Denně se v Praze prodá na 61 000 jízdenek. Přesto se najde docela velký počet lidí, kteří si žádnou jízdenku nekoupí a jedou načerno.
Na černé pasažéry je tu připraveno kolem 160 lidí, kteří dělají zřejmě tu nejnenáviděnější práci.
Revizoři jsou velmi neoblíbení, ale jak vlastně pracují, jaké jsou jejich zážitky a dokážou vůbec na první pohled odhadnout, kdo nemá jízdenku? Je půl šesté ráno, 30 minut před začátkem ranní směny a my hodili s jedním z nich řeč.
„Tu práci nemůžete mít rád, pokud by ji člověk měl rád, tak by nebyl normální,“ vysvětluje na úvod revizor pražského Dopravního podniku, Vladimír J. Dělá nevděčnou práci, ale ví, že ji musí dělat.
„Nejde nám o to lidi bez jízdenky šikanovat, ale spíš je preventivně navést k tomu, aby ji příště měli.
“ Připouští a zároveň zdůrazňuje, že ač se to možná lidem nezdá, revizoři jsou rozmístěni všude po celé Praze.
Zdroj: Tony/REFRESHER
V pěti směnách (dvou ranních, dvou odpoledních a jedné noční) musí obstarat třetinově tramvaje, třetinově autobusy a třetinově metra. V metru většinou nosí svůj typický tmavomodrý podnikový mundúr, jinde můžou být v civilu a většina revizorů to vítá, protože jsou pak mnohem nenápadnější.
Sám Vladimír je elegantně oblečený, člověk by nepoznal, že jde o revizora. Napovídá až brašna, ze které vytahuje svojí základní výbavu. Kromě různých formulářů nosí odznak, pokutové karty, čtečku Lítaček a jízdenky. Málokdo ví, že jízdenky jsou z velké části dotovány státem.
Skutečná cena zahrnující náklady na provoz celé pražské MHD je u 24korunové jízdenky 70 Kč.
Pracují ve dvou nebo třech lidech. Do dopravních prostředků se mnohdy vyplatí vstoupit těsně před uzavřením dveří, aby nemohlo moc lidí vystoupit. Spousta Pražanů má na revizory nebývalý čich. Revizoři ukážou celé tramvaji svůj odznak a začíná samotná kontrola.
V metru můžeš kontrolory potkat nejčastěji u eskalátorů a na přestupních bodech, hlavně na začátku směny však prochází i vagóny metra. „V poslední době je problém odhadnout lidi, kteří cestují bez lístku. Dřív stávali na konci vagónu tramvaje, a když nás zahlédli, tak třeba zrudli, ale to už dneska neplatí.
“
Zdroj: Tony/REFRESHER
Doba se změnila i v jiném směru. „Dřív se lidi zastávali černého pasažéra. Bylo běžné, že vám nadávali, protože mu chcete dát pokutu. To už je dnes jiné. Neznamená to ale, že by nám nikdo nenadával, právě naopak. Výjimkou nebývají i různá zranění.
“ Vladimír začne povídat historku, ve které cestující na Náměstí Republiky neměl jízdenku ani doklady, dal se na útěk, vrazil do něj a on narazil obličejem na sloupek u vstupu do metra, který počítá cestující. Bylo to rychlé.
Natržený nos, všude spousty krve, odvoz do nemocnice, šití. Dodnes si nese následky v podobě lehce viditelné jizvy. Nemá mu to za zlé, bere to jako nešťastnou náhodu. Stejně jako vyvrácený prst, který mu způsobil jiný prchající černý pasažér.
Některým revizorům se tyto situace stávají častěji, včetně zranění úmyslného. Podle Vladimíra si to dost často může ovlivnit sám revizor.
„U Národního divadla jsem kontroloval dva kluky, mohlo jim být tak kolem dvaceti. Neměli platný doklad. Jeden byl ochotný pokutu zaplatit, u druhého jsem hned věděl, že bude problém. Choval se arogantně a najednou se začal rozcvičovat. Pak na mě zkusil výpad nohou.
Netrefil se, ale bylo to v úrovni mé hlavy. Začal jsem mu vysvětlovat, že to není fér, ale on zaútočil znova. Jeho výkop jsem odrazil, spadly mu brýle a začal brečet. Tím to skončilo. Prát se se mnou chtěli na různých místech, ale nevyplácí se to. Stejně tak ani nadávky.
“
Podle informací Novinek.cz je agresivita vůči revizorovi na denním pořádku. Revizoři se už setkali i s noži nebo dokonce pistolemi, které na ně někdo vytáhl. Počet napadení nepřibývá, ale agresivita narůstá.
Útočí i nenápadní, slušně vypadající lidé v obleku. Nejhorší zážitek popsal pro deník jeden revizor sloužící směnu na stanici Jiřího z Poděbrad. Napadl je při kontrole jeden mladík. „Tři nás dokopal. Já jsem byl jeden z nich.
Kopl mě do hlavy a měl jsem zablokovanou krční páteř.“
Zdroj: Tony/REFRESHER
Mezi nejčastější výmluvy prý patří věta „nemám peněženku“. „My už jsme sehraní, mnohdy s kolegou tohoto člověka jenom třeba obejdeme a zjistíme, že v zadní kapse tu peněženku má.“ Pak nastává tedy další typ výmluvy a to je „nemám v ní občanku“. „Pohrozíme policií a najednou vám řekne: ‚Jé, já jsem ji našel.‘ To je naprosto běžné. V devadesáti procentech tihle lidi lžou.“
Revizoři pokrývají i noc. Směna jim začíná v deset večer a trvá do sedmi do rána. Od půlnoci s nimi chodí i policie, protože opilí lidé bez lístku bývají často agresivní a mohlo by to být nebezpečné. Ke konci směny jdou ještě na ranní metro, pak přijdou do centrály, kde sepíšou, kolik pokut rozdali a odevzdají je na pokutové oddělení.
Revizor nesmí být hloupý a hlavně musí být připravený jak fyzicky proti případným útokům, tak hlavně psychicky. Čelit davům nepříjemných, případně ospalých a také v některých případech agresivních lidí není úplně jednoduché.
Zdroj: Tony/REFRESHER
Dopravní podnik loni udělil 299 533 pokut, které mu vydělaly 139 milionů korun. Částka, kterou je hříšník nucen na místě zaplatit, činí 800 korun. Pokud nezaplatí tuto částku na místě, za čtrnáct dnů už začne dělat 1 500 Kč.
Jsou lidi, kteří neplatí a chytí se do dluhové pasti. Z osmi set se pak může velmi snadno částka vyšplhat i na statisíce korun. Z každé zaplacené pokuty mají revizoři určitou provizi. Nedá se prý přesně určit, které dny jsou pro ně nejplodnější.
„Silnější bývají pondělky a pak pátky odpoledne. Naopak nejslabší bývá sobota.“
Ptám se Vladimíra na jeho nejsilnější zážitek z pražské hromadné dopravy. „Víte, já před dvaceti lety ovdověl. To nebylo dobré období. V Modřanech jsem kontroloval dva rodiče s dětmi, neměli jízdenky, prý si je neměli kde koupit.
Táta od té rodiny mi řekl: ‚Chtěl bych vás vidět, jak byste cestoval s manželkou a dětmi.‘ Odpověděl jsem mu na to: ‚Já s manželkou nemůžu cestovat, protože mi zemřela.‘ A on: ‚To dobře udělala.
‘ Já jsem jim žádnou pokutu nedal, ale co jsem mu tehdy odpověděl, raději nechtějte vědět.“
Upozornit na chybu. Pokud jsi našel nedostatek v článku nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Revizora lidé většinou respektují, ale také ho chtěli zbít v hospodě
Olomoučtí revizoři denně chytí stovku černých pasažérů. Lidé se většinou chovají slušně, utečou jen výjimečně.
Nejméně dvacetkrát za den si musí označit speciální lístek s dírou uprostřed. Ten slouží dopravnímu podniku jako doklad, že revizor kontroloval cestující. Pak se autobusem rozezní hlášení: Vážení cestující, byla zahájena kontrola jízdenek.
„V tramvajích toto upozornění nepouštíme. Revizoři jsou jen v jednom voze a v tom druhém by si lidé chystali jízdenky zbytečně,“ vysvětluje Roman Tříska, šéf osobní přepravy olomouckého dopravního podniku.
Práci revizorů měli možnost sledovat zblízka i redaktoři Sedmičky.
Na místě platí málokdo
„Dobrý den, kontrola jízdenek,“ rozlehne se tramvají revizorův hlas. V ten okamžik řidič vypíná označovače jízdenek. Kdo čekal, že si procvakne lístek, až uvidí revizora, má smůlu.
Cestující prohrabávají tašky, hledají jízdenky a tramvajenky. V zadní části vozu ukazuje muž jízdenku, která je už čtyřicet minut neplatná. S revizory moc nediskutuje a odevzdaně vytáhne občanku.
Kontrolor mu předává vypsaný bloček a složenku na sedm set korun. Pokud ji pasažér nezaplatí do patnácti dnů, bude to mít o tři stovky dražší. „Dřív hodně lidí platilo pokutu hned, dnes už většinou chtějí složenky,“ říká revizor Jiří.
Mlčky podává své průkazy revizorce Jiřině také manželský pár, který ve stejnou dobu jede autobusem číslo 16 na Nové Sady. „Je to nejčastější případ, většinou lidé uznají svou chybu,“ tvrdí Jiřina.
Revizorkou je dva roky. Za tu dobu si vyslechla i ty nejhrubší nadávky. „Už mi přáli, ať zdechnu a ať zdechne i moje rodina,“ popisuje revizorka. Přiznává, že podobný incident ji vždy vykolejí.
Jiří zažil jedno nepříjemné setkání. „Chytil jsem jednou tři chlapy bez lístku a jeden z nich mě vzal tyčí po hlavě,“ vzpomíná revizor.
Pomáhají i policisté
O agresivitě některých lidí může vyprávět i jeho kolega Václav. „Dokonce mě jednou napadl nějaký člověk v hospodě, když jsem byl s kamarádem hrát šipky. Jenom proto, že mě někde viděl, že jsem revizor,“ říká Václav.
O několik minut později chytne Jiří s kolegyní Janou muže, který si označil jízdenku, na kterou už jel dříve. Brání se, že špatně vidí a z kapes vytahuje nové lístky.
Dalším černým pasažérem je mladík z Rumunska. V dokladech nemá datum narození ani bydliště, pokutu zaplatit nechce. Jiří volá policii. Po ověření cizincovy totožnosti odchází i mladý Rumun s bločkem a složenkou.
Revizoři Jiřina a Václav zatím potřetí mění autobusovou linku. V pětatřicítce i sedmnáctce jeli samí poctivci. Když se vracejí do centra, chytnou studentku z Břeclavi s prošlou tramvajenkou. „Platnost jí skončila v pátek, teď je pondělí. To si musí každý pohlídat,“ vysvětluje Jiřina.
Finty černých pasažérů
Černé pasažéry revizoři poznají většinou hned. „Třeba se sunou dál do vozu, nebo telefonují v domnění, že je nebudeme rušit,“ popisuje Jiřina.
Mezi nejčastější finty černých pasažérů patří zapomenutá tramvajenka, nefungující strojek na označení jízdenky nebo dvakrát oražené lístky. Aby je mohli znovu použít, gumují je, umývají mýdlem nebo voskem. Objevují se také cestující s falešným kuponem na tramvajence. Samostatnou kapitolu tvoří útěky. Před Jiřinou vyskočil černý pasažér i z jedoucí tramvaje.
„Rozevřel dveře a pak se kutálel po cestě. Nakonec se postavil a odešel,“ vzpomíná revizorka. Utéct se jí snažila i padesátiletá panička na podpatcích. „Uzemnila jsem ji, když jsem jí řekla, že mám lepší boty a běhám dobře,“ dodává Jiřina.
Většina černých pasažérů je ale podle revizorů slušná. „Vědí, jaká jsou pravidla hry a respektují je,“ tvrdí Václav.
Kontroloval černého pasažéra, ten ho málem ubodal. Revizory školí v sebeobraně
Dodržovali jste i letos velikonoční zvyky? autor externí
/FOTOGALERIE/ Jel autobusem, ale neměl lístek. Když u Brněnské přehrady nastoupil revizor, muž bez jízdenky byl agresivní a napadl ho.
Po krátké potyčce se dostali z vozu, agresor vytáhl nůž a pokusil se pracovníka dopravní kontroly bodnout do hrudníku. Druhým útokem ho řízl do ruky.
Aby předešel podobným situacím, v úterý se revizor zúčastnil už třetího školení zaměřeného na základy sebeobrany a řešení konfliktů, které pro všech čtyřiačtyřicet kontrolorů jízdenek pravidelně organizuje Dopravní podnik města Brna.
Brněnští revizoři se školí v sebeobraně. | Foto: Jana Tomalová
Stabilně se počet napadení revizora pohybuje okolo deseti případů za rok. V minulém roce na revizora zaútočilo osm z více než pětapadesáti tisíc zjištěných černých pasažérů. S úrazem a pracovní neschopností skončili revizoři čtyři. „Zhruba do roku 2010 bývalo takových případů okolo dvaceti ročně,“ uvedl vedoucí tarifního odboru brněnského dopravního podniku Vít Prýgl.
Za posledních dvacet let nejvíce revizorů skončilo s úrazem a následnou pracovní neschopností v roce 2008, a to třicet. Pouze dva takové případy byly v roce 2015. V posledních devíti letech se počet útoků za rok pohybuje mezi dvěma a sedmi za rok.
Přečíst článek ›
Letošní školení se kromě nácviku sebeobrany více zaměřuje na prevenci, čtení situace a její uklidnění. „Úkolem revizora je kritickou situaci správě vyhodnotit, pokusit se konfliktu předejít a případně zareagovat tak, aby ochránili sebe i ostatní cestující,“ řekl ředitel Dopravního podniku města Brna Miloš Havránek.
O tom, že se takové školení při podobné práci vyplatí, nepochybuje ani revizor, kterého napadl cestující nožem. „Jsem rád, že pro nás takové akce dopravní podnik organizuje, rozhodně je to užitečné,“ zhodnotil.
Přečíst článek ›
| Rok | Počet napadení revizora s následnou neschopenkou | Počet přistižených cestujících načerno |
| 2019 | 4 | 55 531 |
| 2018 | 5 | 59 066 |
| 2017 | 2 | 62 174 |
| 2016 | 6 | 67 990 |
| 2015 | 2 | 74 618 |
JANA TOMALOVÁ
Jarní seriál pro malé i velké zahradníky. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.
- sebeobrana,
- Dopravní podnik města Brna,
- Brněnská přehrada
Renault Megane koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v B, nehavarované Ford C-Max první majitel, servisní knížka, koupeno v I, nehavarované Peugeot 308 nové vozidlo, servisní knížka, koupeno v CZ, předváděcí vozidlo Mini nové vozidlo, servisní knížka, koupeno v CZ, předváděcí vozidlo Audi A4 první majitel, servisní knížka Peugeot 308 servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Audi A6 Allroad první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované + PRODAT AUTO
Muž, který napadl revizory: Vím, že trest si zasloužím, ale..
středa, 26. února 2014, 12:32
Když jsme na začátku týdne uveřejnili zprávu o odsouzení cestujícího, který 2. května 2013 napadl v trolejbuse městské hromadné dopravy na lince číslo 5 dva revizory, spustila se horlivá diskuze. Na článek reagoval i sedmadvacetiletý Budějčák Jakub Plšek, který je právě tím útočníkem.
ČTĚTE TAKÉ: Cestující byl za napadení revizorů odsouzen
A protože Budějckou Drbnu zajímá také názor druhé strany, poskytla Jakubu Plškovi prostor se vyjádřit. Sám však jednoznačně odmítá, že cestoval takzvaně na černo. Přestože se v moment konfliktu platnou jízdenkou neprokázal, tvrdí, že ho k tomu nikdo nevyzval.
„Zda cestující měl jízdenku u sebe či nikoli, nemohu posoudit, nicméně na výzvu revizora ji nepředložil a reagoval fyzickým útokem. Z komunikace revizora se pořizuje zvukový záznam a jeho jednání považujeme na jeho základě za korektní. Záznam byl poskytnout i Policii ČR v rámci vyšetřování případu,“ řekl k události mluvčí Dopravního podniku Radek Filip.
Nyní už ale předejme slovo Jakubu Plškovi. Jeho vyjádření uveřejňujeme v originálním znění.
Inkriminovaný den jsem jel linkou číslo 5 v 7.31 hodin ze zastávky Jaroslava Bendy na zastávku Strakonická-Möbelix. Jel jsem do práce. Jako každý den stojím v autobuse v místě jeho kloubu na takzvaném kolotoči. S rukama v kapsách a sluchátky v uších.
Poté, co autobus opustil zastávku Voříškův Dvůr, si všimnu, že se dívky v autobuse začínají hrabat v kabelkách a připravují si průkazky či rovnají své zmuchlané jízdenky. V kapse nahmatám v úleku tu svou.
Kouknu se po autobuse a vidím, že odpředu lidé opravdu někomu podávají své jízdní doklady.
Vzápětí si říkám, že ke mně stejně ani nedojde. Vzhledem k počtu lidí v autobuse. A dál zůstávám na místě. Když autobus zajíždí na zastávku, vydávám se ke druhým dveřím z autobusu. Tedy směrem k jeho přední části.
Vyndávám si jedno sluchátko. Důvod je prostý, pořád očekávám, že mě někdo osloví kvůli kontrole jízdenek. Nicméně až do zastavení a otevření dveří se nic neděje.
A já tak plynule, jak lidé vystupují a uhýbají se, postupuji ke dveřím.
Ve chvíli, kdy chci vstoupit do prostoru dveří a vystoupit, mi nějaký muž zastoupí cestu. Chytne se levou rukou za tyč v uličce tak, abych nemohl pokračovat, a vypadne z něj: „Ukaž jízdenku!“ Nejsem si jistý, jestli jsem slyšel dobře, že mi pán tyká.
Proto se na něj podívám a tážu se ho jednoduše: „Prosím?“ V tu chvíli se pán chytá i pravou rukou tyče na druhé straně. A tím mě vlastně uzavře v uličce. Jeho odpověď mě přesvědčila o tom, že to asi opravdu myslí vážně.
Otázka totiž skutečně zněla: „Kde máš jízdenku?!“
V tu chvíli přišel o veškerý můj respekt. Ať již jako muže, či eventuelně jako revizora. Stáří není zásluha. Je mi sice jen 27 let, ale také už mi není třináct, aby mi každej tykal. Chodím do práce stejně jako on. A nevidím důvod, proč se s člověkem, co ke mně po ránu přijde, nepozdraví, stoupne si mi do cesty a drze mi tyká, dál bavit.
Zvednu tedy hlavu a levou rukou mu strčím do ramene a nakročím si ke dveřím. Pán se ale nehodlal tyčí pustit a ke dveřím mě nepustil. Podotýkám, že mi pořád nesdělil, že je revizor, že probíhá nějaká kontrola jízdenek, či že by mi ukázal odznak. Což ani nemohl, jelikož se pořád držel těch tyčí, abych ho nemohl obejít.
V tom se ozvalo zvukové znamení signalizující, že se dveře zavírají. Zároveň s tím zvukem mi problesklo hlavou: „Takže do práce přijdu pozdě, protože pojedu na další zastávku až k Trojici. Vysvětlování, proč jsem nebyl v práci včas. Nepříjemnost hned po ránu a následná nálada na pracovišti taky asi nebude moc intelektuálně plodná.“ Dveře se zavřely.
Ano, poté jsem ve vzteku toho člověka udeřil třikrát hlavou. Udeřil jsem člověka, co mi tykal, omezoval na osobní svobodě, vypadal, jako když jde z hospody a chtěl po mně lístek. Ne revizora. Ne někoho, kdo mě požádal o jízdenku nebo jízdní doklad. A už vůbec ne člověka, který vykonává svou práci. Spíše někoho, kdo po vás chce ve tři ráno cígo na zastávce u IGY.
Během okamžiku se na mě vrhl zezadu někdo další. Společně mě pak zalehli v uličce mezi sedačkami a setrvali tak až do další zastávky, kde si mě přebrala policie. Ta mě vyvlekla z autobusu a posadila na zastávku.
Postupně přijelo několik policejních aut a já jsem si připadal horší než Anders Breivik. Nevím, jak policie postupuje, nevím z čeho usoudili, že ‚hajzl‘ jsem já, ale od počátku bylo jasné, na které straně stojí.
Ostatně mi to bylo řečeno i od známých z Dopravního podniku.
Policisté po mně chtějí občanku. Tu jim dávám. Poté vypovídám, co se stalo. Když pak sedím na lavičce a vezmu si do ruky telefon, že zavolám do práce, je mi to od policie zakázáno. Nevím důvod. Jediný, který jsem se dozvěděl, byl: „Protože jsem to řekl.“ Jak je ostatně vidět i na videu, které jsem natočil, když mi policista zakázal telefonovat.
Několik vteřin poté mi byla nasazena policejní pouta. Neohrožoval jsem sebe, okolo mě stálo asi pět policistů, neohrožoval jsem tedy nikoho okolo, ani jsem nebránil ve vyšetřování. Nikdo po mně v tu chvíli nic nechtěl. Pak již následoval jen převoz do nemocnice a vyšetření jak moje, tak obou pánů ‚revizorů‘. Já po ošetření absolvuji výslech na policii a poté se odebírám do práce.
„Ostřílený přepravní kontrolor pozná černého pasažéra na první pohled,“ říká jejich vedoucí
Kteří revizoři mají nejtěžší práci?Určitě ti nejmladší z nás. Pokud pětadvacetiletý kontrolor narazí na o deset let staršího cestujícího, který z nějakého důvodu nemá jízdenku, konflikt je automaticky na spadnutí.
A nemusí být nutně jen fyzický. Sám to znám velmi dobře, začínal jsem v sedmadvaceti letech. Měl jsem ale štěstí, že se mi dařilo ve vozech zpravidla udržovat dobrou atmosféru.
Je také pochopitelně na revizorovi, jak si s konfrontací poradí.
Čím se měří kvalita práce revizora? Je to počtem uložených pokut?Ano i ne. Množství peněz, které z pokut dotyčný získá, je pochopitelně základním měřítkem.
Důležité však také je, aby nebyl na pracovníka směrován příliš velký počet stížností závažného charakteru. Většina z nich je neoprávněná, protože když je člověk chycen bez jízdenky, těžko bude vnímat setkání s revizorem jako něco pozitivního.
Naše pracovníky se ale pochopitelně snažíme vést k přijatelnému modelu chování.
Takovým modelem je i to vyhnout se fyzickému konfliktu? Ročně bývají napadeny desítky revizorů.Čím je přepravní kontrolor zkušenější, tím více si nechává obrazně řečeno otevřena zadní vrátka. Zkrátka to příliš nehrotí.
Statisticky mezi námi chodí několik procent psychopatů nebo sociopatů. To jsou lidé, kteří mohou reagovat jakkoli a jimž je dobré se vyhnout či jednání s nimi umět včas ukončit.
Svým kolegům obvykle radím, aby se v takovýchto situacích nenechávali zahnat do kouta, člověka bez jízdenky následovali a přivolali si na pomoc strážníky či policisty.
Většina lidí se dá tedy snáze jak se říká zpracovat tak, jak revizor potřebuje?Zkušený revizor to umí a také pozná černého pasažéra klidně i na první pohled. Když stojí například dva kolegové třeba na Muzeu a ze stejného chumlu vybírají náhodně cestující, daleko větší úspěšnost má vždy ten služebně starší. A to bez ohledu na to, zda kontroloval víc či méně lidí než ten druhý.
Vraťme se ještě ke konfliktům. Bývají závažné, nebo jde často jen o dupnutí na nohu?Teď jsem například podepisoval papíry ke dvěma případům. Tím prvním byly vyražené zuby na lanovce na Petřín.
A to dokonce útočil mladík, kterému jízdenka nechyběla. Měl ale s sebou dvě další dívky bez lístků. Nejspíš se tedy chtěl před nimi vytáhnout. Další kuriózní případ se stal v tentýž den. Revizora pokousala jedna cestující na ruce.
A to ji prosím ani nekontroloval.
Vám se někdy stal při vaší profesi nějaký úraz?Naštěstí ne. Důležité je to nehrotit a mít představu, jak se situace může vyvíjet. My revizoři máme dobré vztahy s policií a strážníky. Už se nám i stalo, že jsme dotyčného naháněli v policejním autě.
Dlouhodobě se hovoří o tom, že je revizorů v Praze okolo sto čtyřiceti. Proč tak málo?S nedostatkem pracovníků zápolí snad všechny instituce v Česku. Ani zdaleka na tom nejsme nejhůře. Šestnáctého ledna máme my revizoři náborový den, kam se dle našich odhadů přihlásí přibližně padesátka potenciálních nových kolegů. Snad se tedy stavy podaří doplnit.
Abych mohl dělat revizora, musím mít maturitu, psychotesty a zkoušky z jazyka. Stačí angličtina?Ze zkušenosti musím konstatovat, že to stačí. Anglicky se domluvíte již téměř s každým cizincem. Výjimkou jsou snad jen jižní národy jako Portugalci, Italové či Španělé.
Mají revizoři mezi pracovníky dopravního podniku nejlepší jazykovou vybavenost? O tom, že by se měli jazyky povinně učit alespoň řidiči MHD směřující na letiště, se v poslední době hovoří stále častěji.Mám takový pocit.
Shodou okolností jsem měl před měsícem schůzku s jazykovou školou, která nejen pro revizory, ale i pro ostatní části podniku tyto kurzy pořádá. I z ní tento fakt vyplynul. Pro revizory jsou jazykové kurzy daleko častější a také intenzivnější než pro ostatní zaměstnance dopravce.
Naše práce je na komunikaci s lidmi závislá. Na jazykových znalostech revizora přímo závisí jeho výplata.
Když je řeč o výplatě, počet černých pasažérů podle statistik klesá. Mohou za to také různé akce, které nabádají cestující k nákupu ročních kuponů a odrazují je od černé jízdy.
Nejsou tyto kampaně pro revizory kontraproduktivní?Z hlediska účetnictví podniku jsou peníze za jízdenky a kupony mnohem lépe využitelné nežli ty za pokuty. Jako loajální zaměstnanec dopravního podniku proto nemohu odpovědět jinak, než že jsou tyto akce dobré.
Samozřejmě to pak může někdy vypadat, že je náš odbor méně efektivní. Protože odvádí méně peněz. Někteří zaměstnanci mi brečí, že občas není koho bez lístku chytat.
Komiksy, jež visí třeba ve speciální tramvaji Vymlouvačce, prezentují nejčastější výmluvy černých pasažérů. Ty jste posvětili i vy. Není jejich vyobrazení příliš nerealistické? Kde jsou vulgarismy a výmluvy na zapáchající cestující bez domova?Je to pochopitelně hodně učesané.
Co se týká bezdomovců, magistrát měl jednu dobu strategii, že by se měli lidmi bez domova zabývat sociální pracovníci, a nikoli revizoři. Rozdávali jsme jim dokonce kartičky s radami, kam se mají obrátit o pomoc. V extrémních situacích se pak volalo auto se sociálními pracovníky. To bylo dobré.
Revizor v dnešní době určitě nemá jednoduchou pozici.
V centru navíc nejspíš narážíte na tytéž „firmy“…Ano. Pro kontrolora ale nemá příliš cenu pořád tytéž bezdomovce znovu a znovu pokutovat. U některých již bezpečně vím, že se z nich pokutu nikdy vymoct nepodaří. Každé takové vymáhání pak plodí další a další náklady pro podnik. Takové jednání by se brzy stalo neekonomickým.
Přehlížet takové cestující ale může být demotivující pro ty, kteří za jízdné poctivě platí.Souhlasím. Bohužel svět není ideální a je potřeba lidem vysvětlovat, proč jednáme, jak jednáme. Naštěstí to většina, alespoň podle mých zkušeností, přijímá s pochopením.
Revizoři pokutují také konzumaci jídla v MHD. S tímhle fenoménem bojují hlavně vaši italští kolegové na linkách metra v Římě. Rozdáváte pokuty za jídlo i vy?Pokud někdo konzumuje nějaký pokrm v metru, tramvaji či autobuse, hrozí mu pokuta čtyři sta korun.
Tenhle fenomén řešíme hlavně na nočních spojích, zejména tam, kde jsou poblíž rychlá občerstvení. Přes den tento problém řešíme naopak minimálně, ale i v noci padají pokuty málokdy. Před samotnou pokutou totiž upozorňujeme, aby konzumace zanechali a jídlo schovali.
Většina si dá říct bez problémů.
Jaká jídla se jedí v MHD nejčastěji?Vede především pizza a také se popíjí pivo. Nevím jak vy, ale když jsem já v pozici cestujícího a nade mnou se tyčí někdo s plným kelímkem v ruce, mám vždy obavy, aby mi ho nevylil za krk.