Určitě tušíš, že ke zdravému životnímu stylu nepatří jenom správné množství a složení přijímané potravy. Taky je potřeba se zaměřit na to, čím tu přijatou energii využijeme, tedy především na pohyb. Jak často a jak dlouho bychom se měli hýbat, abychom neztráceli fyzičku? Je posilování vhodné i pro děti a dospívajíci? Na co si dát při cvičení pozor? To jsou témata tohoto článku.
Nedávno jsem v kavárně zaslechl následující rozhovor:
„Tak co ty tvoje záda?““Ále, nic moc. Přes den to docela jde, ale v noci bez brufenu neusnu. Tady dole to strašně bolí. A doktor má plno, takže mě vezme až za tři měsíce.“
„Hm, to znám. Já zase zápasím s kolenem. Když jsme jeli na hory, tak jsem bez ortézy nevycházel z baráku. A vždycky, když se mění počasí, mám problémy se vůbec pohnout, jak to bolí…“
Což o to, postěžování na zdraví bývá v kavárnách celkem častým tématem hovorů, jen mě zarazilo, že tento rozhovor nevedli senioři, ale kluci odhadem kolem pětadvaceti let. Ostatně, když k sobě budeme upřímní, taky si budeme muset přiznat nějaké ty bolístky, praskající klouby, slabou fyzičku.
Když se průměrně věnujeme sportu, pohybu a aktivnímu odpočinku 42 minut denně (zdroj), nelze se tomu úplně divit. Až příliš mnoho času strávíme v leže nebo v sedě a když už po našem těle něco chceme, přemáháme jej, protože na takovou zátěž není zvyklé.
Logicky nás tedy napadne, že řešením bude větší porce pohybu a cvičení.
Není pohyb jako pohyb
Je ale důležité vědět, jak se pohybovat a jak cvičit, aby to mělo kýžený efekt a abychom si ještě víc neublížili. Tedy, u přirozeného pohybu se člověk nemůže úplně splést. Za jakýkoliv čas strávený mimo židli/křeslo/gauč/postel bude naše tělo vděčné. Obecně se však dá říci, že čím různorodější a přirozenější pohyb je, tím je to pro tělo lepší.
Když se totiž budeme věnovat pohybu, který zaměstnává jen určité skupiny svalů, docílíme tím jenom nerovnoměrného rozložení svalstva, tudíž nerovnoměrné namáhání postavy a to není úplně ideální.
Například takové sjezdové lyžování je jistě skvělý sport, ale netrénované tělo namáhá zcela nezvyklým způsobem, zatěžuje kosti a klouby dolních končetin a pokud tedy není doplněno všestrannějším pohybem, úplně to tělu prospívat nebude.
Naopak ideálním a za každé příležitosti zdravým pohybem jsou takové aktivity, při kterých je celé tělo vystavené rovnoměrné zátěži a které svým charakterem přispívají ke správnému držení těla.
Například plavání – u něj musíme chtě nechtě zapojovat všechny svaly, včetně těch posturálních – tedy těch, které mají za úkol držet postavu (patří sem hluboké zádové svalstvo, břišní, hrudní a šíjové svaly atd.). Právě jejich posilování je potřebné k tomu, aby nás nebolela záda, abychom se vyhnuli nepřirozenému prohnutí páteře, problémům s dýcháním apod. Právě proto bývá plavání velmi doporučovaným doplňkovým pohybem k různým jednostranně zátěžovým sportům.
Kdo se nerad cachtá v bazénu, může si zvýšit výdrž a zpevnit posturální svalstvo i svižnou chůzí. Aby byly procházky účinné, měly by trvat vždy alespoň 45 – 60 minut, abychom se při nich stihli zadýchat a lehce zapotit a vyrazit bychom na ně měli aspoň čtyřikrát týdně.
Spousta lidí volí raději běh, ale ten při častém opakování není vhodný úplně pro každého.
Představuje velkou zátěž pro klouby, především kotníky a kolena, a někdy při něm může dojít i k takzvaným únavovým zlomeninám – v kostech díky otřesům při běhu vznikají miniaturní trhlinky, které, pokud jim nedáme dostatek času k zahojení, mohou po čase vyústit v nalomení kosti.
Když se ale běh vhodně kombinuje s jinými formami pohybu a nehodláme běhat každý den půlmaraton, je skvělým prostředkem pro zvýšení výdrže, kontrolu tělesné hmotnosti i předcházení srdečním onemocněním.
Proč cvičit
Pokud chceš jít štěstíčku (a zdravíčku) ještě trochu víc naproti, můžeš do svých denních rituálů zapojit i pravidelné cvičení a posilování. K čemu je to dobré?
- Pravidelné posilování pochopitelně zpevňuje svaly a zvyšuje jejich výkon. To je věc, kterou využiješ i při běžných činnostech – vždyť kdo občas nemusí tahat těžké nákupy, stěhovat nábytek, rýt zahrádku…? Když budou svaly díky posilování zvyklé na zátěž, půjdou tyto činnosti lépe od ruky a nebude hrozit nárazové přetížení svalstva a následné zranění.
- Při posilování nezpevňujeme jenom svaly, ale i vazy a šlachy, díky čemuž máme pevnější a odolnější klouby, nehrozí tak potom tak snadné zvrtnutí kotníku, vyhození kolene, natažení nebo natržení vazů apod.
- Posilováním můžeš snadněji kontrolovat tělesnou hmotnost, navíc bez rizika jojo efektu (rychlé opětovné nabrání shozených kilogramů po ukončení hubnoucí kúry). Když se totiž budeš snažit shodit přebytečná kila jen pomocí diet, spolu s tukem přijdeš i o část svalové hmoty. Tím se zpomalí metabolismus a kila po skončení diety zase velmi rychle stoupají zpátky. Posilováním nejen že spaluješ energii (vyrobenou z tukových zásob), ale díky přibývající svalové hmotě pak spaluješ více i v klidovém režimu.
- Předcházení úrazům je další z benefitů posilování – Svalstvo spolu se šlachami, vazy, úpony a kostmi tvoří nedílnou pohybovou soustavu, která se pravidelným zatěžováním zpevňuje. Člověk, který pravidelně cvičí a posiluje je tak mnohem méně ohrožen úrazem kloubů nebo svalů. Cvičením můžeš předejít i postupnému řídnutí kostí, se kterým se s přibývajícím věkem setkáme bez výjimky všichni. Jen s tím rozdílem, že lidé, co posilují, se s tímto jevem seznámí v šedesáti – pětašedesáti letech, zatímco na necvičící jedince si osteoporóza může brousit zuby již o třicet let dříve.
- Svaly potřebují při zátěži kyslík, respektive okysličenou krev, Moc okysličené krve. Takže při cvičení musíme dýchat jako o život a srdce musí pumpovat o stošest, aby všechny svaly dostatečně zásobilo. Takto trénované srdíčko je pak mnohem odolnější vůči přetížení, infarktům a tak dále. Cévy se nezanášejí a bohatě prokrvený a kyslíkem zásobený mozek šlape jako hodinky a mrtvička na něj nevyzraje.
- Když je bohatě kyslíkem zásobený mozek, jsme výkonnější a čilejší. Ranní půlhodinka v posilovně nebo při domácím cvičení tak paradoxně dodá dostatek energie na zvládnutí dně. Určitě to funguje lépe, než litry energeťáků a kafe. Při zvýšeném výkonu se také vyplavuje velké množství tzv. hormonu štěstí – endorfinu – díky kterému se pak cítíme lépe a radostněji.
Jak cvičit
Samozřejmě existují různé cvičební, tréninkové a posilovací sestavy, návody, manuály, každý psaný s jiným cílem a posilující jiné partie.
Můžeš si tak vybrat silové cvičení na zvýšení objemu svalové hmoty, aerobní cvičení pro zvýšení výdrže a posílení srdce, cviky s primárním cílem shodit přebytečné tukové zásoby i cviky na posílení konkrétních partií.
Návodů na tyto cviky, sestavy a kúry najdeš na internetu tuny, takže by bylo zbytečné je tady rozepisovat, stačí jen do vyhledávače zadat, čeho chceš cvičením dosáhnout a hned Ti vyjedou odpovídající tipy. Připomeňme si alespoň několik rad, jak cvičit, abychom tělu neuškodili, ale skutečně prospěli:
- Posiluj rovnoměrně celé tělo – i když chceš jen získat vzhled mistra světa v kulturistice, nezanedbávej posilování skrytých svalů, které pomáhají držet postavu. Pokud rychle nabereš svalovou hmotu v pažích nebo v povrchových hrudních a břišních svalech, ale nebudeš mít vytrénované svaly, které pomáhají tuto zátěž nést, zaděláš si leda na zdravotní problémy.
- Na cvičení se připrav – aby ses neodrovnal/a, před každým cvičením (ale i před sportem nebo jakoukoliv náročnější pohybovou aktivitou) je nutné v první řadě svaly zahřát – rozhýbat se, rozběhat, rozskákat, následně protáhnout – v klidu a pomalu protáhnout ruce, nohy, šíji, trup. Pak teprve se můžeš pustit do cvičení. Bez této přípravy riskuješ nepříjemná zranění svalů, šlach, vazů i kostí.
- Nepřetěžuj se – ať už děláš silové, aerobní nebo jakékoliv jiné cviky, nepřepínej své tělo. Začni s minimální zátěží a malým počtem opakování, soustřeď se raději na pravidelnost, abys získal/a zdravý stereotyp. Terpve když danou úroveň zvládáš bez následných bolestí a únavy, začni lehce zvyšovat zátěž, případně délku cvičení.
- Posiluj adekvátně ke svému věku – pro děti je klasické posilování zcela nevhodné (proto rozumní provozovatelé posiloven umožňují vstup třeba až od patnácti let). Až do nějaké páté šesté třídy by si děti měly budovat kondici jen přirozeným pohybem – běháním, pohybovými hrami, různými sporty, které mohou doplňovat jen jednoduchými cviky s nízkou zátěží (skoky, hody, sprinty apod.). V pozdějším věku se mohou v omezené míře přidávat cviky s vlastní zátěží, například kliky nebo dřepy. Zhruba od patnácti let je možné postupně přecházet ke klasickému posilování, to by ale vždy mělo být jen doplňkovou disciplínou k nějakému sportu.
- Nezaměřuj se na výkon nebo rychlost, ale na techniku – pokud cvičíš s velkou zátěží, ale technicky provádíš cviky špatně, svalům, kostem i kloubům spíš ubližuješ. Platí to zejména při zvedání činek, posilování na strojích a cvičení s vlastní vahou. Když necvičíš technicky správně, většinou si leda zhuntuješ záda.
- Nečekej okamžitý výsledek – lidové moudro praví, že rychle roste jen plevel. U cvičení to platí zrovna tak. Neexistuje žádná zdravá cesta, jak zázračně urychlit výsledky cvičení. Třeba objem svalové hmoty lze zvýšit v poměrně krátkém čase, ale je to sebedestruktivní.
- Ber nalezené návody na posilování s rezervou – často bývají psány kulturisty samouky, kteří se nevyznají v tom, jak tělo funguje, obzvláště pak tělo ve vývinu. Když Tě při cvičení nebo po něm něco bolí, radši se poohlédni po lepším návodu.
- Neboj se poradit s doktorem – obvodní lékař nemusí být jenom člověk, co píše omluvenky do školy a předepisuje léky. Jestli chceš cvičit ze zdravotních důvodů, zeptej se ho, co máš dělat. Buď Ti poradí pro Tebe opravdu vhodné cviky nebo Ti doporučí konzultaci s fyzioterapeutem. A i když cvičíš kvůli výkonu, sportu, hubnutí,… – pamatuj, že jestli Tvůj růst a vývin ještě neskončil, některé cviky pro Tvé tělo mohou být opravdu nebezpečné. Pobav se s doktorem, jestli to, co cvičíš, je pro Tebe zdravé.
- Mysli i na stravu a odpočinek – když máš podávat nějaký výkon, musíš dát tělu pro tento výkon dostatek energie. Úplně nemyslitelné je tak posilování a cvičení zároveň s držením detoxikačních nebo redukčních diet (které samy o sobě nejsou vůbec dobré, pokud nejsou doporučené lékařem), při nedostatku spánku, během nemoci apod.
- Dodržuj pitný režim – klasické táborové, nemocniční, školní a vůbec univerzální pravidlo nás dohnalo i tady. Při cvičení se člověk nadměrně potí, tedy ztrácí tekutiny. Pokud nechceš při tréninku zkolabovat nebo si zadělat na obtíže s ledvinami, před, během, ale hlavně po cvičení doplňuj tekutiny (pozor, energeťáky NEJSOU vhodné tekutiny, ideální je neslazená voda).
Zajímalo by Tě, jak je to s doplňky stravy, ionťáky, proteinovými bombami a dalším „zobáním pro sportovce“? Počkej si na příští článek, přesně tyhle věci si tam vezmeme na paškál.
- Odkazy:
- „Po cvičení vás musí bolet svaly“ aneb největší mýty o fitness7 hlavních přínosů posilování pro naše zdravíJak správně sestavit posilovací trénink: Začátečník
- Související články:
Buď fit s jdidoklubu.cz!
- Jsi to, co jíš vol. I – Junk food
- Jsi to, co jíš vol. 2 – Zdravá strava
- Poruchy příjmu potravy – když se z jídla stane peklo
Sportem k trvalé invaliditě – Kam s dětmi na tenis? A je tenis dobrá volba?
Kam s dětmi na tenis? A je tenis dobrá volba?
„Raketa, míček, červený kurt, co se mě týče, hrála bych furt!“ To je část tenisové básničky, kterou jsem jako malá uměla nazpamět. Tenis byl, je a snad i bude vždycky nedílnou součástí mého života. Na tenis mě rodiče brali ještě v kočárku a teď se role o jednu generaci posunuly. Chci ale vychovávat budoucí tenistku? Chci, aby se moje dcera potila každý den na hřišti? A jak poznat, zda dítě hra skutečně baví nebo zda už je pro něj jen nutné zlo a zadostiučinění rodičů? I když jsem v českém tenisovém kolotoči vyrůstala, nejsem si jista, zda si dokáži na tyto otázky odpovědět. Vím jen, že bych ráda dceru vedla ke sportu, pokud z něj bude mít potěšení. Bude-li to tenis, budu ráda. Ale bude-li se raděj věnovat třeba kreslení, taky dobře.
Přemýšlíte-li vy nad sportem, kterému by se Vaše dítko mohlo začít věnovat a je-li mezi favority právě tenis, ráda bych vám následujícím rozhovorem pomohla odpovědět na otázky, které vás určitě napadají. Je tenis dobrá volba? Kdy, kde a jak začít? Jak poznám dobrou tenisovou školičku a kvalitního trenéra? Nejen na to jsem se zeptala svého dlouholetého kamaráda,mého trenéra.
Začněme nejprve u tebe, Honzo. I ty jsi na dvorcích strávil celé dětství a věnuješ se tenisu dodnes, měnil bys?
Často jsem o téhle otázce přemýšlel. Je pravda, že jsem někdy určitě měl pocit, že mi něco utíká. Že mí kamarádi ze školy si můžou jít hrát do parku, zatímco já musím jít na trénink.
Ale na druhou stranu vím, že mnohokrát záviděli i oni mě. A dnes, když se otočím a podívám se na vše zpětně, určitě bych neměnil.
Nemám pocit, že by mi něco uteklo a navíc se ukázalo, že i studium lze s tenisem skloubit velmi dobře.
Řekl bys tedy, že tenis je pro dítě dobrá volba? A chtěl bys, aby jednou tvé děti hráli tenis?
Může se stát samozřejmě vše, ale moc nepochybuji o tom, že i mé děti se tenisu budou věnovat.
Kdy začít u dětí s tenisem? Existuje nějaké ideální věkové rozmezí?
V dnešní době, kdy jsou v tenisovém tréninku u malých dětí používány speciální pomůcky – malé rakety, dětské míče, nízké sítě a další, lze říci, že dítě může začít chodit na tenis velice brzy.
Stejně se nejedná o skutečný trénink, ale spíše o hraní si s raketou a balónem spolu s dalšími dětmi. Takže dle mého názoru je čím dříve, tím lépe. Za optimální věk považuji 4 roky.
Ale znovu zdůrazňuji, nehovořím o tréninku v pravém slova smyslu, ale o hře.
Co bys poradil rodičům, kteří zvažují dát dítě na tenis? Dá se laicky předem rozpoznat, zda z jejich dítěte vyroste šikovný tenista nebo zda to budou jen vyhozené peníze a čas?
Líbí se mi termín šikovný tenista. Často se totiž lidé ptají na to, vyroste-li z jejich dítěte tenisový profesionál. A na to by pravdivá odpověď musela znít, že na 99 procent nikoliv.
Pokud ale rodiče mají ke sportu vztah, dítě má alespoň nějaké sportovní vlohy a začne pinkat do míčku pod vedením dobrého trenéra a pedagoga v dostatečně útlém věku, pak je pravděpodobnost, že se dítě naučí tenis tak dobře, že ho bude po celý život bavit, poměrně vysoká.
A jak hluboko do kapsy musejí rodiče sáhnout, pokud to chtějí zkusit?
Ze začátku se nejedná o žádné horentní sumy. Výbava na tenis je pro děti dnes velice dostupná, ceny za tréninky se v tenisových školách příliš neliší od cen nejrůznějších kroužků.
Drahým sportem se tenis začíná stávat až ve chvíli, kdy mu dítě i rodiče propadnou, dítě vyroste a chce se dále zlepšovat a účastnit se turnajů a soutěží.
V tu chvíli musí začít hrát na velkém dvorci pod vedením zkušeného trenéra, několikrát týdně.
Tenisový kurt najdeme skoro v každé vesnici, ve větších městech si mohou rodiče mezi kluby i vybírat. Jak tedy poznají, zda je tenisová školička dobrá a jak poznají kvalitního trenéra?
Dobrá tenisová školička se pozná především podle používaného vybavení. Pokud vidíte, jak někde netenisově oblečený „trenér“ hází dětem staré ohrané tenisáky, které někde posbíral nebo mu zbyly, tak honem pryč. Dnešní trend je přizpůsobit tenis dětem, ne naopak. Takže hledejte minikurty, nízké sítě, měkké barevné míče, terčíky, kuželky, dětské raketky a profesionálně vystupující trenéry.
Já nikdy s trenérem nehrála, od mala jsem trénovala s tátou a mé vzpomínky na to nejsou jen milé. Problémy z kurtu jsme si pak často odnesli i domů. Tys vyrůstal také pod otcovým vedením. Doporučil bys tzv. „tenisovým“ rodičům, aby se věnovali svým dětem sami?
Na tuhle otázku se dost složitě odpovídá. Ano, i já mám některé nemilé vzpomínky. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že mi můj otec, sám poměrně známý tenisový trenér, dal opravdu strašně moc.
A opět mohu říci, že bych neměnil! Rodiče, kteří sami hráli tenis, jsou asi o něco ambicióznější a od svých dětí očekávají mnohé. Pokud se jejich očekávání nenaplňuje, jsou frustrovaní a komunikace začíná skřípat. Naopak, i dítě si často ke svému rodiči dovolí víc, než k trenérovi.
Je ale pravdou, že děti, jejichž rodiče tenis hráli nebo hrají, u tenisu prakticky vždy zůstanou a naučí se ho dobře. I když pak někdy vzpomínají na neuvěřitelné historky, jak je jejich rodiče trápili.
Ale abych odpověděl na Tvoji otázku, pokud je rodič i trenérem a má odpovídající trenérské vzdělání a zkušenosti, pak nevidím nic špatného na tom, když své dítě trénuje sám, naopak. Co ale rozhodně nedoporučuji, je vedení dětí, pokud je rodič pouze tenista – amatér.
Dokáže rodič rozpoznat, že jeho dítě má ze sportu stále radost? Nebo jsou často rodiče pod vidinou toho, že jim doma vyroste malý šampion, zaslepeni a nutí ho hrát i přes jeho nelibost?
Bohužel často nedokáže. Ale znovu zde hovořím o rodičích, kteří tenis nehrají, nebo jsou pouze rekreačními hráči. Tenisový trenér pozná, zda tenis dítě baví, nebo nikoliv. Je to ale podobné jako ve škole.
Nejsou neoblíbené předměty. Jsou pouze lepší a horší učitelé, kteří vyučují lehčí a těžší předměty. Tenis je těžký předmět, takže tím spíše je potřeba mít výborného učitele. Pak nemám strach, že by děti nebavil.
Předpokládám, že u každého dítěte je to individuální, ale kdy se takzvaně láme chleba? Kdy trenér vidí, že dítě je šikovné a může pomýšlet na vrcholový sport nebo že naopak bude sice třeba hrát rádo, ale nikdy ne úplně „profi“?
Vnímám jakési 2 body zlomu. Jeden nastává okolo 8-9 let věku, kdy by se dítě mělo zúčastnit prvních turnajů. Pokud se ukáže, že dítě zápasy baví a na turnaje se těší, pak je z poloviny vyhráno. Pokud se dostaví i nějaké úspěchy v podobě prvních medailí, pak je vyhráno i z druhé poloviny a z dítěte se stal závodní tenista. Druhý zlom nastává někdy mezi 14. a 15.
rokem, kdy pokud je dítě skutečně mimořádný talent a s tenisem má ty nejvyšší ambice, tak je nutné trénovat vícekrát za den a tomu je potřeba přizpůsobit i studium, dojednat si individuální plán atd. Dětí, jejichž rodičům bych doporučil tuto variantu, není ale mnoho. Vzdělání by mělo mít vždy prioritu a maturita by měla být tím minimem.
Koneckonců i po maturitě je ještě prostor zkusit tenis profesionálně.
Napadají Vás i po přečtení tohoto interview otázky, které nezazněly? Chtěli byste se na cokoli kolem tenisu zeptat? Napište nám do komentářů a rádi zprostředkujeme odpovědi!
Sportem k trvalé invaliditě platit nemusí. Jen musíte zvolit takový, který vaše klouby neodrovná
Výběr ideálního sportu je do jisté míry otázkou preferencí každého člověka. Kloubům obecně prospívá pravidelná pohybová aktivita. Při problémechs bolestmi kloubů je vhodné například plavání a cvičení ve vodě, protože se snižuje zátěž vyvíjená na klouby. Vhodná je také pravidelná chůze po měkkém terénu, například na lesních cestách.
Pozor na časté úrazy kloubů
Úrazy kloubů mohou být buď méně vážné, kdy stačí kloub zpevnit použitím obinadla, anebo vážné, které jsou spojeny s výraznou bolestí, otokem a hematomem a omezením hybnosti zraněného kloubu. Jako první pro zmírnění otoku kloub ledujte, nohu si položte nad úroveň kyčle a postižené místo stabilizujte obinadlem.
V lidském těle je zhruba 210 kostí. Přitom více než 180 je spojeno nějakým kloubem. Když bolí, můžete dost trpět. Příčin může být mnoho, ať už jde o poruchu obranného systému, infekční onemocnění, nebo třeba dědičné vady a další.
Nohu především nezatěžujte a co nejdříve vyhledejte pomoc lékaře. Následná léčba se liší dle typu a rozsahu poranění kloubu. Záleží, zda se jedná o mikrotraumata, nebo už o malé natržení či dokonce úplné poškození kloubních pouzder, vazů, šlach, eventuálně úponů a svalů.
„Pokud se jedná pouze o mikrotraumata, terapie speciální metodou je možná ihned, díky cvičení v mikropohybu či v pouhé představě.
To pomáhá kloub stabilizovat, udržovat správný svalový tonus a pohybový program, na který bylo tělo zvyklé,“ říká MUDr. Michaela Tomanová, primářka Rehabilitačního ústavu Brandýs nad Orlicí.
U větších strukturálních poškození je nutný nejdříve klid 4 – 6 týdnů, než může pacient začít naplno zatěžovat.
Kterým sportům se vyhýbat?
V případě potíží s bolestmi zad či kloubů bych doporučila vyhýbat se sportům, které jsou spojeny s vyšší a nárazovou zátěží (například při rychlém a náhlém pohybu, jako je třeba tenis, ale i golf). A také aktivitám, při nichž dlouhodobě zatěžujeme pohybový aparát (například dlouhodobý běh).
„Dále byste se měli vyhýbat sportům, u kterých si nemůžete zvolit vlastní tempo, a také těm, u kterých hrozí vyšší míra rizika úrazu či pádu, jako jsou volejbal nebo fotbal,“ dodává doktorka Tomanová. Vyhýbat bychom se také měli všem dalším kontaktním a bojovým sportům, to bychom mohli skončit hodně špatně.
Pohyb u lidí 60+
U lidí ve starším věku vždy záleží na případných zdravotních problémech, kondici a trénovanosti konkrétního jedince. Obecně, pokud chtějí starší lidé udělat něco pro své zdraví a s pohybem jako takovým, je ideální začít nejprve chůzí, popřípadě jízdou na kole či plaváním. Předem je ale potřeba vazivové tkáně a svaly na výraznější zátěž důkladně připravit.
Sportující děti
Děti a sport – pojmy, které určitě patří k sobě. Své děti vedeme ke sportu od nejútlejšího věku. Je to přeci to nejlepší, co pro ně můžeme udělat. Sportem ke zdraví, jak se úsloví předává z generace na generaci. Platí to stále? Jaký je pohled na sport dětí v dnešní době? Není náhodou aktuální už spíše parafráze “sportem k trvalé invaliditě”?
Už dávno neplatí, že sport je koníček, činnost, kterou člověk dělá pro radost, proto, aby utužil své tělo. Protože ve zdravém těle sídlí zdravý duch. Sport už není amatérská činnost, kterou naši předchůdci provozovali ve svém volném čase, po práci.
Postupem doby se ze sportu vyvinula činnost pracovní, profesionální, na plný úvazek. Hlavním kritériem se stala výkonnost, úspěchy, medaile. Za každou cenu, jakýmikoliv prostředky. Být druhý je považováno nejen za zklamání, ale pro některé téměř za nepřijatelný výsledek. Sportovní duch se někde vytratil.
Klidně můžeme položit rovnítko mezi následující pojmy – sport = peníze = politika.
Tohle je podoba sportu, do které se rodí naše děti.
Požadavky na výkon se přenáší do čím dále útlejšího věku. Bez respektování fyziologie vývoje dítěte. Každý sport se snaží mít co největší základnu, která jednak přináší finance, a jednak větší základna skýtá větší šance, že se objeví nějaký talent. Protože síto času je nemilosrdné, a na špičkovou (profesionální) úroveň se dostane je hrstka.
Je prakticky pravidlem, že děti trénují 3x týdně, plus ještě mají zápasy o víkendech. Často jeden z tréninků bývá zaměřený na fyzičku, kondici apod.
Kromě běhání bývá obsahem cvičení s vlastním tělem – kliky, sklapovačky a další cviky, které se slepě předávají dál a dál, aniž by se někdo zamyslel nad tím, že buď jsou hodně náročné na kvalitu provedení (kliky) nebo jsou nesmyslné (sklapovačky, lehy-sedy se zapřenýma nohama apod..). Jejich stálým opakováním při nezvládnuté kvalitě provedení se pouze prohlubuje patologie.
Bohužel nezřídka se stává, že sportující děti jsou odesíláni dětským lékařem na rehabilitaci pro vadné držení těla. Vadné držení těla? U sportovců? Jak je to možné? Odpověď je nasnadě a tou je celý systém trénování.
Jednostranná, úzce zaměřená činnost, špatně vedené kondiční tréninky a co je zcela zásadní, žádná kompenzační a regenerační činnost. Takže, to co moderní sportování produkuje, jsou přetížené unavené děti s vadným držením těla a mnohdy naprosto tragickou úrovní všeobecných pohybových dovedností.
Není totiž výjimkou, že sportující dítě nezvládá některé jednoduché pohybové dovednosti – kotoul, šplhání, orientaci v prostoru apod., v závislosti na sportu, který provozuje. Jakoby kompenzace a regenerace byly vyhrazeny jen pro špičkové sportovce.
Děti neumí relaxovat, neumí pracovat s dechem, neumí správně protahovat svaly, potažmo ani neví, jak regenerovat, co jíst a pít. Tréninky zaměřené právě na kompenzaci a relaxaci jsou bohužel brány trenéry za ztrátu času. Obvyklým argumentem je obava o pokles výkonnosti, herní úrovně a další nesmysly.
Některé kluby mají k dispozici fyzioterapeuta, který ale málokdy uplatňuje svoje znalosti při vlastním tréninku. Obvykle jen slouží pro masáže nebo následnou péči po zraněních. Jak smutné. Právě on by mohl výrazně ovlivnit prevenci a snížit rizika zranění, pokles výkonnosti apod.
Rozvoj všeobecné pohybové průpravy není zcela doceněn a málokde se provozuje.
Sice existují různé sportovní přípravky v rámci jednotlivých sportů, ale jejich kvalita bývá různá a celkem logicky inklinují k danému sportu.
Děti ale nezřídka začínají hned s jednostranným sportovním zatížením, aniž by měli vybudovanou kvalitní pohybovou základnu. Důsledky takového postupu se dostavují mnohdy dříve, než by se dalo čekat.
Například v nedávné době se na rehabilitaci dostavila 16-ti letá slečna po operací kolene. Atletka, skokanka o tyči. Samozřejmě měla vadné držení těla, oslabené stěžejní svaly, projevy tzv. svalové nerovnováhy. Rodičům ani nepřišlo divné, že se pozastavujeme nad operací v tak časném věku. To přeci není normální.
Co bude dále, jak bude koleno vypadat za 10, 15 let. Kolik operací ještě bude mít. A co pak, ve čtyřiceti umělá náhrada kloubu? Velmi pravděpodobně ano, při stávajícím zatížení. Jen si uvědomte, jak vypadá tělo vrcholových sportovců (a nejen jich), kolik sezón byli mimo kvůli zraněním, jak se u nich projevují stále dokola následky nedoléčených zranění.
Kolik z nich pro zranění končí předčasně kariéru.
Ne každý je sportovně nadaný, existují děti, kterým to tak úplně nejde, mohou být trochu nemotorní, pomalejší, méně obratní. Mohou být také na druhou stranu živí, “hyperaktivní”, méně pozorní. Máte takové děti? Zkusili jste je dát na nějaký sport? Možná jste zjistili, že o takové děti není zájem. Celkem logicky, nemají totiž perspektivu vrcholového sportovce.
Všimli jste si, že takové děti nemají moc možností, kde cvičit či sportovat? Že klubů či organizací, kde by mohly sportovat bez nutnosti podávat výkony moc není? A přitom při troše trpělivosti, jsou schopny obrovských pokroků. Víme to, my takové děti cvičíme. Ony totiž rozvíjí pohyb v celé jeho šíři. Mají radost z pohybu, z toho, když se něco povede, když se něco naučí.
A o tom to přeci je.
Sportem k trvalé invaliditě
Sportem k trvalé invaliditě
V necelých 16 letech se z hokejového náboru ČLTK vracel smutný. Řekli mu, že neumí bruslit, a proto o něj nemají zájem.
O pár dní později proto zaklepal na sousední dveře, kde sídlil sparťanský dorost – a tam ho nevyhodili. Trenér Ota Pavel, později známý spisovatel, zhodnotil jeho vysokou postavu slovy: „Bereme tě, budeš hrát beka.
“ A v tom okamžiku vlastně rozhodl o kariéře jednoho z nejlepších světových obránců – Františka Tikala.
Franta měl za sebou průpravu z pozemního hokeje, neboť už v sedmi letech začal prohánět míček zahnutou holí v ČASK Střešovice. A tak není divu, že po ročním působení ve sparťanském dorostu mu otevíralo dveře i „áčko“. V té době se učil obchodním příručím, v půl páté ráno za hluboké tmy utíkal na Štvanici trénovat a o necelé tři hodiny později už vytahoval roletu krámu.
Jezdil s tanky na střelnici
Sparťanský dres, s výjimkou vojny v Tankistovi, oblékal v letech 1948 – 1968. Za Československo v období 1957 – 1968 vybojoval 146 zápasů a nastřílel 30 gólů.
S nadšením vzpomíná na olympijské hry v roce 1960 ve Squaw Valley i o čtyři roky poz- ději v Innsbrucku. V letech 1963 – 1965 byl na MS či OH vyhlášen nejlepším obráncem turnaje.
Ve svých vzpomínkách se rád vrací do ČKD Sokolovo, kde pracoval od roku 1949.
„Nastoupil jsem tam jako plánovač, pracovní doba byla od šesti do dvou, trénovalo se odpoledne. Tehdy se v Sokolovu vyráběly lokomotivy a tanky. Po návratu z vojny v r.
1956 jsem byl přeřazen do propagačního oddělení, kde má pracovní doba byla už jen šestihodinová, po zařazení do československé reprezentace dokonce jen čtyřhodinová. Od roku 1960, po zavedení dvoufázové přípravy, jsem se stal už jen registrovaným zaměstnancem.
Nikdy nezapomenu zvláště na období, kdy jsem měl na starosti benzínové potrubí u tanků, s nimiž jsem jezdil na mimoňskou střelnici.“
Na černo do Polska
Tikalovy hokejové začátky provázela radost, ale musel zdolávat i nemalé překážky. V roce 1948 se jeho otec a o pět let starší bratr vydali trnitou cestou do Austrálie a tak František byl ještě v roce 1956 na seznamu nespolehlivých osob.
Nejdelší zájezd se Spartou podnikl v té době do Tater a poprvé do zahraničí se dostal s Tankistou – do Polska na falešné jméno Jedlička. V pozdějších letech se ozvala i těžší zranění: například zlomenina kotníku v r.
1967, stejná fraktura o rok později, která ho připravila o OH v Grenoblu a dokonce ukončila jeho prvoligovou i reprezentační kariéru, dále to byla zlomená klíční kost a zranění očního oblouku.
„Radostí však bylo víc,“ připomíná dnes František. „Ty první patří do let 1953 a 1954, kdy jsme se Spartou vybojovali titul mistra republiky.
Ze světových šampionátů jsem si přivezl dvě stříbrné a tři bronzové medaile, třetí příčku jsme obsadili i na OH v Innsbrucku a přímo skvělá pak byla moje první olympiáda v r. 1960 v USA, i když potom se mnou moje matka rok nemluvila.
Ve Squaw Valley jsme totiž ve skupině hráli s Austrálií (18:1 – pozn. red.), jejíž dres tehdy oblékal můj bratr a při jednom vzájemném tvrdším střetu to nevydržela jeho lopatka. Tato zlomenina se pak stala důvodem maminčina rozzlobení. Jinak však tato cesta byla opravdu výjimečná.
Projeli jsme téměř celé Spojené státy, od New Yorku až do Kalifornie, viděli jsme Hollywood, Niagarské vodopády a v Los Angeles jsme se v Disney parku stali na pár hodin dětmi. Reprezentace Československa měla tedy své velké výhody.“
„Za zmínku stojí i dva moji stálí spoluhráči,“ nezapomíná Tikal. „Skoro deset báječných sezón jsem „válčil“ s Karlem Gutem a nikdy nikde jsme si neřekli špatné slovo, uznávali se a respektovali.
Došlo totiž k symbióze kliďase s rebelem, což je možná ideální stav, ale musí být podložen stoprocentní vzájemnou důvěrou. A to byl náš případ.
Po Karlovi se stal mým reprezentačním partnerem další prima kamarád – Ruda Potsch.“
Vděku se dočkal v cizině
Po odchodu z domácí scény zamířil František Tikal do Štýrského Hradce, kde se stal hrajícím koučem a zároveň i trenérem národního mužstva Rakouska. Na toto období vzpomíná velice rád: „Byla to vynikající tři léta, poznal jsem v nich spoustu výborných lidí, naučil jsem se německy, nechybělo nemalé uznání mé práce ani dojemné rozloučení.
Už po půl roce mého působení ve Štýrském Hradci jsem na přání prezidenta klubu vystoupil v televizi. Můj projev asi nebyl jazykově zrovna nejlepší, nicméně vzbudil překvapivý ohlas a ceněna byla především viditelná snaha. A právě tehdy jsem se znovu přesvědčil, jak je nutné mít v životě motiv, nové a nové cíle.
Jen mě mrzelo, že pro vděk si člověk musí jezdit do ciziny…“
Po návratu z Rakouska působil ve Slavii, v Dopravních podnicích a dva roky byl jeho štací polský Sosnowiec. S hokejem skončil v roce 1978, stal se vedoucím prodejny textilu a deset let nato, od svých 58. narozenin, podle úsloví sportem k trvalé invaliditě začal pobírat důchod. Ne vždy učesaný hokejový život přinesl následky.
Imponuje mu život v zámoří
„O dění na domácím ledě jsem se tak trochu přestal zajímat,“ říká dnes František. „Když vidíte neřešitelné problémy v životě klubu, těžkosti, s nimiž nepohnete, tak se snad ani nelze divit. O to víc sleduji severoamerickou NHL.
Imponuje mně život tamějších lidí, jejich hrdost ke škole, ke klubu a vůbec ke všemu, co dělají. Na naši ligu nechodím, přiznávám, že jsem malinko zanevřel.
Mimochodem naposledy jsem byl ve Sportovní hale v roce 1992, kam mě při pražském mistrovství světa pozvali Švédové…“