Syndrom zavrženého rodiče: Máme soudní znalce na něco, co neexistuje

V některých politováníhodných případech dochází k tomu, že jeden z rodičů (obvykle rodič, který má dítě v péči) začne trvale manipulovat dítě proti druhému rodiči, mařit jejich styky a snaží se nastavit dítě na nenávist k druhému rodiči. Vytváření syndromu zavrženého rodiče je vůči dítěti velmi poškozující jednání. Tento článek se zaměřuje na otázku, jakým způsobem se zavržený rodič může bránit a jaký může zvolit postup, aby své dítě zcela neztratil. 

Pro lepší přehlednost následujícího textu budu používat termín „pečující rodič“ pro rodiče, který má dítě v péči (ať již fakticky či na základě soudního rozhodnutí), a termín „druhý rodič“ pro rodiče, jenž dítě v péči nemá a má právo na osobní styk s dítětem. Pro úplnost zdůrazňuji, že se jedná o pouhou formulační zkratku, význam druhého rodiče pro nezletilé dítě a jeho role rodiče tím nemají být nijak snižovány. 

Pojem syndromu zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je termín, který vytvořil americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80.

 let a definoval jej jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů.

Její příčinou má být kombinace faktorů, zejména indoktrinace ze strany druhého rodiče (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů) a vlastní pokusy dítěte pomlouvat jednoho z rodičů.[1] 

Podle Gardnera existují následující projevy syndromu zavrženého rodiče[2]: 

  1. Kampaň shazování – Dítě projevuje výraznou nenávist vůči druhému rodiči. Často i bez přímého dotazu odborníka začne vyjmenovávat řadu negativních projevů chování druhého rodiče, jeho špatných vlastností a činů, a tím zdůvodňuje svůj postoj odmítání. 

  2. Slabé, absurdní nebo žádné odůvodnění nenávisti – Své odmítání druhého rodiče často děti vysvětlují nelogicky a vágně. Při bližším dotazování nejsou schopny uvést nic konkrétního. 

  3. Nedostatek ambivalence – Dítě vnímá rodiče černobíle, pečující rodič je skvělý, milovaný, nedělá chyby, naopak druhý rodič je pouze špatný, zlý, hrozný. Dítě není schopno uvést současně kladné i záporné rysy ani u jednoho z rodičů. 

  4. Reflexivní podpora pečujícího rodiče při sporech rodičů – Pokud jsou přítomni oba rodiče, dítě reflexivně podporuje a prezentuje názor programujícího rodiče. Argumentace dítěte bývá často ještě silnější a důraznější než u programujícího rodiče. 

  5. Chybějící pocity viny – Dítě necítí výčitky za své chování, chybí jakýkoli vděk za věcné dárky nebo jiné projevy zájmu a citu, za výživné. Výdaje a příkoří odmítaného rodiče vidí jako spravedlivý trest. 

  6. Přítomnost vypůjčených scénářů – Děti často používají slovní spojení a výrazy, které pro ně nejsou vzhledem k jejich věku typické. Takovým výrazům často při doptání ani nerozumí. Sdělení jsou často totožná s výrazy programujícího rodiče. 

  7. Rozšíření nenávisti na rodinu odmítaného rodiče – Příbuzní, ke kterým mělo dítě dříve vřelý vztah, jsou nyní také zavrhováni. Pokud se snaží o kontakt, jsou označeni, že obtěžují, dárky od nich jsou bez pocitů viny odmítány nebo přijímány bez sebemenšího vděku

Podle závažnosti je pak možné rozlišovat syndromy zavrženého rodiče mírný, střední a těžký, a to podle míry intenzity výskytu výše uvedených symptomatických projevů.

Jak syndrom zavrženého rodiče vypadá – pohledem Krizového centra pro děti a rodinu[3]

Rodiče, kteří manipulují s dítětem, často vyzdvihují a zneužívají práva dítěte vyjádřit svůj svobodný názor a trvají na vyslechnutí názoru dítěte odborníkem. Někteří z těchto rodičů již dlouhodobě ovlivňují a manipulují názor dítěte bez ohledu na jeho potřeby.

K tomu často přispívá fakt, že dítě je dlouho izolováno od druhého rodiče a jeho světa (popř. kontakt s ním je velmi omezený), a to i vlivem nemocnosti dítěte, která často není reálná.

Nebo právě naopak může dítě na stres (který mu manipulující rodič způsobuje tím, že ho do konfliktu rodičů vtahuje) psychosomaticky reagovat častou nemocností. Zda je dítě dlouhodobě manipulované, pozná odborník během spolupráce s celou rodinou.

Zkušený odborník pozná manipulaci z rozhovoru s dítětem a především z projektivních metod zaměřených na diagnostiku rodinné situace. V tomto případě je dítě rozhovorem na zjišťování jeho názoru neadekvátně zatíženo, protože tato situace vyvolává v dítěti konflikt (vlastní integrita versus přání manipulujícího rodiče). 

Ze zkušeností Krizového centra vyplývá, že pokud k manipulaci dochází dlouhodobě, může u dítěte docházet k rozvoji velkých psychických obtíží. Dítě v rozhovoru pak verbálně zprostředkovává odborníkům zkušenosti a názory manipulujícího rodiče, jehož manipulacím je denně vědomě či nevědomě vystaveno. 

Manipulující rodič má dítě v péči a vytváří syndrom zavrženého rodiče; zavržený rodič potkává dítě pouze občas, popř. vůbec.

Dítě nechce zavrženého rodiče vidět z důvodu, že manipulace a tlak na dítě jsou natolik velká a chování manipulujícího rodiče je účelně programující, že dítě nemá tolik sil a schopností mu vzdorovat.

Z důvodu psychické sebezáchovy se rozhodne pouze pro jednoho rodiče, kterého udělá spokojeným, aby nemuselo řešit neřešitelný rozpor mezi rodiči. 

Manipulující rodič předkládá zmanipulované dítě jako důkaz o tom, jak je druhý rodič nesmírně špatný. Pečlivě dítě očkuje, aby podalo u odborníka co největší výkon, tj. svědectví o tom, jak rodiče nenávidí, jak je z něj dítě fyzicky či psychicky nemocné, jak instituce trápí dítě tím, že se musí vidět s druhým rodičem, číst od něj dopisy atd. 

Nejviditelnější symptomy syndromu zavrženého rodiče: 

  • potíže s předáváním dětí, resp. nepředávání dětí,
  • narušené vztahy s původní rodinou – zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče,
  • zákaz poskytování informací o dětech (mateřská škola, základní škola, lékaři, vedoucí kroužků),
  • nenávist k novému partnerovi zavrženého rodiče,
  • prodlužování soudního řízení,
  • kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem,
  • spory rodičů o výživné, rozdělení majetku, bytové problémy.

Syndrom zavrženého rodiče má pro dítě řadu negativních důsledků, a to zejména ztrátu všeho, co souvisí se zavrženým rodičem, zabrzdění či deformace emocionálního vývoje a zbrzdění či deformace psychosociálního vývoje. 

Právní posouzení manipulace dítěte proti druhému rodiči 

Jednání manipulujícího rodiče, kterým pěstuje v dítěti negativní pocity proti druhému rodiči, pochopitelně odporuje řadě zásad, kterými by se měl rodič při výchově dítěte a péči o ně řídit, jak jsou definovány v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Je zřejmé, že rodič v takovém případě nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně. 

Při právním posouzení jednání manipulujícího rodiče je nutno zdůraznit porušení zejména následujících zásad vymezených v příslušných ustanovení o.z.:

  • Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.“ (§ 875 odst. 1 o.z.) – Ztráta jednoho rodiče a ohrožení zdravého emocionálního a psychosociálního vývoje je zcela určitě v příkrém rozporu se zájmem dítěte. Manipulující rodič upřednostňuje své stanovisko a pohled na věc před zájmem dítěte. Vhodně to formuloval Ústavní soud, který se manipulací jednoho rodiče proti druhému zabýval a výslovně uvedl, že: „Úkolem rodičů by mělo být…, aby rodiče opustili své egoistické, mnohdy dokonce nízké „zájmy“ (například v podobě přinášení příjemných vnitřních pocitů trýznění druhého rodiče skrze vlastní dítě). Každý rodič by si měl být vědom toho, že priorita zájmu dítěte platí mimo jiné proto, že důsledky ignorování zájmu dítěte se v jeho sféře (v jeho životě, ať již aktuálním či budoucím) projeví intenzivněji negativně než v životě rodiče jako člověka dospělého; dítě totiž není „hotová“ silná osobnost, a není schopno se s uvedenou situací vypořádat, takže často nese psychické šrámy při cestě svého dospívání po celý život.“[4]
  • Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě“. (§ 876 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič zcela vyloučí druhého rodiče z výkonu rodičovské odpovědnosti, názory  a přístupy druhého rodiče jsou ignorovány a druhý rodič tak fakticky zcela ztrácí jakýkoliv vliv na dítě, jeho výchovu a péči o něj. 
  • Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.“ (§ 884 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič naopak vychovává dítě v nenávisti k druhému rodiči, vede ho ke konfliktnímu přístupu a extrémně kritickému pohledu na blízkou osobu. Rovněž se dítě učí odmítat řešení rozporů pomocí dohody či kompromisu, dítě je vedeno k odmítání přirozených autorit. 
  • Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.“ (§ 888 odst. 1 o.z.) – Manipulující rodič naopak styk staví do styku faktické překážky (zveličování zdravotních problémů, plánování jiných aktivit dítěti, odmítá předávat dítě apod.), tvrdí, že dítě se s druhým rodičem setkávat nechce a využívá všech prostředků, aby styk mezi dítětem a druhým rodičem zmařil. 
  • Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.“ (§ 889 o.z.) – Manipulující rodič naopak záměrně dítě programuje na negativní pocity vůči druhému rodiči, nezřídka uvádí dítěti nepravdivé či zkreslené údaje o druhém rodiči, zveličuje jeho nedostatky a nechává dítě v plné míře pocítit svou vlastní nenávist a výhrady vůči druhému rodiči. Často hovoří velmi negativně o druhém rodiči s třetími osobami před dítětem. 

Z hmotněprávního hlediska tedy není pochyb o tom, že manipulace pečujícího rodiče proti druhému rodiči odporuje celé řadě zákonem vymezených zásad a je zjevně v příkrém rozporu se zájmem dítěte.

Ústavní soud ve vztahu k manipulaci jednoho rodiče proti druhému zdůraznil právo dítěte poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas, a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý, neboť vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému.[5] Právní posouzení tak v konečném důsledku nebývá složité. 

Podstatně obtížnější je ale prokázání manipulace a volba vhodného procesního postupu. Ten by měl být zvolen tak, aby došlo k nápravě poškozeného vztahu mezi zavrženým rodičem a dítětem a zároveň se předešlo silovému a necitlivému řešení, které by mohlo dítě značně psychicky poškodit. 

Prokazování syndromu zavrženého rodiče

Největší obtíží v řízení bývá manipulace pečujícího rodiče odhalit a zejména je prokázat. Stěžejním důkazním prostředkem obvykle bývá znalecký posudek, nelze však spoléhat na to, že znalec manipulace druhého rodiče odhalí. Možnosti znalce jsou totiž limitované. Z tohoto důvodu je vhodné znalce seznámit se skutečnostmi, z nichž druhý rodič dovozuje existenci manipulace pečujícím rodičem.

Důležité je však držet se faktů, ideálně takových, která lze potvrdit i jinými důkazy. Zejména je vhodné poukazovat na existenci znaků syndromu zavrženého rodiče, jak byly popsány výše. Je vhodné se zdržet bezdůvodného osočování a emotivního napadání pečujícího rodiče, neboť z toho může být vyvozována pouze intenzita konfliktu mezi rodiči, nikoli však závěr o manipulaci pečujícím rodičem.

Budete mít zájem:  Filip Sajler končí v pořadu Kluci v akci: Je třeba posunout se dál, říká

 

Problémem zjišťování manipulace ve znaleckém posudku bývá rovněž časové hledisko, neboť syndrom zavrženého rodiče se obvykle postupem času zhoršuje a znalecké posudky jsou často provedeny až s delším časovým odstupem po zahájení řízení. Manipulující rodič může této prodlevy využít k dalšímu tlaku a působení na dítě, dítě je v zavržení druhého rodiče dále utvrzováno a bývá těžší škody napravit.

Rovněž dochází bohužel k tomu, že dlouhodobé odpírání kontaktu s dětmi a s tím způsobená frustrace může vést u zavrženého rodiče k iracionalitě a problematickému chování, někdy dokonce i k agresivnímu jednání.

Takováto reakce zavrhovaného rodiče pak je pro manipulujícího rodiče potvrzením o jeho pravdě a tom, jaký je druhý rodič objektivně psychiky nevyrovnaný a má negativní vliv na dítě.

Druhý rodič může být takto negativně hodnocen i příslušným znalcem, což se pak samozřejmě může projevit (a obvykle projeví) i v rozhodování soudu, pro který je znalecký posudek jedním ze stěžejních důkazů.

Tomu je nutno předcházet, s frustrací vědomě pracovat a tlakům ze strany manipulujícího rodiče nepodlehnout, a to i za cenu terapie či jiných prostředků, které umožní zavrhovanému rodiči zátěžovou situaci zvládnout. 

Někdy mohou být manipulace a ovlivňování spíše zjištěny v rámci probíhající rodinné terapie či asistovaného styku, kde dochází k delšímu sledování rodiny v průběhu více setkání a vzájemných interakcí mezi rodiči a dítětem.

Odborníci, kteří pracují s rodinou delší dobou, mohou být lépe schopni vyhodnotit, který z rodičů skutečně aktivně spolupracuje s odborníky a má zájem na zlepšení situace a který rodič naopak spolupracuje pouze formálně, či vůbec.

Je totiž nutno pečlivě odlišovat případy, kdy k odmítání druhého rodiče dítětem dochází na základě programování pečujícího rodiče a kdy naopak dítě odmítá druhého rodiče z jiného důvodu zcela nezávislého na chování pečujícího rodiče (např. právě v důsledku chování druhého rodiče k dítěti, odmítání nového partnera druhého rodiče apod.).

Výhodou terapie či práce v krizových centrech může být i lepší časová dostupnost a snazší zahájení již v počátečních fázích řízení. Při volbě příslušného zařízení je vhodné se zaměřit na ta, která mají se syndromem zavrženého rodiče zkušenost a umí s ním pracovat.

Je otázkou, nakolik je možno zjišťovat manipulace dítěte při výslechu dítěte soudem.

Lze mít za to, že zkušený soudce může sám identifikovat nesrovnalosti ve výpovědi dítěte, nedostatečnost důvodu pro zavržení rodiče, použití formulací a termínů neodpovídajících věku a vyspělosti dítěte apod.

Nicméně nelze na to spoléhat, neboť soudce ze své podstaty není dětským psychologem a odhalit manipulace je obtížné i pro kvalifikovaného odborníka.

Nelze však podceňovat ani jiné důkazní prostředky, které mohou odhalit manipulace, zejména může být hodně vypovídající komunikace mezi rodiči, či svědecké výpovědi nestranných osob, které jsou s dítětem a jeho rodiči v kontaktu.

Při dokazování může být vhodné se soustředit nejen na prokazování samotné probíhající manipulace (což bývá obtížné), ale i na prokazování existence některých ze shora specifikovaných znaků syndromu zavrženého rodiče, jak jsou popsány výše (zavržení příbuzných ze strany druhého rodiče, zákaz poskytování informací o dětech ze strany třetích subjektů, kolize kroužků s dobou setkání se zavrženým rodičem apod.). Tyto skutečnosti se totiž prokazují snáze. Tyto důkazy mohou být případně vodítkem nejen pro soud, ale i pro znalce, který se pak může spíše zaměřit na otázku, zda je u dítě podporován vznik syndromu zavrženého rodiče. 

Druhá část článku, kterou v nejbližších dnech najdete na portálu Právní prostor.cz, se bude zabývat právními možnostmi obrany zavrženého rodiče.

Syndrom zavrženého rodiče: Máme soudní znalce na něco, co neexistuje

[1] Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_zavr%C5%BEen%C3%A9ho_rodi%C4%8De .

[2] Gardner, R.A. (1996) – Syndrom zavrženého rodiče, Praha: MPSV.

[3] Následující kapitola je převzata z knihy Čí je to hra? od Zlaty Knetlové a kol., text použit se souhlasem autorů. 

[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10.

[5] Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17.

Syndrom zavrženého rodiče?

Děti, které kategoricky odmítají jednoho z rodičů, dělají scény, když se s ním mají setkávat a nechtějí s ním dokonce ani promluvit, znají sociální kurátorky a kurátoři, soudci a soudkyně i mnozí psychologové, nejčastěji z vleklých a obtížných rozvodových a porozvodových situací.

Přitom odmítaný rodič se nám jeví leckdy jako laskavý člověk, který má o dítě upřimný zájem. Dítě se k němu chová nepřiměřeně, odmítání rodiče může působit až chorobně, leckoho napadne, kdo takový stav zavinil. Odborníci se shodnou, že stav nelze přehlížet: je třeba jej rozpoznat a jednat směrem k nápravě.

Je rizikový jak pro současný psychosomatický vývoj dítěte, tak také pro jeho budoucí život a partnerské vztahy; zároveň jednomu z rodičů neumožňuje realizovat rodičovská práva.

Leckdo z odborníků možná uvítal termín, který se objevil v metodické příručce MSPV (1) a prosadil se i do odborného jazyka: syndrom zavrženého rodiče.

Jazyk, který používáme, není bezvýznamný: Je zavržený a odcizený totéž?

Používání tohoto konceptu však považuji podobně jako mnozí psychologové za problematické a to z několika důvodů. Začnu zdánlivě podružným a sice jazykovým: jde o sporný či nevhodný překlad termínu parental alienation syndrom, který vytvořil americký autor Gardner.

Ve Websterově slovníku výklady alienation ukazují k významu odcizení. Všimněme si: Pojem konstatuje vztahovou situaci rodiče a dítěte, kteří se jeden druhému odcizili. Nedramatizuje ani neimplikuje viníka.

Naproti tomu výraz zavržený rodič má silnou funkci apelu: proč byl rodič dítětem zavržen? Kdo způsobil, že dítě svého rodiče zavrhlo? Je rodič obětí ? Nebo je špatný – a kdo tedy má právo dítě nutit ke vztahu? U nás používaný překlad představuje barieru v odborné práci na tomto obtížném tématu, protože navozuje zavádějící a schematické porozumění a navozuje také nesprávně kladené otázky.

Nejde o žádnou lékařskou diagnózu

Gardnerův pojem využívá jazyka individuální diagnózy a vytváří tak zdání medicínské serióznosti – v mezinárodním seznamu diagnóz však neexistuje.

Nicméně jsem se v poslední době opakovaně setkala s vyjádřením, že syndrom zavrženého rodiče je choroba, kterou je nutné léčit. Soudy zajímá, zda má či nemá dítě syndrom zavrženého rodiče, jakoby šlo o zápal plic.

Odpovídat na tuto otázku je však pro psychology problematické.

Jde totiž o kontrovezní koncept, který zdaleka ani ve Spojených státech, odkud pochází, nebyl a není jednoznačně přijímán. Část odborníků vždy poukazovala na to, že vyjadřuje mocenské zájmy (především organizovaných skupin nespokojených otců) a pro odbornou práci se nehodí – může být zavádějící.

Dítě je v tomto pojetí nositelem syndromu, tedy skupiny chorobných příznaků. To neumožňuje porozumět situaci dítěte v konfliktním vztahovém procesu a naopak vede k polarizovanému hodnocení: někdo je nemocný, a potřebuje léčbu, někdo to zavinil ( nejspíš vzhledem ke své problematické osobnosti), a někdo je nevinný.

Tuto pseudodiagnózu můžeme nejspíš považovat za příklad neadekvátní medikalizace vztahového problému.

Příklad z praxe „Tak jsem se dověděl, že Marek trpí syndromem zavrženého rodiče a že já jsem to způsobil“ začal otec při druhém terapeutickém setkání. Otce jedenáctiletého Marka si včera předvolala sociální kurátorka a prý s ním měla přísný pohovor.

Rodinu jsem znala z jediného setkání, ke kterému dala podnět sociální kurátorka, rodiče v rozvodové situaci se prý nedokázali domluvit o ničem, o výchově dětí už vůbec ne. Pamatovala jsem si, že se kluk se opravdu choval k mamince odmítavě.

Oba rodiče nešetřili vzájemnou kritikou, Marek byl schovaný za časopisem a jak mohl, přidal se k tátovi proti mámě. Jakoby v rodině platilo nevyslovené pravidlo: mít dobrý vztah s jedním rodičem znamená odmítnutí druhého rodiče.

Z prvního setkání jsem měla dojem, že po předchozím období, kdy děti byly zajedno s mámou a otce tvrdě odmítaly se nyní přiklonily k otci, matka to těžko nesla a šla vylíčit situaci také sociální kurátorce.

Kdo způsobil, že dítě onemocnělo syndromem a zavrhlo rodiče?

Matčin příběh, který kurátorce vyprávěla, nezachycoval současnou situaci doma zřejmě nijak zkresleně. Sociální kurátorka vyhodnotila stav věcí s použitím aktuálního pojmu, který vyšel v metodické příručce MPSV, správně. Chlapec skutečně byl vůči matce už delší dobu nekriticky odmítavý. Sociální kurátorka správně posoudila závažnost situace a iniciovala terapii.

Problém není v tom, že se na tyto situace poukazuje, ale jak se to děje. Otázku po viníkovi nevnímám jen v postupu sociální kurátorky, pojem „syndrom zavrženého rodiče“ takovou otázku implikuje a lze ji čekat od dalších odborníků. Právě v tomto postoji vidím problém.

Viník v podobných případech totiž nemívá jméno jednoho z rodičů, viníkem toho smutného stavu bývá dlouhá historie partnerské nespokojenosti a nezvládnutých konfliktů. Stává se, že v neúnosně napjatém a polarizovaném prostředí rodiny dítě musí volit mezi dvěma odlišnými realitami, otcovou a matčinou.

Volbou si pak zajišťuje jistotu aspoň jednoho vztahu, tím bývá častěji vztah s matkou, která bývá v našich poměrech bližším rodičem. Dítě (2) se někdy ztotožní s jejím názorem. Na odmítavém postoji k otci matka někdy vědomě pracuje, třeba pokud si nedovede představit, že by vliv otce mohl být pozitivní, nebo se dokonce obává, že by mohl otec dítěti uškodit.

Bylo by zavádějící předpokládat, že tomu je tak vždy. Starší dítě nelze ostatně tak snadno manipulovat, jak to popisuje Gardner. Dobře známe případy, kdy je postoj dítěte vůči otci odmítavý, aniž by to byla matčina objednávka.

Známe moralizující postoje adolescentů: Když od nás odešel, už ho nechci vidět! Stává se také, že po konfliktním rozvodu otec delší dobu o kontakt s dítětem neusiluje, třeba proto, že si chce znovu stabilizovat životní podmínky, dítě si však může připadat zavržené a snaží se od něj citově odpoutat.

Dva tři roky mohou být pro dospělého poměrně nevýznamnou epizodou, pro dítě je to ale významná část života. Když chce pak rodič uplatnit svá práva, dítě jej odmítá, protože je mu cizí. Pokusy o setkání pak probíhají v emočně vypjaté atmosféře, s výčitkami a obviňováním. V těchto podmínkách lze těžko čekat, že dojde ke sblížení. Otec má pocit, že mu dítě nerozumí, nechce nebo nesmí rozumět, ale také dítě může mít pocit, že mu otec nerozumí, protože je k něčemu nutí.

Otázky odborné spolupráce

Situace odcizení, se kterou se jako odborníci setkáváme, je součástí příběhu, který neznáme. Můžeme se spolehnout, že verze každého rodiče se budou významně lišit. Další postup vyžaduje dobrou součinnost sociálních kurátorů, soudců a psychologů – terapeutů (3).

Budete mít zájem:  Nadměrné pocení má řešení

Důležité je využívání pravomocí, spojených s profesionálními rolemi a respekt k odlišnosti a nezastupitelnosti ostatních rolí. Kurátoři mají ze zákona pravomoci k sociálnímu dohledu, které psychologové v roli terapeutů nemají a ani by mít neměli.

Soudci mají pravomoc vynést rozhodnutí, zkušenost však ukazuje, že rozhodnutí o kontaktech s dítětem se těžko uskutečňuje, pokud s ním oba rodiče nesouhlasí. Role terapeutů je odlišná a není slučitelná ani s rolí sociálního dohledu ani s rolí soudce.

Zkušenost z terapie

Sbližování dítěte a rodiče, kteří se sobě odcizili představuje náročný proces, v němž neplatí jednoduchá doporučení. Je třeba vytvořit prostor pro tento vztah v rámci existujících rodinných vztahů. V rámci převažujícího modelu to znamená, že žena musí připustit, že muž, k němuž je sama kritická, může být pro dítě přínosem.

Zejména pro ženy bývá těžké uvěřit, že dítě vidí otce jinak, nežli jej hodnotí ony. Laici (4) často věří, že dítěti či rodičům je třeba domluvit, přesvědčit je nebo jim něco vysvětlit. To ovšem bývá zřídka úspěšné. Zkušení terapeuté zažili nejspíš i případy, kdy dojde k opětovnému navázání kontaktu při prvním setkání, jakoby zázrakem či snad odlišností této situace.

Většinou jde o dlouhodobý proces, který vyžaduje od terapeutů trpělivost; tlak na urychlení mívá někdy kontraproduktivní efekt. Stává se, že nedojde k vytvoření kontaktů v rozsahu, který rodič požadoval, ale vytvoří se model komunikace, který je pro všechny přijatelný.

Známe případy, kdy během terapie k navázání kontaktu nedojde, avšak i tam může během ní dojít ke změně vztahu zúčastněných. Gardnerovo pojetí zanedbává, že jev odcizení rodiče a dítěte vzniká za velmi odlišných okolností, zanedbává vývojovou vztahovou stránku problému. Pojem vytváří iluzi, že jde o jasně určenou chorobu, která je tedy je léčitelná jasně definovanými postupy.

Nejde však o medicinskou diagnozu ani o objektivní popis jevu. Jde o spornou interpretaci závažného jevu, tato interpreatace by neměla být nekriticky přijímána jako správná či modelová.

Poznámky:

  1. Gardner, Syndrom zavrženého rodiče, zkrácený překlad, Praha, metodické materiály MPSV ČR, 1996
  2. Problém není genderově neutrální a právě genderová optika se osvědčuje při porozumění příběhu a hledání další cesty bez neúčinné polarizace a hledání viníka. Genderová analýza však není předmětem tohoto sdělení.
  3. Nechávám v tomto textu stranou roli soudních znalců z oboru psychologie, jejichž činnost se od činnosti terapeuta rovněž liší a obě role jsou vzájemně nezastupitelné.
  4. Znovu připomínám, že se setkáváme také s otci, u nichž se projevuje podobná dynamika.

Syndrom zavrženého rodiče: Máme soudní znalce na něco, co neexistuje

Ministerstva jí v tom dávají za pravdu. Opět z internetu: „Opakovaně a trvale dochází u nás k mylnému překladu pojmu ‚syndrom zavrženého rodiče‘ – Parental Alienation Syndrome. A z toho vyplývá i zavádějící výklad celého jevu.

Anglický výraz ‚alienation‘ znamená ‚odcizení‘ – nikoliv zavržení, jak se bohužel opakovaně, ale mylně uvádí. Respektive takto jej mylně do českého povědomí uvedl a přeložil populista tohoto jevu, psycholog Eduard Bakalář,“ uvedla před časem pro server Lidovky.

cz někdejší mluvčí ministerstva zdravotnictví Štěpánka Čechová.

Nic proti nezbytnosti přiměřeného překladu. Nelze vyvolávat dojem, že tímto syndromem se projevuje rodič. Leč pozor – trpět (ve smyslu strádat v jeho důsledcích v chování potomka) zavržený rodič trpí. Název přece jen není to nejpodstatnější.

Argument, že syndrom zavržení neexistuje, neb není uveden v platné klasifikaci duševních chorob, je sice zdánlivě neprůstřelný, leč lze v něm najít prvky tzv. eristické dialektiky. Tj. vedení sporu tak, aby nám bylo nutno vždy dát za pravdu.

V patřičných seznamech není uveden namátkou ani syndrom sesazeného prince, syndrom vyprazdňujícího se hnízda, syndrom prostředního dítěte, syndrom nadměrné závislosti na rodičích (u dospělých osob), syndrom pozdního nedělního odpoledne a mnoho dalších…

Dovolím si osobní úvahu: Syndrom popsaný nejprve v USA R. A. Gardnerem a u nás tak propagovaný Eduardem Bakalářem byl mj. využíván tzv. militantními otci. Jde o pány, s nimiž lidově řečeno bylo u soudu zameteno, leč oni neviděli ani v náznaku „břevno v oku svém“. Nejeden z nich o – jak známo slepou – spravedlnost usiloval s taktem řeznického psa. Akce vyvolává reakci.

Pokud čirou náhodou – přinejmenším podvědomě – usuzujete, že dítě patří tomu, kdo je porodil, pak se ve vás probudí lingvista a ctitel mezinárodní klasifikace nemocí. Co tam není uvedeno a co (no fuj) není správně přeloženo z angličtiny, existovat prostě nemůže.

Jisté je, že tzv. syndrom zavrženého rodiče byl v minulosti důvodem k sice zcela ojedinělým a sporným zásahům proti dětem. Tyto zásahy vedly dokonce k umístění dítěte na psychiatrickou kliniku. S paní poslankyní lze souhlasit i v následujícím: Znalecké posudky by neměly platit za jediný a nejsilnější argument.

Oprávněné odmítnutí syndromu ani v nejmenším neznamená, že jednotlivé příznaky, jež byly do něj shrnovány, neexistují. Mohou souviset s ovlivněním dítěte, s jeho vcítěním se do přání druhého z rodičů.

Eventuálně se snahou zavděčit se v nově vytvořené rodině. Odmítnutí neznamená, že nadále neexistují postupy manipulace s dítětem, možnost jeho mentálního programování určitým směrem, tzv.

mytí mozku, využívání kognitivní disonance atd.

Projevy dětí v praxi psychologa

Ve výpovědi nezletilých nacházím mj. i:

Kampaň shazování

Dítě projevuje výraznou nenávist vůči druhému rodiči. Velmi ochotně a bez známky studu začne vyjmenovávat řadu negativních projevů chování druhého rodiče, jeho špatných vlastností a činů.

Tím zdůvodňuje svůj postoj odmítání konkrétní osoby. Podotýkám – dítě se v případě pravdivého popisu nemá za co stydět. Právě naopak má právo na pomoc i ochranu.

Nicméně fakticky týrané děti stud pociťují, chování tyranů vysvětlují svými chybami atd.

Slabé, absurdní nebo žádné odůvodnění nenávisti

Své odmítání druhého rodiče často děti vysvětlují vágně či ex post objektivně neprokazatelně.

Nedostatek ambivalence

Dítě vnímá rodiče černobíle. Pečující rodič je skvělý, milovaný, nedělá chyby. Naopak druhý rodič je pouze špatný, zlý, hrozný. Dítě není schopno uvést při své výpovědi kladné či záporné rysy ani u jednoho z rodičů.

Maximální podpora pečujícího rodiče při sporech rodičů

Pokud jsou přítomni oba rodiče, dítě reflexivně podporuje a prezentuje názor programujícího rodiče. Argumentace dítěte bývá často ještě radikálnější a důraznější než u programujícího rodiče.

Chybějící pocity viny

Dítě necítí výčitky za své chování, chybí jakýkoli vděk za věcné dárky nebo jiné projevy zájmu a citu. Výdaje a příkoří odmítaného rodiče vidí jako spravedlivý trest.

Přítomnost vypůjčených scénářů

Sdělení jsou často totožná s výrazy programujícího rodiče. (Ty bývají dostupné přinejmenším v soudním spisu).

Rozšíření nenávisti na rodinu odmítaného rodiče

Příbuzní, ke kterým mělo dítě dříve kladný vztah, jsou nyní také jednoznačně odmítáni. Pokud se snaží o kontakt, nezletilí tvrdí, že obtěžují.

Možnosti manipulace

Rodiče, kteří manipulují s dítětem, často vyzdvihují a pak zneužívají práva potomka vyjádřit svůj svobodný názor.

Velmi časté jsou:

  • Potíže s předáváním dětí, resp. nepředávání dětí. Zdůvodnění:„Já ho přemlouvám, ale on nechce.“
  • Nechuť, ba i zákaz poskytování informací o dětech.
  • Přinejmenším nadměrná kritičnost k novému partnerovi zavrženého rodiče.
  • Prodlužování soudního řízení pro údajnou nemoc, zaneprázdnění právního zástupce ap.
  • Přihlašování dětí do kroužků fungujících v čase soudem určeného setkání se zavrženým rodičem.

K soudu se nechodí pro spravedlnost…

Není nejpodstatnější, zda o výše zmíněných projevech dítěte hovoříme jako o syndromu zavržení rodiče nebo o odmítání jakéhokoliv kontaktu s rodičem jeho dítětem. V drtivé většině případů není podobné odmítání podmíněno předchozím týráním potomka ze strany zavrženého.

Navíc – jen pro ilustraci, neb argument to není: ani týrané děti obvykle své rodiče nezavrhují. Přesvědčivý příklad ukazuje tzv. Kuřimská kauza. Týraní sourozenci matku nezavrhli, byť by jistě takové rozhodnutí mohli zdůvodnit lépe než chlapec tvrdící: „S tatínkem se nechci vidět, protože mne vždycky nutí jít do cukrárny a tam mi objedná vanilkovou zmrzlinu, když já chci šmoulovou.“

Pravda je, že zákonodárci „bezdůvodné, trvalé či opakované bránění ve styku rodiče s dítětem, jež není svěřeno do jeho péče“ přiměřeně ošetřili v § 889 Občanského zákoníku. Žel pravdou je též, že „k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek“. Rčení lze doplnit povzdechem: „Pravda vítězí, protože pravdou je to, co zvítězilo.“

Syndrom zavrženého rodiče

Příběh z praxe

Anička je devítiletá dívka. Žije jen s matkou. Od otce odešly zhruba před necelými dvěma roky. Kontakt s otcem byl na dlouhou dobu přerušen. Otec se nyní snaží kontakt opět navázat. Rodiče se dohaduje soudně a nalezení řešení je velmi komplikované pro stále se prohlubující konflikt mezi rodiči.

Matka přivádí Aničku k dětské terapeutce, které sděluje, že v  soužití s manželem probíhalo domácí násilí, kterého byla Anička svědkem. Otec údajně nyní dělá vše pro to, aby matku poškodil, a Aničku k tomu využívá. Ve stejný den, kdy přivádí Aničku k terapeutce, má proběhnout i setkání Aničky s otcem. Anička ho uvidí po půl roce.

Matka se ptá terapeutky, jak má dceru na setkání připravit. Stále opakuje, že dcera trpí, má noční můry a otce vidět nechce. Setkání má trvat 3-4 hodiny. Aničce dává instrukce, že se nemá s otcem příliš bavit, něco mu vyprávět, na jeho otázky má odpovídat velmi stručně, nejlépe jednoslovně a setkání má vydržet, než bude zase s mámou.

Terapeutka matku upozorňuje, že tyto instrukce mohou akorát posílit Aniččin strach a nechuť se s otcem vidět. Matka ale evidentně setkání Aničky s otcem podpořit nechce a nemá kapacitu na to, aby dokázala uvažovat o tom, zda její působení přispívá k Aniččině pohodě, anebo více rozjitří její stres ze setkání s otcem.

Při další schůzce s terapeutkou matka informuje o tom, že setkání nedopadlo dobře. Otce nepřinesl Aničce žádný dárek a vyptával se jí na to, jak žije s mámou. Matka to hodnotí jako zasahující a pro dítě stresující. Otec dal Aničce na výběr několik možností, jak schůzku spolu stráví. Anička si vybrala návštěvu kina a otec ji tedy vzal do kina.

Terapeutka toto vnímá jako konstruktivní krok ze strany otce pro znovunastolení vztahu Aničky s otcem. Snaží se to matce sdělit, ale ta to přechází a věnuje pozornost stále na to, co bylo při setkání s otcem špatně. S Aničkou terapeutka pracuje na herním terapeutickém pískovišti.

Anička staví do písku tři figurky: vlka, který představuje otce, lišku, která představuje matku a jehňátko jako sebe. Jehňátko je v koutě. Matka liška jej chrání před vlkem, který doráží. Boj mezi vlkem a liškou probíhá neustále. Liška vlka k jehňátku nepustí. Je to máma, která chrání své dítě před nebezpečím, a to nebezpečí představuje otec.

Úkolem jehňátka/dítěte je být spokojené, protože pak je spokojená i máma. Anička drží v jedné ruce lišku a v druhé vlka a stále naznačuje jejich boj a občas zvedne pohled na terapeutku a čeká na její reakci.

Rozhovor o výjevu na pískovišti je ochotná rozvíjet, ale stále jen tím stejným směrem, ve kterém matka představuje dobro a otec zlo a úlohou matky je dítě před otcem ochránit. Při dalším setkání vytváří Anička na pískovišti svůj ostrov. Na ostrově je jen ona a její matka a několik zvířátek.

Terapeutka se snaží podpořit, aby Anička vyjádřila, co by chtěla na svém ostrově mít, co jí dělá radost, koho z blízkých by tam ještě chtěla mít. Anička trvá na tom, že stačí jen ona a máma. Terapeutka se při dalším setkání snaží oddělit svět a vztah s mámou od ostatního života Aničky (kamarádky, záliby, kroužky, volný čas) a hledat vlastní Aniččiny zdroje inspirace a radosti. Anička reaguje podrážděně. Na další setkání už nepřichází. Během soudního procesu soudní znalec potvrzuje manipulaci dítěte matkou ve vztahu k otci. 

Nezletilé dítě má právo na to, aby mu bylo umožněno udržovat vyvážený a kontinuální kontakt s každým z rodičů.  Od obou rodičů se mu má dostávat péče, vzdělání, výchovy a podpory. Má také právo na udržení vztahů s prarodiči a ostatními příbuznými ze stran obou rodičů.

  Rozpad vztahu rodičů je traumatickou událostí jak pro ně samotné, tak i pro jejich děti, která s sebou přináší změny na úrovni emotivní, sociální, ekonomické.

V těchto situacích je pro rodiče obtížné, a mnohdy jsou tak zranění a zahlcení, že je to pro ně dokonce i nemožné, aby uchránili děti od bolestných zážitků a pro jejich dobro se snažili dosáhnout klidného vztahu s bývalým partnerem na bázi společného rodičovství.

  V důsledku vlastního zranění a prožívání křivdy se ale v praxi často stává, že rodič vyostří konflikt ve vztahu k druhému. Děti jsou pak nástrojem, který jeden z rodičů využije k poškození druhého. Nezřídka se takto chovají oba rodiče. Dítě se ocitá v nesnesitelném tlaku, který vyřeší tak, že se přidá na stranu jednoho z rodičů. Jednoho si vybere. Poté probíhá boj o to, aby druhý rodič byl ze života dítěte odstraněn. 

Scénáře, které pak nastávají, nezřídka obsahují citové vydírání dětí, vyhrožování ztrátou lásky, děti v nich jsou postaveny před volbu jednoho z rodičů a donuceny vzdát emočně vztahu a náklonnosti k jednomu z rodičů.  Pro další vývoj a život dítěte je tento stav velmi ohrožující.

Pro zdravý psychofyzický a sociální vývoj potřebují děti oba rodiče. Vynucená ztráta jednoho z rodičů znamená pro dítě deprivaci. Dítě nemá možnost zažívat plnohodnotný citově nabitý vztah s důležitou vztahovou osobou.

V takovém případě se mluví o „zavrženém rodiči“ a pro tuto komplikovanou vztahovou situaci se používá termín „syndrom zavrženého rodiče“. 

Syndrom zavrženého rodiče popsal jako poruchu v 80. letech 20. století americký psychiatr Richard A. Gardner, která se projevuje od odmítání až po projevy nenávisti ze strany dítěte vůči jednomu z rodičů, přičemž toto chování vůči rodiči je neopodstatněné.

  Vyskytuje se především u dětí, které jsou vystaveny dlouhodobému a vyhrocenému konfliktu rodičů. Na jejím vzniku se podílí manipulace jedním z rodičů. Druhý faktor vzniku poruchy, který je v kombinaci s prvním, je na straně dítěte.

Dítě se ocitá ve velké psychické nepohodě, prožívá vnitřní konflikt a ohrožení. Zažívá ohrožení. Tuší, že když se přidá na stranu jednoho, ztratí druhého rodiče.

Tuto vnitřně trýznivou situaci vyřeší tím, že se otevřeně přikloní na stranu jednoho z rodičů (většinou toho, s kým tráví více času) a ztotožní se s jeho názorem a postoji týkající se druhého rodiče. 

V uvedeném případě na začátku článku Anička žije už delší dobu jen s matkou, která se snaží zamezit jejímu kontaktu s otcem. Otec je líčen pouze v těch nejčernějších barvách. Matka se obrací na různé instituce a jejich pomoc se snaží využít proti otci.

Pokud je jí nabídnuta jiná forma pomoci, které by byla směřována na podporu znovunastolení kontaktu otce s Aničky, tak se jim vyhýbá. Anička přejímá matčin postoj a bere na sebe úkol být spokojenou za to, když se matce daří držet otce mimo Aniččin dosah. Matku tím vlastně odměňuje.

Nedovolí si vidět věci jinak, nedokáže se radovat z věcí, které nesouvisí s matkou. To, co je špatné, je spojeno především s vlastním otcem. Za těchto okolností není možné Aničce nabídnout jiný pohled na otce. Pro Aničku by byl nepřijatelný, a to především pro to, že by mohl ohrozit její vztah s matkou.

Anička pro to ve svém okolí nevědomě vyhledává takové podněty, které jsou v souladu, nebo podporují její postoj. Ohrožující není pro Aničku ale jen jiný pohled na otce, ale i cokoliv jiného, co by mohl byť jen trochu vyvést.  Aničku z těsného pouta s matkou, a to bez zmínky o otci.

Aniččino prožívání a její vztah k sobě samé je definován matčiným bojem proti otci. Přejímá na sebe úkol, kterým je korunování matčina úspěchu v eliminování otce. Pro Aniččin citový a sociální vývoj a vývoj jejího sebevědomí, sebeobrazu, sebeprožívání je tento stav velmi ohrožující.

Naučit se mít vlastní názor, mít přístup k vlastním citům, navazovat vztahy s druhými lidmi, dávat si vlastní cíle a důvěřovat ve své vlastní schopnosti a kompetence je pro Aničku velmi ztížené. 

Syndrom zavrženého rodiče je výsledkem „naprogramování“ dětí jedním z rodičů. Vykonstruování reality teroru v rodině vzbuzuje u dítěte pocity nedůvěry, nebo nenávisti k zavrženému rodiči.

Dítě se stane závislé na rodiči, se kterým je v koalici, a podporuje jeho vizi reality. Vztah s druhým rodičem je vážně poškozen, nebo zcela zničen. Dítě začíná odmítat jakýkoliv kontakt se zavrženým rodičem. Vztah s odcizeným rodičem byl před konfliktem zdravý.

Vazba k preferovanému rodiči je při syndromu zavrženého rodiče patologicky závislá. 

Nejčastějšími nástroji, které manipulující rodič využívá k ovlivnění vztahu dítěte s druhým rodičem, jsou: očerňování druhého rodiče, limitování kontaktů, nebo neumožnění kontaktu dítěte s druhým rodičem, jednání vedoucí k odstranění druhého rodiče ze života dítěte (zákaz zmiňovat, odstranění fotografií apod.

), vyhrožování, vzbuzování obav z druhého rodiče (je označován jako nebezpečný), omezování kontaktů s prarodiči a dalšími příbuznými ze strany druhého rodiče.  Rodič, který se snaží získat do své koalice, jej přesvědčuje, že on je tím jediným, kdo dítě miluje a koho dítě potřebuje.

Často se uchyluje i k citovému vydírání: Jestli chceš být s ní/ním, tak už tě nebudu mít rád/a. Tento stav nemá daleko a v mnoha případech skutečně je psychickým týráním dítěte a může mít dlouhodobé následky na psychické i fyzické zdraví dítěte, jako jsou např.

poruchy chování, zneužívání návykových látek, psychosomatické obtíže, rozvinutí duševních onemocnění. 

Termín syndromu zavrženého rodiče popisuje stav rodinné situace, která je dána především vztahovými vazbami proměněnými konfliktem mezi rodiči. Pracuje tedy s konceptem vztahové dynamiky, která má své příčiny a následky, které jsou pro kvalitu života dítěte ohrožující.

Americký psychiatr Gardner označil syndrom zavrženého rodiče za poruchu dítěte, která vznikla při rozvodovém konfliktu.

Projevuje se odmítáním druhého rodiče, přičemž toto chování je neopodstatněné a preferovaný rodič k tomuto chování vědomě, či nevědomě přispívá a dítě v něm podporuje.

Koncept syndromu zavrženého rodiče nemá ale charakter diagnózy a úskalí chápat jej jako medicínskou diagnózu vede k pojímání dítěte jako nositele patologie a soustředění se na něj jako na objekt zdravotní péče. Vzhledem k tomu, že se jedná o vztahovou dynamiku, by byl tento přístup zavádějící. 

Přístup k pojmu syndrom zavrženého rodiče je v praxi mezi odborníky a institucemi zasahujícími do života rodiny je nejednoznačný. Kritici poukazují na to, že může být přeceňován s rizikem patologizace dítěte a příliš mechanickému označení viníka.

Často je také poukazováno na jeho nedostatečnou metodologickou propracovanost, nebo na možnost zneužití tohoto konceptu ve prospěch jedné ze stran. Mechanické nakládání s tímto konceptem vede k označení viníka. Je ale nepřínosné hledat viníka v situaci již takto hluboce vyústěného vzájemného konfliktu.

Syndrom zavrženého rodiče je jen špičkou ledovce celé vztahové a rodinné historie i způsobu řešení manželskou konfliktu ze strany obou rodičů. I v uvedeném případě Aničky by bylo velmi jednoduché označit matku Aničky za toho, kdo způsobil a nese vinu za syndrom zavrženého rodiče.

Manželství rodičů Aničky ale velmi pravděpodobně bylo značně problematické z obou stran a k násilí ze strany otce vůči matce docházelo. Aniččina matka se upřímně domnívá, že musí Aničku před otcem uchránit.

Sama prožívá velmi těžkou životní situaci, kterou je zahlcena, a nemá kapacitu na to, aby byť jen v mysli pracovala s hypotézou, že pro Aničku může být vztah s jejím otcem důležitý a přínosný. Má za to, že jedná ve prospěch Aničky. Ve skutečnosti ale není schopná se vcítit do jejího prožívání a potřeb.

Problematická je také terapeutická intervence u těchto dětí. Konkrétně s Aničkou v tuto chvíli není možné terapeuticky pracovat na obnovení vztahu s otcem. U dětí jako je Anička povede terapie zaměřená na znovuobnovení vztahu se zavrženým rodičem k jejich odporu, a tím k utužení postoje přejatého preferovaného rodiče.

Stejných účinků může mít soudně nařízený styk dítěte s odcizeným rodičem. Pomocí může být asistovaný styk rodiče s dítětem odborným pracovníkem.

V některých případech je možné uvažovat i o krátkodobém pobytu dítěte v dětském krizovém zařízení, kdy je dítěti umožněno odpoutat se od toxických vlivů ve vztazích v rodině a zažít i jiný vztahový model. 

Nejúčinnější řešení, jak zabránit vzniku syndromu zavrženého rodiče u rozpadajících se rodin, je takové, které proti němu účinně bojuje již na počátku konfliktu, kdy do rodinné situace začínají vstupovat další instituce.

Často se děje to, že se ve většině případů jedna instituce přidá na stranu jednoho z rodičů a bojuje s ním proti druhému rodiči a institucím a odborníkům na straně tohoto rodiče. Tyto intervence nezřídka vedou ještě k většímu zacyklení a eskalování konfliktu rodičů, ve kterém jsem rukojmími děti.

Pomoc rodičům, aby si zachovali svoje rodičovské kompetence a náhled na situaci dítěte a citlivost k jeho potřebám je zcela zásadní na samém počátku konfliktu. Lze tak předejít mnoha bolestným zážitkům. V případech, kdy docházelo v rodině k domácímu násilí, je potřeba odborně pracovat s každým rodičem zvlášť. V jiných případech je velmi efektivní tzv.

Cochemský model, který zavádí spolupráci všech profesí účastnících se při rozvodovém a opatrovnickém řízení. Všichni účastníci vedou rodiče k uzavření společné dohody ohledně péče o jejich děti. Oba rodiče využívají mediaci, rodinnou konzultaci. Cílem je ponechat dítěti jeho právo na oba rodiče. 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *