Střídavá péče přece není rozpůlením dítěte

Občanský zákoník stanoví, že soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče obou rodičů, případně do péče jiné osoby než rodiče. Pokud ponecháme stranou možnost svěření dítěte třetí osobě, jsou tedy rozlišovány tři základní typy péče: výlučná, střídavá a společná. 

Za nejlepší řešení považuji, i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, péči společnou. Jedná se o režim podrobněji neupravený, založený na tom, že rodiče jsou schopni se na záležitostech nezletilého dítěte dohodnout. Touto formou péče jsem se zabývala ve svém článku Společná péče o nezletilé dítě.

Rodiče se tedy mohou ohledně dítěte volně domlouvat dle aktuální potřeby, případně mohou sjednané nastavení upravit i formou mimosoudní dohody. Tato může být oproti dohodě schvalované soudem velmi podrobná a zahrnovat i ujednání, která by soud neschválil z důvodu jejich nevykonatelnosti.

Rovněž je mnohem snazší ji při změně okolností změnit, neboť není třeba schválení soudu.

Tato forma péče je poměrně rozšířená ve své faktické podobě u nesezdaných párů, které se rozejdou a zvládnou nastavit poměry svého dítěte mezi sebou bez zásahu soudu. Jako způsob řešení porozvodového uspořádání je však společná péče méně obvyklá, a to z různých důvodů.

Řada párů není schopna dohody ohledně dítěte vůbec dosáhnout a potřebují autoritativní rozhodnutí soudu. Jiné páry sice jsou schopny dohody dosáhnout a poměry dítěte nastavit jasnými pravidly, avšak nedůvěřují mimosoudní dohodě.

V některých případech je pak potřebná vykonatelnost konkrétního ujednání (obvykle ujednání o výši výživného).

Přestože se tedy dle mých zkušeností počet soudem schválených dohod o společné péči stále zvyšuje, jedná se o ideál, který nelze vždy použít, a je tedy nutno se zabývat i modely, které zahrnují autoritativní zásah soudu.

Pokud tedy vyloučíme společnou péči, zbývá rodičům a případně soudu výběr mezi výlučnou péčí jednoho z rodičů a střídavou péčí obou rodičů. V této souvislosti jsem si již mnohokrát kladla otázku, kde leží hranice mezi střídavou a výlučnou péčí.

Zejména pak za situace, kdy je již nyní obvyklé stanovení širokého styku pro rodiče, který dítě nemá v péči, a dítě tak tráví např. 60% času s pečujícím rodičem a s druhým 40% času. Pro úplnost bych chtěla říci, že následující úvaha se týká případů, kdy připadá v úvahu střídavá péče.

Tedy pokud oba rodiče mají zájem o dítě pečovat, nežijí daleko od sebe, dítě by mělo pouze jednu školu a neexistuje jiná zásadní překážka střídavé péče.

Mezi odborníky není jednotný názor na otázku, zda střídavá péče musí vždy znamenat, že dítě tráví 50% času s každým z rodičů. Část odborníků se přiklání k závěru, že právě rovnoměrnost času je pojmovým znakem střídavé péče a v případě rozdílného času se nejedná o střídavou péči, ale výlučnou se širokým stykem.

Přikláním se k závěru opačnému, tedy že střídavá péče může být i nerovnoměrná. Předně mám za to, že zákon definici střídavé péče neobsahuje a podmínka rovnoměrnosti v něm není obsažena. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu toto omezení stanovit, mohl ho do znění zákona zahrnout.

Rovněž se přitom opírám i o rozhodnutí Ústavního soudu. Tento se v minulosti se zabýval případem, kdy došlo k rozhodnutí o tzv. nerovnoměrné střídavé péči a kdy odvolací soud svým výrokem rozhodl o střídavé výchově obou rodičů v poměru dva týdny u matky a týden u otce[1].

Ústavní soud k tomu uvedl: „Skutečnost, že soudy nenařídily střídavou výchovu rovnoměrně mezi oba rodiče a nevyhověly přání stěžovatele mít pro výchovu nezletilého stejný prostor jako matka, nepředstavuje v projednávané věci porušení práva dítěte na péči rodičů podle čl. 7 odst. 1 této Úmluvy.

“ Nepřímo tak Ústavní soud vyjádřil názor, že tento model je možný. 

Za klíčové však považuji také praktické dopady, kdy dle mého názoru je vhodné ponechat více možností řešení. Pokud se bude držet ostrá linie mezi zcela rovnoměrnou střídavou péčí a výlučnou péčí se širokým stykem, setkávám se v praxi s dvěma zásadními problémy.

První si rozeberu na typickém příkladu otce, který by souhlasil s rozdělením času tak, že bude dítě více v péči matky. Má však pocit, že svěřením dítěte do výlučné péče matky se dítěte vzdává.

Pojem výlučná péče matky je pro něj neakceptovatelná věc, neboť to vnímá jako snížení významu své role rodiče.

Z tohoto důvodu pak často rodiče (obvykle tedy otcové) trvají na střídavé péči, což naopak představuje nepřekonatelnou překážku pro matku, která naopak trvá na větším podílu péče. 

Právně je totiž zřejmé, že rodič, který dítě v péči nemá, není vyloučen z výchovy a péče o dítě, byť za použití jiných forem. Zejména mu samozřejmě zůstává zachováno právo na styk s dítětem, během kterého může realizovat své právo na výchovu a péči.

Judikatura opakovaně zdůrazňuje význam zachování péče obou rodičů, případně i formou širokého styku.

Rovněž nepečujícímu rodiči zůstává v plné míře zachována rodičovská odpovědnost, která zahrnuje kromě jiného i takové klíčové kompetence, jakým je rozhodování o místě bydliště a o vzdělání dítěte, správa jeho jmění apod. 

Bohužel však stále ve společnosti přetrvává mýtus, že pečující rodič získává absolutní moc a druhý rodič je prakticky vyloučen ze života dítěte (s výjimkou styku a výživného), a tento mýtus často zásadně ovlivňuje rozhodování rodičů. Rodiče se pak nechtějí pojmově vzdát svého podílu na péči. Za takové situace pak nerovnoměrná střídavá péče může být řešením, které bude přístupné pro oba rodiče. 

Pokud se zaměříme na faktický stav a nikoli právní pojem, je ve své podstatě střídavou péčí každý model, kde je stanoven styk dítěte s druhým rodičem, neboť se rodiče v péči o dítě střídají. Viděno tímto úhlem pohledu pak není zcela rozhodující, zda je poměr času dítěte u obou rodičů stejný nebo stanoven větším podílem u jednoho z rodičů.

Druhým problémem při jednáních o formě péče je pak samozřejmě výživné. Zatímco při výlučné péči je povinnost hradit výživné stanovena pouze jednomu rodiči, při střídavé péči je stanovena oběma (byť při rozdílných příjmech bude rovněž výživné stanoveno v rozdílné výši).

Budete mít zájem:  Láska, jak má být

Zároveň výlučně pečující rodič má tu výhodu, že může rozhodovat o nákladech na dítě dle svého uvážení a bez souhlasu druhého rodiče, zatímco u střídavé péče by se měli rodiče dohodnout. Tohoto rozhodování se rovněž rodiče nechtějí vzdávat a nemám pocit, že by v tom byla vždy pouze snaha ušetřit na výživném.

Mám za to, že řada rodičů prostě jen chce mít podíl na rozhodování o správě prostředků dítěte, což považuji za legitimní.

Faktickou hranici mezi střídavou péčí a výlučnou péčí jednoho z rodičů tak často představuje skutečnost, který z rodičů hradí výlučně výživné a který je naopak oprávněn rozhodovat o úhradách potřeb dítěte. Ve výsledku je tak rozhodování o „péči“ ve svém výsledku převážně rozhodnutím nikoli o péči, ale o průběžné správě jmění dítěte spočívajícího v běžném výživném. 

Samozřejmě je stále mnoho případů, kdy rodiče jsou zcela srozuměni se standardním a klasickým rozdělením rolí na pečujícího rodiče a nepečujícího rodiče hradícího výživné, který má stanoven styk. V řadě případů však pro rodiče toto řešení může být neakceptovatelné.

Z tohoto důvodu pak může nastat mnohaletý spor o svěření do výlučné péče nebo střídavé péče, jehož podstatou je však ve skutečnosti boj o pojem (jak je nastíněno výše), boj o výživné nebo boj o pár dnů v měsíci navíc.

Rýsování ostré hranice mezi výlučnou péčí a střídavou péčí tak může vést rodiče ke zbytečnému sporu. 

Navíc je nutno vzít v potaz obsáhlou a podrobnou judikaturu, která se zabývá vymezením, kdy střídavá péče přichází v úvahu, kdy nikoli.

Judikatura jasně vymezila kritéria pro volbu typu péče a osobu pečujícího rodiče, tato kritéria postupně dále specifikuje a rozvádí, avšak obvykle otázku např.

výživného a správy majetku ponechává stranou, byť může být nezřídka důvodem pro usilování o střídavou péči. 

Z tohoto důvodu mám za to, že standardní rozhodování soudů o úpravě poměrů dítěte – výlučná/střídavá péče, výživné a případně styk – se drží v úzkých kolejích, což může být někdy na závadu věci.

V zásadě se všichni odborníci shodují, že by se do projednání měly co nejvíce promítnout individuální okolnosti každého případu, čemuž standardní rozhodování dle mého názoru příliš neprospívá. Je tedy otázkou, zda se nezamyslet nad jiným přístupem k rozhodování o péči a o úhradě výživného tak, aby se otevřely i jiné cesty nastavení poměrů dítěte.

Obecně si tedy kladu otázku, zda nepřistoupit na možnost nerovnoměrné střídavé péče a zamyslet se nad nastavením výživného tak, aby tomuto modelu odpovídalo. 

Tento model by se řadě rodičů zcela jistě nelíbil.

Nicméně pokud v některých případech představuje hranici mezi střídavou péčí a výlučnou péčí pouze výživné, je nutno se zabývat při rozhodování také jinými kritérii, než jsou nastaveny v judikatuře Ústavního soudu.

Pokud se jedná pouze o pojem, jak na místě zvážit možnost nerovnoměrné střídavé péče. V principu tedy přemýšlet nad co nejširším spektrem možností tak, aby řešení bylo přístupné pro oba rodiče a předešlo se dlouhým sporům, které děti zbytečně zatěžují.

Střídavá péče přece není rozpůlením dítěte

[1] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2248/10.

Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu

Střídavá péče rodičů o dítě po jejich rozvodu vyvolává emoce. Někteří lidé do ní vkládají naděje jako do spravedlivého a nekonfliktního řešení. Jiní ji ostře kritizují jako úlitbu mocným, byť třeba výchovně méně schopným, rodičům.

Někteří horují pro možnost tento typ péče nařídit a jiní tvrdí, že bez dobrovolného souhlasu obou rodičů půjde jen o pokračování rozvodového boje o dítě, samozřejmé v nových podmínkách a poněkud odlišnými prostředky než dříve. V poradenské praxi se setkáváme s řadou diskutabilních názorů, někdy přímo mýtů o zmíněném typu péče.

V tomto textu uvedeme některé z takových názorů i odpověď na ně.

Dítě nebude nikam patřit, nebude mít domov.

Odpověď:

Princip „dělení  se“ je k dítěti vštěpován od raného věku. Výrazný je zejména u sourozenců, nicméně i jedináčci jsou vedeni k tomu, aby se dokázali rozdělit s ostatními dětmi. Bez větších problémů dítě akceptuje i fakt, že se rodiče o ně hodlají „podělit“. Podmínkou je, že to akceptují i rodiče.

Námitka:

Z dítěte učiníte věčného tuláka. Bude to jako ve filmu“Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Nebude vědět, kam ze školy jít.

Odpověď:

Nadsázka námitky je zřejmá. Nikdo netvrdí, že střídavá péče má střídat pobyt u otce a u matky dítěte každý den.

Týden, zejména pokud jej předchází alespoň jeden adaptační víkendový den, je obdobím dostatečně dlouhým m.j. i pro adaptaci. Název zmíněné veselohry lze pak bez ironie parafrázovat např.

na „Jestliže je sudý týden, musím být u otce?“. Takto lze plánovat čas a ovlivnit program dítěte v dlouhodobé perspektivě.

Námitka:

Dítě přece nemůže mít dvoje učebnice, dvoje hračky, dvojí zimní výbavu atd. Je to finančně i technicky nemožné.

Odpověď:

Možné to nesporně je. Porovnáme-li výdaje spojené s rozvodem, je podobné zdvojení výbavy jen relativně malá částka. Je nutno zdůraznit, že „možné“ zde naprosto neznamená „nutné“. Většina věcí se dá přenést, jiné ne nezbytné prostě počkají.

Námitka:

Při například měsíčním pobytu u otce se dítě přizpůsobí jeho výchovnému stylu a odvykne obdobnému stylu matky. A samozřejmé i naopak. Nebude vědět, „čí  je“.

Odpověď:

Střídání po měsíci skutečně postuluje poměrně dlouhý a ne ideální interval. Za vhodnější považuji střídání po týdnu. V mé praxi se zdá, že co nejdelší časový interval pro střídání péče vyžadují ti z rodičů,kteří se s daným stavem jen těžko smiřují. Jinými slovy, střídavou péči si v podstatě nepřejí.

Budete mít zájem:  Vědci tvrdí, že uměle vytvořili lidské spermie

Nedostatečné ztotožnění rodiče s daným řešením situace je pochopitelně komplikací a někdy dokonce jeho kontraindikací.

Námitka:

Střídavá péče je legalizací nejednotnosti při výchově. Nechci, aby mé dítě bylo v situaci, kdy jeden týden je něco černé a druhý týden je stejná věc  bílá. Nejde jen o to, že ve svém týdnu bude otec dítku např. vyprávět, jak jej jeho matka okradla a jak vždy byla „samý chlap“, přičemž od následujícího pondělka bude dítě slýchat, jak matku okradl otec.

Odpověď:

Takhle by to opravdu nešlo. Stejně tak například dítě nemůže být týráno, zneužíváno ani vystavováno zásadním výchovným chybám. Je třeba mít jistotu přijatelných podmínek u obou rodičů.

I proto nejsem zastáncem autoritativního příkazu střídavé péče. Rodiče je nutno přesvědčit o tom, že dané řešení je přijatelné pro další život dítěte. Ne pro pokračování rozvodového boje.

Námitka:

Střídání „černé“ a „bílé“ je extrémem. Jenomže žena se s naším dítětem není schopna učit matematiku (nebo jinak – muž  nemá trpělivost se  s klukem učit). Nechci, aby kvůli střídavé péči dítě propadlo. Abych nezapomněla – můj bývalý tvrdí, že se mu hnusí třídní schůzky a o učitelkách se vyjadřuje nelichotivě.

Odpověď:

I když teoreticky připustíme podobný katastrofický scénář, je nepravděpodobné, že žák připravující se kvalitně do školy jen  v sudém (lichém) týdnu propadne. Tempo školní výuky není tak zběsilé, že by nebylo možné potenciální zanedbání dohnat. Na specifika obdobného extrémního případu lze učitele upozornit.

Netvrdím, že všichni, ale mnozí jsou schopni k situaci přihlédnout. Jindy lze alespoň v čase zvýšeného  zkoušení a písemek domluvit i v „matčině týdnu“ konzultaci s otcem, nebo naopak. Vše zlé může být k něčemu dobré. Není na škodu, pokud se dítě při přípravě do školy učí samostatnosti.

Svou hodnotu má i to, pokud žádný z rodičů není pouhým rodičem na neděli, tj. když pozná, co vše péče o dítě vyžaduje. Pokud se týče třídních schůzek, měl by je absolvovat ten z rodičů, který jejich specifický kolorit lépe zvládá.

Nejednotnost rodiny a školy, jak lze delikátně nazvat například nevhodnou kritiku vyučujících, je  nešvarem, může se projevit při všech možných typech kontaktu s dítětem.

Námitka:

Dítě nemohu otci na celý týden svěřit. Neumí se o ně postarat, neumí vařit, prát, žehlit. Je příliš zaměstnaný. Nechci, aby kvůli ješitnosti otce byl náš potomek dítětem s klíčem na krku.

Odpověď:

Ženy často podceňují hospodyňské schopnosti mužů. Jsou jistě muži, kteří v určitých rodinných  konstelacích předstírají, že nedokáží uvařit ani čaj a rozlišit při vkládání do pračky bílé a barevné prádlo je nad jejich síly. Je to jen účelová přetvářka.

Mužský způsob vedení domácnosti je mnohdy jiný než ženský. Pro dítě je ovšem cenné, pokud zjistí, že co je jiné, nemusí být vždy (podstatně) horší. Přílišnou zaměstnanost či jiné zájmy rodiče lze saturovat v týdnu, kdy nemá dítě ve své péči.

V dalším týdnu obvykle lze pracovní dobu přizpůsobit školnímu rozvrhu.

Námitka:

Nedovedu si to technicky představit. Jakápak střídavá péče, když dítě musí přece mít jedno trvalé bydliště, jednoho lékaře.

Odpověď:

To samozřejmě ano. Vše je věcí dohody a není důvod měnit to, co funguje.

Námitka:

Neměnit, co funguje, to se snadno řekne. Dělám všechnu práci kolem dítěte sama a dovedu si  živě představit, jak dítě přijde od otce s rancem plným špinavého prádla a „matko, vyper to…!“

Odpověď:

Opět jedna z relativně katastrofických vizí. Podobnému vývoji lze předejít domluvou. Pokud není domluva možná a podřídit nátlaku se nechceme, nezbývá než situaci řešit konfrontačně – prostě neprat. Povede to k zvýšeným finančním výdajům za dvojí výbavu. Jak již bylo řečeno, v kontextu nákladů na rozvod jde jen o malou část.

Námitka:

O dítě se nezajímal a teď najednou chce střídavou péči. Nejde mu o děcko, chce mi jen dělat potíže.

Odpověď:

Hierarchie hodnot se časem, okolnostmi a kontextem situace mění. V žebříčku životních událostí, již mohou vyvolat stres, je rozvod vždy na některém z čelných míst. Stres vzniká i u toho, kdo rozvod převážně zavinil, a může postoj k dítěti změnit.

Mnohého si v životě začneme vážit až v situaci ohrožení. Samozřejmě, ani motiv „dělat potíže“ nelze a priori vyloučit. Známá právní zásada ale říká: „V pochybách ve prospěch obžalovaného.“ Přinejmenším pochyby o „motivaci snahou dělat potíže“ je možno mít vždy.

Připouštím zcela ojedinělé výjimky, které potvrzují pravidlo.

Zdroj: Právo a rodina

Za aktualizaci zodpovídá: Mgr. Zdeňka TarabováVytvořeno / změněno: 11.4.2019 / 11.4.2019

Experiment střídavá péče: rodiče dělají základní chyby, ženou dítě do záhuby

Důvodem, proč byl model střídavé péče uzákoněn, bylo vysoké procento otců, kteří po rozvodu neměli kontakt s dětmi. Současně se zvyšovala rozvodovost, a tím i nárůst dětí žijících ve společné domácnosti výhradně s matkou.

Stoupal i počet dětí, které s otcem nebyly v kontaktu vůbec. Tato novela tak dala příležitost mužům, aby i po rozvodu trávili s potomky více času. Matkám měla zase přinést menší finanční zátěž a více prostoru pro odpočinek.

Přečíst článek ›

Jak ale vlastně střídavá péče probíhá? Nejčastěji tak, že si potomek – většinou každých sedm dní – sbalí své věci a přestěhuje se od jednoho rodiče ke druhému. I když se do této situace nedostává příliš velké procento dětí, přesto můžeme popsat nejčastější zkušenosti z praxe.

Problémy ve škole

Mezi největší kritiky střídavé péče jsou učitelé.

Budete mít zájem:  Gulášová polévka s párkem? Ne, prosím!

Opakovaně řeší zapomenuté pomůcky, poruchy chování, neurotické potíže, agresivitu, zvýšenou únavu… Rodiče dětí ve střídavé péči si nepředávají informace o školním prospěchu ani o problémech ve škole.

Spolupráce učitelů a rodiny je tudíž velmi komplikovaná. V některých případech se objevují také obrovské rozpory v přípravě na vyučování. Zatímco v jednom týdnu má dítě svačinu, hotové úkoly a není ospalé, ve druhém týdnu je tomu přesně naopak.

Přečíst článek ›

Dalším nešvarem, který učitelé pozorují, je nedostatek zájmu ze strany systému. Soud, který o dětech rozhodl, již neřeší, zda základní myšlenka, to znamená, aby dítě mělo kontakt s oběma rodiči, je dodržována.

Učitelé se tedy setkávají s dětmi, které jsou v jednom týdnu u matky a ve druhém u babičky, matky otce.

Ještě horší variantou je, když jsou jeden týden s matkou a druhý týden s nějakou z otcových milenek, které se poměrně často střídají.

Nevěra i dominance. Časté rozbíječe manželství:

Jako odstrašující příklad mohu uvést rodinu, kde děti sice trávily týden s otcem a pak týden s matkou, ovšem při předávání spolupracovala policie, protože rodiny se nenáviděly.

Vypisovat všechny psychické a fyzické problémy potomků by zabralo několik stran.

Absurdní situaci řeší také dítě, které jeden týden žije ve vile s bazénem, má svůj počítač, televizi, mobil a druhý týden žije v garsonce, kde úkoly píše na rozvrzaném jídelním stole, nemá mobil ani počítač a televize zrní.

Přečíst článek ›

Základním principem střídavé porozvodové péče by tedy neměl být kontakt dítěte s oběma rodiči, ale schopnost rodičů spolupracovat a komunikovat. Pokud společně nezvládají řešit problémy potomka a zásadně se liší ve stylu výchovy, je nesmyslné masakrovat jej ještě přesouváním z jedné domácnosti do druhé.

Po nezralém dítěti nemůžeme požadovat, aby nikdy nic nezapomnělo a velmi rychle se stalo zodpovědným dospělým člověkem. Potřebuje kontrolu a vedení. Současně je nezbytné, aby rodiče nastavili mantinely dětské rebelii.

Pokud vychováváme tvořivého a sebevědomého potomka, a to je v současnosti to nejlepší, co můžeme udělat, bude nám odporovat.

Ve střídavé péči se ale mohou objevit postupy, které vedou k jeho naprosté lhostejnosti nebo naopak až k přetěžování. Dítě, které je takto vedeno, bude mít zcela jistě psychické potíže. Rodiče ve střídavé péči mají vždy přesně určeného viníka, který za jeho potížemi stojí, a to je ten druhý.

