10.10.2019 11:16
Fanfare Ciocărlia Foto: Karolína Telváková
Hudba nadupaná energií a kalendář nabitý koncerty – to je nedílná součást života muzikantů z kapely Fanfare Ciocărlia. Její název v překladu znamená Dechovka Skřivánek a kapela brázdí svět už bezmála čtvrtstoletí. Minimálně jednou za dva roky vystupuje i v Česku, kde letos rozjásala jak návštěvníky festivalu Khamoro v Praze, tak účastníky Festivalu Úštěk.
Členové skupiny Fanfare Ciocărlia pochází z malé vesničky na severovýchodě Rumunska, kde nestaví ani vlak. Už její název je příznačný – Zece prajini znamená Deset polí. A právě tam v roce 1996 dorazil mladý německý zvukař Henry Ernst, kterého okouzlila nejen vynikající hudba, ale i tamní životní styl. O tom, jak kapelu objevil, vypráví následovně.
Henry Ernst: To je hodně dlouhý příběh. Existuje film Iag Bari – Brass on Fire, kde ho můžete znovu prožít. Ale stručně řečeno, bylo to úplně náhodou.
V roce 1996 jsem autem snad posté cestoval Rumunskem po všech vesnicích a jednoho dne jsem v jakési vesničce kupoval naftu od sedláků a došlo na takové ty běžné otázky: 'Proč jezdíš do Rumunska? Co se Ti tady líbí?' A já jsem ji odpovídal, že se mi moc líbí jejich muzika, hlavně rumunská folklorní hudba a taky romská hudba. A oni na to: 'Tobě se líbí romská hudba? Tak to musíš jet do vedlejší vesnice, protože tam žijí muzikanti, kteří hrají dechovku!' To pro mě bylo překvapující. Nikdy jsem neslyšel o Romech v Rumunsku, kteří by hráli dechovku, to jsem znal jen z Makedonie, Srbska nebo Bulharska. A tak jsem se tam vydal.
Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si své předplatné časopisu Romano voďi na www.romanovodi.cz
Cesta rozhodně nebyla marná.
Henry Ernst: Jel jsem tak hodinku, vjel do vesnice a na kraji silnice jsem uviděl starého muže. Stáhl jsem okénko a zeptal se: 'Dechovka?' A on odvětil: 'Dechovka – já, jít ke mně domů.
' A během tří, čtyř, pěti minut tam přišlo třicet – pětatřicet lidí a všichni nesli dechové nástroje. Byli tam staří muži i malé děti. A všichni začali hrát pro cizince, který poprvé v životě přijel do jejich vesnice.
Byla to neskutečná hudba – na jednu stranu jistý druh techna, ale s jistým humorem, velmi precizně zahraná, divoká, rychlá – jednoduše řečeno – úplně mě odfoukli pryč!
A tak tam Henry Ernst zůstal.
Henry Ernst: Z té hodiny, kterou jsem tam plánoval strávit, se staly tři měsíce. A mezitím ve mně uzrála myšlenka: 'Lidi, nějak Vás přivedu do Německa, protože to musí slyšet i další lidé!' A tak vznikl obrovsky úspěšný příběh se třemi tisícovkami koncertů po celé zeměkouli.
Také publikum kapelu hned přijalo s nadšením.
Henry Ernst: Reakce publika byla od prvního koncertu přemáhající. Lidé jásali, tleskali ve stoje a byli nadšení úplně stejně jako já. Jiskra přeskočila na německé, francouzské i na celosvětové publikum.
Fanfare Ciocărlia je dnes světoznámá kapela. A jak se mezitím změnil život ve vesničce Zece prajini?
Henry Ernst: Samozřejmě se tam život změnil. Je přirozené, že i kvůli popularitě skupiny a financím, které jsou s tím spojené. Ale také díky členství Rumunska v Evropské unii se tam změnila infrastruktura, lidé pracují jinde, přinášejí domů peníze, vystavěli si skvělé domy. Ta vesnice se za posledních 25 let hodně změnila.
Život s tak populární kapelou má doslova kočovný charakter.
Henry Ernst: Život se skládá z velkého množství cestování v mužské společnosti. Zpravidla to vypadá tak, že jsme 150 až 200 dní v roce na cestách.
A samozřejmě se všichni těší, až zase přijedou domů, stráví čas s vnoučaty, dětmi a manželkami, ale po dvou týdnech už jsou zase netrpěliví a těší se na další cestu.
To se stalo životní náplní kapely Fanfare Ciocărlia a tak vypadá její život. Dnes Praha – zítra Tokyo.
V Praze prý muzikanti koncertovali už třicetkrát. K rozhovoru jsem pozvala dva z nich: Oprica Ivancea hraje na saxofon a klarinet a Lazar Radulescu hraje na trubku a zpívá. Moje první otázka směřovala k tomu, v jakých jazycích jsou texty, které kapela zpívá.
Oprica Ivancea: Obvykle jsou v rumunštině, a taky v romštině. Někdy taky v angličtině zvoláme třeba „hands up“.
O jakých tématech zpíváte?
Oprica Ivancea: O všem možném. Tématem písní je třeba to, že je nám po někom smutno, ale jsou i o lásce, o zlobě, ale především o našem životě – o veselém životě.
Jak se žije ve Vaší vesnici Zece prajini?
Oprica Ivancea: Ujde to, narodili jsme se tam. Někteří z nás se přestěhovali jinam, ale přesto je to vesnice, kam se vracíme. Lazar Radulescu: Žil jsem ve městě Roman a pracoval jsem ve fabrice, když jsem byl mladý. Po odchodu do penze jsem se přestěhoval na venkov, díky Bohu tam mám dům, pět dětí (dva chlapce a dvě dívky), mám i vnoučata, pět vnoučat…
A jak se žije Romům v Rumunsku?
Lazar Radulescu: Tak i onak. Kdo pracuje, žije dobře. Když máš profesi, která je žádaná, tak jsi v pohodě.
Je pro romské kapely v Rumunsku typické, že hrají na svatbách, křtech či pohřbech?
Lazar Radulescu: Samozřejmě. S tím jsme i my začínali. Ale teď už máme koncertní turné. Ale když jsme doma a je čas, tak i při těchto příležitostech hrajeme – křty, svatby, párty, pohřby. V Rumunsku je ale hodně kapel, které tak hrají.
Cestujete hodně?
Lazar Radulescu: Víc než půl roku ročně jsme na cestách. Taková je naše profese. Ale máme čas i pro naše rodiny.
Jaké byly počátky skupiny?
Lazar Radulescu: Začalo to v roce 1996. Poprvé jsme byli ve Francii, kde jsme měli deset koncertů, pak jsme jeli do Německa. Začátky byly těžké, ale pak jsme si zvykli, hodně jsme zkoušeli, nahráli alba – teď už máme osm tak šest – sedm cédéček.
Oprica Ivancea: Bydlíme spolu v Zece prajini, což je malá vesnice. Vyrůstali jsme spolu, s panem Raduscu jsme švagři – naše manželky jsou sestry. Do naší vesnice přijel manažer, objevil nás a navrhl: 'Chlapi, pojďte a uvidíme.' A díky Bohu to byl dost dobré. Mezi manažerem a umělci je skvělá spolupráce.
Jak jste se naučili hrát na hudební nástroje?
Oprica Ivancea: To je typicky tradiční. Náš táta hrál doma na hudební nástroj, dítě ho vidělo a líbilo se mu to. Vzalo nástroj do ruky, někdy ho trochu rozbilo, pak se zase opravil… Stejně to měl i můj švagr.
Lazar Radulescu: Táta byl muzikant, hrál na trubku, učil jsem se hrát odmalička a v sedmnácti – osmnácti letech už jsem hrál na svatbách.
A jakou hudbu hrajete?
Oprica Ivancea: Všechno vychází z rumunské tradice. Rumunský folklor je podle mého názoru jeden z nejlepších na světě, protože je veselý. Děláme také remixy, tradiční balkánskou hudbu, pop, trochu také jazz.
Hudba kapely Fanfare Ciocărlia pronikla také do filmů.
Oprica Ivancea: Ve filmu Borat se použila naše hudba.
Bubeník Benedikt Stehle: Hodně známý je film Proti zdi (Gegen die Wand). Natočil ho známý turecký režisér Fatih Akin, který žije v Německu. V tomto filmu použili skladbu, kterou už jsme měli vytvořenou. Ale někdy také tvoříme hudbu přímo k filmům.
Benedikt Stehle je mladý bubeník z Berlína. Jak se dostal do romské kapely z Rumunska?
Benedikt Stehle: Ke skupině jsem se dostal opravdu náhodou. Už jsem ji na koncertě viděl jako dítě, byl jsem tam s mojí mámou. Pak jsem působil na berlínské hudební scéně a úplně náhodou jsem se díky doporučení k té skupině před čtyřmi lety dostal, to mi bylo 29 let.
Fanfare Ciocărlia dosud natočila osm alb, z nichž řada pronikla do čela hudebních žebříčků a inspirovala filmaře. A těšit se můžeme i na další.
Benedikt Stehle: Právě plánujeme jedno nové. Poslední čtyři roky jsme byli pořád na turné a já jsem se ke kapele dostal přímo po posledním albu Onwards to Mars!. Ale teď chceme natočit album k 25. výročí skupiny.
Je vůbec zázrak, že kapela už čtvrtstoletí koncertuje po celém světě. A jak se za tu dobu změnilo její složení?
Benedikt Stehle: Jen velmi málo. V podstatě se k ní lidé jen přidávali. Za posledních dvacet let se toho moc nezměnilo. Možná čtyři lidé se vyměnili, přidali se noví, ale jinak je bez změny.
Jeden důležitý muzikant však zemřel.
Benedikt Stehle: To byl tatínek Opricy, Daniela a Lorenţia, těch tří bratrů ze skupiny. On byl nejstarší v kapele.
Navštívil jste také rodnou vesnici svých hudebních kolegů.
Bubeník Benedikt Stehle: Byl jsem tam dvakrát zkoušet a je to tam skvělé. Byl jsem nadšený. V noci je tam nádherná hvězdná obloha, je tam klid, jen v dálce člověk slyší štěkot několika psů. Je to moc krásná, útulná malá vesnice s dobrým jídlem a milými lidmi. Je tam jeden kiosek, jeden bar a tím to hasne. Žije tam tak 400 lidí.
Romských muzikantů jsem se ještě zeptala, jak jsou Romové v Rumunsku přijímáni většinovou společností.
Oprica Ivancea: Je to OK. Samozřejmě, v Rumunsku stejně jako na Balkáně a všude na světě je trochu rasismus. Ale třeba my z Fanfare Ciocarlia jsme umělci. Když přijedeme domů, tak lidé, kteří nás znají, nás respektují.
Naše děti chodí do školy, jsme dost dobře začlenění do společnosti. Pro nás je to OK. Ale samozřejmě – najdou se i zlí lidé jak mezi Romy, tak mezi ne-Romy. To je život. Ale my se máme dobře, s etnickými problémy se nesetkáváme.
Jakým jazykem doma mluvíte?
Oprica Ivancea: Rumunsky. Používáme i romská slova, ale zřídka. Romský jazyk umím, ale žijeme v Rumunsku, společnost je rumunská, tak romštinu používáme jen mezi námi, když třeba chceme říct něco vtipného.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
SpaceX spustilo testování satelitního internetu. Kolik si účtuje?
Satelitní internet společnosti SpaceX pomalu začíná fungovat, zatím pouze v omezeném režimu. Na oficiálních stránkách Starlinku je už několik měsíců možné registrovat předběžný zájem o tuto službu, stačí zadat e-mail a přesnou adresu.
SpaceX v poslední době kontaktovalo blíže neurčený počet lidí, kteří tyto informace poskytli a nacházejí se v regionech, kde už je připojení ke Starlinku možné.
Na rozdíl od dosud probíhající soukromé bety už služba není zdarma.
Zakoupení terminálu se sfázovanou anténou a wi-fi routerem vyjde na 499 dolarů (cca 11 500 Kč bez DPH) a následně je potřeba platit měsíční paušál ve výši 99 dolarů (cca 2 300 Kč bez DPH).
Cena je vysoká, pokud jste zvyklí z města na připojení s rychlostí 100 Mb/s za pár stovek měsíčně. Je potřeba si uvědomit, že Starlink cílí na jiné uživatele než firmy jako UPC/Vodafone nebo vesnický poskytovatel internetu přes wi-fi.
Satelit II. generace konstelace Starlink na oběžné dráze (ilustrace)
K satelitům Starlink se lze připojit v podstatě odkudkoli, což je klíčové především pro lidi v odlehlých a málo obydlených oblastech, kde není k dispozici rychlý pozemní internet.
Takoví lidé mnohdy už dnes spoléhají na tradiční satelitní připojení.
Stávající služby satelitního internetu jsou však obvykle dost drahé, neoplývají vysokou přenosovou rychlostí, trpí latencí kolem 600 ms a navíc mívají omezené maximální množství dat, které každý měsíc můžete přenést.
Například v Česku si můžete pořídit satelitní internet Tooway, který má rychlost až 50 Mb/s pro download a až 6 Mb/s pro upload za cenu 2 500 Kč měsíčně bez DPH po zakoupení modemu a routeru za 11 300 Kč bez DPH.
Každý měsíc však můžete přenést pouhých 150 GB dat, načež se vám rychlost pro download i upload sníží na 0,25 Mb/s (přenosy v pozdních nočních hodinách se však nezapočítávají do limitu dat).
Jak si vede ve srovnání se Starlinkem?
SpaceX v e-mailu zaslaném zájemcům o Starlink uvádí, že odhadovaná rychlost stahování je 50–150 Mb/s s latencí 20–40 ms (rychlost pro upload SpaceX neuvádí, ale údajně by se mohla pohybovat kolem 40 Mb/s).
Jelikož jde o ranou betu a satelitní konstelace ještě není hotová, zákazníci prozatím musejí počítat s občasnými výpadky připojení, než budou na oběžné dráze zprovozněny dodatečné družice (k tomu by mělo dojít za pár týdnů).
SpaceX proto tuto fázi beta testování označuje jako „Lepší než nic“.
Spolu s přibývajícími satelity má kromě konstantního pokrytí signálem růst přenosová rychlost a klesat latence. SpaceX uvádí, že do léta 2021 by měla latence dosahovat pouhých 16–19 ms, což je víc než dost i pro online hry citlivé na rychlost odezvy. Zároveň to vypadá, že množství přenášených dat není u Starlinku nijak omezeno, alespoň zatím.
Satelitní internet je v podstatě stejný systém jako satelitní televize. Vyžaduje satelitní anténu, která musí být umístěna venku s jasným výhledem na oblohu, a wi-fi router.
Jak vidíte, cena za zařízení i měsíční paušál je srovnatelná se stávajícími satelitními službami. Starlink však nabízí vyšší rychlost, přibližně dvacetkrát nižší latenci a neomezená data.
Otázka samozřejmě je, jak moc se ceny a podmínky změní, až Starlink opustí betu.
Osobně bych očekával, že SpaceX bude nabízet více než jeden tarif, přičemž ty levnější mohou mít nižší rychlost a limit přenesených dat.
Zákazníci, kteří si službu objednají, obdrží anténu na trojnožce (lze si přiobjednat dva typy úchytů pro umístění antény na střechu) a také wi-fi router.
Anténa je typu „phased array“ a potřebuje výhled na oblohu.
Uživatelé si mohou nainstalovat mobilní aplikaci, která pomocí rozšířené reality (AR) pomůže se správným nasměrováním antény a zároveň upozorní, pokud jí bude něco bránit ve výhledu.
Anténa je vybavena motorky pro automatické zajištění optimálního natočení podle aktuální potřeby. Je připojena k adaptéru pomocí ethernetového kabelu („Power over Ethernet“) a tento adaptér je připojen napájecím kabelem do elektrické sítě a zároveň k wi-fi routeru pomocí dalšího ethernetového kabelu.
Proces instalace by měl být podle Elona Muska extrémně jednoduchý. Co se týče wi-fi routeru, ten má trojúhelníkovitý tvar, podporuje vysílání v pásmech 2,4 GHz i 5 GHz a nejspíš jej vyrábí tchajwanská firma Wistron NeWeb Corp. SpaceX si anténu vyrábí samo a i s routerem by měla uživatele vyjít na 500 dolarů.
SpaceX má povolení na provoz milionu terminálů pro Starlink jen na území USA a firma nedávno zažádala o rozšíření licence na 5 milionů zařízení. Ve své mobilní aplikaci uvádí, že Starlink bude tento rok k dispozici jen v USA a Kanadě, ale během příštího roku by mělo být dosaženo globálního pokrytí obydlených oblastí.
Otázkou samozřejmě je, kdy SpaceX získá všechna potřebná povolení v různých dalších zemích mimo Severní Ameriku a kdy tam začne službu oficiálně nabízet.
Čtenáři hlasovali do 0:00pondělí 9. listopadu 2020. Anketa je uzavřena.
Ne, mám výrazně levnější alternativu1100Chtěl bych si vyzkoušet, ale reálně pro takové připojení využití nemám590Možná, ale cena by musela být výrazně nižší443Ano, dnes nemám lepší alternativu103
Text byl převzat ze serveru ElonX. Před vydáním byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
Sedláci brázdí už i internet
Zatímco před lety jsme pánovi s velkým hospodářstvím a tuctem krav říkali sedlák, dneska tomu samému říkáme „po anglicku“ farmář. Zatímco před lety jsme v sobotu brzy ráno chodili pro jeho produkty na zelinářský trh, dnes jdeme prakticky kdykoliv na farmářský trh.
I když má městský člověk pocit, že farmářské trhy, obchody a poctivé koloniály jsou všude, kam dohlédne, jsou místa, kde se lidé musí spoléhat na pultové obchody či smíšené zboží s nepříliš atraktivní nabídkou. Ještě, že máme ty internety… Našli jsme pro vás několik zajímavých obchodů s nabídkou zboží přímo „od zdroje“.
Nejde o žádné sámošky na síti, ale o rolníky, zemědělce, sedláky či farmáře, kteří své výrobky nabízí pod jednou střechou, na jedné webové adrese.
Sedlák, sedlák, sedlák, ještě jednou sedlák
První web, který nás oslovil, nese jméno Sedlakcz.cz. Jde o obchodní systém asi třiceti společností a menších lokálních výrobců potravin převážně z východních Čech, který zajišťuje rozvoz potravin až před vaše domovní dveře. Nakoupíte tu na svátek i pátek, do lednice i do špajzu. Už nemusíte pracně shánět bezlepkovou mouku, ani sedlácký chléb bez konzervantů.
Opravdu bohaté portfolio pak najdete v sekci mléčné výrobky, kde si na své přijdou i milovníci kozích sýrů a tvarohů. Vakuově balené části hovězího a vepřového masa pořídíte společně s vesnickým králíkem a husou v sekci maso uzeniny lahůdky. Jen trochu prázdno je v sekci ovoce a zelenina, kde bychom v sezóně čekali minimálně okurky, rajčata a jablka.
Je tu však jen přehršel zavařenin a džemů – byť poctivých.
Postřehy: Nabídka opravdu široká a ceny odpovídající. Ovládání intuitivní, snadné. Při objednávce není třeba žádné registrace. Často nám však chyběl vizuál nabízených produktů. Vzhledem k tomu, že Sedlakcz.
cz nabízí téměř výhradně lokální výrobky, zaváží jen ve východních Čechách, a to pouze dva dny v týdnu. Je tedy nutné při objednávce počítat s delším časem dodání.
Abyste se vyhnuli dopravnému ve výši až dvě stě, musíte si navíc nakoupit alespoň za osm set korun.
Vyhlášený Kulaťák je i na internetu
Na Farmmenu.cz se nešetřilo líbivými fotografiemi nabízených potravin, připadáte si tady jako na virtuálním tržišti. Tyto stránky fungují jen půl roku a zatím to, vzhledem k omezené nabídce, na rozjetý vlak nevypadá.
Plány do budoucna jsou ale podle provozovatele webu a zároveň vyhlášeného pražského uzenáře Jana Sváčka velké. Chtěli by nabízet to, co je k mání na farmářských trzích na Kulaťáku. „Ano, chceme výhledově přenést Kulaťák na web.
Nepůjde samozřejmě o kompletní sortiment, protože na Kulaťáku máme asi sto farmářů, ale určitě tam budou ti nejvyhlášenější. Aktuálně řešíme logistiku,“ řekl nám autor celého nápadu, který stojí i za trhy na Kulaťáku Miroslav Dušek.
Zatím se tak na webu setkáte s širokou nabídkou třicet dní stařeného masa, se zvěřinovými klobáskami, s lákavými sýry a víny. Na podzim prý ale přibude dalších minimálně dvacet artiklů.
Postřehy: Nepočítejte tu s ovocem a zeleninou, kořením, bylinkami, medem ani mléčnými výrobky, tak jako byste vyrazili na farmářský trh na Kulaťáku. To je zatím hudba budoucnosti.
Na webu však kladně hodnotíme vzhled, ovládání a přesné postupy, jak který kus masa zpracovat. Naprostým unikátem je pak rozvoz masa po Praze do sto osmdesáti minut po objednání. „Vlastním zároveň kurýrní službu, takže rychlost není problém,“ řekl nám Miroslav Dušek.
Podobně by po Praze chtěli rozvážet i ostatní v budoucnu nabízený sortiment.
Třetím, asi vůbec nejmladším webem, který nabízí farmářské produkty na internetu je Farmarovastodola.cz. Stojí za ním dva mladí nadšenci, které koučuje Kateřina Matušková. „Sama jsem gurmánka, ráda nakupuji kvalitní potraviny, ale nechci za nimi jezdit lán cesty.
Prvotní impuls pro vznik našeho webu stál tedy na mém vlastním zájmu dobře a přitom pohodlně nakoupit,“ vypráví majitelka serveru, na němž sdružuje třináct farmářů z celé České republiky.
Všechny si osobně vybrala, jejich farmy si prohlédla, produkty ochutnala a skrze web Farmarovastodola.cz začala mezi nimi a zákazníkem fungovat jako prostředník.
„V pondělí máme uzávěrku objednávek, během dalších dvou dnů zboží farmáři připravují, následně zboží svážíme chladicími dodávkami do Prahy, kompletujeme balíčky a v sobotu je rozvážíme,“ vysvětluje princip objednávek Kateřina Matušková.
Postřehy: Nabídka potravin je rozhodně nejširší. Jako jediní z hodnocených webů nabízejí chlazené kuře i králíka a velmi slušný výběr zeleniny. Vytknout lze absenci másla a pečiva. Uživatelská přívětivost webu není příliš velká. Po rozkliknutí vybraného sortimentu zmizí hlavní menu a vy se musíte proklikat zpátky na úvodní stránku.
„Oproti klasickým e-shopům se naše produkty budou teprve „vyrábět“, proto pokud si u nás objednáte, vytváříte tzv. předobjednávku, proto nejsme schopni zavážet zboží k zákazníkovi každý den,“ vysvětluje Kateřina Matušková závoz jen jednou týdně. Dovoz vás jen po Praze přijde na dvě stě korun, pokud neobjednáte nad 2500 Kč.
Jedna objednávka však může vážit až padesát kilogramů, takže české brambory na uskladnění už nemusíte tahat tramvají.
Každý ví, jak dopadli sedláci u Chlumce. Kdo ví, že jedním z míst, kde povstání začalo, byla Rtyně?
Okolí Rtyně v Podkrkonoší v Jestřebích horách se může chlubit bohatou hornickou historii. V regionu se těžilo uhlí, měď a další kovy už od 16. století. Dnes je ale aktivní těžba minulostí, hornické povolání, které se po generace dědilo z otce na syna, zde zaniklo.
8 fotografií
Ale v Městském muzeu ve Rtyni v Podkrkonoší se snaží, aby se na hornickou slávu tohoto regionu nezapomnělo. Najdete tam také nové městské IC. Redaktorku Romanu Pacákovou provedl vedoucí městského odboru kultury Richard Švanda.
Městečko Rtyně v Podkrkonoší není nijak velké, ale do historie se významně zapsalo několikrát. Každý například ví, jak dopadli sedláci u Chlumce. Ale ne každý už ví, že jedním z míst, kde slavné selské povstání s neslavným koncem začalo, byla právě Rtyně v Podkrkonoší.
V souvislosti s touto kapitolou našich dějin své městečko proslavil tehdejší rychtář Nývlt, jeden z iniciátorů selského povstání v 18. století. Na jeho sochu v nadživotní velikosti narazíte hned při příjezdu do města, až budete sjíždět k náměstí ze směru od Červeného Kostelce.
Přibrzděte a zatočte kolem majestátného pískovcového rychtáře doprava. V areálu bývalé rychty najdete Městské muzeum a v něm nové turistické informační centrum.
Unikátní zvonice opět otevřena
Tam se dozvíte, že Rtyně v Podkrkonoší je pro turisty zajímavá ještě z mnoha jiných důvodů. Hned přes silnici naproti staré rychtě stojí na malebném hřbitůvku u kostelíka sv.
Jana Křtitele unikátní celodřevěná zvonice z roku 1592. Od roku 2014 prošla celkovou rekonstrukcí a o víkendu byla opět zpřístupněna. Zvonici můžete navštívit každý den od 9 do 12 a od 12.30 do 16 hodin.
O prohlídku si požádejte v IC v městském muzeu.
Tam, kde je dnes muzeum, bývala rychetská konírna.
Muzeum má tři stálé expozice: Etnografická dokumentuje historii města a života jeho obyvatel, ukazuje nástroje, oblečení a nástroje denní potřeby 18. a 19. století.Expozice selského povstání 1775 připomíná na dobových dokumentech příčiny a průběh selských bouří a seznamuje s vůdcem selského guberna Antonínem Nývltem – Rychetským.
Největší a v severovýchodních Čechách ojedinělá je expozice 400 let dolování uhlí.
Hornická historie Jestřebích hor
Expozice představuje řadu unikátních exponátů dokumentující těžbu rud a uhlí v oblasti Jestřebích hor od roku 1590 do roku 1990.
Jsou zde zastoupeny hornické uniformy, pracovní nástroje, historické i současné, minerály a fosílie, modely důlních zařízení.
K unikátům patří hornické prapory z let 1828 a 1842, důlní mapy a kompletní řada důlních lamp a dýchacích přístrojů důlních záchranářů. Součástí expozice je naučná stezka po hornických památkách.
8 fotografií
Tímto vás také zveme na komentovanou prohlídku po rtyňských památkách, která se koná v sobotu 8. srpna od 9 do 13 hod.
Veslaři naplno makají. Sedlák a Gajdušek vyhlíží mistrovství Evropy
Podělte se o váš výtvor Ivan Němeček
Jako jedni z prvních si po vynucené koronavirové pauze mohli bez roušky užít svou oblíbenou sportovní aktivitu. Veslaři a kanoisté už také v Přerově brázdí Bečvu a naplno trénují.
Reprezentanti Martin Sedlák a Tomáš Gajdušek | Foto: Deník/Ivan Němeček
Šestinásobní dorostenečtí veslařští mistři republiky z loňského roku Martin Sedlák a Tomáš Gajdušek někdy v půlce března naložili do aut trenažéry. Přípravu pak trávili v nejistotě doma podle individuálního plánu.
„Je to jiné hlavně v technice. Na vodě je to vratší, na trenažéru víc o síle,“ popsal Martin Sedlák netradiční jarní týdny.
„Jeli jsme vlastně dvoufázově. Kdyby byla škoda, tak si to nemůžeme dovolit, maximálně před závody. Tohle je pro nás určitě lepší,“ našel pozitiva Tomáš Gajdušek.
Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze 7. dubna úspěšné přerovské dvojce bez kormidelníka umožnilo vrátit se na vodu. Také pro veslaře ale pochopitelně platí přísná hygienická pravidla.
Přečíst článek ›
„Můžeme na vodu jen po dvou. Trénuje se jen od dorostu v omezených skupinách,“ nastínil Martin Sedlák.
Tvrdší přípravu oba přerovští borci nicméně budou moci využít na vodě až v červnu. V původním termínu už přišli o mistrovství republiky na dlouhé dráze či kontrolní závody.
„Chtěli jsme to vyhrát, porvat se o první místa. Je to pro nás škoda. Naštěstí jsou dlouhá trať a kontrolní závody předběžně přesunuty na červen. Uvidíme, co tam převedeme,“ vyhlíží Tomáš Gajdušek.
Úplně bez možnosti porovnání sil s konkurencí ale veslaři nejsou. Závody na trenažérech jsou mimo sezonu na vodě běžnou věcí. Nyní se jejich pořádání nabízí. Tedy alespoň on-line přes internet.
„Jede se čtyřminutovka na maximum. Výsledný čas se pošle, srovná s ostatními a podle toho se to vyhodnotí,“ vysvětlil Tomáš Gajdušek, který výjimečně na trenažéru nemá ty nejvyšší ambice.
„Věřím spíš Martinovi, s mou postavou to tam moc nejede. Já se spíš těším na sezonu na vodě,“ usmál se Gajdušek.
Vrcholem by pro oba reprezentanty mělo být juniorské mistrovství Evropy v Bělehradě. To se má uskutečnit v novém termínu 26. a 27. září a Přerované nechtějí jet domů s prázdnou.
Přečíst článek ›
Investujte do svého zdraví. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.
- Martin Sedlák,
- Evropa,
- Přerov,
- Bečva,
- Bělehrad
Volkswagen Touran první majitel, servisní knížka Volkswagen Tiguan první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Volkswagen Tiguan první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Volkswagen Tiguan první majitel, servisní knížka Volkswagen Tiguan první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Volkswagen Passat první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Peugeot 3008 nové vozidlo, servisní knížka, v záruce Peugeot 3008 nové vozidlo, servisní knížka, koupeno v CZ, v záruce + PRODAT AUTO Škoda Fabia III. 81 kW, DSG, ČR, 1.maj, Ford Mondeo 2.0 TDCI, KLIMA, GPS Škoda Octavia CNG 1,4 TSI CNG / 81 kW Elegan Škoda Kamiq DSG 1,5 TSI / 110 kW Monte Car Škoda Fabia kombi 1.0TSi 70KW 1MAJITEL Škoda Octavia Combi TDI 2,0 TDI / 135 kW RS Škoda Kamiq DSG 1,5 TSI / 110 kW Monte Car Volkswagen Passat 2,0TDI 110kW Highline + PRODAT AUTO
Sedláci s koňmi předvedli orbu jako za starých časů
Hodějická orba navazuje na mimořádnou historickou událost zdejšího kraje. Jeho veličenstvo, císař Josef II. se vydal z Brna císařskou silnicí směrem Vyškov a Olomouc, aby se zúčastnil vojenských manévrů v Olšanech u Prostějova.
U Slavíkovic se jeho kočár porouchal. Stalo se tak u pole orajícího sedláka Ondřeje Trnky ze Slavíkovic. Císař si zapůjčil jeho pluh a podle kroniky vyoral brázdu po celé délce pole.
Císařský dvůr užasl a v roce 1770 nechal majitel tehdejšího panství kníže Lichtenštejn zbudovat na poli pamětní pomník.
Bylo by tedy nemyslitelné, aby i v tento významný den veličenstvo do Hodějic s doprovodem nepřijelo a nevyoralo památnou brázdu na počest dvě stě čtyřicátého výročí oné události.
Čas kvapí a císař necísař musí se do práce. „Pane Musil, tak jedem na parcelky,“ vykřikuje hlavní rozhodčí Bedřich Vyčítal na zakladatele unikátní hodějické tradice Zdeňka Musila. Se skupinkou přihlížejících chlapů se přesouvám ke strništi začínající hlubokou brázdou.
A není to obyčejná brázda, je zahlubovací. „Rozděloval pozemek od kraje, aby pluh začínal ve hloubce hned na hranici parceli. Nejdřív se udělá rozvor, rozhodí se hlína doleva, doprava a potom svor.
Rozhoduje upravenost pozemku,“ vysvětluje Vyčítal, který přijel posuzovat ze Sopotic u Ústí nad Orlicí.
Sedm párů koní od haflingského plemene, přes chladnokrevníky až po teplokrevníky z okolních vesnic usiluje o získání poháru starosty Hodějic.
Fandové přijeli z blízka i daleka, aby se pokochali pohledem na krásná zvířata v akci. „Jednoznačně vyhrají haflingové,“ prozrazuje mi svůj tip koňák z Dřevnovic u Prostějova Zdeněk Zaoral. „Podívejte se, jak rychle šlapou s hlavou vztyčenou. Taky mám jednoho doma,“ pochvaluje si Zaoral.
Z koňů i lidí stékají pod srpnovým sluncem krůpěje potu. „Orba jde dneska ztuha. Pluh se musí pevně držet. Ale koně jsou dobře naučené,“ tvrdí majitel dvou haflingů Šárky a Báry Zdeněk Musil z Hodějic.
Sedláci se musí dost snažit, protože měřítka pro hodnocení orby jsou opravdu přísná. „Hodnotí se například záklop strniště, přímočarost, rozdrobenost skrýv, ale také stejnosměrnost uložení.
Díváme se i na úpravu a čistotu poslední brázdy, jestli není zasypaná hlínou. Také posuzujeme celkový dojem ze spřežení, jaké má třeba postroje,“ popisuje prezident Asociace svazu chovatelů koní České republiky Jaroslav Dražan. „Je to jak v F1, jak se formule obují a do kterých pneumatik. Tady zase záleží na připravenosti pluhu.
Jak si každý naostří nebo seřídí předradličku,“ říká s usměvem Dražan.
Nakonec porota rozhodla jednomyslně. Zasloužené prvenství patří Jiřímu Daňkovi z Dobročkovic a jeho českomoravským belgičanům Agře a Arce.
Výsledek sudích si taky pochvaluji. Vítězové za sebou nezanechali jen perfektně zorané pole, ale je na ně i krásný pohled. „Učí se s nimi také hříbátko, což fungovalo i u našich předků.
Málo kde se to dnes vidí. Ovšem má to své nesporné výhody. Zvíře se daleko lépe učí na chomout i do zápřeže. Zvyká si totiž na hluk mašin a povely kočího.
Odpozorovává od své mámy, což je pro něho taková školka,“ vysvětluje Dražan.
Soutěž v orbě koňmo rozšířili pořadatelé před dvěma lety o mistrovství republiky soutěží malých koní. Také na vítěze vozatajských drezur dvojspřeží a v sedle, skokových soutěží a řadě dalších disciplín čekala řada cenných trofejí.
Například vozatajský parkur dvojspřeží vyhrál Jaroslav Drápela z Lesůněk s klisnami Astrou a Hany. V kategorii těžký tah velkých koní byl nejlepší Oskar Sněhota ze Žarošic s hřebcem Buntek. Pohár za štafetový vozatajský parkur dvojic si odnesli Zdeněk Musil s Jiřím Daňkem s koňmi Šárkou a Bárou, Agrou i Arkou.
V disciplíně ovladatelnost s kládou opět zabodoval Zdeněk Musil s haflingy.
Za chvíli odzvoní poledne a čtvrtý ročník soutěže oráčů zůstane minulostí. Přesto čas strávený v koňském prostředí člověka povzbudí. Hodějické soutěže koní jsou vlídným pozastavením nad tradicemi našich předků. „Lidé z měst koně při práci mnohdy ani neviděli.
Často v něm spatřují pouhý prostředek pro využití, jak v rekreaci, tak pro sportovní, drezurní nebo skokové ježdění. V zemědělství, díky situaci, v jaké se v současné době nachází, ho už téměř nepoznají.
To je tedy našim účelem, abychom koně dostali do polí, lesů, chráněných oblastí, kde odvedou nenahraditelnou práci,“ uzavírá Dražan.
Soutěžící v orbě – Hodějice 2009
- Milan Duda z Rohatce
- Stanislav Kepák z Podolí
- Oskar Sněhota ze Žarošic
- Zdeněk Musil z Hodějic
- Zdeněk Taranza z Křižanovic
- Jiří Daněk z Dobročkovic
- Luboš Kučer z Hodějic
Město Mohelnice – Oficiální web
PALONÍN
Obec Palonín se nachází na ploše 574 hektarů ve výšce 272 m.n.m. na jižním cípu tzv. Mohelnické brázdy nedaleko staré silnice z Olomouce do Loštic.
Na místě od pravěku osídleném stávala zde již v předhistorických dobách slovanská osada. První listinná památka se zmínkou o obci je z roku 1353, kdy Palonín drží majetkem pan Beneš z Vildenberka, pán na Bouzově.
Pozemkové knihy má tato obec o rozloze 574 hektarů vedeny od roku 1700. Název pochází snad od osobního jména Polaňa nebo podle polohy po lánech, tedy Polanín – v každém případě je jeho slovanský původ nezpochybnitelný.
Obecní pečeť z roku 1640 nese neobvyklé znamení – srdce nabodnuté na rožni.
Majetnické poměry obce jsou velmi složité – střídají se zde koupě, prodeje, spory a návazné soudy. Později byl majitelem ustanoven kartuziánský klášter, ale tak zvanou ochranu ve smyslu právního dozoru měla jiná, světská vrchnost.
Roku 1782 byl kartuziánský klášter v Olomouci císařem Josefem II. zrušen a Palonín připadl až do roku 1848 panství doubravickému. Palonínští vesničané se však už roku 1812 vykoupili z roboty a patří tak mezi první svobodné sedláky našeho kraje.
Postavení svobodníků mělo na ně zřejmě blahodárné účinky, protože si už na konci napoleonských válek postavili vlastní školu a v roce 1869 založili v obci čtenářský spolek.
Tato bohatá a kulturní obec má na přelomu století skoro šest set obyvatel, kteří si zde roku 1893 založili první družstevní mlékárnu na severní Moravě.
Obec, vždy pouze s českým obyvatelstvem, náležela farou do Moravičan, soudním okresem do Mohelnice a politickým okresem do Zábřeha. Ve třicátých letech 20. stol.
zde bylo Zemědělské družstvo pro vedení a zužitkování elektrické energie, Rolnické mlékařské družstvo, tři řezníci, tři obchody se smíšeným zbožím, dva hostince a po jednom kováři, krejčím, obuvníkovi, pekaři a trafikantovi.
V současné době zde žije asi 400 obyvatel, kteří se rozhodli založit JZD až teprve roku 1956 a později je sloučili s družstvem Loštickým. Svými výrobky je známá zdejší pobočka zábřežské Charity.
Roku 1863 se v Paloníně narodil spisovatel Antonín Smital a v téže době zde působil jako učitel spisovatel a vlastivědný pracovník Jakub Lolek. Jeho syn, malíř a ilustrátor Stanislav Lolek, proslul jako autor námětu a obrázků slavné knihy o Lišce Bystroušce, která se stala Leoši Janáčkovi libretem ke světoznámé opeře.
Zdejší krásné a stylové hanácké kroje a statky zachytil tak významný malíř jakým byl Josef Mánes a byly i cílem malířských toulek Adolfa Kašpara. Památkově chráněny jsou v Paloníně zemědělské usedlosti čísel popisných 3, 9, 11, 32, 33 a 36.
© Ctirad Štipl
———————————————————————————————————————