Ve zpravodajství se v poslední době objevují články či reportáže o rtuti, vesměs s varovným poselstvím.
Titulky jako například „Vědci varují: Pozor na jedovatou rtuť v rybách“, „Zakažte amalgámové plomby – obsahují jedovatou rtuť“, „Byl Tycho Brahe otráven rtutí?“ jistě upoutají pozornost čtenářů a posluchačů (viz také Vesmír 75, 88, 1996/2), často se ale vyjadřují jen povrchně, bez hlubší znalosti problematiky chemických, fyzikálních, toxikologických a environmentálních aspektů vlastností rtuti a jejích sloučenin. Pojďme se tedy podívat na některá aktuální témata problematiky rtuti a jejích sloučenin v životním prostředí ve větším detailu a širším kontextu, jak se na přírodovědce a techniky sluší.
Rtuť patří do skupiny těžkých kovů, ačkoli za pokojové teploty jako typický kov vůbec nevypadá. Za normálních podmínek vystupuje rtuť totiž jako těžká kapalina, velmi podobná roztavenému stříbru, tekoucí podobně jako voda. Proto byla také pojmenována hydrargyrum neboli kapalné stříbro. Charakteristickými vlastnostmi rtuti jsou těkavost a proměnlivost podoby a tvaru. Z nebeských znamení je patronem rtuti Merkur a byl jí přiřazen symbol znázorňující bytost s křidélky na nohou a zádech, neboť prchavosti této látky si byli vědomi i staří alchymisté.
Rtuť je dozajista krásná, fascinující látka, která doprovází lidstvo po dlouhou řadu pokolení. Téměř každý si vybaví použití rtuti v lékařském teploměru, velmi známé využití je rovněž v zubních výplních, tzv. plombách (podrobnosti viz rámeček na s. 432). V laboratořích se rtuti používá jako náplně teploměrů, tlakoměrů, vývěv, vakuových aparatur či jako kapalné elektrody.
Dlouhá historie
Nejběžnější a možná i nejkrásnější přírodní sloučeninou rtuti je krvavě červená látka zvaná rumělka čili cinabarit, sulfid rtuťnatý (HgS; obr. 3 a 6). Lidem byla od nepaměti nápadná pro svou barvu a záhy ji využili jako červený pigment v malířství, také dávala typickou červenou barvu pečetnímu vosku.
Cinabarit se využíval na zdobení šperků, které jsou velmi hezké, ale jejich vliv na zdraví nositele je přinejmenším diskutabilní (obr. 1). Čistý cinabarit se však jako šperkařský materiál neosvědčil, neboť je příliš měkký, snadno se rýpe a otírá.
V podobě rumělky i kovu byla rtuť bezpečně známa, odlišována i využívána už ve staré Číně (~ 2000 let př. n. l.).
V éře starého Řecka se rtuť stala předmětem teoretických úvah filosofů. Podle řeckých učenců byla rtuť podstatou všech kovů, jakousi nositelkou kovového charakteru a základní složkou, ze které povstávají všechny ostatní kovy. Status základní složky, v poněkud jiném významu ovšem, tentokrát v podobě chemického prvku, si rtuť zachovala dodnes.
Středověká alchymie v evropských zemích podstatnou roli rtuti při tvorbě kovů bezvýhradně uznávala. Alchymisté došli k názoru, že změnou množství „rtuti“ v kovu se změní i kov sám, tedy dojde k transmutaci.
Řemeslníci i alchymisté rovněž věděli, že v podobě kapalného kovu rtuť rozpouští zlato na kapalný nebo houbovitý amalgám.
Odpařením v ohni se původní zlato opět objeví v podobě filmu, proto začala rtuť sloužit jako pomocná látka ke zlacení předmětů tzv. technikou zlacení v ohni.
Důležitým objevem, který byl rovněž brzy využit, jsou baktericidní a fungicidní účinky rtuti. Léčebné přípravky na bázi rtuti, především rtuťová mast (šedá mast), byly popsány již v arabském světě Avicennou v díle Kánon medicíny. Nelze také opomenout využití rtuti při léčbě pohlavní choroby syfilis.
Jedovatá rtuť, proč a jakým způsobem škodí v organismu
Rtuť a její sloučeniny jsou nebezpečně jedovaté. Jedovaté jsou sloučeniny rtuti rozpustné ve vodě při pozření, ale nebezpečné je i vdechování par rtuti, těkavých sloučenin nebo prachu obsahujícího rtuť. Už alchymisté věděli, že přelévat horkou rtuť v peci není bez rizika.
Těžké kovy
V Integrovaném registru znečišťování (IRZ) je v současné době zařazeno 93 chemických látek s různými dopady na životní prostředí a lidské zdraví. Arnika již od roku 2005 zveřejňuje žebříčky největších znečišťovatelů z průmyslových a zemědělských provozů právě na základě jejich hlášení úniků a přenosů škodlivých látek do IRZ.
Aby takové hodnocení bylo možné, musíme látky seskupit podle toho, jak působí na životní prostředí a lidské zdraví. V následujícím textu najdete podrobné vysvětlení k jednotlivým skupinám látek, případně další doplňující informace, které vám mohou pomoci pochopit také, do jaké míry dochází při takovém seskupení ke zjednodušení.
U většiny skupin látek vyhodnocujeme jejich celkové úniky do ovzduší, vody a půdy podle dat zveřejněných v IRZ.
Nezapočítáváme přenosy látek v odpadech a odpadních vodách, protože z IRZ není zřejmé, zda pak dochází k jejich přímým únikům do životního prostředí anebo nikoliv. Většinou by k nim docházet nemělo.
Výjimku tvoří látky, kde lze i jejich přítomnost v odpadech považovat za vážné riziko pro životní prostředí do budoucna, konkrétně perzistentní organické látky (POPs), včetně dioxinů, a rtuť a její sloučeniny.
1. Rakovinotvorné, pravděpodobně či potenciálně rakovinotvorné látky
Rakovinotvorné látky mají svůj název odvozený od zjištění, že mohou vyvolat onemocnění rakovinou. Do této skupiny řadíme chemické látky či jejich sloučeniny klasifikované Mezinárodní agenturou pro výzkum rakoviny (IARC) jako karcinogenní (1), pravděpodobně (2A) a možná (2B) karcinogenní pro člověka.
Do skupiny 1 náležejí tyto chemické látky nebo jejich sloučeniny ohlašované do IRZ: arsen, azbest, benzen, ethylenoxid, formaldehyd, chrom, kadmium, polychlorované bifenyly (PCB), trichlorethylen a vinylchlorid.
Do skupin 2A a 2B náležejí tyto chemické látky nebo jejich sloučeniny hlášené do IRZ: 1,2,3,4,5,6 – hexachlorcyklohexan (HCH), 1,2-dichlorethan (DCE), di-(2-ethyl hexyl) ftalát (DEHP), dichlordifenyltrichlorethan (DDT), dichlormethan (DCM), ethylbenzen, heptachlor, hexachlorbenzen (HCB), chloralkany (C10-13), chlordan, chlordecon, lindan, mirex, naftalen, nikl, olovo, rtuť, styren, tetrachlorethylen, tetrachlormethan (TCM), toxafen a trichlormethan.
Při porovnání žebříčků u této skupiny látek je nutné mít na paměti, že jejich klasifikace IARC se může v průběhu let měnit. Takže například ftalát DEHP nebyl v prvních letech zveřejňování žebříčků řazen mezi potenciálně karcinogenní látky, ale jeho podíl na pořadí jednotlivých znečišťovatelů není tak závratný.
2. Rakovinotvorné látky
Do této skupiny patří látky či jejich sloučeniny klasifikované Mezinárodní agenturou pro výzkum rakoviny (IARC) jako karcinogenní (1) pro člověka. Do skupiny 1 náležejí následující chemické látky anebo jejich sloučeniny ohlašované do IRZ: arsen, azbest, benzen, ethylenoxid, formaldehyd, chrom, kadmium, polychlorované bifenyly (PCB), trichlorethylen a vinylchlorid.
Při porovnání žebříčků u této skupiny látek je nutné mít na paměti, že jejich klasifikace IARC se může v průběhu let měnit. Do skupiny 1 například přibyly polychlorované bifenyly, ale jejich podíl na celkovém součtu emisí je mizivý, byť škodí i v relativně nízkých koncentracích.
Celkový součet rakovinotvorných látek je do jisté míry zjednodušující, protože nemůže zachytit jejich další osud v životním prostředí a skutečnou expozici (vystavení) lidí působení těchto látek.
Zatímco některé látky se do lidského organismu dostávají do lidského organismu především jejich vdechováním, u jiných představuje větší riziko jejich požití s potravou. Rozdílná je i kritická koncentrace.
Informace, kterou sestavené žebříčky poskytují je spíše orientační. To platí i pro potenciálně rakovinotvorné látky.
3. Reprotoxické látky
Zařazení látek mezi reprotoxické (poškozující rozmnožování) vychází z hodnocení EPA státu Kalifornie1 a z profilů látek uvedených na internetových stránkách Integrovaného registru znečišťování.
Mezi reprotoxické jsme na základě zmíněných dokumentů zařadili následující látky: 1,2,3,4,5,6-hexachlorcyklohexan (HCH), arsen, benzen, benzo(g,h,i)perylen, dichlordifenyltrichlor-ethan (DDT), di-(2-ethyl hexyl) ftalát (DEHP), diuron, ethylenoxid, fluoranthen, hexachlorbenzen (HCB), chlordecon, chrom, kadmium, mirex, nonylfenol a nonylfenolethoxyláty, organické sloučeniny cínu, oxid uhelnatý, pentachlorbenzen, polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU), polychlorované bifenyly (PCB), polychlorované dioxiny + furany (PCDD/F), rtuť, simazin, toluen, toxafen, tributylcín a jeho sloučeniny, trifenylcín a sloučeniny a xyleny.
4. Oxid uhelnatý (reprotoxická látka)
Při vyhodnocování jsou odděleně vyhodnoceny emise oxidu uhelnatého, který poměrně rychle reaguje a je emitován ve vysokých množstvích. Pokud bychom jej vyhodnocovali společně s ostatními reprotoxickými látkami, zcela by se zastřel jejich podíl na emisích, byť může jít o látky nebezpečné již v nižších koncentracích než je tomu o oxidu uhelnatého.
1 State of California EPA – Office of Environmental Health Hazard Assessment 2015: Safe Drinking Water and Toxic Enforcement Act of 1986 – Chemicals Known to the State to Cause Cancor or Reproductive Toxicity, 25.8.2015. Proposition 65. Available at: http://www.oehha.ca.gov/prop65/prop65_list/Newlist.html#list
5. Mutagenní látky
Zařazení látek mezi mutagenní vychází z profilů látek uvedených na internetových stránkách IRZ. Do skupiny mutagenních látek patří tyto chemické látky nebo jejich sloučeniny ohlašované do IRZ: alachlor, anthracen, 1,2-dichlorethan, diuron, ethylenoxid, fenoly, formaldehyd, mirex, polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU), trifluralin, trichlorethylen a vinylchlorid .
6. Endokrinní látky
Jako endokrinní látky označujeme ty, které narušují fungování hormonálního systému (tedy žláz s vnitřní sekrecí), někdy se pro ně používá název endokrinní disruptoři (tvrdý český přepis anglického názvu).
Zařazení látek mezi endokrinní vychází z klasifikace látek v EU a USA.
Do skupiny endokrinních látek patří tyto chemické látky nebo jejich sloučeniny ohlašované do IRZ: atrazin, chloralkany (C10-13), di-(2-ethyl hexyl) ftalát (DEHP), polychlorované bifenyly (PCB), polychlorované dioxiny + furany (PCDD/F), tetrachlorethylen (PER), trichlorbenzeny, styren.
7. Skleníkové plyny
Ke skleníkovým plynům se počítají látky, které způsobují oteplování atmosféry Země (globální klimatické změny) prostřednictvím tzv. skleníkového efektu.
Pořadí provozoven podle množství vypouštěných skleníkových plynů (oxid uhličitý, oxid dusný, metan) vyjadřujeme v přepočtu na jejich potenciál přispívat ke skleníkovému efektu.
Umístění na prvních místech ovlivňují většinou jen emise oxidu uhličitého, jehož skleníkový potenciál je roven jedné.
8. Plyny způsobující kyselé srážky
Kyselé srážky jsou mimo jiné zodpovědné za oslabení a odumírání smrkových lesů v našich horách. Způsobují je emise plynů, k nimž počítáme následující látky ohlašované do IRZ: amoniak, oxidy dusíku, oxidy síry, fluorovodík a chlorovodík. Jedná jen emise do ovduší.
9. Látky poškozující ozónovou vrstvu
Do této skupiny patří plyny, které se díky své odolnosti dostávají do vyšších vrstev atmosféry a až v nich se rozkládají a uvolňují chlor, který pak reaguje s ozonem, váže jeden atom kyslíku a ničí tak ozonovou vrstvu chránící Zemi před ničivým tvrdým UV zářením.
Jeden atom chlóru takto může rozložit až 10 000 molekul ozónu. V žebříčcích uvádíme množství látek v přepočtu na jejich potenciál přispívat k poškozování ozónové vrstvy Země v celkových únicích do ovzduší.
Jedná se pouze o čtyři látky (nebo jejich skupiny) ohlašované do IRZ: halony, hydrochlorofluorouhlovodíky (HCFC), chlorofluorouhlovodíky (CFC) a tetrachlormetan (TCM). Potenciál poškozování ozónové vrstvy je vztažen k účinkům CFC (tzv. tvrdé freony), jejichž potenciál je 1.
Pro HCFC (tzv. měkké freony) používáme koeficient 0,062, pro TCM koeficient 1,1 a pro halony koeficient 6,1.
10. Látky nebezpečné pro vodní organismy
Do této skupiny jsme vybrali látky hlášené v emisích do vody a klasifikované některou z R-vět jako nebezpečné pro vodní organismy či vodní prostředí:R50: Vysoce toxický pro vodní organismy, R51: Toxický pro vodní organismy, R52: Škodlivý pro vodní organismy a R53: Může vyvolat dlouhodobé nepříznivé účinky ve vodním prostředí.
Konkrétně tedy do této skupiny patří následující látky ohlašované do IRZ: 1,2,3,4,5,6-hexachlorcyklohexan (HCH ), arsen a jeho sloučeniny, atrazin, bromované difenylétery (PBDE), DDT, diuron, endosulfan, endrin, heptachlor, hexachlorbenzen,chloralkany (C10-13), chlordan, chlordecon,chlorfenvinfos,chlorpyrifos, chrom a jeho sloučeniny,isodrin, isoproturon, kadmium a jeho sloučeniny,kyanidy, lindan (γ-HCH), měďa její sloučeninymirex, naftalen, nikla jeho sloučeniny, nonylfenol a nonylfenolethoxyláty, olovo a jeho sloučeniny, pentachlorbenzen(PeCB), polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU), polychlorované bifenyly (PCB), rtuť a její sloučeniny, simazin, sloučeniny organocínu, toxafen, tributylcín, trifenylcín, trifluralin a zinek a jeho sloučeniny.
11. Perzistentní organické látky (POPs)
Do skupiny POPs jsme zařadili látky uvedené na seznamech Stockholmské úmluvy a POPs protokolu ke Konvenci o dálkovém přenosu škodlivin v ovzduší.
Jedná se o 1,2,3,4,5,6-hexachlorcyklohexan (HCH), aldrin, bromované difenylétery (PBDE), DDT, dieldrin, endosulfan, endrin, heptachlor, hexachlorbenzen (HCB), hexachlorbutadien (HCBD), chlordan, chlordecon, lindan, mirex, organické sloučeniny cínu, pentachlorbenzen (PeCB), polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU), polychlorované bifenyly (PCB) a toxafen. U perzistentních organických látek do přenosů odpady nepočítáme obsah polychlorovaných bifenylů (PCB) a bromovaných difenyléterů (PBDE), jež podle našeho odhadu nemusely vzniknout jako vedlejší produkt výroby v provozech. Jinak v případě POPs započítáváme i jejich přenosy v odpadech. Pro dioxiny (PCDD/Fs) sestavujeme ještě zvláštní samostatnou tabulku.
12. Dioxiny
Pod zažitým zkráceným termínem dioxiny se skrývají dvě rozsáhlé skupiny chemických látek: polychlorované dibenzo-p-dioxiny (PCDD) a polychlorované dibenzofurany (PCDF).
Aby se v výsledných hodnotách koncentrací dioxinů v životním prostředí odrazila i jejich rozdílná toxicita, vyjadřuje se jejich množství zásadně v přepočtu na toxický ekvivalent (TEQ).
Jeho hodnota je stanovena vynásobením skutečné koncentrace toho kterého kongeneru dioxinů v měřeném vzorku (matrici) odborně stanoveným koeficientem toxicity kongeneru, přičemž hodnotu 1 má koeficient pro nejtoxičtější dioxin, kterým je 2,3,7,8-TCDD. Více informací lze nalést na stránce s profilem skupiny látek nazývané jako dioxiny.
Jaké je nebezpečí rtuti, kde všude se s ní setkáme a jak testovat
Jaké je nebezpečí rtuti, kde všude se s ní setkáme a jak testovat?
Problematika těžkých kovů je velmi rozsáhlá, stejně jako u jiných kontaminantů a věnují se ji tisíce vědeckých prací po celém světě a po několik desítek let.
Úvodem je třeba zmínit, že kovy jsou (na rozdíl třeba od perzistentních organických polutantů – DDT, PCB, Dioxiny apod…) od pradávna přirozenou složkou životního prostředí, kam se dostávaly třeba při vulkanické činnosti nebo erozí hornin.
Nicméně až člověk a Průmyslová revoluce a následný technologický vývoj přinesl světu nárůst hodnot těchto prvků v životním prostředí. Nyní je podstatná většina těchto látek uvolňována do životního prostředí právě díky antropogenním činnostem.
Kovy se dokáží kumulovat v nebiotickém i biotickém systému, od toho se pak odvíjí jejich toxicita. Toxičtější jsou právě organické sloučeniny s kovy, které mají vyšší kumulativní schopnosti, vyšší mobilitu a toxicitu.
Jednou z nejtoxičtějších je rtuť..
Rtuť se přirozeně vyskytuje zhruba ve dvaceti minerálech, nejznámější a nejrozšířenější z nich je rumělka (sulfid rtuťnatý). Mezi přírodní zdroje rtuti patří především vulkanická a geotermální činnost a v neposlední řadě požáry. Až 80 % rtuti, která je kolem nás vznikla právě antropogenní činností, především spalováním fosilních paliv, spalováním odpadu a z důlního a hutního průmyslu.
Rtuť se vyskytuje ve formě kovové, anorganické a organické. Kovová rtuť se používala jako náplň do teploměrů a tlakoměrů, dále ji můžeme najít v bateriích, zářivkových trubicích či amalgámových zubních výplních.
Sloučeniny se rtutí se používaly jako fungicidy k moření obilí (fungicidy je skupina pesticidů, které likvidují houby tj. plísně), v medicíně (i veterinární) jako laxativa, antiparazitika, antiseptika a desinfekce.
Nyní, z důvodu toxicity, je použití do teploměrů a v zemědělství zakázáno.
Více toxické jsou organické sloučeniny rtuti, které vznikají vazbou rtuti s uhlíkem. Platí pravidlo, že čím kratší je uhlíkatý řetězec, tím je sloučenina toxičtější.
Proto nejtoxičtější je metylrťut, která vzniká v životním prostředí působením bakterií ve vodních sedimentech z anorganických forem rtuti. Metylrtuť se pak dostává do potravy vodním organismům, ve kterých se kumuluje.
Nejvyšší koncentrace rtuti jsou zjišťovány na konci potravního řetězce u dravých ryb.
Zde to bude trochu obecné, nicméně důležité k pochopení toho, že každá forma rtuti je jinak vstřebatelná do organismu a každá tedy jinak nebezpečná.
Jak se rtuť chová v organismu?
Kovová rtuť se výborně vstřebává skrz plíce, když je vstřebána do krevního oběhu, je rychle distribuována do tkání a nejvíce do ledvin, kde se akumuluje. Je lipofilní a snadno tak přechází do mozku a i do nenarozeného plodu. V mozku se rtuť přemění na anorganickou formu, která v těle zůstává déle.
Absorbována kovová rtuť je vylučována z těla močí, stolicí a mateřským mlékem. Kovová rtuť se zanedbatelně vstřebává při pozření či při styku s kůží.
Klinické příznaky otravy parami kovové rtuti jsou poškození nervového systému – porucha koordinace pohybů, třes a částečné ochrnutí končetin, smyslové poruchy, poruchy zraku, nevolnost, zvracení, průjem, zvýšení krevního tlaku či svědění kůže.
Anorganické sloučeniny rtuti se absorbují z trávicího traktu pouze částečně (10 – 40%), následně jsou distribuovány krví do všech tkání, ale stejně jako u kovové rtuti, jsou nejvíce kumulovány v ledvinách.
Nesnadno přecházejí bariéry, takže se do mozku či k nenarozenému plodu moc nedostanou, avšak při vysokých dávkách mohou a mohou mozek a plod poškodit. Vylučují se močí a trusem, v mléce jsou minimálně. Skrz kůži anorganické sloučeniny procházejí zanedbatelně.
Příznaky otravy jsou poškození nervového systému – porucha koordinace pohybů, třes a částečné ochrnutí končetin, smyslové poruchy, poruchy zraku, poškození ledvin, podráždění trávicí soustavy.
Organické sloučeniny rtuti (především metylrtuť) se výborně vstřebávají z trávicího traktu. Distribuce metylrtuti v těle je stejná jako u předchozích forem, výborně však přechází do mozku a k nenarozenému plodu a akumuluje se tam.
V mozku je metylrtuť přeměněna na dvojmocnou anorganickou formu. V anorganické formě se vylučuje několik měsíců stolicí, přechází také do moči a mléka. Organické sloučeniny rtuti se výborně vstřebávají i skrz plicní tkáň a přes kůži prochází také dobře.
Klinické příznaky otravy při dlouhodobém perorálním příjmu jsou poškození nervového systému – porucha koordinace pohybů, třes a částečné ochrnutí končetin, smyslové poruchy, poruchy zraku, poškození ledvin, poškození trávicí soustavy, změny krevního tlaku, poškození plodu, spermiogeneze, předčasné porody a spontánní potraty.
Jak obsah rtuti testovat?
Osobně upřednostňuji testování na třech úrovních a to z moče, krve a vlasu. Moč a krev si můžete nechat testovat jako samoplátce anebo přes doporučení praktického lékaře.
V Praze například toto testování provádí laboratoř průmyslové toxikologie www.vfn.cz. Vlasová analýza není proplácena ZP a krom těžkých kovů zjistíte také hodnoty minerálů a hlavně jejich poměrů.
Vlasovou analýzou se zabývá i náš tým terapeutů.
Jaký je obsah rtuti v rybách?
Legislativně je ošetřen maximální limit rtuti Nařízením EU, kde jsou limity pouze pro svalovinu vodních živočichů. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) schválil prozatímní tolerovaný příjem rtuti 1,6 μg/kg tělesné hmotnosti. (Což je pro člověka vážícího 70 kg 112 μg rtuti na týden. Pro malé dítě vážící 15 kg je to 24 μg rtuti na týden).
Methylrtuť je chemická forma, která je z hlediska zdraví nejvíce nebezpečná a v rybách a produktech rybolovu může tvořit až 90% celkového množství rtuti. EFSA s ohledem na vědecké studie dospěla k závěru, že obsah rtuti v jiných potravinách, než jsou ryby a produkty rybolovu, působí z hlediska zdraví menší obavy.
V potravinách s výjimkou ryb a produktů rybolovu se rtuť vyskytuje především v jiných formách než methylrtuť, přičemž tyto jiné formy rtuti jsou považovány za méně rizikové. Rozhodla jsem se zde dát celou tabulku s limity pro rtuť přímo z Nařízení EU, abyste věděli, které druhy ryb jsou z hlediska obsahu rtuti rizikovější.
U hospodářsky chovaných druhů ryb (kapr, pstruh) jsou koncentrace rtuti nízké, což souvisí s nízkým obsahem rtuti v komerčně vyráběných krmivech pro ryby.
| Potravina | Maximální limit mg/kg čerstvé hmotnosti |
| Produkty rybolovu a svalovina ryb kromě druhů uvedených v následujícím řádku. Maximální limit se vztahuje na korýše kromě hnědého krabího masa a kromě masa z hlavy a hrudi humra a podobných velkých korýšů (Nephropidae a Palinuridae). | 0,50 |
Svalovina těchto ryb:ďasi (Lophius spp.)
okouníci (Sebastes marinus, S. mentella, S. viviparus)
|
1,0 |
Jak je to s rtutí v rostlinné říší?
Nejvíce rizikové organismy pro kumulaci rtuti jsou tedy právě dravé ryby, ale jak je to s rostlinnou říší? Rostliny jsou schopny přijímat všechny tři formy rtuti svým kořenovým systémem z vody a půdy, nicméně ve vodních rostlinách je častěji vyšší přítomnost methylrtuti než v suchozemských rostlinách. Opět je to spojeno s tím, že methylrtuť vzniká ve vodních sedimentech.
Rtuť se také do rostlin může vstřebat z popílku, který se usazuje na listech rostlin. Vyšší rizika jsou právě v oblastech okolo černouhelných a hnědouhelných elektráren, hutí a železáren, případně v oblastech se zvýšenou geotermální činností.
Na zvýšený obsah rtuti je třeba si dát pozor i při konzumaci hub, houby totiž také dobře absorbují rtuť a můžeme se u nich setkat se zvýšeným obsahem rtuti v exponovaných oblastech. A to jak methylrtuti, tak anorganické formy. Dalším problémem je kontaminace mořské zeleniny (řas, fytoplanktonu apod.), jelikož oceány a moře jsou již velmi znečištěna.
Proto bychom měli velmi dbát na zdroj mořské zeleniny. Osobně upřednostňuji mořský fytoplankton, který se pěstuje již na tzv. farmách a tudíž ke kontaminaci nedochází.
V České republice je významně kontaminovanou lokalitou vodní nádrž Skalka na řece Ohři u Chebu, kde jsou u dravých ryb překročeny hygienické limity pro obsah rtuti v rybách.
Ve vodě se rtuť vyskytuje ve formě anorganických a organických sloučenin. Koncentrace rtuti v nekontaminovaných povrchových vodách se pohybuje v rozmezí setin až desetin mg/l, v zatížených lokalitách v desetinách až jednotkách mg/l.
Nejvyšší mezní hodnota rtuti v pitné vodě v ČR je 1mg/l.
V minulosti bylo ve světě několik hromadných otrav, nicméně asi nejzávažnější byla tzv. Minamata disease z padesátých let 20tého století, kdy do zálivu Minamata v Japonsku bylo vypouštěno velké množství rtuti.
Lidé v blízkosti zálivu měli jako hlavní zdroj obživy právě kontaminované ryby z této lokality.
Několik lidí zemřelo, u dalších otrávených lidí docházelo k poškození nervového systému, rtuť se u těhotných žen dostávala skrz placentu do plodu a následkem toho se rodily děti s poškozením nervového systému.
Další otravy sloučeninami rtuti byly zaznamenány v 60. a 70. letech minulého století v Iráku a Guatemale, příčinou byla konzumace obilí, které bylo mořené organickými sloučeninami rtuti. Několik otrav lidí bylo spojeno i s konzumací masa zvířat, kterým bylo podáno mořené osivo.
Vakcíny!
V zemědělství se nikdy nepoužívala methylrtuť, z důvodu vysoké toxicity, nicméně jiné organické formy rtuti ano. Ve zdravotnictví se používala látka Thiomersal (také thimerosal), chemicky se jedná o sůl, která obsahuje 49,6% ethylrtuti. Tato látka byla přidávána do vakcín od 30. let 20.
století jako antibakteriální a antiplísňové činidlo.
Látka měla být používána v nízkých koncentracích a neměly být žádné nežádoucí účinky, jak tvrdí farmaceutické firmy, nicméně z důvodu tlaku veřejnosti a vědeckých kapacit, přestala být tato látka používána ve vakcínách, se kterými se můžeme setkat, nicméně stále se používá do vakcín, které se vyrábějí pro rozvojové země. Dále se ve zdravotnictví s Thiomersalem můžeme setkat v některých dezinfekčních látkách pro povrchy, antiseptických mastech, nosních sprejích, roztocích na oční čočky, vaginálních spermicidech, steroidových a kolagenových injekcích a preparátech imunoglobulinu IgG k injekcím.Dnes se už v zemědělství ani ve zdravotnictví látky obsahující organické sloučeniny rtuti nesmí používat. Nicméně v posledních letech proběhly i studie, kdy byly vzorkovány vlasy stomatologů a obsah rtuti byl dvakrát vyšší než u ostatních jedinců. Navíc víme, že při kremaci se právě amalgamové plomby vypařují a znečišťují prostředí. Třeba se tak jednou dočkáme i zákazu amalgámových výplní.
Reference:
Accumulation of mercury and methylmercury by mushrooms and earthworms from forest soils, Rieder, SR., Brunner, I., Horvat, M., Jacobs, A., Frey, B., 2011
http://arnika.org/ 25.9.2016
http://odpady-online.cz/ohrozi-rtut-nase-zdravi/ 24.9.2016
https://www.vakciny.net/AKTUALITY/akt_2008_20.htm 25.9.2016
http://www.rizikaockovani.cz/clanky/9-dil-Thimerosal-46/
Mercury pollution in vegetables, grains and soils from areas surrounding coal-fired power plants, Rui, L., Han, W., Jing, D., Weimin, F., Lijun, G., Yi, L., 2016
NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 1881/2006 ze dne 19. prosince 2006, kterým se stanoví maximální limity některých kontaminujících látek v potravinách
Toxikologie potravin – vybrané kapitoly, Modrá, H., Svobodová, Z., Široká, Z., Bláhová, J., (2014)