Jejich neschopnost sjednotit výchovné postupy a péči vede k tomu, že dítě je v období dospívání nezvladatelné. Rizika, kterými může být ohroženo, jsou nevyčíslitelná – závislosti, asociální chování, útěky z domova, agresivita, sebevražedné chování, záškoláctví – a mohla bych pokračovat dál.

Přečíst článek ›

Ovšem i tam, kde jsou rodiče rozumní, jsou schopni si předávat potomka bez asistence policejních složek a umí se v klidu domluvit, ztrácí dítě vztah k domovu. Neustálým stěhováním bude v dospělosti narušena jeho schopnost dosáhnout na vlastní identitu. Střídavá péče je zkrátka experiment, který se nevydařil.

Stěhování rodičů

K tomu, aby dítě bylo v dospělosti úspěšné, potřebuje kontakt s oběma rodiči. Ideální pro jeho vývoj je samozřejmě úplná rodina, ale jen to nestačí. Pokud je totiž dysfunkční, vývoj dítěte je ohrožen ještě více než v neúplné rodině. Je tedy možné zachovat funkčnost rodiny i po rozvodu rodičů? Ano.

Vždyť dítě není současně s oběma rodiči v kontaktu neustále, také mají rozdělené role. Matka dohlíží spíše na hygienu, stravování, oblečení či přípravu do školy. Kontroluje ho a sleduje, jak si počíná. Otec se většinou nerad zabývá problematikou konzumace zeleniny, dentální údržbou či dobře přednesenou básničkou.

Raději se s dítětem baví a řeší volný čas.

Ideální porozvodová péče by tedy měla vypadat tak, že dítě zůstane v místě jednoho bydliště, kde má svůj prostor, jídlo, které chystá matka, pravidelný spánkový režim, a volný čas tráví s otcem.

Matka má tak možnost kontroly, není přitom zatížena stresem z povinností výhradní péče a má i nižší finanční náklady.

Otec má v průběhu každodenního kontaktu přehled o finančních nárocích vlastního potomka, o jeho radostech a strastech, úspěchu či neúspěchu.

To, co jsem právě popsala, je model společné péče, který se v České republice vyskytuje zcela ojediněle, třebaže je jediný, kde oba rodiče mohou mít nový partnerský vztah.

V některých rodinách se tento model osvědčil i v případech, kdy děti byly svěřeny do výhradní péče jednoho z rodičů.

Vždy totiž záleží jen na jejich ochotě věnovat potomkům dostatek času a na schopnosti komunikovat v jejich zájmu.

Přečíst článek ›

Funkčnosti je možné dosáhnout i jiným nastavením, které vyhovuje jak dětem, tak i rodičům. Děti nemusejí přecházet v plné polní z jedné domácnosti do druhé. Je totiž rozdíl, jestliže se dítě balí na výlet, či si musí přenést veškeré své osobní předměty včetně všech školních pomůcek.

Je téměř nemožné, aby se na něco nezapomnělo. Doporučuji jeden skutečný experiment, který si zkusili v předloňském roce rodiče dvou dětí školního věku. Aby je ušetřili strádání, rozhodli se, že potomci se stěhovat nebudou, naopak střídat se v domácnosti budou týden co týden jejich rodiče.

Po půl roce se zoufalí a vyčerpaní, ovšem obohaceni o zkušenost neustálého balení a stěhování rozhodli, že toto martyrium již nechtějí dál podstupovat. Oba zůstali s dětmi a žijí i po rozvodu ve společné domácnosti.

Ze zkušeností této dvojice by měli čerpat soudcové, kteří dávají děti do střídavé péče. Každý rodič by si měl napřed zkusit sám stěhování z jednoho domova do druhého. Alespoň po dobu jednoho roku.

Teprve když zjistí, jak je to příjemné, mohou do tohoto experimentu zapojit své děti.

KAMILA HOLÁSKOVÁje psycholožka a spisovatelka, která publikuje odborné i beletristické texty a vyučuje psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *