čtvrtek, 17. října 2019, 07:04SpolečnostČeskobudějovicko
Zimní stadion byl v Budějcích otevřen v roce 1946. Kompletní rekonstrukcí prošel v roce 2002. Od té doby k žádné větší přestavbě nedošlo. Příští rok by se to ale mělo změnit, Budvar arénu čekají úpravy. I když ne v takovém měřítku, v jakém by to…
středa, 16. října 2019, 17:32SpolečnostČeskokrumlovsko
Krumlovský maraton, jeden z největších vodáckých závodů v republice, má za sebou 17. ročník. Zúčastnilo se ho téměř 1 500 závodníků z 24 zemí, kteří sjížděli Vltavu z Vyššího Brodu, nebo Rožmberka nad Vltavou do Českého Krumlova. 11 lodí postavila…
středa, 16. října 2019, 16:06SpolečnostČeskobudějovicko
V případě potřeby snížit do 15 minut výkon až o 70 MWe a pomoci udržet stabilitu přenosové soustavy. Takovou službu může nabízet další čtyři roky temelínská elektrárna společnosti ČEPS. Ta nedávno obhájila certifikát pro druhý blok. První blok ho…
středa, 16. října 2019, 09:22SpolečnostZ kraje
Tomáš Hobizal, jeden ze znalců českobudějovické „vodní“ historie, nás s Milanem vytáhl do Nedabyle. Proč ale zrovna sem? Hned to vysvětlím.
úterý, 15. října 2019, 18:59SpolečnostČeskobudějovicko
Zdravotnická záchranná služba se zítra sejde na Lannově třídě v Budějcích. Konat se tam bude edukační akce. Lidé se pod vedením lektorů naučí jak rozpoznat náhlou srdeční zástavu, jak správně volat na tísňovou linku 155 a vyzkouší si techniku…
úterý, 15. října 2019, 12:02SpolečnostČeskobudějovicko
Téměř sto běžců změřilo v sobotu své síly na členité trati v zámeckém parku kolem Infocentra Jaderné elektrárny Temelín. Pro šest věkových kategorií připravili organizátoři druhého ročníku Temelínského běhu trasy od dvou set metrů do pěti…
úterý, 15. října 2019, 10:41SpolečnostČeskobudějovicko
Českobudějovická radnice svítí od včerejšího večera růžově. Důvodem je podpora projektu Mamma Help na podporu boje proti rakovině prsu. Cílem akce je rozšířit toto onemocnění do podvědomí a zároveň vyzdvihnout důležitost prevence a význam včasné…
úterý, 15. října 2019, 07:07SpolečnostČeskobudějovicko
Plavecký stadion čeká rekonstrukce střechy. S pracemi, které vyjdou na zhruba 35 milionů, by se mělo začít za dva roky. Oprava by měla trvat maximálně sedm měsíců. Na výrazné omezení provozu by ale rekonstrukce neměla mít vliv.
pondělí, 14. října 2019, 17:49SpolečnostČeskokrumlovsko
Celosvětová recese v oblasti automobilového průmyslu ovlivnila výrobní postupy také v kaplickém závodě společnosti ENGEL. Obchodní ředitel závodu Peter Jungwirth potvrdil, že stejně jako v některých dalších jihočeských firmách, které se podílejí…
pondělí, 14. října 2019, 16:24SpolečnostČeskobudějovicko
V sobotu proběhl v budějckém IGY Centru casting do modelingové soutěže Miss & Mr. Look Bella 2019. Porota ze všech přihlášených vybrala čtyři uchazeče, kteří postoupili do užšího výběru. Z úspěchu se mohli těšit Erik Pavlík, Viktorie Růžičková,…
Násilný konec pražského jara. Od okupace Československa „spřátelenými vojsky“ uběhlo 52 let
Před 52 lety vojska armád Varšavské smlouvy vpadla do tehdejší Československé socialistické republiky, aby ukončila takzvané pražské jaro. O rok později, při výročí okupace, se konaly občanské protesty. Ty už rozehnaly tuzemské bezpečnostní složky. Výročí 21. srpna letos připomene řada akcí.
Lidé si připomenou památku obětí invaze vojsk před budovou Českého rozhlasu v Praze v pátek v jedenáct hodin dopoledne. Pietní akce se zúčasti mimo jiné předseda Senátu Miloš Vystrčil, pražský primátor Zdeněk Hřib a řada armádních představitelů. Na Václavském náměstí se bude konat od 11:00 hodin vzpomínková akce Aby sny nezešedly.
Akce věnované výročí okupace se ovšem konají i v jiných českých městech. V Ústí nad Labem bude v 18:00 hodin slavnostně odhalena pamětní deska věnovaná Petru Fridrichovi, jediné ústecké oběti srpnové okupace 1968. Vzpomínkové shromáždění proběhne i ve všetatském Památníku Jana Palacha.
K tématu
Občanská iniciativa Milion chvilek pro demokracii na pátek plánuje více než 80 kulturních a diskusních akcí připomínajících události srpna 1968 a 1969. Budou zahrnovat proslovy a vzpomínky pamětníků, koncerty, filmy či rekonstrukci vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Akce se budou konat například v Praze, Plzni, Brně, Českých Budějovicích, Olomouci a Ostravě.
Záhuba socialismu s lidskou tváří
Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročily armády států východního bloku československé hranice a vpadly do vnitrozemí bez vědomí tehdejších státních orgánů.
Invaze armád Varšavské smlouvy ukončila tehdejší pokus československých komunistů o nastolení takzvaného socialismu s lidskou tváří.
V Československu pak začalo dvě dekády trvající období normalizace, které ukončila až revoluce v listopadu 1989.
Vojenské akce se zúčastnily armády Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska a Polska, u východoněmeckých hranic byly připraveny i jednotky Německé demokratické republiky.
Ty ale podle historiků nakonec do země nevstoupily (kromě několika průzkumných oddílů) zřejmě kvůli negativním reminiscencím na druhou světovou válku.
Hned během prvního dne si tato internacionální pomoc vyžádala téměř šest desítek lidských životů.
K tématu
Pražské jaro bylo vyústěním společenského vývoje v 60. letech 20. století a souviselo s krizí ekonomiky, kritikou stalinismu a celkovým uvolněním politické situace ve světě. Uvnitř komunistické strany Československa se vedle konzervativního vedení v čele s prezidentem Antonínem Novotným stále hlasitěji ozývalo umírněnější proreformní křídlo. V lednu 1968 byl Novotný z čela KSČ odvolán. Místo něj byl zvolen šestačtyřicetiletý Slovák Alexander Dubček, který si rychle získal oblibu veřejnosti.
Československá cesta narazila v Kremlu
V březnu 1968 Novotný rezignoval na úřad prezidenta a nahradil ho hrdina z druhé světové války Ludvík Svoboda. Impulzem ke změnám byl dubnový Akční program KSČ, který se věnoval politickým, společenským i ekonomickým změnám.
I opatrné reformy se ale vedení KSČ vymykaly z rukou, v uvolněné atmosféře rychle obnovily činnost církve i Sokol, začaly se rodit nové protikomunisticky orientované organizace, byla zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí komunistického teroru z 50. let.
Tento vývoj se nelíbil konzervativcům ve straně a narazil na tvrdý odpor Kremlu. Nejvyšší představitelé SSSR i dalších komunistických zemí několikrát varovali československé politiky před „nebezpečím kontrarevolučního vývoje“.
Napětí vyvrcholilo v červenci 1968 takzvaným varšavským dopisem pěti komunistických stran východního bloku, který varoval před možností vojenského zásahu v případě pokračování „odklonu Československa ze socialistické cesty“.
O intervenci bylo definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě na jednání pěti generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy.
O necelá tři dny později vstoupilo v prvním sledu na území Československa zhruba 100 000 vojáků, jejichž invazi podprovalo 2300 tanků a 700 letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na tři čtvrtě milionu vojáků a 6000 tanků.
Během prvního dne invaze bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 Čechoslováků, do konce roku 1968 stoupl počet obětí kvůli okupaci na 108 osob.
Zatímco maďarští, bulharští a polští vojáci se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl naopak legalizován smlouvou o jejich pobytu, kterou Národní shromáždění schválilo 18. října 1968.
„Dočasný“ pobyt okupační armády nakonec trval 23 let. Odchod sovětských vojáků se stal jedním z hlavních požadavků po listopadu 1989. Poslední z nich, velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, ale odletěl z Prahy 27.
června 1991.
Syndrom výročí (k 50. výročí 21. srpna 1969) – Vitalia.cz
„Takže, před námi je to výročí… Taky pořád, co? Nějaký výročí. Až budete starší, Blanko, pochopíte, že se náš život ubírá od výročí k výročí a mezi tím – nic.“ Citát je z rozhlasového seriálu o časech normalizace (ČRo: Xaver, autor Jan Vedral). Ostřílený redaktor takto hovoří se začínající novinářkou…
Když výročí vyvolává bolest
Lze rozlišit primární a sekundární variantu příčin zmíněné citlivosti. První se dotýká bezprostředně samotné osobnosti postiženého. Zvýšené riziko rozlady, ale i onemocnění a psychického nekomfortu nastává v čase výročí připomínající čas, kdy právě jeho něco začalo velice trápit.
Druhou možností je tzv. sekundární traumatizace. Má souvislost s tzv. transgeneračním přenosem. Trápení a nespokojenost rodiče se přenáší na další generace. Čím méně se předchozí generace s traumatem, jež na ni dopadl, vyrovná, čím více zbývá nevyřešených otazníků, tím je přenos intenzivnější.
Potomek pochopitelně nebyl přítomen u oné traumatizující záležitosti. Jen o ní slyšel, a někdy dokonce ani to ne. Tzv. „neuzdravené následky“ mají vliv na chování primárně traumatizovaných. Jejich psychická labilita pak ovlivňuje celou rodinu.
Traumatizované chování – přenesené z okolí – se může „výročně“ objevit jak jednorázově, tak i opakovaně. Zvláště riskantním obdobím jsou výročí spadající do náročnějších období vývoje rodiny. Tj.
přechodu z jedné vývojové fáze do druhé – namátkou změna bezdětnosti na období rodiny s malým dítkem nebo stav, kdy děti vylétají z hnízda.
Den výročí k zešílení
Přední americká psycholožka, původně dětská lékařka Josephine Hilgardová se mimo jiné zabývala „výročními událostmi“. Tvrdí: „Zvýšená zranitelnost v rámci období, na něž připadá určité výročí, je normální. Je to nepatologická reakce.“
Na druhé straně zjistila častější nástup duševní choroby u pacientů právě v době výročí třeba relativně dávnému traumatu jejich rodičů. Vyšší pravděpodobnost takového postižení je u dcer, jež dosáhly věku v jejich dětství zemřelé matky.
Badatelka popsala i syndrom dvojitého výročí. Traumatická reakce se u dospívajícího a posléze dospělého člověka může objevit několikrát – vždy „inspirována“ rozličnými, pro něj či rodinu významnými výročími.
Dle Hilgartové je možno syndrom dělit na soubor příznaků lehkého výročí a syndrom velmi závažného výročí. Zde je – ostatně i jako jinde – podstatné subjektivní hodnocení. To, co je pro jednoho fatální, může být pro druhého banální.
Kulaté výročí trauma nezvětšuje
Již v dětství lze zaznamenat odlišnou mírou citlivosti na různé aspekty transgeneračního výročního traumatu. Někdy až překvapivě nese potomek vše tragicky. Jindy a vůči jiným podnětům jako by byl imunní.
Sociálně bývá zdůrazňováno tzv. kulaté výročí. Namátkou třeba deset nebo dvacet pět let, jež právě uplynuly od významné události. Neprokázalo se, že by něco podobného platilo i v rámci osobních traumat.
Dítě-náhradník
Specifická situace v rodině nastává při výročí úmrtí dítěte v kontextu narození mladšího potomka. Pravděpodobnost nástupu syndromu výročí je zde vyšší. Trauma je jakoby neuzdravitelné. O to větší pak bývá tlak na mladšího. Měl by být jakýmsi náhradníkem. Odborně řečeno, má se „integrovat s rodičovským obrazem zesnulého dítěte, s nímž se odmítají rozloučit“.
Je to těžký, svým způsobem nesplnitelný a nekorektní úkol. Může ovlivnit nejen sebeobrannou, ale i psychickou stabilitu juniora. Představit si, že bychom měli vlastně být někdo jiný, není nijak záviděníhodné. Tlak tragického výročí nemusí být u onoho náhradníka uvědomovaný, ale o to závažnější.
Prvky transgeneračního přenosu, jakož i „tlaku výročí“, se objevují v rámci opakování rodinné historie (o tomto principu také v rozhovoru s epigenetičkou Taťánou Maříkovou Nejsme obětí vlastních genů).
Namátkou táta odešel od rodiny ve věku, eventuálně i v situaci podobné té, kdy posléze podobně jednal i syn. Podobně to bývá i s mimomanželskými vztahy, a dokonce i s výraznější změnou zaměstnání. Tj. s tzv.
nastartováním nové kariéry.
21. 8. – staré jizvy stále bolí
Pro moji generaci je 21. srpen každoročně zásadním výročím. Nepřináší právě šťastné okamžiky. „Staré jizvy“ pobolívají.
Autor: on Wikipedia.org / National Archives, podle licence: GNU GPL
Výročí z osmašedesátého působí dost možná s odstupem času méně než datum 21. 8. 1969. Rok předtím byl prožitek traumatu snížen víceméně celonárodním, přesněji celostátním odporem proti okupaci. Jistě, byla to tragédie. Ze vzpomínkového černého flóru ale ční nejeden heroický, ale i komický příběh.
Vzpomínám na dámu, jež v rámci vyrovnávání se s rodinným traumatem s rozzářenýma očima vyprávěla, jak jako mladá holka jezdila v oněch srpnových dnech s tatínkem na motocyklu. Likvidovali nebo ještě raději otáčeli u silnic ukazatele směru. Onen již poměrně známý příběh jsem slyšel v srpnových dnech.
Proto považuji za závažnější letošní kulaté výročí srpnových událostí roku 1969. „Pendrekový zákon“ podepsaný milovanými politiky jakoby všem sděloval: „Pryč a pryč je všechno, všechna má naděje.“
Na vysokoškolské přednášce se ptávám zhruba dvacetiletých posluchačů, co pro ně dnes znamenají srpnové události šedesátých let minulého století. Zdá se, že tu jde o podobnou intenzitu traumatu, jako bych se zajímal o pocity související s třicetiletou válkou. Tenkrát Švédové u nás cosi ukradli, ale „co bylo, to bylo“. Dnes je to již jedno. Máme jiné problémy.
Dobře tak! Mileniánům přeji, aby se nesetkali s masovým traumatem výročí. Snad je ani transgenerační přenos nepostihne.
První výročí okupace, den, kdy Češi stříleli do vlastních. Zabili jich pět
Den, kdy české ozbrojené složky ve službách komunistického režimu budou střílet Čechy. Zabijí jich pět.
MF DNES po 50 letech přináší popis událostí a svědectví vybrané z dobových vyšetřovacích spisů.
Po chodníku na levé straně svažitého náměstí Míru scházejí dva kamarádi. Trampové, kteří se předchozí den večer vrátili vlakem z čundru po Moravě a Slovensku. Osmnáctiletý Stanislav Vaňač a čtrnáctiletý Bohumil Siřínek. I přes věkový rozdíl se znají velmi dobře, pocházejí ze sousedních vesnic, kousek od jihočeského Písku.
„Šli jsme se spolu podívat a došli až ke shluku lidí, kde se mně Siřínek ztratil,“ vypoví později Vaňač.
Je pár minut po 21. hodině. Pouliční boje vrcholí. Asi deset tisíc demonstrantů zastavuje postup policie, které se nedaří prorazit improvizované barikády ani s pomocí obrněnců. V okolí náměstí Míru, Tylova náměstí a Londýnské ulice operují i Lidové milice.
Mezitím Bohumil Siřínek dojde na křižovatku Londýnské a zastaví se u stánku s květinami a opékanými buřty. Naproti přes ulici mlčky přešlapuje kordon milicionářů se samopaly. Mají nabito ostrými.
Je již šero. Dav spílá šéfovi KSČ Gustávu Husákovi. Naopak provolává slávu jinému slovenskému komunistovi – Alexandru Dubčekovi. Právě on nazítří z pozice předsedy Federálního shromáždění podepíše „pendrekový zákon“ a umožní tak perzekuci demonstrantů.
Kluk, co sotva vyšel školu
Náhle rámus přelidněné ulice a práskajících policejních dýmovnic a slzných granátů protnou štěkavé rány. Střely létají zepředu i zprava. Lidé se vyděšeně ohlížejí, prchají.
Kluk u stánku s buřty, co čerstvě vyšel základní školu, v ušmudlané zelené košili, sepraných modrých texaskách a zašlých keckách se skácí na dlažbu. Látka košile kolem drobné dírky ve výši břicha se barví rudě.
Stejně tak průstřel na zádech.
| František Kohout(7. 4. 1951 – 20. 8. 1969 v Praze)zasažen do hlavyVladimír Kruba(12. 7. 1950 – 20. 8. 1969 v Praze)průstřel srdceBohumil Siřínek(23. 4. 1955 – 21. 8. 1969 v Praze)průstřel břichaDanuše Muzikářová(13. 7. 1951 – 21. 8. 1969 v Brně)průstřel hlavy Stanislav Valehrach(30. 4. 1941 – 21. 8. 1969 v Brně)průstřel srdce |
„Uslyšel jsem asi tři výstřely. Krátce poté tam volali nějaký lidi z toho hloučku, že leží kluk mrtvý. Běžel jsem k tomu místu a viděl jsem, že na zemi leží zraněný kamarád Siřínek,“ doplní do protokolu Vaňač.
Sanitka je u zraněného chlapce v okamžiku. V nedaleké nemocnici jej přijímají ve 21:15.
To už proti protestujícím na Vinohradech zasahují dva prapory tankového pluku Československé lidové armády. V ostré akci jsou tanky poprvé od konce války. Celkem je jich v Praze nasazeno 88. A protesty rozpráší.
„Průstřelem břicha byla zraněna játra, prostřelen žaludek, střeva a levá ledvina. Zraněn při akci Lidových milicí v bezprostřední blízkosti naší kliniky. Ihned po přijetí operován,“ zapíše doktor Šťálík z III. chirurgické kliniky FN Praha 2 v Londýnské ulici č. 15.
Bohumil Siřínek zemře 24. srpna v 5:45 hodin ráno. Příčinou smrti je hnisavý zánět pobřišnice.
Stane se pátou obětí střelby do demonstrantů ze srpna 1969. Další dva muže smrtelně zraní odražené střely poblíž Obecního domu v Praze, muže a dívku pak zastřelí ještě v Brně. Vedle toho je několik dalších lidí postřeleno. Přežijí. Byť někteří jsou zmrzačeni.
Střílel někdo z davu. Lež
Za střelbu do demonstrantů nebyl nikdy nikdo potrestán. Naopak se vyšetřování během pár dní stočí k propagandistické smyšlence, že střílel někdo z davu demonstrujících.
Koncem října je trestní řízení přerušeno. Pachatel neznámý. Odškodnění žádné. Komunistický režim o hledání viníků nestojí. Krvavé potlačení „kontrarevoluce“ je přednější.
Typ i značka nalezených nábojnic a vražedných projektilů pasuje k samopalu vz. 58 a pistoli vz. 50. „Všechny uvedené druhy zbraní, případně střeliva jsou používány ozbrojenými složkami VB, LM, ČSLA,“ napíše v odůvodnění vyšetřovatel.
Záhy naváže alibistickou rétorikou.
„Je však obecně známo, že řada služebních zbraní byla odcizena, pohřešuje se, nejsou tedy v používání jen u ozbrojených složek, ale lze tvrdit, že jsou v ilegálním držení mezi civilním obyvatelstvem a dále také v ilegálním držení kriminálních živlů. Za dané situace se nelze jednoznačně vyjádřit, kým tedy byly tyto zbraně použity a kdo tedy je původcem zranění jednotlivých osob.“
Při vyšetřování všichni velitelé pořádkových jednotek „jednoznačně prohlásí, že z jejich příslušníků zbraně nikdo nepoužil“. Do protokolu uvedou, že při zákrocích používali jen obušky a slzné či třaskavé bombičky. Střelba do lidí přeci jenom byla i tehdy v naprostém rozporu s platnými zákony.
O pár týdnů později však jeden z velitelů obrátí. A přizná, že dal v prostoru náměstí Republiky pokyn posádce obrněného transportéru k vypálení krátké dávky ze samopalu pro výstrahu. Údajně se nikomu nic nestalo.
Přitom se střílelo na několika místech Prahy. Všude tam, kde probíhaly masivní pouliční protesty. Zranění palbou byli na náměstí Republiky, v Celetné ulici, u Tylova divadla, v Jungmannově ulici, v Revoluční, na Václavském nebo Tylově náměstí. Střely zraňovaly i v centru Brna.
Neútočili. Jen tam stáli
Postřeleni přitom byli zpravidla ti, kteří se potyček s ozbrojenými složkami vůbec neúčastnili. Mrtví a ranění byli poklidnými demonstranty nebo kolemjdoucími, kteří se ocitli v nesprávném čase na nesprávném místě.
V dobových spisech – dnes uložených v Archivu bezpečnostních složek – o mnoha stovkách stran není jediné přímé svědectví civilistů popisující, že by vystřelil někdo z davu. Ani policie nikoho takového nezadržela. Naopak svědectví, že zbraně použily bezpečnostní složky, je víc. Byť ani ta neukážou na konkrétního viníka.
Namátkou výpověď muže, který popsal situaci z 20. srpna na náměstí Republiky v Praze. Vyšlehl plamen ze samopalu. Bylo něco po desáté večer, když na náměstí vjelo nákladní auto s milicionáři na korbě.
„Pojednou jsem zahlédl, jak zezadu z auta vyšlehl plamen a vyšla dávka ze samopalu, asi tak 3–4 výstřely přesně za sebou jdoucí. Ve stejném okamžiku jsem viděl, že dívka, která stála přede mnou na okraji chodníku, vykřikla, udělala asi dva kroky a upadla,“ vypověděl třiadvacetiletý technik z Prahy do protokolu s tím, že na korbě zaručeně seděli milicionáři v modrých uniformách.
Zmiňovaná osmnáctiletá dívka skončila na operačním sále s průstřelem pravého bérce, otevřenou mnohočetnou zlomeninou holenní kosti.
„Byla jsem střelena zezadu. Střela mi prošla nohou a zůstaly mi v noze pouze střepiny. Mám roztříštěnou kost,“ uvedla koncem srpna při výslechu.
Proč si z mnoha desítek svědectví vybrat zrovna toto? Zhruba ve stejnou dobu, jen o pár desítek metrů dál to totiž dopadne hůř. Mnohem hůř. Na dlažbě tu vydechnou naposledy dva muži. Devatenáctiletý elektrikář Vladimír Kruba: průstřel hrudníku, střelná rána srdce, plic, jícnu. A osmnáctiletý zednický učeň František Kohout: střelná rána hlavy, roztříštění mozku.
Okamžik smrti Františka Kohouta při výslechu popíše jeden ze svědků.
„Viděl jsem, že u Prašné brány je nějaký dav lidí, že je tam velký křik a nějací lidé házejí dlažební kostky směrem k Prašné bráně, kde stála obrněná vozidla Veřejné bezpečnosti.
Najednou se dav obrátil a dal se do pohybu směrem ke Staroměstskému náměstí. V tu chvíli jsem zaslechl výstřely. Zdálo se mi, že jich bylo několik rychle za sebou jako dávka ze samopalu,“ odvypráví svědek.
A pokračuje. „Ohlédl jsem se a najednou vidím, jak po mé pravé ruce padá k zemi nějaký kluk. Viděl jsem, že mu z hlavy teče krev. Jak padal, tak jsem ho nestačil zachytit, upadl na zem, ani nic neříkal. Vzal jsem ho za ruku…“
Podle expertiz muže pravděpodobně zasáhla odražená střela ráže 7,62 mm náboje vz. 43, určeného pro samopal vz. 58. „V našem státě jsou těmito náboji vyzbrojovány jednotky milice a armády,“ konstatuje vyšetřovatel.
Kriminalisté tak sice naleznou několik vystřelených nábojnic ze samopalu, určí pozici střelce, mají i střelu vyjmutou při pitvě z lebky Františka Kohouta, pachatele ale stejně nikdy neodhalí. Nakonec nezajistí ani zbraně, ani jakékoliv seznamy příslušníků Lidových milicí.
Vrazi, vy jste ho zastřelili!
A stejné je to i u Danuše Muzikářové, čerstvě plnoleté krejčové z Brna, a osmadvacetiletého zaměstnance brněnského Výzkumného ústavu vývoje elektrických strojů Stanislava Valehracha. Dalších obětí střelby do lidí při potlačování demonstrací v Brně.
V brněnské Orlí ulici začali 21. srpna večer pálit pro výstrahu ze samopalů milicionáři ze Šmeralových závodů ve chvíli, kdy policisté před nimi zasáhli proti demonstrantům obušky. Na místě zůstal ležet mrtvý Stanislav Valehrach.
„Vrazi, vy jste ho zastřelili!,“ zachová se ve vyšetřovacích spisech zoufalý a zároveň zlostný výkřik neznámé ženy, která se Valehrachovi snaží pomoci. Je pozdě. Průstřel plíce a srdeční předsíně mu nedal šanci.
Danuši Muzikářovou zasáhne o něco později a o půl kilometru dále kulka z pistole zezadu do hlavy. Zemře na místě – tam, kde dnes ústí Rašínova ulice na Moravské náměstí.
„Kolem půl šesté se ozvala střelba, zatím se střílelo do vzduchu. A pak někdo zakřičel: Bacha, to jsou ostrý! Lidé prchali do bočních ulic. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Zvedl jsem ji, krvácela z obličeje,“ popsal jeden z přímých svědků. V tu chvíli byla již po smrti.
Mnoho indicií tedy naznačuje, že vrazi v uniformě ze srpna 1969 patřili zejména k Lidovým milicím – ozbrojené pěsti dělnické třídy. Milicionářům chyběl výcvik i psychologická příprava na takové úkoly. Občas bez rozkazu stříleli nad hlavy demonstrantů, aby je zastrašili. I do nich.
Jako by vyslyšeli generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, který v červenci na poradě hlavního štábu Lidových milicí doslova řekl: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“
Tati, střelil mě milicionář
Na své vrahy ostatně ukázal i tramp Bohumil Siřínek zastřelený v Praze. Než zemřel, svěřil se otci, který pak vypověděl: „Pamatuji si, že mi Bohumil říkal, že milice pojednou začala střílet, on že se sehnul a více již nevstal. Myslel tím, že při sehnutí byl postřelen.“
A ještě jedno pozdější svědectví, které jednoznačně ukazuje na milicionáře. „V prostoru toho náměstí byly i Lidové milice. Bylo jich tam dost, stály přes ulici proti nám a mlčely. Měly u sebe samopaly. Za této situace vyšla dávka ze samopalu.
Bylo to několik vypálených střel za sebou. Okamžitě, jak zazněla tato dávka, tak Bohouš Siřínek vedle mě padl na zem,“ vylíčila o čtvrt století později (když se znovu otevřelo vyšetřování) Miroslava Válová, která s ním u stánku s buřty stála.
Kromě milice tam podle ní v tu chvíli nikdo jiný se zbraní nebyl. Vrah byl pravděpodobně milicionář z národního podniku Okula Nýrsko na Šumavě. Ani vyšetřování po listopadu 1989 ho ale nenalezne. Někdejší zasahující příslušníci LM totiž při výsleších kolektivně ztratí paměť.
Střela milice si našla i esenbáka
Kriminalisté dva týdny po potlačení protestů proti sovětské okupaci Československa evidovali v Praze a Brně celkem dvacítku lidí, které zasáhly projektily ozbrojených složek. Včetně jednoho příslušníka Sboru národní bezpečnosti s prostřeleným kolenem, který dostal zásah chvíli po smrti Stanislava Valehracha. Postupem času však policie množství postřelených o něco snížila.
„Ke všem zraněním došlo za situace, kdy byl prováděn zákrok proti výtržníkům, z jejichž řad bylo, mimo jiné útoky nejrůznějšími předměty, použito i střelných zbraní,“ píše se v duchu komunistické propagandy v odůvodnění, proč bylo řízení trestného činu ublížení na zdraví přerušeno.
Nicméně ve skutečnosti bylo postřelených o dost víc. Ale lékaři je raději nehlásili, aby je ochránili před perzekucí. Šikana komunistických úřadů se totiž mnohým zraněným opravdu nevyhnula.
Proti demonstrantům bylo kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra celkem nasazeno i na 20 tisíc vojáků a 27 tisíc příslušníků milicí. V srpnu 1969 bylo vzato do vazby zhruba 2,5 tisíce lidí. A to i za takovou drobnost, jako byla trikolora s nápisem Den hanby připnutá na klopě. Nejvíce zadržených bylo v Praze, pak v Brně či Liberci.
Kriminál za nadávky
A zatímco příslušníci, kteří stříleli do lidí, trestu unikli, tři pětiny ze zadržených komunistický režim potrestal. Nejčastěji za výtržnictví, hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy.
Pro ilustraci dva příklady z vyšetřovacích spisů. „Zdržoval se na Václavském náměstí v davu lidí, který vážným způsobem narušil veřejný pořádek a neuposlechl opakovaných výzev pořádkových jednotek k rozchodu a tím mařil výkon opatření veřejného činitele,“ zapíše v rozsudku Obvodní soud pro Prahu 1 k jednomu z odsouzených demonstrantů.
Trest? Šest měsíců vězení a desetiprocentní srážka z platu. Nebo: „Teprve po třetím osobním vyzvání k rozchodu uposlechl, přičemž když odcházel, pronesl hrubě urážlivý výrok na adresu prvního tajemníka ÚV KSČ Dr. Gustáva Husáka a jeho spolupracovníků.“ Trest pět měsíců nepodmíněně.
Neklidná atmosféra trvala v celé republice ještě další dny. V Brně byl dokonce vyhlášen zákaz nočního vycházení. Brutalitou však již naštěstí zásahy ozbrojených složek na předchozí kritické dny nenavázaly. I tak zůstane srpen 1969 zapsán navždy v naší historii jako den, kdy Češi stříleli Čechy.
21. srpen 1969: Nemůžeme se bránit se zbraní v ruce, ale dělejme to nenávistí a pohrdáním k moskevským mocipánům
V ulicích se objevila vodní děla, slzný plyn, transportéry najížděly do lidí, probíhaly regulérní pouliční bitky. Poté se sčítali ranění, těch byly stovky, a také mrtví. Těch bylo pět. Nejmladšímu bylo 14 let a byla mezi nimi jedna mladá žena. Všichni byli zavražděni zcela zbytečně.
Zásadním bylo i to, že ještě před rokem stáli českoslovenští občané proti okupačním vojskům pěti států Varšavské smlouvy, ale teď proti nim stáli jejich spoluobčané v bezpečnostních složkách.
Srpnový bojkot
Rok od srpna roku 1968 znamenal zásadní změny v životě tehdejšího Československa. Do čela státu a Komunistické strany Československa se dostal Gustáv Husák, symbolická postava celé neblahé normalizace. Bývá také hodnocený jako kariérista, mocichtivý a pragmatický.
Původně byl příznivcem reformních snah Alexandera Dubčeka, pak se z něj stal zásadní spojenec Sovětského svazu a také tvrdý zastánce likvidace všeho, co s nadějemi pražského jara souviselo. Utužování poměrů bylo zcela zřejmé… A do toho přichází první výročí okupace. Mezi lidmi se začaly objevovat letáky.
V jednom z nich bylo napsáno: „Drazí přátelé! Husákovci se zmocnili vedení našeho státu, aby jej přivedli, kam náš národ český a slovenský chtěli marně dostat po 21. srpnu okupanti… V den smutného výročí 21.
srpna 1969 musíme znovu připomenout hanebný čin, který na nás spáchal Sovětský svaz. Není v naší moci bránit se se zbraní v ruce. Braňme se proto nenávistí, bezmezným pohrdáním moskevskými mocipány a Husákovými přisluhovači. Nejsme pro vyhlašování generálních stávek.
Zrádcovská klika by toho využila k dalším zákrokům a omezování naší svobody…“
A následovaly pokyny, co mají lidé dělat. Řada z nich se tak opravdu i zachovala, jak potvrzuje host pořadu, historik Jan Kalous. „Lidé například nepoužívali dopravní prostředky, nenakupovali ani tiskoviny, nechodili do kina a řad z nich vyšla do ulic v tmavém smutečním oblečení či s trikolórou na oděvu.“
Desítky raněných a pět mrtvých
Lidé se ale především začali setkávat v centrech měst nebo na místech, kde byli před rokem zabiti občané okupačními vojáky.
„V ulicích československých měst si lidé připomínali první výročí okupace a jejích obětí a při tom došlo ke střetu s bezpečnostními složkami.
Smutnou realitou zůstala okupační vojska, reformní komunisté opouštěli své pozice a ústup od nadějného vývoje byl zcela zřejmý,“ konstatuje Kalous.
V archivních dokumentech se můžeme dočíst: „Nejkritičtější situace se projevila v Praze, kde již v dopoledních hodinách docházelo k narušování veřejného pořádku skupinami občanů o různé intenzitě.
Na několika místech se soustředilo množství občanů, kteří se dopouštěli ohrožování veřejného pořádku provoláváním hesel protistátního charakteru a narušováním dopravy. Před 21 hodinou byly některé pořádkové jednotky ohroženy demonstrujícími občany natolik, že hrozilo nebezpečí nezvládnutí situace, proto došlo k nasazení pluku armády.
Došlo ke zranění většího množství příslušníků Veřejné bezpečnosti, Lidových milicí a škodám na majetku. Bylo zadrženo celkem 549 osob, z toho 56 žen a 34 cizinců.“
Podobná situace byla i na jiných místech v zemi, například v Brně, Liberci či Plzni. Na konci byly desítky zraněných lidí a pět mrtvých.
Mlčení a perzekuce
Komunistický režim to shrnul zcela obvyklým způsobem: byli to zmatení a svedení mladí lidé, kteří se nemyjí, kriminální živly a organizace ze zahraničí, tedy ze „štvavých imperialistických zemí“. Slovník velmi podobný 50. létům.
Jedním z důsledků srpnových událostí bylo také přijetí tzv. pendrekového zákona, tzv. zákonné opatření, o kterém historik Oldřich Tůma v knize České průšvihy píše: „Bylo to jakési vyhlášení sice mírného, ale přece jen výjimečného stavu… Platit měl do konce roku 1969, podstatné části však přešly do nového trestního řádu i do zákoníku práce a víceméně zůstaly v platnosti až do roku 1989.“
Byly tedy vraždy ze srpna 1969 vyšetřeny? „Dané vraždy vyšetřovány byly, ale vyšetřeny nebyly. Dokonce ani rodiny obětí o nich nesměly mluvit a čelily různým perzekučním tlakům ze strany režimu. Snaha najít konkrétní pachatele v 70. a 80. letech rozhodně nebyla, poté už to vlastně nebylo možné,“ odpovídá historik Kalous.
Pořad Byly vyšetřeny vraždy ze srpna 1969?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Jan Kalous, režii měl Michal Bureš.
Milion chvilek chystá pochod k výročí 21. srpna 1969. Vzpomene i na současnost
Formulář pro opuštění okresu. Kde ho najdete, kam ho budete potřebovat ČTK
Na současné politické problémy chce při pochodu k připomínce výročí událostí z 21. srpna 1969 poukázat iniciativa Milion chvilek.
Pochod svolali kritici premiéra Andreje Babiše (ANO) a prezidenta Miloše Zemana na středeční podvečer, jeho trasa povede z Václavského přes Staroměstské na Hradčanské náměstí.
Organizátoři chtějí nejen vzpomenout na potlačení demonstrací před 50 lety, ale také poukázat na současné politické problémy, uvedl představitel spolku Mikuláš Minář.
Protesty proti jmenování Marie Benešové v Praze | Foto: Deník/Pavel Kopecký
Připomenutí roku 1969 se bude ve středu konat nejenom v Praze, ale i v dalších městech.
K dnešku se k iniciativě přihlásili pořadatelé akcí v osmi desítkách obcí, někde se odehrají pochody, jinde bude mít demonstrace podobu shromáždění.
Na pochod v Praze se podle sociálních sítí chystají dva tisíce lidí. Na poslední demonstraci, kterou spolek pořádal v červnu na pražské Letné, dorazilo podle odhadů čtvrt milionu lidí.
Přečíst článek ›
Vzpomínkový pochod vyrazí z Václavského náměstí v 18:00. Chce připomenout 50 let staré události, kdy se na první výročí okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy konaly občanské protesty.
Rozehnaly je československé bezpečnostní složky. Zákrok si tehdy vyžádal pět mrtvých a mnoho zraněných. „Nikdo z pachatelů se ani po revoluci nedostal k soudu.
Oběti ani pozůstalí nikdy nebyli odškodněni,“ poznamenal Minář.
Tehdejší masové protesty
Tehdejší masové protesty začaly už 19. srpna, lidé při nich vyjadřovali nespokojenost s politikou nového komunistického vedení. Vyvrcholily 21. srpna. O den později přijalo předsednictvo Federálního shromáždění pod vedením Alexandra Dubčeka takzvaný pendrekový zákon, který legalizoval krvavé zásahy proti demonstrantům.
Přečíst článek ›
Milion chvilek pro demokracii letos uspořádal sérii demonstrací za nezávislost justice a proti Babišovi. Poslední akce se stala největší demonstrací po listopadu 1989. Další velkou demonstraci na pražské Letné spolek plánuje na 16.
listopadu, tedy den před připomínkou Dne boje za svobodu a demokracii. Pořadatelé akcí například vyčítají prezidentu Zemanovi, že záměrně rozděluje společnost, prosazuje zájmy Ruska a Číny nebo porušuje ústavu.
Kritizují také podporu vlády od komunistů nebo střet zájmů, ve kterém je podle nich premiér Babiš.
Investujte do svého zdraví. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.
19.8.2019
Škoda Fabia první majitel, koupeno v CZ, nehavarované Škoda Superb první majitel, servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Škoda Superb první majitel, servisní knížka, nehavarované Škoda Fabia servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v A, nehavarované BMW 530 servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Škoda Rapid první majitel, servisní knížka, nehavarované Škoda Fabia první majitel, servisní knížka + PRODAT AUTO Škoda Octavia Combi 1.6 TDI 77 kW 4×4 Ambiti Peugeot 5008 2.0HDi, 7 míst 120kW Škoda Octavia 1.6TDI 77KW,COMFORT,PARK. SENZ Škoda Octavia 1,6 TDI / 85 kW Ambition Plus Hyundai i30 1.0 T-GDI, COMFORT Škoda Rapid Spaceback 1.0 TSI, ČR,1.maj Kia XCeed 1,5 T-GDi 7DCT TOP (2021) Volkswagen Passat 2.0 TDI, Serv.kniha, Klima + PRODAT AUTO