou vítané. K takovým patří václavky a šupinovky. Škodí nějak dřevinám? A co musíme dodržet při kuchyňské přípravě, abychom si nezpůsobili zažívací potíže?

Na starších stromech, ovocné stromy nevyjímaje, se zejména na odumřelých částech kmene nebo větví běžně vyskytují dřevokazné houby. Tuto skutečnost většinou zjistíme, až když se vytvoří plodnice – viditelná část hub. Mycelium, podhoubí, často prorůstá dřevem již mnohem dříve.

Houby, které se živí dřevem

Dřevokazné houby enzymaticky rozkládají odumřelé kmeny, pařezy, větve a větvičky a podílejí se tak na jejich rozkladu a humifikaci. Tak zajišťují koloběh živin v přírodě.

Některé druhy jsou však schopny napadat i živé stromy a keře, většinou oslabené nebo poraněné, u nichž mohou způsobit jejich postupné odumírání.

Podhoubí (mycelium) dřevokazných hub prorůstá dřevem a na povrchu s odstupem času, někdy i po několika letech, vytváří plodnice. Podle nich je možno určit druh houby.

Budete mít zájem:  Poslední adventní jarmark na Zbraslavi tuto sobotu

václavka obecná Zdroj: Archiv ireceptar.cz

Voňavé václavky a šupinovky

Nejčastější jsou plodnice václavky obecné (Armillaria mellea), václavky hlíznaté (Armillaria gallica, syn. Armillaria bulbosa) či šupinovky kostrbaté (Pholiota squarrosa), které se objevují v bohatých trsech.

  • Václavka hlíznatá má 3-10 cm široké klobouky, roste od července až do listopadu a dává přednost listnatým stromům.
  • Václavka obecná může mít klobouky až 12 cm velké a narozdíl od šupinatého povrchu václavky hlíznaté jsou hladké. Nejhojnější je kolem svátku sv. Václava, tedy 28. září. Často se vyskytuje i na téměř zdravém dřevě listnáčů včetně ovocných stromů.
  • Šupinovka kostrbatá má klobouky šupinaté, 5-18 cm široké a podobnou žlutavou barvu, jako václavky. nejhojnější je na sklonku léta a na podzim, od srpna do listopadu.

šupinovka kostrbatá Zdroj: Archiv ireceptar.cz

Tyto dřevokazné houby většinou na starších listnáčích nenapadají zdravou rostoucí část stromu, ale pouze rozkládají odumřelé části (dřevní válec) kmene nebo větví (tzv. saproparazitismus). Tím mohou zhoršovat mechanické vlastnosti dřeva. Při větší úrodě nebo silném větru se proto může zlomit větev i u zdánlivě zdravého stromu.

Smaženice ze sadu

  • Všechny druhy václavek jsou jedlé, a mnohými houbaři jsou v lesích dokonce vyhledávané. Je však třeba je důkladně tepelně upravit. Syrové nebo nedostatečně upravené jsou slabě jedovaté.
  • Šupinovka je také jedlá, avšak podstatně tužší.

Ochrana proti houbám není jednoduchá – dodnes nejsou vypracována spolehlivá, účinná ekonomická opatření, která by efektivně zamezila šíření dřevokazných hub.

Václavka obecná | Žena.cz

Armillaria melleaVáclavka obecná, také václavka žlutoprstenná, je stopkovýtrusou parazitickou houbou z čeledi Physalacriaceae. Přestože je za syrova mírně jedovatá, je václavka jedlá, a navíc velmi chutná.

Lidově se václavce říká také medová houba, hromadilka, podpěnka, podpeníček, koženka nebo michalka.

Popis houby

Václavka roste v bohatých trsech mnoha plodnic, zřídka i jednotlivě. Plodnice mají klobouk o průměru 3 až 10 cm. V mládí je klobouk široce kuželovitý, ve stáří plochý. Má medově, olivově nebo temně hnědou barvu, může mít červený nádech. Klobouk je posázený jemnými šupinkami.

Směrem od středu šupinek ubývá, mohou se i smývat. Okraj klobouku je tupý, často s viditelnými rýhami.Lupeny mladých plodnic bývají bělavé s červenými skvrnkami, ve stáří tmavnou, bývají masově červené nebo hnědé. Výtrusný prach je bílý až krémový.

U mladých václavek spojuje okraj klobouku a třeň tenká světlá blána, která zakrývá lupeny. V dospělosti z blány zůstává na třeni vatovitý prsten, u václavky obecné typicky ve žluté barvě.Třeň václavky je plný, dlouhý a štíhlý. Nahoře je světlý, směrem dolů získává masově červenou barvu. Na bázi mívá žlutý nádech.

Je jemně rýhovaný.Dužina houby je bělavá, v klobouku měkká, za syrova má trpkou chuť. Vůní připomíná plísňový sýr.

Václavka je charakteristická bohatým podhoubím, které v noci může světélkovat.

Možné záměny

Václavka obecná se snadno zamění s jinými druhy václavek jako je václavka hlíznatá, václavka smrková nebo václavka bezprstenná (dříve strmělka hnilobná). Všechny jsou jedlé, houbaři je mezi sebou ani nerozlišují.

Vzhledem václavku mohou připomínat i další jedlé pařezové houby jako šupinovka kostrbatá, opěnka měnlivá nebo třepenitka maková.Riziko záměny hrozí i s druhy, které sice nejsou jedovaté, ale pro svoji hořkou chuť jsou nepoživatelné.

Půjde zejména o třepenitku svazčitou a čirůvku kravskou.

Bohužel, václavku lze zaměnit i se smrtelně jedovatou čepičatkou jehličnanovou. Ta má oproti václavce zcela hladký klobouk, má rýhovaný okraj a je zbarvený do jantarova až červena.

Kdy václavky sbírat?

Václavka je typickou podzimní houbou, která se objevuje nejčastěji v září (kolem svátku sv. Václava). V případě příznivého počasí ji lze sbírat až do listopadu.

Kde václavka obecná roste?

Václavka obecná roste ve všech typech lesů, nacházíme ji však především v lesích listnatých. Svědčí jí teplejší stanoviště. V mohutných trsech hojně osídluje pařezy dubů, buků, ale i ovocných stromů v zahradách. Napadá odumřelé i živé dřevo. Představuje také nebezpečného parazita, který způsobuje hnilobu, posléze až úhyn stromu.

Kulinářské využití

Václavka je z kulinářského hlediska chutnou aromatickou houbou, která nachází mnohostranné využití. Vyžaduje však důkladnou tepelnou úpravu. Syrová houba je mírně jedovatá, i povařená může u některých jedinců vyvolat žaludeční a střevní potíže. Sbírají se zejména mladé klobouky. Třeň je pro konzumaci příliš tuhý.

Pikantní václavka se může stát základem guláše, omáčky pod maso a různých polévek. Lze ji využít v receptech na klasické houbové smaženice. Skvěle chutná naložená ve sladkokyselém nálevu. Naopak se nehodí pro sušení, protože se sušením stává příliš tuhá.

Falešná dršťková polévka z václavek – recept

Na 500 g václavek budeme potřebovat 1,5 l vývaru, velkou cibuli, 2 stroužky česneku, 2 lžíce sádla nebo jiného tuku, hladkou mouku a koření: sladkou i pálivou mletou papriku, majoránku, kmín, pepř a sůl, petrželku nebo libeček na dozdobení.

Na sádle do zlatova zpěníme nadrobno nakrájenou cibuli, přidáme k ní i omyté, na pásky nakrájené hlavičky václavek. Následně do směsi přidáme mletou papriku, kmín, pepř a sůl, abychom vše zalili vývarem, příp. vodou. Vaříme asi 20 min. Poté zahustíme jíškou z hladké mouky rozmíchané v hrnečku vody. Za občasného míchání ještě povaříme dalších 10 min.

Až nakonec dochutíme polévku drcenou majoránkou a prolisovaným česnekem, podle chuti dosolíme a připepříme.

Do polévky na talíři přidáme nasekanou petrželku nebo libeček. Podáváme s čerstvým pečivem.

Upozornění

Text je informativní, slouží pouze k orientačnímu určení houby. Vzhledem k tomu, že jedlé a jedovaté houby lze v mnoha případech snadno zaměnit, upozorňujeme na nutnost sbíranou houbu bezpečně rozeznat.

Vždy sbíráme jen ty houby, které spolehlivě poznáme a které mají většinu charakteristických znaků pro jednoznačnou identifikaci.

Provozovatel serveru nenese odpovědnost za případné negativní následky dané mylným určením houby.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector