Meghan a princ Harry směřují k rozvodu, prohlásila nevlastní sestra vévodkyně ze Sussexu Samantha Markleová. Uvedla tak po kontroverzním rozhovoru manželů s moderátorkou Oprah Winfreyovou, ve kterém Meghan mimo jiné obvinila královskou rodinu z rasismu. Samantha sestru vybídla, aby se s Harrym veřejně omluvili, a to zejména otci Thomasi Markleovi.
„Myslím, že pokud Meghan a Harry nebudou navštěvovat vztahovou poradnu a nezačnou pracovat na upřímnosti, skončí jejich manželství rozvodem,“ prohlásila Samantha v rozhovoru na webu TMZ a dodala, že oba by se měli začít omlouvat všem, které během interview s Oprah Winfreyovou na americké televizi CBS poškodili.
K tématu
K rozchodu prý dojde ve chvíli, kdy Harry přestane své manželce důvěřovat. Samantha varuje, že mezi Harrym a Meghan pak „nastane opravdu tvrdý boj“, kdy nedojde k vzájemné dohodě – o budoucnosti manželů rozhodne, kdo si najme kvalitnější právníky.
Otci opravdu ublížila
V rozhovoru mluvila vévodkyně Meghan o rasistickém chování rodiny během jejího těhotenství se synem Archiem. Královská rodina si podle ní nepřála, aby se Archie stal princem, protože panovaly obavy, „jak tmavá může být jeho pokožka, když se narodí“, řekla Meghan, jejíž matka je černoška.
Vévodkyně dále tvrdila, že nastaly chvíle, kdy pomýšlela na sebevraždu. Podle Samanthy těmito i dalšími výroky pohoršila zejména jejich otce Thomase. Ten vystoupení své dcery už odsoudil.
„Hádám a doufám, že jen někdo položil hloupou otázku – může to být takhle jednoduché.
Někdo prostě položil hloupou otázku a nemusí být hned totální rasista,“ uvedl s tím, že by se celá záležitost měla prošetřit.
Napáchala škody na muži, který jí dal neuvěřitelný život
Podle Samanthy, která je po diagnostikování roztroušené sklerózy na invalidním vozíku, Meghan otci opravdu ublížila. „Napáchala hodně škody na muži, který jí dal neuvěřitelný život. Rodiče své děti vždy milují, ale ona si toho neváží,“ pokračovala v kritice vévodkyně její nevlastní sestra.
Samantha se už dlouho netají tím, že vůči své sestře nechová velké sympatie. Jednou o ní dokonce prohlásila, že trpí „narcistickou poruchou osobnosti“. Meghan během rozhovoru, který se řeší nejen ve Velké Británii, nadále prohlásila, že svou sestru vlastně nezná a byla vychovávána jako jedináček.
Samantha Markleová, sestra vévodkyně ze Sussexu Zdroj: Profimedia.cz
„Nevím, jak může říct, že se neznáme a že byla jedináčkem. Máme společné fotografie. Jak mě tedy může neznat?“ rozčílila se Samantha a společnými snímky z roku 2008 vyvrátila tvrzení, že se sestry více než dvě desetiletí neviděly.
Deprese není omluvou, Meghan se nemůže povyšovat
Samantha také nesouhlasí s tvrzením, že Meghan měla během svého pobytu v zázemí královské rodiny sebevražedné myšlenky.
„Deprese není omluvou pro to, aby se mohla nad ostatní povyšovat a ty, kteří jí vadí, odstranit ze svého života,“ opřela se Samantha do vévodkyně a zopakovala, že omluva od manželů by měla přijít nejen britskému národu, ale zejména otci, který se „musí dívat na špatné chování své dcery“.
Reakce na kontroverzní rozhovor s Harrym a Meghan se různí. Zatímco v Americe většinou oslavují odvahu páru, v Británii píší o špinění monarchie.
Těžký život se sourozenci
Těžký život se sourozenci
Sourozenci – co to je? Někomu komplikují život a někomu se tímto život stal lehčím. Ten, kdo má nějaké sourozence, chce, aby je neměl a ten, kdo nemá, tak by je zase chtěl. No prostě k někomu chodí čápi vícekrát a k někomu nepřiletí ani jednou. Je to nespravedlnost, ale my s tím bohužel nic nenaděláme.
Nikola Reková 9.C
Těžký život se sourozenci
Moji sourozenci jsou malí, pořád řvou a křičí, brečí a neumí se vůbec chovat. Potom je tu ještě moje sestra, která neví, co mluví a jde do puberty. Nedá se s ní žít. Já jsem takový určitě nebyl.
Pořád má ty své připomínky, někdy bych ji i zabil. No potom mám ještě dvě malé ségry. Ta nejmenší je protivná a pořád ječí. Brácha, ten je rozmazlený, na všechny si dovoluje a když mu někdo něco udělá, tak se rozbulí.
No prostě moji sourozenci jsou horor.
Co na svého bratra prozradila mladší sestra?
S mým starším bratrem (o tři roky) se pořád hádáme a bijeme se. Někdy mě strašně otravuje (já ho taky), ale jinak je to v pohodě. Jinak s ním poslední dobou vycházím dobře. Když se pohádáme, tak je to horor a taky hlavně když si začnu já.
Má sestra má strašně střídavou náladu. Někdy se chová úplně normálně, to se s ní dá mluvit a někdy se za mnou přijde poradit. Ale když má dost, tak nadává, dělá naschvály a trucuje. Dost hodně se ode mě liší, ale mamka říká, že si ze mě bere příklad, no popravdě už jsem si toho párkrát všimla. Ale to se mamce právě moc nelíbí.
Mám dva sourozence. Bohužel. Ten větší má dvanáct let. Narodil se, když mi bylo dva a půl. Hned jak začal chodit po čtyřech, už mi bral hračky a všechno,co jsem dělal, zkoušel napodobit. Teď, když už je větší, tak mi pro změnu bere cédéčka. Ten menší má dva roky.
Ještě, když byl nemluvně, tak jsem si říkal, že mám konečně nějakého normálního bráchu, ale opak je pravdou. Už teď, když je malý, terorizuje celou rodinu. Když mu někdo nechce vyhovět, vytrucuje si to. Takže bych řekl, že ten menší brácha je horší, než ten větší.
Co na to jeho bratr?
Můj brácha u nás nebydlí, protože by mamka už dávno byla v blázinci. Bydlí u babičky, protože mu mamka dává peníze. Když k nám brácha přijde, tak mě vždycky za 10 minut začne mlátit. Když k nám přijde, tak sní všechno pečivo, co máme. Myje se jednou týdně, někdy ani to ne.
To je hrůza, mít sourozence. Pořád blbě kecají a buzerujou. Hlavně starší brácha, který pořád blbě kecá, že jsem menší než on, ale ta tupá hlava si neuvědomuje, že je o dva roky starší než já.
No a ségra, ta je o osm roků mladší než já a když mě otravuje, tak ji nemůžu zliskat, protože kdybych jí lištil, tak by odletěla. No a potom by letěla hned žalovat, stejně by ji poslali někam, to už je jedno kam, ale asi do … . Ale někdy se tu ukáže, když má něco udělat, tak ji řeknu, že jí to tata vzkazuje.
Někdy mi to projde, ale někdy se jde zeptat, jestli to má udělat a oni jí řeknou, že jsem to měl udělat já. No a to je potom konec.
Pokud máte sourozence, jistě mě pochopíte. Já mám sourozence 3 a bohužel samé bratry! Ten nejstarší je o dva roky starší. Je to takový šestnáctiletý inteligent, že je tak chytrý, až je blbý. Někdy si nerozumíme, furt mi jenom nadává. Můj druhý ctěný bratr je ještě horší. Je mu 13, takže hrozný puberťák.
Je to taková lemra líná. Furt abych za něj něco dělala. Jenomže je taky silnější než já, takže ho k práci nemůžu donutit násilím. Bohužel. Naštěstí mám i bratra třetího. Je sice nevlastní, ale na tom nezáleží. Jsou mu teprve 3 roky. Nejradši má, když s ním hraju na počítači porsche.
Jen doufám, že se ode mě nenaučí ty nadávky, které si přitom mumlám.
Co na to mladší bratr?
Každý má jiný názor na svého staršího sourozence. Já mám dva starší sourozence – sestru a bratra. Sestra, protože je v pubertě, mě dokáže pořádně píp, ale je to i výhoda mít staršího sourozence, dokážou poradit s tím, co rodiče už dávno zapomněli. Například můj bratr mi už v pěti letech vysvětlil matematiku, takže
od první třídy jsem měl vždy 1 na vysvědčení. Takže je výhoda mít staršího sourozence, ale jsou s nimi nervy.
Moje ségra se jmenuje Verča. Je jí 18 let. Je to hodná ségra, ale někdy mě nasere tím, že chce pustit na počítač a to se moc necení. Je s ní sranda, hlavně když s ní bojuji a až ji to nebaví, tak mi dá takovou facku, až spadnu na zem a plazím se od ní. A jinak mi půjčí prachy, třeba na dízu. Ale vadí mi, že nepečuje o králíka, pořád to musím dělat já. Je to celkem v poho život s ní.
Ach jo! To je život! Proč zrovna já musím mít sourozence, a ještě k tomu bráchy! Zase jednou mě naštval můj mladší brácha, tím, že mě nabonzoval našim! Byla jsem na něho fakt naštvaná, ale vymyslela jsem si plán. Budu na něho (jako) hodná, a budu dělat jako by se nic nestalo. Došli jsme ke strejdovi.
Strejda měl velký ovocný sad a my se rozhodovali po hruškách zkusit jablka. A můj milý bratr se natahoval pro jablko, ale ono bylo moc vysoko a já vycítila mou šanci! Na té větvi byla připravena houpačka, a tak já jsem si na ní sedla, a skákala jsem na ní, aby tím spadla jablka.
A pořád jsem po té houpačce skákala a tahala za ni a padaly další a další jablka a několik shnilých i normálních spadlo na bráchu a já pořád tahala a smála se, jak na něho ta jablka padala, až byl celý dotlučený.
Byla jsem ráda, že na mě žádné jablko nespadlo a brácha na mě řval, já řvala po něm a pak jsem se zase smála a brácha se mě od té doby bojí a už na mě nebonzuje. Teď ještě zpracovat toho staršího bráchu a bude klid.
No takže. Těžký život to je! A DOST! Mám sestru. Mladší je o jeden a půl roku, což není moc, ale stejně si nerozumíme. Pořád mě otravuje. Se školou, s úklidem atd. A nejhorší je, když ji neposlechnu! To potom nastupuje bronzování.
To je pořád dokola: „Mamí, ségra udělala to a rozbila to a zničila mi plyšáka!“ Toto nesnáším. Nikdy si nedokáže vyřídit nic sama, vždycky musím dělat všechno já. Učit se s ní, psát za ni úkoly, chodit do obchodu, uklízet za ni. Ona si to prostě všechno vyřve. To se s ní potom nebavím.
Ona ječí a ječí pořád, ale už ne po mně, ale po mamce. To pak přileze za mnou a seřve mě ona a je to tady znova. Ale někdy to není taková hrůza. Nejlepší to je, když není doma. Božský klid. Nikdo po mně neřve a mám pokoj. Nic nemusím dělat. Ale teď se rozletí dveře a je doma.
Už se radši schovávám, ale je klídek. Víte proč? Protože něco chce, buď helpnout s mamkou, nebo peníze. A nedej bože, když řeknu ne. Zase po mně řve, že na mne řekne všechno, co jsem v nejbližší době udělala. A bohužel toho nebylo málo. Už si to šine do kuchyně, už tam něco vyřvává.
Obvykle mamka na mne přiletí a seřve mě, ale nedávno seřvala sestru a já byla tak šťastná, že si to nedovedete představit.
Co na stejné téma mladší sestra?
Můj bože, není na světě nic horšího než mít starší sestru. Moje sestra v devítce je učiněný Čertík Bertík, no spíše Lucifer. Je to s ní strašně těžké, protože je náladová, urážlivá a taky líná jako veš.
A na to, že je to holka, tak by měla být i čistotná, ale to ona ještě nepochopila. A k té lenosti – mamka ji o víkendu doslova „dokope“ k tomu, aby šla s košem nebo zašla nakoupit a ona je v pyžamu ještě ve 12 hodin! A je tady co? Scéna, že není namalovaná a že nikam nejde.
Když přijde pondělí, tak to hádejte, co přijde, když neví, co si má obléct? No přece hysterická scéna! Vrátí se ze školy a je to tu zas: hádání s mamkou, když má zaracha stejně jde ven a je zbytečné jí něco říkat.
A když dostane peníze? HA HA, ještě ten den je nemá! Však jo, tenhle měsíc i ten další stejně nedostane kapesné a to jí patří!!!
Nemá chodit na diskotéky a dělat tam špatné a nepěkné věci!
Podle mě je život se sourozencem velmi těžký. Pořád dolézají a otravují, ale já už jsem si zvykl. Už mi to tolik nevadí, ale někdy se naštvu a sestře lisknu a ona pak jde žalovat, ale to mi nevadí.
A co na to mladší sestra?
Chtěla bych spíše mladšího bratra nebo sestru, protože by neotravoval(a) a poslouchal(a). Se starším bratrem je to těžší, protože je starší a čím starší, tím je hloupější a nadává mi. Hodně se vychvaluje.
Redakce se omlouvá, že u jednotlivých příspěvků neuvádíme ani jména, ani třídu, chtěli jsme zabránit případnému krveprolití v rodinách…
Co mi vadí na sourozencích? (7.B)
- Špatné je, že mi nadává, otravuje, drká, mlátí mě, rozdělí se se mnou jenom někdy, žaluje, musím se s ním dělit a hrát si s ním.
- Často není doma, takže musím častěji uklízet.
- Když se pohádáme, musí mít vždy poslední slovo.
- Brácha mě pořád mlátí, žaluje na mě a pomlouvá mě před mými kamarády.
- Největší nevýhoda je ta, že se pořád hádáme a bijeme.
Co je dobrého na sourozencích?
- Dobré je, že chodí dřív spát.
- Pomáhá mi s učením, můžu si s ním promluvit
- Bere všechno na sebe, radí mi, jak se chovat k učitelům.
- Hraje si se mnou a nesvádí na mě věci, které jsem neprovedl.
- Mám s kým kecat.
Zdravotní sestra v epicentru nákazy v New Yorku: Za směnu zemřelo až 13 lidí, z rukou i nosu mi tekla krev
Kdy jste začala věřit, že se situace zlepší?
Můj patnáctiletý syn mi pořád říkal, že se stane velikonoční zázrak. A opravdu se stal. Najednou v naší nemocnici stál čtrnáctičlenný armádní tým. Bylo to pro mě, jako když se topíte a někdo vám pošle záchrannou loď. Hodí záchranný kruh.
V čem teď armáda pomáhá?
Obrací naše pacienty – říká se tomu proning a je to zásadní pro případné přežití velice těžkých případů. Potřebujete k tomu minimálně 5 lidí – jeden drží dýchací trubičky, ostatní otáčejí tělo. Ale když máte sester jen pár, tohle obracení nezvládáte.
Vy jste původně pracovala na oddělení endoskopie, proč jste byla nasazena v první americké linii?
Protože mám za sebou deset let zkušeností na JIP a deset let z oddělení pohotovosti. Na endoskopii jsem pracovala teprve od loňského května, právě proto, abych si po těch letech trochu odpočinula. Ale v pondělí 16.
března jsem přišla do práce a zjistila jsem, všechny plánované operace byly zrušeny a my jsme byly přesunuty tam, kde bylo třeba.
Intenzivní péče se musela ze 16 lůžek postupně zvětšit až 82; k tomu potřebujete víc sester.
16. března ale ještě ani v New York City, v metropoli, krize nebyla…
Jenže my jsme měli vlnu případů z města New Rochelle ve státu New York. Jeden pán tam onemocněl a protože nic nevěděl, šel na pohřeb, druhý den na velkou náboženskou oslavu, pak už se necítil dobře, tak šel k doktorovi, ale tam mu řekli „nebojte se, chřipku nemáte“ a poslali ho domů.
A tak jezdil každý den vlakem do New Yorku a během týdne, protože tady všichni lidé jezdí vlakem, nakazil minimálně 1 000 lidí. Oslabil tím i část našeho personálu, která musela do karantény. Tím v New Rochelle vzniklo první ohnisko nákazy. Naše chladící márnice v nemocnici White Plains nestačila.
Museli jsme poprosit konstrukční firmu, aby nám do mrazicích náklaďáků, které za normálních okolností vozí zeleninu, přidala přepážky. Aby se do nich vešlo víc mrtvých těl.
U nás na JIPu leželi pacienti na obrovských pokojích, namačkaní jako v čekárně: monitor – postel – ventilátor – jako na hřadě, všechno vedle sebe. 15 lidí v jedné velké místnosti.
Říkáte, že se situace zlepšuje…
Rozhodně je to lepší než před 2 týdny. Jeden den jsem si sáhla tak na dno, že jsem si řekla, že z toho oddělení odejdu. Protože už to bude jedno. Že ty lidi stejně umřou.
Že prostě odejdu a nikdo si toho ani nevšimne. Každý může mít hrozný den, ale není lidské mít jich tolik za sebou. To nejde vydržet. Utéct jsem chtěla právě ten den, kdy nás opustilo třináct pacientů.
Ale samozřejmě, že jsem to neudělala.
Bála jste se, že se nakazíte?
Ze začátku, první dva tři dny, ano. Nebyly masky, nebyly štíty, brečela jsem mámě do telefonu. Myšlenky na moji vlastní bezpečnost ale rychle zmizely, péče o vás jde na zadní kolej, myslíte jenom na to, jak to udělat, aby co nejvíc lidí tu vaši směnu přežilo. Všechno, co jsem byla naučená dělat, ale vůbec nefungovalo.
Jak to myslíte?
Dávali jsme lidem kapačky a oni se nám místo zlepšování úplně topili. Když někdo přijde a má vysokou horečku a vysoký tep, tak se mu standartně dává třeba litr chloridu sodného, aby se mu zvedl tlak a zpomalilo srdce.
Dvě třetiny pacientů ale poté mělo selhání ledvin, tekutiny se jim hromadily v plicích a museli jsme jim začít dávat dialýzu, na což improvizované oddělení JIP nebylo uzpůsobené. Navíc nám v první vlně vůbec neumírali pacienti, o kterých se mluvilo v médiích.
Žádní staří, obézní, nebo předem nemocní.
Kdo byl v té první vlně?
Doktoři, další zdravotní pracovníci, kolegyně sestřičky, taxikáři, průvodčí ve vlaku, prodavači a prodavačky. Všichni mezi 40-60 lety. Vůbec to nebylo tak, jak média říkala. Vidět umírat mladší kolegy bylo hrozné. Stejně jako vidět umřít pána, kterej mi celej život prodával chleba.
- Jste to vy, kdo o úmrtí pacientů informuje rodinu?
Naštěstí spíš výjimečně, máme na to tým paliativní péče, v té naší ochranné masce se stejně nedá moc mluvit ani do mobilu. Stejně jsem ale zažila rodiče mladé holky, 32 let, která byla doma v karanténě a dlouho se jim neozývala, tak se na ni radši šli podívat a pak ji přivezli do nemocnice dost špatnou – nepřežila to.
Stejně tak pro mě bylo hrozný říct šestnáctiletýmu klukovi, že jsou oba jeho rodiče v kritickém stavu. Jeho tatínek, mimochodem, zemřel ten den večer. V jeden den umřeli lidé ve věku 44, 47 a 49 let, pamatuju si to proto, že jsem si uvědomila, že to je moje věková kategorie, rok narození mezi lety 1971 až 1976, moji vrstevníci.
Nejmladšímu bylo 27 let a měl astma, ale to samozřejmě není běžně diagnóza, na kterou se umírá.
Udělali vám testy?
Poprvé minulý týden. Až včera mi přišly výsledky, jsem negativní. Skoro jsem z toho smutná: byla bych ráda, abych už nemusela mít strach jet ráno do práce. Tak trochu jsem doufala, že jsem nemoc prodělala bez příznaků. Ale nestalo se tak. Pracuju v téhle nemocnici už od roku 1998, mám k ní siný vztah, je to moje první a poslední americké pracoviště.
Jak k tomu vlastně došlo, že jste odešla z České republiky?
Na JIPu jsem pracovala v Čechách rok, pak jsem si vzala neplacené volno a jela se do Kanady starat o dítě jako au-pair. Z Kanady jsem se stavila v New Yorku, jen na skok, na zkoušku z angličtiny. No a pak jsem si tak cvičně podala přihlášku do mnoha nemocnic, že si ještě před návratem domů udělám praxi. Jedině ve White Plains mi odpověděli a vzali mě na rok. Už jsem tady zůstala.
V čem se liší práce zdravotní sestry u nás a v USA?
Pan doktor je i tady bůh, ale rozdíl je v tom, že tady jste vy andělé. Máme o mnoho větší autonomii, tlačí se na další vzdělávání sester, téměř nás do toho nutí. To mi vyhovuje.
Pracujete teď už „jenom“ obden, říkáte. Zítra jdete zase do práce, co vás tam čeká?
Včera to bylo tak, že jsme měli večer 9 postelí volných, tudíž pacientů bylo 82 mínus 9, tedy 73. To už je na hranici zvládnutelnosti, díky armádním pomocníkům a dalším dobrovolníkům. Sleduju pečlivě situaci v Čechách, mojí největší oporou je moje maminka, která žije v Ústí nad Labem, i moje sestra, s oběma si pořád volám.
Mám smíšené pocity, protože lidi nemůžou žít v karanténě navěky, musejí se otevřít obchody, fabriky, firmy. V Americe je to ale mnohem složitější, je tady pořád velmi křehká rovnováha a je jasné, že jak začnou lidi chodit ven, přijdou obyčejné úrazy.
Někdo si třeba zlomí nohu – a to v tuhle chvíli nevím, kam budeme tyhle nenakažené, nicméně jinak nemocné lidi bezpečně ukládat.
Jak se těch 7 týdnů podepsalo na vás?
Nosíme ochranné kukly a v nich máte hlavu jako v sušičce, trošku to v nich hučí. A když v tom máte hlavu 12 hodin, vyschnou vám z toho i oči, nos a uši. Bolí mě z toho hlava. A je to taky těžké na záda. A ještě jednu změnu na sobě cítím: už nemůžu brečet. Došly mi slzy. Přitom je mi těch lidi, co jsem znala, strašně líto. Ale nemůžu to už ze sebe pláčem dostat.
Dostala jste za tu práci nějakou odměnu?
Už se zdálo, že nám rozhodně něco dají, stát že nám dá jednorázový příplatek 2500 dolarů, to je v tuto chvíli asi 63 000 korun, což je pro mne jeden extra plat. Ale byl to nesmysl, nedají nám bohužel nic. Ale kvůli penězům jsem to nedělala.
Nikdy ale nezapomenu na to, jak naši lékaři roznášeli jídlo i nám, jak krmili pacienty, protože viděli, že potřebujeme pomoct. Pan farář, který se tam pokoušel dávat poslední pomazání, roznášel vodu personálu, rabínka nám věnovala levandulové papírky do masek, abychom nemuseli čichat vlastní dech po mnoha hodinách bez jídla a bez vody.
Byla to velká vlna solidarity. Na Manhattanu prý sestrám nabízeli 10 – 15 000 dolarů příplatek. Přesto bych tam nejela.
- Proč?
Zdá se mi to strašně nebezpečné. Lidi na Manhattanu chodili v pytlích na odpadky do práce, měli jen jednu masku na týden. Tady je už situace přeci jen už lepší. Poznám to podle toho, že máme 15-20 mnut polední přestávku, což dřív nebylo.
Stejně teď jíme na stojáka, ale lidé z okolí nám nosí jídlo, vaří nám lokální restaurace. Včera nám začala naše nemocnice dokonce rozdávat malé lahvičky s vodou, abychom víc pili – i když moc nevím, kde a jak. Voda mi chyběla nejvíc, měla jsem suché oči i nos. Včera mi z něj celou noc tekla krev.
A sousedka mi tuhle nechala za dveřmi krém na ruce, protože jak si pořád drhnu ruce, i z nich mi teče krev.
Jak chráníte svoji rodinu?
Převléknu se v nemocnici z erárního někde na záchodě a znovu pak doma v garáži, odkud jdu rovnou do sprchy. Pak si dám hodně dlouhou sprchu a dezinfikuju se. I v uších.
Kromě patnáctiletého syna máte i jedenáctiletou dceru, jak to děti zvládaly?
Manžel je inženýr na home officu, děti se učí doma, tak mě zastoupil, ale teď už zase dělám dvě večeře, jednu na ten den a jednu do zásoby, aby měly co jíst, když jsem v práci. Moje děti milují česká jídla, hlavně palačinky, buchtičky se šódó a taky smažený květák. Velice často jim taky dělám řízky. Oni obalují, já smažím.
Moje dcera asi strach měla, zorganizovala mezi kamarádkami takovou malou kampaň, namalovaly mi obrázky a posílaly mi je na mail, to mi strašně pomohlo. „Zdravotní sestry jsou super hrdinové, jen s jiný pláštěm“, bylo na jednom z nich. Děti mi taky dávaly různé vzkazy po domě, ať se nebojím, že to bude dobrý. A já už teď vím, že to bude dobrý.
Jsem ráda, že jsou moje děti doma v bezpečí a že se jim nemůže nic stát. Tedy pokud je nenakazím.
Ze začátku nám lidé tleskali. Teď píší nenávistné zprávy, říká zdravotník
Práce stále přibývá. A stejně tak přibývá služeb a přesčasů, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Ivan Hrkel, zdravotní bratr z JIP infekční kliniky Nemocnice Na Bulovce.
Zdravotní bratr Ivan Hrkel pracuje na jednotce intenzivní péče infekční kliniky Nemocnice Na Bulovce. Jeho život se zploštil: Jak pacientů s nemocí covid-19 přibývá, služby se vrší. Osobní život musel stranou. Co teď zažívá?
Vždycky tady pro vás budeme. Vždycky se na nás můžete spolehnout. A nezáleží na tom, jestli patříte k těm, kdo nám tleskají, nebo nám nadávají, říká Ivan Hrkel.
Zdravotní bratr z JIPky na Bulovce, který se teď stará (nejen) o pacienty s covidem, poskytl rozhovor Seznam Zprávám, ve kterém popsal, jak jeho práce vypadá. I to, jak nepěkné zprávy teď zdravotníkům chodí.
„Někteří lidé by se měli zamyslet nad tím, že ze sebe opravdu spoustu obětujeme, abychom pomohli druhým,“ říká.
Rozhovor vznikl při natáčení publicistického pořadu Terén, v jehož aktuálním díle novinářka Kristina Ciroková mapovala, co zažívají zdravotníci v první linii. A jak vnímají nechuť společnosti znovu se kvůli nákaze uskromnit. Odpovědi naleznete v přiloženém videu. Rozhovor s Ivanem Hrkelem pak níže.
Terén Kristiny Cirokové: Nesemknuti. Pátrali jsme, proč teď koronavirová krize Čechy nespojila. (Video: Kristina Ciroková)
Povězte: Jaká je teď u vás na oddělení situace?
Těžká. Těžká, protože personálu je málo a práce stále přibývá. Stále musíme dělat přesčasy, takže už jsme docela psychicky i fyzicky unavení.
Když mluvíte o přesčasech, můžete to nějak vyčíslit, ať máme představu?
Za posledních 7 dní jsem měl 6 služeb. S tím, že mám třeba 3 noční, pak den volno a pak jdu na 3 denní. A takhle se střídáme skoro všichni, protože personálu je nedostatek. Do toho jsme si měli dovybrat dovolené, které nám prve zrušili, o to těžší je služby obsadit.
Oficiálně 12 hodin, od sedmé ráno do sedmé večer, nebo opačně, pokud máte noční. Ale samozřejmě střídáme se dříve a kolikrát odcházíme i později. Nemůžete si říct, že už jdete, když máte něco nedodělaného. Nechcete to přehazovat na službu, která přijde po vás.
Zkoušelo třeba vedení nemocnice najít personál na výpomoc? Máte už tady někoho takového?
Pokud vím, tak ano, zkoušeli to. Chodí sem pomáhat medici, ale jelikož tohle oddělení je specifické, pokud jde o přístroje i pacienty, tak nějakou dobu trvá, než se člověk zaučí. A aby se tady střídaly ty čtyři sestry, takzvané pendlerky mezi ostatními nemocnicemi, to by bylo hrozně složité pro ně i pro nás. Protože… my je fakt musíme zaučit v našem provozu, s našimi přístroji.
Rozumím. Mohl byste popsat, jak moc náročná je péče o covidové pacienty? Je to jiné než za normálního provozu?
Záleží na tom, jestli je pacient při vědomí, takzvaný sponťák, nebo jestli je zaintubovaný. Když je při vědomí, tak nám ve spoustě věcí pomůže, spolupracuje s námi. U pacienta, který je zaintubovaný, potřebujete třeba jen na hygienu 3 až 4 sestry.
2 sestry plus sanita. Kvůli otáčení, kvůli bezpečnosti – abychom při manipulaci něco nevytáhli. Tím myslím třeba intubační kanylu. Fyzicky je to občas hodně náročné, protože covid postihuje samozřejmě různé lidi, ale často obézní.
A obezita tu práci o hodně ztěžuje.
A do toho jste ještě v ochranných oblecích. Jak často se musíte převlékat, jak se v tom pracuje?
Máme tu Tyveky (druh jednorázového ochranného oděvu, pozn. red.), zkrátka atombordely, ve kterých je neskutečné vedro. Jsme strašně šťastní, že jsme jako sponzorský dar od kraje dostali teď klimatizace, protože před létem jsme je tu neměli a na pokoji bylo třeba 38 stupňů. A my se v tom strašně potili.
Z toho vedra vám pak už mozek ani moc nemyslí… Do těch Tyveků se oblékáme každé 3 hodiny. A někdy v tom jsme třeba jen 10 minut, někdy 2 hodiny.
Záleží na tom, jestli je pacient stabilní, leží u nás, nebo jestli je to nový příjem, nebo musíme dělat nějakou odbornější práci typu zavádění centrálních žilních vstupů, intubování, nebo vás volají k resuscitaci… Je to hrozně individuální. Nejdéle jsem v tom byl v kuse 3 a půl hodiny.
Nemáte strach, že se nakazíte? Potažmo že pak můžete nakazit svou rodinu?
Tak ze začátku jsem se bál. Možná první dva měsíce. Protože jsme nevěděli, co to obnáší. Teď mám před covidem dál respekt, ale už ne strach. Druhá věc je, že pracuji na infekčním oddělením a tam je kolikrát proč se bát jiných nemocí, které jsou třeba na delší hospitalizaci, nebo mají daleko horší průběh než covid-19.
Když se podíváte na to, jak narůstá počet nakažených, jaký z toho máte pocit jako člověk, co se pak s pacienty setkává?
Takto: Na jaře byl také nárůst, ale až tolik se nasazení v nemocnicích neřešilo. Současná vládní masáž mně osobně připadá skutečně šílená. A nám hodně ztěžuje práci. Protože na začátku nám lidé zvenku tleskali, pomáhali. A teďka nám kolikrát chodí už nenávistné zprávy.
Že prý se tváříme, jak jsme hrozně zoufalí, že si akorát furt stěžujeme, prostě nás vidí v černém. Ale zdravotníci nejsou ti, kdo si stěžují, že tu ty nárůstu jsou. My na to jsme připraveni. V podstatě na vlastní úkor, na úkor fyzického a psychického zdraví, ale jsme tu.
Vláda by se měla ovšem nad tou mediální masáží zamyslet. Co vypouští na veřejnost za informace.
A co říkáte na lidi, kteří odmítají nosit roušky, kteří zkrátka odmítají jakékoli omezení kvůli pandemii?
No… Jelikož sám mám v práci roušek až po krk, také jsem šťastný, když ji nemusím mít, že nejsou venku povinné. S tím, že je musím nosit do krámu, nebo v MHD, jsem se smířil.
Takže roušky určitě ano. Ale pokud se mě ptáte na můj soukromý názor na všechna ta další opatření, tam jsem někde mezi. Myslím si, že jak se teď všechno zavírá, stejně to nebude mít takový vliv.
Budou to postupně uvolňovat – a nastane zase třetí vlna. Za mě osobně, a skutečně nemluvím za ostatní zdravotníky, jsou opatření až zbytečně přehnaná.
Ano, nosit roušky, ať zůstanou v obchodech a MHD, ale ty další věci víc lidsky.
Vrátím se ještě k tomu, jak jste říkal, že práce je hodně náročná fyzicky, ale i na psychiku. Jak to psychicky zvládáte vy sám? A co kolegové, kolegyně?
My se tady kolektivně – mezi sebou – podporujeme. Hodně si pomáháme. Teď máme na oddělení jak covidové, tak necovidové pacienty.
Pravidelně si je střídáme, aby to bylo férové; prostě jeden týden má jedna sestra covidy, druhá sestra necovidy, pak se vymění.
Aby byla nějaká psychohygiena, odpočinek od toho všeho, od oblékání do těch Tyveků, od náročnosti těch pacientů… Snažíme se postavit služby tak, aby nás v nich bylo početně víc. Aby to nebyl tak velký psychický a fyzický nátlak.
Ono je to fakt únavné, protože zas jak je nás ve službě víc, tak služeb přibývá. Máme více přesčasů a jsme častěji v práci, což zasahuje do osobních životů nás všech. Pořád jsi v práci, nikdy nejsi doma, to nezdravotník asi těžko pochopí. Já osobně mám partnera zdravotníka, takže tu situaci chápe, ale stejně je to těžké. Je těžké poslouchat, že jsem pořád v práci.
Chtěl byste něco vzkázat lidem? Třeba těm, kteří teď mají strach, že se na ně v nemocnici nedostane lůžko, protože je prostě přehlcený zdravotnický systém?
To je jednoduché. Těm bych chtěl vzkázat, že my tady pro ně vždycky budeme. A je jedno, co si o nás myslí, jestli nám budou tleskat, nebo nám budou nadávat: My zdravotníci tu budeme pořád. A vždycky se o ně postaráme.
A vždycky se budeme snažit udělat i nemožné, aby se pro ně to lůžko našlo. I za cenu, že bohužel někdy obětujeme náš vlastní osobní život, abychom pomohli těm druhým. Nad tím by se měli někteří lidé zamyslet.
Že ze sebe opravdu spoustu obětujeme, abychom pomohli druhým.
Staniční sestra na urgentu je muž. Mnohdy je potřeba mužská síla, říká Jakub Kopecký
pátek, 22. září 2017, 11:32
Za sebou má jedenáct let praxe ve zdravotnictví a šest let je v liberecké nemocnici. Přitom pracuje na pozici, která nemá mužské označení – je staniční sestrou na traumatologii a chirurgické ambulanci. Sem přitom často vozí agresivní pacienty, a tak je mužská síla potřeba. Jakub Kopecký ale název své pracovní pozice neřeší.
Jste skutečně sestra, nebo existuje i genderově správné označení zdravotní bratr? Oficiální název profese zní všeobecná sestra, nic jako zdravotní bratr neexistuje. To samé platí pro zdravotnické záchranáře. Mám tu ženy/záchranářky a název pozice je zdravotnický záchranář, čili rodu mužského. Možná se dočkáme úpravy, ale nevnímám to jako důležité.
Jak moc běžné v dnešní době je, že pozici sestry vykonává muž? Před šesti lety, kdy jsem se přestěhoval z Prahy do Liberce a přihlásil se do výběrového řízení na pozici staniční sestry, jsem působil jako zjevení.
V té době v liberecké nemocnici moc mužů/sester nepracovalo, a tak to byl pro mnohé šok. V Praze jsem několik let pracoval na transplantačním oddělení KARIP v IKEMu a tam byl poměr mužů k ženám vyrovnaný. Nikomu to nepřišlo divné. Dnes se už i na severu nad tím pozastaví málokdo.
Být mužem a zároveň sestrou je již poměrně běžné.
Je to i vaše zásluha? A jaké mají mužské elementy v dříve čistě ženském povolání výhody? Po mém nástupu jsem na pozici sestry přijal několik mužů, a tým na urgentním příjmu, do té doby ryze ženský, dostal jiskru.
Práce je tu náročná, mnohdy je potřeba mužská síla nebo potřeba budit respekt, zvlášť když nám vyhrožují intoxikovaní nebo agresivní pacienti. V minulosti došlo k několika napadením zdravotníků, a tak se sestry/ženy cítí lépe, když s nimi slouží sestry/muži.
Musím ale říci, že je pro mě stále práce v převážně ženském kolektivu náročná, přesto mě ale nesmírně baví. Někdy to přináší i výhody.
Většina vašich podřízených jsou, předpokládám, ženy. Jak to s nimi jde z mužského pohledu? Ano. Většina mých podřízených jsou ženy. Každá je jiná a myslím, že s většinou z nich dobře vyjdu a berou mě jako autoritu.
Kdyby to tak nebylo, asi by už odešly. Vždy jsem své podřízené bral jako dospělé a odpovědné partnery. Tento způsob dává hodně prostoru. Mám odpovědnost za fungování urgentního příjmu, a tak to má i své hranice.
Občas musím být nekompromisní, je to moje práce.
Jako muž se ale snažím být i pozorný, jelikož moje vnímání priorit a vztahů v kolektivu je jiné. Snažím se svému týmu vytvořit příjemné a přátelské pracovní prostředí, ovšem nelze se trefit do vkusu všem. Primárně musíme být kompaktní a profesionální tým, který umí zachraňovat lidské životy.
Je to křehký organismus, kde jeden nabručený člen může narušit souhru. Svou práci vnímám jako službu pacientům a kolegům. Snažím se, aby vše perfektně fungovalo. Jako člověk mám silné i slabé stránky. Ty silné nabízím a s těmi slabými mi pomáhají moje skvělé kolegyně, na které se můžu spolehnout.
Chtěl jste být odjakživa zdravotní sestrou? Nikdy jsem nechtěl pracovat ve zdravotnictví. Toužil jsem být fotografem, žurnalistou nebo meteorologem. Ale jednoho dne mi kamarád řekl, že se přihlásil na záchranářskou školu a já to nemohl dostat z hlavy.
Tehdy jsem pracoval jako ekonom v účetní firmě, ale záchranařina byla neodolatelná. V létě jsem udělal zkoušky a šel studovat. Nikdy jsem nechtěl zachránit svět, ale práce se mi moc líbila a dávala opravdu smysl. Po prváku jsem věděl, že toto je moje poslání.
Hodně mě to chytlo.
Co jste musel vystudovat? Původně mám ekonomku, pak následovala vyšší odborná škola – obor Diplomovaný zdravotnický záchranář. K tomu jsem si dodělal střední zdravotnickou školu – obor všeobecná sestra.
Při práci v IKEMu jsem vystudoval dálkově bakaláře v oboru ošetřovatelství a loni jsem studium zakončil atestací ve specializačním oboru Intenzivní péče. Myslel jsem, že to bude stačit, ale doba ukazuje, že vedoucí pracovníci by měli mít vystudovaný magisterský obor.
Teď se věnuji na sto procent své malé dcerce, a tak upřednostním rodinu. Pokud bude nutné jít studovat, tak mě láká obor krizového řízení.
Myslíte, že vám při práci pomáhá právě fakt, že jste muž? Je rozdíl mezi mužským a ženským přístupem? Myslím, že dokážu rychle zapomenout na nějaké nepříjemnosti nebo neshody a jít kupředu.
To mi pomáhá se dobře soustředit na konkrétní úkol. Dělat rychlá a jasná rozhodnutí mi nedělá problém. Oproti tomu ženy jsou více pečlivé a rozvážné, rády se vracejí co minulosti a rozebírají vše do posledního šroubku.
To my chlapi neděláme.
Působí mužský faktor i na rozlícené pacienty, kteří se na ambulancích dožadují promptního ošetření, přestože třeba řešíte nějaký opravdu urgentní příjem? Dříve do nemocnice přicházeli pacienti s opravdu vážnými potížemi. Dnes přijdou i s problémy, které dříve vyřešil obvodní lékař. To způsobilo obrovský nárůst počtu pacientů.
Lidé nás vnímají jako službu a chtějí vše ihned. Stále však platí, že ošetřujeme mnoho vážných poranění nebo akutních chirurgických stavů. Pacienti toto nevidí a vyžadují okamžité ošetření. Téměř denně řeším stesky pacientů na čekací dobu. Snažíme se lidem v čekárnách situaci vysvětlit a uklidnit je. Záleží, jakým tónem se to podá a jak se komunikuje.
Občas ani to nepomůže a přichází na řadu konflikt. Dokud nedojde k fyzickému napadení personálu, tak si vystačíme komunikací. Je strašně smutné, když jedu v noci řešit napadení mé sestřičky, která dopadne tak, že musí být dokonce několik dnů hospitalizovaná. Provoz na ambulanci je nepředvídatelný, a tak i čekací doba se prodlužuje vzhledem k situaci.
Nastávají situace, kdy za dveřmi zachraňujete život, a nedočkavý pacienti zvoní na dveře a křičí na vás, že se tam válíte a nic neděláte. Bohužel už dávno minula doba, kdy se k sobě lidé chovali hezky a lidsky. Dnes je každý druhý hned vulgární a píše stížnost, než aby se snažil pochopit situaci a to že děláme, co je v našich silách.
Tohle musíme změnit, ale začněme každý u sebe.
Jak se vypořádáváte s psychickým náporem, který práce ve zdravotnictví bezesporu přináší? Nejdůležitější složkou každého ve zdravotnictví je dobrý osobní život. Všem svým lidem už při nástupu zdůrazňuji, že nejlepší ochranou syndromu vyhoření je spokojenost v osobním životě.
Pořádná parta kamarádů, dostatek sportu a zájmů mimo nemocnici. Vidím to u svých kolegyň. Poznám, kdo na to dbá, a kdo si naopak po práci sedne před televizi a nic jiného nezná. Důležité je umět od práce vypnout a relaxovat. Každý den by si měly nadělit nějakou tu odměnu, která jim udělá radost a je jen pro ně.
Sestry mají tendenci po práci pokračovat ve své profesi i doma. Mají na bedrech celou domácnost a v horších případech se ještě po službě jezdí starat o své nemocné rodiče. To nemůže dopadnout dobře. Jsou pak unavené, nešťastné, nespokojené a nemocné. Sestry musí být trochu sobci, aby přežily své povolání a požadavky okolí.
Každý, kdo má doma za manželku sestru, by si to měl uvědomit a maximálně jí pomáhat.
A jak vy osobně relaxujete a dobíjíte baterky? Nabíjí mě už jen místo, kde žiji. S manželkou jsme se přestěhovali do Liberce, protože v naší zemi není hezčího místa. Milujeme okolní přírodu, všude hory a moc fajn lidi. Liberecko je hodně nedoceněné.
Když jsem to tu poprvé viděl, tak mě napadlo, že taky chci žít. Ten pocit, když stojím v kopcích a vidím tu nádheru, ten je neopakovatelný. Baví mě kolo, výlety na sněžnicích a toulky se spacákem. Také jsem s přáteli založil v Liberci zenové meditační centrum.
Vytvořili jsme skvělé místo, kde lidé mohou poznat sami sebe a vystoupit z horečky téhle doby. Pak se jim daří žít šťastnější, vědomější, spokojenější a smysluplnější život. V minulosti jsme přišli o jednu z nejdůležitějších složek života, a tou je spiritualita. Proto dnes tolik lidí cítí depresi a zmatení.
My je při meditacích učíme, jak zklidnit mysl a opět se propojit se sebou a s tím co skutečně jsme. Je to velké dobrodružství.