8. 10. 2014 | Inspirace |
Původně měla namířeno do nemocnice, ale práce s nemocnými ji psychicky vyčerpávala. Dnes má třiatřicetiletá Barbora Rektorová cateringovou firmu s luxusním sushi, které vám připraví přímo před očima na firemním večírku nebo doma v kuchyni. A o podnikání mluví příjemně realisticky. Však si to přečtěte sami.
↑ Barbora Rektorová, zakladatelka firmy Sushiqueeen, se svým kolegou Yukim.
Pracovala jste jako letuška, studovala na fyzioterapeutku a chvíli taky učila angličtinu. Jak jste se dostala k sushi?
Sushi jsem poprvé ochutnala na výletě v Londýně. Bylo mi třiadvacet a byl to takový zážitek, že jsem se rozhodla se to naučit. Když jsem se pak vrátila, zkoušela jsem to sama doma, ale nebylo to ono. Něco tomu chybělo. A pak jsem se díky kamarádce seznámila s Yukim, který je z Japonska a v Praze v té době dělal sushi v jednom sushi baru.
Dnes tvoříte s Yukim tandem, který připravuje nejlepší sushi v republice. Jak se ze zájmu vyvinulo podnikání?
Věděla jsem, že nejsem člověk do kanceláře a při studiu zjistila, že mě to netáhne ani do nemocnice. Jsem člověk, který má rád zodpovědnost sám za sebe, což je základní předpoklad podnikání. Nešla jsem do něj s plánem mít velkou firmu.
Moje vize byla vybudovat si určitý životní styl, který mě bude bavit – potkávání lidí, poskytování zážitku a zároveň mě dokáže uživit. Měla jsem možnost expandovat, ale nakonec jsem se rozhodla to neudělat.
Špičková kvalita sushi záleží hodně na kuchaři a ve velkovýrobě ji podle mě nelze udržet.
Nebála jste se vstupu do oboru, který byl „jenom“ vaším koníčkem?
Na začátku jsem si myslela, že když chci uspět, první předpoklad je naučit se hrozně dobře dělat sushi. Takže jsem to udělala, což byla, ohlédnu-li zpátky, obrovská výhoda. Dnes spousta příruček radí začínajícím podnikatelům, ať prostě hlavně začnou, že i když nejsou experti, situace se nějak vyvine.
To jsou všechna ta hesla jako „start before you feel ready“ nebo „fake it until you make it“. Částečně je to pravda, protože na podnikání člověk nikdy úplně připravený není, pokaždé nás může něco překvapit. Ale svůj obor musíte umět.
Protože klienti od vás objednávají věci s předpokladem, že je umíte a že jim dodáte, co slibujete, nikoliv že se na nich budete podnikání teprve učit.
↑ Nemůžete úspěšně podnikat v oboru, kterému nerozumíte. To je jen mýtus z příruček, míní Barbora Rektorová.
Když jsem vás oslovila „královna sushi“, což je název vaší firmy, moc jste se na to netvářila. Proč?
Název Sushiqueen jsem vymyslela pro firmu. Záměr byl evokovat luxusní, kvalitní sushi a kvalitní servis, s mírnou nadsázkou řečeno, že s klienty budu jednat jako s králi. Nikdy by mě nenapadlo, že lidi bude zajímat, kdo stojí za firmou nebo že jako královnu začnou oslovovat mne.
Natož, že mě tak budou titulovat novináři v rozhovorech. Ve spojení se mnou jako osobou a v češtině obzvlášť mi ten název zkrátka nejde přes pusu, jako bych tím říkala, že jsem něco víc než jiní, což je hrozná hloupost. Ještě já před lety neměla ani páru o něčem, čemu se dnes říká osobní branding. Ukazuje to moji nezkušenost.
Dnes bych o názvu pravděpodobně přemýšlela jinak.
Uživilo vás sushi hned od začátku?
Ne. Když jsem začínala, učila jsem angličtinu. Ne že bych do podnikání ze začátku vrazila všechny úspory, ale potřebovala jsem platit nájem a z něčeho žít. Bylo to náročné období, život se mi smrsknul na práci a podnikání, kdy jsem jedním dotovala druhé. Jsem dříč a myslela jsem si, že takto je to správně.
Jako to bývá ve filmech a knihách – když pár let dřete od rána do noci, dřív nebo později se to vyplatí a úspěch se dostaví. Ale tak to není.
Po čase jsem si uvědomila, že pokud chci uspět, musím začít uvažovat jako podnikatelka, budovat strategicky a v dlouhodobém horizontu firmu, místo toho, abych po skončení sushi večírku ve dvě ráno myla nádobí. Došlo mi, že když budu dělat všechno, nejsem schopná si svoje podnikání zorganizovat a už vůbec ne strategicky přemýšlet.
Přestala jsem se snažit stíhat všechno, na nádobí si najala lidi a konečně se zamyslela nad základními otázkami: co prodává, co nikoliv, kam chci firmu směřovat, jaká by měla být cena sushi, aby mě podnikání uživilo.
Jaký je podle vás největší mýtus týkající se podnikání?
Že podnikatel musí hrozně riskovat. Určitá míra rizika je v podnikání vždycky, nicméně dá se minimalizovat, tedy pokud člověk používá hlavu.
Nemám ráda přístup typu „otevřela jsem kavárničku, nádherné prostředí, výborné delikatesy, ale zlí lidi tam nechodili, protože to neumí ocenit.“ To je hloupost.
Základním předpoklad úspěšného podnikání je dělat, co lidi chtějí, a za co jsou ochotní vám zaplatit.
Co vám dává jistotu, že děláte věci správně?
Kéž bych měla jistotu, ale ony chyby jsou celkem rychle vidět a naopak když děláte věci správně, dostaví se úspěch. Sama pro sebe jsem si zbořila i některé další mýty o podnikání.
Myslela jsem si třeba, že být úspěšná podnikatelka znamená být sebevědomá, mít ostré lokty a být dravá. V praxi jsem zjistila, že to není potřeba. Když pracujete tak, že svým klientům agresivně prodáte to, co oni až tak nechtějí, už se k vám nikdy nevrátí.
Jen si tím zkazíte pověst. Nejsem bezohledná a neosobní, jak radí v různých příručkách. Chovám se přesně naopak. Mimo jiné jsem díky tomu přestala mít strach, jestli klienti zavolají i zítra nebo pozítří.
Uvědomila jsem si, že i kdyby někdo začal dělat úplně totéž co já, okopíroval celý můj web i všechno ostatní, moji klienti chtějí mé služby právě proto, že je dělám já.
↑ Důležité je nemít práci nebo podnikání jako jediný smysl života, radí úspěšná podnikatelka.
Co byste poradila začínajícím podnikatelům?
Stát se profesionálem. To mimo jiné znamená přestat mít práci a svoji firmu jako jediný smysl života. Samozřejmě je potřeba dělat ji poctivě a dobře, ale to by snad měla být samozřejmost.
Když jste v práci ponoření až po uši, nejen že nemáte odstup, ale také je na člověku znát, jak moc chce zakázku za každou cenu. Mám svou práci ráda, ale pořád je to práce.
Dospěla jsem k tomu, že když si zachováte odstup, je byznys mnohem jednodušší a mnohem jednodušeji se také člověk smíří s prohrami, které čas od času přicházejí. Osobně si dovedu představit situaci, že moje firma tady jednou nebude.
Třeba až Yuki řekne, že chce zpátky do Japonska, asi budu muset skončit, protože nechci pracovat s někým jiným. Bude mě to mrzet. Ale nebudu to vnímat jako osobní tragédii, protože mám ještě další věci, pro které žiju.
Bylo něco, co jste na začátku byznysu podcenila?
Hodně jsem důvěřovala lidem a přistupovala k nim způsobem, že se na ně můžu spolehnout. Takže když mi na začátku někdo nabídl webové stránky nebo reklamu, kývla jsem, aniž bych se ptala na výsledky: co mi to přinese, kolik díky tomu vydělám, jak mi webovky nebo reklama zvýší obrat.
Taky jsem zjistila, že když chci vidět výsledky, musím je průběžně kontrolovat. Když jsem se nepídila, dostala jsem věci, které jsem nepotřebovala a vlastně ani pořádně nevyužila.
Nakonec mi došlo, že pro mé podnikání je daleko důležitější získávat individuální klienty, kteří mi dají dobré reference, než oslovovat reklamou masy.
Jsem drobná živnostnice, a když jsem postupovala pomalu, sama podle sebe, zjistila jsem, že nakonec ani nemusím nic prodávat, protože mí ideální zákazníci už na mé zboží vlastně čekají. Neříkám, že je to cesta pro každého, ale tento styl sedí na míru mému způsobu podnikání.
A vaše největší chyba?
Byla jsem sprinter. Teď po zkušenostech si myslím, že aby člověk v podnikání uspěl, musí být maratonec. A stát se ze sprintera maratoncem je těžké a vyžaduje to hodně disciplíny. Například než se mi narodily děti, žila jsem velice hekticky. Tři dny jsem pracovala v kuse a pak na dva dny odpadla. To s dětmi ale jaksi nejde.
Hlavně první těhotenství jsem snášela dost špatně a první rok s dvěma dětmi byl těžký. Musela jsem se naučit být disciplinovaná a mnohem víc plánovat. To mi zůstalo do teď. Dnes dělám každou neděli plán, abych v týdnu udělala alespoň jednu dlouhodobou strategickou věc pro svou firmu. Protože jinak se člověk ztratí v e-mailové poště a jiné denní agendě.
Tyhle věci však vedou akorát k udržování byznysu, nikoliv ke zvyšování kvality ani k růstu.
Jana Benešovská
Můžete si dovolit nádor?
Málokdo připravuje své podnikání na nejhorší. Mně to možná zachránilo život. Při čelním střetu s rakovinou mi pomohlo několik podnikatelských zásad, jimiž se řídím už roky.
Dne 17. listopadu 2015, tedy před 3 měsíci, se můj život převrátil vzhůru nohama. Šla jsem na rutinní vyšetření, na které jsem ještě sama přijela autem. Do 20 minut jsem ležela na JIPce, napojená na tisíc kapaček a monitorů. Lékaři mi nedovolili ani vstát.
Nade mnou stál pan doktor a říkal něco o ložisku na mozku. Vzhledem k mému medicínskému vzdělání vím, že když lékař použije slovo ložisko nebo novotvar, není to dobrý. Natož, když řekne: „Nic neodkládejte a buďte zbývající čas co nejvíc s dětmi.“ Zkrátka, našli mi nádor na mozku.
V den diagnózy
Hned na začátek tohoto článku mám pro vás jednu dobrou zprávu. Ve chvíli, kdy se tato noční můra děje, není to tak strašné, jak by si člověk myslel, že bude. Myslíte na lidi, které milujete, a na věci, které jsou pro vás důležité.
Jednou z těch důležitých věcí pro mě je můj byznys. Moje cateringová firma Sushiqueen. Vzhledem k tomu, že tato rána přišla v období předvánočních večírků, které je pro náš obor nejnáročnější, a většina akcí stojí na mé osobní přítomnosti, bylo potřeba jednat a to rychle. Abychom vše zvládli a nezklamali naše klienty. V prosinci byly sushi akce v podstatě denně.
Nejde zdaleka jen o tolik oblíbený hashtag #ilovemyjob. Jde tu o mnohem prozaičtější věci, o kterých se moc nemluví a netvítuje. Jde o peníze. Jde o zaměstnance a další lidi, kteří jsou na vás existenčně závislí.
Jde o hypotéky a obživu. A já, jako zřejmě už opravdu nevyléčitelná optimistka stále počítala s variantou, že přežiju. Že mě možná čeká dlouhá léčba.
Že bude důležité být v klidu a nenervovat se tím, jestli mám zaplacené složenky.
Neměla jsem moc času. Termín operace byl už za týden od diagnózy, lékaři mi nasadili velmi silné léky, po kterých jsem byla ospalá a trochu mimo — což jsem většinou i tak, takže to byl v mém případě extrém 🙂
Nebylo jisté, jak budu po operaci fungovat, zda budu vůbec při vědomí. Musela jsem firmu připravit i na tu nejhorší alternativu, na svou smrt. A protože jsem čas před operací (po nasazení léků mě pustili domů) chtěla trávit s dětmi a rodinou, vše včetně závěti jsem zařídila během čtyř hodin.
Spousta přátel, kolegů podnikatelů i novinářů se mě ptalo, jak jsem takovouto krizovou situaci zvládla. Pár lidí mi na férovku napsalo, že by si takový nádor na mozku nemohli dovolit, že by to jejich podnikání zničilo. Pro ty jsem měla jednoduchou odpověď: Mě by to před pár lety zničilo taky. Proto považuji za důležité se o tuto svou zkušenost podělit a proto píšu tento článek.
Jaké jsou tedy ony zásady, které mě v krizi zachránily? Inu, tyto:
1. Zkušenosti moje i ostatních
Zkušenost je nepřenosná, ale aspoň to zkusím 🙂 Nebudete donekonečna mladí a zdraví a že se vám rok dva daří, nic neznamená.
Jsem na volné noze už 13 let. Jsem veterán. Článkům o tom, jak být na volné noze, od mladých mužů, kterí překypují zdravím a jsou na volné noze rok a čtvrt, se shovívavě usmívám. Zažila jsem toho na volné noze dost:
- První tři roky bohémského života, kdy jsem zároveň učila angličtinu a pracovala v restauracích. Nepotřebovala jsem propagaci, měla jsem přebytek klientů jen přes doporučení a když se mi chtělo odjet do Thajska, prostě jsem odjela do Thajska (ano, dělala jsem to dávno předtím, než to bylo cool — se s tím smiř 😉
- Zažila jsem postupné budování firmy Sushiqueen, která začala jen jako one woman show. Zažila jsem strach a obavy z neúspěchu, neustálé pochyby, jestli jsem dost dobrá. Strach říct si o peníze za práci, která mě tak baví a která je vlastně splněný sen. Kterou bych tehdy ráda dělala i zadarmo.
- Zažila jsem, že jsem po zaplacení nájmu jedla měsíc jen rýži. Zažila jsem únavu tak velkou, že jsem se na sushi kurzu řízla do ruky a měla z toho pět stehů. V noci cestou na pohotovost jsem se bála, že mi dojde benzín. Neměla jsem na benzín. Ani na kartě. Nikde. První rok šly prostě veškeré peníze a úsilí do podnikání. A ano, stále jsem v té době učila angličtinu desítky hodin týdně. Tohle neříkám proto, abych dojímala těžkými začátky. To říkám proto, aby vyniklo, jak jsem byla pitomá a blbá. Žijeme v době, kdy je workholismus a vyčerpání často adorován jako hrdinství, proto jsem podlehla v začátcích omylu, že takto má prostě správně podnikání vypadat. Naštěstí moje přirozeně líná a pohodová povaha začala brzy protestovat. Sushi mě bavilo víc a víc, být udřená mě naopak bavilo míň a míň.
- Pochopila jsem, že pokud chci pokračovat, musím se kromě sushi neustále učit hlavně jak podnikat. V té době jsem potkala Roberta Vlacha, od kterého jsem se spoustu věcí naučila. Díky němu jsem objevila, že existují i knihy pro malé podnikatele (freelancery), i když tehdy byly dostupné jen v angličtině. Nebudu tu vyjmenovávat všechny knihy, které jsem přečetla, ani všechny lidi, od kterých jsem se učila. To by z tohoto článku byla rovnou celá kniha.
Raději popíšu ještě pár krizových situací, které mě mohly zničit:
- Když v roce 2008 napsali v novinách, že je finanční krize, do týdne mi klienti zrušili patnáct vánočních večírků z dvaceti naplánovaných. Pochopila jsem, že ještě vlastně ani nepodnikám, že jsem zatím měla jen štěstí a že nemám ponětí o tom, jak získat klienta jiným způsobem, než že si mě sám najde.
- Když jsem na plný úvazek zaměstnala svého kuchaře Yukiho, pochopila jsem, že když člověk na něčí mzdu vydělat musí, najednou to jde.
- Na volné noze jsem zažila dvě těhotenství, kdy ze dne na den ubylo fyzických sil a svět se smrsknul na krátké intervaly mezi zvracením.
- Zažila jsem péči o dvě miminka, po narození druhého syna jsem půl roku nepracovala vůbec. Firma jela dál.
- Zažila jsem bolestivý rozchod s manželem a rozpad rodiny. Pochopila jsem, že i přes zachování dobrých vztahů, může jen takováto událost člověku podnikání zničit a potkala jsem pár lidí, kterým se to stalo.
- Nežiju ve vakuu a kontakt s kolegy považuji za jednu ze stěžejních věcí pro nás, malé vojáky v poli. Za ta léta jsem se seznámila s desítkami podnikatelů z nejrůznějších oborů. Potkala jsem lidi, kteří zkrachovali, i jiné, kteří vyletěli nahoru jako raketa. Někteří z mých kamarádů a známých onemocněli. A někteří i rakovinou a léčili se rok nebo dva.
- Nakonec, i slavní podnikatelé a blogeři píšou o svých krizích, ať už zdravotních nebo jiných. Například Derek Halpern napsal článek I Was in the Hospital and 5 Lessons about Life and Business from 2014. Pokaždé, když jsem se s něčím podobným setkala, u přátel nebo oblíbených blogerů, říkala jsem si, co bych dělala, kdyby se něco podobného stalo mně.
V každé takovéto krizové situaci došlo ke snížení obratu a udělala jsem i pár chyb.
Ponaučení je nejet za normální situace úplně na doraz. Pokud děláte chyby za normální situace, v krizi uděláte chyby fatální. Pokud jedete na doraz finančně za normální situace, až přijde krize (a ta dříve nebo později přijde, v nějaké formě), může vás nedostatek prostředků zničit.
2. Dobří lidé okolo
Chcete dobré lidi? Vybírejte je dlouho a opatrně. Rozhodujte se podle povahových rysů, protože v dovednostech je vycvičíte vždy, zatímco povaha se nezmění. A dobře je zaplaťte!
K mé firmě už neodmyslitelně patří můj milovaný kolega, sushi mistr Yuki Omaki. Ale málokdo ví, že Yuki není jediný, kdo pro mě kdy pracoval. A že naše dobré vztahy a výborná spolupráce nejsou náhoda. Oba dva máme svá specifika a vycházet spolu dobře je pro nás priorita, na které neustále pracujeme. Nejlepším předpokladem je, že vyznáváme v práci stejné hodnoty.
- Chceme dělat v klidu a v pohodě to, v čem jsme dobří.
- Nemáme rádi hádky a drama. Nevyvoláváme konflikty, jen aby se něco dělo.
- U nás se nenaznačuje. U nás se mluví na rovinu i o věcech, které se neslyší rády, jako jsou naše chyby, peníze, kompetence a podobné věci.
Pokud jsou hodnoty v souladu, krásně spolu zvládnou spolupracovat i mírně nabručený introvert a věčně nadšená extrovertka.
Dobré lidi kolem sebe neustále hledám. Podle skvělé knihy Myšlení, rychlé a pomalé spadají všechna rozhodnutí o lidech do pomalé kategorie. Já sama o sobě vím, že snadno podlehnu prvnímu dojmu z charismatického člověka. A tento dojem není vždy správný.
Proto se řídím heslem: Hire slow, fire fast — Vybírej pomalu, propouštěj rychle.
Za ta léta jsem si vyhlédla a vycvičila několik lidí, kteří k nám sedí jak osobnostně, tak profesionálně. Jsou to lidé, které neuživím na celý úvazek, ale sushi je baví, přivýdělek se jim hodí a jsou schopni mě a částečně i Yukiho nahradit. Takoví lidé nejsou levní a člověk je hledá dlouho. Ale stojí to za to a v krizi se správná volba vyplatí mnohonásobně.
Můj kamarád Tomáš Boráň, který pro nás dělal profesionálně sushi kurzy v podstatě od začátku firmy, mezitím vystudoval medicínu, získal několik akademických titulů a prestižní práci. Přesto po letech vyjel na sushi kurz, udělal si čas a odvedl skvělou práci.
Moje kamarádka a skvělá kuchařka Lucie Žárská v prosinci udělala s Yukim několik sushi akcí, přestože měla v té době spoustu práce ve své stálé práci a vyčerpala na tuto pomoc veškeré své volno.
Nemluvě o mé sestře Natálii Hrozinkové, která na sushi večírcích pracuje nárazově od počátku firmy, a o mé dlouholeté kamarádce a virtuální asistentce Ivaně Večerkové.
Díky těmto lidem jela firma dál, aniž klienti něco poznali.
Vážím si toho, že takové lidi kolem sebe mám a je samozřejmé, že za takto nadstandardní požadavky v krizových podmínkách je jen spravedlivé, aby dostali dobře zaplaceno.
Moje sestra s Yukim na sushi akci
3. Procesy
O procesech píší jiní a lépe. Není to příliš sexy téma, vlastně je to celkem nuda. Pro mě osobně bylo a je zavádění procesů těžké, mám k tomu velký odpor. Ale protože s každým novým procesem se mi tolik uleví a to okamžitě, i přes odpor se k tomu dokopu.
Více k tématu nechám na odbornících, mě nejvíc ovlivnily tyto dva články:
Roberta Vlacha zde představovat nemusím, ale na článek Tuning podnikání vás odkážu.
Přiznejte se, kdo jste ho nedočetli, nebo pracně přelouskali a neaplikovali nic? Však já vás dobře vidím! 🙂 Vzpomeňte si na mě: I já ten článek dočetla až na podesáté a než jsem něco aplikovala, trvalo pár týdnů a párkrát jsem musela strčit hlavu pod kohoutek se studenou vodou a nalít si sklenici vína. Ale jak jsem pak sama sobě děkovala, že jsem se k tomu dokopala!
Druhý článek 6 Things The Most Organized People Do Every Day je od mého oblíbeného blogera Erika Bakera, který mimo jiné miluje Japonsko, píše výborně a bez bullshitu a vše má podepřené výzkumem. Žádné dohady a kecy.
Ve chvíli, kdy někomu předáváte i svou e-mailovou schránku a ostatní administrativu, je nejen jednodušší, ale v podstatě jediné možné řešení předat nějaký ucelený systém či proces. Zvlášť když jste pod vlivem léků a nevydržíte se soustředit déle než 10 minut v kuse.
Na toto téma se hodně píše, já osobně se obejdu bez všech gétédéček a vystačím na 90 % věcí s papírem a tužkou. Se vším ostatním, jako jsou tabulky a jiné IT vychytávky, mi pomáhají lidi, pro které je to na rozdíl ode mne snadné.
4. Fyzická a psychická kondice
Nikdy nezapomenu na to ráno po 7hodinové operaci mozkového nádoru. Přišel za mnou můj ošetřující lékař z neurochirurgického JIPu. Potkal mě na chodbě, kde jsem s fyzioterapeutkou chodila. Nemohl věřit vlastním očím.
Přesvědčovala jsem ho, že klidně udělám i dřep, což mi nedovolil. Ale byl to první úlevný úsměv, který jsem od své diagnózy viděla u lékaře. První dobré zprávy.
Měla jsem velké štěstí na operaci, ale pan doktor velmi pochválil i mou fyzickou kondici. Řekl mi, že toto, spolu s dobrou náladou, je z hlediska přežití důležitý faktor.
Ten den na JIPu jsem sama sobě děkovala za každé schody, za každý krok navíc. Za každé to dopoledne, kdy jsem se po ranním maratónu s dětmi (snídaně, obléct, do školky, zpátky domů pro svačinu, zpátky domů pro bačkůrky…) přihnala do fitka, unavená a ospalá a říkala si: „Proč já kráva nejdu radši na kafe a dokonce za toto utrácím peníze, když bych se mohla válet?“
A také jsem se zastyděla. Mohla jsem dělat víc. V duchu jsem se fackovala za každou vykouřenou cigaretu. Opět, je to nepřenosná zkušenost, ale najednou jsem viděla z první ruky, že v některých situacích rozhoduje o přežití a kvalitě života každý malý detail. Každý schod a krok navíc platí.
Co se týče péče o psychické zdraví, to je věc, kterou podceňuje většina lidí. Pro mě není žádná novinka pečovat o svou psychickou pohodu a emoční vyrovnanost. Asi proto, že jsem citlivější než většina lidí a mám sklony k depresím. Lidé mi to nevěří, protože jsem většinou pozitivně naladěná a mám dobrou náladu.
Vlastně je moje štěstí, že dobrá nálada a psychická pohoda pro mě není a nikdy nebyla samozřejmostí. Jsem zvyklá denně pracovat na tom, abych byla v dobré psychické pohodě. Dlouhodobě se udržuji v klidu a bez velkých emočních výkyvů. Aspoň ve věcech, které člověk může ovlivnit. V takové krizové situaci, jakou jsem zažila, se opravdu hodí být psychicky fit.
Jak to se mnou vypadá teď?
Operace dopadla dobře. Mám před sebou ještě půl roku léčby, ale nejnáročnější část mám už za sebou. Recidiva může a nemusí přijít. Zatím jsem v klidu, proč se bát sněhuláka v červenci.
Dál pracuji, jsem šťastná a spokojená, občas více a občas méně. Vlastně se toho moc nezměnilo. Nemohu říci, že bych zažila nějakou velkou změnu a prozření. Jen se více než dříve řídím svým životním heslem: Take it easy.
A vím jedno. Ve všech oblastech, které jsem tu popsala, jsem mohla a měla dělat víc. Měla jsem mít větší finanční rezervu. Měla jsem mít vše lépe zorganizované. Měla jsem cvičit víc, v kavárnách a hospodách sedět míň.
Nebýt rodiny a přátel, byla bych teď možná ne v háji, ale určitě v menším klidu, než jsem teď. A klid je během náročné léčby stěžejní. Takže od teď budu ve všech těchto oblastech ještě zodpovědnější. Poučila jsem se.
Chcete ochutnat naše skvělé sushi?
Přihlaste se k odběru našich Sushi Days a každý měsíc vám přijde nabídka na jedinečnou rozvážku sushi specialit až na váš stůl. Anebo si můžete objednat rovnou jeden z našich exkluzivních sushi balíčků, které rozvážíme po Praze a okolí:
Sushi k vám >
Staňte se součástí Na volné noze — od roku 2005 největší komunity freelancerů a nezávislých profesionálů v Česku! Placené členství zahrnuje zveřejnění vaší webové prezentace v nejpoužívanějším otevřeném katalogu českých freelancerů, přes který vás mohou zákazníci poptávat napřímo, tj. bez prostředníků a provizí. Prezentaci vám napíše na míru zkušený copywriter, můžete si k ní zaregistrovat i vlastní doménu a veškeré budoucí aktualizace jsou v ceně, stejně jako pozvánky na naše skvělé akce pro váš rozvoj a růst. ???? Přihláška
Jak se Bára Rektorová stala z letušky podnikatelkou?
Původně brázdila nebe v letadle jako letuška. Dnes Bára Rektorová brázdí nebe jako podnikatelka. Je totiž všude. Vychází s ní rozhovory v různých magazínech a v časopisech, ale všichni se ptají na ty samé otázky. Pojďme se na královnu sushi podívat i z jiného pohledu!
Báro, začněme trochu netradičně. Ty jsi byla původně letuška? To byl tvůj dřívější sen?
Ne, letušku jsem začala dělat v 19 letech, během studia vysoké školy. Od mládí jsem jezdila na koních a chtěla jsem se tomu věnovat závodně. Jenže koně jsou drahý koníček a z běžné brigády bych svého koně neuživila a trenéra nezaplatila.
Bylo to tehdy bláznivé období, kdy jsem zároveň studovala celkem náročnou školu, dělala na plný úvazek letušku a denně jezdila na koni. Podnikání už potom oproti tomu zápřahu bylo vlastně odpočinkové.
Takže jsi začala podnikat už v osmnácti?Když jsem začínala, přivydělávala jsem si učením angličtiny na volné noze. Měla jsem na to živnostenský list, takže teoreticky to bylo moje první podnikání. (smích)
Před lítáním jsem pracovala při škole v restauracích. Ale od 18 jsem dávala lidem hodiny jízdy na koni, možná ještě dřív.
Jak se dařilo učení angličtiny?Bylo to fajn, bavilo mě to.
Pamatuješ si, jak jsi tehdy získávala svoje klienty?Klienty jsem získávala pouze přes doporučení a i tak jsem musela spoustu odmítnout. Hlavně o doučování angličtiny pro děti je velký zájem.
Proč jsi u toho nezůstala? Je to hrozné klišé, ale asi jsem hlavně chtěla větší výzvu. Angličtinu miluju, denně anglicky mluvím a poslouchám na BBC detektivky a horory, svoje dětské i dospělé žáky jsem měla ráda, ale nějak to bylo málo adrenalinu nebo co.
Já přece jen nedělám rozhovor s bývalou letuškou denně, tak mi pověz, jak ses k takové práci dostala?
Inspirovala mě kamarádka, spolužačka z vysoké (zdravím, Petro!). Přihlásila jsem se do výběrového řízení a vzali mě.
Tam muselo být hodně lidí. Co to obnášelo?
Tehdy chtěli v ČSA dva jazyky, na tom pár lidí vypadlo, ale nejdůležitější byly psychologické testy.
Testovali nás, jak jsme odolní proti psychickému stresu a jak umíme jednat pod tlakem. Písemné testy trvaly osm hodin, pak následoval ještě pohovor.
Bylo to opravdu náročné, ale práce letušky rozhodně není pro něžné květinky, je to tvrdá dřina fyzická i psychická, proto jsou takové testy zřejmě nutné.
A teď si vzpomínám, že jsme dělali (hlásilo se i dost kluků) ještě testy fyzické zdatnosti, skákali jsme z 10 metrů do bazénu, plavali na čas a dokonce absolvovali jakési vojenské cvičení, také na čas. Bylo to celé v duchu komunistické hodiny tělocviku, takový trochu bizár.
Co vše ty psychologické testy obnášely?Nejdřív jen pořád dokola sčítat čísla. S krátkými přestávkami hodinu. Na čas. Později jsem pochopila, že hlavní smysl byl, abychom se unavili.
Potom sáhodlouhé testy osobnosti s otázkami typu: „Díváte se raději do hořícího krbu, nebo na bouřku?“ Otázky se pak pozměněné opakovaly, takže i kdybys chtěl lhát, nemáš šanci pamatovat si, jak jsi odpověděl.
Pak následovaly IQ testy a řešení úloh. Potom na paměť – zapamatujte si co nejvíc předmětů na obrázku. V té době už píšeš ty testy šest hodin a nevíš pomalu, ani jak se jmenuješ.
Na pohovoru jsme měli seřadit barvy, podle obliby. Říct, co vidíme v abstraktních tvarech. Údajně taková klasika.
Bára Rektorová. / Zdroj fotky: Archiv Báry Rektorové
Myslíš si, že i dnes v podnikání práci ve stresu snášíš? Znám podnikatele, co naopak stres vyhledávají, protože je nutí více pracovat. Jak to máš ty?
Stres mám ráda, takový ten zdravý, motivační. Naopak dlouhodobý stres, když má člověk problémy ve vztazích, nebo je třeba někdo z blízkých nemocný, ten myslím škodí nejen zdraví, ale i podnikání.
Ale řekla bych, že stres snáším nadprůměrně dobře. To je dar.
Vypadá to, že jsi tehdy byla fakt ve formě. Jak jsi na tom dnes? Stihneš si vedle rodiny a podnikání najít čas ještě na sport?
Byla jsem fit, ale úplně jsem z toho vypadla. Ráda bych to svedla na mateřství a děti, není čas, znáš to. Jenže čas má člověk na to, na co si ho udělá, a mně bylo posledních pár let až příliš dobře na gauči s kafem v ruce.
Takže teď jsem se to rozhodla napravit, chodím už dva měsíce třikrát týdně na fakt hustý cvičení (funkční trénink – zdravím Lucku). A musím říct, že spolu se zlepšováním fyzické kondice vidím i lepší pracovní výkonnost.
Proč jsi v kariéře letušky nepokračovala?
Splnila jsem si sen, pár let jsem měla koně a jezdila na závody, ale dělat celý život letušku jsem nechtěla.
Když mi bylo 23 let, dala jsem kobylu na důchod na pastvinu a přemýšlela, co s životem dál. Každopádně tato etapa života byla super. Hodně podnikatelů říká, že pro ně byl dobrý základ sport.
Já jsem sportovala od dětství a můžu to jen potvrdit.
Práce letušky mě bavila, ale okolní dril, který je v aerolinkách nutný, nevyhovoval mé svobodomyslné a rebelské povaze.
Co tím drilem myslíš?
O tvém programu na následující měsíc rozhodují dispečeři. V podstatě nic si nemůžeš naplánovat. Děláš sice velmi odpovědnou, ale stereotypní práci, prostor pro kreativitu nulový. Chodíš na porady, kde se řeší věci jako délka nehtů a barva rtěnek, účesy…
Chápu, že v zájmu aerolinek je, aby všechny letušky vypadaly stejně a byly upravené. Nic proti tomu nemám. Jen to prostě nejde dohromady s mojí povahou.
Také jsi chtěla pracovat v nemocnici. Ani tento plán nevyšel?
Ano, to byl původní plán, proto jsem studovala fyzioterapii. Chtěla jsem vystudovat, pár let sbírat zkušenosti v nemocnici a pak si založit soukromou praxi. Podnikat a pomáhat nemocným lidem. Krásný sen. No, nevyšlo to.
Už po první praxi v nemocnici mi bylo jasné, že tu práci dělat nemůžu, jen jsem si to nechtěla připustit. Tohle člověk neví, dokud to nezkusí. Od té doby mám ke všem, kdo pracují s trpícími lidmi, ještě mnohem větší respekt.
Proč si to nemohla dělat?
Bylo mi strašně líto všech nemocných lidí. To je vlastně všechno. Nesetkala jsem se s ničím hrozným ze strany lékařů nebo sester, jen jsem každý den odcházela domů strašně smutná. Musela jsem pořád myslet na pacienty, někteří třeba umírali nebo byli hodně nemocní. Viděla jsem je všude.
Jak jsem psala výš, nejsem žádná skleníková květina. Dokážu se prosadit v oboru ovládaném muži. Šéfovala jsem kuchařům, jezdila na koních, což je také velmi tvrdý svět.
Zažila jsem hodně pádů, doslova i obrazně, vždycky jsem se otřepala a šla dál. A pak najednou jsem každý den po příchodu z nemocnice brečela a koukala dvě hodiny do zdi.
Takže jsem tu práci evidentně opravdu dělat nemohla.
Přednáška Báry na hradeckém Startovači. / Zdroj fotky: Archiv Báry Rektorové
Jak ses nakonec dostala k podnikání?
Dělat něco samostatně bylo vždycky součástí mých plánů. Jen jsem dost dlouho nevěděla, co by to mělo být. Vždycky mě bavila práce ve službách. Obsluhovat lidi. V restauracích jsem pracovala na brigádě od 15 let, vždycky mě to k tomuto oboru táhlo.
Když jsem skončila s létáním, začala jsem pracovat v restauraci a měla jsem skvělého šéfa. Říkala jsem mu láskyplně Tyran (smích). U něj jsem vyzkoušela všechno: plac, kuchyň, gril, management. Tyran a jeho žena (zdravím Libora a Alettu) byli nevídaní profesionálové, oni mě inspirovali k podnikání v gastronomii.
Když jsem jim po dvou letech práce řekla, že chci založit firmu na sushi catering, ohromně mě podpořili a byli nápadem nadšení. To mi v začátcích hodně pomohlo, věřila jsem jejich úsudku. A kamarádíme se dodnes.
Jak tě podpořili?
Hlavně tím, že byli nápadem nadšeni. Všichni v mém okolí mi říkali, že taková firma nemůže fungovat (jasný důkaz, že nemá cenu dát na lidi ve svém okolí, pravděpodobně nejsou cílovka). Jediní, kdo tomu od počátku věřili, byli Tyran, jeho žena a moji rodiče.
Byly pro tebe zkušenosti nabyté v podobné restauraci natolik důležité, že bys bez nich nedokázala Sushiqueen založit?Podle mé zkušenosti by si měl práci v restauraci zkusit každý, kdo chce jakkoliv podnikat v gastronomii. Nejen kvůli dovednostem, ale kvůli celkové atmosféře té práce. Práce v restauraci je velmi specifická a ne každý na ni má povahu. Nakonec určitě znáš ve svém okolí aspoň jednoho hospodského, který nemá rád lidi.
A není důležité, že ten člověk chce třeba být „majitel“ a lidi ve skutečnosti obsluhovat nebude. Jen pokud perfektně zná práci na všech pozicích, může business správně nastavit.
Kdybych šla na brigádu do nemocnice, než jsem začala studovat, pravděpodobně bych se na fyzioterapii nepřihlásila. Stejné je to s prací v restauraci nebo cateringu. Ne každý má povahu na obsluhování lidí. To, co mě baví a v čem jsem se našla, může být pro jiného největší trest. A člověk to opravdu neví, dokud to nezkusí.
Jak pro tebe bylo náročné s podnikáním začít?
Sushiqueen jsem si rozmýšlela 2 roky, takže když jsem se to rozhodla konečně zrealizovat, byla jsem tak „rozjetá“, že by bylo spíš těžké nezačít.
2 roky jsou strašně dlouho. Hodně podnikatelů se dnes bojí, že jim mezitím vznikne konkurence, nápad jim někdo vyfoukne a podobně. Ty ses nebála?
Já na to vyfoukávání moc nevěřím. Pokud je tvou hlavní výhodou to, že neexistuje konkurence, máš stejně jen malý náskok. Zákazníkům je ve skutečnosti úplně jedno, která firma s něčím začala první.
Vyfouknutí nápadu si umím představit v takových těch IT start-upech, kde některé nápady prostě visí ve vzduchu a jde o to, kdo je lépe uchopí. Když máš firmu založenou na osobnostech, nemusíš si konkurencí až tak lámat hlavu. Kdo umí být lépe já než já? A kdo umí být lépe Yuki než právě Yuki?
A další věc, když chceš s něčím vyjet rychle, musíš mít také víc peněz do začátku, což jsem neměla.
Ale abych nekecala, nějaké záchvaty typu: „někdo si udělá přesně stejnou firmu jako já a vyfoukne mi to“ asi byly. Tady právě pomůže názor někoho, kdo podnikání rozumí. Teď už vím, že nápad je 1 % úspěchu, zbylých 99 % je, jak se ti podaří nápad zrealizovat.
Bára a její kolega Yuki. / Zdroj fotky: Archiv Báry Rektorové
Měla jsi na začátku nějaké vstupní investice?
Ano, ale ne velké. Nepůjčovala jsem si, vše jsem rozjížděla pomalu. Postupně jsem si vydělávala na věci, které potřebuji. Provozovnu jsem měla pronajatou (momentálně už mám svou) a nádobí a podobné věci jsem kupovala, až když byly potřeba.
Do marketingu jsem zpočátku neinvestovala téměř nic, dělala jsem na doporučení a zakázky přicházely celkem rychle. Prvních pár let jsem ani neměla web, jen prezentaci navolnenoze.cz (která funguje dodnes a dodnes mi z ní chodí zakázky).
Zní to docela jednoduše, ale co všechno si na začátku potřebovala? Přece jen pracovat v gastronomii není jen tak.
Tak například s tím mi také pomohl Tyran, že mi v začátcích pronajal jejich hygienicky schválenou provozovnu.
Měla jsem málo zakázek a pronajímat si něco dlouhodobě by pro mě bylo drahé, tak jsem si vždy půjčila jejich výrobnu jen na ten konkrétní den. To byla velká pomoc.
Velkou pomocí, kterou každému doporučuji, jsou služby soukromého hygienika (zdravím paní Bartoňovou). Poradí, co přesně potřebujete, oběhá úřady a ušetří spoustu nervů a stresu.
Za jak dlouho se ti tvé investice vrátily?
Před 4 lety jsem koupila a vybavila výrobnu, tato investice se mi ještě úplně nevrátila. Pokud vše půjde dobře, do konce roku 2014 budu zase „na svém“.
Mluvíš také o doporučeních, ty jsou skvělé, ale člověka trochu omezují. Odkud ti dnes chodí zakázky?Nejčastěji si moji firmu lidé vygůglují.
Někteří klienti o nás pár let vědí díky dalším aktivitám, jako je blog a sociální sítě, pak se za pár let odhodlají a objednají si nás.
Dobře mi funguje i starý dobrý cold calling, člověk se do toho sice zrovna nehrne s nadšením, ale když vybereš dobře lidi, kteří tvojí službu potřebují, a zavoláš jim, často to vede ke konverzi úplně skvěle. A ještě ti poděkují, protože nakonec tys jim vyřešil problém.
Smrt není daleko a je to šílený pocit. Vadí mi, že se z rakoviny dělá atrakce, říkala královna českého sushi
Těsně před půlnocí 11. srpna 2019 Bára Rektorová své nemoci podlehla. Opětovně přinášíme a všem čtenářům nabízíme rozhovor, který jsme s ní pořídili dva měsíce přes smrtí.
Píšete knihu o rakovině a…
Snad ji zvládnu napsat. Teď je to všechno zase aktuální… Bylo lepší, když jsem ji psala po té „první“ rakovině, kdy jsem měla odstup. Chci napsat knihu o tom, že o rakovině člověk vlastně nic neví, není na to připravený. Většina lidí zná rakovinu z televize a ze seriálů.
Připadá mi, že když autoři neví, jakou překážku by měla nějaká postava překonávat, tak tam prostě vrznou rakovinu. Ta může dopadnout dobře i špatně. V nejhorším se zbaví nějaké postavy, když třeba není u diváků populární.
Ono to tak opravdu je! Myslím, že i pro mě to bylo…
Zavádějící?
Já jsem se samozřejmě nikdy nezajímala o to, jak se žije pacientům s rakovinou. Mě to nenapadlo, neměla jsem důvod. A myslela jsem si automaticky, že to probíhá nějak tak, jak je to v těch seriálech. Touto knihou bych to chtěla odromantizovat.
Jestli to správně chápu, vaše kniha bude vlastně manuál pro pacienty, ale i pro jejich okolí, pro příbuzné, přátele, lékaře…
Netuším, jestli se dá napsat manuál na rakovinu. Spíš chci popsat svoje zkušenosti s realitou. Někdy to bylo úplně jiné, než jak se obecně míní!
Jak hodnotíte třeba lékaře a veškerý personál nemocnic v těchto seriálech… Odpovídá to realitě?
Jiné než v reálu to samozřejmě je. Ale s tím se, řekla bych, nějak počítá. Kdyby to bylo autentické, tak by rakovina v seriálech nikoho nebavila. Spíš jsem se zamýšlela nad větou, kterou mi lidé teď často říkají: „Bojuj, hlavně bojuj.
“ Říkala jsem si, co to asi znamená, a automaticky jsem myslela, že když u někoho propukne rakovina, tak ten člověk už nějak pochopí, jak má bojovat a co se tím myslí. A pak jsem zjistila, že ne. Pořád nevím, jak teda mám „bojovat“.
Které věty vás tedy nadzvedávají spolehlivě, ačkoli byly míněny dobře?
Mě to nadzvedávalo dřív. Teď už jsem si na to ale zvykla… Už je mi to jedno. Ale překvapilo mě, nakolik je rakovina vlastně normální a nakolik je v těch představách romantizovaná. A měla jsem to i já.
Dnes už vím, že člověku je prostě normálně blbě a není to nic extra zajímavého. Vadí mi, že se z toho dělá taková atrakce.
Jasně, chápu to, je to svým způsobem fascinující, když vám někde něco začne růst…
O rakovině bych v jedné větě asi řekla, že žere lidi.
Tak ono i proto ten název. Rak. Ten člověk jde pozpátku… Prostě je to divné. Proč mi vyrostlo něco, co mě začíná zabíjet?
Přečtěte si také
Hrábnul jsem si na naprosté dno a měl pocit, že život končí. Začínám od znovu, líčí houslista Svěcený těžké období
Zkuste zavzpomínat. Vedly jsme spolu dlouhé debaty o tom, na jaké věty by si lidé opravdu měli dávat pozor. Jaká jsou ta nejhorší klišé?
Mně přišlo úplně zásadní, jak těžké pro ty lidi je chovat se k pacientům normálně a zdvořile, jak by se chovali i k někomu zdravému. Lidé na slušnost zapomínají, protože mají pocit, že jde o život, a tím pádem je to opravňuje říct vám něco, co považují za dobrý nápad.
A proč by se u toho nemohli chovat jako prasata, když vám vlastně „pomáhají“? To jsou ti různí ezoterici, kteří mají pocit, že vás musí zachraňovat nějakými úvahami, že se třeba máte mít ráda. Jenže víte, ono takové „měj se ráda“ je vlastně hulvátské a nezdvořilé. Taková osobní věc se cizímu člověku neříká.
Já se o takto osobních věcech bavím jen s nejlepšími přáteli a zdvořile.
Když je to někdo, s kým mám vztah, kdy se o takových věcech bavíme, je to samozřejmě něco jiného, než když si někdo neznámý myslí, že ho moje nemoc opravňuje, aby mi řekl: „Hele, teď musíš tohle… Začni se mít ráda… Přečti si tuhle knížku…“ Lidé mi doporučovali knihu s názvem Musela jsem zemřít. To mi přišlo fakt super. Díky za doporučení! Teda nepořídila jsem si ji… Hrozně mi vadilo, že základní lidské chování, na které spoléháte, najednou nefunguje. Lidé mi až nadávali. Slušnost šla stranou, protože přece šlo o dobrou věc!
A šlo to až k agresivitě?
Ano! Ti lidé nechápali, že není zdvořilé bavit se o mé nemoci, když se o tom bavit nechci. To, že mi jde o život, je neopravňuje chovat se takhle…
Není čas, jdu na dřeň.
Není čas, jdu na dřeň, to je přesné! Ono totiž jít na tu dřeň je někdy docela nepříjemné. Ale každý má problém s něčím jiným.
Mně třeba na rozdíl od některých pacientů nevadí, když se někdo zeptá, jak funguje chemoterapie, gama nůž… Vzhledem k tomu, že jsem o tom psala na sociálních sítích, jsem vlastně dávala najevo, že mi nevadí o tom mluvit. Ale každý to má opravdu jinak.
Mnohým lidem vadí soucit. Mně nikdy nevadilo, když mi někdo řekl: „Sorry, to mě mrzí.“ Nepřijde mi, že by mě tím lidé nějak ponižovali.
Pamatuju si, jak vám lezly na nervy věty typu „Ty jsi silná, ty to zvládneš“.
Ano. Mám z toho pocit, že tím lidé uklidňují sami sebe. Oni si nechtějí připustit, že umřít prostě můžu. A tak to úplně popřou. Člověk sám to popírá taky…
Vybavujete si chvíli, kdy jste si řekla, že je tahle kniha potřeba?
Určitě. Já mám docela hroší kůži a je to moje volba o tom psát a bavit se o tom, ale vím, že někteří pacienti byli v té situaci docela ztraceni. Byli oslabeni. Někdo jim třeba řekl, že si asi nějak podvědomě přáli umřít. Takový pacient si řekne: „Aha, to je přesně ono.
A tím jsem si tu nemoc zavinil!“ To mi připadá hrozné. Hodně se mi začali ozývat lidé s mozkovými nádory a jejich příbuzní.
Já jsem je už znala a teď jsem si představila, že tito lidé, kteří mají dítě umírající na mozkový nádor, musí poslouchat, že to vlastně tak trochu zavinili sami… To mi přišlo strašné.