Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky…

Ačkoli dopravní značky by měl teoreticky ovládat každý držitel řidičského průkazu, často se setkáváme s takovými, kteří význam dopravních značek nechápou, případně si jejich funkci vykládají špatně.

Jistě, mnoho řidičů dopravní značky prostě ignoruje (i třeba z toho důvodu, že dotyčný zákaz nebo omezení považují za zcela absurdní), případně je mohou přehlédnout.

A tomu se ani nedivíme v době, kdy jsou silnice poseté lesem dopravního značení, až se v tom jeden ztrácí.

V následujícím seznamu jsme se snažili vybrat důležité dopravní značky, jejichž význam si řada účastníků silničního provozu vykládá chybně. Věříme (a doufáme), že právě vy patříte k té informovanější části účastníků silničního provozu. Třeba ale znáte někoho, komu byste tento článek rádi ukázali.

1. Zákaz zastavení/stání

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...

Jedna věc je, že řidič dopravní značku přehlédne, ale druhá je špatné vyložení si pojmu zákaz zastavení nebo stání.

Zákaz zastavení je poměrně jednoznačný, ale jak je to se zákazem stání – tedy co ještě není stání a co již stání je? Podle zákona zastavení znamená „uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu“. Pokud se tedy řidič vzdálí od vozidla a nedochází k samotnému vystupování či nastupování osob a manipulaci s nákladem, lze takové jednání již označit za stání.

Test dopravních značek

Zákon v tomto případě neupravuje dobu, do kdy se jedná o zastavení a od kdy je to už stání. Pokud vám tedy před dům přijedou stěhováci, kteří budou hodinu vynášet z auta gauč, skříně a další nábytek, vlastně se pořád jedná o zastavení.

Když ale vystoupíte z auta a odskočíte si třeba na pět minut na poštu, jedná se o stání. Trochu jinou situací je tzv. „zastavení vozidla“, kterým se rozumí zastavit nezávisle na vůli řidiče. Příklad? Posunujete se v koloně a jedete kolem značky zákaz zastavení.

Ačkoli je v tomto místě zakázáno zastavit a stát, nelze v takovém případě jednání posoudit jako přestupek, protože jste zastavili nezávisle na své vůli.

Stejné přirovnání by šlo využít například pro poruchu vozidla nebo zhoršení podmínek jízdy tak, že nebylo bezpečné dále pokračovat v jízdě (například povedeň, silný vítr, překážka na silnici a podobně). Porušení zákazu stání či zastavení lze odůvodnit i krajní nouzí, ale to už bude na obhajování ve správním řízení.

Čára zákazu stání
Zákaz zastavení

Se zastavením a stáním souvisí i vodorovné značky přerušovaná žlutá čára a žlutá čára. Nahrazují svislé dopravní značky a fungují úplně stejně. Na přerušované žluté čáře můžete zastavit, ale nesmíte na ní stát. Na nepřerušované žluté čáře nesmíte zastavit ani stát.

2. Klikatá čára žlutá/bílá

Žlutá klikatá čára
Bílá klikatá čára

Občas se na silnici vyskytují vodorovné klikaté bílé a žluté čáry.

Co znamenají? Bílá klikatá čára označuje očekávané nebezpečí na silnici a může být třeba před přejezdem, přechodem pro chodce, zúžením a podobně.

Nejedná se tedy o místo, které nesmí řidič přejíždět nebo o vyznačení zákazu zastavení či stání, i když logicky by se v takovém místě zastavit nemělo. Tam, kde se nesmí zastavit a stát, to vedle dopravních značek upravuje také zlváštní právní předpis.

Žlutá klikatá čára se nejčastěji vyskytuje s doprovodným nápisem ZAS (jako Zásobování), případně třeba BUS nebo TRAM. Jedná se o místo, kde je vyhrazené zastavení či stání pro specifickou skupinu vozidel. Podobné značky lze vidět třeba před vjezdem do některých areálů, případně u vrat nebo nakládacích ramp. Můžete je přejet, ale nesmíte na nich stát. Zastavit na žluté klikaté čáře můžete.

3. Vyhrazený jízdní pruh

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...Vyhrazený jízdní pruh
Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...Konec vyhrazeného pruhu

S pochopením vyhrazeného jízdního pruhu většinou řidiči problém nemají. Větší problém bývá s tím, jak se ve vyhrazeném jízdním pruhu chovat, kdy ho lze použít a podobně. Řidiči často přehlížejí dodatkovou tabulku, která platnost vyhrazenéno pruhu upravuje. Někde je omezena jeho platnost v čase například od 6 do 10 hodin, mimo tuto dobu lze pruh zcela normálně použít a jiné omezení se na něj nevztahuje. Jinde je omezena platnost pruhu pro určitá vozidla.

Vyhrazený pruh můžete použít i pokud je to nutné pro odbočování nebo k objíždění překážky na silnici. Pro předjíždění ho ale použít nelze. Chování některých řidičů u vyhrazených pruhů je ale nepochopitelné.

Především je nutné přizpůsobit se aktuální situaci a pokud zrovna řidič neblokuje autobus nebo jiné vozidlo, které smí pruh použít, jistě je rozumné neomezovat jízdu křižovatkou a využít část tohoto pruhu k připojení do nevyhrazeného jízdního pruhu.

Že vás ostatní nechtějí pustit? O tom si napíšeme za chvíli.

4. Stůj, dej přednost v jízdě

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...

Značka Stůj, dej přednost v jízdě je také snad každému jasná. To spíše dochází k jejímu přehlédnutí nebo úmyslnému ignorování. Nezpochybňujeme, že v některých místech jsou stopky naprosto zbytečně, až si jeden říká, jestli tam nejsou umístěné jen kvůli jednoduchému a pohodlnému výběru pokut místní policií. Ale to nyní nechme stranou.

Test zákazových dopravních značek

Jedním typickým nešvarem u stopky je to, že řidiči vlastně neví, jak se u ní chovat. A neví to mnohdy ani policie, která se snaží v podobných případech pokutovat řidiče za to, že nezastavil. Tady pomůže jedině důsledná obrana ve správním řízení. Zastavit na stopce musíte.

Ale co když jedete za jiným autem, které zastavilo (a vy za ním) a nyní se rozjíždí z křižovatky? Musíte znova zastavit? Záleží na tom, jestli vidíte.

Pokud máte i ze svého vozidla za tím prvním dostatečný rozhled do křižovatky a můžete ji bezpečně projet, již jste zastavením svou povinnost splnili a můžete rovnou jet. Není nutné znova „na hranici křižovatky“ zastavit. Ani v definici značky Stůj, dej přednost v jízdě se o hranici křižovatky nic nepíše.

Zákon definuje povinnosti řidiče u stopky takto: „Na příkaz dopravní značky “Stůj, dej přednost v jízdě!” musí řidič zastavit vozidlo na takovém místě, odkud má do křižovatky náležitý rozhled.“

5. Střídavé řazení neboli zipování

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...Je zvláštní, že kvůli takové samozřejmosti, jako je seřazení vozidel z více jízdních pruhů do menšího počtu pruhů, je potřeba řidičům napovídat, jak se mají chovat. Kvůli tomu vznikla značka pro střídavé řazení do pruhů, kdy se mají zařazovat postupně vozidla z jednoho a následně z druhého pruhu. Řidiči se ale podle ní chovat moc neumějí.

Na jedné straně jsou ti, kteří se do průběžného pruhu snaží nacpat zbytečně brzy a blokují druhý pruh, čímž snižují kapacitu komunikace. Nejhorší je to například před zúžením za křižovatkou, kdy nedojedou až k samotnému místu zúžení, ale zastaví třeba sto metrů před ním a vnucují si přednost do druhého pruhu.

Tím se celá křižovatka ucpe, i když by vozidla mohla projet a seřadit se v pruhu za křižovatkou. Na druhé straně jsou pak řidiči v průběžném pruhu, kteří odmítají řidičům v druhém pruhu udělat místo, ačkoli jim dopravní značka takovou povinnost ukládá.

Budete mít zájem:  Je zdravé dívat se do prskavky?

Ovšem vyjet z průběžného pruhu, předjet několik aut a snažit se zase nacpat zpět, to se již dá za bezohlednost označit.

6. Stezka pro cyklisty

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky... Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...

Notoricky ignorovaná je značka informující o vyhrazené stezce pro cyklisty, někdy kombinovaná též se stezkou pro chodce. Podle zákona má cyklista povinnost takovou stezku použít, pokud vede podle silnice. Mnozí cyklisté se tím však neřídí a dál jedou po silnici, ideálně ve dvojici vedle sebe, čímž samozřejmě omezují řidiče motorových vozidel.

Argument cyklistů „Tam se nedá jezdit! Vždyť tam chodí chodci a omezují mě!“ má zhruba stejnou váhu, jako kdyby řidič rychlého auta řekl: „Po dálnici se nedá jezdit! Kamiony tam jezdí osmdesát a omezují mě.“ Pokud zkrátka vede podél silnice cyklostezka, máte jet po ní. Konec diskuze.

7. Konec nejvyšší dovolené rychlosti

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky... Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...

S těmito značkami se nejčastěji setkáváme na koncích dopravních omezení třeba na dálnici. Většinou se jedná o dočasné omezení na 80 km/h, někde i na 60 km/h (nebo samozřejmě jiné).

Značka se často používá také na světelných tabulích s proměnným značením, případně se na konci omezení setkáme s jednou značkou bez údaje rychlosti, která znamená konec všech zákazů.

Ruší také rychlostní omezení a spolu s ním další zákazy, například zákaz předjíždění.

Měření rychlosti na D1 v úseku Psáře – Soutice bezpečnost nezlepšilo a policie i MDČR to ví

Všimli jste si, kolik lidí u takové značky zapomíná akcelerovat? Někteří řidiči dál pokračují necelou osmdesátkou, pěkně usazeni v levém pruhu.

Když už se někdo rozhodne, že nemá sílu jet na přehledné a sjízdné dálnici rychleji než osmdesát, měl by se aspoň laskavě odklidit do pravého pruhu a nepřekážet těm, kteří nemají problém se po dálnici pohybovat vyšší rychlostí, například povolenou stotřicítkou.

Napadají vás ještě nějaké dopravní značky, jejichž význam řidiči nechápou, respektive si ho vykládají špatně? Vaše tipy spolu s vysvětlením uvítáme v komentářích pod článkem.

Naposled aktualizováno 21. srpna 2020

Dalibor Žák. Titulní foto: Pixabay.com

Subjektivní prožitek je to jediné, co máme. Vytěžme z něj to nejlepší, nabádá duo Brain We Are

Kryštof a Vojta jsou dva mladí zvídaví studenti neurověd, kteří vás zaručeně nakazí svým nadšením a úsměvem, a to dokonce, i když je zrovna nevidíte – stačí se zaposlouchat.

Podcasty Brain We Are si s vaším mozkem zahrají ping-pong mezi nečekanými aha momenty a chvílemi, kdy vám zůstane rozum stát. I přesto, anebo možná právě proto, však budete hltat jeden díl za druhým.

Jak s brain hackingem začít a jak nám může změnit život? Do hlubin lidského mozku nás tentokrát Vojta s Kryštofem vzali s sebou.

Co je ve vašem podání brain hacking?

V: Brain hacking je pro nás hlavně uvědomění, že jsme zodpovědní za náš stav a že ten stav můžeme měnit. Mozek totiž ovlivňuje vnímání naší reality, takže tím vlastně naši realitu měníme. Je to tedy určitý přístup k životu a zlepšování subjektivní zkušenosti.

Co vás k němu přivedlo a jak dlouho se mu věnujete?

V: Dovedlo nás k tomu studium na přírodovědecké fakultě, kde jsme se Kryštofem potkali. Během zkouškového jsem se snažil „hacknout“ svou tehdy ne moc dobrou paměť a objevil jsem bylinu brahmi, kterou ke zlepšování paměti používali už budhističtí mniši. Je to tedy asi čtyři a půl roku.

K: Pro mě to bylo na konci gymplu, kdy jsem se točil v různých negativních stavech – úzkostech až depresích. Začal jsem se ptát, proč se mi to děje, a právě tehdy vznikla ta fascinace a zájem o mozek a vědomí. To mě dovedlo na přírodovědeckou fakultu, kde jsem se potkal s Vojtou… A od té doby jsem na cestě za nejlepším mozkem, co jsem kdy měl.

Co považujete za nejpřínosnější brain hack, který se vám podařilo osvojit?

V: Všímavost, meditaci, mindfulness – protože se ukazuje, že je to takový metahack úplně na všechno. Pomáhá nám zvládat stresové události, napojit se zpátky na přítomný moment, směřovat naši pozornost, poznávat sám sebe a uvědomovat si to, jak moc nám kradou pozornost věci, které třeba ve své identitě tolik nechceme. Protože to, čemu věnujeme pozornost, tím se stáváme.

K: Přesně tak. Všímavostí vlastně fyzicky trénujeme mozek, jako by to byl sval. Nejnovější část našeho mozku – prefrontální kortex – nám propůjčuje schopnost sebereflexe.

My se tak můžeme podívat na tu starší část, kde vznikají emoce a rozhodnout se, jestli pro nás není výhodnější nechat ty emoce plynout a vybrat si jinou reakci.

Věcí, které se dějí špatně, si totiž nejdřív musíme všimnout, abychom je mohli měnit.

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...

Pokud bych chtěla s brain hackingem také začít, jaký první, řekněme nejjednodušší krok mi doporučíte?

V: To jsme opět u té všímavosti. Poslední dobou mám pocit, že je nouze o vtělenou kognici. Nemáme tendenci podívat se do našeho těla a procítit si věci a informace, které jsou nám předávány skrze vzorce ve společnosti. Více se všímám, jak mi je ve vlastním těle – je to kompas, který máme neustále u sebe, jen jsme ho přestali tolik sledovat.

  • K: Za mě je to navíc spánek a kvalitní odpočinek, protože vždycky musíme začít u regenerace, kdy se mozek utváří a roste.
  • V: Stejně tak i pohyb – ten není jen o svalech, ale zlepšuje i veškeré fungování mozku, schopnost učení, vůbec celkovou neuroplasticitu mozku, což je ta zmiňovaná schopnost změny.
  • Jak byste shrnuli poselství projektu Brain We Are?

K: Už na začátku jsme říkali, že je naším cílem zlepšit zkušenost se životem jednomu jedinému člověku. A hlavně aby nás to bavilo. Což se nám, myslím, daří. Ten širší koncept je pak optimalizace subjektivní zkušenosti pro každodenní život.

V: Pro mě je to i zamyšlení nad naším životem a prožíváním, uvědomění, že je to to jediné, co kdy budeme mít, což nám najednou dá i zodpovědnost a možnost s tím něco udělat. Zakládáme si na hlubokém porozumění, informace propojujeme s prožitky a předáváme je dál.

K: Nechceme vytvářet manuál na mozek, ale chceme spíš ostatní vést k těm prvním krokům, aby si každý objevil svůj manuál sám.

Netajíte se svým častým dojetím nad zázrakem života a přítomnými okamžiky. Dá se podle vás vděčnost naučit?

K: Vděčnost se dá prostě praktikovat. Stačí si vzít každé ráno deník a napsat si tři věci, za které jsem v tomhle momentu vděčný. Svítí slunce, dýchám, voní dobrá snídaně – a najednou se dostávám zpátky k těm základním věcem a učím tím svůj mozek vděčnosti. Je vědecky dokázané, že v něm pak aktivita probíhá trochu jinak.

V: Vděčnost jednoduše zase začíná u všímavosti – těch drobností si nejdřív musíme všimnout a roztočit celý ten koloběh. Pro mozek je to dlouhodobě výhodný stav související i s optimalizací produkce dopaminu, který stojí za motivací a pocitem odměny.

Budete mít zájem:  31. děťátko v 31. babyboxu v Písku!

Jak velkou roli hraje při brain hackingu péče o naše psychické zdraví?

V: Je to vlastně jeho podstata. Zažitý dualismus těla a mysli se v posledních letech ukazuje jako mylný, my jsme jeden proces.

Myšlenky nejen, že mozek zpětně ovlivňují, ale ty myšlenky tím mozkem jsou – mozek tak jenom ovlivňuje sám sebe.

Takže je dobré si uvědomit, že to, jak teď přemýšlím, má fyzickou reprezentaci v mozku a já každou další myšlenkou svůj mozek zákonitě měním.

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...

Má smysl začínat s brain hackingem v jakémkoliv věku, anebo je jen pro mladé?

K: Určitě má. Ukazuje se, že když se starší lidi začnou třeba hýbat a mít pravidelný silový trénink, jejich mozek stárne pomaleji, a dokonce prosperuje. Velký vliv hraje i prostředí.

Vidíte jeho potenciál také v lékařství? Například v kontextu zvyšujícího se věku dožití, a tím i rostoucího výskytu degenerativních onemocnění či Alzheimerovy choroby…

K: To je ono. Zvlášť u Alzheimerovy choroby je dokázáno, že změny v životním stylu mohou podporovat nebo preventovat její vznik. I když máte genetické predispozice, kvalitní jídlo, pohyb a trénink odolnosti mozku proti stresu dokáže divy.

Minimálně můžeme zmírnit dopady. Takže jo, brain hacking je reálná věc, kterou může praktikovat každý. Třeba proto, aby se dožil víc let, aby byl zdravější déle, aby mu mozek fungoval, tak jak si představuje, nebo aby svůj výkon posunul na další úroveň.

Můžeme se těšit na další sezónu Brain We Are podcastů? Prozradíte některá témata nebo zajímavé hosty?

  1. K: Čtvrtá sezóna bude venku někdy během září a rozhodně se máte na co těšit. Rozebíráme třeba biohacking stresu, automatické reakce, nebo co se děje při závislostech…
  2. V: …bavíme se o pozornosti, moudrosti, o lásce – jak se znovu zamilovat do reality…
  3. K:…bavíme se taky o kešu oříšcích…

V:…a biohackingu odpočinku. Máme tam taky pár lidí z Národního ústavu duševního zdraví a další zajímavé hosty, které zatím nechceme prozrazovat.

Ze zákulisí Brain We Are

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...Autoři podcastu Brain We Are.

Vojtěch Hlaváček a Jiří Kryštof Jarmar jsou mladí nadšenci do neurověd, které spojuje fascinace mozkem a vším, co s ním souvisí. V několika desítkách dílů podcastu Brain We Are

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky..

Vědci prý dosud neznají přesný význam spánku, nicméně se shodují na tom, že by měl člověk spát ideálně 7,5 hodiny. „Tato doba je optimální vzhledem k maximalizaci přínosů a minimalizaci zdravotních rizik,“ říká lékař Orfeu Buxton ze spánkové laboratoře nemocnice v Bostonu.

Jeho tým analyzoval data získaná v rámci národního zdravotního průzkumu, kterého se zúčastnilo 56 tisíc dobrovolníků. Lidé, kteří spí méně než 6 a více než 9 hodin, se vystavují riziku obezity, cukrovky a kardiovaskulárních onemocnění.

Co když je to jinak?

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...
Autor: SXC

Výzkumníci Charumathih Sabanayagam a Anoop Shankar z West Virginia University v Morgantownu došli k ještě radikálnějším závěrům: Už pravidelný devítihodinový spánek představuje 1,5 krát vyšší pravděpodobnost, že vás postihne infarkt nebo mrtvice. Další studie dokonce tvrdí, že i osmihodinový spánek je o 4 až 5 procent škodlivější než ten šestihodinový.

Člověk aby se zkrátka bál usnout i neusnout, protože jakmile se odchyluje od průměrné cifry, je něco špatně.

Jenže co když je to naopak a nemocní nebo hodně unavení lidé prostě víc spí, anebo naopak nemohou spát právě kvůli svým zdravotním potížím nebo nervovému vypětí? Mladí lidé spí většinou, mají-li tu možnost, 8 až 9 hodin prostě proto, že se jinak cítí nevyspalí.

Staří lidé mají potřebu spánku menší a je to také přirozené. Rozdíly jsou ale veliké i mezi jednotlivci. Někomu stačí pár hodin, jiný potřebuje dvakrát tolik.

Mezi ty, kterým stačí jen pár hodin, patřil například britský premiér Winston Churchill, který prý během druhé světové války nespal skoro vůbec. Stejně krátká doba stačí k regeneraci některým vědcům i špičkovým chirurgům, ale i mnoha lidem s autismem.

Sedmnáctiletý Honza, velmi inteligentní chlapec s lehkou formou autismu, stráví v posteli maximálně 5 hodin denně, a to ještě v nepravidelnou dobu, což značně komplikuje jeho školní docházku i život celé rodiny. Často se ale cítí unavený.

Pětatřicetileté sestry Marika a Denisa mají těžkou formu autismu, která je spojena s mentálním postižením. Spí jen hodinu denně, a protože potřebují neustálou péči, neodpočinou si ani jejich rodiče a prarodiče.

Ani jedna ze sester nesnáší fyzickou námahu, unaví je i krátká procházka.

Zdá se, že tělesná námaha a krátká doba spánku nejdou příliš dohromady. Ostatně mezi špičkovými sportovci a kulturisty mnoho nespavců nenajdeme.

Chci spát!

Potřeba spánku je pravděpodobně vrozená stejně jako biorytmy dělící lidi na „sovy“ a „skřivany“. Pokud patříte mezi spáče, raději se nesnažte přizpůsobit partnerovi nebo spolubydlícímu, který vstává, sotva ulehl. Taková snaha bývá cestou do pekel.

Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...
Autor: SXC

Častým tvrzením workoholiků a chronických nespavců je, že se krátký spánek nepřesahující 6 hodin (a ideálně ještě kratší) dá natrénovat. Nevěřte tomu, nedá. Tedy alespoň ne při životním stylu většiny z nás.

Možná, že pokud byste přesídlili do buddhistického kláštera vysoko v horách a zbavili se všech starostí a stresů, mohlo by si tělo na kratší odpočinek zvyknout, protože by nic nebránilo hlubšímu, a tím pádem kvalitnějšímu spánku.

Všechny snahy o zvýšení pracovní efektivity na úkor oné „ztráty času v bezvědomí“, které jsem zaznamenala ve svém okolí, ale skončily nezdarem.

Po krátkodobém vypětí se musel obvykle dotyčný pořádně vyspat a deficit doháněl ještě minimálně týden, anebo začal v hojné míře užívat různé stimulující látky. Nakonec ho sklátila nějaká viróza a musel pokusu zanechat.

O lépe odvedené práci nemohla být řeč a ona iluze spousty ušetřeného volného času se také rychle rozplynula.

Já sama se o takový trénink dobrovolně nikdy nepokoušela. Vím, že když dlouhodobě spím méně než 8 hodin, stojí mě to 20 bodů z IQ, je mi nevolno jak při kocovině a celý den nemyslím na nic jiného než na postel.

Mám chuť na sladké a celkové množství jídla, které spořádám, je téměř dvojnásobné než jindy. Motorika a postřeh klesnou na nebezpečnou hranici, která je spolehlivou zárukou zranění při sportu.

Chronická nevyspalost mě stála otevřenou zlomeninu holeně při jízdě na kole.

Tabulkové hodnoty optimální zdravé délky spánku mě proto nechávají chladnou. A vás?

Čtyři, šest, osm? Kolik hodin bychom měli spát, aby mozek ráno fungoval

Sedm až osm hodin spánku je ideální pro optimální kognitivní výkon. Pokud se tedy do sytosti vyspíte, bude váš mozek ideálně zpracovávat informace. Na tom se shodli vědci, kteří pracovali na dosud nejrozsáhlejší spánkové studii. Ale pozor! Nadbytek spánku má podle této studie na mozek podobný účinek, jako když máte spánku nedostatek.

Jak usnout a spát tak, abychom ráno nevypadali hůř, než když jsme si šli lehnout, už víme. Nová studie vědců z kanadské Western University  zveřejněná v magazínu Sleep ovšem nabízí dosud nejrozsáhlejší pohled na mnohé další otázky, které se během let hromadí kolem spánku a jeho prospěchu pro mozek.

Budete mít zájem:  Chcete vyzkoušet čtečku? V knihovně vám ji půjčí zdarma

„Chtěli jsme skutečně zachytit spánek lidí po celém světě,“ řekl pro server NewAtlas Adrian Owen, jeden z výzkumníků pracujících na projektu.

„K dispozici je mnoho menších laboratorních spánkových studií, ale my jsme chtěli zjistit, jak se spí v reálném světě,“ dodává.

A tak byl v roce 2017 založen internetový portál s 12 kognitivními testy a s dotazníkem pro účastníky výzkumu, kde se samozřejmě objevila i otázka na délku nočního spánku. Vědci nakonec nashromáždili údaje od více než 10 tisíc respondentů.

Lidé, kteří doporučené množství překročili, zaznamenali stejné zhoršení kognitivních funkcí jako ti, kteří spali příliš málo.

Zhruba polovina lidí uvedla, že každou noc spí méně než 6 hodin, což je poměrně hluboko pod doporučovanou hranicí 7–8 hodin.

„Zjistili jsme, že optimální množství spánku, které váš mozek udrží v kondici, je často doporučovaných 7–8 hodin,“ potvrdil hlavní autor studie Conor Wild.

„Také jsme zjistili, že lidé, kteří toto doporučené množství překročili, zaznamenali stejné zhoršení kognitivních funkcí jako ti, kteří spali příliš málo,“ informuje dále.

Co je na draka

Co z toho tedy vyplývá? Výzkum odhalil, že uvažování a slovní schopnosti se horší, když se spí méně než šest hodin, ale také déle než hodin osm. Snad nejzajímavějším zjištěním bylo, že doba spánku neovlivnila všechny druhy výkonů mozku.

Nejvíce postiženy byly schopnosti uvažovat a mluvit, třeba krátkodobá paměť ale zůstala nedotčena i velmi nízkou dobou spánku, která se pohybuje třeba kolem pouhých čtyř hodin. Studie tak vzbudila poměrně naléhavou otázku: Odpovídá delší spánek za sníženou kognitivní výkonnost?

Když se přespíte

Tým Owena a Wilda tvrdí, že důležité je dodržovat zdravé optimum. Cokoliv, co se od této hranice jakkoli odklání, ať už směrem nahoru či dolů, není pro fungující mozek dobré.

Obecně lze tak říct, že nedostatek spánku může narušit krátkodobou a pracovní paměť, zatímco složitější kognitivní funkce, jako je rozhodování a řešení problémů, vyžaduje delší a konzistentní dobu spánku.

Máme to tedy chápat tak, že čím déle nad doporučené optimum spíme, tím složitější kognitivní funkce ohrožujeme? A že tedy nedostatek spánku je méně škodlivý než jeho nadbytek?

Když spíte málo, je to jasné – tělo ani mozek nestíhají regenerovat. Ale co když spíte moc? Tak mozek zleniví?

Než si odpovíme, dodejme, že výzkumníci naznačili i další zajímavou domněnku, který se týká možné souvislosti snížené kognitivní výkonnosti s depresí a dalšími podobnými stavy. Pojítko je jedno – nadbytek spánku. Jakmile tedy spíte déle, než je optimum, můžete se cítit podráždění a v depresích. Možná i proto, že vám prostě mozek nepracuje tak, jak byste chtěli.

Přesnou příčinu ale zatím vědci neznají. Když spíte málo, je to jasné – tělo ani mozek nestíhají regenerovat. Ale co když spíte moc? Tak mozek zleniví? Nebo jak jinak to vysvětlit? To si aktuálně vědci kladou za cíl.

Možná se tak dočkáme další studie, která bude ještě rozsáhlejší než ta původní. Zatím bychom se ale pro jistotu, chceme-li zachovat mozek funkční a neposkvrněný, měli držet ze všech stran doporučovaného optima.

Sedmi- až osmihodinového spánku.

foto: Shutterstock, zdroj: NewAtlas

Kateřina Cajthamlová: Spánek je důležitý stejně jako pohyb. Co se děje s tělem, když spíte?

Relaxuje kosterní svalstvo, lépe se prokrvuje a zbavuje se různých nahromaděných odpadních látek z těla.

Pracují ledviny, které vylučují zplodiny. Proto ráno, když se probudíme, většinou jdeme hned na záchod, protože máme plný močový měchýř a moč bývá tmavší.

Pracují játra a žlučník. Kolem jedné až třetí hodiny ráno se většinou budí lidé, kteří se najedli předchozí večer něčeho těžkého. Probudí je žlučník, protože má v tu dobu podle čínské medicíny nejvyšší funkci.

Pracuje imunitní systém, který se v podstatě obnovuje a má takový „čas na učení“ – vypořádáváním se s tím, co se přes den událo.

Tělo signalizuje, kolik je tukové tkáně a kolik je jí potřeba. To znamená – vylučují se určité látky z mozku, které nám pomáhají s hubnutím tukové tkáně.

Odstraňuje se z mozku amyloid. To je látka, takový „plevel“, který nám během přemýšlení, během dne, v mozku vyroste. Mozek během spánku rozlišuje důležité od nedůležitého. Proto se nám mohou zdát sny. To nejhorší na tom ale je, že lidé, kteří málo spí, jsou víc náchylní k nahromadění amyloidu, potencionálně k Alzheimerově chorobě.

Pracuje kůže. Teď jistě zpozorněly všechny ženy. Je zásadní rozdíl mezi denním a nočním krémem. Ten noční krém je vždy výživnější. Nemá různé filtry a podobně. Pokud se namažeme na noc, tak kůže přes noc regeneruje lépe. Naše babičky si třeba ruce dávaly namaštěné do takových nitěných rukaviček, aby na nich měly krásnou pleť.

Odpočívá kardiovaskulární systém, klesá nám během spánku krevní tlak. Někdy až tak, že nás tělo samo probudí, pokud ten tlak klesne příliš. Takže z toho můžeme mít i „noční můru“.

Odpočívají plíce a jinak dýcháme – hlouběji. Proto se v noci budí hlavně kuřáci.

Odpočívá střevo, proto se nemáme na noc příliš najíst, protože bychom si tím narušili spánek.

Jak si dopřát zdravý kvalitní spánek?

Spát bychom měli v zatemnělé místnosti, kde není žádný zdroj hluku. Pokud máme nějaký světelný zdroj, tak by neměl mít jinou než maximálně spíš zelenou barvu, ale všechny barvy, které máme – ty typické, modrá od mobilu, červená od budíku, tak to jsou barvy rušivé. Červená barva je snad úplně „nejhloupější“ barva na noc. To jsou všechno impulsy, které tělo vnímá i přesto, že spíme.

Důležité je mít i vyvětráno, aby nebylo v místnosti příliš teplo. Měl by být lehce zvlhčený vzduch, ten úplně suchý vzduch také zdravému spánku neprospívá.

Jak je to s dobou spánku?

Nejdelší dobu spí novorozenci, ti spí i během dne. Dospělý člověk potřebuje alespoň šest, ideálně sedm hodin, maximálně osm. Ti spáči, kteří spí dlouhou dobu, to není dobře.

Rada na závěr:Spánkem přes den nic nedoženete. Rozhodně tělu nepomůžete, protože tělo je nastaveno jinak. Výjimku tvoří pověstných „dvacet“ po obědě, kdy pracuje žaludek. Tělo má být v tu dobu v klidu.

Staří lidé mívají spánek přerušovaný. Často spí i ve dne. To znamená, že těm stačí v těch extrémních případech až čtyři hodiny spánku.

Babičky nám říkávaly, že do půlnoci se hodiny spánku počítají dvakrát, po půlnoci jen jednou. Něco na tom bude. Každopádně doba minimálního spánku by měla být od půlnoci do čtyř hodin ráno, protože to jsou naše biologické hodiny už hotové se všemi těmi opravami. A jsme už připraveni vstát.

autor: Kateřina Cajthamlová

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *